Geometrie ztráty (Zakletá panna z Váhu)

Ve třetím patře budovy rektorátu Univerzity Komenského, v kanceláři vonící dubovou dýhou a dávnou mocí, seděl Janko na kraji křesla. Kožené čalounění bylo příliš kluzké a ticho mezi ním a rektorem příliš hutné, jako by se vznášelo ve vzduchu jako pára z čaje, který už dávno vystydl.
Za rektorovými zády se skrze obrovská okna rozprostírala Bratislava v olověném dopoledním světle. Na parapetu stál vyleštěný glóbus, lehce pootočený — Evropa přímo vpředu, Slovensko vystavené jako střed světa. Napravo — fotografie rektora s ministrem školství. Podání rukou, umělé úsměvy.
— Pane Doležale, — začal rektor hlasem příliš měkkým na to, jaký obsah měl následovat. — S politováním vám musím oznámit, že Disciplinární rada shledala vaše jednání v rozporu se studijním řádem. Dostaly se k nám hlasy o... nelegálním využívání dat, porušování osobních práv a, jak bylo řečeno, „činnosti přesahující statutární cíle studentské organizace“.
Janko mlčel. Slova k němu nedoléhala naplno. Zněla jako přes sklo — zkresleně, nelogicky, absurdně.
— Dnem dnešním jste vyškrtnut ze seznamu studentů. A s tím přicházíte také o právo na ubytování na koleji a účast v univerzitních strukturách. Také v „Priezoru“.
— Na základě čeho? — Jankův hlas byl tichý, ale tvrdý jako kámen v dlani. — Jaká data jsem údajně použil? Existují nějaké dokumenty? Kdo to nahlásil?
Rektor si povzdechl. Přisunul si brýle a podíval se na Janka s tou směsicí únavy a nadřazenosti, kterou mívají jen lidé zvyklí rozhodovat o osudech druhých.
— Já ta rozhodnutí nedělám, pane Doležale. Ale víte, někdy je lepší... nechat to být. Věnovat se poezii. Tomu, co neškodí. Mladý, nadaný kluk z venkova... Možná nestojí za to si zahrávat s ohněm? Lidé, s nimiž jste se pustil do křížku, nejsou amatéři.
Na chvíli zavládlo v kanceláři ticho. Jen hodiny tikaly v pozadí, jako kroky něčeho nevyhnutelného. Janko neodpověděl. Vstal. Cítil, jak se v něm něco láme — ne náhle, ne dramaticky, ale tiše, hluboko, jako led na řece.
Když otevřel dveře a vyšel na chodbu, udeřilo ho světlo. Chodba rektorátu byla chladná, příliš sterilní. Mramorová podlaha se leskla a ozvěna kroků se nesla jako šepot zrady.
A tehdy ho uviděl.
Matej.
Stál pod nástěnkou s oznámeními, předstíral, že něco čte, i když pohled měl zabořený do podlahy. V ruce držel srolovaný dokument — příliš povědomý, příliš očividný. Jejich pohledy se setkaly, ale jen na okamžik. Matej odvrátil zrak. Tváře měl zarudlé, dech zrychlený.
Tehdy zpoza pootevřených dveří zazněl rektorův hlas, nedoslýchaný naplno, ale dostatečně zřetelný, aby si Janko zapamatoval každé slovo:
— …a prosím, vyřiďte Matejovi, že dokument dorazil. Udělali jsme, co bylo třeba.
V Jankovi něco explodovalo. Ne křik, ne slzy. Něco horšího — ticho. Prošel kolem Mateje pomalu, díval se mu přímo do očí. Tam, kde dřív bylo světlo a dotek, teď zela prázdnota. Matej nic neřekl. Nezastavil ho. Nezapřel.
Janko vyběhl ven.
Vzduch Bratislavy byl ostrý, nasáklý prachem a benzínem. Tramvaje protínaly křižovatku jako žluto-červené vzpomínky na dětství. Janko šel bez cíle — přes Obchodnú, míjel Slavín, pak směrem k mostu SNP. Míjel lidi, které neznal. Tvárě slepené z každodennosti, z telefonů, z rozhovorů o ničem. Každý krok byl těžký, jako by mu nohy zarůstaly do dlažby.
V hlavě mu duněly myšlenky. Návrat do Nového Mesta nad Váhom. K matce, která se nejspíš nezeptá, jen se podívá. K otci, který poezii nerozuměl. K úzkým uličkám, kde večer slyšíš jen štěkot psů a šum řeky.
A přitom tady měl život. Měl smysl. Měl boj.
A měl Mateje.
Zastavil se na nábřeží. Dunaj tekl jako vždy — lhostejný, hluboký, temný. Janko se posadil na lavičku. V kapse bundy našel papírek — nedokončenou báseň, psanou ještě předchozí nocí.
„Tvé boky jsou čárkou…”
Zmačkal ho a hodil do řeky. Nedíval se, jestli odplul.
Bratislava v jeho očích zhasla. Jako by město, které ho tak dlouho krmilo nadějí, teď zavřelo dveře. Ale věděl, že se nevrátí domů. Ještě ne. Ne tak.
Protože i když mu spálili křídla — oheň uvnitř stále doutnal.

Bratislava se zdála být šedá a lepká od deště, který sotva mžíl, ale neustával — jako by město plakalo spolu s ním. Janko šel bez cíle, míjel známé ulice, které se dnes zdály nepřátelské a cizí. Obrubníky se prodlužovaly jako v křivém zrcadle, světla aut se odrážela v kalužích jako prázdné pohledy a každý kolemjdoucí vypadal jako podezřelý svědek.
Srdce mu bilo rychle, nerovnoměrně — nejen z hněvu, ale z bolesti, která ho trhala zevnitř. V hlavě mu zněla rektorova slova jako zaseknutá deska: "to není obvinění, pane Janko, to je péče o reputaci univerzity…" — péče? A kdo se postará o něj?
Zaťal pěsti, nehty se mu zarývaly do kůže. Pomstím se, opakoval si v duchu. Rektorovi. Politikům. Vasiľu Krížovi. Systému. Matejovi. Ano, i Matejovi — jeho teplo, které ho ještě nedávno tišilo, dnes pálilo jako sůl v otevřené ráně.
Jak mu to mohl udělat? Jak se na něj mohl dívat do očí, dotýkat se ho, jako by všechno bylo pravda, a pak… pak sedět s rektorem ve stejné místnosti, mlčet? Anebo — bože chraň — mluvit?
V určitém okamžiku se Janko posadil na lavičku u Kamenného náměstí. Jeho mikina byla promočená a mokré vlasy se mu lepily na spánky. Začal plakat — nejprve tiše, pak nahlas, bez ohledu na lidi. Hlasy v hlavě mu nedaly pokoj:
Co teď? Vracíš se do Nového Mesta nad Váhom, že? K otci, který se ti nedívá do očí? K sousedům, kteří se smějí za tvými zády?
Vstal, šel dál. Krok za krokem, jako by utíkal před tím, co je nevyhnutelné. Míjel Most SNP, potom zabloudil k pomníku Štefánika, díval se na tvář hrdiny, který se zdál být z kamene nejen doslova. Janko už necítil tělo. Celá jeho bytost byla jedním velkým zklamáním, sraženinou nenaplněných snů, popelem.
Když zabočil do temnější boční uličky poblíž Starého divadla, uslyšel za sebou kroky. Reflexivně zrychlil, ale nepomohlo to.
— Hej, ty, princezno — ozval se hlas, který nesl odpor.
Otočil se. Dva muži — kapuce, sportovní mikiny, drsné tváře. Typické. Jednoho znal od vidění — byl na jedné z demonstrací jako „náhodný kolemjdoucí“, který fotil.
— Na co čumíš, buzno? — druhý ho chytil za rameno. — Myslel sis, že když si pobrečíš u novinářů, něco tím změníš?
Janko se pokusil vytrhnout, ale rána do břicha byla rychlá a přesná. Vzduch mu unikl z plic.
— GazMost není tvoje věc, rozumíš? — zasyčel jeden z útočníků, tišeji. — Skonči s tím, nebo to bude horší.
Druhý ho strčil na zeď budovy. Janko se sesunul, snažil se udržet rovnováhu. Před očima mu zajiskřilo, světla se rozmazala do šmouh. Ústa měl plná krve.
— Máš štěstí, že ještě dýcháš — zavrčel jeden z nich a plivl vedle.
Pak přišla tma.
Někdo křičel, ale hlas zněl jako pod vodou. Svět se točil, čas se zastavil. Viděl jen zamlžená světla a záblesky, jako by se díval do kaleidoskopu.
Siréna. Někdo se dotýkal jeho tváře. „Slyšíš mě? Haló? Janko?“
Pokusil se odpovědět, ale jazyk měl jako z vaty. V hlavě mu kroužila jen jedna věta, ne jako myšlenka, ale jako mantra, zaklínadlo, kletba:
Už nejsem z ničeho. A nejsem nikdo. Ale oni o mně ještě uslyší.
Potom vše zhaslo.