Zmizení Jenny Riveres - Kapitola - 1 Rok předtím, Brookville, Ohio

                         

                             

                            Kapitola 1 

 

 

 Byl lednový měsíc a městečko Brookville v Ohiu se pomalu probouzelo z novoročních oslav.
Byla mrazivá sobota. Mrazivý vzduch se líně nesl mezi domy, zamrzlé větve se leskly v ranním světle a z komínů stoupal kouř.

 

Dům rodiny Riversových působil jako z pohlednice – bílý plot, malá zahrádka s jabloní a houpací lavice, kterou v létě obklopovaly růže.
Teď na ni dopadaly křehké paprsky světla, které se lámaly o mrazem pokryté okno pokoje v patře.

Jenna Rivers se pohnula pod dekou a jedním koutkem oka se podívala na světlo, které se vkrádalo dovnitř.
Usmála se.

Vstala z postele, přešla k oknu a chvíli se jen dívala ven.
Ten okamžik byl tichý, krásný, neuchopitelný — a přesně proto sáhla po skicáku, aby ho stihla zachytit dřív, než zmizí.

 

Tužka po papíře klouzala s jistotou. Kreslení ji uklidňovalo. Bylo to jako meditace – jen ona, světlo a ticho.

Z kuchyně se najednou ozval hlas:
„Kdopak chce palačinky?"

Byl to hlas její matky, Sarah.
A hned na to se z druhého pokoje ozval dupot malých nohou – její mladší sestra Lily se řítila po schodech dolů, až to zadunělo.

Jenna se pousmála, přidala poslední tah a povzdychla si:
„Hotovo."
Rychle si kresbu vyfotila, položila skicák na stůl a vydala se dolů.

Kuchyně voněla vanilkou, skořicí a čerstvými palačinkami.
U stolu už seděla celá rodina – otec Daniel s ranními novinami a kávou, Lily se sladkou pusou a mamka Sarah, která se usmála, jakmile Jenna vešla.

„No, dobré ráno, ospalče. Myslela jsem, že tě ten rámus neprobudí," zasmála se Sarah.
„Já spala docela fajn," odvětila Jenna a posadila se. „A dneska nejsou připálené!"
„Ha, ha," zamračila se mamka a otec se uchechtl nad novinami.
„Díky, tati," poznamenala Jenna pobaveně, když jí na oplátku mrkl.

„No tak," odfrkla si Sarah, „palačinky nejsou moje silná stránka, ale zlepšuju se."
Všichni se zasmáli a na chvíli bylo v kuchyni zase jen teplo a smích.

Jenna si namazala palačinku jahodovou marmeládou, když se matka zeptala:
„Tak co, jak jste si užili ten silvestrovský večírek?"

„Bylo to fajn," pokrčila rameny Jenna. „Ani jsme moc nepily. Spíš jsme slavily, že končíme střední."
„Hm," ozvala se Sarah podezíravě. „Proto jsi ve tři ráno utíkala zvracet, že?"

Jenna zvedla hlavu.
„Ty víš, kdy jsem přišla?"
„Samozřejmě, že vím," odpověděla Sarah klidně a odložila vařečku. „A chápu, že ti je osmnáct, ale pořád jsi moje dcera. A pořád jsem za tebe zodpovědná."

„Já vím, mami," řekla Jenna tiše a sklopila oči.

„Naštěstí tě ten kluk, Dylan, odvezl domů," dodala Sarah o něco mírnějším hlasem.
Jenna zvedla hlavu.
„Dylan mě odvezl?"
„Ano," přikývla Sarah. „Přinesl ti i věci, které jsi nechala u něj. Proč se tak divíš? Vy jste se pohádali?"

Jenna mlčela.
V hlavě měla jen střípky — smích, světla, hlasitá hudba... a pak ticho.
Záblesky hádky, kterým nerozuměla.

„Jsi v pořádku?" zeptala se mamka, když si všimla, jak Jenna zbledla.
„Jo... jen se mi trochu motá hlava," odpověděla, i když cítila, že to není úplně pravda.

Vstala, třikrát rychle kousla do palačinky, poděkovala a vydala se zpátky nahoru.
Když za sebou zavřela dveře pokoje, opřela se o ně a chvíli zhluboka dýchala.
V hlavě jí dozníval útržek, kterého se nechtěla dotknout.
Něco mezi smíchem a křikem.
A pak — ticho.

Jenna si sedla na postel a začala přemýšlet, co se vlastně stalo.
Proč si nemůže nic vybavit?
Zavřela oči, ale marně. V hlavě měla prázdno.

Pak vstala a začala přecházet po pokoji sem a tam.
Pořád si nemohla vzpomenout.
Zkoušela si vybavit hlasy, hudbu, obrazy, ale všechno jako by se rozpadalo mezi prsty.

Nakonec ji napadlo podívat se na mobil – třeba tam něco najde.
Rychle popadla telefon ze stolku a otevřela zprávy.
Začala hledat konverzaci s Dylanem.

Nejdřív tam byly samé hezké zprávy, pak období kolem večírku.
Všechno působilo normálně – žádné hádky, žádné zvláštní poznámky.
Až sjela dolů úplně na konec, kde našla jednu podivnou zprávu.

SMS – příchozí zpráva, 23:00

„Jenno? Prosím, můžeš mi zvednout telefon? Vím, že jsme se pohádali, ale byla to hloupost, přiznávám, a je mi to líto. Prosím... nevím, kde jsi, a je dost hodin. Nemůžu tě mezi přáteli vůbec najít. Zavolej mi."

Jenna zůstala zírat na displej.
Vůbec si nemohla vzpomenout.
Jako by jí někdo právě tuhle část noci vymazal z paměti.

 

 

Rychle sjela do kontaktů a vytočila Dylanovo číslo.
Telefon chvíli vyzváněl. Už to chtěla vzdát, když se ozval jeho hlas.

„Haló?" řekl Dylan.

Jenna cítila napětí i zvláštní strach z toho, co se stalo.
Vůbec nic si nepamatovala. Její hlas se třásl, když tiše řekla:
„Ahoj... to jsem já. Jenna."

Chvíli bylo ticho.
A pak Dylan pomalu odpověděl:
„Ahoj. Takže jsi tu noc přežila."

Jenna se zasmála, ale spíš nervózně.
„Jo... jen jsem ve tři ráno strašila na záchodě, ale jinak se cítím fajn."

„To je dobře, Jenn. Jsem rád," odpověděl.

Jenna pořád cítila napětí.
„No a co ty? Jak jsi to zvládl?"

„Já dobrý. Měl jsem jen dvě piva, moc jsem nepil," odpověděl Dylan klidně.

Po chvíli ticha Jenna dodala:
„Díky moc, že jsi mě odvezl domů."

„To je samozřejmost," řekl.

Jenna se pousmála.
„No, na moji mámu to udělalo dojem. Nazvala tě gentlemanem."

Dylan se lehce zasmál.
„Tak to si cením," řekl s úsměvem, který ale nezněl úplně přirozeně.

„Jo," pokračovala Jenna. „A... Dylane, ohledně toho večírku.
Vím, že jsme se pohádali, a mrzí mě to, ale já si vůbec nepamatuju, o čem jsme se hádali."

Dylan ji přerušil:
„Hele, Jenn, to neřeš. Co se stalo, se stalo. Myslím, že bychom to oba měli nechat být. Je nový rok – tohle starý nechme za sebou a můžeme jít dál."

Jenna chtěla něco namítnout, ale Dylan ji zastavil.
„Ne, Jenn, fakt. Nech to být. Místo toho... si uděláme rande. Co ty na to?"

Jenna trochu znejistěla.
„Rande?"

„Jo," pokračoval. „Třeba kino, nebo procházka, nebo večeře."

Jenna se pousmála a cítila, jak se jí srdce pomalu uklidňuje.
„To bych moc ráda. A kdy?"

„Co třeba zítra?" řekl Dylan. „Dneska musím tátovi pomoct v kůlně, ale zítra mám volno."

„Super," usmála se. „A v kolik a kde se sejdeme?"

„Co takhle ve tři odpoledne? Vyzvednu tě autem a pojedeme."

Jenna se usmála víc.
„Skvělý. Budu se těšit."

„Já taky," odpověděl tiše Dylan.

„Miluju tě," řekla Jenna upřímně.

V telefonu se rozhostilo ticho.
Trvalo pár vteřin, než Dylan odpověděl:
„Já tebe taky, Jenn... Pozdravuj vaše. Já už musím jít."

„Dobře," řekla tiše a hovor skončil.

Jenna chvíli seděla s telefonem v ruce a dívala se na černou obrazovku.
Stejně ji ale hlodal pocit, že to „miluju tě" z jeho úst znělo nějak zvláštně.
Jako by to říkal proto, že musel.
Ne proto, že to opravdu cítil.

Po skončeném hovoru položila Jenna telefon vedle sebe na postel.
Chvíli jen seděla, dívala se do prázdna a snažila se uklidnit myšlenky, které se jí míhaly hlavou.
Měla pocit, že čím víc se snaží na něco vzpomenout, tím víc se to ztrácí.
Nakonec si povzdechla, vstala a rozhodla se, že potřebuje vypnout.

Z koupelny se po chvíli ozval šum vody.
Jenna si napustila horkou vanu, přidala trochu pěny s levandulí a pomalu se ponořila.
Teplo ji objalo jako přikrývka.
Zavřela oči a nechala myšlenky plynout.
Voda jí tiše klouzala po ramenou a na chvíli zapomněla na všechno – na Dylana, na večírek, i na to prázdné místo v paměti.

Po dlouhé chvíli se zvedla, osušila a stoupla si před zrcadlo.
Pleť měla bledou, oči trochu unavené.
Vyčistila si zuby, prohrábla si vlasy a převlékla se do měkkého domácího oblečení – volné tričko, teplé kalhoty, huňaté ponožky.
Venku byla stále mlha a šero. 

Sedla si k notebooku.
Na obrazovce svítil prázdný dokument – rozepsaná esej do školy, kterou musí odevzdat do konce ledna.
Zhluboka se nadechla, nasadila sluchátka a pustila si hudbu.
Tichá melodie zaplnila místnost.

 

Chtěla jen psát.
Chtěla se soustředit na něco obyčejného, klidného.
Na chvíli nemyslet na nic jiného.

Klepala prsty do klávesnice a písmena se pomalu měnila v slova.
Voda v koupelně ještě jemně kapala z kohoutku a někde venku projelo auto po zasněžené silnici.
Byl to jeden z těch dnů, kdy svět působil bezpečně – i když jen na chvíli.

„Ať se stalo cokoli," pomyslela si, „Dylan mi to jistě vysvětlí. Zítra už to bude v pořádku."

Jenna zrovna ukládala notebook, když jí na stole zavibroval mobil.
Na displeji svítilo jméno Melissa.

„Ahoj, Jenn? Nechci tě rušit," ozval se z telefonu známý hlas, „ale potřebuju si dopsat tu naši esej a doma to prostě nejde. Rodiče se zase hádají."

Jenna se pousmála. „Tak přijď sem. Aspoň se nebudeme nudit obě."

„Jsi zlato," oddechla si Melissa. „Budu u vás za chvíli."

Za dvacet minut zazvonil zvonek.
Dole otevřela mamka Sarah, ještě v zástěře.

„Jé, ahoj Melisso," usmála se překvapeně. „Co ty tady?"

„Přišla jsem za Jenn," vysvětlovala Melissa, trochu zahanbeně. „Já vím, že je sobota, ale musíme dodělat esej do školy. Doma se teď rodiče hádají a já tam nemám chvilku klidu."

Sarah chápavě přikývla. „To nic, holčičko, jen běž nahoru. Jenna je u sebe v pokoji. Udělám vám horké kakao."

„Děkuju," usmála se Melissa a vydala se po schodech nahoru.

 

Zaklepala.
„Pojď dál," ozvalo se zpoza dveří.

„Ahoj," usmála se Melissa, když vešla dovnitř.
„Nazdarek," zasmála se Jenna a zvedla hlavu od klávesnice. „Copak?"

Melissa odhodila batoh na zem a sedla si k ní na postel.
Jenna ji objala.
„Zase rodiče?" zeptala se tiše.

Melissa sklopila zrak.
„Kéž by to bylo jen to," povzdechla si.

Jenna se zamračila. „Co se stalo?"

Melissa si povzdychla a konečně to ze sebe dostala:
„Jde o Jonathana... Podvedl mě."

„Ou," vydechla Jenna. „A jsi si jistá? Jak jsi na to přišla?"

Melissa se zadívala na místo na koberci.
„Na té silvestrovské party, kde jsme byli..."

„Počkej," zarazila ji Jenna. „Vždyť jsme tam byli všichni spolu – ty, já, Dylan a Jonathan."

„No, bohužel jen ze začátku," odpověděla Melissa hořce. „Než jsme začali pít."

Jenna se narovnala a poslouchala. Cítila, že by to mohlo vysvětlit i její vlastní výpadky.

„Nejdřív bylo všechno skvělý," pokračovala Melissa. „Smáli jsme se, dělali fotky, těšili se na půlnoc. Jonathan mi sliboval, že po maturitě pojedeme spolu cestovat. A pak... jakmile jsme si dali tvrdý alkohol, objevila se ona."

„Jeho ex?" vykulila oči Jenna.

Melissa přikývla. „Jo. Prostě tam byla. A on... úplně se změnil. Koukal na ni jinak. Jinak, než kouká na mě."

Jenna mlčela.

„Cítila jsem, že je něco špatně, ale nechtěla jsem dělat scénu. Zatím to ničemu nenasvědčovalo," dodala Melissa.

„A představil ti ji?" zeptala se Jenna.

„Ne," ušklíbla se Melissa. „Jen mi řekl, že je to jeho ex, a že to mám nechat být.
Chvíli byl ještě u mě, pak jsme se líbali, všechno vypadalo v pohodě... ale já se cítila divně. A on to poznal. Začal se vyptávat, co mi je, jenže já už byla dost opilá..."
Zlomil se jí hlas a rozbrečela se.

Jenna ji objala ještě pevněji.
„To nic, Mell. To bude dobrý."

Melissa se po chvíli zhluboka nadechla a pokračovala:
„Nakonec jsme se pohádali. Ptala jsem se ho, jak dlouho ví, že ta jeho ex přijde, a jak věděla, kde se ta party koná. Nechtěl to poslouchat.
Řekl mi, že jsem paranoidní, že dělám závěry z ničeho, a že je normální, že přišla slavit konec roku."

„A pak?" zeptala se Jenna tiše.

„Pak to přerostlo ve velkou hádku," řekla Melissa. „Řekl mi, ať si trhnu, že nemá náladu poslouchat hysterku. A odešel."

„Bože," vydechla Jenna.

„Když odcházel," pokračovala Melissa, „viděla jsem vás – tebe a Dylana. Drželi jste se za ruce, vypadali jste šťastně. Dylan viděl, že brečím, ty jsi přiběhla ke mně. Jonathan ukazoval na mě a říkal, že jsem hysterka, že kvůli jeho ex kazím zábavu, že si vymýšlím kraviny. Dylan si ho pak vzal bokem a něco mu vysvětloval. Ty jsi mě objímala a uklidňovala."

„A pak?" vydechla Jenna.

Melissa polkla. „Když jsme se chtěly vrátit dovnitř, slyšely jsme je za rohem. Jonathan křičel na Dylana, že ho měl varovat, až dorazí jeho ex, aby to přede mnou utajil. Dylan mu říkal, že ho nebude pořád krýt a že by mi to měl říct sám.
A pak... Jonathan vyštěkl: ‚Takže jí mám prostě říct, že se už tři měsíce tahám se svojí bývalkou?'"

Jenna zalapala po dechu.

„Doslova to tak řekl," pokračovala Melissa. „Chtěl mi to říct až po Novém roce. Když jsem to slyšela, vytrhla jsem se ti z náručí a vběhla mezi ně. Dylan se lekl, Jonathan ztuhl. A já... jsem mu vrazila facku. Tu největší, jakou jsem kdy komu dala."

„Ty jo..." špitla Jenna.

„Řekla jsem mu, že je hajzl a že ho už nikdy nechci vidět.
A Dylanovi jsem řekla, že u mě jako kamarád skončil," dodala tiše Melissa.

Chápu tě, měla jsi právo být naštvaná."

„Já vím," povzdechla si Melissa. „Jenže ono se to pak přeneslo i na vás."

„Jak to myslíš?" nechápala Jenna.

„Začali jste se hádat taky," řekla Melissa.

„Počkej – jakože mě Dylan taky podvedl?"

Melissa se krátce zasmála, ale bez radosti. „Ne, to ne. Ten kluk by ti to neudělal. Ale pohádali jste se kvůli mně. Ty jsi mu vyčítala, že ho kryl."

Jenna se lehce pousmála. „To je v pohodě. Zítra máme s Dylanem rande. Všechno si vyříkáme."

 

Melissa se unaveně usmála. „To ti přeju. Kéž bych měla takové štěstí."

„Jestli chceš, zruším to a zůstaneme spolu," nabídla Jenna.

„Ne, Jenn, to ne," zavrtěla hlavou Melissa. „Jen si to užij."

„Dobře," přikývla Jenna. „A teď... pojďme konečně dodělat tu esej."

Obě si přisunuly učebnice, otevřely notebooky a pustily se do práce.
Po chvíli do pokoje vešla Sarah a nesla na tácu dvě horká kakaa.

„Tady máte, holky," usmála se. „Ať se vám lépe učí."

„Děkujeme," řekly obě současně.

Vůně kakaa se rozlila po pokoji a na chvíli bylo ticho – takové to klidné, které na sobě nese stín něčeho, co se teprve blíží.

Esej nakonec zvládly obě dopsat.
Na stole zůstaly rozházené papíry, prázdné hrnky od kakaa a smích, který na chvíli vyplnil celý pokoj.
Když se Jenna podívala na hodiny, bylo skoro po druhé odpoledne.

Z kuchyně se ozval hlas mamky Sarah:
„Holky, oběd!"

Melissa s Jennou si vyměnily pohled a spěchaly dolů.
Na stole už čekaly talíře s těstovinami a zeleninou.
Atmosféra byla po dlouhé době klidná – dokonce i Melissa se konečně trochu uvolnila.
Smály se, povídaly si a na chvíli to vypadalo, jako by svět byl zase v pořádku.

Po obědě se vrátily do pokoje, uklidily učebnice a Melissa se otočila k Jenně.
„Díky," řekla tiše.
„Za co?" nechápala Jenna.
„Za všechno. Že jsi mě vyslechla... že jsi prostě tu."

Jenna ji objala silně a upřímně.
„Kdykoli, Mell. Vždycky tu pro tebe budu."

 

Melissa se pousmála, vzala batoh a šla se obout.
Jenna ji vyprovodila ke dveřím, kde se rozloučily ještě jedním krátkým objetím.

„Drž se," řekla Jenna.
„Ty taky," odpověděla Melissa s úsměvem a zmizela ve studeném lednovém vzduchu.

Když Jenna zavřela dveře, zamířila zpět do kuchyně.
Rozhodla se, že si uvaří kávu.
Jakmile z konvice začala stoupat pára, do kuchyně přiběhla malá Lily – bosá, rozesmátá, s vlasy do všech stran.

„Jenn, můžu si půjčit tvoje pastelky? Chci si něco nakreslit!"

Jenna se usmála a kývla.
„Jasně, jen dávej pozor, ať je všechny nepolámeš."

Lily přikývla, otočila se na patě a vyběhla po schodech nahoru jako malý tajfun.
Z její radosti se Jenna musela zasmát.

O pár vteřin později vešel do kuchyně otec Daniel.
„Špatný den?" zeptal se s úsměvem, když ji uviděl s kávou.

Jenna se pousmála.
„Tati, nepiju kávu, protože mám špatný den."

„Já vím," usmál se. „Jen tě tak často s kávou nevidím."
Sedl si vedle ní a nalil si vodu.

„Jsem pořád trochu mimo," přiznala Jenna.

„Není se čemu divit," odpověděl klidně Daniel.
Jenna se zasmála a otec s ní.

 

 

Po chvíli ticha se Daniel opřel o židli a zeptal se:
„Tak co, už máš jasno, kam půjdeš po maturitě?"

Jenna se zasnila.
„Chtěla bych na výtvarnou, nebo na uměleckou školu. Něco, kde se dá tvořit."

Daniel se usmál.
„Takže jsi rozhodnutá."

„Ano," odpověděla s nadšením.

Otec ji pohladil po vlasech a políbil na čelo.
„To rád slyším," řekl tiše. „Jdu za mámou, chce něco dělat na zahradě. Zase se jí tam prý něco nezdá."

Jenna se zasmála.
„To je celá máma."

Daniel se usmál a odešel.
Jenna dopila kávu, chvíli seděla u stolu a pak se rozhodla jít zpátky do pokoje.

Nahoru vedly schody, které tiše vrzaly.
Zapnula si hudbu, lehla si na postel a otevřela svůj skicák.
Tužka klouzala po papíře lehce, s jistotou.
Milovala chvíle, kdy mohla kreslit – když se svět rozplynul a zůstal jen papír, světlo a ticho.

Pomalu se začalo stmívat, když jí na nočním stolku zablikal telefon.
Podívala se na displej.
Dylan.

???? Zpráva od Dylana – 17:02
„Ahoj, Jenn. Promiň, že tě ruším, ale šlo by naše rande přesunout na dnes? Zítra musím řešit rodinné záležitosti a neměli bychom tolik času."

Jenna se zarazila. Rodinné důvody?
Na chvíli přemýšlela, co se asi stalo, ale nakonec jen napsala:
„Okej, a v kolik?"

Dylan odpověděl skoro hned:
„Co třeba v šest večer? Přijedu k vám autem."

„Dobře," napsala Jenna a odeslala zprávu.
O pár vteřin později se na displeji objevilo:
„Super."

Jenna odložila sluchátka i skicák, protáhla se a postavila.
„Tak jo," zamumlala pro sebe s jemným úsměvem.

Otevřela skříň, vybrala si dlouhý bílý svetr, černé teplé džíny, kratší kozačky a šedý kabát.
Na hlavu si dala růžovou čepici, která jí ladila s tváří.

Při pohledu do zrcadla se na okamžik zastavila.
Nevěděla proč, ale něco v jejím pohledu se jí zdálo jiné.
Unavenější.

A přesto se usmála.
„Všechno bude zase dobrý," řekla si tiše.

Když se ručičky hodin přiblížily k šesté, Jenna byla připravená.
Seděla na posteli, s nervózním výrazem a prsty propletenými v klíně.
Nešlo ani tak o rande samotné — spíš o ten zvláštní neklid, který měla od chvíle, kdy jí Dylan napsal.

Zvenku se ozval známý zvuk motoru.
Jenna vstala, vzala si kabelku, ještě jednou se podívala do zrcadla, upravila čepici a sešla po schodech dolů.
U dveří se na okamžik nadechla a otevřela.

Dylan stál na prahu.
V tmavé bundě, s lehkým úsměvem a pohledem, který měl v sobě něco mezi něhou a smutkem.

„Ahoj," řekl tiše.
„Ahoj," odpověděla s úsměvem.

„Připravená?"
„Jo," přikývla a zamkla za sebou dveře.

Cesta autem byla tichá, jen rádio hrálo jejich oblíbenou píseň.
Dylan se občas pousmál, ale jinak většinu cesty mlčel.
Zastavil až před malou restaurací s teplými světly v oknech.

„Pamatuješ si to tady?" zeptal se jemně.

Jenna se usmála. „Jasně že jo. Tady jsme se poprvé potkali."

„Přesně tak," přikývl.

 

V restauraci bylo útulno.
Světla visící nad stoly vrhala měkké zlaté odlesky a v pozadí tiše hrála klavírní hudba.
Bylo to přesně to místo, kde se poprvé potkali – ten stejný stůl, stejná vůně kávy a skořice, stejný klid.

Dylan jí podržel dveře, jak to vždycky dělal.
Jenna se na něj pousmála, ale cítila, že něco není v pořádku.
Byl zticha. Ne ten příjemný klidný Dylan, ale ten, který se ztrácí v myšlenkách.

Posadili se, objednali si horké kakao a pizzu „na půl", jako kdysi.
Chvíli si povídali o škole, o Melisse, o plánech na víkend.
Ale oběma bylo jasné, že se tomu podstatnému jen vyhýbají.

„Pamatuješ si, jak jsme tu byli poprvé?" zeptal se Dylan po chvíli.
„Jasně," usmála se Jenna. „Byla jsem nervózní a tys mi vylil kakao na mikinu."

Dylan se zasmál, ale v očích měl smutek.
„Jo, přesně tak."

Pak se odmlčel.
Jeho prsty nervózně klepaly do hrnku a pohled mu sklouzl ke stolu.

„Jenn," začal opatrně.
„Co se děje?" zeptala se tiše.

Zhluboka se nadechl.
„Musím ti něco říct. A nevím, jak to udělat, aby to nebolelo."

Jenna znejistěla.
„Dylane... co se děje?"

Zvedl k ní oči.
„Táta... dostal novou práci. V Coloradu. A... stěhujeme se."

Jako by někdo vypnul všechny zvuky kolem.
Hudba, smích u vedlejšího stolu, šum restaurace – všechno se rozplynulo.

„Cože?" zašeptala.
„Odjíždíme už zítra," dodal potichu.

Jenna cítila, jak se jí hrudí rozlévá těžko a jak se jí do očí derou slzy.
„Ty... odjíždíš?"

Jo," přikývl a jeho hlas se zlomil. „A nechci. Bože, Jenn, nechci. Jenže já... nemám na výběr."

Zhluboka se nadechl a dodal:

„Nechtěl jsem ti to říkat o Vánocích. Nechtěl jsem ti kazit svátky. Chtěl jsem počkat... ale včera, když jsme se viděli naposledy, jsem věděl, že to musím udělat."

Jenna se podívala stranou.
„To proto jsi chtěl, abychom se viděli ještě dnes?"

„Ano," odpověděl. „Chtěl jsem, abych ti to řekl sám, ne přes zprávu. A taky..."
Zaváhal.
„... abych ti konečně vysvětlil, co se stalo na Silvestra."

Jenna se na něj překvapeně podívala.
„Na Silvestra?"

„Pamatuješ, jak jsi na mě byla naštvaná kvůli té holce, co se tam objevila?" zeptal se tiše.
„Jo," přikývla. „Viděla jsem tě, jak s ní mluvíš. Myslela jsem, že..."

„Že s ní flirtuju," doplnil ji.
„Jo," hlesla.

Dylan si promnul tvář a povzdechl si.
„Jenn, to nebylo tak, jak to vypadalo. Chtěl jsem ti to tehdy vysvětlit. Jenže ty..."
Odmlčel se.
„Ty jsi už měla dost vypito. A když jsem ti to říkal, tak ses jen smála, objala mě a řekla, že mě miluješ. Nechtěl jsem to kazit. Ale ta holka... byla sestřenice jednoho z mých kamarádů. Chtěla se omluvit, že mě kdysi mezi kluky pomluvila, a já jí jen řekl, že to neřeším. To bylo všechno."

Jenna cítila, jak se jí v očích lesknou slzy.
„A já ti tehdy nevěřila..."

„To nevadí," řekl tiše. „Já bych si na tvém místě asi myslel to samý. Jen jsem nechtěl, abys ode mě odcházela s tím, že jsem ti lhal. Proto jsem tě chtěl vidět."

Zhluboka se nadechl.
„Proto, a taky... abych se rozloučil."

Jenna už nedokázala zadržet slzy.
„Dylane... my jsme měli plány. Na léto, na výlety, na všechno..."

„Já vím," řekl zlomeně. „Vím, Jenn. Taky jsem si to představoval jinak. Ty jsi pro mě všechno – první láska, nejlepší kamarádka, moje jistota. Ale Colorado je daleko. A vztah na dálku..."
Hlas se mu zlomil.
„Já bych to nezvládl. Ne, protože bych tě přestal milovat. Ale proto, že bych tě miloval až moc."

Vstal a přešel k ní.
Klekl si vedle její židle, vzal ji za ruce.
„Kdyby to šlo, zůstanu tady. Kvůli tobě. Ale někdy prostě nemáme na výběr."

Jenna ho objala.
Silně, zoufale, jako by ho chtěla v tu chvíli přimět zůstat.
„Nechci, abys odjel," zašeptala.
„Já vím," zašeptal zpět. „Já taky ne."

Zůstali tak dlouho – ve světle lampy, mezi prázdnými stoly, v objetí, které bylo zároveň rozloučením i poděkováním.
Za všechno, co spolu prožili.

Když se konečně odtáhli, Dylan jí otřel slzy z tváře.
„Nikdy na tebe nezapomenu," řekl.

„Ani já ne na tebe," odpověděla.

Když ji Dylan po večeři odvezl domů, seděli v autě ještě chvíli.
Motor už byl vypnutý, jen vyhřátý vzduch z ventilace jemně ševelil.
Venku padal drobný sníh a město tonulo ve tmě.

Jenna se otočila k Dylanovi.
Vypadala klidně, ale v očích měla slzy, které se snažila skrýt.
„Takže... tohle je naposled?" zašeptala.

Dylan se podíval z okna a chvíli mlčel.
„Ne," řekl tiše. „Naposled to není. Protože dokud na tebe budu myslet, pořád tu budeš. V mém světě."

Sáhl do kapsy své bundy a vytáhl malou krabičku.
„Chtěl jsem ti to dát už o Vánocích, ale... myslím, že právě teď to dává větší smysl."

Jenna otevřela krabičku a zatajila dech.
Uvnitř ležel tenký modrý náramek, spletený z jemných provázků, uprostřed ozdobený malou modrou růží, která se ve světle lampy třpytila jako kapka vody.

„Dylane... to je nádhera," vydechla dojatě.

Usmál se – tak, jak se smívají jen ti, kteří už nemají sílu říct víc.
„Je to tvoje oblíbená barva," řekl. „A růže... protože jsi mě naučila, že i ty nejkřehčí věci mají sílu přežít zimu."

Vzal jí ruku a s lehkostí jí náramek připnul na zápěstí.
„Až se na něj někdy podíváš," zašeptal, „chci, abys věděla, že ať budu kdekoliv – v Coloradu, nebo na konci světa – pořád jsi v mém srdci."

Jenna už slzy neudržela.
V očích se jí lesklo všechno, co mezi nimi kdy bylo – smích, doteky, sny, i to, co už nebude

„Dylane... já—"
Nedořekla to.
Místo toho ho objala, pevně, zoufale, jako by tím mohla zastavit čas.
A on ji objal zpátky.

 

Když se od sebe po chvíli odtáhli, Dylan se na ni podíval naposledy.
„Buď šťastná, Jenn," řekl tiše.
„A nezapomeň... ta růže je i pro mě."

Jenna přikývla, neschopná odpovědět.
Vystoupila z auta, sledovala, jak odjíždí, a v ruce pevně svírala zápěstí s náramkem.
Třpytil se v odrazu pouličního světla – jako malá hvězda, která odmítla zhasnout.

V pokoji si sedla na postel, sundala kabát a dlouho se dívala na své zápěstí.
Na modrou růži, která se jemně leskla v tlumeném světle lampy.

Pak otevřela skicák, vzala tužku a začala kreslit.
Neplánovala, co tvoří.
Jen kreslila – jeho oči, jeho úsměv, jejich stůl, hrnky s kakaem.

A pod obrázek napsala jediné slovo:
„Navždy."

 

????️ Konec kapitoly 1

 

*****************************************************

Další kapitola Příště děkuji že čtete příběh :)))