Zpověď mezi řádky, 3

Zpověď mezi řádky, 3

Anotace: 3. kapitola. Láska školou povinná, aneb Jak jsem balila Šimona.

Sbírka: Zpověď mezi řádky

...

Mrzí mě, pokud zklamu ty, kteří si mysleli, že budu psát jenom o sexu, který tak moc miluji. Avšak i skutečná a opravdová láska má místo v příběhu mého života, proto mi nemějte za zlé, když vám ji představím v podobě takové, jakou jsem ji cítila. Později jistě pochopíte, že to byla právě skutečná láska, která připravila základ pro pozdější opravdové tělesné i duševní prožitky, se kterými se samozřejmě opět ráda svěřím - vždyť sexualita je to, co v obrovské míře hýbe mým životem.

Nový školní rok, začátek druháků na gymplu, přinesl do naší třídy závan čerstvého vzduchu. Jak jsem již psala, nebyla jsem v té době zrovna společenský typ, spíše taková ta tichá osůbka kdesi vzadu v lavici. Ve třídě jsem neměla opravdové přátelé, mojí jedinou kamarádkou byla Andělka, ta ale chodila o ročník výš. Řekla bych, že jedinými přednostmi, kterými jsem třídě mohla přispět, byly právě sportovní aktivity (ať už týmové nebo sólové). Nicméně i učení mi šlo lehce. Vlastně jsem se nikdy nemusela pořádně učit, stačilo mi dávat při hodinách pozor, a tak nějak mi to lezlo do hlavy samo. Myslím, že i to bylo důvodem, proč jsem si přímo ve třídě nenašla žádnou kamarádku, asi v tom z jejich strany byla závist. Ale neměla jsem jim to za zlé, také nejsem bez chyb, ale měla jsem alespoň to štěstí, že jsem gymplem prolétla bez toho, aby mi ostatní nadávali do šprtů. Občas jsem však z jejich úst zaslechla slova typu: divná holka… asi lesbička… je pravda, že se to tak mohlo jevit, když jsem dříve nejevila o chlapce zájem, zatímco ostatní holky se každé ráno hodinu líčily a připravovaly před zrcadlem, aby se před kluky ukázaly v tom nejlepším světle. Ale kluci v naší třídě byla taková ucha. V jejich přítomnosti jsem nebyla vzrušená jako s Pavlem.

Jenže začátek nového školníku roku vše změnil. Přišel nový student, který byl již od pohledu jiný než ostatní. Vypadal starší, snad pro to, že byl o půl hlav vyšší než ostatní, také měl širší ramena, a jeho vážný a trochu zasněný pohled v docela pohledné tváři byl něčím nespecifikovatelným zajímavý. Úsměvy rozdával poskrovnu, a když už, byly takové mírné a zamyšlené, jako by si pečlivě rozvažoval, zda se vlastně usmát nebo ne.

Myslím, že závist holek se o to víc prohloubila, když si sedl dozadu do lavice vedle mě. Holt jsem byla jediná, kdo v lavici neměl souseda. Viděla jsem, že na něm dívky doslova visí očima. Musím se přiznat, že i mě v klíně začalo tikat, když se mi představil a podal mi ruku: „Ahoj, já jsem Šimon.“

„Lenka,“ špitla jsem a zčervenala. Tikání zesílilo.

Byl teplý den, a jak pokročil, cítila jsem jeho přirozenou vůni, která jej lehce obklopovala jako ranní opar nad krajinou plnou medu a strdí. Jaksi jsem se nemohla soustředit na výuku. Představy, které se mi honily hlavou, mi to nedovolily.

A tak uplynulo několik dnů. Hned při prvním tělocviku jsem zjistila, že Šimon je velice dobrý na sporty. Byl rychlý a přesný, a pokaždé, když jsme vytvořili smíšený volejbalový tým, ve kterém jsem byla já i on, byli jsme naprosto neporazitelní.

Už od prvních dnů mu začaly holky z naší třídy nadbíhat – k velké nelibosti ostatních kluků. Šimon však jejich náznaky zájmu s klidným úsměvem odmítal. Čím déle to dělal, tím více mě vzrušoval. Já sama jsem však nevěděla, jak balit chlapce, neměla jsem s tím žádné zkušenosti, a když neuspěly zkušené třídní matadorky, které už svedly nejednoho kluka, jak bych to mohla zvládnout já?

Přišly první testy, opáčko z předchozího ročníku. Tu jsem však zjistila, že Šimonovi učení nejde zrovna dvakrát dobře. Hlavně v matematice a fyzice byl naprosto žalostný. Přemýšlela jsem, že bych to mohla využít ve svůj prospěch, že bych třeba našla způsob, jak se s ním sblížit.

Další test jsem měla hotový asi za dvacet minut a nenápadně mu ho přisunula po lavici, když se učitelka nedívala. Šimon po mě střelil pohledem a usmál se. Tentokrát to byl širší úsměv, než který jsem u něho do té doby spatřila, zahřál mě u srdce. A nejenom u srdce. Test si opsal, a jak jsem poté zjistila, udělal tam záměrně pár chybek, aby to nevypadalo podezřele.

O přestávce jsem se na Šimona otočila a jako mimochodem mu řekla: „Kdybys chtěl, mohla bych tě doučovat. Zase to není tak těžké.“

„Pro mě ano. No, já nevím, moc mě to nebaví, víš?“ odpověděl s výrazem trochu rozpačitým.

„Baví tě sport, viď?“

Usmál se a pokrčil rameny: „Ale jo, docela jo, ale také to není úplně ono.“

„Hmm, a co tě teda opravdu baví?“ zeptala jsem se zvědavě.

Chvíli přemýšlel potom si mě změřil pohledem, jako by snad zkoumal, jestli mu za tu odpověď stojím. „Víš co, Lenko, ukážu ti, co mě opravdu baví, jestli to chceš vidět. Co děláš zítra navečer?“

Zítra byla sobota. Od té doby, co se Pavel odstěhoval za rodiči do Paříže, jsem se každou sobotu večer kopala do zadku, protože Andělka pořád randila s Martinem a já jim nechtěla dělat křoví. „Asi nic,“ řekla jsem. V klíně mi začalo tikat, když jsem si představila, že by mě mohl pozvat třeba na rande…
„A nechtěla bys přijít do Rock Cafe na muziku?“

Trochu mě to zaskočilo. Věděla jsem, že něco jako Rock Cafe na Národní třídě existuje, ale na koncerty kapel jsem do té doby nechodila. Poslouchala jsem sice občas rádio a oblíbené interprety sjížděla na Youtubu, ale kromě několika náhodných příležitostí pro mě byly živé koncerty krajinou neznámou. „No tak jo, přijdu.“

„Tak v osm, jo? Nezmeškej.“

A já to nezmeškala. Vstupné bylo zdarma, což byla docela úleva, protože jsem se bála, abych vůbec měla na lístek. Šla jsem tam totiž naslepo a u sebe měla asi dvě stovky. Naivně jsem nějakou dobu stála před vchodem, čekala, ale Šimon nikde. Nezbylo mi nic jiného, než zaplout dovnitř. Sestoupila jsem dolů. Nebylo tam mnoho lidí. Řekla bych, že nebyla zaplněna ani polovina sálu. Hledala jsem Šimona a po nějaké době konsternovaně usoudila, že tam není, že snad ni nepřijde! Připadala jsem si jako hlupka, když jsem zase vyběhla nahoru, abych zjistila, že tam také není, že na mě nečeká. Vrátila jsem tedy znovu dolů, kde jsem již slyšela hudbu. Ostré kytarové tóny, které se ze sálu linuly, dávaly najevo, že tohle nebude popík, na který jsem byla z rádia zvyklá. Vešla jsem do sálu, podívala se na pódium a zůstala stát jako opařená. V záplavě světel a tónů a nekompromisního tvrdého beatu stál na pódiu Šimon. V ruce držel elektrickou kytaru. S ním byli na pódiu další tři kluci, nebo spíš chlapi, neboť byli už od pohledu starší než on. Určitě přes dvacet. Bubeníkovi možná i třicet, bylo těžké to v tom světle odhadnout. Kromě kytary a bicích měli též basovou kytaru a menší klávesy, kterým se však říká syntezátory, což jsem v té době ještě nevěděla.

Byly to zajímavé instrumentální skladby. Beze zpěvu. Některé zněly jako balady, jiné byly tvrdé a agresivní nebo taneční až elektronické, kdy se rytmus přikláněl až někam do techna, další skladby byly melancholické a klidné, spíše kvůli atmosféře než syrovému pohybu. Bylo to zvláštní a krásné. Kytara v Šimonově ruce jednou zpívala a jindy zase svým hutným zvukem drtila posluchače v předních řadách jako když vojenské boty šlapou po starých lebkách mezi květy vlčího máku.

Byla jsem uchvácena. Nejenom ze zvláštní muziky, kterou jsem do té doby neznala, ale hlavně ze Šimona. Jeho rychlé prsty se ladně pohybovaly po hmatníku kytary a skládaly jeden tón za druhým, riff za riffem. Bylo to nádherné, připadalo mi to neskutečné. Štípla jsem se do tváře, abych zjistila, jestli se mi to náhodou jenom nezdá. Nezdálo. Byla to skutečnost. Bezprostřední skutečnost zabalená do hry světel, stínů a zvuku a rytmu, který mi burácel v uších, vibroval v hrudi a silně tikal v klíně…

Přiblížila jsem se až k pódiu, když tu si mě Šimon všiml. Hodil po mně pohledem plným vášně, že se mi málem podlomila kolena. Díval se mi do očí, když hrál. Smyslně se usmál. Poté jeho kytara, jako by vypadla z konceptu skladby, najednou zakvílela. Ne falešně, ale ostře, a její rytmus i melodie přešly do jakéhosi protirytmu k beatu, který hrál bubeník, jakoby soukolí ozubeného kola roztočilo jiné, větší, které se však točí v protisměru. Všimla jsem si, že se ostatní spoluhráči na Šimona překvapeně podívali, a mně došlo, že ten krátký úsek improvizace zahrál jenom pro mě, že to v té skladbě asi vůbec nemělo být. Bylo by krásné umět na nějaké nástroj, pomyslela jsem si najednou. Bylo by krásné milovat Šimona. Myslím, že jsem se toho večera podruhé zamilovala.

Co vám budu povídat, docela mě ten koncert rozebral. Když jsme pak stáli na baru a pili sodovku, nevěděla jsem vůbec, jak začít hovor. Mluvit naštěstí začal Šimon: „Tak jo, Leni, budu rád, jestli mě budeš doučovat.“

„Fajn, to já budu moc ráda,“ odpověděla jsem a také se na něho usmála. Po chvíli jsem však dodala: „Budu tě učit, když… když mě naučíš hrát na kytaru.“

Překvapeně zvedl obočí. „To bys fakt chtěla?“

„Jo. Moc.“

Šimon se v ten okamžik začal culit jako sluníčko. Potom jsme si povídali. Tedy povídal hlavně Šimon o kapele a o plánech do budoucna. Zjistila jsem, že jeho životem je muzika. Hraje od malička. I jeho rodiče jsou hudebníci, a tak to má v krvi.

Domluvili jsme se, že se u něho druhý den odpoledne zastavím a začneme s oboustrannou výukou.

(pokračování příště)

...

Autor LenkaT, 07.08.2018
Přečteno 725x
Tipy 4
Poslední tipující: ARTeFakty X. Múzy, Firren, Jan Urban
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí