1.6. - Zápisky z výzkumu

Anotace: Pomalu odhalujeme tajemství antény, ale co se stalo vědci, nám stále uniká. Snad v úkrytu bude dost klidu a času na to, zjistit víc.

Sbírka: Zvrhlá sestra matky Přírody

Po zádech se mi přežene učiněný blizzard. Vlastně nepřežene. Zůstává tam a mrazí. Co se tady sakra stalo??? 

I na Sergejově tváři je vidět, že čekal leccos, ale tohle rozhodně ne. Vytáhne z kapsy nůž a začne mrtvole také věnovat mnohem víc pozornosti než doposud. Jedním okem kouká na ni, druhým do mobilu. Vyjede na samotný začátek složky.

"Tak se uklidníme," řekne pak vážným, odhodlaným hlasem. Kupodivu to na mě zapůsobí. Ten člověk budí respekt, to se musí nechat. 
"Tohle musí mít nějaký jednoduchý vysvětlení, vezmem to popořadě...", pronese prorocky a ťukne prstem na první nahrávku.

Ozve se šumění a ruch, ale než se stihnu vyděsit ze zvířecích stenů, které se možná budou znova ozývat, uslyšíme běžný mužský hlas:
"Valerij Toptygin, zkouška nahrávání..."
Pauza.
"Obraz běží..."
Pauza.
"Zvuk běží..čistě a jasně, pane!"
Uchechtnutí. Pauza.
"Dýchaní běží. Zásoba na...dvě hodiny čtyřicet dva minut..."
Pauza.
"Je devatenáctého února dva tisíce devět. Čtvrtek, myslim..."
Vzdych.
"Patnáct hodin třicet šest minut a...nějaký drobný k tomu..."
Pauza.
"Den D mínus dvacet sedm..."
Mlasknutí. Pauza.
"Anténa skoro stojí, emitéry budou hotové...Jé, ahoj, jasně, moment..."

"Fajn...", špitne Vlad, když dojdeme k závěru, že mluvčího někdo vyrušil a že to to byl tudíž konec první nahrávky, "teď zjistit co, bylo mezi timhletim a khhhhh, mháááá..."

To bude dost práce. Sergej jen přikývne a nechá přehrát další záznam.

"Den D mínus dvacet šest. Dneska sem při obchůzce perimetru narazil na důkazy lidský přítomnosti. Někdo sem pořád chodí. Podle otisků civilista. Vojáci kromě toho věděj, že tu nemaj co dělat. By mě zajímalo, co tu ty vesničani furt chtěj? Po čem tu slíděj? Paradoxně ty toho uviděj víc než kterejkoli satelit, zvrchu sme krytý sítí, ale ze stran padesátimetrovou věž nezamaskuješ, i kdyby ses posral... budem muset něco vymyslet, to není jen tak..."

Průvodce zkontroluje pohledem mrtvolu a přehraje následující záznam.

"Den D mínus dvacet šest. Teď sem ve křoví regulérně našel vajgl. Je odsud vidět věž. Nějakej čmuchal si tu lehnul a koukal, co děláme. Teda, ne že by byla šance, že by cokoli z toho se svým slepičím mozečkem pochopil, ale stejně nejsme moc zvyklý na to, aby nám někdo koukal pod ruce. Až přijede Specnaz, ty to tu daj do rychtiku. Heh."

"To sem byl nejspíš já a Feďa. U tý antény sme byli asi pětkrát předtim, než došlo k tomu výboji, kterej ze mě udělal tohle. To mě podrž...", řekne průvodce polohlasem a vrtí hlavou, zírajíc na mobil. Pak se vzpamatuje a přehraje další soubor.

"No, profesor je jakej je, ale když de o utajení projektu, má občas i koule. Když sem mu zmínil, že nám tu šmejděj civilové, nečekal ani minutu a dal nám všem sběračům tohle..."
Z nahrávky je slyšet nabití pistole.
"Takže ode dneška, dámy a pánové, sem doktor Toptygin, vědec s povolením zabíjet. Je to dost zvláštní pocit. Ale když někoho vodkrágluju, není tu nikdo, kdo by to viděl, kromě kolegů teda, a rozhodně ne nikdo, kdo by mě za to zatknul a soudil. Tak vo co gou. Co tu děláme, se nesmí dostat ven. To je hlavní. Navíc...hned si při tom otravným sbírání vzorků připadám líp. Jako že mě to možná i začne bavit."

Mlčky se na sebe podíváme. Takhle se rodí to, co bychom nazvali "Šílený vědec". Pohlédnu se na ostatky. Jenže on pak nakonec doopravdy zešílel. Pravděpodobně...
Je tu další nahrávka.

"Den D mínus dvacet pět. Dneska sem objevil další anomálii. V lese na sever od základny. Podle přístrojů je tu patnáctkrát víc radiace, než v okolí. Na několika stromech vyrostly nějaký vředy. Sou čátečně průsvitný, takže se dá předpokládat, že jejich základ tvoří pryskyřice, která vytekla ze stromu. Podrobim ho bližšímu zkoumání v laboratoři."

"To je neuvěřitelný!. Výrůstky ze stromu sou mnohem tvrdší, než jakejkoli známej druh jantaru. Přitom chemicky se jedná o mírně upravenou pryskyřici. Ale jak upravenou? Jedná se o samovolnou mutaci? Materiál obsahuje stopový množství rtuti, kadmia a uranu. Co mě ale zaráží nejvíc, je koncentrace olova. Skoro osmdesát miligramů na gram! Jak k tomu došlo?" 

"Tak tohle je opravdu hustý: Je v tom sice uran, ale radioaktivní ten vzorek není. Co záření pohlcuje? Tohle fakt nechápu."

"Dal sem vzorek pod rentgen. On se normálně rozzářil! Nechtěl sem tomu věřit, tak sem zhasnul světla a zrentgenoval to znovu. V klidovým stavu zářil jen lehce. Při výboji rentgenový trubice bylo na okamžik světla tolik, že by bylo možný přejít pohodlně laboratoř tam a zpátky. Snad to bude na kameře dostatečně dobře vidět, pro tohle budu potřebovat důkaz. Co je tohle za kouzla, pro boha živýho?"

"Ukázal sem to profesorovi. Byl ze začátku trochu skeptickej, ale i přes ty svoje popelníky jasně viděl, jak jantar září. A pak prohlásil, že až se dostavěj emitéry a provedeme jejich úspěšný testy, dostanu prostor pro důkladný prozkoumání toho, co sem našel. Říkáme tomu pracovně Jantar. Nemůžu se dočkat, až to vyzkoušim v kombinaci všech těch ostatních vzorků. Kajmanovův aparát je projekt nás všech a já sem jen kolečko v soukolí, ale tohle by mohl bejt čistě můj výzkum. Můj vlastní výzkum! Možná dostanu i pomocníka. Potrhal bych se smíchy, kdyby mi profesor přidělil toho nafoukanýho idiota Bohdanyka a on mě tak musel poslouchat. To by bylo samo o sobě dost skvělý. Ale nebudem předbíhat. Testy emitérů budou tak na tři tejdny. K čertu s nima. Co je tak vědeckýho na zkoušení kabelů a kondenzátorů? Ztráta času!"

"Pět záznamů z jednoho dne. Sou jich tu stovky. Budem poslouchat všechno?",
zeptá se Sergej. Naše prvotní vzrušení z nálezu opadlo a je třeba zase přidat trochu racionality. Zvědavost musí stranou. 

"Tak první z každýho dne, a když to bude stát za to, tak ty další.", navrhnu. Oba mí souputníci kývnutím souhlasí.

"Den D mínus dvacet čtyři. Musim se vydat zas do toho lesa, nasbírat co nejvíc vzorků. Ať mi nehrozí, že mi v půlce výzkumu dojde vědeckej materiál. Cosi mi říká, že pro to navíc pozdějc najdem využití. Jak já už se těšim."

Podíváme se na sebe a kývneme. Jdeme na další den.

"D mínus dvacet tři. Dneska začínaj ty zpropadený testy. Elektrikáři si zabrali laboratoř, aby nemuseli chodit přes celou základnu. Takže s pokusama mám utrum. Je výzkum anomálií míň důležitej než pohodlí tadytěch pologramotnejch dráteníků? Podle profesora nejspíš asi jo. Kretén..."

"D mínus...dvacet dva? Dneska pršelo a podle meteorologický stanice byl déšť moc kyselej na to, aby se dělalo o elektrice. Mohl sem bejt krásně celej den v laborce, ale je to tam zabarikádovaný bordelem elektrikářů. Kdybych si chtěl vyklidit dva metry pultu, musel bych přerovnat asi tunu pětkový cykyny. Na to kašlu. Podle toho, jak je zataženo, se asi bude čekat dlouho. Ksakru!"

"D mínus dvacet jedna. Dopoledne pršelo, pak se trochu vyjasnilo a technici se zas mohli pustit do práce. Zkoušel sem něco kutit v laboratoři, ale nemůžu se dostat k centrifúze. Tu bych dost potřeboval. Je to nanic. "

"D mínus dvacet. Pánové asi trochu nestíhaj. Maj tam v tom propojení dost chyb, sou to fakt paka. Profesor je seřval jak malý kluky. Prej pokud se testy nestihnou, ponesou za to odpovědnost oni."

"D mínus devatenáct. Dneska zase pršelo. Technici vymysleli, že si přes místo, kde potřebujou pracovat, daj ten náš přenosnej stan. Takže se jich mačká deset na pět krát třech metrech. Sem na ně zvědavej." 

"D mínus...osmnáct? Už je toho nějak moc. Na všechny. Ze stanu se dneska zakouřilo. Nějakej zkrat. Prej se neví, proč. Já bych řekl, že elektrikáři spís nechtěj přiznat, že sou zbrklý kvůli stresu. Ujistili pofesora, že o nic nejde, a jedou dál. "

"Zase prší. Už máme prej skluz asi čtyři dny oproti plánu. To není dobrý. Mě to štve obzvlášť. O to pozdějc budu moct začít s výzkumem Jantaru..."


"D mínus...D mínus šestnáct. Taras už je nepříčetnej. Už mu ty kabely lezou krkem. Ještě že já s tim nemám až tak moc společnýho. Du na obchůzku, vyplašim pár zvířat, zkusmo ďoubnu do nějakýho ksindlu na zemi, vezmu od toho vzorek. A o nic mi nejde. Psů už sme pochytali dost, kotce sou plný. Je jich tu ale ještě asi dvacet dalších. Uvidíme, jaká bude spotřeba při testech..."
 
"(polohlasem)...no konečně...
(nahlas) D mínus patnáct. Tak se záznamníkem to de z kopce. A s naším slavným projektem taky. Část kabelů se musí posílit. Při průřezu, jakej tam je, by se asi po čase utavily. Kterejpak inteligent to projektoval? Nebo zvrchu přišel požadavek na vyšší výkon? Dosah pět kilometrů se pánům zdál málo? No je to jedno, odnesem to tak jako tak my. " 

"D mínus čtrnáct. No, elektrikáři při tom vystřihávání starejch kabelů právě přišli na to, že to tam po nich někdo předělával, aniž by k tomu byl protokol. Taras má průšvih. Já mu to říkal. Ale on si to okecá. Huba mu jede dobře."

"D mínus třináct. Zejtra to snad bude předělaný. Konečně. Už mi ty kabely lezou krkem a to o ně jen zakopávám v laborce. O Tarasovi a technicích ani nemluvě. Jako by se nás snažili dožrat, udělali dneska k obědu špagety. Hnus. Je mi blbě."

"D mínus dvanáct. Ta včerejší třináctka byla fakt příznačná. Skoro třetina se nás otrávila tim včerejším blafem. Hlavně šest z devíti elektrikářů. A co je úplně nejvíc k vzteku, kvůli tomu se o tejden posouvá termín konce testů. I když chápu, že je lepší ten skluz svíst na průjem, než na neschopnost a neefektivitu. No, pravda - bez toho stresu to půjde líp. Takže ne D mínus dvanáct, ale D mínus devatenáct. Potěšpánbůh..."

"Hele, tohle ne. O tom že dostali průjem ze špaget fakt poslouchat nepotřebuju, přeskoč to tak na D mínus sedm, prosimtě, ať se někam pohnem", pokyne Vlad Sergejovi a zívne.

"Nám de hlavně o to, co se stalo jemu, ne?", pokynu rukou k mrtvole, která naštěstí stále leží tam, kde jsme ji našli. 

Sergej na nás oba pohlédne a pak přikývne:"Máte pravdu, ať mi to nevybije baterku. Kdyžtak se vrátíme..."

Sjede ve složce o něco níž a vzápětí uslyšíme následující:

"D mínus sedm. Funguje to! Můj nápad funguje! Čistička zase jede a všechno se povedlo vydezinfikovat. Profesor mě před všema pochválil a prohlásil, že "moje snaha o hladký průběh projektu daleko předčila to, co se ode mne očekává, a bude patřičně oceněna." No, patřičný ocenění je už to, že sou konečně hotový ty kabely. Elektrikáři se zvedli z marodky, uklidili si svůj bordel z laborky a teď můžou přijít testovací emise a kalibrace. To bude trochu větší vzrůšo než to, co se dělalo poslední zatracený tři tejdny."

"Tak to mi odlehlo, že čistička funguje...", mlaskne sarkasticky Vlad. Nějak se z nahrávek nedozvídáme to, co čekáme. A nebo ta poslední byla vytržená z kontextu. Snad už to vezme nějaký závěr...

V další nahrávce čekáme opět hlášení z posledního dne, ale slyšíme jen ruchy a vzdálené hlasy, rozdílné od toho, který mluvil ve všech předchozích nahrávkách. Vstanou mi chloupky na zádech. Je tohle předzvěst toho, co se stalo tomu chudákovi?

"Ježiši, už zase?", slyšíme ale najednou známý hlas.
"Nenahrávej, když nemáš, ty kráme zatracenej...s tim budu muset fakt něco udělat..."

Aha... takže tato nahrávka byla cosi jako telefonát z kapsy. Z nám ne zcela jasných příčin přestalo nahrávání fungovat tak, jak mělo. Kolik takových zbytečných záznamů tedy ještě uslyšíme?

"D mínus pět. Tak jo, du do toho. Dneska to zkusim. Pokud mám pravdu, tak tahle kombinace by mohla bejt dost užitečná. Začnu nejdřív s malou dávkou a budu se pravidelně testovat. Ale na ruce, kam sem aplikoval Bláto předevčírem, nepozoruju žádnou sněť. Ani to nebolí nebo něco takovýho. Snad nedělám chybu."

Tady to snad konečně začne být zajímavé.

"D mínus čtyři. Uvědomuju si, jak sem dlouho nebyl venku. Pořád sem v laboratoři a zkoumám a zkoumám. Myš pořád žije a to rakovinný bujení se zastavuje. Je ale hrozně apatická. Což jí lze těžko zazlívat, po tom všem, co sem s ní prováděl. Asi se půjdu zas projít. Jakože pro vzorky. Profesor na mě je od toho fíglu s čističkou mnohem hodnější a nechává mě si v podstatě dělat, co chci, akorát chce pravidelný hlášení. Dědek. Zejtra bude první ostrej test. U toho nemůžu chybět."

Naše ochabující vzrušení opět vzroste. Test čeho?

"D mínus tři. No, ten pokusnej čokl je už teď dost vymatlanej, tak nevim, jestli na něm ten efekt bude tak znát. Ale na pětset metrů ho to asi ugriluje celýho...uvidíme..."

Cože? Co to tu chystají?

"Dej hned ten další!", naléhám. Je mi vyhověno.

"A sakra. Pes byl v době výboje pětset metrů od vysílače. Hned potom se zastavil a dobu čuměl. Pak padl na bok a cukal sebou. Za půl minuty bylo po něm. Asi to fakt funguje...z toho videa mrazí..."

"Jo, je to potvrzený. Pár miliónů synapsí mu to přerušilo. Má to za sebou. Ještě že těch psů sme za ty dva měsíce pochytali tolik. Prasata si necháme až na pozdějc."

"Druhej pokus proběhl. Vzdálenost jeden kilometr. Řekl bych, že účinky byly ještě víc devastující. Možná záleží na úhlu, pod kterým se Psi-emise dostanou k cíli. Čim vodorovnějc, tim hůř pro oběť. To by se ale vzhledem k zamejšlenýmu využití celkem hodilo. No, nebudu dělat závěry. Pokusů má ještě proběhnout přes dvacet."

"Osmej pokus byl zajímavej. Ten vořech, co to schytal tentokrát, začal běhat a skákat, jako by měl radost. Ale pak utekl, těžko nebudem moc zkoumat, co to s jeho mozkem způsobilo."

"Devátej pokus to samý. Jakoby Psi-emise za týhle konkrétní situace způsobovaly v mozku podobný impulsy, jako endorfin. Jestli to tak je, tak...si při příštím pokusu půjdu stoupnout na stejný místo a sundám si přilbu..."

Sergej zamyšleně zvedne ruku, že přehraje další položku, ale pohyb neučiní. Přemýšlí dál s prstem ve vzduchu.

"Asi mi to začíná bejt trochu jasný. Ta anténa vyzařuje nějaký záření, který ovlivňuje mozek. Účinky sou různý, jeden z nich je pocit štěstí. Ale to asi není ten hlavní efekt. Ani to, co to způsobilo u mě. Já myslim, že ten celej aparát je zbraň. Má lidem gumovat mozky. Hlavně nepřátelskejm vojákům. Bezbolestně, trvale."

"A do prdele...", odplivnu si.

"Ale, proč to je tady?"

"Kde jinde by to bylo? V žádný laboratoři nevyzkoušíš, jak to funguje na dva kilometry. A postavit to na vojenským letišti za městem by se zase blbě tutlalo. Ono to totiž asi nebude tak úplně košér, vyvíjet takovýhle svinstvo."

"No jo, dyť nad Zónu nesměj ani vojenský letadla. A logisticky je taky výhodnější to stavět tady, než někde uprostřed Sibiře, nebo pouště..."

Ano, dává to smysl. Vláda nějaké mocné země tady, v zcela izolované pustině, mimo zraky i té nejužší veřejnosti, a přesto snadno dostupné letadlem, vyvíjí supertajnou zbraň. Ale které země? Jako Rus se mohu jen zahanbeně dívat na špičky vlastních bot. Stopy od tohoto projektu vedou do Kremlu, o tom není pochyb.

"Tak proto turistický výpravy do Zóny zakázali...", dovtípí se Vlad.

"A stejně tu teď stojíme my tři...", poznamenám kousavě a v tu ránu se vylekám. Toptygin, jak se mrtvý jmenoval, měl jako jeden z úkolů hlídkovat kolem základny a bránit ji před nezasvěcenýma očima civilistů. Co jsme potom my? A když se teď za keřem jeden takový vynoří a postřílí nás, kdo nás tu najde? Nikdo. Nikdy.

"Jak sme teď daleko od tý antény?", zeptám se.
"Asi čtyři kilometry, proč?"
"Neměli bysme se trochu krejt? Nechci se nechat zastřelit nějakým zmagořelým zeleným mužíčkem na obchůzce."
Sergej to zváží. Jako by v jeho mysli bojovaly dvě armády proti sobě a on se nemohl rozhodnout.
"Asi máš pravdu," prohlásí nakonec, "psi se taky objevili tam, kde nikdy předtim nebyli. A těch nemilejch překvapení už sme zažili dost, co říkáte?"
"Víc než dost..."
Prohledám naposledy tělo, než odejdeme. Pětice schránek už mě ani nenapadne se dotýkat. Jsou to patrně kontejnery na vzorky, a jejich obsah asi není nic, s čím bychom chtěli přijít do kontaktu. Na levém boku mu na opasku visí něco, z čeho trčí lanko s úlomkem jakési destičky na konci. Zatáhnu za to. Lanko se začne vysouvat z plochého pouzdra. Klade přitom odpor. Když ho pustím, pružina ho navine zpět. Jedná se o takový ten navijáček, na který si přiděláte skipass. Nebo vstupní kartu. Ať to bylo, co to bylo, chybí to. Nositel si to nejspíš o něco ulomil.

"Tak, tady nedaleko vim o místě, kde se můžem schovat. Doposlechnem si tam v klidu ty nahrávky. Zjistíme, co se tomuhle chudákovi stalo, a jestli se nás to nějak týká. Já to potřebuju vědět už kvůli dalším výpravám, ať už o samotě nebo s turistama. Každý nebezpečí je prostě lepší znát předem. Chápete? A pak uvidíme, co dál..."

"No, jít k anténě už se mi nechce. Když vidim, kam to může víst...", poznamená Vlad a podívá se přitom na mrtvolu.
"Je tu nějaký pole těch artefaktů, že bysme si vzali aspoň suvenýr?"
"Už bych šel klidně zpátky. Než to začne bejt fakt o kejhák...", přidám se do diskuze.
"Akorát bych si předtim rád umyl ty pracky...", podívám se přitom na své špinavé, zakrvácené a mastné dlaně.
Průvodce zapřemýšlí a pokývá hlavou. Tak nějak zklamaně. Jako by ho mrzelo, že se nám tu po třech ohroženích života a bůhvíkolika vyděšeních k smrti už nelíbí.
"To by šlo. Úkryt, bažina, o který sem mluvil, i pole s Baterkama je timhle směrem," mávne nakonec směrem na sever, podél silnice a teplovodu.
"Tak jo...", odsouhlasíme s Vladem ten plán poněkud netečně. Těch šoků a následných vysvětlení záhad bylo moc za sebou. A to největší rozuzlení nás teprve čeká. Pokud nás před tím nečeká něco úplně jiného.

"Nenechali sme tu nic?", zajímá se průvodce, když uděláme pár kroků od ruin. 
Nebylo tu moc co nechat, ale vracím se.
"Na tohle se můžu podívat doma. Je škoda, aby se to válelo tady...", vysvětlím, když z nahrávacího zařízení vytáhnu paměťovou kartu s obrazovým záznamem z přilby.
Místo odpovědi se mi dostane jen pokrčení ramen.
"Budiž..."

Vyjdeme na sever.

"Mám hlad...", svěří se nám mrzutě Vlad a začne se hrabat po kapsách.
"Dobrej nápad...", uznám a z batohu, do kterého právě schovávám kartu, vytáhnu energetickou tyčinku.
I Sergej přikývne a vyndá svůj proviant.
Nad našimi hlavami se otevřou mraky a nesměle vykoukne slunce. Hřeje, ale nepálí.
Krajina před námi dostane mnohem opromističtější ráz.
Na nedalekém stromu zkusmo pípne pták. Chvilku zaváhá a pak pípne znova. Nakonec zazpívá jednoduchou ptačí píseň. Nic moc, ale na místní poměry víc než dobré.
Člověk si rázem řekne, že by tu ještě pár hodin vydržel. Když už vážil tak dlouho a strastiplnou cestu...
Nebe se zase zatáhne, ale při pohledu na řídké obláčky je zřejmé, že ne nadlouho. Polojasno až skorojasno. Kam se najednou poděly všechny mraky? 
"Jak sme tu byli dlouho?", zeptám se zvědavě.
"Ani ne dvacet minut," vyčte Sergej z hodinek.
Ano, přijde mi, že jsme tu každopádně byli mnohem déle, ale za dvacet minut se přece obloha tak nevyčistí? Zvláštní, tohle místo. Moc zvláštní.
Sergej, jdoucí vepředu, ukousne sousto a ohlédne se s plnými ústy na nás. Až pak si všimnu, že se nedívá na nás, ale za nás.
"Co je?", znejistím a ohlédu se také. Jsme asi sto metrů od chatky a za chvíli nám už zmízí za keři.
"Nic...", opáčí Sergej nevinně, "jen se ujišťuju, že za náma nejde nic ve vědeckým skafandru..."
Otočím se při těch slovech znova a pak ještě několikrát asi po každých pěti krocích. Nikde nikdo.
Blesk aby ho na místě trefil za takové fóry...
Nicméně, toho pocitu, že mám na zádech čísi pohled, se ne a ne zbavit...