2.kapitola - Truhla

2.kapitola - Truhla

Anotace: ***

Sbírka: Truhla

„Dům s parohama, jo?“ pohlédla Helenka úkosem na Františka, „Tebe to pořád nepustilo?“
František se ošil na židli. „Ne, nepustilo! Vím, co jsem viděl…“, odsekl.
Hajný pozvedl obočí a pohlédl na něj:
„A co jsi viděl…? Povídej…“
František se rozpovídal o svém zážitku s bouřkou, truhlou a stínem. Helenka se dívala střídavě na hajného pak na Františka, a když František dovyprávěl, svým pohledem, upřeným na Frngála doufala, že Františka nějak zpacifikuje, aby už s tím dal konečně pokoj.
Chvíli bylo ticho a hajný přemýšlel o tom, co právě slyšel. Díval se nejprve na klíček, pak na Františka, aby konečně promluvil.
„Nic se neděje zbytečně, všechno má nějaký svůj význam. Někdy větší, někdy menší. A všechno má i svoji příčinu. Je jen na nás, na vás, jestli ji chcete hledat. Možná právě teď je tvoji příčinou jen tvoje fantazie, ale to neznamená, že by snad byla hloupá, nebo zbytečná a tady není žádný důvod, abys nevyzkoušel, co si přeješ udělat, a nakonec to bude vždycky jen na tobě, co si z toho vezmeš“
Vzal maličký klíček do svých obrovských rukou a vrátil jej do váčku.
„Tady máš,“, povídal, a podal váček Františkovi, „a kdyby se nehodil klíček, mi se bude zase hodit ten pytlík.“ A usmál se, a z krabice na veliké almaře vytáhl malou hranatou plechovku a odsypal si do ní trochu tabáku.
„Sice to není to pravé ořechové, ale chvíli to vydržím.“, spiklenecky mrkl na Františka, „…a teď jak to bylo s Čertovou skálou, to je to místo, kam zítra půjdeme…“
Vrátili se, až když slunce zapadlo za obzor. Arnošt zalezl do boudy a dneska by nebyl proti, i kdyby někdo chtěl ukrást celou hájenku. Asi by se ani nevzbudil. František s Helenkou jen stáhli boty a tak jak byli, padli oba na postele a okamžitě usnuli.
Když se další den vymotali z peřin, slunce už stálo hodně vysoko. Frngál něco kutil na zahradě a v sednici na ně čekala jednoduchá snídaně, kterou přijali s velikým povděkem. Oba s krajícem v ruce vyběhli před hájenku.
„Být na vás, tak králíci pochcípají a koza vám z hladu uteče na pastvu do lesa…“, smál se na ně hajný, „Františku, až to dokoušeš, támhle je nová sekera, tož ji vyzkoušej, a ty Helenko, pojď se mnou, vyhážeme seno do seníku…“
Když se překulilo poledne, začínal být František netrpělivý. Myšlenky mu stále častěji utíkaly k váčku s klíčem, a k polednímu jich už měl docela plnou hlavu. Dnes jej snad poprvé ani nemrzelo, že se musí s Frngálem rozloučit. Vyprovodil je hned po obědě, že prý i škola je volá, a on nechce mít na svědomí jejich průšvihy se známkami. František okamžitě nabral rychlost, a i když měla Helenka delší nohy, dnes mu sotva stačila, až jí došla trpělivost.
„Jsi jak utržený z řetězu, uber trochu…“, volala za ním, když už skoro běžel.
František jen otočil hlavu: “Zítra ve škole…“ zamával a pak už viděla jen jeho záda.
Teta Rozálie dřímala na kanapi v kuchyni, což František přijal s povděkem. Nemusel se vítat, nemusel nic vysvětlovat, na nic čekat. Proplížil se chodbičkou, jako lasička vyběhl schody na půdu, tiše, jak to jen šlo, proklouzl otvorem ve stropě a zavřel za sebou víko. Nebylo dlouho po poledni a truhla v rohu byla navíc osvětlena pruhem světla z vikýře. Váček už svíral v ruce a klíč v něm cítil docela zřetelně.
Dřepl k truhle a z váčku vysypal klíček do dlaně. Už pohledem odhadl, že otvor pro klíč je správný a zasunul jej. V truhle cvaklo a všechno kolem ztichlo. Nebylo to však ticho, jaké znal. Bylo to naprosté ticho, které jej skoro vylekalo. Rozhlédl se trochu vyplašeně kolem, ale nikde v dohledu nebylo cokoliv, co by nějak stálo za pozornost. Znova uchopil klíček a pokusil se jej otočit. Šlo to snadno, a v truhle cvaklo podruhé. František vzal víko za rohy a pomalu jej nadzvedl. Nejprve jen kousíček, jako by se obával, že na něj něco vyskočí. Nic nedělo, dodal si tedy odvahy a zvedl víko docela. Spatřil přikrývku, na kterou dopadalo slabé světlo, vycházející ze spodní strany víka. Malinko odhrnul jeden cíp přikrývky a poznal pod ním roh knihy. Znovu se povzbudil a odhrnul přikrývku celou. Truhla byla až po okraj vyplněna úhledně srovnanými knihami, vázaných v kůži, zdobených všelijakými ornamenty, nadepsaných neznámými znaky na deskách a hřbetech. V přihrádce na úzké straně truhly pak byla seskládána spousta svitků, omotaných motouzy s pečetěmi.
Postupně vybíral knihy z truhly a otevíral je. Byly psány podivným písmem, které neznal. Ležely v truhle vedle sebe, jen v jedné vrstvě a pod nimi se objevila podlážka. Vzal jeden ze svitků a prohlížel pečeť. Byl na ní jakýsi podivný symbol, který mu nic nepřipomínal. Vzal další a položil jej k prvnímu, pečetěmi k sobě. Každý ze symbolů na pečetích byl jiný. Postupně je na bednu vyskládal vedle sebe všechny. Všiml, že svitky může podle symbolů na pečetích seřadit. Začal je tedy přehazovat, až si byl jist, že patří vedle sebe právě v tomto pořadí, a bylo i zřejmé, který z nich je první a který poslední.
Vzal do ruky první svitek v řadě, s myšlenkou, že pečeť zlomí. V poslední chvíli si to rozmyslel. Udělá to celé jinak. - Na tohle nebudu sám -, řekl si, a hlavně, tetička by se mohla kdykoliv probudit a třeba by jej začala shánět. A jestli něco nechtěl, tak být vyrušen. Naskládal všechno zpět, a truhlu zase zavřel, zamkl a klíč vrátil do váčku. V hlavě už měl přesný plán. Docela si nevšiml, že v okamžiku, kdy vytáhl klíček ze zámku, začali zase cvrlikat vrabci na plotu u zahrádky.
Vrátil se do kuchyně, kde tetička pořád spokojeně oddychovala na kanapi. Sáhl po telefonu na polici a vyběhl na zahradu. Za okamžik už Helence vyzváněl telefon v jejím pokojíku.
„No co je, ty pošuku…“, ozval se Helenčin hlas.
„Jsi sama?“
„Jsem, všichni od nás odjeli nakupovat, co se děje…?“
„Heli, on pasuje…“
„Co pasuje…?“
„Ten klíč.“
„Nekecej…“
„Jo, a musíš to vidět…, kdy můžeš dorazit?“
„Hned, za pět minut jsem u tebe.“

František vrátil telefon do pouzdra, posadil se na lavičku a pozoroval ulici za plotem. Netrvalo to ani pět minut a Helenka otevírala branku do zahrady. Věděla, že když Fanda řekne, „musíš to vidět“, končí sranda a něco se děje. František si všiml, že se ještě ani nestačila převléknout, pořád měla na sobě oblečení, ve kterém strávila víkend.
„Tak co je…?“ vyhrkla ze sebe udýchaně.
„Na nic se neptej a pojď…, a hlavně potichu, teta spí“
Proplížili se na půdu a oba si dřepli k truhle. Na jednom z trámů se probudil holub a pozoroval dvojici pod sebou. František vytáhl klíč z váčku.
„Tak koukej…“, povídá František a zvedl klíč k očím.
Holub se náhle něčeho polekal, nebo se prostě jen rozhodl, že už jej to na půdě nebaví, zaplácal křídly a proletěl otevřeným vikýřem ven. František s Helenkou sebou trhli a ohlédli se za ním, jak mizí proti obloze.
„Blbec…“, ulevil si František a oba se otočili zpět k truhle. Zasunul klíč do otvoru, ozvalo se cvaknutí a zase se rozhostilo ticho, které on už znal, ale Helenka zbystřila.
„Slyšíš to?“, zašeptala.
„Co?“ zeptal se František
„No, právě…, vůbec nic.“, odtušila Helenka, „je úplné a dokonalé ticho…!“
František na ni pohlédl: „Toho jsem si taky všiml, už prve, jen jsem to nějak neřešil…“, a při těch slovech otočil klíčem. V truhle cvaklo podruhé a František uchopil víko. Helenka se zatajeným dechem pozorovala, jak jej František zvedá. Shrnul pokrývku a v tom dni už podruhé spatřil vnitřek truhly světlo světa.
„Týý bláho…“, odtušila Helenka, „to je věc. Fando, už nikdy nebudu pochybovat, až zase něco uvidíš…“, a hladila knihy po deskách.
„Heli, víš co…, jen to rychle zkouknem, a zase zavřeme. Já nevím, kdy se teta probudí a taky nevím, jak bych to všechno vysvětlil, musíme si to promyslet…,
„S tím souhlasím…“, povídá Helenka,
„Uděláme to takhle.“, navrhl František, „Zítra chce jít teta odpoledne na drby a docela určitě se nevrátí dříve než po osmé, takže budeme sami. Když dorazíme přímo ze školy, stačí počkat, až se ztratí…“
„To by šlo,“ souhlasila Helenka, „a zavři to radši hned…“
František urovnal pokrývku, zavřel víko a chystal se otočit klíčem. Helenka se právě zvedala, opřela se při tom o truhlu a ta se malinko posunula. V dalším okamžiku František truhlu zamkl a vytáhl klíč. Že už truhla není na svém původním místě, si ani jeden z nich nevšiml. Za jejich zády dopadlo na zem holubí pírko.
Druhého dne měli štěstí, že po nich žádný z učitelů nic pořádně nechtěl. Výsledky by ten den za mnoho nestály. Celou cestu domů, která tentokrát ubíhala velice rychle, spekulovali, co to vlastně objevili. Rozvíjeli všelijaké teorie, kombinovali, fantazírovali. U branky do zahrady Františkova domu, zjistili, že je odemčeno, tetička tedy zatím neodešla. Jejich napětí tím ještě více vzrostlo – budou muset čekat. Nechali se pozvat na svačinu, a že půjdou ven učit se. Ne, že by to potřebovali, ale nechtěli promarnit ani minutu až bude dům prázdný. Z altánku viděli na chodník k brance a bylo jisté, že tetička neproklouzne bez povšimnutí.
Nečekali dlouho. Jakmile za tetou branka zapadla, úprkem se hnali do domu. Na půdě, si sesedli k truhle a František ji odemkl a otevřel. Nejprve k ní přisunuli svůj „stůl“ z bedny a všechny knihy na něj vyskládali. Pokoušeli se pohnout podlážkou, která byla pod nimi. Přiléhala těsně ke stěnám, nikde žádné madlo, žádná škvíra. Vzdali pokusy se pod ní dostat a začali listovat knihami. Některé byly psány velmi hustým písmem, jiné vypadaly jako verše, jinde zase text doprovázely nejrůznější kresby s popisem, v dalších poznali, že by to mohly být nějaké rostliny, nebo všelijaká, mnohdy velmi fantastická zvířata.
Se svitky František nejprve předvedl, nač už přišel. Vyskládal je všechny na stůl a srovnal je podle pečetí. Když vytahoval poslední, ozvalo se klepnutí. Vylovil něco, čeho si prve nevšiml. Dlouhý kožený váček se stahovací šňůrkou, jejíž konce byly zality kuličkou z pečetního vosku. Hmatem poznal, že ve váčku je snad nějaká tenká, neohebná hůlka. Položil jej ke svitkům a oba jen zírali ten poklad.
- Co dál…? -, honilo se jim ve hlavách? - Zlomit pečetě? Povede se jim vysvětlit, až se jich někdo bude ptát, proč to udělali? Neudělají nějakou velkou škodu? -
Helenka vzala první svitek do ruky.
„Fando, to není papír…“, přiložila svitek k nosu a nasála vzduch, „…to je pergamen. Na to psali, když chtěli, aby to dlouho vydrželo…“
„Prima…, a co to znamená…?“
„To nevím, uvažuju nahlas…, a co ten pytlík…?“
„Tam žádná pečeť není, je to jen koule vosku…, asi aby se šňůrky nerozvázaly.“, František začal pečeť na váčku prohlížet zblízka. Helenka zkoumala pečeti na pergamenech. Byly docela neporušené, jako by je otiskli teprve před několika minutami. Zkoušela na okraji jedné z nich nehtem udělat vryp.
„Do háje…“, zasyčela, „je to tvrdé jak potvora…, málem mi rupnul nehet…, to snad ani zlomit nejde.“
„Tak to odříznem,“, navrhl František
„Jsi prdlý…?“, zaklepala si Helenka na čelo.
„Hele…,“ vykřikl náhle František. Mimoděk držel v sevřené dlani kuličku vosku na šňůrkách váčku s hůlkou. „tady tohle měkne…“.
Helenka nehnutě pozorovala, jak František prsty tvaruje kouli nejprve do placky, aby z ní nakonec vyloupl oba provázky. Roztáhl konec váčku a do ruky mu z něj vyklouzla černá hůlka. František ji začal zkoumat. Byla docela hladká, bez značek nebo nápisů. Zkoušel ji ohnout, pak s ní zaklepal o trám.
„Hmm, hůlka…, dřevěná…“, konstatoval suše.
Seděli nad tím vším a přemýšleli co dál.
„Fando, kolik ještě máme času?“, zeptala se náhle Helenka.
„Spoustu, proč?“
„Uděláme pár fotek, překreslíme ty znaky z pečetí a zkusíme někde hledat…, co?“
„Hmm…,“, zamručel František.
„Co hmm…, napadá tě něco lepšího …?
František se podíval na hodinky. Chvíli na ně hleděl a pak zaťukal.
„V kolik teta odešla? Víš to?“, pohlédl na Helenku
„Ve čtyři, proč?“
„Jak dlouho tu sedíme?“
„Co zase trojčíš…?“, zvedla Helenka obočí, „hodinu…?“
„…a kolik máš hodin…?“ ve Františkově hlase už byla cítit netrpělivost.
Helenka pohlédla na hodinky. Chvíli je pozorovala a pak jen suše pronesla: „Co je to za blbost…?“
„Ukaž…“ František skočil po Helenčině ruce. Přiložil svoje hodinky k jejím. Oboje ukazovaly 16:06 a oboje STÁLY.
Pohlédli udiveně na sebe.
„…něco je špatně…“, povídá František, „slyšíš to ticho? Pořád je ticho…, ptáci, auta z ulice, prostě nic…“
František se pomalu zvedl, popošel k vikýři a podíval se ven. Vytřeštil oči a jen hlesl: „Heli, pojď se podívat…“

Autor Papaláš, 08.02.2014
Přečteno 576x
Tipy 2
Poslední tipující: Zrska, RyxiraAmyGinger
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí