Ledové srdce- část 1.

Uběhlo více než tisíc let od chvíle, kdy lidstvo na mohutných korábech opustilo svůj domov. Yesterday. Nina. Sexta. Tři lodě. Každá mířila do jiného koutu vesmíru. Lidstvo přežilo — ale za cenu ztráty kontaktu. Ztráty zvyků, technologií a nakonec i části vlastní identity.
Každý svět byl jiný. Předem terraformovaný. Teplota, gravitace, délka roku, biomy. Fauna i flóra. Světy se lišily, jak jen mohly. Vesmír byl tichým svědkem restartů, znovuzrození i konců. Vždy přinesl něco nového. Dobré i zlé. Období tyranie, krátké návraty rozumu a jeho opětovné utopení v dekadenci říší.
Jedna taková říše se nacházela v souhvězdí Kentaura. Byla krvelačná a mocichtivá — ale zároveň životodárná. Naučila se obdělávat zamrzlou půdu. Stanovila řád. A součástí toho řádu byl i Amnesius Rowan. Řádový voják císařských legií. Krysa pustiny.
Rowan měl tvrdé, ostré rysy. Hubenou tvář vyřezanou větrem, který nikdy neutichal. Několikavrstvý kaftan z mrazivce — materiálu podobného pozemskému hedvábí — ho hřál i chránil. Se svou skvadrou pochodoval na sever, ke Klondajku. Zima se blížila. Nezadržitelně. To znamenalo zazimování: odpočinek, kostky, tři měsíce v civilu. Rowan se na to těšil. Byl to dlouhý rok. Chtěl za ním udělat rovnou čáru. Měl hlavu v oblacích.

Pak klopýtl. Z červené trávy cosi trčelo. Kov. Šrot. Cosi starého. Skvadra se zastavila.
Jako první promluvil Tibor — hromotluk s hlasem, který se neztratil ani ve větru:„Copak, princezničko? Zase sis zakopl o kus předteranského pokladu?“
Rowan Tibora nesnášel. Jejich spor byl starý a prostý. Tibor byl ztělesněním všech ctností císařské armády. Síla. Disciplína. Víra v řád. Rowan byl opak.
Ušklíbl se a ukázal k obzoru. „Nebo důkaz, že bychom si měli krýt prdele.“
V dálce se rýsoval obrys vrkoče.
Balok si nervózně promnul ruce. „Ty plechy tu natahali jako dračí drápadla…“
„Proč?“ zeptal se Malek, jeden z bažantů.
„Ostří si na nich drápy,“ odpověděl Rowan a zvedl ptačnici.
Šelma seběhla ze svahu. Rowan vystřelil. Žíravá tekutina se rozprskla nad pustinou. Zasáhla cíl. Zadní kloubovitá končetina byla prožraná až na maso.Vrkoč zmizel v křoví.
„Co teď?“ vydechl Malek. „Vrátíme se?“
Tibor se zasmál. Krátce. Tvrdě. „S jinou četou možná. Ale když nám velí princ Rowan… hádej.“
„Vy nechcete svůj podíl?“ hecoval Rowan.
„Podíl z čeho?“
„Z předteranských udělátek,“ řekl tiše. „Cítím to. Modul musí být někde blízko.“
Balok zavrtěl hlavou. „Zase riskovat kvůli vyrabovanému vraku?“
„Ne,“ přerušil ho Rowan. „Kvůli budoucnosti. Chcete celý život otročit?“
Ticho.
Pak Malek. „Já splním rozkaz.“
Ostatní se přidali. Vrkočí smečka je sledovala celé dny. Vítr nesl jejich pach. Rowan je zaháněl. Balok jednoho zastřelil, když se jej pokusil zabít ze zálohy. Šli po stopách kovu. Plíšky. Kovový prach. Cesta minulosti.
Zima zesílila. Noci byly dlouhé. Černé. Takové, že by člověk nejraději zůstal pod dekou a už nevylezl.
„Byl vždycky takový?“ zeptal se Malek během hlídky.
„Princátko?“
Malek přikývl.
„Umíněný jako mezek. Už jako kadet. Ale ani se mu nedivím.“
„Proč?“
„Jeho otec byl generál. Padl, když Arpadovci převzali trůn. Rodina byla spřízněná s Portalonci.“
„A matka?“
„Vzala si Jetra Marthuse. Aby přežila.“
„A Rowan?“
Tibor se ušklíbl. „Zůstal sám. Vyděděny. Vlastně se ani nedivím, že je takový…“
Rowan se objevil za nimi. „ Takový Kokot?“
„To jsem nechtěl říct. Nepoučitelný, to je to správné slovo.“
„Dělám to, protože musím,“ řekl Rowan tiše. „A budete z toho mít prospěch.“
Tu noc přemýšlel. Oheň kreslil stíny. Matka byla mrtvá. Otcův rod zničený. Nenáviděl Jetra Marthuse. Chtěl jeho rodovou větev vymazat z historie. Chtěl jej zbavit cti. Někteří lidé umějí nenávidět, ale Rowan dal tomu všemu nový rozměr.
Ráno bylo horší než noc. Mínus šedesát. Dech pálil. Pot mrzl dřív, než stékal. Nikdo si nestěžoval. Vrkoči zmizeli s tundrou. Nahradila ji skalnatá krajina a řeka, černá a rychlá. Několik dni se ji snažili obejit, až Tiborovi praskly nervy. Když Tibor odmítl pokračovat, bylo už pozdě. Rána přišla dřív než rozkaz. Pak další. Rowan cítil, jak se svět láme. Řeka ho strhla. Tma. Viděl sám sebe.
„Stal ses princem,“ řekl hlas. „Tím, čím jsi pohrdal.“
„Mlč,“ vydechl Rowan.
Před ním stál chlapec. On sám.
„Proč jsi mě zabil?“
„Já ne, zabil nás Jetro.“ řekl Rowan.
„Já musel hájit čest.“ Chlapec ho objal. „Nemusel jsi.“
Rowan se nadechl. A pak ucítil ruku, která ho táhla zpátky na povrch.