Vega - kapitola 1 (2/2)

Na konci cesty jsem objevil to, co jsem už tušil. Strojovnu. Rozlehlý, temný prostor. Na některých místech byly panely poškozené, popálené nebo částečně roztržené, jako kdyby loď zažila něco mnohem horšího než jen dlouhý spánek v prázdnotě vesmíru. Stěny byly pokryty spletí potrubí a kabelů, které se vinuly jako hadí těla kolem kovových panelů. V centru místnosti dominovalo masivní jádro pohonu, obklopené chladicími spirálami a magnetickými cívkami, jež svým tlumeným hučením dávaly najevo, že zbytky energie pro udržení jádra ve stabilní podobě stále ještě nedošly. A doufejme, že ještě chvíli nedojdou. Nelákalo by mě skončit v rozstřelené podobě jako součást „ničeho“ u planety Aldebaram C.

Jako by mi něco četlo myšlenky, v dolní části jádra se rozsvítilo osvětlení. Spustil jsem se dolů a našel zařízení, co vypadalo jako nějaký typ velkého EMG generátoru. Ale něco ho sežehlo. Zničilo. Zřejmě nějaký EMG impulz, který mohl rozhodit i jádro pohonu a spustit tím proceduru jeho nouzového zajištění a odstavení.

A po jeho sežehnutí už nebylo čím a jak znovu stabilizované srdce lodi nastartovat. Ale i tak bylo štěstí, že ten EMG výboj nezpůsobil výbuch jádra a zničení lodi. Loď pak zřejmě driftovala vesmírem, dokud ji nezachytila přitažlivost planety a nestala se tak jejím souputníkem v kómatu. Kdyby se probrala a podařilo by se ji prodat jako alespoň částečně funkční, mohlo by to zahojit finanční šrámy po tom obchodě se Zharosem. Ale i kdybych ji neoživil, i jako mrtvá mohla posloužit jako zdroj zajímavých dílů a komponentů. Nebo prodat vrak – jeho souřadnice. Možností se nabízelo více.

 

Nevím proč, ale mé myšlenky směřovaly čím dál více k jedinému. Zkusit ji nahodit. Zapnout. Přivést k životu.

Už nešlo jen o zisk. Už šlo i o to, dokázat, že to dovedu. A paradoxně mi vůbec nepřicházelo na mysl, že by to startování mohlo být to poslední, co se ve své vesmírné kariéře pokusím udělat. A pak bych mohl skončit rozprsknutý někde ve vesmíru. Na tohle vše jsem vůbec nemyslel. Vedla mě jen snaha o spuštění startovací procedury.

Moc možností nebylo.

Vlastně jediná spočívala ve využití záložních energetických fúzních článků ze Vzuuma. Jenže jsem netušil, kde vzít tak silný zdroj EMG impulsu. Vzuum sám, tak silný EMG generátor na nic nepotřeboval.

Tedy… až na štíty.

Že mě to nenapadlo dříve.

Štíty jsou přeci samy o sobě silné generátory EMG pole.

Ale pokud bych vzal generátor štítů ze Vzuma, stala by se z něj zranitelná kocábka vydaná na milost a nemilost všech vesmírným nebezpečím. Navíc pokud by neměla záložní energetické články, mohl jsem se sám snadno ocitnout v nehezky svízelné situaci, která by skončila vysíláním nouzového signálu, tentokráte ze Vzuuma.

 

Ale zvědavost a touha dokázat, že to dokážu, byla asi silnější. Takže o čtyři hodiny později jsem se vracel na palubu neznámé lodi vybaven záložními fúzními články a upraveným EMG generátorem štítů ze Vzuuma. Nebylo to úplně jednoduché. Ale dokázal jsem to!

Teď jsem musel už jen správně provést úpravy a zapojení.

Sáhl jsem po krytu startovacích obvodů. A v tu chvíli to přišlo.

Monitor ve strojovně problikl – a potom ožil.

Někdo – nebo něco – mi právě ukázalo, co mám dělat dál.

Na obrazovce se rozsvítily obrázkové instrukce. Krok za krokem. Přesné. Jako kdyby mi někdo četl myšlenky.

Pustil jsem se do práce. Šroub za šroubem. Konektor za konektorem. Tady udělat místo pro EMG generátor.

Neobešlo se to bez problémů – při jedné chybě jsem přišel o dva fúzní články.

„Sakra, takovou ztrátu si už znovu nemůžu dovolit. Teď už to musí klapnout bez chybičky.“

Zbývalo už jen vložit EMG generátor do jádra startéru. Pomalu jsem jej tam umisťoval. Jedna strana by byla, teď zbývala ta druhá.

Ale… sakra, nešlo to. Ten upravený otvor byl pořád o pár milimetrů užší. Doslova. Nakonec pomohl staletími ověřený nástroj pravěkého muže - hrubá síla. Zatlačil jsem – a generátor nakonec zapadl na své místo.

Připojil jsem zbylé články ke stávajícím záložním článkům lodě.

Napojil jsem poslední kabel. Zkontroloval spoje.

Tak. První krok by byl hotov.

 

Pokud jsem chtěl nastartovat jádro takové obludy, musel jsem nastavit generátor EMG pulzu na samou mez jeho parametrů.

„Zvládne to?“

„A pokud ano, bude to stačit k nastartování jádra lodi?“

„Kde případně vezmu energii na druhý pokus?“

„A když se jádro rozběhne, bude opravdu v pořádku?“

„Nebo to zafunguje jako destrukční systém lodi?“

Otázek bylo mnoho, odpověď žádná.

Pokud se start nepovede, ale nic zlého se nestane, pořád jsem mohl loď opustit a i s očesaným Vzuumem opatrně odletět někam do civilizace. Sníženou rychlostí, abych se nyní bez štítů dokázal bezpečně vyhýbat případným střetům s letícími objekty. Ale co kdyby se stalo něco, co mi znemožní loď opustit? Nebo co když loď exploduje? Pořád jsem přemýšlel, jestli by nebylo lepší loď vyrabovat a zdejchnout se s kořistí. Ale pak se vždy vrátila myšlenka na tajemného našeptávače a myšlenku, že tu asi nejsem sám.

Nakonec jsem napojil zdroje pro EMG generátor a nainstaloval jeho dálkové spouštění. Jako by mi těch deset metrů v případě „fakt velkých problémů“ mělo šanci nějak pomoci. Instinktivně jsem se schoval za přepážku ve strojovně.

 

Se zastaveným dechem i srdcem jsem stiskl tlačítko na ovladači.

 

Kdesi v hloubi strojovny zazněl ostrý zvuk intenzivního EMG pulzu. Netrvalo to však dlouho – a generátor EMG explodoval.

„Do prkýnka. Tím se mi právě vyřešil problém nedostatku energie pro případný druhý pokus.“

Vypadalo to, že to bylo vše. Že se vše vrátilo do svého tichého klidu a celá ta námaha byla zbytečná. Na druhou stranu jsem stále dýchal a existoval. Pořád jsem byl naživu. Takže žádný zisk, ale ani žádná výrazná ztráta.

 

Ale co to?

Najednou se ozval nový zvuk.

Tajemný lehký kolísavý hukot ze samotného jádra pohonu. Zvuk osciloval nahoru a dolů. Chvíli – pár desítek vteřin – v transu jsem jej poslouchal. Nevěděl jsem, co čekat. Upřímně mohlo přijít cokoli od exploze po fatální vypnutí lodě. Zvuk se nakonec ustálil na stabilní frekvenci s téměř nepatrnou intenzitou.

Pláty kovu kryjící jádro začaly praskat a skřípat, jak se materiál teplotně rozpínal. Po letech chladu a nečinnosti loď reagovala na návrat energie. Z útrob lodi se začalo ozývat hluboké hučení.

Podlaha se zachvěla. Jen nepatrně. Ale stačilo to, aby mi v hlavě sepnula kontrolka.

Už to nebyl mrtvý vrak.

 

Najednou probliklo více displejů. Postupně se zapnuly jeden po druhém. Světla v podstropních panelech se rozsvítily. Podle zvuku se spustila dokonce i vzduchotechnika. Cítil jsem jak umělá gravitace získává na stabilitě– byl to pocit, jako když se loď pomalu probouzí k životu.

Rozsvícená světla mi konečně umožnila rozhlédnout se po celé strojovně. Několik minut jsem se pomalu procházel a očima hltal všechny přístroje a zařízení, které byly ještě před pár desítkami vteřin ukryty v temnotách. Obešel jsem jádro pohonu. Oproti zbytku ledově chladné lodi z něho vyzařovalo relativně nepatrné teplo. Tak dokonale bylo srdce lodi oplášťováno. Zřejmě tedy úspěšně nastartovalo? A destrukce generátoru štítů tak nebyla úplně zbytečná.

„Nebyla zbytečná? Určitě? Kdo ví, co mi tato probouzející se loď ještě nachystá za překvapení.“

Pomalým krokem jsem vyrazil směrem k můstku. Náhle ticho lodi, dosud rušené jen lehkým hukotem jádra, ostře přerušil hlas: „Atmosféra je dýchatelná, můžete si sundat helmu skafandru.“

Ztuhl jsem.

Ženský hlas. Klidný. Jemný. Až nepřirozeně klidný. Jako by tu se mnou vždycky byl. Instinktivně jsem se podíval na své přístroje. Ty její slova potvrdily, ale i tak jsem cítil, jako by se mé srdce vlivem toho hlasu zastavilo. Rozhlédl jsem se, ale nikde nikdo. Znovu jsem nechápavě zrakem projel celé své okolí.

Dýchatelný vzduch.

Ale kdo...?

„Kdo to řekl?“ vydechl jsem.

Odpověď přišla téměř okamžitě: „Já, Lilith, palubní systém vesmírné ETD-01 „Vega“. Děkuji ti, že ti osud této lodi a posádky nebyl lhostejný!“

 

Zdálo se mi to, nebo právě řekla... a posádky??