Algol - Kapitola osmá

Sbírka: Algol - Na křídlech Azraela

 

KAPITOLA OSMÁ

Místo: Las Angeles, Nevada, USA
Čas: někdy v budoucnosti

 

Na rtech mu pohrával dokonale spokojený úsměv. Od toho hrozného incidentu na festivalu neměl vlastně vůbec žádné informace o tom, jak se Sebastiénovi daří. Kao mu nebyla ochotná říct vlastně nic a jen neochotně odpovídala, že už je to lepší. Nicméně kdo jej zrovna teď jel překvapivě vyzvednout? Já. Asi brzy začnu být těm Japoncům dokonce i vděčný. Uniklo mu krátké zasmání. Ještě teď mu v uších doléhal nepříjemný hlas té protivné ředitelky. Neměla na výběr. Prostě nemohla jet sama a tak poslala jeho.

Levým malíčkem zachytil páku, kterou posunul o kousek výš a tím spustil světelnou signalizaci pravého blinkru. Měl rád tuto velmi věrnou aplikaci starodávného systému řízení s integrací imitace manuální převodovky, kterou si nechal do vozu na zakázku instalovat záhy po koupi. Samozřejmě nebyla takto jízda tak pohodlná, jako když řídila Rita, ale mělo to jednu opravdu velkou výhodu - dávalo mu to možnost zcela automatizovaný systém samořízení krom navigace a nejzákladnějších bezpečnostních protokolů vypnout. Kdo nepoznal tu radost moci vůz řídit sám a mít jej plně pod kontrolou, tak by sotva dokázal pochopit, co na takovém nepohodlí vždy Filipa tak fascinovalo.

Zadíval do pravého zpětného zrcátka a pak táhlým pohybem levice při překroku pravicí otočil volantem v rozsahu jednotkového polokruhového vektoru. Jeho vzhledově velmi výrazný vůz se posléze plynule zařadit do pravého a nejkrajnějšího pruhu. Hned poté volant na moment pustil s dlaněmi vzdálenými ne více než několik milimetrů nad jeho reliéfním, vínovou kůži imitujícím povrchem a dal mu tím možnost se samovolně vrátit do základní polohy. Až poté jej opět dlaněmi uchopil v klasickém držení za deset minut dvě.

Většina přístrojové desky krom prostoru před volantem imitujícím původní automobilové ukazatele tonula v černi. Jediné, co se dále nyní na jejím povrchu pohybovalo, tak byla drobná červená tečka na jedné z mnoha bílých spletitých linek s podkladem tmavě šedé a nevýrazného náznaku modro-zelené podkresové struktury nižších úrovní městské podzemní dopravy. Nad rudým bodem se objevila nevelká červeně blikající pravoúhle zalomená šipka naznačující brzké odbočení vpravo. A skutečně - za několik okamžiků se krajní pruh zcela oddělil do samostatného odbočovacího tunelu, který posléze pokračoval spirálovitým stoupáním vzhůru.

Filip postupně přeřadil z převodové stupně pět až na stupeň jedna a zpomalil tak tempo jízdy způsobem, který by ještě v polovině jeden a dvacátého století odpovídal zhruba třiceti kilometrům v hodině. Když se vynořili na denní světlo již se vůz velmi zvolna pohyboval právě takovou rychlostí, která byla jedná nejvyšší povolená a přípustná na povrchové úrovni v celém prostoru biosféry tohoto megaměsta. Vlastně záhy se mezi ostatními mrakodrapy dosahujícími až závratných výšek před čelním sklem Filipova vozu otevřela celá soustava a i na poměry Las Angeles architektonicky velmi zajímavého areálu Centrální nemocnice.

Díky architektuře neopronaturalismu, v níž byla vystavěna, jako by ji tvořila v průběhu svého tryskání ze země vstříc nebi v čase zastavená křišťálově čistá voda. V od prvního pohledu nahodilé i tak zcela jistě cíleně projektované nepravidelnosti se třpytila na denním světle svými snad miliony oken v objetí sklu podobného povrchu evokujícího bez ohledu na svou neprůhlednost naopak čirou transparenci. Přímo v této vodní živelnosti tonulo nespočet stromů a dalších soustav rozličných rostlin vyrůstajících jak z budov, tak i na jejich střechách, místy zdí, na kaskádovitých zahradách v snad každém patře, které se snoubily se samotným dojmem plynutí vodního elementu v neuchopitelně statickém tanci.

Vůz se oproti původnímu tempu jízdy spíš šinul pozvolna ulicí a po dalším pootočením volantu odbočil vlevo, kde se před ním otevřela hlavní brána do areálu.

***

Někdo by mohl označit jeho pouhý dvoudenní pobyt zde za vlastně velmi příjemný. Pokoj s nadstandardním vybavením, prostředí naznačující spíš luxusní hotelové ubytování, nepochybně chutné jídlo a především přístup právě tak lidský, jak chladný v minulosti býval pro dříve neodmyslitelný odstup a profesionalitu.

Tato nemocnice vlastně vůbec evokovala v minulosti dávno zapomenuté lazarety. Však kam se poděly bílým vápnem pokryté zdi bezútěšných budov a přecpaných pokojů? Kdo by v současné době věřil, že kdysi dávno bylo ku příkladu všelékem něco takového jako pouštění žilou? Co zbylo po polních nemocnicích první světové války? Kam odvál čas pach pálené síry, která se jako jedna z prvních prostředků používala k dezinfekci prostor? Již pradávno nezněly v chodbách výkřiky operovaných bez anestezie a lékaři netrhali nemocným tuberkulózou žebra ve snaze jim usnadnit dýchání. Bylo i dokonale nemyslitelné ozařování radioaktivními izotopy s nadějí v zastavení rakovinného bujení.

Ačkoliv se zatím dodnes nikomu z lékařského personálu nepodařilo odhalit jakýmikoliv prováděnými testy kým byl, postoupil vývoj lékařské vědy znovu o takový značný kus kupředu, že již dávno nemohla být ani řeč o nějaké jistotě jeho neodhalitelnosti. Nicméně na prvním místě, především a hlavně to neměl nikdy v žádné nemocnici rád. A tak nyní stál u recepčního pultu a vyčkával na moment, kdy bude moci podepsat nezbytné formuláře k tomu, aby mohl být navzdory doporučení lékaře čistě na své osobní riziko propuštěn do domácího léčení.

„Pane Sant-Simone?", ozvalo se mu po pravici a on pootočil hlavu tím směrem. Oblečený byl do toho, v čem sem byl toho inkriminovaného dne dovezen. I tak se nemocnice samozřejmě postarala o to, aby bylo ošacení pochopitelně čisté. Pohlédl do zelených očí mladě vyhlížející a vlastně velmi pohledné zdravotní sestře v jemné namodralé pracovní uniformě s plavými vlasy staženými do pevného hladkého účesu, jíž od něj dělil dlouhý recepční pult. Její vědomí bylo právě tak přívětivě hřejivé jako většiny žen, které pro něj vždy byly přímo otevřenou knihou. Opatrně a jemně sevřel její vědomí tím svým a ona si slastně vydechla v té poddajnosti, kterou se mu ženské mysli krom zřetelných výjimek vlastně přirozeně poddávala již při prvním myšlenkovém doteku.

„Tady jsou ty formuláře. Předvyplnila jsem vám všechny údaje. Stačí to jen podepsat." Široce se na něj usmála. On jí však stejnou mincí neodpověděl a vlastně bez zájmu klesnul pozorností k několika listům papíru, které se před ním na recepčním pultu objevily. 

„Dobrá. Měla byste pero?" Optal se měkce. Znovu se jí zadíval do očí. 

„Ano." Hlesla pouze a dvěma kroky se vzdálila. Hned však byla zpět.

Levicí si od ní převzal onen předmět, který vzdáleně především tvarem připomínal původní pravá pera a dnes fungoval - ani jej to nezajímalo na jaké bázi. Jediné po čem nyní toužil bylo odsud takzvaně vypadnout. 

„Děkuji." Přeci jen mu splynulo ze rtů, byť věděl, že to opravdu není nutné.

Přesunul ono cosi určené ke psaní do pravé ruky, jíž jej příslušně uchopil. Na tenkou linku s krátkým popiskem pod ní vyvedeným velmi drobným kurzívním písmem v nižší pravé části formuláře vykreslil pozvolna svůj relativně dlouhý i tak drobně krasopisný a na tuto dobu značně zdobný podpis. Jakmile se tak stalo, tak přesunul pero či co to bylo zpět do levé ruky a teprve poté jej vrátil zdravotní sestře.

Za svými zády zaslechl jemně šustivý zvuk automaticky se otevírajících posuvných dveří. Ohlédl se přes rameno s tušením toho, kdo to naprosto jistě bude. Kao. Nicméně jeho očekávání naplněno nebylo. Místo toho následovalo překvapení, u kterého v první moment ani netušil jestli milé a nebo naopak nepříjemné. Prostě jen zůstal zírat na Filipa, který si právě vešel do vestibulu nemocnice.

S prudkostí jím projela vlna přetlaku, která se mu až nepříjemně naléhavým způsobem rozlila tělem. Bylo to právě tak silné jako pokaždé. Však stačil jediný pohled na Filipovu silně maskulinní postavu se širokými rameny svíranou v oblasti trupu černým tričkem s jakoby praskajícím povrchem a odhalujícím v těch místech snad až ohnivě lávovou texturu spadající ve své nepravidelnosti přes úzký pas až k bokům obepnutým dnes černými kalhotami. Jeho výška byla i na současnou dobu, kdy byli celkově lidé daleko vyšší než v minulých stoletích, prostě nepřehlédnutelná. V celkovém součtu co krok, kdy se k němu přibližoval, opět pocítil Sebastién potřebu se kamsi skrýt a pokud možno nebýt příliš blízko takovému vlivu. Filip však naprosto neodvratitelně kráčel k němu.

„Přeji příjemný den." To bylo to první, co právě nově příchozí vyslovil. Nejprve se poněkud až příliš zpříma zadíval na tu zdravotní sestru za recepčním pultem. Nevěnoval jí ovšem příliš mnoho pozornosti. Záhy ji obrátil k Sebastiénovi.

„Kde je Kao?" dotázal se Sebastién. Jakmile Filip stanul v jisté společensky únosné i tak blízkosti, tak se mu poněkud pozastavil dech. 

„Japonci odjíždějí a samozřejmě mají problém. Nemohla přijet. Odvezu tě já," odpověděl mu se sebejistotou a dokonce bez nějaké ochoty mu nadále vykat. „Koukám, že už vyřízeno." Shlédl ještě k formuláři a na chvíli se očima zastavil na podpisu v jeho pravé spodní části. Obočí se mu pohnulo k sobě a poněkud se zachmuřil, když tak hleděl na to písmo, které se tam zdobně vykreslovalo.

„Jak to dopadlo? Jsou ochotni ke spolupráci?" Sebastién moc dobře věděl, jak moc Kao záleželo na tom, aby zrovna tato expozice v galerii byla. Vzhledem k tomu, že jí tak trochu donutil tu prožít vlastně více než dva roky života, tak si to naprosto bezvýhradně zasloužila. 

„Neřekla nic, takže nejspíš ano," utrousil Filip poněkud netečně a stále shlížel na ten podpis. Pak se ovšem pohledem od formuláře oddělil a zadíval se Sebastiénovi do tváře. „Takže můžeme jet." Oznámil mu bez ohledu na možné protesty a sehnul se. Zdvihnul za popruh rozměrnou sportovní tašku s věcmi, které sem teprve včerejšího dne Kao narychlo Sebastiénovi přivezla a přehodil si jej přes rameno.

„Pane Sant-Simone?" hlesla tiše zdravotní sestra. Přímo mezi ně natáhla ruku, ve které se nacházela nevelká navštívenka nemocnice. Na její rubové straně byla soustava čísel spolu s ostrými kapitálkami vyvedeným jménem Melanie. „Dovolte, prosím. Zavolejte kdykoliv byste cokoliv potřeboval. Kdykoliv." Znovu se široce usmála, když si tím vysloužila poslední Sebastiénův střípek pozornosti při ochotném převzetí navštívenky. Nepochybně neměla šanci zaznamenat druhý a velmi nevraživý pohled Filipa, který se toho stal ne zrovna nadšeným svědkem. 

„Děkuji. Možná zavolám." Byla ujištěna a tím Filipův pohled na nevraživosti jen zesílil.

„Nerad bych dostal pokutu," zavrčel na to tiše a prostě vykročil k východu. 

„Bůh s tebou, Melanie." Ještě Sebastién pozdravil poněkud posmutnělou sestřičku. Naposledy se myšlenkou dotkl její mysli a pomyslně ji jakoby pohladil, aby se od ní vzápětí odvrátil a vydal za Filipem. Ten si to poněkud rázněji kráčel vstříc samoposuvným dveřím. Za nimi přímo před hlavním vstupem do nemocnice, kde by opravdu nikdo stát správně ani chvíli neměl, čekalo to jeho dost výstřední auto - jak se dnes již vozům dávno vůbec neříkalo.

***

Od doby, kdy nastoupili a po celé trvání cesty vstříc koordinátám nastaveného cílového bodu jeli mlčky. Však Sebastién od prvního okamžiku nic neříkal. Odvrácený hleděl z okna na sedadle spolujezdce a pozoroval dopravní prostředky, které pro vyšší rychlost míjeli a nechávali za sebou.

Filip neměl z nějakého důvodu odvahu jeho mlčení přerušit. Ani nevěděl, co by měl říci. Tak dlouho s ním chtěl být sám a teď, když se mu to shodou náhod podařilo, tak slova nepřicházela a místo nich mezi nimi viselo v nevelkém prostoru vozu propastné ticho. Mělce se nadechl, ale z hrdla mu nic nevyšlo a tak znovu ústa raději zavřel. Přeřadil na nižší rychlostní stupeň a vyhodil pravý blinkr před tím než po krátkém pohledu do zpětného zrcátka přesměroval vůz do nejkrajnějšího pruhu.

„Myslel jsem si, že se manuální převodovky již nepoužívají," promluvil konečně Sebastién, ale od výjevu z okénka se neodvrátil. V řidiči po těch slovech zatrnulo, ale pak se znovu nadechl. 

„Nepoužívají. Ani to není manuální převodovka, spíš velmi věrná imitace. I tak jsem ji chtěl. Rád řídím sám," odvětil mu Filip i pro sebe překvapivě pevným hlasem.

„Jistě," hlesl spolujezdec a dokonce se opřel loktem o madlo dveří, aby si podepřel pravicí bradu při tom jeho zarputilém pohledu ven. Jako by se mezi nimi pomyslná vzdálenost ještě více prohloubila. Krajní pruh se oddělil do samostatného tunelu a nyní v mírném stoupání spolu s pozvolným zpomalováním tempa jízdy mířil Filipův vůz vstříc povrchu. Do očí jim padla síla denního světla.

Ještě odbočili na dvou křižovatkách vždy vlevo a poté vůz již zastavil na předobjednaném parkovacím stání přímo před skleněnou výškovou budovou, která byla cílem jízdy. Dotekem nenápadné červené ikony po levé straně od volantu vůz utichl. Celá aplikace manuálního řízení se ztratila v hlubinách přístrojové desky, která vše uzavřela a nahradila svou dokonale hladkou, stále černou plochou.

To však Sebastién neviděl. Ihned po zaparkování sáhl po klice, za níž zatáhl a dveře se začaly zvolna otevírat. Vlastně záhy mu poskytly dostatek prostoru pro chvatné vystoupení ven. Hned po něm udělal Filip totéž. Obešel vůz z opačné strany. 

„Já to vezmu." Vlastně mu oznámil bez ohledu na fakt, že kufr vozu byl již otevřený. 

„To není nutné." Pokusil se jej Sebastién ujistit, ale Filip byl rychlejší. Jednoduše vytáhl sportovní tašku a přehodil si popruh opět přes rameno. 

„Teď tě pustili z nemocnice. Vezmu to já." Zadíval se mu zpříma do tváře a vlastně poprvé dnešního dne možná i trochu náhodně pohlédl i Sebastién do té jeho. Byl to však jen mžik, protože hlavu odvrátil a pak jí pohnul ze strany na stranu.

„Tak dobře," povzdechl si a otočil se čelem vzad. Vůz se sám celý uzavřel a zamknul, takže Filip mohl okamžitě vykročit za ním. 

Hlavní vstupní dveře budovy se před nimi pochopitelně samy otevřely a vpustily je dovnitř. Přivítala je rozlehlá hala vyvedena v kombinaci tmavého mramoru a imitace přírodního dřeva s nepostradatelnými prvky rozličných interiérových rostlin. Přímo před vchodem se nacházel oproti nemocnici daleko menší recepční pult za nímž dřímal postarší hlídač v šedé uniformě. Jen na moment pootevřel oči, zdvihnul ruku na znamení pozdravu vůči Sebastiénovi a pak se znovu vrátil ke svému podřimování.

Na druhé straně oproti vchodu se nacházela soustava šesti výtahů, které zatím vyčkávaly na své pasažéry. Až u nich se Sebastién zastavil. Jen krátce vzhlédl k vizuálnímu čidlu nahodilého třetího výtahu zleva a dveře se před ním jednoduše otevřely. Vstoupil a hned po něm i Filip.

Na rozdíl od dávných výtahů v jeden a dvacátém století zde nebyla vůbec žádná tlačítka. I tak je po jejich vzoru i dnes obklopovaly ze tří stran zrcadla vzbuzující na první pohled dojem daleko většího prostoru této jinak relativně malé kabiny. Žaludek se Filipovi charakteristicky zhoupnul, když se dali do pohybu. Výtah nedostal žádný zvláštní příkaz. Nebylo tedy pochyb o tom, že samozřejmě stoupali do správného patra, kde byl na Sebastiéna v této době registrovaný pronajatý byt.

„Vzkázala mi něco?" zeptal se ramenem o zrcadlo na levé straně opřený Sebastién spolu s částečným pootočením mírně předkloněné hlavy k pravé straně. Očima jako by cosi hledal na podlaze. 

„Ne. Mám ale zůstat s tebou dokud nepřijde." To první byla pravda. Druhé ovšem lež. 

„A to proč?" Padla ta otázka poněkud příkřeji ze Sebastiénovi strany. Jestli nepůsobil celou dobu zrovna nadšený už od chvíle, kdy se Filip objevil v nemocničním vestibulu, tak teď byl takový dojem daleko markantnější. 

„Možná se o tebe bojí," dodal k tomu Filip jednoduše bez ohledu na jistý silně odmítavý přístup, kterého se mu dostávalo.

Konečně výtah zastavil. Dveře se před nimi otevřely. Jako první vyrazil ven z malého prostoru jak jinak než Sebastién, byť Filip hned za ním v těsném závěsu. Chodba překvapivě nebyla dlouhá - stačilo pár kroků k jejímu překonání. Však zde byly dokonce jen pouhé dvoje dveře na jejím konci umístěné naproti sobě. U těch vlevo Sebastién opět pohlédl do čidla umístěného nad horní částí zárubně a magnetické zámky několikrát zaklapaly při svém odemykání. Nečekaně se otočil čelem k Filipovi. Pohlédl mu konečně zpříma do očí stejně jako toho večera v divadle. Způsobil mu tím opět dojem závratě.

„Děkuji ti za odvoz. Myslím, že můžeš jít." Naznačil pohybem očí směr k výtahu a pak natáhl ruku v nevyslovené výzvě vstříc k tašce. Filip se ovšem ani nepohnul. Trvalo to dlouhé vteřiny, kdy si navzájem opětovali pevné pohledy každý z nich rozhodnutý k čemusi jinému - i tak oba neochotní jakkoliv ustoupit.

„To nemůžu," přerušil Filip konečně to konfrontační ticho, „mám tu s tebou počkat," trval si na svém. Sebastiénova ruka klesla podél těla.

„Ale no tak. Jistě máš daleko zajímavější věci na práci než mi dělat chůvu. S Kao si to vyřídím," pokusil se znovu, ale vysloužil si tím jen pozvolné zakroucení Filipovou hlavou. 

„To co se stalo na festivalu byla moje vina. Původně tam žádní koně být ani neměli. Nějaký odvoz z nemocnice je nic. Prosím, dovol mi tu s tebou zůstat než přijede z letiště ať jsem klidný a vím, že jsi v pořádku. Pak hned půjdu. Slibuji." Pokročil o malý kousek vpřed. Synchronicky s tím se i ten druhý pohnul, ale v opačném směru, kdy jej zastavil masiv dveří za zády. „Nebude to déle než na hodinu a nebo dvě." Pokračoval Filip v jemném naléhání.

„Jela jen na letiště?" optal se Sebastién. „Ano, jen na letiště," přisvědčil Filip. Vždy býval přesvědčivým lhářem, nicméně nyní... Účel světí prostředky. Dnes ti Japonci rozhodně ještě neodlétali. Vlastně moc dobře věděl, že bude Kao zaměstnaná daleko déle, než jen na nějaké pouhé dvě hodiny.

Plavovlasý mladík dlouze nosem vydechl a sklonil hlavu. Jako často u něj se mu ani sval ve tváři nepohnul. Když hlavu zdvihl, tak se mu ve tváři rozléval nečitelný výraz. „Dobře," vyslovil poněkud bezbarvě a nicneříkajícím způsobem. Vzápětí se od něj odvrátil čelem ke dveřím, jež se se šustivým zvukem automaticky otevřely a on zmizel v jejich útrobách. Filip ještě zaváhal, ale pak také vkročil dovnitř za ním.

Bez ohledu na původní Filipovo očekávání standardizované chodby běžné bytové jednotky je jako první uvítala překvapivě rozlehlá šatna. Kroky jim utichly na koberci béžové, jednolité barvy, kterým byla pokryta celá podlaha. Strop měkkého specifického odstínu bílé s příměsí vanilkového nádechu zvaného ivory tvořily rozměrné v devadesáti stupňové rotaci umístěné čtvercové desky v jejichž k sobě přiléhajících rozích zářily nažloutlým svitem taktéž čtvercová v opačné rotaci umístěná bodová světla.

Ze dvou stran je obestoupila soustava polic a věšáků včetně nahodile mezi nimi rozmístěnými zásuvkami a i dovřenými dvířky dílčích menších skříněk. Stačil jediný pohled, aby bylo Filipovi jasné, že materiál, ze kterého je veškerý zde přítomný nábytek vyrobený, není žádná imitace. Tento odstín v minulosti jednou viděl. Mahagon. Jak vzácné takové dřevo v současné době bylo, těžké popsat.

Veškeré skladovací prostory byly plné ošacení - od košil seřazených spektrálně v pohasínající šedi od čiré bělosti až po nejhlubší čerň, přes na kovových ramínkách visící obleky různě tlumených odstínů pro snad každou denní i noční dobu, až po rozličné pánské boty vyčkávajících na levé straně v nejspodnějším úložném prostoru po celé délce šatny v těžko říci jakém počtu. Police nesly přesně poskládané různé kusy oděvů pro volnočasové i daleko společenštější příležitosti.

Snad by se rozhlížel o trochu více, pokud by ovšem Sebastién neodvratně a chvatně kroky neodměřoval zhruba pětimetrovou délku prostoru. Obešel jak jinak než znovu čtvercovou, krémově polstrovanou šatní lavici. Jeho já se mihlo v rozměrném zrcadle po pravé straně. Hned poté klapla klika dveří, které byly nájemníkem bytu docela manuálně otevřeny a tím jim jejich reliéfní barvou a texturou strop kopírující masiv umožnil vstoupit do samotného bytu.

První co Filipa po vstupu pohltilo byl dojem vzduchu a světla. Jako by je vůbec neobklopovaly zdi. Přímo před jeho zraky se otevíral vzdálený horizont strmých svahů Spring Mountain Rage nad klidnou vodní hladinou obestupující je ve znatelném pásu po celém obvodu třetiny kruhové výseče skutečně rozlehlé místnosti. Sluneční svit dnešního čistého dne pronikal bez zábran do prostoru ze všech stran i se třpytil na vodní hladině, která bez sebemenšího varování končila od pohledu strmým spádem vstříc hlubině megaměsta.

Zdvihl hlavu k snad neexistujícímu stropu, kde se nad ním klenula blankytně modrá obloha s jen velmi sporadickými poustevníky bělostných mraků, které si tiše plynuly nad energetickou bariérou biosféry megaměsta.

Bylo tu naprosté minimum nábytku. Přímo uprostřed obrácená vstříc výhledu se nacházela rozměrná jemně levandulová sedací souprava sestávající z pohovky ve tvaru U a dvou hlubokých křesel. Ty obestupovaly ze dvou stran ze sklu podobného materiálu vyhotovený konferenční stolek vzdáleně připomínající svým tvarem typický briliantový brus diamantu. Přímo kontrastně se vší touto lehkostí působila na stolku položená v černém přebalu zatím neidentifikovatelná kniha.

Jen malý kousek po levé straně v pootočení a umístěná také vstříc výhledu na první pohled snad levitovala široká postel s jak jinak než znovu jemně fialově povlečenými poduškami a přikrývkou. Až při bližším pohledu bylo jasné, že je ve spodní části podepírána cíleně téměř neznatelnou podstavou ze stejného materiálu jako konferenční stolek ve tvaru částečně spojeného trojitého T. Ve své plné transparenci vyrůstaly ze samotné základny dva noční stolky či spíš dvoustupňové police po stranách hlavové části. Nad ní se proplétala nepravidelná spleť tenkých snad kovových a bíle lakovaných vláken uvězněných v půlkruhovém objetí znovu zcela průhledné i tak zřetelné obruče čela postele.

Filipův nepopiratelný údiv začal zvolna ustupovat. Otočil hlavu na pravou stranu. Jako první padl očima na Sebastiénova záda v záplavě identického odstínu fialové jako sedačka a postel, která vévodila konečně první hmotně vyhlížející stěně. Při ní bylo možné konečně zahlédnout několik kusů nábytku, které ovšem byly natolik totožné svou barvou i jemně plastickou vliesovou texturou, že se zdí vlastně splývaly či snad byly dokonce její samotnou součástí. Sporadicky rozmístěné police díky barevnému efektu budily dojem, že se vše na nich umístěné vznáší v prostoru - knihy, drobné upomínkové předměty, dokonale vzhledově nejednotné rozličné rámečky s fotografiemi a mezi tím vším...

„To není možné," zašeptal si Filip a zvolna odložil sportovní tašku na podlahu, kam s tichým žuchnutím dopadla. Jako ve snách vykročil vpřed k obrazu, který visel po Sebastiénově pravém rameni, přes nějž se zrovna na přibližujícího se ohlížel. Ten měl ovšem nyní oči jen pro malbu spočívající v tenkém vlnivě reliéfním perleťovém rámu.

„Je to on," zašeptal Filip hned poté, kdy se dostatečně přiblížil a zůstal stát ve správné vzdálenosti. „Jak jsi k němu přišel? Ach svatá matko, je úžasnější než na fotkách." Očima se rozběhl po povrchu plátna.

Však se před ním otevíralo zobrazení až snově vyhlížející krajiny, jíž dominovala právě měkce fialová rozlehlých lánů levandulových polí. Bez ohledu na samozřejmou statičnost obrazu se mohlo zdát, že se jejich klasy jemně vlní dotekem vánku prudce letního dne v pastelově bělavém dojmu prchavé měkkosti. Symetricky rovnoběžné řady ubíhajících fialových nespočtu květů ve své jemnosti stoupaly vzhůru do mírného svahu.

Ve zřetelném kontrastu až se sladce působícím plynutím života a uvolněnosti této přírodní scenérie se na vrcholu kopce nacházela podivná stavba. Někdo by mohl říci, že se do ní koncentrovaly snad všechny jinak se v obrazu vůbec nenacházející stíny. Až při bližším pohledu bylo jasné, že se jednalo o původně goticky vyhlížející komplex několika budov - kostela a možná přilehlého kláštera, které byly ovšem vypálené.

Mohutné zdi i prázdné výřezy malých oken nesly místy začernalost, střechy byly propadlé a místo nich jako kosti polámaného a ubitého zvířete vzhůru čněly ohořelé trámy. Jako symbol naprostého zmaru a nejhlubší agonie zela ta stavba uprostřed vší jemnosti s podobností otevřené ráně. Vše dokreslovaly tmavnoucí mraky valící se odkudsi z pravé strany a napovídající o nadcházející noční velmi prudké bouřce, o níž zatím levandulově snová a sluncem zalitá krajina neměla nejmenší tušení.

„Je docela hezký," utrousil Sebastién. Filip se vzápětí rozesmál. 

„Žertuješ? Hezký? Tohle je naprosto jasný originál." Málem zvolal a posléze pokračoval: „Vidíš tyto levotočivé tahy?" Dvěma prsty naznačil místo v polích v levé spodní části obrazu. „Ty jsou pro Muleaneriho typické. A teď se podívej sem." Naznačil znovu ukazovákem s prostředníkem směr k nepříjemně vyhlížející ruině. „Vše se naprosto mění. Jako by to najednou maloval někdo jiný. Tahy jsou přímé, statické, ostré, jakoby vnímané z opačné strany spektra cítění. Nikdo jiný takto nikdy před ním a ani po něm nemaloval. Takový styl se nedá jen tak napodobit. Je to podpis a to daleko jasnější, než ten co je tady dole v pravém rohu. Většina jeho obrazů, které se dochovaly, tak mají právě tento vnitřní rozpor. Jedinou výjimkou je Silvie," ukončil Filip konečně svůj krátký zapálený monolog poklesem intonace a na chvíli se odmlčel.

„Silvie?" zopakoval Sebastién. „Ano, Silvie," přisvědčil Filip. „Obraz, který se takto jmenuje a visí u nás v galerii je celý malovaný jen a výhradně stylem jako tato budova," zadíval se na vypálený kostel nacházející se na kopci. „To se ještě nikdy před ní na žádném Muleaneriho obrazu nestalo. Vždy v nich byla více či méně jasná zrcadlovost v rámci malířské techniky. Ale u ní... Já nevím jak to popsat." Vydechl Filip krátce.

„Zkus to," vyzval jej přímo ten druhý. Filip se mu podíval do tváře a do očí, které poprvé neuhnuly a dovolily trvání tohoto pohledu. 

„Jako by se něco stalo, co všechno krásné odsunulo stranou a změnilo v popel. Jako by mu v životě zůstala jen bolest. Nevím kdo byla ona Silvie a nevím, co se stalo. Něco takového si ale André přece nemohl zasloužit naprosto ničím. To si nezaslouží nikdo," vyslovil to poslední Filip s nemalým důrazem.

„Ach. Omlouvám se," vyhrknul následně, nakrčil čelo a poškrábal se prsty pravice v zátylku jak hlavu částečně sklonil. „Já tu mluvím jako bych ho snad někdy znal. Samozřejmě, že ne. Je to historická osobnost. Jeho díla jsou taková má malá životní posedlost už od studentských let." Spustila se Filipovi pusa až do momentu, kdy si všiml, co to vůbec Sebastién dělá.

Však před ním na nedlouhém samozřejmě fialovém a skutečně se zdí srostlém baru stál zvláštní předmět. Jednalo se o nevysokou sošku měděné barvy představující ženu, která stojíce na kruhovitém podstavci vztahovala ruce vzhůru, v nichž držela skleněnou oválnou nádobu, která měla být nejspíš zaklopena znovu měděnou třístupňovou pokličkou. Ta ovšem zatím odpočívala po levé straně předmětu. Ze tří stran z ní vybíhaly znovu měděné trubičky zakončené drobnými kohoutky.

V nitru nádoby již čekala zhruba do její poloviny dosahující voda s plavajícími kousky ledu. Sebastién do ní zrovna vhodil další hrst z nepravidelně roztrženého pytlíku. Hned poté jej uchopil, částečně se sehnul a otevřel jak jinak než fialová dvířka nízkého mrazícího boxu, kam ukryl zbytek ledu a dvířka zavřel. Hned poté umístil na skleněnou nádobu s vodou onu měděnou poklici.

„Pil jsi někdy absinth?" Pootočil na něj Sebastién tvář a tentokrát on první se mu podíval do očí. 

„Ano, ale nijak extra mi nechutnal. Nemám rád peprmint," odpověděl mu Filip vzápětí. Na rtech toho druhého se poprvé rozehrál semknutý i tak úsměv. 

„Myslím pravý absint. Ten o kterém se dříve v dávných dobách říkalo, že otevírá mysl. Zdroj inspirace umělců i jejich naprosté zkázy. Takový absinth, Filipe."

V momentu, kdy Sebastién zrovna tímto způsobem vyslovil jeho jméno prošlo jeho tělem vzrušení. Uvědomil si nepatrnou kolísavost svého výdechu. „Je to vůbec legální?" povytáhl Filip obočí, ale způsobil tím jen rozšíření úsměvu mladíka u absintové fontány. 

„Není." Přisunul pod jeden a posléze i druhý kohoutek doširoka rozevřené sklenice na vysokých nožkách opravdu jen velmi vzdáleně připomínajících ty vinné. Na každou z nich položil zvláštní podlouhlou lžičku s mnoha ornamentálními průřezy. Jemně to cinklo, když zdvihnul další pokličku, ale bílé a nenápadné nádobky, v níž se ukrývaly pravidelné a bělostné kostky.

„Počkat. Rafinovaný cukr? Ten je zakázaný," vyhrknul Filip, ale Sebastién se dál jen podivně usmíval. Na každou lžičku položil jednu z nich. 

„Ano, je zakázaný," přisvědčil stejně jako prve přiznal i ilegalitu absintu. „Cukr byl asi ta nejsilnější droga jakou kdy lidstvo mělo."

Během těchto slov odšrouboval víčko ztmavené lahve z níž do jedné i druhé sklenice přes lžičku a samotnou kostku cukru nalil lehce nazelenale vyhlížející alkohol do zhruba jedné čtvrtiny. K Filipovi zavanula mnohovrstevná bylinná vůně sestávající z rozličných vjemů, které by plně popsat nedokázal, protože je do této chvíle nikdy v životě nepocítil. 

„Byly na ní závislé celé generace od nejútlejších let až po nejhlubší stáří. Zabila miliony. I tak po ní lidi toužili jako po ničem jiném." Opět lahev zašrouboval a odložil kamsi na ten bar.

Nad jednou a posléze i druhou sklenicí otočil nepatrně měděným kohoutkem. Kapka za kapkou začala ledová voda padat na kostky cukru a pozvolna i tak neodvratitelně je rozpouštět. Velmi brzy se čirost tekutiny ve sklenicích začala kalit. 

„Jak ses tedy rozhodl?" Optal se Sebastién při pozorování procesu absintového rituálu od nějž se vzápětí opět obrátil k Filipovi. 

„Dám si rád." Uvědomil si svůj vlastní hlas, když se tak ztrácel v čiré čistotě jeho šedých očí. Vlastně by v tuto chvíli přistoupil snad na dokonale cokoliv. 

„Dobře. Tak se na chvíli posaď. Hned se vrátím." Sebastién se od něj odvrátil a pak vydal podél toho se zdí srostlého baru k zavřeným dalším dveřím, které z této strany také působily vlastně splývající s okolním povrchem. Po jejich otevření do nich vešel a Filip zůstal v této sluncem prodchnuté místnosti sám.

Prsty si prohrábl vlasy od čela k zátylku a dlouze ústy vydechl. Ještě se rozhlédl kolem sebe a pak tedy pokročil k sedačce, kam se zvolna posadil. Zadíval se nejdříve na panoramatický výhled na město, ale dlouho ho to nebavilo. Poté si všiml oné knihy, která si tak tiše ležela snad v podobě černé a hmotné vady na nehmotně vyhlížejícím diamantovitém konferenčním stolku.

Natáhl se po ní. Nejprve ji otočil v rukou z jedné na druhou stranu a zase zpět. Její stránky byly zohýbané jako by ji snad někdo milionkrát četl a stále znovu a znovu obracel každý jeden list. Až pak se podíval na čelní stranu černého a zvláštně hladkého přebalu, kde stálo vyryté a jen částečně jakýmsi zlatavým kovem vyplněné sousloví BIBLIA SACRA.

Docela nahodile otevřel knihu vprostřed jakéhosi pasáži, do níž se zadíval. Oči se mu rozeběhly po písmenech, ale nerozuměl ničemu. Latina. Ani jej to u Sebastiéna nepřekvapilo. Obrátil na další list, zase a pak znovu. Nebyly tam naprosto žádné ilustrace, jen nekonečné dvojité sloupce na matném papíru který snad i neustálým vlivem denního světla získal nažloutlý nádech s mírným vyblednutím původně jistě černě tištěného drobného textu.

„Inclina, domine..." Filip s sebou prudce trhnul, rychle Bibli zavřel a položil zpět na místo, kde původně ležela. 

„Omlouvám se." Vyhrkl ze sebe, ale od pohledu naprosto klidný Sebastién jen postavil na konferenční stolek jak jinak než skleněný rozměrný džbán naplněný vodou a dvě vysoké štíhlé čiré sklenice. 

„, aurem tuam ad me, et exaud me, quoniam inops, et paper sum ego." Dokončil přeci jen a snad se i musel pousmát nad nechápavým Filipovým výrazem. „Vzhůru pane, otevři mé rty, ať tvá slova dozní až do mého srdce. To vůbec nevadí. Klidně se podívej," vyslovil docela vlídně a bez sebemenší známky pohoršení z Filipovi drzosti. Jednoduše se posadil do jednoho z křesel. „Všichni jsme Davidové. Slovo Boží nikomu přímo nenáleží a přitom patří docela všem," dokončil svou myšlenku a ohlédl se k fontáně, kde stále kalněji vyhlížející fermentovaná tekutina začínala dosahovat hladinou zhruba do poloviny jejich výšky.

„Ty jsi skutečně věřící," nedokázal si onu větu Filip odpustit, protože takových lidí v současné době již opravdu mnoho nezbývalo. Jen velmi zvolna přikývl. 

„Ano. Ty snad ne?" opáčil plavovlasý mladík na konstatování otázkou. Reakcí mu bylo jen krátké Filipovo pokroucení hlavou, na což si povzdechl. „To je smutné. Asi to musí být i těžké. Neumím si představit jediný den, kdy by nebyl se mnou. A to bez ohledu na všechno." Náhle odvrátil tvář vstříc výhledu, kde se slunce začínalo velmi rychle klonit k západu, ačkoliv klasický nach nad horizontem ještě nezískával takovou sílu, jako tomu bude během krátké doby.

Filip se na něj prostě musel nyní fascinovaně dívat. Podobně jako tehdy v kanceláři jej přímo zaplavil podivný pocit, že ačkoliv vypadá Sebastién daleko mladší než on sám, tak je skutečnost naprosto opačná. Jako by uvnitř něj cosi cítilo velmi intenzivní rozpor mezi tím, co vidí a co skutečně je. Nicméně i tak mu to nebylo nijak proti mysli. Naopak - o to více jej to k němu přitahovalo způsobem, jako snad nikdy k nikomu jinému.

„Znáte se s Pierrem dlouho?" Byla ta první otázka, která Filipovi přišla na mysl, když se posadil s lokty opřenými o kolena pokrčených nohou stále plně zaměřený na toho, s kým tak dlouho toužil být sám. 

„S Pierrem?" Pocuknul obočím vzhůru, když překřížil nohy opřením levého boku lýtka o koleno pravé nohy. „Pár let. Je to výjimečný člověk." Klesl Sebastién hlasem a opět se vrátil plně pozorností k Filipovi. „Rád si s ním povídám. Má velký rozhled. Jen se občas v jistých názorech neshodneme. Ale to neznamená, že by mezi námi byla sebeméně zlá krev." Krátce se odmlčel v podobě mělkého nadechnutí. „To je také samo o sobě velmi vzácné mezi lidmi."

„Tak s ním mi vždy přišlo, že není zrovna snadné se shodnout na téměř čemkoliv. " zasmál se Filip a i ten v křesle se k němu krátce dokonce i připojil. „Co běžně řešíte?" ptal se Filip dál snad hlavně a především kvůli tomu, aby mohl poslouchat jeho hlas a přijímat plnou pozornost při tom vědomí, že nyní je jen jeho.

„Naposledy jsme vedli trochu filozofickou rozpravu o skutečném charakteru světa a vývoji lidstva jako takového. Zrovna v těchto bodech jsme se vlastně po dlouhém čase nepatrně... No, měl jiný názor." Podruhé se ohlédl k fontáně. Tentokrát však chvatně vstal a několika rychlými kroky překonal vzdálenost k baru. Jen tak tak stačil oba kohoutky dotáhnout včas, aby sklenice nepřetekly.

„O charakteru světa?" podivil se Filip, jak se po něm ohlížel. Však Sebastién právě jednou a posléze druhou lžičkou promíchával oba nápoje našedle kalného a trochu mléčného vzhledu. Hned poté obě sklenice uchopil za dlouhé nožky a vydal se zpět ke svému hostu. 

"Pierre je přesvědčený o tom, že tento svět je Boží dar. Cosi jako odměna pro každého z nás." Postavil jednu sklenici přes Filipa na konferenční stolek a sám se usadil do svého původně zvoleného křesla. "Já s ním v tomto ovšem souhlasit nedokážu." Přizvedl částečně sklenici v nevysloveném přípitku či spíš gestu.

"Pokračuj, prosím," vyzval jej Filip přímo a sevřel v prstech tedy i svou sklenici, což stále bez nějakého zvláštního výrazu Sebastién pozoroval přes ten nízký a vzhledově téměř neexistující stolek. 

"Podle mého názoru jsme v očistci." Sám polknul doušek svého drinku a oddálil sklenici od rtů při návratu překřížení svých nohou do původní podoby - jen zrcadlově oproti nedávnému okamžiku. 

"Jenže čím bychom si zasloužili takový trest? Nejsou všichni vinni. Jsou i nevinní a často trpí tak, že se člověk i musí někdy ptát na to, co to vůbec má znamenat?" položil Filip otázku.

"Nejde o očistec, který nás má potrestat, ale myslím si, že nás všechny má naopak vyléčit." Filip poprvé trochu upil ze sklenice. Musel zamrkat, protože jím projela vlna prvotního odporu k prudké trpkosti, která se mu rozvibrovala na jazyku zvláštně provokativním způsobem spolu s intenzivním bylinným stínem v pozadí té chuti. 

"Pak ale z čeho?" Další otázka, která se přímo nabízela a tak zazněla nahlas. Sebastién si olízl rty, napil se o trochu více a až teprve poté se nadechl k odpovědi. 

"Ze zla." Pravil prostě. "Každý z nás tu žije své velmi specifické nebe i peklo. Většinou ale spíš to druhé. Vlastně se jedná o skutečně sofistikovaný systém. Vzájemným působením vlastního zla na sebe navzájem dochází k jeho prociťování a postupnému pochopení nejspíš za účelem překonání."

Filip na něj zůstal nechápavě zírat a snad samovolně během toho ubral douškem ze své sklenice v pravici bez ohledu na pro něj ne až tak příjemnou chuť. Proč s takovými úvahami vůbec ztrácí čas? Proč raději nežije? Ano, toto naprosto nechápal, ale i tak se nedalo říci, že jej toto téma nezaujalo. Sebastién pokračoval dál: "Toto ještě dokázal Pierre relativně přijmout. Můj druhý názor jej ovšem přímo pobouřil." Pokrčil rameny a také se napil způsobem, který zanechal jeho sklenici více než z poloviny prázdnou.

„Před několika týdny to bylo přesně šedesát let od mírového ukončení válečného konfliktu posledních dvou v té době válčících rozvinutých zemí na tváři naší planety." I on se posunul kupředu a položil pravou bohu podrážkou na podlahu, aby se tak dostal do pozice s opřením se lokty o kolena stejně jako Filip. „Navíc ozbrojené konflikty již dlouhodobě utichají i v zemích druhého a dokonce i třetího světa. Lidé se dlouhodobě přestávají v posledních generací přít pro rasové, národností a další rozdíly. Dávno nikdo neřeší sexuální orientaci a nebo etnickou příslušnost. Představitelé všech velkých náboženství pořádají pravidelné mírové summity, kde konečně hledají společné body místo neustálého boje kvůli rozdílnostem. Je znatelný i značný všeobecný pokles kriminality a celkově se společenská situace zlepšuje způsobem, jak by nikdo v minulosti snad ani nedoufal. Zdá se navíc, že brzy nastane něco přímo neuvěřitelného a to bude skutečný celosvětový mír," vydechl vlastně šokovaně a snad se musel pod tíhou takové představy odmlčet a napít.

„No ano. Ale to je přece dobře, nebo ne?" Povytáhl Filip obočí, když i jeho sklenice se po odebrání doušku stala o méně než polovinu plnou. 

„Ano. I ne," povzdechl si hostitel. "Mám vlastně i strach z toho, co se stane, až se jako druh navzájem přestanou lidé chtít neustále zabíjet," přiznal k tomu tiše a sklonil hlavu se zvlněným čelem jasně vypovídající o pravdivosti svých obav.

Filip potřásl hlavou a nechal víčka nechápavě na vteřinu klesnout. „Co by se stávalo. Konečně bude mír a bude to v pořádku." 

„Ano, to také Pierre říkal," odpověděl okamžitě Sebastién. „Ale..." protáhl a zakroutil hlavou, ohlédl se k výjevu nyní již zapadajícího slunce a dopil svůj drink. Odložil prázdnou nádobu na stolek. "To je jedno. Raději změňme téma." Vstal a vydal se ke skleněné bariéře, která přeci jen místnost dělila od vnějšího prostoru. Zastavil se v její relativní blízkosti a zadíval na slunce padající vstříc nachu krvácejících posledních okamžiků dne. Snad to bylo i díky přeci jen ve skle aplikovaným světelným filtrům, že něco takového bylo vůbec možné.

"Ty jsi velmi zvláštní člověk, " prohlásil Filip, ale ten druhý se na to ani neohlédl. 

"Vlastně ani ne," utrousil pouze a zcela se odmlčel. Na jediný pohyb zmizel zbytek obsahu Filipovi sklenice, jíž se zbavil odložením na stolek vedle té druhé. Obdobně vstal a vydal se za tím, kdo stále stál u skla. Sám se zadíval na skutečně dechberoucí scenérii blížícího se přechodu dne v noc nad pod nimi se nacházejícími ulicemi města, které tak jako tak ubíhaly do dálky vstříc horizontu skalních masivů.

„Strhující," vydechl o něco vyšší mladík, který opravdu zatím nikdy nebyl ničeho takového svědkem v takto bezprostředním způsobu. „Bůh je malíř," započal hostitel, „a já v každé chvíli s vděkem a rád obdivuji jeho mistrovské dílo." Téměř k tomu zašeptal a pak se zvolna zadíval na Filipa, jež k němu také téměř synchronicky obrátil svou pozornost.

„Proč jsi mi lhal?" Ta otázka jej dokonale konsternovala. Však si konečně začínal uvědomovat i jistou malátnost a slabost rozpínající se mu tělem, která ovšem na rozdíl od jiných druhů alkoholu nijak nekalila mysl - ba se co moment zdálo, že je vše daleko jasnější. 

„V čem lhal?" Pokusil se o zastírací manévr. I tak se mu pod tíhou vědomí možného odhalení lži poněkud zkrátil dech. 

„V tom, že od tebe Kao žádala, abys tu se mnou zůstal," doplnil tedy původní dotaz a stále na Filipa hleděl těma svýma nyní v té světelné záplavě až čirým způsobem působícíma očima. „Kao by mne nikdy nikomu nesvěřila," pokračoval, "raději by vycedila poslední kapku krve. Takže se znovu ptám proč jsi mi lhal?" Částečně předklonil hlavu se stále statickým pohledem.

„Já." I Filip hlavu sklonil ve zřetelném studu. Na šedé podlaze zahlédl špičky svých kdysi bílých tenisek, které si nezul a ani se nezeptal, jestli by to neměl udělat. „Ano, lhal jsem," přiznal konečně. „Chtěl jsem být chvíli s tebou." Dodal k tomu tiše a mohl se pouze odmlčet. Z druhé strany nejprve nepřišlo nic. 

Až pak padla další otázka: „Proč jsi chtěl být se mnou?"

Vlastně šokovaně z čehosi tak prostě položeného Filip vzhlédl. Srdce mu téměř vynechalo úder, ale i tak se vzápětí rozběhlo v prudkém tempu. Protože tě miluji. Vykřiklo mu cosi v mysli, ale hrdlo se mu stáhlo spolu s jistými rozpaky nad odpovědí, která byla přímo nasnadě a jíž si byl vědom už dlouho. Zatím ale ani sám do tohoto okamžiku nedokázal svoje vnitřní rozpoložení takto jasně pojmenovat. A říci to navíc nahlas?

„Nemůžu." Konečně ze sebe vypravil a tím zahájil další dlouhé a těžké sekundy mlčení. 

"Právě že můžeš," pravil Sebastién velmi podobným způsobem. Jestli si do této chvíle připadal Filip nejistý, tak nyní ten pocit o to více zesílil do silné slabosti v kolenou. Plně si uvědomil dvojznačnost této v jednom významu slova výzvy, což mu nekontrolovatelně zrychlilo dech v jasné přerývavosti. Vjem prstů na levé tváři a pak jejich cesta k zátylku, kde se mu v pletly do vlasů vše zpečetilo.

Dlouho potlačovaná touha po alespoň takovém doteku, jehož se mu konečně dostalo, vzápětí přerostla přímo v požár potřeby, cítit daleko více. Snad to bylo závratí neustálého pocitu pádu do čirých očí a nebo se k němu opravdu pokusil sám Sebastién přiblížit? I tak prostě musel jednat. Pravicí jej zachytil v pase a s náhlostí krátkým tahem vymazal prostor odstupu, tak jak chtěl již tolikrát, ale rezervovanost mladíka ho vždy odrazovala. Současně s dolehnutím jejich těl k sobě se stalo totéž i se rty. Na Filipův náhlý vpád jazykem se mu ovšem měkká ústa plně poddala. Trochu jej to na vteřinu překvapilo, ale stejně hladová odpověď v polibku vše dokonale přebila.

Vzdychl mu do rtů s víčky pevně zavřenými vědom si tlaku na stehně o něco níže vlastním slabinám. Sebastiénova fyzická reakce právě taková, v jakou ani celou dobu nedoufal. A ona odtažitost? Šlo jen pózu. Pravda se nyní projevovala v plné a přímo extatické podobě. Přitiskl jej zády ke sklu a s poklesnutím v kolenou se mu vklínil mezi stehna a částečně jej přizvedl coby odpověď na intenzivní touhu jej cítit, vědom si ovinutí jeho paží kolem krku.