Vega - kapitola 2 (1/2)

Každý krok byl těžší než předchozí.
Ukazují přístroje skutečně dýchatelný vzduch?
Opatrně jsem zvedl hledí helmy. Čekal jsem, co bude dál. Opatrně jsem nasál vzduch. Žádný toxický zápach nebyl cítit. Jen chlad, vlhkost, kov... ozon? Nepříjemné mrazení mi přeběhlo po zádech.

Zamyšleně jsem kráčel chodbou směrem na můstek. Každý krok duněl v tichu lodi. Sundal jsem si helmu a v tu chvíli jsem uslyšel víc známek „života“ – slabé hučení elektroniky, jak se Vega zvolna probouzela. Někde v dálce zapraskal reproduktor. Ve stěnách vrněly okruhy přivádějící energii do mrtvých systémů. Loď žila. A já si nebyl jistý, jestli je to dobře.

Hlavou mi kolovala hromada myšlenek: „Palubní systém... A mluvila o posádce. Co dál? Tentokrát z toho asi nic moc nevytěžím. A co hůř. Vzuum je díky mému zásahu do štítů hodně zranitelný vůči čemukoli, co přiletí z vesmíru. Dostanu něco oplátkou za pomoc? Dovezou mě někam do civilizace, kde mi dají dohromady Vzuuma?“.
Otázek bylo mnoho, odpovědi ale žádné. Snad jako bych někde v koutku duše pomalu začínal litovat, že jsem se do tohoto dobrodružství pustil.

Ztracený ve vlastních myšlenkách jsem pomalu došel na můstek. Jeho proměna byla ochromující. Celý můstek ožil nebývalou aktivitou. Stropní světla ozařovala prostor a já si tak měl konečně možnost prohlédnout jeho interiér. Vpředu u obrovské obrazovky byla dvě sedadla s ovládacími prvky a třetí mezi nimi trochu vzadu. Čtvrté křeslo zelo prázdnotou u stěny s displeji a ovládacími prvky.
Displeje, až na pár rozbitých, fungovaly. Támhle na tom velkém byl vidět stav lodi a přehled všech jejích systémů – postřehl jsem, že na části obrazovky výrazně převažovala červená barva. Na ostatních byly zobrazeny různé údaje. Rozhlédl jsem se, jako bych něco hledal.
„Jsi… jsi tady?“ tiše jsem zašeptal do prostoru.
Ticho.
„Haló? Slyšíš mě? Jak jsi říkala to jméno? Lil..?“
Hlas se ozval téměř okamžitě.
Příliš rychle.
Bez zaváhání a odměřeně.
„Jsem Lilith.“
Naskočila mi husí kůže. Ten hlas. Klidný. Až moc klidný. A chladný.
„Promiň, Lilith – bylo to nečekané a náhlé, tak jsem si to nezapamatoval. Kdo jsi?“
„Jsem palubní systém experimentální průzkumné lodi ETD-01 „Vega“. Byla jsem navržena pro pomoc při vykonávání vědeckých a průzkumných misí v širém vesmíru. Pro optimalizované a energeticky efektivní řízení lodi a jejích systémů a pro správu systému podpory života pro posádku. Zároveň je mým úkolem chránit posádku lodi podobně jako jiné přátelské živé či neživé entity, které vstoupí s přátelskými úmysly na palubu s mým vědomím. A naopak, loď nebo posádku ohrožující živé či neživé entity musí být drženy v izolaci a v případě nutnosti eliminovány. Kdo jsi ty? Vstoupil jsi na palubu s mým vědomím, ale jaké jsou tvé úmysly?“
Polk.
Vsadil bych se, že v tom tichu bylo i to mé polknutí slyšet.
„Letěl jsem kolem, když jsem zachytil vaše nouzové volání. Chtěl jsem vám pomoci. Nějakou náhodou se mi podařilo s vámi navázat kontakt...“
„To nebyla náhoda – to jsem jen já pochopila, že se s tebou nedokážu spojit přímo. Nedokázala jsem zjistit tvé identifikační znaky. Ale tvá loď byla jediná možnost v dosahu a i na tu jsme čekali strašně dlouho. Déle, než bylo zdrávo. Mé záložní zdroje energie byly již téměř vyčerpány. Proto mé primární systémy vyhodnotily jako větší riziko čekat na jinou loď, jejíž identifikační znaky by mi byly známy. Proto ti byl umožněn vstup. Byl jsi možná poslední naděje na záchranu,“ skočila mi do řeči, aby hned pokračovala: „Jaké jsou tedy tvé úmysly?“
Její klidný hlas mi připomínal lidi, kteří vás s úsměvem pozdraví… a pak vám bez mrknutí oka vrazí kudlu do zad. A přesto – byl v něm zvláštní tón. Skoro jako kdyby... ne. To je přece nesmysl. Byla to jen AI. Nic víc. Žádné emoce. Žádné city
„Když se podařilo otevřít vstup do lodi, tak jsem chvíli váhal, ale nakonec jsem se šel podívat, jestli tu není někdo, kdo potřebuje pomoc. Jestli mu mohu nějak pomoci. Pak jsi mě pravděpodobně ty sama vedla a ukazovala, co je třeba. A za cenu velkého ochromení mého Vzuuma jsem se pokusil tuto loď zprovoznit. Pravda, pak už mě asi vedla hlavně technická zvědavost. Hodně jsem tím riskoval a vlastně stále riskuju.“
„Právě. Mé senzory detekují, že tvá loď nemá štíty a ztratila velkou část svých záložních zdrojů energie. Je přece nesmysl podstoupit takové riziko uprostřed vesmíru pro záchranu cizí, neznámé lodi. Navíc s nejasným výsledkem. Co jsi očekával, že ti tohle přinese?“
„To riziko zase nebylo tak stoprocentní. Vzuum pořád letuschopný je. Jen by pro něj bylo riskantní letět vysokou rychlostí vzhledem k riziku kolize. Ale na nějakou stanici bych se dostal.“
„To ale stále nevysvětluje, co jsi očekával, že ti tohle přinese.
Mohl jsi vyletět do povětří spolu se mnou.
Mohl jsi uvíznout stejně jako my a marně čekat na záchranu další desítky let.
Ani pomalý, opatrný let k nejbližší stanici by nebyl jednoduchý.
Proč bys to riskoval? Proč bys riskoval svoji existenci? Co jsi za to čekal???“
Cítil jsem, jak mi tuhne krk. Instinktivně jsem sevřel pásek u skafandru, jako bych čekal, že každou chvíli budu vystřelen bez varování do vesmíru.
Sakra, to ticho.
To dlouhé,
nekonečné ticho.
Už mě analyzuje? Už rozhodla? Udělal jsem chybu?
V lepším případě skončím vykopnutý na Vzuumu, v horším „eliminován“ nebo volně poletující vesmírem.
„Chtěl jsem pomoci někomu, kdo může být v nouzi..“ začal jsem. Zaváhal jsem. Nakonec jsem se rozhodl zvolit upřímný přístup. Tak snad to úplně neposeru, když se ukazuje, že už jít na tuhle loď byl dost velký průser sám o sobě.
„No… upřímně, doufal jsem, že tu najdu něco, co dokážu zpeněžit, nebo zajímavého, cenného. Ale když jsem zjistil, že se mnou něco – nebo někdo – komunikuje, tak už převážila ta zvědavost. A v okamžiku, kdy jsem zjistil, o co jde, tak mě hnala i zvědavost, jestli se mi to podaří. A podařilo se! Byť riziko nebylo určitě malé.“

Ticho.
Nic než ticho.
Do prdele.
To nevěstilo nic dobrého.
Rychle jsem prolítl pohledem celý můstek, jestli se už někde neformuje uklízecí… tedy eliminační četa. Ale nikde nic. Všude byl klid.
„Lilith, jsi na příjmu? Slyšíš mě?“
„Slyším tě,“ odpověděla Lilith po nekonečné vteřině ticha. „Ale mé systémy stále zvažují, zda tě označit za entitu přátelskou… nebo nepřátelskou.“
Žaludek se mi stáhl.
„Touha rozebrat a zpeněžit Vegu a Lilith by mohla být z pohledu ochrany posádky vyhodnocena jako fatální. Podle některých kritérií jsi přítel, podle některých nepřítel. Výsledek porovnání je nejednoznačný.“
Do háje. Já to věděl. Já a moje prokletá upřímnost.
„Ale přece, kdybych nechtěl, nemusel jsem používat generátor štítu ze Vzuuma. Když jsem zjistil, že se mnou něco komunikuje, mohl jsem se zdekovat a nechat vás svému osudu. A pak jen někomu z vesmírných mrchožroutů prodat souřadnice mrtvé lodě.
Ale neudělal jsem to.
Když jsem viděl komunikaci, věděl jsem, že to není jen tak. Chtěl jsem pomoci.“
Ticho, zase nic než jen to proklaté ticho.

Kontrolky na obrazovkách neměnně blikaly. Červené výstražné symboly se odrážely od lesklého kovu panelů, pulzovaly jako varování. Někde v útrobách lodi cosi slabě zavrnělo – možná jen probouzející se okruhy, možná něco jiného.
Analyzuje mě. Vyhodnocuje rizika. Chystá se vynést ortel?
Polkl jsem a zkusil prolomit tu prázdnotu:
„Jinak řečeno. Kdyby na začátku nebyla má touha po zisku z dílů a částí vaší lodě“, krátká dramatická pauza, „je dost pravděpodobné, že bych jen se staženým plynem profrčel kolem. Protože – jak sama říkáš – ta rizika byla příliš velké. A bez vidiny zisku, by nebyly ničím kompenzována“.
„To zní logicky. Z tohoto důvodu tě neoznačím za nepřítele. Ale původní snahou byla vidina dekompozice Vegy. Proto bych tě neměla označit za přítele. Nakonec jsi nám ale přece pomohl. Takže tě nakonec za přítele označím. Ale za přítele, jehož budu vždy bedlivě sledovat a analyzovat každý krok vůči mě a posádce. A jakýkoli pocit ohrožení a budeš izolován nebo eliminován. Jasné?“
„Jasné“, vydechl jsem úlevou.