Zmizení Jenny Rivers / Kapitola 2 / U zlaté růže

 

 

                  Kapitola 2 - U zlaté růže 

 

 

Sluneční paprsky tiše pronikaly přes závěsy a kreslily na stěny zlaté pruhy.
Jenna zamrkala a pomalu se posadila. Na posteli měla rozházené tužky, skicák byl celý pokrytý kresbami – modré, šedé i červené tahy se rozbíhaly po stránkách jako zamrzlá bouře.

Musela při kreslení usnout.

 

Na okamžik ji napadlo, že všechno, co se stalo včera večer, byl jen sen.
Ta hádka, ticho, slzy... Možná si to všechno jen představovala.

Jenže pak se podívala na své zápěstí.
Na tu modrou růži.
Tu, kterou jí dal Dylan.

 

V tu chvíli ucítila ostrou bolest v hrudi – náhlou, syrovou, skutečnou.

Nebyl to sen.
Jejich příběh opravdu skončil.

Do očí se jí nahrnuly slzy. Nikdy by ji nenapadlo, že to s Dylanem skončí.
Celé městečko je znalo – byli jedním z těch krásných párů, o kterých se mluví s úsměvem.
Ve škole je brali jako dokonalou dvojici, jako z filmu.

A ten film právě skončil.

Jenna sáhla po telefonu. Obrazovka se rozsvítila a ukázala staré zprávy – vtipy, hlasové nahrávky, fotky. Pomalu jimi projížděla, zatímco jí po tvářích stékaly slzy.

Nemohla to smazat.
Ještě ne.
Možná nikdy.

Nebyly to jen zprávy.
Byly to kousky jí samotné – vzpomínky všité do tichých koutů jejího srdce.

Věděla, že i pro Dylana to musí bolet.
A přesto cítila, že ho musí nechat jít.

Vztah na dálku by nedával smysl. Jen by je oba víc ničil.

Zavřela oči a položila telefon vedle sebe.
Na chvíli se přestala hýbat.
Jen dýchala a nechala vše, co cítila, projít skrz sebe – bolest, ztrátu, i tu lásku, která pořád někde uvnitř tiše žila.

Jenna si otřela slzy a zhluboka se nadechla.
Nemohla už dál smutnit. Dylan má před sebou nový život – a ona taky.
Navzájem si slíbili, že si budou oporou, ať jsou kdekoli.

Pomalu vstala z postele, zamířila do koupelny, opláchla si obličej a vyčistila zuby.
Potom se oblékla – teplé legíny, tmavě hnědý kardigan, měkké boty s kožíškem a bílý kabát.
Byla neděle. Nechtěla zůstat zavřená doma, potřebovala na vzduch.

 

 

Rodiče i její mladší sestra ještě spali.
Jenna se podívala na hodiny – šest ráno.
Napadlo ji, že by mohla zajít na nákup a pro snídani do pekárny.

Venku byl klid, vzduch voněl zimou a dýmem z komínů.
Cestou míjela sousedy, kteří ji zdravili. Odpovídala s jemným úsměvem, i když uvnitř cítila tíhu, kterou se snažila skrýt.

V malém obchodě na rohu vzala pár základních věcí – vajíčka, mouku, mléko...
Jako by byl úplně obyčejný den.
Jako by se včera nic nestalo.

Když se blížila k pekárně, ucítila známou vůni čerstvého pečiva, která jí na okamžik vykouzlila úsměv.

„Jé, ahoj Jenn!" ozvala se usměvavá prodavačka Elvira. „Jakpak se máš takhle v novém roce?"

Jenna se lehce pousmála. „No... jde to," odpověděla tiše.

Elvira si ji chvíli měřila pohledem, pak si dala ruce v bok.
„Aha, ti chlapi, co? Zapomínají dávat pusu, než odbije půlnoc," pronesla s úsměvem. „Jak se říká – jak na Nový rok, tak po celý rok! Ale nic si z toho nedělej. Je to hodný kluk."

Jenna sklopila zrak k zemi.
„Ano... byl," zašeptala tiše.

Elvira na chvíli ztuhla, překvapená tím minulým časem, ale nechtěla se vyptávat.
Jenna rychle změnila téma. „Vezmu si tenhle chléb, čtyři koblihy a ještě tyhle dva koláče, prosím."

„Jasně," odpověděla Elvira a snažila se zůstat veselá. Rychle jí všechno zabalila a namarkovala.

Jenna vytáhla peněženku, zaplatila a popřála: „Hezký den, Elviro."

„Tobě taky, Jenn," odpověděla prodavačka, ale v očích měla starost.
Něco v jejím výrazu říkalo, že tuší, že se mezi Jennou a Dylanem něco stalo.

Jenna vyšla ven, přitáhla si kabát blíž k tělu a zhluboka se nadechla studeného ranního vzduchu.
Městečko bylo tiché. A přesto se jí zdálo, že něco v tom tichu zní jinak než dřív.

Ještě se jí nechtělo domů.
Procházela se po tichých ulicích, sníh pod botami tiše křupal a studený vzduch jí barvil tváře dočervena.
Většinou o víkendech trávila rána právě s Dylanem – chodili spolu pro kávu, seděli u jezera nebo jen bloumali po městě bez cíle.

Teď byla sama.
A ten pocit prázdnoty se k ní pomalu vracel jako stín, který se nechtěl ztratit.
Ale rozhodla se mu nepodlehnout.

Zavibroval jí mobil.
Srdce jí poskočilo – možná Dylan.
Rychle sáhla do kapsy, prsty jí trochu zmrzly, ale telefon pevně sevřela.

Na displeji se však neobjevilo jeho jméno.
Volala babička.

Na okamžik ji bodlo zklamání, ale hned se pousmála.
„Haló, babi?"

Z druhé strany se ozval veselý, energický hlas:
„Oooh, moje drahá Jenn! Všechno nejlepší do nového roku, zlatíčko!"

Jenna se neubránila úsměvu.
„Tobě taky, babi. Ale co to, že jsi vzhůru tak brzy?"

„No přece kvůli vám!" odpověděla babička s pobavením. „Už jste na cestě?"

Jenna zůstala zaraženě stát.
„Na cestě? Babi, o čem to mluvíš?"

„No přece o tom, že ty a tvoje sestra jedete ke mně na týden," řekla, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě.

„O tom ale nic nevím," odpověděla překvapeně Jenna. „Máma a táta se o ničem nezmínili."

Babička se rozesmála.
„Ha! Tvoje máma... ta má paměť horší než já! To je celá ona."

Jenna se zasmála taky, tentokrát upřímněji než za celý den.
„A proč vlastně jedeme k tobě, babi?"

„No protože máte ve škole týden volna. Napadlo mě, že byste mi pomohly předělat jeden pokoj. Nechce se mi platit malíře, když mám doma tak šikovnou a uměleckou duši jako jsi ty, moje Jenna."

Jenna se pousmála a cítila, jak se jí po těle rozlévá teplo.
„Ty jsi prostě dokonalá babička."

„To víš, že jsem," zasmála se babička spokojeně.

„Dobře, babi," řekla Jenna s klidem. „Tak já jen odnesu nákup domů a se ségrou se začneme balit."

„Výborně, zlatíčko. Budu se těšit!"

Hovor skončil. Jenna zůstala stát na chodníku, s mobilem v ruce a mírným úsměvem na rtech.
Bylo zvláštní, jak dokázal obyčejný telefonát změnit náladu.
Po dlouhé době cítila, že se na něco těší.

Když se Jenna vracela domů, slunce už stoupalo nad střechy a město se pomalu probouzelo.
V dálce zahlédla zaparkované auto.
Nejdřív si toho nevšímala – dokud nepoznala siluetu, která stála opřená o dveře.

Zastavila se.
Na okamžik se jí zatajil dech.

Dylan.

Stál tam, ruce v kapsách, hlavu lehce skloněnou. Když ji uviděl, usmál se.
Jenna k němu pomalu vykročila, oči se jí leskly. Zastavila se těsně před ním.
Dívali se jeden druhému do očí – a nebylo třeba slov.

„Ahoj," řekla tiše. „Co tady děláš?"

Dylan se pousmál. „Popravdě? Neplánoval jsem, že se objevím..." uchechtl se.

Jenna se slabě usmála. „No... ale už tu jsi."

„Jo, divný, co?" odpověděl a oba se krátce zasmáli.
V tom smíchu ale bylo něco křehkého, nervózního.

Dylan se narovnal a pohlédl jí do očí.
„Dneska je můj poslední den tady," řekl tiše. „U nás doma je chaos, stěhovací auto, krabice všude. Já... tohle nemám rád. Musel jsem se na chvíli ztratit."

Jenna mlčela, jen ho pozorovala. Bylo vidět, že je nervózní, ale i rozhodnutý.
Ona sama byla překvapivě klidná.

„Prostě jsem tě ještě musel vidět," pokračoval Dylan. „Vím, že včera jsme si dali sbohem, ale... něco ve mně mi řeklo, že takhle bych tě opustit neměl. Vidět tě, jak pláčeš... bylo to pro mě moc těžké.
Chtěl jsem ti napsat, ale... slova nedokážou vyjádřit to, co cítíš, když stojíš tváří v tvář tomu, koho miluješ."

Jenna k němu pomalu zvedla pohled.
Dylan si všiml, že má na ruce jeho náramek.

„Nosíš ho," zašeptal s úsměvem.

Jenna přikývla. „Ano. Protože takhle budeš se mnou navždycky."

Dylan ji chytil jemně za tvář.

„Od první chvíle, co jsem tě viděl," řekl, „jsem se nikdy nezamiloval tak hluboko.
A i když dnes naše kapitola končí, chci, abys věděla jedno...

Pro mě budeš vždycky moje první láska.

Moje světlo. Moje duše, která mi ukázala, že i když je svět rozbitý, můžeš s někým vytvořit malé světlo, které patří jen vám dvěma."

Jenna zavřela oči. Po tváři jí sklouzla slza.

„Neplač, Jenn," zašeptal. „Nechci tě znovu vidět takhle.
Dnešek je nový začátek – pro tebe i pro mě. A já chci, aby ten tvůj byl dobrý."

„Dylane..." začala, ale on ji přerušil.
„Můžeš mi kdykoli napsat. Nechci, abys měla pocit, že tě opouštím úplně."

Jenna tiše přikývla. „Vím. A chápu to. Prostě... osud nám to nepřál."

Dylan se na ni smutně podíval. „Jenn, já—"

„To je v pořádku," přerušila ho s úsměvem. „Vážně."

Na okamžik mezi nimi zůstalo jen ticho.
Pak Jenna dodala:
„Přeju ti, aby ses měl krásně. Aby sis našel všechno, co potřebuješ... a byl šťastný."

Dylan se zhluboka nadechl, ale v očích měl bolest.
V dalším okamžiku k ní přistoupil, chytil ji do náruče tak prudce, že jí spadla taška s nákupem – a políbil ji.

Nebyl to jemný polibek.
Byl plný emocí – smutku, touhy, zlomenosti i lásky, která ještě nechtěla odejít.
Všechno, co si nedokázali říct, bylo v tom jediném doteku.

Když se odtáhl, zhluboka se nadechl a sáhl do auta.
„Vím, že jsem ti dal růži," řekl tiše, „ale chtěl jsem ti dát ještě něco."

Podal jí malý rámeček se společnou fotkou.
„Když tohle zapojíš do zásuvky," ukázal, „přehraje to naši písničku."

Jenna se na něj zadívala. Nedokázala promluvit.
„Dylane, já..."

„Nemusíš nic říkat," přerušil ji. „Jen si to vezmi. Kdykoli to uslyšíš, budu tam s tebou."

Jenna se pousmála, ale pak tiše odpověděla:
„Dylane, děkuju za všechno, co jsi pro mě udělal. Ale tohle... to si nemůžu vzít."

„Proč?" zeptal se překvapeně.

Sklopila oči.
„Bylo by to pro mě moc bolestivé. Nechci zapomenout, ale... myslím, že ten náramek s růží je všechno, co potřebuju, abych naši kapitolu uzavřela.
Pro nás oba bude lepší, když už nebudeme vymýšlet žádné další dárky."

Dylan se na ni díval, chvíli beze slov.

Pak Jenna sáhla do kabelky.
„Mám tu něco pro tebe já," řekla a podala mu obálku.

„Co to je?" zeptal se překvapeně.

„Něco ode mě," odpověděla. „Vzpomínka. Ale prosím... neotvírej to teď. Až budeš v novém městě. Až to bude potřeba."

Dylan se pousmál, v očích měl slzy. „Ty jsi anděl, Jenn... a já tě tu nechám."

„Někdy život zavře dveře tam, kde by to možná už nemohlo  pokračovat," řekla tiše, „aby otevřel jiné – tam, kde na nás čeká něco nového."

„Možná máš pravdu," řekl Dylan a usmál se.

Jenna zvedla tašku s nákupem.
„Tak se opatruj, Dylane."

„Ty taky, Jenn," odpověděl. „Hlavně buď šťastná. A zář tak, jak jsi zářila se mnou."

Stáli proti sobě, ještě jednou se na sebe usmáli.
„Sbohem," řekl Dylan.

„Sbohem," odpověděla Jenna.

Nasedl do auta, zavřel dveře a naposledy jí zamával.
A i když to Jennu bolelo, věděla, že tohle byl jejich poslední okamžik.
A že oba musí jít dál.

Když Dylan odjel a jeho auto zmizelo za rohem, Jenna tam ještě chvíli stála.
Vítr jí cuchal vlasy a ticho, které po něm zůstalo, bylo zvláštně těžké.
Zhluboka se nadechla, zvedla tašku a pomalu se vydala k domovu.

Když vešla dovnitř, dům byl už probuzený.
Z kuchyně se linula vůně kávy a máslových topinek.
Máma stála u pultu v županu, táta listoval novinami a její mladší sestra Lily právě krájela pomeranč.

„Ahoj, zlatíčko," usmála se máma. „Byla jsi venku takhle brzy?"

Jenna položila tašku na stůl. „Jo, byla jsem koupit něco k snídani."

Táta zvedl pohled. „A potkala jsi Dylana?"

Jenna ztuhla.
Na okamžik bylo ticho, které prozradilo všechno.

„Ano," odpověděla nakonec tiše. „Byl... u auta. Chtěl se rozloučit."

Máma odložila hrnek, obešla stůl a tiše ji objala.
„Mrzí mě to, Jenn."

Jenna se nadechla, snažila se usmát. „To je v pořádku, mami. Opravdu. My... my jsme si to včera všechno řekli."

„Někdy to tak musí být," pronesl táta klidně. „Ale víš co? Ty jsi silná. A my jsme tu pro tebe."

Jenna přikývla. Cítila, jak se jí sevřelo hrdlo, ale nechtěla plakat.
Už ne.

„Takže," řekla po chvíli, „babička volala. Prý k ní máme jet na týden."

Máma zvedla obočí. „No páni, zapomněla jsem ti to říct," vydechla provinile. „Měla jsi tam jet se ségrou už dnes odpoledne. Pomůžete jí s malováním pokoje."

Lily se rozzářila. „Jé, k babičce! Tam to miluju!"

Jenna se na ni usmála.
„Fajn, tak si jdu sbalit věci."

Odešla do svého pokoje, který působil klidně – ale na stole pořád ležel její skicák, otevřený na poslední stránce, kde byla načrtnutá modrá růže.
Pohladila prsty po papíře a na chvíli se zastavila.

Pak otevřela skříň a začala balit.
Teplé svetry, džíny, kabát. Do tašky přihodila i skicák, tužky a malý fotoaparát.

Lily se objevila ve dveřích, držela plyšového králíka.
„Těšíš se?" zeptala se s dětskou zvědavostí.

Jenna se pousmála. „Asi jo. Potřebuju na chvíli změnit vzduch."

„Babička říkala, že ti udělá tvůj oblíbený koláč," řekla Lily nadšeně.

„Tak to zní dobře," odpověděla Jenna a zapnula zip na tašce.
V odrazu zrcadla na ni hleděla jiná verze jí samotné – unavenější, tišší, ale klidnější.

Když vyšla z pokoje, máma jí podala hrnek kakaa.
„Na cestu," řekla s úsměvem.

„Díky, mami."

Táta ji políbil na čelo. „Opatruj se, holčičko."

„Neboj," odpověděla Jenna a nasadila si kabát.

Venku stála Lily s batohem, mávala babičce do telefonu a smála se.
Jenna se podívala na dům, na rodiče ve dveřích – a cítila, jak se v ní mísí smutek s nadějí.

Nadechla se.
Je čas jít dál.

Jenna složila poslední kufr do kufru auta, přikryla ho dekou a zkontrolovala, jestli mají všechno – tašky, bundy, Lilyinu oblíbenou hračku i termosku s kakaem.
Lily už seděla na  sedadle a zapínala si pás.

„Můžeme jet!" oznámila nadšeně 

Máma Sara stála opřená o rám dveří a sledovala je.
„Jezděte opatrně, ano?" řekla s úsměvem, ale v hlase jí bylo cítit obavy každé mámy.

Jenna se naklonila z okna a kývla.
„Neboj se, mami. Všechno bude v pořádku. Zavolám a napíšu, jakmile dorazíme. Je to jen dvouhodinová jízda – budeme tam, než se naděješ."

Táta jí ještě podal balíček domácích sušenek.
„Pro případ, že by tě Lily nutila zastavit kvůli hladu," zasmál se.

Jenna se rozesmála. „To se vsadím, že bude první, kdo začne křičet: hladovááá!"

Lily se  rozesmála taky.
„Nejsem zas tak hrozná!"

Rozloučily se – máma i táta jim zamávali, dokud auto nezmizelo za zatáčkou.

Uvnitř auta hrála tichá hudba, z rádia se linula pomalá melodie, která dělala z cesty něco zvláštně klidného.
Jenna si upravila zrcátko, pohlédla na Lily, která si právě rozbalovala sušenku, a pousmála se

„Můžu pustit rádio nahlas?" zeptala se Lily.

„Jasně, klidně," odpověděla Jenna.

Silnice se táhla mezi poli, krajina byla klidná, posypaná zbytky sněhu.
Obloha byla bleděmodrá a po cestě potkávaly jen pár aut.

Po hodině jízdy zastavily u malého motorestu.
Lily chtěla horkou čokoládu, Jenna si dala kávu a croissant.
Společně si udělaly fotku – Lily držela kelímek s nápisem Happy day, Jenna za ní dělala legrační výraz.
Obě se smály, jako by na chvíli zapomněly na všechno, co zůstalo doma.

Když se vrátily do auta, Lily si pustila oblíbenou písničku z pohádky a zpívala si.
Jenna ji pozorovala a měla pocit, že po dlouhé době dýchá lehčeji.

„Máš pravdu," řekla tiše sama pro sebe. „Dnešek je nový začátek."

Krajina se pomalu měnila – víc stromů, víc kopců, víc ticha.
Jenna cítila, jak ji naplňuje zvláštní klid.

Za další zatáčkou už uviděly první tabuli s nápisem Riverside – 10 miles.
K babičce zbývalo jen pár minut.

Silnice se začala stáčet mezi zasněženými stromy, které se skláněly nad cestou jako tiché strážkyně.
Vzduch byl čím dál čistší, nebe se rozjasnilo a z rádia zněla stará písnička, kterou s Dylanem kdysi poslouchali na pikniku u jezera.

Jenna si uvědomila, že ji ta melodie už nebolí — naopak.
Byla jako vzpomínka, která hřeje, ne trhá.

„Jsme tu?" ozvala se Lily , když minuly dřevěnou ceduli Výtejte v  Riverside.

„Skoro," usmála se Jenna. „Ještě pár minut."

Cesta se zúžila, po stranách se objevily malé domky s kouřícími komíny a zasněžené ploty.
A pak — na konci dlouhé aleje bříz — stál babiččin dům.

Starý, ale nádherný.
Bílý plot, červená poštovní schránka, a na verandě se houpalo světýlko ve tvaru hvězdy.
Z komína se kouřilo a vzduch voněl skořicí a čerstvým chlebem.

„Babi!" vykřikla Lily, jakmile auto zastavilo.

Dveře se otevřely a z domu vyšla žena v pleteném svetru s šálou kolem krku.
„Moje zlatíčka!" zvolala radostně babička a roztáhla ruce.

Jenna s Lily k ní běžely a nechaly se obejmout.
Babička voněla vanilkou a mýdlem, stejně jako vždycky.

„Tak pojďte, pojďte dovnitř, ať nenachladnete," pobídla je. „Mám pro vás horkou čokoládu a koláč z jablek!"

Vstoupily do domu, který byl přesně takový, jak si ho pamatovaly — teplý, plný rodinných fotografií, květin, knih a jemného světla z lampy u okna.
Na stole se kouřil čajník, na parapetu ležela kočka Daisy a líně pozorovala sníh za oknem.

„Tohle místo jsem vážně postrádala," řekla Jenna tiše.

„A já tebe, drahoušku," odpověděla babička a položila jí ruku na tvář. „Vypadáš unaveně. Ale víš co? Tady si odpočineš. Tady všechno necháš za sebou."

Jenna se pousmála a přikývla.
„Jo... to přesně potřebuju."

V rychlosti ještě  zavolala rodičům že dorazili v pořádku. 

Lily mezitím seděla na zemi a mazlila se s kočkou.
„Babi, můžeme dnes péct?" zeptala se.

„Samozřejmě, že ano! Jen mi slibte, že nerozbijete půl kuchyně," zasmála se babička.

Jenna se rozesmála taky.
Ten smích zněl po dlouhé době upřímně.

Venku se začalo stmívat. Za okny se třpytil sníh a světýlka na verandě blikala jako malé hvězdy.
Jenna seděla u krbu s hrnkem čaje a pozorovala, jak se Lily s babičkou smějí nad těstem, které se lepilo na stůl.

Na chvíli se jí zdálo, že je všechno v pořádku.
Že minulost zůstala za kopci, odkud přijely.

A i když někde hluboko cítila prázdno, ten večer se poprvé po dlouhé době usmála od srdce.

Další ráno u babičky začalo vůní čerstvých lívanců.
Slunce se odráželo od sněhu za okny a celý dům působil, jako by dýchal klidem.
Babička pobíhala po kuchyni s vařečkou v ruce a Lily zpívala z plných plic písničku z rádia, i když ne zrovna přesně.

„Zlatíčka, dneska začneme s tím pokojem, co říkáte?" zvolala babička.

„Jasně!" vykřikla Lily s nadšením a málem převrhla hrnek s kakaem.

Jenna se usmála. „Slíbila jsi, že pomůžeme, tak to splníme."

Po snídani si všechny tři svázaly vlasy do culíku, oblékly staré košile a rozložily plachty po zemi.
Babička přinesla kýbl s barvou a smála se:
„Holky, já jsem se na to malování těšila víc než na Vánoce! Ty bílé zdi už mě deprimují."

Jenna zvedla obočí. „A jakou barvu sis vybrala?"

„Teplou krémovou," odpověděla babička spokojeně. „A pak bych chtěla, aby tu byli ptáčci a stromy, víš? Něco, co mi připomene les. V téhle místnosti budu šít – a chci, aby tu bylo živo."

Jenna se pousmála. „To zvládneme. Dám tomu trochu duše."

Zatímco Lily natírala spodní části zdí a občas si nechtěně potřísnila nos, Jenna už si chystala skicák, tužky a barvy.
Malovala přesně tak, jak to babička popsala – drobné větvičky, letící ptáčky, zelené listy a jemné linky, které propojovaly celý prostor.

Když byla první část hotová, ustoupila o krok dozadu.
Místnost se úplně proměnila.
Byla světlá, hřejivá a dýchala přírodou.

„Jenn!" zvolala babička s dojetím. „To je... to je nádhera!"
Položila jí ruce na ramena a pohladila ji po vlasech. „Ty máš dar, víš to?"

Jenna se usmála. „Možná jen vidím svět jinýma očima."

„Ne, drahoušku," řekla babička vážněji, „ty ho vidíš srdcem."

Lily se mezitím motala kolem s válečkem a volala: „Já chci namalovat veverku!"
Babička se rozesmála. „Tak ji tam přidej! V našem lese může být všechno!"

Smály se, barva voněla a čas plynul pomalu, tak, jak plyne jen u lidí, kteří nikam nespěchají.
Odpoledne se venku rozfoukal vítr, ale v domě bylo teplo.
Na stole stála miska s koláči, rádio tiše hrálo staré písně a Daisy spala na gauči, obalená dekou.

Týden u babičky utekl jako voda.
Dny se naplnily smíchem, barvami a vůní čerstvého pečiva.
Místnost, kterou společně vymalovaly, teď působila jako malý ráj – zdi ožily větvemi, ptáčky a zlatavým světlem, které se lámalo mezi závěsy.

Byl čas vrátit se domů.
Škola, povinnosti a všední rytmus už na ně čekaly.

Babička pomáhala Jenne s kufry do auta, zatímco Lily běhala po dvoře a mávala kočce Daisy, která seděla na okenním parapetu a líně přivírala oči.

„Zlatíčka moje," povzdechla si babička, „ani nevíte, jak moc jste mi pomohly. Ten pokoj je teď úplně jiný. Krásnější."

Jenna se usmála a objala ji.
„My děkujeme, babi. Byl to nádherný týden. Přesně tohle jsem potřebovala."

Babička jí pohladila po vlasech.
„A pamatuj si, miláčku... kdykoli se nebudeš cítit dobře, kdykoli budeš potřebovat klid, můžeš sem přijet. Dveře máš vždycky otevřené."

„Vím," odpověděla Jenna s dojetím. „Díky, babi."

„Jo a... málem bych zapomněla," řekla babička a plácla se do čela. „Tvoje mamka má dneska svátek!"

Jenna vykulila oči. „Cože? Já úplně zapomněla!"

Babička se zasmála. „Neboj, všechno jsem zařídila. Objednala jsem pro ni nádhernou kytici – jako od nás všech."

„Babi, ty jsi zlatá. Kde jsi ji objednala?"

„Ve městě," odpověděla babička s úsměvem. „Tam, kam jste s dědou chodívali koukat na zvířátka. Je to květinářství U Zlaté růže."

„Aha! Jasně, tam to znám," kývla Jenna.

„Nemůžeš to minout," pokračovala babička. „Je to jediné takové květinářství široko daleko. Mají vždycky čerstvé a krásné kytky. Bohužel už brzo končí – prý jen měsíc. Tak jsem to stihla na poslední chvíli."

„Dobře, babi. Až dorazíme, zajedu tam a vyzvednu ji."

„Výborně," usmála se babička. „Stačí říct, že jsi pro zásilku pro paní Riversovou starší. Oni už budou vědět."

„Rozumím," přikývla Jenna.

Ještě jednou se pevně objaly.
„Mějte se krásně, moje kočky," řekla babička dojatě. „A dejte mi vědět, jak jste dorazily. A hlavně – co řekla mamka na tu kytici!"

„Neboj, babi, všechno ti napíšeme!" odpověděly Jenna i Lily současně.

Zavřely dveře, naposledy zamávaly, a auto pomalu vyjelo z příjezdové cesty.
Babička stála před domem, dokud se neztratily za zatáčkou.

Uvnitř auta bylo ticho, jen rádio tiše hrálo.
Lily si opřela hlavu o okno a šeptla:
„Já bych tu nejradši zůstala napořád."

Jenna se pousmála. „Já taky."

Sníh se třpytil na krajnici a obloha byla čistá, téměř jarní.
Všechno působilo klidně.

A přesto – někde v dálce, v místě, které ještě neznaly – už začínal nový příběh.

Silnice vedla kolem malých domků a po chvíli se před nimi objevila výloha s nápisem Květinářství U Zlaté růže.
Jenna zpomalila a hledala místo, kde by mohla zaparkovat, ale nemusela dlouho.
Přímo před obchodem bylo volné místo – jako by na ně čekalo.

„Chceš jít se mnou dovnitř, nebo tu počkáš?" zeptala se Lily, když vypínala motor.

„Já tu počkám," odpověděla sestra a ani nezvedla oči od tabletu. „Ještě musím zachránit svoje království."

Jenna se pousmála. „Dobře, budu hned zpátky."

Zavřela dveře a přešla ulici.
Když otevřela dveře obchodu, cinkl malý zvoneček nad rámem a vůně čerstvých květin ji okamžitě obklopila.

„Babička měla pravdu," pomyslela si.
Bylo to tu nádherné.

Regály byly plné barevných kytic, jemných lístků a drobných váziček.
Všechno působilo, jako by někdo do každého květu vložil duši.
V rohu tiše hrálo rádio, ale jinak byl obchod prázdný.

Jenna pomalu došla k pultu.
Nikdo tam nebyl.
Na dřevěném stole stál jen malý stříbrný zvonek – takový ten, na který zazvoníte v hotelu, když potřebujete recepčního.

Zaváhala, ale pak ho jemně stiskla.
Zvuk se rozlehl po místnosti, cinknutí se odrazilo od stěn a zmizelo.

Nic.
Ticho.

Jenna čekala několik vteřin, ale nikdo nepřicházel.
Rozhlédla se kolem – za pultem byly dveře, zřejmě do zadní místnosti, a ze stropu visel svazek sušené levandule.
Zvedla obočí.
„To je divné," zamumlala si pro sebe.

Otočila se, aby se podívala zpátky k výloze — a v tu chvíli se za ní ozval krok.

Otočila se prudce.

„Promiň, že jsi musela čekat. S těmi růžemi je to někdy boj na život a na smrt."

Jenna se prudce otočila.

Za pultem stál mladý muž v zástěře, asi v jejím věku.
Měl tmavé, trochu rozcuchané vlasy, rukávy vyhrnuté a na tváři přirozený úsměv.
Na rukou měl pár škrábanců od trnů, které vypadaly spíš jako důkaz poctivé práce než nedbalosti.

„Vypadáš, jako bys právě vyhrál válku," pousmála se Jenna.

„Spíš příměří," odpověděl pobaveně. „Oni zaútočí, já ustoupím. Funguje to skvěle, dokud někdo netrefí palec."

Jenna se rozesmála. „Tak to zní dost bolestivě."

„Jo, ale růže za to stojí," řekl s úsměvem a otřel si ruce do zástěry. „Mimochodem — ahoj. Jsem Noah."

„Jenna," představila se a podala mu ruku.

 

„Rád tě poznávám, Jenno," odpověděl zdvořile, lehce sklonil hlavu a jeho hlas zněl klidně, příjemně. „Jak ti můžu pomoct? Kromě toho, že ti nabídnu obvaz, kdyby ses rozhodla zapojit do růžové války."

„To snad ne," zasmála se. „Jsem tu jen pro kytici. Moje babička něco objednala pro mamku, paní Riversovová starší."

„Aha, ano!" řekl a rozzářil se. „Na to si pamatuju. Bílá lilie, levandule, trochu eukalyptu — klasika, ale s duší. Tvoje babička má vkus."

„To určitě," přikývla Jenna. „Znáš ji?"

„Jasně," odpověděl. „Chodí sem už roky. Vždycky si povídáme o počasí, receptech a o tom, jak květiny prý poslouchají, když jim člověk zpívá."

„To na ni sedí," usmála se Jenna. „Když jsem byla malá, zpívala i kaktusům."

Noah se rozesmál. „Tak to vysvětluje, proč tu máme jeden, který přežil už tři zimy. Asi babiččin žák."

Jenna se zasmála s ním. Celý obchod najednou působil živěji.
Vůně květin byla příjemnější, světlo teplejší, a ten kluk za pultem měl zvláštní způsob, jak rozzářit prostor jen tím, že se usmál.

„Upřímně," řekl po chvíli Noah, „moc tě tu neznám. Jsi tu poprvé?"

„Jo," přikývla Jenna. „Jen jsme projížděly s mojí sestrou. A babička mě sem poslala pro kytici."

„Tak to znamená, že jsi nová tvář," řekl zdvořile. „A to se tu  často nestává. Většinou jen květiny mění barvu, lidi zůstávají stejní."

„Zní to... skoro poeticky," poznamenala Jenna.

„Možná trochu," usmál se. „Ale kdybych ti teď nabídl kávu místo poezie, znělo by to míň divně?"

Jenna se rozesmála. „Jen kdybych ji mohla pít po cestě — mám sestru v autě, která mě určitě už pětkrát hledala."

„Dobře," odpověděl s pobavením. „Tak aspoň kytici ti podám jako gentleman."

 

Podal jí pečlivě zabalenou kytici, lehce ji přidržel, aby se jí nic nestalo.
„Tady. A kdyby se ti růže chtěla mstít, řekni jí, že máš moje svolení."

„Díky, Noahu," usmála se Jenna. „A díky za záchranu od zvonku smrti."

„Rádo se stalo," řekl s klidným úsměvem. „A kdyby ses tu někdy objevila znova — už nezazvoníš. Slíbím ti to osobně."

Jenna se zasmála, poděkovala a zamířila ke dveřím.
Když vyšla ven, slunce se opřelo do výlohy a vůně květin ji ještě chvíli provázela.
V autě ji Lily hned zahlédla.

„Tak co, dostala jsi ty květiny?"

Jenna se pousmála. „Jo. A možná i malou dávku humoru navíc."

 

 

Pokračování příště... :))) Další kapitola už brzy.