Zpověď mezi řádky, 8

Zpověď mezi řádky, 8

Anotace: 8. kapitola. Můj první koncert, Memento, a moje první zkušenost s drogami. Nevybavuji si úplně přesně, jak první koncert proběhl (už je to několik let), nicméně se vám ho pokusím co nejvíce přiblížit.

Sbírka: Zpověď mezi řádky

...

Na sál i pódium padla naprostá tma. Jenom drobná světýlka zapnuté aparatury ukázala Ondřejovi cestu k synťákům a ostatním jeho „mašinkám“, o které za posledního půlroku rozšířil svůj arzenál.

Hluk v sále utichal a měnil se v drobný šepot.

Je noc. Někde začal vyzvánět zvon. Jasný a přesto tichý, jako byl přicházel z daleka, z vesnice ukryté kdesi v údolí hluboko v horách. Ten vzdálený zvuk se nesl nad skalními štíty, od kterých se odrážel a utichal, aby se ozýval zas a zas. Dával všem najevo, že něco končí. Requiem za mrtvé.

Jediný reflektor úzkým paprskem světla nasvítil temnou postavu. Stála mezi stojany a deskami s elektronikou jako ďáblův kněz za obětním stolem. Obličej krytý bílou umrlčí maskou ve světle reflektoru zářil do tmy jako maják na koci života.

Zvuk větru, který šustí ve vysoké trávě a v korunách stromů, přináší výkřik polétavého ptáka. Hlas beze slov, ocelový, a přesto tak živý. Ozve se z nebe. Přelije se z jedné strany, aby se později za dalšího vzdáleného výkřiku vytrácel na straně druhé. Druhá postava s kostěnou maskou dotkla se kytarových strun a zalilo ji světlo.

Dvě umrlčí tváře nad hlavami přítomných čekají na správnou chvíli, náhle ztichlí, jako chvíle před bouří. Vítr zaduje. Pták ozve se blíž, jako by se blížil k těm, kteří by ho mohli přeslechnout.

Vrána.

Její hlas zve duše, aby se připojily k nebeské pouti, by stanuly po boku svých předků.

Zvon utichá.

Reflektory zhasnou a vše pohltí tma. Klid. Tichý šum nespatřeného davu zní jako ozvěna duší z onoho světa. Chvíle se protahuje a poslední hlasy tratí na síle. Šepot slábne. Je slyšet jenom dech. Tichý dech ze stovky hrdel. Mlčící ústa a bušící srdce.

Ozve se hlas. Jemný a rozechvělý, nejistý si místem v tomto světě, hledajíc svůj vlastní řád. Pouze hlas zpívá do ticha, prosycený vzpomínkami na krásné chvíle, které znovu nepřijdou. Vzpomínky na otce, který ctil přírodu a hory, na člověka, který miloval i tento rozechvělý hlas, najednou tak samotný a ztracený. Vzpomínky na lásku, kterou potkal a štěstí, které rozdával. Na rodinu, jíž miloval.

Vzpomínky na laskavou maminku, která pomáhala druhým. Léčila a rozdávala životy, nehledíc na to, co za člověka před ní leží. Slova o tom, že život je vzácný bez ohledu na národ či barvu pleti, o tom, že vše živé má dostat šanci k svému předurčení.

Hlas vytratí se do temnoty a ticha.

Oslepující záblesk všech reflektorů. Čtyři umrlci a bosá dívka mezi nimi. Světlé vlasy kolem její bledé tváře ve světle září jako pochodeň.

Úder.

První úder moci, jíž umrlci vládnou. Nečekaný a syrový. Úder, který rve na kusy srdce i duši. Pódium se zachvěje. Stovka hlav se pohne překvapením, úlekem. Rytmus klokotá a duní, Memento zuřivě se vlní. Transcedence života a smrti.

Znovu se ozve hlas. Je plný žalu a výčitek. Je plný vzteku, jako by chtěl rozbořit tu samotu, buď to, nebo zničit celý svět. Bublá a kypí ve své nenávisti k člověku. Slova o bezohlednosti lidí, jimž je jedno, že i jiní cítí.

Když hlas dosahuje vrcholu a hudba běsní a divoce graduje, nevidím ten dav, který před pódium trne a bezhlesně mě sleduje. Ostré světlo zabodá mě do očí. Zavřu je. Spařím své rodiče. Maminčin upřímný úsměv i tátovu veselou a klidnou tvář. Proč se to muselo stát?! Proč?! Hlas náhle zadrhne se v hrdle.

Nemohu zpívat. Pláču. Otírám si slzy, ani tak nic nevidím. Připadám si najednou odhalená přede všemi těmi lidmi. Pláč se ze mě dere a já ho nemohu zastavit. Odvracím se od nich a utíkám pryč. Běžím pryč z pódia do zákulisí. Nechci, aby viděli můj pláč.

Punkeři v bakstagi se o něčem živě bavili, ale když mě viděli, zmlkli. Rychle jsem si zalezla na toaletu a zamkla za sebou dveře. Stěnami nadále rezonoval Richardův prudký beat, ale mě už nikdo neslyšel ani neviděl. Byla jsem sama. Znovu jsem truchlila, jako by píseň opět roztrhla rány, které se nestihly ani zdaleka zacelit. Ještě dnes, když tu píseň zpívám, bodá mě při tom u srdce.

Zazněly poslední riffy a údery Mementa. Po nich jsem uslyšela hukot. Byl to řev a výskot. Nesl se až ke mně na toaletu. Burácení davu. Ozýval se znovu a znovu, aby utichal, a pak se ve vlnách opět vracel. Trvalo to dlouho. Neutišitelný řev. Pískot. Zdálo se mi, že to trvá věčně.

Někdo zaklepal na dveře toalety. Odemkla jsem.

Otevřely se dveře a burácení davu zesílilo. Vešel Šimon. Byl zadýchaný. Masku sundanou, ve tváři byl rudý a hleděl na mě se zvláštním výrazem ve tváři. „Jsi v pohodě?“ zeptal se.

„Moc ne,“ přiznala jsem a otírala si slzy, které mi stále tekly z očí. Nemohla jsem tu povodeň zastavit. Viděla jsem rozmazaně.

Na chvíli mlčel a pak mě přistoupil, aby mě objal. Ale já jsem teď nechtěla cítit jeho doteky. Chtěla jsem být sama. Vymanila jsem se z jeho objetí.

Náhle Šimon vypadal velice zmateně. Jako by mu ulétly včely. Uvědomila jsem si, že se chovám hrozně a naprosto nelogicky.

„Promiň,“ vzlykala jsem.

„To nic…“ bych chvíli zticha, asi hledal správná slova. „Víš, ti lidé tam tě chtějí slyšet. Chtějí slyšet tvůj hlas…“

Snažila jsem uklidnit, ale nešlo mi to. Opravdu jsem se snažila. Moc. Dobře jsem věděla, co se děje, nechtěla jsem být tou, která zkazí koncert. Kluci si na tom dávali tolik záležet a já se těšila. Pěkně blbě se to zvrtlo.

Po chvíli jsem slyšela, a pod nohama i ve stěnách ucítila rezonovat nový beat. Taneční, rychlý jungleový, na kterých jsme na zkouškách občas jamovali. Takový, který dokáže lidi rozhýbat k tanci. Nebyla to píseň, ale skladba beze zpěvu. Skladba, kterou můžete hrát v různých motivech a tóninách, dokud vám neupadnou ruce nebo neodejde hlas.

„Musím jít na pódium… přijď, prosím…“ otočil se, jako by pochopil, že ještě potřebuji být chvíli sama, zmizel z toalety a zavřel za sebou dveře.

Stavila se za mnou Andělka, ale také nepochodila.

Stěny toalety stále rezonovaly jungleovým beatem, slyšela jsem i vysoké a ostré kytarové riffy, ale já stále nemohla vyjít ven. Nemohla jsem přijít na pódium v tomhle stavu. Stažený krk nedokáže vyrazit jediný kloudný tón.

Když v tom se opět ozvalo klepání: „Obsazeno!“ křikla jsem zbytečně zuřivě, až mě to následně zamrzelo.

Byl to Ondřej, který opustil své místo za synťáky, aby zjistil, co a jak, když Šimon s Andělkou viditelně neuspěli.

Mezi vzlyky jsem mu řekla, že nemohu zpívat.

Koukal na mě a zřejmě rozvažoval, co dál. Potom zamlaskal a řekl: „Je ti jasné, že bez tebe to ani náhodou nebude ono? Na těch lidech je vidět, že chtějí tebe. My jsme jim úplně u zadku, řekl bych. Kdyby ty Richardovy groovy na bicí nebyly tak dobrý, asi bychom museli přestat hrát. A fakt, netuším, jak dlouho to Richard vydrží. Řekl bych, že to tam bude sázet, dokud nepadne… nebo dokud lidi nezačnou bejt nepříjemný.“

„Co mám dělat, když to v sobě nemůžu zastavit?“ ptala jsem se ho mezi vzlyky.

„Možná bych věděl, ehm“ řekl a ostentativně si při tom odkašlal. Sáhl do kapsy a vytáhl malý igelitový pytlíček. V něm byla jakási bílá hrudka.

„Kokain,“ řekl dřív, než jsem se ho stačila zeptat.

Nevěřícně jsem na něho hleděla.

Pokrčil rameny: „To tě z toho dostane.“

S tímhle jsem neměla žádnou zkušenost. Drogy jsem nikdy nevyhledávala, pouze o nich slyšela a to, co jsem slyšela, nevyznívalo v jejich prospěch.

„Jenom trošku, jo? Já si dám taky, abys viděla, že je to v pohodě,“ ale to už odněkud vylovil desinfekční sprej a postříkal jím zavřený poklop od toaletní mísy (Ondřej nesnáší bakterie a je posedlý čistotou, sprej má vždy u sebe). Otřel poklop do papírového kapesníku, vysypal na něj obsah pytlíku a začal ho drtit hranou svého telefonu.

Nechtěla jsem klukům zkazit koncert a bylo jasné, že když se nevzpamatuji, bude to fiasko. Chvíli jsem s tím bojovala. Nakonec ve vyhrál smysl pro kolektiv a týmovou hru. Navíc, už jsem ve svém životě neměla nic moc co ztratit – nebo jsem to v tu chvíli alespoň cítila.

Ondřej kreditní kartou z prášku vytvaroval dvě rovné čárky z umotal z dvoustovky ruličku. Vysál první čáru. „A teď ty.“

Vzala jsem ruličku a nasála… trochu. Prášek zůstal na svém místě.

„Musíš trochu víc,“ zakřenil se na mě Ondřej.

Nasála jsem tedy víc. Zakašlala jsem. Štípalo mě v nose.

Najednou, jako bych lépe viděla. Uvědomovala jsem si, že smutek odešel někam do pozadí. Najednou jsem mohla dobře přemýšlet. Osušila jsem si oči. Z ničeho nic jsem byla plná energie. Jako když se probudíte ze zlého snu.

„Tak, co, dobrý?“

„Jo,“ odpověděla jsem, „jdeme na to!“

Najednou plná vzrušení z muziky, a plna sebevědomí, vyrazila jsem z toalety s Ondřejem v závěsu.

Jakmile jsem dorazila na pódiu, ozval se mohutný řev a potlesk, který téměř přehlušil i Richardovy bicí. Samotný Richard po mě střelil pohledem a zakoulel očima. Triko měl propocené durch, a jak se pohyboval, z mokrých vlasů kolem cákaly kapičky potu.

Chopila jsem se mikrofonu a bicí v ten okamžik zpomalily do lehkého odpočinkového triphopového rytmu. Richardovi se asi dost ulevilo. Začal hrát tu nejklidnější věc, kterou jsme v repertoáru měli. Píseň inspirovanou Lolitou od Nabokova. A já zpívala. Vyloženě jsem si to užívala. Užívala jsem si další písně, užívala jsem si celý koncert až do samotného závěru a tam… ovace nebraly konce. Musím se přiznat, že jsem se v ten okamžik cítila jako rocková hvězda. Pocit, který jsem nikdy před tím nepoznala.

Po vystoupení, když jsme sklízeli aparát, abychom udělali místo pro druhou kapelu, šla jsem za Richardem, abych se mu omluvila.

Richard se na mě zazubil a řekl: „Cože?! Tohle byl nejlepší koncert mého života!“ a pak mě objal. Byla jsem šťastná, opravdu hodně. Myslím, že tohle byla chvíle, kdy se ze mě a Richarda stali opravdu dobří přátelé.

Nicméně, večer ještě ani zdaleka nekončil.

(pokračování příště)

 ...

Autor LenkaT, 15.08.2018
Přečteno 466x
Tipy 8
Poslední tipující: Šípková Růženka, ARTeFakty X. Múzy, Firren, Draconian, Mitchoza
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

nádhera...

24.08.2018 01:23:10 | ROSA ŽIVOTA ZRAKEM VNITŘNÍM OSVÍCENA

Děkuji :))

24.08.2018 07:44:52 | LenkaT

Skoro jako bych tam přímo byl, viděl tě a slyšel :)

17.08.2018 11:27:09 | Firren

:)))

17.08.2018 15:28:42 | LenkaT

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter