Rabbitdogs (18)

Anotace: Výprava lidských kosmonautů se setká s cizí rasou, jak toto setkání dopadne?

/22. - současnost – povrch Černé planety/


"Jste tu všichni?" zeptal se jich Tom. Díval se jim do tváří, četl v nich únavu, vztek, nerozhodnost a strach. Stejně jako oni, měl dost téhle planety. Všeho, co s ní souviselo. Seděli tiše v transportéru a hleděli na něj s otázkou v očích.
"Za šedesát minut se vydáme do skalního města. Pěšky. Nefouká tu vítr, proto se nemusíme bát bouří, které se vyhýbají tomuto místu, a proto si jej asi vybrali. Ano, byli jsme tu už jednou.
Vaše dohady jsou oprávněné. Není mou povinností říkat vám, proč tu jsme podruhé. O co jde našim šéfům a proč právě tito šéfové riskují naše životy. Prostě tu jsme, abychom dělali svou práci. Nevím, pokolikáté vám to už říkám, ale je to jedno, protože jde o fakt. Jsme tu pro ně, pro Rabbitdogs. Poznáte je. Vypadají jako kříženci vlka a králíka. Jsou velicí jako průměrně vysoký člověk a také tolik váží. Jejich síla je dvakrát větší než naše, ale jejich hlavní zbraní je jejich psychická síla. Dovedou spolu komunikovat v myšlenkách a dokáží svou mysl vnutit jiným jen trochu inteligentním jedincům. Proto tu jsme. Jsou chytří a jsou inteligentní. Jsou nebezpeční, ale nemyslím si, že jsou stejně krvelační jako my. To je všechno. Vyrazíme s klecemi do města. Po skupinách to tam pročešeme a přivezeme jich tolik, kolik jen budeme moci. Bez nich se nemáme vracet na loď, doufám, že je vám to všem jasné."
"Nechte si ty sentimentální kecy pro svou mámu," přerušil jej Allan. "Zatraceně, Lhali jste nám už od samého začátku."
"Ticho!" okřikl jej Tom. "Vaše dotazy chci slyšet až po tom, co skončím s výkladem. Tam venku se budeme spoléhat jen sami na sebe. Důvěřovat si navzájem, jinak nepřežijeme. Nikdo, vůbec nikdo se nevrátí zpět na základnu, pokud nebude poslouchat moje rozkazy, protože padne za oběť téhle všivé planetě."

Nastalo ticho. Neuvěřitelné ticho. Venku něco zaškrábalo o pancíř vozu. Strnuli. Ze všech sil napínali uši, ale podivný zvuk se již neozval.

"Abyste neřekli, že jsem vám je neukázal, představím vám je a zopakuji vám, co jsem před chvíli již řekl. Opatrnost je matkou moudrosti a moudrost a soudnost vám může zachránit život. Přišli jsme sem pro tyto tvory," řekl jim a ztlumil světlo v místnosti.
Na velké ploché obrazovce spatřili obraz podivného tvora. Při pohledu do jeho očí jim tuhla krev v žilách.

Zatraceně, co jsou zač? Pomysleli si ostatní.

"Jejich inteligence je o hodně vyšší než naše. Tím však nás nechci shazovat. Ještě jednu věc bych vám chtěl říci, abyste s ní počítali. Vědí, co si myslíte."
"To snad ne," ozval se Roy. "Dovedou číst v mysli jiných tvorů? Jakou pak máme šanci?"
"Nemají s námi příliš dobré zkušenosti," řekl Tom ledově. "Počítejte s odporem, ale nestřílejte je jako psy."
"Co když se postřílíme mezi sebou?" Zeptala se Jane. "Na jejich příkaz? Dovedou ovládat mysl jiných do té míry, aby jim diktovali, co mají udělat?"
"V jistém smyslu ano, ale pochybuji," odmlčel se. Vrátil se ve vzpomínkách na dobu, kdy se s nimi vraceli na Zemi. Co když katastrofu na lodi, v době první Johnovy expedice, zapříčinili právě oni? Úmyslně zahubili sami sebe? Proč?
"Chytíme je do pastí a přeneseme do kontejnerů, které jsme si přivezli. Možná přijdou dobrovolně," řekl, ale pochyboval o tom. "Určitě vědí, že tahle soustava přestane brzy existovat a skončí v ohni rudého obra."
"Co je to za město?" zeptal se jej Allan.
"Tohle město je plné pastí. Oni ho nepostavili. Sami v něm mnozí z nich zahynuli. Suma sumárum jsou ve výhodě, obrovské výhodě. Hrají na svém vlastním hřišti, určují svá pravidla a znají již dopředu, jakou cenu dostane vítěz. Pamatujte, jsou to živé bytosti, my sami bychom se od nich mohli učit. Přežívají tu již tisíce let. My jsme tu teprve několik dní, a tenhle svět nám připadá jako pravé peklo. Budou-li chtít, odejdeme a oni s námi, pokud nás odepíší, zahyneme a určitě i mnoho jich samotných. Budete bojovat proti vlastnímu strachu i proti tomuto světu. Nezvítězíte-li, budete poraženi, a za porážku zaplatíte životem."
"Můžeme se vrátit," navrhl někdo z nich.
"Ne. Určitě na nás čekali. Už od chvíle, co jsme přistáli. Nepustili by nás. Hrajeme jejich hru, našim úkolem je získat co nejvíce výhod. Připravte se. Za dvacet minut začne první poločas. Nezapomeňte. Čím lépe budeme hrát, tím máme větší šanci, že jej vyhrajeme, ať už je skutečnost jakákoliv."
"Tak to jsme v prdeli," řekl všem Roy. "Ať uděláme cokoliv, nemáme mnoho šancí na přežití."
"Ano," řekl mu Tom. "Jsme v největší prdeli vesmíru. Ale jsme placeni za svou práci, a pokud ji neodvedeme, nedostaneme ani jediný Kredit."
"Za vším jsou prachy," řekl si Allan nahlas. "Zkurvený prachy."


/23. - vzpomínky – čas první Johnovy expedice – povrch Černé planety/


"Tři dny, Johne," řekl mu Tom.
"Já vím," přikývl. "Jsem si toho vědom."
"Našli jsme místo, kde by mohli být. Naši lidé a tví pohádkoví tvorové. Nachází se tři desítky kilometrů odtud na severozápad, jak jsme si označili světové strany. Co teď uděláme?"
"Letouny se vrátily v pořádku?" zeptal se místo odpovědi.
"Ano," přikývl a rozhlédl se po potemnělé krajině. Za obzorem se blýskalo, ale hromy nebylo slyšet. Mraky se dál jednotvárně převalovaly na spodním okraji husté slupky, ve které skončilo svou cestu jakékoliv záření z kosmu.
"Poletíme tam s celou lodí, Tome. Paliva máme dost."
"Čekal jsem, že to řekneš," přitakal Tom. "Naši tam nechali radiomaják, pro všechny případy."
"Pojďme, do hodiny startujeme."

"A pak?" zeptal se ho. Kolem nohou mu prosvištělo několik kamenů. Zvedal se vítr.
"Co pak?" zeptal se John, jako by nechápal jeho slova.
"Odletíme i s nimi?"
"Pro co jiného jsme sem přišli, Tome?" zavrtěl hlavou a vydal se jako první k lodi. "Pospěš si, nebo tu chceš zůstat?"
"Tahle loď není zas tak velká, jak se ti zdá. Možná tu bude přece jenom málo místa, Pro nás i pro ně. Myslel jsi na to, Johne? Nemám z toho dobrý pocit, ale od toho tu nejsem."
"Ne, Tome, to nejsi," souhlasil John. "Jsi tu od toho, abys dělal svou práci, nic víc."
"Ještě je tu jedna věc, kterou ti chci povědět," řekl mu Tom. "Našli jsme tu průzkumnou loď v horách, je prázdná a k nepotřebě. Není v ní nic, co by stálo za to. Naši tam přistáli za bezvětrného rána a koukli se do ní. Loď je dokonale vyrabovaná a vše, co nebylo pevně přivařeno, nebo přišroubováno, to bylo fuč. Takže tu máme zloděje, Johne?"
"Nevím, možná kleptomany," pokrčil John rameny. "Třeba si dělají sbírku, kdoví?"
"A co když rozeberou také naši loď? Jak se potom, kurva, dostaneme domů?" zeptal se jej Tom.
"Já vážně nevím, ale zdá se mi, že jsme se tu všichni dokonale zbláznili. A Douglas je prvním z mnoha lidí."


/24. - současnost – orbit Černé planety/


"Tak jsem tady, Maxi," řekl John, jen co vstoupil do místnosti, ve které se pravidelně scházeli k rozhovorům, u nichž potřebovali být sami.
"Posaď se, aby tě moje řeči neporazily," nabídl mu volné místo. John se rozhlédl po kabině. Připomínala mu jeho pokoj v domě babičky, obklopeném ještě neporušenou přírodou s divokými horami a jehličnatými lesy.
"Nemám z toho dobrý pocit," řekl a přinutil se tak k návratu do skutečnosti.
"Stačí jeden chybný krok a ztratíme zpáteční lístek, Johne. Ti parchanti mysleli na všechno, Douglas tě musel podfouknout. Mohl to být také někdo od konkurence. Obchod ve Sluneční soustavě je plný falše, úplatků a špionáže. Dokonce ani samotná armáda toho není ušetřena. Musí to být něco hodně velikého, aby se do toho daly všechny společnosti v naší rodné soustavě."
"Možná máš pravdu a Douglas chtěl mít jistotu, že se tahle loď nerozprskne jako ta předešlá. V téhle misi létají ohromné peníze, kdoví? Možná je také za vším jen špinavý obchod. Kdo zaplatí více, ten vyhraje. Škoda, že jsme my ve středu onoho pomyslného boje, kde lidské životy nemají žádnou cenu."

"Vedeme tady jen sentimentální kecy, Johne," zamračil se Max. "Dobře víš, jaká je skutečnost. Zatraceně, zahrávají si s životy víc jak sta lidi, a to nepočítám ztráty, které jsme utrpěli. Jim opravdu nejde o nás, všichni jsme nahraditelní. Pokud někdo mrhá bilióny Kreditů, pak v tom musí být opravdu něco, co lidstvo doposud nepoznalo. Nemůžeme tu čekat dalších dvacet týdnů, a kdybychom se nechali uspat a prospali třeba dva roky, nepomohlo by to. Tohle zatracené rudé slunce může kdykoliv vybuchnout. Již tak je nestabilní a žádná simulace nezabírá. Stojíme jednou nohou v ohnivém hrobě, Johne. Nevěřím tomuhle slunci, co když vybuchne? Nezůstane po nás ani smrad. Co myslíš, vědí tamti dole, co se chystá?"
"Určitě ví, na čem jsou, Maxi. Jak budete postupovat?"
"Budeme se hrabat v hlavním počítači a hledat souvislosti. Potřebujeme hlavní knihovnu, Johne. Vím, že je to nebezpečné, ale jinak zůstaneme namydlení. Můžeme prostě odletět do bezpečné vzdálenosti a čekat, co se stane. Ale máme dole lidi."
"Už jsi našel způsob, jak ošálit bezpečnostní systémy? Nebude to jednoduché," řekl mu John. "Ano, máme dole lidi a bez nich neodletím."
"Uvidíme, co řekneš, až přiletí ti druzí a začnou do nás šít, jako najatí. Postřílíme se navzájem, Johne?" zeptal se jej Max. "Nakonec, je naší druhou lidskou přirozeností stále něco ničit a zabíjet jeden druhého."
"Já vím," přikývl John. "Žijeme v tomhle podělaném světě a nejhorší je, že musíme kráčet s davem, jinak nemáme pražádnou šanci. Nejvíce mě děsí, že tu už naši návštěvníci mohou být a kout své pikle a my o nich nemáme sebemenšího ponětí."
"Možná nás sledují a čekají, kam je zavedeme a pak udeří," řekl mu Max. "Je to přece tak snadné. Čekat a pozorovat nepřítele. Špionáž je přece stará jako samo lidstvo."
"Ano, je to možné. Víme, kudy se máme vydat. Jestli se nám to nepovede, ztvrdneme navěky v téhle podělané části vesmíru, pokud však nezemřeme. Vypadá to na občanskou válku, jako by nestačilo, před čím nyní stojíme, to se musíme ještě zabíjet mezi sebou. Pokud nás napadnou, budeme se bránit."
"Dají-li nám šanci," souhlasil Max. "Kdybych byl jimi, nedal bych sám sobě ani jedinou minutu. Moment překvapení je to, oč tu běží a oni to určitě vědí. Znervózňuje mě, že nevím, zdali jsou již tady, nebo jsou ještě na cestě."
"Teorie relativity, Johne," řekl Max. "Vymyslel ji nějaký Einstein. Čas v lodi letící určitou rychlostí plyne pomaleji, než mimo ni. Čím rychleji loď letí, tím pomaleji stárne její posádka. Co se týče jejich startu, měli by tu být teoreticky se stejným zpožděním, s jakým odlétali ze Sluneční soustavy, pokud neletí rychleji nebo pomaleji."
"Takže letěli-li rychleji, mohli tu být ještě před naším příletem? Co když Beta neztroskotala kvůli počasí, ale byla sestřelena? Co když nás viděli, jak jsme vletěli do atmosféry a když jsme přežili, hledají další možnosti, jak nás zničit?
Možná jsou také na stejném místě, jako náš výsadek a všechny je pobijí? Prostě se budou vydávat za ty tvory a své nekalé skutky svalí na ně. Děsí mě to, Johne. Byl bych raději, kdyby ještě nepřiletěli a když se tu objeví, přinutíme je, aby se vzdali? Nejsem generálem, ani admirálem a tohle není válečná loď."
"To už bude tvoje věc, Johne," odpověděl mu Max. "Ty tu velíš. Můžeme na ně ušít nějakou boudu a oni shoří v téhle soustavě namísto nás."
"Víš, co mě štve?" pohlédl mu do očí. "Sedíme tu na zadku a vedeme nekonečné rozhovory, zatímco situace vyžaduje činy. Naši dole potřebují pomoct."
"My všichni potřebujeme pomoc. Jsme v tom až po uši. Topíme se ve vlastních sračkách, a pokud nenajdeme optimální řešení našich problémů, zalkneme se jimi. Spadl si někdy do jímky, Johne?"
"Ne, ale dovedu si to představit."
"Já jo, když mi bylo pět," řekl Max. "Vlezl jsem do nějaké roury a sjel do nádrže. Nebýt mužů, kteří ji kontrolovali, rozložil bych se po čase a splynul s tím sajrajtem."
"A my?" zeptal se jej John. "Jakou to má souvislost s námi?"
"My se vezeme tou zasranou rourou, Johne. Těžko můžeme v téhle situaci něco dělat, ale než spadneme tam dolů, můžeme, si promyslet, jak z toho ven."
"Kolik máme času?"
"Já jsem měl na všechno půl minuty, ale nic jsem nevymyslel. Chápeš to? Řval jsem a kousal se do rtů. Snažil jsem se něčeho zachytit, ale v tom kanálu nebylo žádné tření, které by mi pomohlo zastavit se," řekl mu Max.
"Takže jsme v těch sračkách až po uši?" zamračil se John. "Nemáme spojení, ani raketoplán a nevíme, je-li konkurence skutečně tady. Namísto odpovědí na své otázky jen řešíme další a další problémy."
"Kdo jsou, Johne?" zeptal se jej Max. "Promiň, zeptal jsem se špatně. Kým jsou?"
"Kdo? Oni, nebo ONI?" zamyslel se John. "Něco asi vím, ale nemůžu si vzpomenout, proto nevím nic, jen nejasné tušení mě mrazí v zádech. Nevím, možná je JIM to jedno, možná ne. Možná jen čekají, protože vědí, co se tu děje."
"Na co čekají?" zhrozil se Max.
"Na vítěze," řekl mu John prostě. "Je to docela prosté, čekají na toho, kdo vyhraje, Zdali vítězem budeme my, Rabbitdogs, nebo naše konkurence. Na koho si vsadíš, Maxi?"


/25. - současnost – povrch Černé planety/


Po hodině byly již všechny kontejnery mimo transportér. Byly vybaveny speciálním podvozkem, s vlastním pohonem, proto jej stačil obsluhovat vždy jen jeden člověk.
Transportér samotný zůstal osamoceně stát, zaparkovaný, blíže k městu z dosahu nepředvídatelných lavin. Nikdo v něm nezůstal. Lidé se vydali husím pochodem na cestu. Tři stovky metrů dělících je od první stavby překonali pomalým pochodem v prašném prostředí ani ne za půlhodinu. Mnozí z nich nemohli pochopit, proč se vydali do města pěšky, když měli k dispozici transportér. Snad šlo o Tomův tah, kterým chtěl ony tvory ujistit, že se plně odevzdávají do jejich moci. Zastavili se mezi skalními stěnami, jež tvořily vstup do města. Samo město bylo na mnoha místech zavalené spoustou suti a kamení, zřícených ze svahů hory, pod kterými se nacházelo. Vládla tu pochmurná a nevypočitatelná atmosféra. Byl zde až přílišný klid na to, co je čekalo.

"Půjdeme dál," slyšeli ve svých přilbách Tomův hlas. "Dál do města. Nesmíme se tu zastavit."

Vykročili. Pomalu jako ve snu s nejistým pocitem v duši i v srdci, naplněni nevýslovným strachem, se vydali dál do tajemného města přízraků. Kolik z nich se bude vracet touto cestou zpět? Jeden po druhém mizeli v šeru a rozvířeném prachu.
Vysoko nad jejich hlavami hučel mezi štíty netrpělivý a zvědavý vichr, vždy připravený na to, aby jim na hlavu shodil další díl kamení. Celou dobu se ozývalo vzdálené hučení lavin. Jednou bude celé údolí vyplněno skalami ze svých stěn, a změní se v mělkou mísu plnou suti, aby ji po čase vyplnil poletující písek. Ale to už tu nebude nikdo z lidí ani obyvatel zapomenutého města, pokud dřív celá planeta nezmizí v atomovém ohni umírajícího slunce. Nebyla žádná možnost výběru. Věděli to všichni, lidé i ta zvířata. Věděli to i oni.