Zpověď mezi řádky, 4

Anotace: 4. kapitola je o tom, kterak mě Šimon začal učit na kytaru, ale já nemohla nechat jeho tělo být...

Sbírka: Zpověď mezi řádky

...

Druhého dne jsem dorazila na adresu, kterou mi dal Šimon. Bydlel s rodiči v nevelkém rodinném domku – novostavbě na okraji Prahy. Nejprve mě provedl domem, ten měl jenom několik místností, v jedné z nich stál klavír. Krásné křídlo Petrof. Jinak vypadal dům docela normálně.

Pak mě ale Šimon zavedl do sklepa. Jak byl jejich dům normální (tedy kromě toho klavíru), o to větší překvapení mě čekalo ve sklepě. Pokud si myslíte, že v něm měli uskladněné brambory nebo naložené zelí a okurky, tak se pletete. Velká místnost byla po stěnách vystlaná akustickými molitany sloužila jako zkušebna, bylo v ní několik rozličných nástrojů, včetně aparatury, bicích, mikrofonů, úhledně smotaná kabeláž visela na věšácích po stěnách. A jak jsem později zjistila, nebyla to jenom zkušebna, ale i nahrávací studio, neboť místnost byla propojená zvukotěsným sklem s další místností, ve které jsem spatřila rozměrný mixážní pult a zvukové i počítačové monitory.

Nicméně jsme šli zase nahoru, kde jsem ho asi hodinu doučovala matiku. Až jsem se divila, že jsem mu to zvládala vysvětlovat, protože jeho přítomnost mě rozhodně nenechávala chladnou – spíše naopak. Cítila jsem v klíně tlak a teplo, které se rozlévalo a co chvíli mi v ní zatikalo, hlavně v okamžicích, kdy jsem k němu měla tak blízko, že jsem se ho mimoděk dotýkala ramenem.

A pak přišla druhá část našeho společného odpoledne. Posadili jsme se na postel, a Šimon se slovy: „takhle se drží kytara,“ mi to ukázal a následně mi elektrickou kytaru položil na stehno. Zhodnotil to a zasmál se: „Ale ty to držíš to jako prase kost.“

Sedl si za mě, že se jeho hruť zlehka dotýkala mých zad. Tikání v klíně zesílilo a já se musela ovládat, abych roztouženě nevzdychla.
On to však asi nezaregistroval, protože mi vrazil mezi prsty trsátko a vzal si do ruky druhé a řekl: „To bude první lekce. Zatím jenom pravou rukou. Jednoduše. Takhle to trsátko držíš, a jenom špičkou budeš hrát na tlustou strunu, té se říká éčko, jo? Dívej? Úplně jednoduše: dolů a nahoru… jenom špičkou a pravidelně, předloktí zůstává v klidu, hýbeš jenom zápěstím dolů a nahoru… dolů a nahoru, jo? Takhle nějak.“

Šmarjá, dolů a nahoru, dolů a nahoru… pomyslela jsem při tom na svoji ruku, jak dělá dolů a nahoru a rozhodně to nemělo s hrou na kytaru vůbec nic společného. V klíně mi zacukalo a já se neovládla a zavzdychala.

„Co se děje?“ ozval se Šimon.

Teplo se mi nahrnulo do tváří a zčervenala jsem. Mám mu to říct? Nemám? Co když mu to řeknu a všechno tím skončí? A když mu to neřeknu, jak s tím můžu pokračovat dál? Bylo to dilema.

„Hele, Šimone,“ špitla jsem a ukázala mu svoji zarudlou tvář, „promiň… já s tím mám trochu problém, víš? Když jsem takhle blízko někoho, kdo se mi moc libí… nedokážu se pořádně soustředit.“

Šimon za mými zády ztuhl. Na chvíli, která byla delší, než by mi bylo milé, se rozhostilo ticho. Přestala jsem dýchat. Díval se do mých očí, a nedalo by se říct, že bych v těch jeho viděla překvapení. Strach z toho, co odpoví byl dokonce tak silný, že ztlumil i tikání v mém klíně. Potom se ale pousmál: „Ty se mi také moc líbíš, Lenko.“

Při těch slovech mi spadl kámen ze srdce a já se zase mohla nadechnout. Odvážila jsem se a dala mu polibek na rty. Polibek mi trochu ostýchavě oplatil.
Políbila jsem ho znovu a setrvala na jeho rtech déle než před tím. Začali jsme se líbat. V klíně mi začalo cukat. Zasténala jsem.

Šimon mě přestal líbat. „Je všechno v pořádku?“ zeptal se rozechvělým hlasem.
„V naprostém,“ odpověděla jsem stejně rozechvěle a odložila kytaru na postel vedle nás. Objala jsem ho kolem krku a otřela svá drobná ňadra na jeho hruď. Přes tričko se mé bradavky dotkly jeho těla a ten dotyk se přenášel do klína, ve kterém mi již cukalo. Věděla jsem, že mi v tuhle chvíli vlhnou kalhotky.
Odvážila jsem se vsunout jazyk mezi jeho rty. Mírně je pootevřel a použil svůj jazyk. Dotýkali jsme se ústy a špičkami našich jazyků. Bušilo mi srdce a v klíně se ozval první silný záškub. Opět jsem zasténala. Tentokrát mě ale Šimon nepřestal líbat. Jeho ruka se svezla po mých zádech dolů a pohladil mě přes džíny po zadečku.

Víc jsem se opřela o jeho hruď a donutila ho tak, aby se položil zády na postel. Vylezla jsem obkročmo na jeho klín a stále ho líbala na ústa. Potom jsem sjela rty níž na krk a líbala ho na klíční kosti. Přes naše džíny jsem cítila, že mu stojí úd. Pohnula jsem pánví, aby se jeho přirození přes džíny dotklo napřímo toho mého. V klíně mi zaškubalo a já prudce vzdychla.
Vyhrnula jsem Šimonovi tričko a putovala jazykem z klíční kosti níž a dotkla se rty jeho bradavky. Šimon vzdychl a tím mi dal najevo, že se mu to líbí. Kroužila jsem jazykem kolem jeho bradavky a potom jí olízla. Přesunula se ke druhé, a když i té jsem se dotkla, posouvala jsem se jazykem níž až k jeho pupíku. Líbala jsem ho na břiše a postupovala stále níž a níž. U toho jsem vzdychala a celá se chvěla, protože mi v klíně hrála symfonie slasti.
Rozepnula jsem mu poklopec.

Najednou zašeptal: „Počkej… počkej… já jsem to ještě nedělal…“

Překvapilo mě to. Předpokládala jsem, že kluk jako on už musel mít holek několik. Roztouženě jsem se pousmála a vydechla: „Všechno je jednou poprvé, no ne?“ a vysvobodila jsem jeho úd z kalhot.

Měl krásný a mohutný úd. Vršek naběhlého žaludu se už třpytil vlhkostí, a když jsem mu rukou dolů stáhla kůžičku, vyronila se kapička. Slízla jsem jí a potom jsem špičkou jazyka lehce zakmitala na jeho uzdičce. Šimon zasténal a já také, protože záškuby v mém klíně začaly zrychlovat. Bylo to tak intenzivní, že jsem na okamžik jenom držela jeho úd u kořene a vzdychala. Druhou rukou jsem Šimona hladila po stehně.

Vsunula jsem jeho žalud do svých úst a začala se mírně pohybovat dolů a nahoru. Měla jsem při tom ústa plná slin, které postupně vytékaly na Šimonovy chloupky. Svůj klín jsem nasměrovala naproti Šimonově noze a třela se o nít. Věděla jsem, že to na mě každou chvíli přijde.

V to Šimon těžce zaskučel: „Počkej… počkej…“

Já však na nic nečekala. V Šimonově údu začalo cukat ve chvíli, kdy se zbláznil i můj klín. Když mé tělo ovládly křeče, do úst proudilo Šimonovo semeno. Byla trochu slané. Chtěla jsem ho spolknout, ale protože mnou stále otřásaly záškuby, nemohla jsem pořádně polknout a pramínek semena mi společně se slinami vytékal z úst.

Potom jsem ležela dlouhou chvíli vedle Šimona. Snažila jsem se uklidnit doznívající cukání a při tom vzdychala. Po nějaké době to přešlo a na mě padla malátnost.

Šimon se o něco později posadil. Vybalil papírové kapesníčky a s rozpačitým úsměvem na rtech mi otřel ústa. Pak si otřel přirození, zapnul si kalhoty a řekl: „Něco ti zahraju, jo?“

Zapojil si kytaru do aparátu na čistý zvuk, nastavil hlasitost a začal hrát a zpívat. Byla to zamilovaná píseň, kterou jsem neznala, ale líbila se mi, což jsem mu také hned řekla.

Potom se mě zeptal: „A ty zpíváš?“

„Jako já? No jasně. Každý den ve sprše,“ odpověděla jsem trochu rozpačitě a zároveň pobaveně.

„Tak něco zazpívej.“

Styděla jsem se. „Já zpívat neumím. Vždyť říkám, že jenom doma ve sprše…“

„No tak schválně,“ nenechal se odbýt Šimon, „něco zahraju a ty zapíváš. Která písnička se ti líbí? Teda jako neumím všechny, to je jasný, ale třeba se na něčem shodneme…“

„No já nevím, fakt… tak třeba tu novou písničku Skyfall od Adele…“

„Trochu popík no, ale co…“ pronesl Šimon s úsměvem a začal hrát první tóny.

Rezignovaně jsem si povzdechla a začala zpívat. Šimon krásně hrál. Můj zpěv do toho jistě musel znít dost nepatřičně. Nepamatovala jsem si slova do druhé sloky, a tak jsem po refrénu zpívat přestala. Šimon přestal hrát.

Zašklebila jsem se na něho: „Tady máš, co jsi chtěl.“

Šimonovi svítil v obličeji úsměv. Najednou vyskočil, jako by ho něco píchlo do zadku. „To snad není možný! To snad není možný!“

„Co se děje?“ trochu jsem se polekala, co ho to popadlo.

„Zpíváš nádherně, Lenko. Máš krásnej hlas. Dokonalej!“

„Ale no tak, to snad ne,“ začala jsem protestovat.

Otočil oči teatrálně ke stropu a halekal: „Bože, vidíš to, vždyť ona to ani neví!“

Začala jsem se tomu smát.

Pak se ke mně naklonil a o něco vážněji řekl: „Leni, nechtěla bys nám zpívat v kapele?“

„Jako to myslíš vážně?“ úsměv mi ztuhl na rtech. Při představě, že by někdo cizí slyšel můj zpěv, mi do smíchu opravdu nebylo.

„Jo, myslím. Domluvím to s klukama a přijdeš na zkoušku, jo?“ řekl a vypadal při tom tak zapáleně, podivně se mu leskly oči.

Měla jsem mu to odmítnout? To nešlo. „No tak jo, když chceš,“ řekla jsem a proklínala se za to.

Nakonec jsme to odpoledne ukončili. Šimon mi půjčil jednu ze svých kytar, abych mohla doma cvičit. Doprovodil mě domů, kde jsme se rozloučili.

(pokračování příště)

...