Fallout Bohemia Kapitola 10 - Sestup

Anotace: Dvě stě let mrtví lidé stále dokáží ovlivnit současnost. Co vlastně dal Pelášil do pohybu, že ozvěny tohoto činu jsou pořád ještě patrné.

Sbírka: Fallout Bohemia

Kancelář Tomáše byla, slušně řečeno, zasviněná jak prase. Na podlaze se válely všechny možné součástky, některé z nich se mi zdály povědomé, smíchané s obaly od Atomek, jiné čokolády jménem Venuše, a dalšího jídla z pytlíku. Cestou k terminálu mi ta celofánová vrstva šustila a křupala pod nohama.

Stejně jako u jeho mámy, terminál se hesla nedožadoval. Tomáš ho asi nechal zapnutý a ani se nenamáhal s odhlašováním. Nebylo těžké pochopit proč, veškerá odeslaná pošta byla zašifrovaná a několik doručených také. Z těch, co byly normálně ke čtení, jsem se nic nového nedověděl. Provozní problémy se sítí, elektronikou, stížnosti na roboty. Jedna dokonce obviňovala strážbota z erotického harašení. Blázni. Do jednoho.

Na stížnosti Tomáš moc nereagoval, a jestli ano, tak odpovědi mazal, protože k čemu by byla odpověď, kterou by si mohl přečíst akorát odesílatel, nebo příjemce s potřebným dešifrovacím programem.

Stejně jsem si celý obsah stáhnul do Pip Boye. Šance, že bych dokázal naplnit celou tu obrovskou kapacitu, neexistovala.

Na terminálu kromě zpráv šlo naprogramovat i hlášení do rozhlasového systému a pak něco, co mě dost zaskočilo. Možnost zapnout bezpečnostní kamery.

Celá zeď vpravo, kterou jsem předtím jen přejel pohledem, se v jednom okamžiku rozzářila. Výsledný efekt neměl daleko od supernovy. Patnáct obrazovek zrnilo a seshora dolů se po nich vlnily černé pruhy, jak se na nich zaostřoval obraz. Některé z nich, ale nevydržely dvě stě let mimo provoz, a tak s tichým puknutím zase zhasínaly. Pár jich začalo výhružně hučet.

Jakmile utichlo cinkání posledních projektilů ze skleněné kanonády, vykoukl jsem zpoza roztrhané židle. Funkčních obrazovek zbylo šest a za tu chvilku se na nich stihl ustálit obraz. Vstupní hala, toalety a chodba v prvním patře a nákladní rampa. Tahle místa jsem poznával, sice to trochu zrnilo a podrobnosti nebyly úplně patrné, ale nešlo se splést. Zbývající dvě mi nic neříkala. Jedna kamera zachycovala neurčitou velkou budovu venku a kus silnice, ta druhá jen tmu.

Za celou dobu, co jsem byl na pobočce, jsem neviděl ani jednu jedinou kameru. Tomáš tady musel mít skvělý přehled o tom, co se kde děje. Zajímalo by mě, jestli zaměstnanci věděli, že jsou šmírováni úplně u všeho.

Zásuvky u stolu mi vydaly menší poklad, několik energetických článků pro CZ-tu a dokonce i dvacet víček. Měl tam i několik čokolád obou druhů a platíčko s tmavě zelenými pilulkami, které Pip Boy identifikoval jako Švejkovky. Bohužel, víc věcí než ve stole měl Tomáš na podlaze. A tu jsem se se všemi těmi střepy neodvažoval prohledávat. Na to, abych bral i rozměrné součástky, nebylo ani pomyšlení, baťoh už tak byl skoro ze tří čtvrtin plný. Po ovladači na roboty jakoby se slehla zem.

No nic.

Zpátky v konferenční místnosti se nic nezměnilo, kostry pořád ležely na svých místech a lebky se usmívaly stejně jako předtím. Z toho pohledu mě zamrazilo, vypadalo to, jakoby se bavily na můj účet, ale lebky v tomhle směru asi nemají na výběr. Stůl byl kulatý a bez místa pro nohy připomínal komolý kužel. S trochou snahy by na něm klidně přistál vírník leteckých sil. Z jeho jinak hladké desky vystupoval malý kvádr, ne o moc větší než Pip Boy na mé ruce.

Protější stěna byla vyplněna obrazovkami stejně jako u Tomáše v kanceláři. Uprostřed mezi menšími se ale rozpínala jedna obrovská podobná planetě s malými satelity. Pod nimi byl malý ovládací pultík s klávesnicí.

Tomáš si mohl prohlížet jen to, co se děje, tady jsem se mohl hrabat v minulosti tohohle místa.

Tedy, pokud by se minulost dokázala smrsknout do jednoho souboru. Zbytek systém nedokázal načíst, data byla příliš poškozená nebo prostě chyběla.

Hlavní obrazovka ostře zablikala (pro všechny případy jsem se k ní otočil zády) a po chvilce se na ní objevila tato místnost. Dvě stě let do minulosti stisknutím tlačítka. Kamera byla v levém horním rohu místnosti, vedle dveří a kdybych nevěděl, kam se dívat, asi bych ji nenašel. Byla maskovaná jako rozhlas a jen malá světlá plocha čočky přibližně uprostřed plastové krabičky ji dokázala někomu, kdo věděl kam se podívat, odhalit.

Záznam byl černobílý, ale docela zrnitý. Dělalo mi problémy poznat detaily.

Za stolem seděl muž. Musel to být muž, protože obři snad před válkou nežili ne? I přesto, že seděl na židli, koukal se chlápkovi, který stál před stolem prakticky do očí.

„Tak jak to vypadá?“ prohlásil hluboký, unavený hlas a já se bleskově kryl za stolem, brokovnici v ruce. Komu se mohlo povést dostat se dovnitř? Přeci jsem zamknul! Navíc ten behemot by k tomu asi měl taky co říct.

„Pane Pelášile, všechno vypadá dobře. Paní Tichá vzkazuje, že se zrychlila výroba při stejné kvalitě a dokonce se ušetří trochu platiny na každém kusu,“ odpověděl nervózně druhý přítomný. „Dodávky se nám daří maskovat, nemyslím si, že by byly v nebezpečí. Tohle krytí je vynikající.“

Tak přeci jen jsem idiot. Nikdo kromě mě tady nebyl, to jen k mému překvapení měl tenhle video záznam i audio stránku.

„Všiml jste si posledních zpráv, Petře?“ pokračoval stejným tónem Pelášil. Vyčerpání z toho hlasu doslova odkapávalo. Teklo proudem. Znělo to tak, jako by měl každou chvíli upadnout do kómatu. „Máme zvětšit objem produkce, ale k čemu?!“ Udeřil do stolu. Spíš plácnul. Hrnek na stole se ani nehnul. „Vymysleli jsme způsob, jak ochránit naše lidi, ale vláda skoro ihned povolí výrobu zbraně, která naši práci úplně anuluje!“ Celou dobu kolem sebe rozhazoval v bezmocných gestech rukama. Vůbec mi neseděl do té představy naštvaného šéfa, kterou jsem si pro něj vytvořil.

„Pane, není to tak hrozné,“ snažil se ho Petr uklidnit. „To, co tady děláme, nás přežije všechny a lidé na nás budou ještě vzpomínat.“

„Ano, toho se také občas bojím,“ odfrknul si Pelášil a spojil dlaně před nosem, jako by se modlil. Za dlouhou chvilku opět promluvil: „Jsem rád, že se nám daří dodávky skrývat, kdyby naše technologie padla do špatných rukou, mohlo by se to všechno zvrtnout. Nikdo by nepochopil, o co nám šlo. Už těch pár krádeží bylo špatných, ale Slovákům nedošlo, co vlastně mají. S celým jedním kusem už by to tak nemuselo být.“

„Ano, to se vůbec nemělo stát,“ souhlasil Petr rychle. „S těmihle novými bezpečnostními nařízeními se to už nebude opakovat.“

„Víte co je na tom nejhorší Petře? Že jeden neví, komu může a nemůže věřit. Důvěra jeden v druhého se s touhle hrozivou válkou ztratila jak prd ve skunkově doupěti. Já si moc dobře uvědomuju, že ta nařízení, která jsem musel přijmout, jsou,“ starý pán se na chvíli odmlčel a skoro to vypadalo, že usnul. „Omezující,“ pokračoval a celý se chvěl, „zákaz nošení širokých klobouků, prohlídky osobních prostor, kamery na každém rohu. Říkám Vám, Petře, i když tuhle válku vyhrajeme, jako lidé jsme prohráli.“

Na obraze Petr úplně ztuhnul a zadíval se na obrazovky. Ústa se mu v němé hrůze otevřela. Pelášil následoval jeho pohled a ramena mu poklesla. U takhle mohutného člověka to vypadalo jako pohyb tektonických desek.

„Ah, tak možná na to přišli,“ povzdechl si hluboce šéf. „Připravte se k obraně, zbraň máte?“

„M-mám pane,“ přikývl Petr a celý se třásl.

„Výborně, řekněte to kolegům, máme ještě čas, než se dostanou dovnitř, to by nám mělo stačit na vyzbrojení.“ starý pán šáhl do kapsy svého saka a vytáhl krátkou injekční stříkačku. Zkušeným pohybem si její obsah vpravil do levé paže.

„Pane, já…“

„Já vím, že bych to neměl dělat, žena si myslí, že jsem s tím už přestal,“ nenechal ho Pelášil domluvit a energeticky vstal. Únava z něj spadla, jako kdyby shodil olověnou košili. „Nicméně účel světí prostředky a tak dále. Teď jděte za ostatními a řekněte jim, ať se ozbrojí, já mezitím vyhlásím poplach a…“

Stejně jako Petr i on zůstal zírat na jednu z obrazovek. Nepřekvapilo by mě, kdybych věděl, co se tam zrovna odehrávalo.

Když jsem poslouchal audio záznam ze spodní zasedačky, připadalo mi, že trvá hodiny. Ve skutečnosti bylo do pár minut vše hotovo.

První promluvil zničený vdovec.

„Petře, obávám se, že na obranu už se asi není pomyšlení. Myslím, že můžete ještě odejít zadem, ale to budete muset rychle.“

„To se nedá stihnout, už jsou na schodech,“ odpověděl zničeně Petr a sáhl do vnitřní kapsy u saka a vytáhl drobnou krabičku. „Je mi líto, že to musí skončit zrovna takhle, ale je to lepší než kdybychom je pustili dolů.“

Oči mi sjely k malé hromádce kostí tam, kde bývalý vedoucí logistiky stál. A skutečně, na zemi ležela malá otevřena krabička.

Z reproduktorů se ozvalo pravidelné staccato kulometu z kanceláře následované překvapeným výkřikem a mlaskavým žuchnutím.

„Máte pravdu, pane Kovář. Sbohem a děkuji za vše.“ pokýval hlavou Plášil a Petr si vložil kapsli do úst. Po chvilce cukání a lapání po dechu se s dutým úderem složil na podlahu.

Pelášil mezitím vytáhl od pasu něco, co připomínalo kapesní houfnici. I přes to, že Pelášil měl dlaně velikosti lopat, se v nich zbraň ztrácela. Pro mě by to byl asi samopal plus mínus. Na levačce měl něco, co vzdáleně připomínalo Pip Boye.

Podrážděné cinkání kovu prozradilo, že někoho chytře napadlo zavřít dveře. Kroky se přiblížily, ale Pelášil zůstal sedět a koukal před sebe.

Ze zbraně se zablesklo a obraz se mi vypálil na sítnici. To zahučení znělo tak, jak by si moje CZta přála znít, až jednou vyroste. Najednou ten zvýšený objem prachu před vchodem dával děsivý smysl…

Ještě osmkrát se podařilo Pelášilovi vystřelit, nakonec ale musel stejně přebít a v tu chvilku mu oblek na levém rameni rozcupovala dávka ze samopalu. Roztřepené okraje začaly postupně tmavnout a jako kontrast Pelášil viditelně zbledl. Zbraň pořád ještě svíral v pravačce a tvářil se docela odhodlaně.

„Vy se prostě nevzdáte, že pane Pelášile,“ řekl známý ženský hlas vesele. Stála pravděpodobně ve dveřích a mimo úhel kamery. „Klíč, prosím.“ To poslední slovo byla spíše zavrčená žádost než prosba.

„Od koho vy jste? Královská kancelář? Rada bezpečnosti? Ministerstvo války? Slovensky nemluvíte, takže od nich asi ne…“ Na jednu pobočku pošty to bylo skutečně mnoho nepřátel.

„Na tom už teď nezáleží, jestli nám ten klíč nedáte, budeme vás mučit. Měl jste spolknout kapsli jako váš kolega.“ Z toho hlasu vyzařovalo tolik tepla asi jako ze stěny ledovce. Nad její upřímností jsem musel zavrtět hlavou, z toho jak klidně přešla do výhrůžek, mi běhal mráz po zádech.

„No, v tom případě je to docela jasné, ne?“ Pelášil odložil pistoli (houfnici) na stůl vedle sebe a velice pomalu začal hledat ve vnitřních kapsách. „Tady ne, tady taky ne,“ poplácával se po saku jakoby nic. Za chvilku před ním vyrostla docela slušná hromádka všeho možného harampádí.

Zatímco se všechny oči upíraly na jeho ruce, nikdo si nevšímal pistole, byla čím dál tím víc světlejší. Přehrát energetickou zbraň není problém, a jestli ve článku zbývalo ještě trochu štávy…

„Ah, tady,“ nahmátl levou rukou malé černé pouzdro a podával ho neznámé. Ta síla vůle, aby pohnul levačkou, musela být neskutečná. Nebo ho tak nabudilo to, co si vstříknul do žil.

Sotva se neznámá natáhla po předávaném pouzdru, Pelášilova pravačka s sebou škubla jako had a s jistotou popadla položenou zbraň. Během další vteřiny už letěla směrem k vetřelcům. V jeden okamžik se ozval jeden výstřel a podrážděné zahučení podobné vysokonapěťovému transformátoru a Pelášilovi cukla hlava.

Pak se na záznamu oslnivě zablesklo a video skončilo. Zvuk ale ještě pokračoval.

„Ten idiot!“ vykřikla ženská. „Kdo střílel?“ zeptala se daleko klidněji.

„Já, madam,“ ozval se jeden ze členů komanda.

„Jděte a prohledejte kancelář jeho syna, tady jsme ještě neskončili.“

„Rozkaz, madam.“

„Co Vám to dal?“ zeptal se nový mužský hlas.

„Jeho poslední vtípek, kyanidovou kapsli.“ odpověděla podrážděně velitelka. „Škoda, že si ho už nevychutná. Prohledejte to tady, zneškodněte ten kulomet ve vedlejší kanceláři a prohlídněte to tam. Ten klíč tady někde musí být! A hejbněte s sebou, dvě hodiny do velkého finále a my musíme stihnout vlak!“

Velké finále…mohli vědět kdy se všechno posere? Oni věděli, kdy bomby dopadnou a nikomu nic neřekli! Místo toho se rozhodli, že vykradou poštu, ať už tu stavěli cokoliv!

Hajzlové.

Kulomet se opět rozštěkal, ale tentokrát to nemělo dlouhého trvání.

Umělý hlas zaskřípal z reproduktoru: „Pobočka během pěti minut přechází na uzavřený režim. Všichni včetně zaměstnanců opustí budovu, jinak budou zplynováni. Automatická obrana se zapíná za čtyři minuty. Toto není cvičení.“

„O tomhle nás Tomáš neinformoval!“ vykřikla velitelka a zněla v tom vražda. „Všichni se okamžitě stáhnou mimo budovu. Až přijde čas, vrátíme se.“

Pak následoval poněkud spěšný odchod přibližně sedmi lidí.

Já mezitím velice rychle přemýšlel o všech možných jedovatých plynech a jak rychle se rozloží uvnitř prakticky nevětrané budovy… Hm. Lézt dovnitř možná opravdu nebyl dobrý nápad. Chlór bych možná cítil, i když s tím jak na tom byl můj nos asi ne. Sarin by měl být bez zápachu, chuti, prostě všeho.

Hm.

Jestli bylo ve vzduchu cokoliv, stejně už jsem toho nadýchal asi víc, než je smrtelná dávka, a ještě jsem neumíral. Takže, zatím v pohodě. Asi. Pokud někde ještě není nějaká dvě stě let stará, neotevřená piksla, která se jen třese, až mi bouchne do obličeje.

Reproduktory ještě párkrát zopakovaly výzvu k opuštění budovy a pak se s drnčením a skřípáním spustily ocelové pláty přes budovu a vše ztichlo.

Podíval jsem se na hromádku kostí, která kdysi byla Pelášilem. Opravdu mi neseděl do role toho podrážděného šéfa. Prohledal jsem to, co zbylo z jeho kapes. Několik energetických článků, placatka a jedna nepoužitá injekce, opět kladivo, alespoň podle Pip Boye (jak to ta věc dělá, že dokáže rozpoznat předměty, které nikdy předtím neviděla?!) byly jediné cennosti. A pak jeho osobní počítač.

Nebyl tak tak velký jako Pip Boy, který vypadal jako cihla na předloktí a ani nebyl od stejného výrobce. Vault Tec se svým výtvorem chlubil, ale tenhle model neměl nikde uvedenou značku. Displej byl jen čtyři centimetry široký a dva vysoký. Jediná tlačítka, která měl, byla na právě straně se šipkami nahoru a dolů. Jediné co bylo shodné s Pip Boyem byla možnost, připojit se k terminálu pomocí kabelu.

Povedlo se mi ho spustit. Kromě naplánovaných schůzek či telefonátu tam zůstalo pár krátkých osobních zpráv.

Tomáš se o nás bojí, dokonce nám koupil na příští týden poukaz na dovolenou v Krkonoších. Nemůžeme odjet. Tvářil se zklamaně. Musím si s ním promluvit. Říct mu, že máme objednané místo v Útočišti. Jak pro nás, tak jeho rodinu.

Místa, která jste nedostali. Ale na tu dovolenou jste měli jet, pomyslel jsem si cynicky. Vybral jsem poslední zprávu.

Tomáš si vzal na dnešek volno. Spíš tedy nepřišel vůbec do práce. Myslí si, že to nevím, ale hledá místo v jednom z Bunkrů od Vault Tecu. Viděl jsem pár návrhů, které sehnal Žába a zdají se mi jako časované bomby. Nechce se bavit se mnou ani s mámou a kdykoliv to jde, vyhýbá se nám. Něco ho štve. Dohlédnu na pár posledních úprav a půjdu na penzi, být dědou na plný úvazek. Tichá to tady může převzít, je zodpovědná.

Tak dědeček, najednou mi Pelášila bylo docela líto. Ať už dělal cokoliv, přestalo ho to bavit. Rozhodně tak vypadal na tom záznamu. Jak by to asi vypadalo o pár dnů později? Dostal by místo v Útočišti, kde by v klidu přežil zkázu světa?

Přešel jsem k malému výčnělku ve stole. Byl to malý terminál se stejně minimalistickým designem, jako osobní počítač, co jsem držel v ruce. Tlačítko na spuštění, klávesnice, malý displej a zástrčka. Zkusmo jsem cvaknul vypínačem a displej naběhl.

ØPřipojte vstupní zařízení

Zkusmo jsem připojil Pelášilův diář.

ØRozpoznávám…

ØZařízení rozpoznáno…

ØUveďte heslo

Dokonce i tady po mě chtěli heslo? S bručením jsem odpojil diář a pokusil se připojit můj Pip Boy. Heslo si budu muset vytáhnout.

ØRozpoznávám…

ØNeoprávněné zařízení

ØOdpojuji

A s tím displej zhasnul.

„Proč tady nemůže jednou bejt něco jednoduchýho!“ Praštil jsem do klávesnice. Hm. Jestli to byl Pelášilův terminál, tak možná…

Jo! Sakra jo! Po krátkém přepojení kabelů, zadání hesla od terminálu z vedlejší místnosti, se mi nabídly nové možnosti. Jedna.

ØOtevřít A/N

Otevřít co? Okno? Ze zvědavosti jsem zmáčknul A a potvrdil.

ØOtevírám…

ØVyčkejte…

Za bzučení elektromotorů a cvakání ozubených kol se přede mnou stůl zvednul na ocelových tyčích jak nějaká chalupa Baby Jagy a pak se rozdělil na půl. Pustil jsem přístroj z rukou a jen zíral.

Obě dvě poloviny pak dosedly na zem, přibližně s dvou metrovou mezerou mezi nimi. Ta levá bohužel dopadla na pozůstatky Pelášila a ošklivě to křuplo. Pardon. Namísto stolu tam byla šachta s připravenou… no kabina to být nemohla, ale podlážka tak akorát pro něj, což znamenalo, že sem pohodlně mohli vejít dva lidé, i když by se asi poznali poněkud intimně.

Mezerou mezi okrajem a podlážkou bylo vidět slabé osvětlení šachty. Na dno jsem nedohlédl.

Nervózně jsem si olízl rty. Tohle byla cesta k tomu dozvědět se, co se tady vlastně dělo. Opatrně jsem odpojil Pelášilův diář, co kdyby náhodou byl ještě třeba. Naštěstí se stůl nezačal zavírat.

Pro sestup stačilo zmáčknout šipku na ovládacím pultu. Podlážce naštěstí chvilku trvalo, než se pohnula, takže mi amputace nehrozila.

S bušícím srdcem jsem sestoupil do podzemní temnoty.