Sázka na Rakousko - I.

Podzimní světlo večera roku 1813 se opíralo o okenice, a v pokoji Johanna Kesslera se držel čpavý pach studeného kouře. V křesle u kamen seděl těžce, skoro jako by se rozpouštěl, jak se snažil udělat si pohodlí, dýmka mu lenivě doutnala mezi prsty. Před sebou měl noviny, denní tisk , ale spíš jen předstíral, že je čte - dokud se neozvalo klapnutí dopadající pošty v předsíni.

V tu chvíli zamžoural. Pošta mu chodila málokdy. A už vůbec ne v pátek, ne takhle na podzim, kdy císařská pošta, jakkoliv dochvilná jak se říká,mívala nečekaná zdržení kvůli počasí, rozbahněným cestám a zmatku, který se v posledních letech vkrádal i tam, kde dřív panoval řád.

Ztěžka se zvedl. Klouby zavrzaly dřív než podlaha. Pomalým, rozvážným krokem přešel po vybledlém koberci do chodby. Na rohožce, hned za dveřmi, ležela malá nenápadná obálka z našedlého papíru.

Když uviděl písmo, zarazil se a ztuhl.

Tohle písmo znám, pomyslel si. Jen už si nevybavoval odkud – nebo spíš si to nechtěl hned připustit.

Vzpomínka se držela někde vzadu, jako bolest v rameni, která se ozývá jen při změně počasí.
S obálkou vyrazil do kuchyně, odložil dopis na stůl a postavil konvici na kamna, s tím, že si uvaří další dnešní kávu. Úplně tomu zlozvyku propadl, té hořké dřevité chuti, ale hlavně té vůni. Netušil, kde starý Vondráček z hokynářství na rohu bere tuto ne zcela běžnou věc, ale byl za to rád. Navíc mu ze známosti starých časů nechával o něco mírnější ceny, protože jak sám říkal:“My fojáci, bysme měli dršet prži sobě.“ A to spolu prošli jen půl roku, než ho kule trefila do kolene a on se už k jednotce nevrátil. Ať tak nebo tak, byl za tu kávu rád, a nasypal štědrou hrst do ručního mlýnku. Kdo mi to může psát? Rozhodl se, že tu záhadu rozluští hned jak si dopřeje hrnek. Zkontroloval kamna, a v duchu si poděkoval za to, že ho disciplína ještě po všech těch letech neopustila a že si je připravil dopředu. S otlučeným plecháčkem v jedné ruce, s dopisem v druhé se usadil ve svém ušáku. Rozlomil pečeť, evidentně několikátou, rozbaloval obálku a začal číst, běžný našedlý papír, s několika skvrnami bůhví od čeho:
V Toulon 14.července léta páně 1813,
Drahý Johanne, snažím se vést klidný život mezi loděmi a mořskými větry, ve vlastní hospodě, ale proslýchá se, že se v přístavech ve Španělsku stále něco děje – pohyby, manévry, drby o možných vpádech.
Nic z toho nevím jistě, a dost možná jsou to jen povídačky opilých námořníků, ani místo, ani čas – jen se mi zdá, že náš čas už minul. Svět není pro staré vojáky, prostě pro nás už nemá místo. Doufám, že z toho nic nebude, ale… dávej na sebe pozor, Johanne.

podepsán,
Dietrich von Langenfeld

Dietrich! Kolečka zapadla na své místo. Bývalý provianťák z jednotky. Kolikrát spolu popíjeli ve svém volnu, a hráli karty o sirky, skořápky, knoflíky nebo papírové ucpávky, kolik ženských spolu prohnali, a kolik rvaček začali, ušklíbl se. Jak dlouho to už je? Minimálně pár let to bude, viděli se naposledy někdy po bitvě Slavkova. Hmm, takže Dietrich si otevřel hospodu v Toulone? Ten starý lišák, vždycky věděl odkud vítr vane, a jeho záliba ve víně byla jasným důvodem, proč se usadil tam kde píše. Dopis šel skoro tři měsíce, ale vzhledem k situaci v Evropě se tomu těžko divit. Ale proč píše zrovna jemu? Ne, že by spolu neměli dobré vztahy, ale přeci jen ozvat se po skoro deseti letech s neurčitou hrozbou? To nedává smysl. Položil dopis na kulatý stolek vedle křesla a jal se nacpávat dýmku. Pché, další zlozvyk jemuž ho naučila armáda za ty léta. Naklonil se ke svíčce a charakteristická vůně tabáku naplnila celý pokoj. Muž si zhluboka oddechl, pomalu nasával první kouř, během toho upíjel z rozpáleného plecháčku. Skoro se opařil. Sakra! Vyprskl, horkou tekutinu, postavil hrnek na stůl a pravou rukou se snažil oprašovat těch pár kapek, co mu ulpěly ve vousech a na košili. Himmelhergott! Takhle roztržitý už dlouho nebyl! Teprve teď mu došlo že postavil hrnek na dopis, ještě aby se mu něco stalo, čertví kde dopis byl zastrčený takovou dobu. Prohlížel si dopis, a byl rád, že se mu nic nestalo. Počkat, co to? V pravém dolním rohu se objevila značka. Nenápadná, malá devítka v trojúhelníku. Stejná jakou označovali cinklé karty, během jejich her, když chtěli oškubat nějakého hejla.
Johann se opřel zpět do křesla, oči stále upřené na rohy dopisu. Devítka v trojúhelníku. Ta značka ho přenesla o více než deset let zpátky – do nocí, kdy svět ještě nebyl tak pokřivený rozhodnutími císařů a politiků. Byl to čas, kdy spolu s Dietrichem sedávali na střeše muničního skladiště u Laxenburgu, skrývali se před dozorem a hráli karty. Karty nebyly jen o štěstí – byly to hry s pravidly, které oba znali dokonale. Cinklé karty. Náznaky, kdo má slabinu. Jak obejít nepoctivého soupeře, aniž by si toho všiml. Johann si vybavil, jak Dietrich smál se svým širokým úsměvem, když Johann poprvé přišel s originální značkou na sadu – malou devítkou do trojúhelníku. „Když tohle vidíš, znamená to, že víš,“ řekl Dietrich, když mu značku vysvětloval. „A kdo ví, ten přežije. A kdo neví…“ hlas mu ztratil smích a Johann tehdy pochopil, že náhoda přežití v armádě je často jenom maskou osudu.
A teď, skoro deset let po těch nocích, když se mu ruce třásly nad dýmkou a hrnek mu spadl téměř z ruky, byla ta značka znovu před ním. Nemohl ji přehlédnout. Nemohla být náhodná. Dietrich tu znalou, lehce ironickou značku nepoužíval pro nic za nic. Johann se pousmál, i když mu nebylo do smíchu. Ta značka byla jako šepot z minulosti, připomínka, že i starý voják, který si myslel, že svět pro něj nemá místo, musí být připraven. A že někdy varování přichází tiše, mezi řádky, v malých symbolech, které zná jen ten, komu jsou určeny.
S posledním potáhnutím dýmky se Johann narovnal. Vůně tabáku a jemná hořkost kávy se mísily v místnosti s napětím, které mu pomalu zalézalo do kostí.
Svět není pro staré vojáky, opakoval si v duchu. Ale někdo musí být připraven. I když se mu zdá, že už je pozdě.
Zrak mu znovu sklouzl k rohu listu. K malé devítce vepsané do trojúhelníku. „Když už je tam jedna značka,“ zamumlal si pro sebe, „třeba tam nechal víc.“ Vzal dopis do obou rukou a opatrně ho přiblížil k plameni svíčky. Ne tak blízko, aby papír chytil, jen tolik, aby se začal lehce prohřívat. Pohyboval s ním pomalu, trpělivě, jak se to kdysi učili — ne z knih, ale z praxe.
Chvíli se nedělo nic. A pak, skoro neznatelně, začala mezi řádky vystupovat písmena. Slabá, nepravidelná, jako by se rodila z papíru samotného. Johann přestal dýchat.
Johanne, jestli tohle čteš, znamená to, že jsi pochopil můj záměr skrýt pravdu před zvědavýma očima těch, pro které není určena. Všechno, co jsem psal v dopise, je pravda — kromě toho Španělska. Ti námořníci, většinou z obchodních lodí, které tu vídám nadávat u vína, se nebavili o Španělsku. Tam má ta jejich loutka plné ruce práce s místní guerillou — a dobře mu tak. Smrt Frantíkům.
O co mi jde, to hlavní, co by tě mělo zajímat, je něco jiného. Bavili se o Turcích. O těch špinavých mohamedánech. Nevím, jestli se tohle dostalo už k vám, ale Egypt se jim podařilo víceméně uklidnit. A mezi řečmi se čím dál častěji objevuje jedno jméno: Dalmácie. Říká se, že si sultán brousí zuby právě tam, minimálně tam posílá stále více lodí sem a tam.
A to už je od tebe skoro, co by kamenem dohodil. Opatruj se.
Johann držel dopis ještě chvíli nad plamenem, dokud se skrytý text nevyjevil celý, chtěl si být jistý, že nevynechal ani kousek. Pak ho pomalu stáhl stranou a sfoukl svíčku.
V pokoji zavládlo šero.
Tohle už nebylo postesknutí starého vojáka. To bylo varování. A varování, která Dietrich skrýval tímhle způsobem, nikdy neposílal z rozmaru. Dietrich byl karbaník, sukničkář, ale také výborný pozorovatel a důstojník, a jestli on říká, že se něco chystá, není dobré brát to na lehkou váhu. Jenže co s tím. Vždyť musí vědět, že Johann už není v armádě, a i kdyby ne jako obyčejný granátník, i když vyznamenaný, je jen malá karta na to, aby rozhodl o něčem větším. Měl by ses na to vykašlat, řekl si. Tohle nech těm, kdo o tom stejně už jistě ví. Jsi jen unavený chlap, co strávil posledních dvacet let běháním sem a tam, a šaškováním na bitevním poli. Jenže, čím víc se snažil, tím spíš si uvědomoval, že mu to nedá spát. Znal ten pocit, a věděl, že tentokrát to nejspíš neskončí dobře. Něco se v Johannovi pohnulo. To tiché napětí, v předvečer bitev, mu připomnělo, že ani malá karta nemusí být bezcenná leckdy otočí celou hru na poslední chvíli. Věděl, že každé rozhodnutí, každý krok a každé pozorování může nakonec rozhodnout o životě nebo smrti – jeho, jeho přátel, nebo těch, kdo ještě nestihli pochopit, co se kolem nich děje.
Zhluboka se nadechl, položil dopis zpět na stůl a přejel rukou po chladném, oprýskaném povrchu. Tabákový kouř se stále vznášel ve vzduchu, smísený s vůní starého dřeva. Johann věděl, že musí jednat, i když to znamená vstoupit zpět do toho světa, který se ho už dávno snažil vyškrtnout a dělat, že neexistuje.
„Jenže to jsem prostě já, nemůžu zůstat jen tak sedět,“ zamumlal tiše. S tímto rozhodnutím se narovnal, popadl dýmku, odložil ji do stojánku, a pomalu se začal připravovat na cestu, která ho zavede zpět do armádních struktur, do světa rozkazů, intrik a nebezpečí. Ale tentokrát jim nebude čelit jako mladý voják, ale jako muž, který přežil víc než většina jeho vrstevníků, a který nyní nese znalosti, jež mohou mít cenu vyšší než vlastní život.