Stín nad Váhem (Zakletá panna z Váhu)

Nové Mesto nad Váhom je přivítalo tichem a větrem. V dlouhém vlaku na trase Kyjev – Bratislava bylo slyšet jen šepty a cestující působili unaveně. Dále – přestup, a potom ještě jeden, kratší úsek cesty. Sníh tu neležel tak hustě jako v Kyjevě, ale nebe zůstávalo šedé, jako by ani hranice nedokázaly oddělit tu zamračenou melancholii války.
Dům Marie stál v jedné z bočních uliček, blízko řeky Váh, která v zimních měsících tiše, téměř neslyšně, nesla své studené, kalné vody skrze města a vesnice. Skromná, patrová budova se zahradou, kterou už léta neviděla pečlivá ruka zahradníka, měla cosi z dávné Ukrajiny – ne v architektuře, ale v atmosféře. Na parapetu kvetly pelargonie, navzdory chladu, a uvnitř voněla polévka a lipový čaj.
Mariina rodina – manžel Petro a dvě dospívající děti, Sofia a Marko – přivítali Olenu s opatrnou něhou. Snažili se neklást příliš mnoho otázek. Sofia jí podala hrnek čaje s medem a zázvorem, Marko jen přikývl, hledíc na ni s obavami. Byla stínem. Nejedla. Téměř nespala. Sedala ke stolu, ale nesahala po lžíci. Její pohled putoval skrze okno, kde občas zazněl zvonek kola a dětský smích. Jako by to byl jiný svět.
Uplynuly týdny, než Olena začala mluvit víc než pár slov denně. Maria to snášela trpělivě, i když sama byla unavená – dny trávila mezi prací v obchodě a domácími povinnostmi. Jejich finanční situace byla těžká. Petro pracoval příležitostně na stavbách, někdy mizel na celé dny v okolních městech. Sofia pomáhala ve škole s mladšími dětmi, aby si přivydělala pár eur.
Jednoho dne si Olena všimla, že Maria potají znovu přišívá ty samé knoflíky ke starému kabátu. Že Marko nosí ty samé boty jako v zimě, ačkoliv už byly prošoupané. Pochopila, že dům Marie nebyl útočištěm z blahobytu, ale ze srdce. Z lásky. A že její přítomnost je další zátěž.
– Pomůžu ti dnes s praním – řekla tiše jednoho rána, aniž se podívala na tetu. Maria se otočila od dřezu a ztuhla.
– Opravdu?
Olena jen přikývla. Od toho dne pomáhala s úklidem, vařením, praním. Občas šla se Sofií na nákup. Stále byla tichá, jako by se vznášela pár centimetrů nad zemí, ale začala existovat v jejich světě. Ruce si pamatovaly rytmus práce. Tělo znovu nacházelo paměť každodennosti.
Na Slovensku se na ně všichni nedívali přívětivě. Ačkoliv Maria zde žila od dob Euromajdanu, jejich jména a jazyk prozrazovaly původ. V obchodě si někteří zákazníci šeptali něco o „příchozích“ a Mariiny děti se občas vracely ze školy s urážlivými slovy na rtech. Ale byla tu i sousedka Anna, která nosila čerstvý chléb, byl tu starší pan Novák, který Marii každé ráno zdravil, jako by byla jeho dcera.
Jednoho dne se Maria vrátila z práce s lístkem v ruce.
– Oleno, poslouchej… Mluvila jsem s vedoucí rehabilitačního centra. Hledají někoho na výpomoc. Zatím dobrovolně. Ale možná… možná by to mohlo být něco pro tebe?
Olena mlčela.
– Vím, že je to těžké – dodala Maria, když si vedle ní sedla. – Ale vždyť jsi byla fyzioterapeutka. Byla jsi dobrá. Možná… možná zase můžeš být. Nemusíš s nikým mluvit. Jen… tam být. Pomáhat rukama.
Olena zavřela oči. Vzpomněla si na Katjiny ruce. Malé, teplé, důvěřivé. A ty jiné – hrubé, těžké, beroucí.
Druhý den šla s Marií do centra.
Budova byla stará, ale čistá. Stěny byly plné dětských kreseb a fotografií usměvavých tváří. Některé děti jezdily na vozíku. Jiné cvičily u bradel. Jedna dívka s amputovanou nohou se smála do zrcadla, opakujíc cviky s terapeutkou.
– To není nemocnice. To je domov – řekla vedoucí, žena s klidným hlasem. – My neléčíme těla. My učíme život znovu.
Oleně se sevřelo hrdlo. Neplakala. Ještě ne. Ale cítila… že to místo možná potřebuje i ona.
Zůstala. Nejdřív jen pomáhala rovnat matrace. Potom – podávala ručníky, přisunovala rehabilitační míče. Děti se jí zpočátku bály, protože mlčela. Ale jedna holčička, sedmiletá Eliška, k ní jednoho dne přišla a podala jí kresbu: nebe, slunce, dvě postavy držící se za ruce.
– To jsi ty a já – řekla. – Protože vypadáš, jako bys potřebovala kamaráda.
Olena neodpověděla. Ale kresbu si schovala. Vložila ji do kapsy kabátu a dlouho v noci ji tiskla k hrudi, ležíc ve svém pokoji a naslouchajíc šumu Váhu.
Stín nezmizel. Ale začal se hýbat.

Rehabilitační středisko v Novém Mestě leželo na kopci, těsně nad břehem Váhu, kde na jaře mizel sníh jako první a tráva voněla silněji než kdekoli jinde. Stěny místnosti, ve které ležel Janko, byly ozdobené dětskými kresbami: slunce s úsměvem, strom jako z pohádky, duha s příliš mnoha barvami. Ale za nemocničními okny bylo vše stále chladné, nejisté, nevyslovené.
Janko se probouzel každý den za svítání, ještě než někdo přišel. Díval se do stropu. Dýchal. V tichu počítal kapky z infuze. Pak přesunul pohled ke dveřím — vstoupí někdo, nebo ho opět začne hryzat jen ozvěna vlastních myšlenek? Rehabilitace bolela. Ale víc bolel fakt, že tu byl, že se vrátil do města, které ho znalo z dětství a které na něj dnes hledělo jako rozsudek — skrz pokřivené brýle předsudků.
Když poprvé uviděl Olenu, myslel, že přišla s někým. Seděla tiše na okraji místnosti a skládala ručníky do skříňky. Měla tmavě modrý plášť a staré sportovní boty. Její pohled byl jako řeka po bouři — kalný, hluboký, nedotknutelný. Vyhýbala se rozhovorům, ale Jankovi se nevyhýbala. A to ho zaujalo.
Ani on moc nemluvil. A přece jednoho odpoledne, když se slunce líně vlévalo skrze okno, Olena si všimla něčeho: Janko mluvil. Potichu. K dívce.
Eliška, sedmiletá, s pokroucenýma nožkama a velkýma očima, opřená o polštáře, se široce usmívala. A Janko vyprávěl:
— Byla jednou královna, která žila pod skálou ve tvaru srdce. Její království se jmenovalo Devín a bylo tak tiché, že tam i vítr šeptal. Ale jednoho dne se objevil drak, který neplival oheň, ale mluvil lži, co zněly jako pravda…
Olena si sedla blíž. Znala tu pohádku — „O kráľovnej spod Devína.” Ale Janko ji vyprávěl jinak. Jazykem básníka. S obrazy, které zůstávaly pod víčky.
— A tehdy přišel pastýř z Liptova. Neměl meč, jen píšťalku. Zahrál tak, že drak... začal plakat. Protože uslyšel všechny lži, které kdy vypustil z úst.
Eliška se chichotala.
— A potom?
— A potom královna znovu začala snít. Protože se ticho vrátilo do jejích snů. A drak se usadil v jeskyni a každý den naslouchal zpěvu ptáků, aby znovu nelhal.
Olena nevěděla, že slzy mohou téct tak tiše. Cítila, jak jí kapka stéká po tváři. Ne bolestí. Překvapením, že v ní ještě něco pulzuje.
Později, když Janko cvičil s fyzioterapeutem a Eliška kreslila nového draka, Olena mu přinesla vodu. Chvíli mlčeli.
— Znáš ještě nějaké pohádky? — zeptala se, přerušujíc ticho.
Janko se na ni podíval z boku. Oči měl unavené, ale bystré.
— „Popolvár největší na světě”, „Zlatá přadlena”, „Tři citroníky.” Chceš slyšet?
— Chci — odpověděla, aniž věděla, že se ty pohádky stanou jejich společným jazykem.
V následujících dnech Olena přicházela dřív. Někdy jen proto, aby poslouchala, jak Janko mluví s Eliškou. Někdy přinášela knihy ze staré knihovny, sedávala na konci místnosti, předstírajíc, že rovná dokumenty. Ale čím dál častěji — tam prostě byla. Jeho hlas měl rytmus, který uklidňoval.
Janko se jí dlouho neptal na minulost. Ale jednoho dne, když v místnosti nastala tma kvůli výpadku proudu, řekl:
— Já jsem přišel o všechno. Univerzitu. Lásku. Budoucnost. A asi i sám sebe.
Olena, sedící na druhé straně místnosti, hned neodpověděla. Pak, téměř šeptem:
— Já taky. Ale někdo mi řekl, že se dá ještě přežít. I když nevím, proč.
— Možná pro něčí sen? — řekl Janko. — Nebo pohádku.
Tehdy se poprvé usmála. Nejistě. Ale doopravdy.
A Eliška je nakreslila spolu. Pod stromem. S píšťalkou. A drakem, který sedí tiše, s uchem přitisknutým k zemi.
Olena si obrázek schovala do kapsy pláště. Ne proto, aby zapomněla. Ale aby si pamatovala, že stín může někdy ustoupit. A že i z trosek se dá postavit nový příběh.