Zmizení Jenny Rivers / Kapitola 4 - Noční záchrana

                Kapitola 4 - Noční záchrana 

 

 

Jenna stále stála jako přimražená.
Její mysl byla v šoku.
On je vážně tady?

 

Noah se na ni díval tím stejným úsměvem, který si pamatovala. Pak se sehnul, vzal z pultu květinu a pomalu vyšel ven.
Vzduch byl chladný a ve vzduchu voněla směs růží a deště.

„Říkal jsem ti, že to příště bude osobní," promluvil sametově a podal jí modrou růži.

Jenna se zarazila. „Jak víš, že mám ráda...?"

 

Noah se na ni podíval lišácky.
„Tvoje babička," odpověděl nakonec.

„Aha..." kývla Jenna. „Takže to byla ona."

„No," pousmál se, „spíš to bylo potvrzení než prozrazení. Všiml jsem si, že nosíš náramek – a uprostřed máš modrou růži. Tak jsem usoudil, že je asi miluješ. Tvoje babička to jen neúmyslně potvrdila, když jsme se bavili o kytici pro tvou mamku."

Jenna se na něj zadívala. „Zajímavé..."

Noah se pousmál a pohledem sklouzl k růži v její ruce.
„Takový menší dárek na uvítanou."

„Děkuju," usmála se.

„Není zač," odpověděl klidně a v očích mu probleskl známý klid.

Po chvíli ticha se Jenna odvážila zeptat:
„A vlastně... proč jsi tady? Ten váš krámek přece skončil u babičky. Měli jste v plánu otevřít zrovna tady?"

Noah se usmál.

„Původně jsme chtěli zavřít úplně ale naši zákazníci začali psát petice, aby se květinářství nezavřelo. Majitel starého prostoru už ho ale nechtěl dál pronajímat. A tak jsme s šéfem přemýšleli, kam se přesunout. Všude to bylo drahé... až jsme narazili na Brookville. Lidé tady byli milí – a místo nám nabídli hned."

Jenna kývla. „To dává smysl. Máme tu sice dvě menší květinářství, ale výběr nic moc. A ceny... no, řekněme, že se hodí změna."

Noah se zasmál. „A právě proto jsme tu."

Jenna se na chvíli zamyslela. „Takže ses sem přestěhoval? Nebo jsi tu jen kvůli práci?"

Noah se zarazil a naklonil hlavu. „Proč se ptáš? Chceš mě snad někam pozvat?"

„Co? Ne!" vyhrkla Jenna a málem couvla o krok zpátky.
„Já se jen zeptala... prostě... ze zvědavosti!"

Noah se usmál tím svým klidným způsobem. „Jsi fakt roztomilá, když se snažíš věci obrátit."

Jenna protočila oči a raději se podívala dolů.

Po chvilce ucítila jeho ruku na rameni.
„Budu tu," řekl tiše. „Přestěhoval jsem se sem kvůli květinářství. Nechtěl jsem dojíždět. Takže... mě uvidíš často."

Jenna zvedla hlavu. „No, já mám školu hned přes ulici," ukázala směrem ke škole.

Noah se podíval a kývl. „Tak to tě budu každé ráno zdravit."

„Ty už nestuduješ?" zeptala se.

Zasmál se. „Ne, to už je dávno za mnou. Měl jsem jít na vysokou, ale nenašel jsem nic, co by mě opravdu naplňovalo."

„A tak jsi zůstal u květin?"

„Jo," přikývl. „Je to oddechové. Má to klid. Každý den něco kvete, něco odchází, něco začíná znova..."

Jenna se usmála. „To musí být hezké."

„To si piš."

Když se podívala na hodinky, zvedla oči. „Musím do školy."

 

„Tak ať máš hezký den," pousmál se Noah.

„Ty taky. A ať se ti tu líbí."

„Mně se tu líbí," odpověděl tichým hlasem.

„Jo?" zeptala se.

Noah přistoupil blíž. Jeho pohled se jí zaryl do očí a na okamžik se všechno kolem ztišilo.
Jenna cítila, jak jí srdce bije jako o závod.

„Líbí se mi tu," řekl pomalu, „protože tu vidím známou tvář."

Jenna ztuhla. Nedokázala se pohnout.

Noah se pak mírně pousmál, ustoupil o krok a dodal:
„Hezký den, Jenno."

„Tobě taky... a děkuju za růži," odpověděla tiše.

„Není zač," řekl a otočil se zpět ke dveřím květinářství.

Jenna zamířila k autu. Cítila, jak jí srdce buší, a nechápala, co se právě stalo.

Nastartovala auto a odjela ten kousek ke škole.
Zaparkovala na parkovišti, vypnula motor a zůstala chvíli sedět.
V hlavě se jí stále přehrávalo to, co se právě stalo.
Noah je tady. Opravdu tady.

Nedokázala se rozhodnout, jestli má být v šoku, nebo nadšená.
Nakonec jen zhluboka vydechla, popadla tašku a vydala se dovnitř.

Chodba byla plná studentů, hluk, smích, vůně kávy a parfémů. Všechno jako obvykle.
Jenna si ze skříňky vzala učebnici, zabouchla ji a zamířila do třídy.

Sotva si sedla, zezadu k ní přiletěla Melissa.
„Chci vědět podrobnosti!" vyhrkla, sotva se usadila za ní.

Jenna se nechápavě otočila. „Co máš na mysli?"

 

Melissa si povzdychla a protočila oči. „Ale notak, Jenn. Tvůj nový objev? Viděla jsem tě stát před tím květinářstvím s nějakým týpkem – a vypadalo to, že si zrovna neříkáte, jaký byl domácí úkol."

 

 

Jenna obrátila oči v sloup.
„Mell, to tak vůbec není. Jen ho znám z květinářství, kde bydlí babička. Dělal květiny pro moji mámu."

„Ou, tak to je sexy!" uchechtla se Melissa. „Florista a ještě k tomu takový krasavec. On se sem přestěhoval, že jo?"

Jenna se pousmála. „Jo, asi jo..." pak se na ni zadívala s úšklebkem. „Ale ale, copak? Taky by sis ho dala do sbírky? Jako toho baristu z kavárny?"

Melissa zrudla jak rajče. „To není vtipný! Jsi fakt zlá!"

Jenna se začala smát. „Promiň, ale ty výrazy, co děláš, jsou epický."

Melissa zamumlala: „Jo, určitě. Už tam nikdy nepůjdu..."

„No tak," pobídla ji Jenna s úsměvem. „A co ten kluk? Líbí se ti?"

„To je jedno," bručela Melissa, „ale... je zadaný?"

„Nevím," pokrčila rameny Jenna. „Neznám ho tak důkladně. Ale jestli chceš, můžeš se zeptat sama. Pracuje tam, takže příležitost máš."

Melissa se na chvíli odmlčela. Její nadšení opadlo.
„Promiň," řekla tiše. „Já to tak nemyslela."

Jenna se zarazila. „Proč se omlouváš? Vždyť o nic nejde."

„Ale jo," povzdechla si Melissa. „Já plácám kraviny..."
Na chvíli se odmlčela a sklopila zrak. „Pořád mě žere Jonathan. Prostě... pořád ho mám v hlavě."

Jenna ztuhla, tvář jí ztvrdla a hlas zchladl.
„Nelituješ ničeho," řekla pevně. „Udělala jsi dobře, že jsi odešla. On je..." odmlčela se, „...debil, který neví, co chce."

Melissa se odmlčela, dlaně sevřené v klíně.
„Možná se... možná se změnil," řekla tiše.

Jenna se na ni podívala, ztuhlá. „Cože?"

„Jonathan," vyslovila to jméno opatrně. „Psal mi včera, že by se chtěl sejít. Říkal, že lituje, jak se ke mně choval. Prý by rád všechno vysvětlil."

Jenna si pomalu přejela rukou po čele. „A ty mu to věříš?"

„Já... nevím," hlesla Melissa. „Možná by nebylo špatné si to vyříkat. Uzavřít to jednou provždy. Třeba by se mi ulevilo."

Jenna se na okamžik odmlčela.
Cítila, jak se jí v hrudi zvedá tlak.
Ta slova – Jonathan, sejít se, vysvětlit – jí okamžitě připomněla tu noc.

Bylo to za školou. Chladný večer, světla z parkoviště, smích kluků, Jonathan opřený o kapotu auta.
„Melissa?" protáhl tehdy pohrdavě. „Je jen přecitlivělá kráva, co si myslí, že jí svět něco dluží."
Smál se, zapaloval si cigaretu. „Dal jsem jí na výběr – buď zkusí, co chci, nebo končí. A hádej co – skončila. Teď mám novou holku a aspoň ví, kdy má držet pusu."
Ostatní se smáli, někdo ho plácnul po zádech. Jenna stála za rohem, s dechem zadrženým v hrdle.
„Melissa může čekat na spasitele, ale já mám život," dodal a zasmál se naposledy. A ten smích jí od té doby zněl v uších pokaždé, když si na něj vzpomněla.

„Jsi v pořádku?" vytrhl ji z myšlenek Melissin hlas.

Jenna zamrkala. „Jo... jen... přemýšlím."

„Tak co myslíš?" zeptala se Melissa nejistě. „Mám za ním jít?"

„Ne," odpověděla Jenna bez váhání. Její hlas byl tišší, ale pevný.
„Ten kluk se nezměnil. Věř mi."

„Ale třeba jo—"

„Ne," přerušila ji Jenna. „Není to člověk, který tě dokáže milovat. Jen tě ničí, a ty mu to dovolíš."

Melissa ztichla. V očích se jí leskla voda.
„Tak proč mám pocit, že ho pořád potřebuju?"

 

 

Jenna se krátce pousmála, smutně.
„Protože srdce někdy nechce slyšet to, co už dávno ví hlava."

Chvíli bylo ticho. Obě seděly mlčky, každá se svými myšlenkami.
Venku začalo pršet a kapky bubnovaly do oken.

Zvonění ukončilo hodinu i rozhovor.
Melissa si tiše balila věci a vypadala, že by nejradši zmizela. Jenna jí položila ruku na rameno.

„Hele..." řekla jemně. „Nech to chvíli být. Když se má něco uzavřít, uzavře se to samo."

Melissa jen přikývla. „Díky, Jenn."
A než odešla, dodala: „Jsem ráda, že tě mám."

Když se za ní dveře zavřely, Jenna zůstala chvíli sedět. Hlava se jí točila z myšlenek – Jonathan, Melissa, a k tomu všemu Noah.
Zhluboka se nadechla, popadla batoh a vydala se ven.

Déšť ustal, ulice voněla mokrým listím.
Cestou na parkoviště se snažila vytěsnit všechno z hlavy, ale obraz Melissy, která se marně snaží věřit ve změnu, jí zůstal v mysli.
A pak, jak kráčela kolem rohu, ji zastavila známá výloha.

Riverside Florals.

Zastavila se. Za sklem zahlédla Noaha.
Stál u pultu, skláněl se nad květinami a jeho prsty se dotýkaly okvětních lístků tak jemně, jako by se bál, že je poraní.
Světlo lamp mu dopadalo na obličej a v té chvíli měl v sobě něco, co Jennu přimělo zadržet dech.

Jako by se všechno ztišilo.
Znovu ten zvláštní klid — ticho, které ji obklopilo, když se jejich pohledy setkaly poprvé.

Noah vzhlédl.
Přes sklo ji uviděl, usmál se tím svým klidným, upřímným úsměvem a zvedl ruku na pozdrav.
Jenna se neubránila malému úsměvu zpět.

Na okamžik zapomněla na všechno – na školu, na Jonathana, na smutek v Melissiných očích.
Byl tu jen on a ten tichý okamžik mezi nimi.

Noah pak ukázal na vázu s modrými růžemi, které právě aranžoval.
Jenna se pousmála – přesně takovou jednu ráno dostala.
Kývla, jemně, sotva znatelně, a pokračovala ke svému autu.

Když nastoupila, ještě jednou se podívala do výlohy.
Noah tam stále stál, ale teď držel květinu a zdálo se, že si něco pro sebe šeptá.
Jenna netušila co, ale měla zvláštní pocit – že všechno, co se děje, má svůj důvod.

Motor zaburácel, rádio se tiše rozsvítilo a Jenna se rozjela.
V hlavě jí zněla jediná myšlenka:
Možná je čas přestat se bát minulosti.

Jenna jela domů.
Venkovní lampy už začínaly svítit, jejich oranžové světlo se míhalo na mokré silnici a odráželo se v kapkách na skle.
Po dnešku plném emocí se nejvíc těšila na jediné – horkou koupel.
Hlubokou, dlouhou, s pěnou a tichem.
Jen zavřít dveře, vypnout mozek a nechat všechno z dneška odplavat pryč.

„Jo... přesně to potřebuju," zašeptala si a jemně zesílila topení v autě.

Vtom to přišlo.

BUM.
Motor škubnul.
Pak ještě jednou.
A z ničeho nic ztichl.

„Cože?" zamračila se Jenna a sešlápla plyn. Nic.
Motor zachrčel, jako by se pokoušel nadechnout, ale místo toho se celé auto jen lehce zatřáslo a vypnulo se.

Auto pomalu dojíždělo k okraji silnice, dokud úplně nezastavilo.

„Neríkej, že jsme klekly..." procedila skrz zuby.

Vystoupila rychle ven.
Chladný večerní vzduch ji udeřil do tváře a kolem dokola bylo jen nic – prázdná dálniční cesta a po stranách tmavé lesy, kde byl slyšet jen vítr a občasné zapraskání větví.

„Co se sakra děje...?" zamumlala a obešla auto.
Nic viditelného. Žádné kouření. Žádná voda.
A pak se na palubce rozsvítila červená kontrolka.

„Super... auto bez šťávy," vydechla.
„A já jsem uprostřed ničeho. Sakra."

Vytáhla mobil a začala volat rodičům.
Jeden telefonát.
Druhý.
Třetí.

Nikdo to nebral.

„Vážně? Teď? Notak..." naštvaně si přejela rukou po čele.

Podívala se na signál – jedna čárka, která pořád mizela.

„No skvělý," pronesla ironicky.
„Nic lepšího se fakt nemůže stát."

Začala přecházet sem a tam podél auta, jako by jí pohyb pomohl uklidnit paniku, která se jí drala do hrudi. Tma houstla. Silnice byla prázdná. Jen dálka a šumění lesa.

„Co teď...?" vydechla tiše.

A pak – v dálce – světla.
Auto.

Jenna rychle mávla rukama, téměř skočila do cesty, ale auto kolem projelo, ani nezpomalilo.

„Ne! Prosím!" vykřikla za ním.
„Potřebuju pomoc!"

Ale světla mizela v dálce.

Jenna sevřela ruce v pěst a cítila, jak se jí hrne adrenalin.

O pár minut později...
Další auto.
Tentokrát mávala ještě rychleji.
Nic.
Prostě kolem projeli.

„Ne, ne, ne..." hlas se jí zlomil. „To ne, prosím..."

Otočila se zpátky k autu, hlavu skloněnou, těžký dech.
Byla sama.
Uprostřed dálnice.
V šeru.
Bez signálu.

A pak to uslyšela.

Brzdy. Prudké zastavení. Motor couvající zpět.

Jenna se rychle otočila.
Auto, které jelo před chvílí kolem, najednou couvá zpět k ní.

Černé.
Starší typ.
Krásné, ale ne nadupané – spíš retro, skoro ze 70. let.
Lak se třpytil v odlesku pouliční lampy, která sem dosahovala jen z dálky.

Auto zastavilo přímo před ní.

Dveře se otevřely.

A Jenna ztuhla jako přimražená.

Z aut světel vystoupil Noah.

V tmavé bundě, s klidným výrazem, který jako jediný v celém té tmě nepůsobil děsivě.

Jen známě.

Očima přelétl Jennu, její třesoucí se ruce, auto a pak zase ji.

„Jenno..." řekl tiše.
„Co tady děláš sama?"

Jenna polkla. Hlas se jí zadrhl.

„M– moje auto... prostě... umřelo a  jsem tady... úplně sama..."

Noah k ní udělal krok.
A jeho hlas byl nečekaně starostlivý, pevný a klidný.

 

„Neboj. Jsi v bezpečí. Už nejseš sama."

Jenna se stále třásla. Ruce, nohy, hlas... všechno.
Byl to šok, strach, zima a taky zvláštní úleva, kterou nečekala.

Noah si toho všiml.
Pousmál se tím svým klidným způsobem, přešel ke kufru a vytáhl měkkou šedou deku.

„Na," podal jí ji opatrně. „Dej si ji před sebe, ať nenastydneš."

Jenna ji váhavě vzala. „Dí-... díky."

„Není vůbec zač," usmál se a jemně ji tou dekou celou zabalil.
Byl něžný, a přesto jistý.
Takový typ doteku, který člověka nezaskočí — spíš ho uklidní.

„Tak se podíváme, co se stalo tvému autu," řekl a zamířil k předku vozu.

Jenna se snažila přestat klepat, ale nešlo to.
Přesto se přidala k němu.

„Tak co se přesně stalo?" zeptal se.

„No... jela jsem a najednou jsem ucítila takové tři škubnutí. Prostě bum, bum, bum a pak to úplně ztratilo šťávu a zastavilo."

Noah se na ni podíval a pousmál se pobaveně.

„Takže má hlad," poznamenal s lehkým humorem.

Jenna vydechla, skoro se zasmála.
„Bohužel nemám sebou žádné jídlo pro auta," odsekla ironicky.

„To nevadí," zasmál se Noah.
„Já teď momentálně nemám u sebe žádnou šťávu, ale..."
Otočil se na ni s výrazem šibalského nápadu.
„...můžu ti udělat odtahovku."

Jenna na něj vykulila oči. „Jak to jako myslíš?"

„Mám lano," pokrčil rameny, jako by to byla úplně normální věc.
„Připevníme tvoje auto k tomu mému a takhle tě dotáhnu, kam budeš potřebovat."

Jenna ho chvíli pozorovala.
Byl neuvěřitelně klidný, trpělivý... a ještě k tomu vtipný v situaci, která ji jinak doháněla k panice.

„No... já potřebuju hlavně domů," řekla tiše.

„Žádný problém," odpověděl okamžitě.

Jenna se usmála. „To zní dobře."

„Fajn," kývl a šel zpátky k autu.

Jenna nastoupila do svého auta.
Noah za ní tiše zavřel dveře — opatrně, skoro ochranářsky.

Pak šel ke svému autu, vytáhl pevné lano a pustil se do práce.
Přitom byl naprosto soustředěný, pečlivý... každé zaklapnutí, utažení, každý krok měl promyšlený.

Jenna ho z auta pozorovala.
Bylo na něm něco... uklidňujícího.
Něco, co nešlo popsat.

Po chvíli měl hotovo.
Zvedl ruku, jako signál, že má nastartovat svoje světla a připravit se.

 

Jenna přikývla.

Noah nasedl, nastartoval, jeho retro auto zabublalo hlubokým, příjemným tónem — a začal pomalu tahat její auto zpátky na silnici.

Jenna si už konečně oddechla.

A právě v tu chvíli — zvuk vibrujícího telefonu.
Na displeji: Neznámé číslo.

„Kdo...?" zamumlala.
Rodiče to nebyli. Ty má uložené. 

Stejně to vzala.

„Haló?"

Ozval se známý hlas.
„Ahoooj."

Jenna vytřeštila oči. „Noah?"

„Mhm," usmál se slyšitelně přes telefon.

Jenna se zarazila. „Počkej... odkud máš moje číslo?"

Chvilka ticha — ale taková ta, kdy přesně víš, že někdo zadržuje smích.

„No tvoje..." začal.

„Moje babička, že?" skočila mu do řeči.

Noah si pobaveně odkašlal. „Nooo... dala mi ho pro případ, kdybych se já jí nemohl dovolat. Abych ti mohl dát vědět nebo... ti pomoct."

Jenna protočila oči. „Takže... babička."

„Takže babička," potvrdil s úsměvem.
Pak dodal tišeji:
„Tak se nezlob, že mám tvoje číslo, Jenno."

Jenna se pořád smála.

A Noah taky — takovým tím tichým, uklidňujícím smíchem, který člověku sedne do hrudi jako teplo.

 

Cesta, která se jí na začátku zdála děsivá a nekonečná, se nakonec změnila v něco nečekaně příjemného.

Po chvilce Noah do telefonu řekl:
„Je hezké slyšet tě se smát."

Jenna protočila oči. „Já se směju furt."

„Možná," odpověděl, „ale tenhle smích je upřímný. A nakazil i mě. Když jsem tě viděl poprvé, měla jsi jen takový... opatrný úsměv."

Jenna se zamyslela. „To víš... pro cizince jsem jen obal bez ničeho."

Noah se zasmál. „No, to jsem si všimnul. Ale teď bych řekl, že nějaký příběh se už začíná rýsovat."

„Hmm? O čem to mluvíš?" nechápala Jenna.

Chvíli mlčel, pak klidně odpověděl:
„Že to, co bylo staré... jsi už pustila. Aby se mohlo objevit něco nového."

„Ehmm... ty se věnuješ i filozofii?"
„Jsi všímavá," pousmál se.

Jenna se smála dál, lehká, uvolněná.
Pak dodala:
„Až se bude blížit sjezd z dálnice, tak pak doprava. To je už náš dům."

„Rozkaz, madam," odpověděl pobaveně Noah.

Ještě chvíli si povídali o škole, o městě, o tom, kde všude byla s rodiči.
Noah byl neuvěřitelně pozorný posluchač — a Jenně se líbilo, že ji fakt vnímá.
Neskočil jí do řeči. Neskákal do témat.
Jen byl... tam.

Po pár minutách už byli u jejího domu.

„Tak jsme tady," řekl a típnul telefon.

Vystoupil z auta, přešel k ní a otevřel jí dveře.
Jenna se usmála, deka kolem ramen.

„Díky moc... za všechno," řekla tiše.

Noah se pousmál. „Není vůbec zač. Hlavně že jsi dorazila domů."

 

Pak přešel k autům, aby odepjal lano od jejího nepojízdného vozu.

Jenže dřív než stačil něco udělat, otevřely se dveře domu.

Rodiče její  doslova vyběhli ven.

„Jenno! Proboha, jsi v pořádku?!" volala Sarah.

Jenna zamrkala. „Ano? Jsem doma. Proč?"

„Protože jsme ti volali třicetkrát!" vyjekla Sarah .
„Vždycky jsi měla obsazeno, nebo to spadlo! A viděli jsme tvůj zmeškaný hovor!"

Jenna zvedla ruce v uklidňujícím gestu. „Hej, klid... všechno je v pohodě. Auto jen zdechlo. Na dálnici. Bez signálu."

Oba rodiče se otočili na Noahova záda — a když se otočil čelem, bylo vidět, jak jsou překvapení.

„Mami, tati... tohle je Noah," řekla Jenna.
„Pomohl mi s autem, protože mi došla šťáva."

Noah okamžitě přistoupil a podal jim ruku.
Gentleman jak vyšitý.

„Těší mě," řekl slušně.

Rodiče Jenniny zůstali skoro v němém úžasu.
Takový galantní mladý muž, to se hned tak nevidí.

„Taky nás těší," řekla Sarah . „A děkujeme, že jste zachránil naši dceru."

Jenna protočila oči. „Mami..."

Noah se usmál. „Vůbec žádný problém. Její autíčko... no, prostě má hlad. A já u sebe neměl nic jiného než lano, tak jsme to vyřešili aspoň takhle."

Daniel  se podíval na jeho auto.
„No teda... koukám, že jezdíš v úplném retru ."

Noah pokrčil rameny s úsměvem. „Jo. Miluju stará auta. Táta mě k tomu vedl od mala a tohle mi nakonec daroval."

„Pěkný vůz," pochválil ho Jennin Daniel . „Moc pěkný."

„Děkuju."

Po té chvilce Daniel  dodal:
„Tak, Jenn... zítra auto dáme technikovi. Podívá se na to a natankuje a dokud nebude opravené, odvezeme tě do školy my."

Jenna hned protestovala.
„To je v pohodě, můžu jet školním autobusem nebo pěšky. Není to daleko."

Sarah se zamračila. „Je zima, zlato. Nebudeš někde mrznout. Ještě není teplo."

V tu chvíli Noah promluvil.
Klidně, nenápadně... ale jistě.

„Doufám, že teď nebudu znít troufale," začal, „ale... můžu Jennu do školy vozit klidně já. Stejně ráno jezdím do práce."

Rodiče na něj zírali jako na zjevení.

Sarah naklonila hlavu. „Ty nechodíš do školy?"

Daniel přidal:
„Kolik ti vlastně je, chlapče?"

Jenna se zamračila.
„Tati! Mami!"

Noah se ale jen znovu usmál — jako by ho to vůbec nepohoršilo.

„Ne, do školy už nechodím. Střední jsem dokončil, měl jsem jít na vysokou, ale... nenašel jsem nic, co by mě opravdu naplňovalo. Tak teď pracuju v květinářství. Je to fajn práce."

Sarah užasle řekla:
„Tak to se jen tak nevidí."

Noah přikývl. „A jinak... je mi dvacet."

„Takže jsi na prahu dospělosti," poznamenal Daniel .

„To ano," odvětil s úsměvem.

Jenna měla pocit, jako by právě sledovala výslech u FBI.
Bylo to až moc.

Noah to pochopil.

„Jsem rád, že jsem Jenn pomohl," řekl jemně. „Když jí to umřelo na dálnici... a kolem jen lesy... byla tam sama."

Sarah si chytla břicho. „Bože můj... Jenn..."

Jenna ji chytla za ruku. „Hej... mami. Jsem v pořádku."

Daniel se nadechl, otočil se k Noahovi a řekl:

„Hele, Noahu... nechceš si dát s námi večeři? Pokecat chvilku? Venku je zima..."

Jenna vykulila oči.
Cože?!

Sarah hned přikývla.
„Ano! Připoj se k nám. Jako poděkování."

Noah se pousmál.
„Nechci vás rušit..."

„Ne, nerušíš," řekla Jennina máma. „Jenom pojď."

Na moment Noah zaváhal — jen na malý, jediný vteřinový okamžik.
Pak přikývl.

„Dobře. Rád."

A Jenně v té chvíli skočilo srdce o patro výš.

Vešli dovnitř.
V domě bylo teplo, světla jemná, a na stole ještě voněla večeře, kterou rodiče zřejmě jedli předtím, než se vrhli ven Jennu hledat.

Jenna shodila bundu a sundala si deku, Noah se přezul a posadil se ke stolu, když ho k tomu Sarah – Jennina máma – pobídla.
Táta Daniel mezitím přinesl další talíř a příbor.

„Tak... Noahu," začala Sarah přívětivě, „dáme ti aspoň trochu teplého jídla. Jsi náš host."

Noah kývl. „Moc děkuju."

Jenna se posadila vedle něho .
Byla pořád trochu nervózní... ale zároveň ji uklidňovalo, jak přirozeně se Noah choval.
Neokázale.
Nenuceně.

 

Když se najedli prvních pár soust, Daniel se opřel v židli a zeptal se:

„Tak pověz nám trochu o sobě... kde jsi vlastně žil, než jsi skončil tady v Ohio?"

Noah položil vidličku a odpověděl klidně:

„Narodil jsem se v Pensylvánii. Ale poslední dva roky jsme žili v menším městečku u hranic – moje máma tam pracovala a já pomáhal v květinářství jednoho známého. Bylo to tam fajn... ale majitel prostorů nám to tam vypověděl."

Sarah zvedla obočí. „A to kvetinářství... jmenuje se jak?"

„Riverside Florals," odpověděl Noah.
„Ten název už máme dlouho. A..." pousmál se, „je to trochu ironie, že jsme teď tady v Brookville. Ale jméno jsme si nechali."

Sarah kývla. „Zní to hezky."

Dan si nabral další sousto. „A co jsi vystudoval?"

„Střední," odpověděl Noah.
„Měl jsem jít na vysokou, ale... nenašel jsem nic, co by mě opravdově naplnilo. Tak jsem zůstal u květin. Práce, která dává klid. Žádný stres."

Sarah přikývla.
„To je vzácné, když mladý člověk ví, co ho uklidňuje."

Noah se usmál. „Možná trochu stará duše."

Jenna se tomu usmála taky.

Pak se Sarah nahnula dopředu, zvědavá:
„A odkud se vlastně znáte s naší Jennou?"

Noah se krátce podíval na Jennu — ne tak, aby ji ztrapnil, ale jako by si ověřoval, že může mluvit.

„Z květinářství," řekl.
„Její babička bydlí blízko toho starého obchodu. Párkrát přišla pro květiny... a jednou jsem dělal kytici pro vás.

Sarah ztuhla a pomalu si uvědomila:

„Tu... krásnou ta je od tebe ?"

Noah přikývl.
„Ano. Tu jsem dělal já."

Sarah a Dan se po sobě podívali — až podezřele obdivně.

Jenna protočila oči se slabým úsměvem.
No výborně... rodiče padají na zadek.

„A babička mi dala její  číslo," dodal Noah, „pro případ, kdyby se stalo něco jako dnes. Abych se mohl spojit s Jennou kdyby se dělo cokoliv a byla nějaký změna atd. Kdybych se nedovolal právě babičce ...."

Sarah se smála. „To je celá moje máma. Vždycky připravená na nejhorší scénář."

Dan doplnil: „A jak jste se sem přesunuli? Tady do Ohio?"

„Majitel nám tam zavřel prostor a když jsme hledali něco jiného, narazil jsem na volné místo tady a

 byli tu fakt milí lidé... takže jsme to vzali."

Sarah se usmála široce.
„To znamená, že tě tu budeme vídat často?"

Noah se podíval na Jennu a s jemným, trochu tajemným úsměvem řekl:

„Myslím, že ano."

Jenna sklopila oči do talíře.
Tep se jí zrychlil.
Sakra, proč zrovna tohle působí tak...?

Noah pokračoval přirozeně:

„A... omlouvám se, že jsem Jenně zabral tolik času dnes večer. Nečekal jsem, že ji potkám zrovna na dálnici."

Dan zvedl ruku.
„Naopak — díky, že jsi tam zastavil. To oceňuju."

Sarah přikývla.
„Až příliš oceňuju."

Jenna se lehce zakuckala vodou.
„Mami!"

„Co?" mrkla Sarah. „Já jen říkám fakta."

Noah se usmál. Klidně, s pokorou.
Celou večeři byl nenápadný, slušný... ale přesto měl v sobě něco, co Johny ani žádný kluk ze školy nikdy neměl:

Respekt. Pozornost. A zvláštní, tichý klid.

Po pár minutách Daniel vstal, odnesl talíře a Sarah začala chystat čaj.

Atmosféra byla pohodová — žádná křeč, žádné drama, jen klidný večer... až podezřele hladký.

Když dopili čaj, Noah se zvedl jako první.

„Moc děkuju za pozvání," řekl směrem k jejím rodičům. „Bylo to... příjemné. A děkuju za jídlo."

Sarah se usmála jako sluníčko.
„Kdykoli, Noahu. Fakt kdykoli."

Dan kývl. „A díky ještě jednou za pomoc na dálnici."

„Rádo se stalo," usmál se.

Jenna vstala také.
„Já ho doprovodím," řekla rychle, až podezřele rychle.

Rodiče se po sobě podívali se záhadným výrazem.

Jenna otevřela dveře a s Noahem vyšli ven.
Vzduch byl chladný, ale už nepršelo. V dálce svítily lampy a mokrý chodník voněl podzimem.

Zastavili se u jeho auta.

Chvíli mlčeli.
Takové to mlčení, které není trapné — spíš nabité zvláštním napětím.

Noah se na ni podíval první.

„Jsi v pořádku?" zeptal se jemně.

Jenna přikývla.
„Jo. Díky tobě."

„Nemusíš děkovat," řekl tiše. „Nemohl jsem tě tam nechat."

Chvilku jen stál a díval se na ni.
Tak, že jí z toho začalo trochu bušit srdce.

„Víš..." začal, pak se lehce zasmál, jako by si uvědomil, že jde příliš rychle. „Dneska jsi působila, jako kdyby ses bála říct si o pomoc."

Jenna se ošila.
„No... já tak nějak... nechci být pro nikoho přítěž."

Noah se na ni podíval pevněji.
Klidně. Upřímně.

„To nejsi," řekl jistě.

Jenna polkla.

Noah pak přistoupil o krok blíž — jen malý, neinvazivní.
„Kdybys někdy něco potřebovala... i když to bude blbost... můžeš mi napsat. Nebo zavolat. Fakt."

 

Jenna se zasmála. „To víš, že jo..."

„Ne," pousmál se. „Myslím to vážně."

Zase ticho.
Ale tentokrát příjemné, teplé.

Jenna sklopila oči a pak řekla:
„Zítra... ráno... to s tou jízdou do školy... myslíš to pořád?"

Noah přikývl bez zaváhání.
„Jasně že jo. Budeš ready kdy?"

„V sedm?" navrhla tiše.

„V sedm jsem tady," potvrdil klidně.

Jenna se pousmála.
„Dobře..."

Noah jí úsměv vrátil — takový ten jeho typický, klidný, trochu tajemný.

Už chtěl nastoupit, ale ještě se otočil zpátky:

„A Jenno...?"

„Hm?"

„Jsem rád, že jsi dneska zavolala," řekl jemně.
„I když jsem to byl vlastně já, kdo volal."

Jenna se rozesmála.
On taky.

A ten smích, tichý v chladné noci, zněl tak přirozeně, že se jí na chvíli celé tělo uvolnilo.

Noah nastoupil do auta, motor retro vozu zabublal a on vycouval pomalu od chodníku.

Ještě naposledy na ni mávnul z okna.

A Jenna stála na místě ještě dlouho po tom, co zmizel za rohem.

**********************************************************************

Další kapitola - 12.12. 2025 . :) Děkuji že čtete