4.kapitola - Prsten

4.kapitola - Prsten

Anotace: ***

Sbírka: Truhla

Plán byl jednoduchý. Přežít do pátku, nezbláznit se z toho a přesvědčit pana Frngála, že o víkendu chce společnost.  Nebylo vůbec jednoduché, nechat truhlu zavřenou a hlavně, někde nevypustit cokoliv, čím by na sebe upozornili, nebo snad měli nechtěné svědky. Zkoušeli totiž hůlky. Co všechno umí a nakolik je poslouchají a to co s nimi zažili za těch pár dní, nezažili za celý svůj život.  Při tom všem dovádění přišli taky na to, že si nemůžou dovolit úplně vše a začali tušit, že někde bude ještě nějaký háček.

 

Týden uběhl, pátek byl tu, víkend dohodnutý, a tedy nic nebránilo, aby se vypravili do hájenky. Frngál je očekával v houpacím křesle na malé terase před hájenkou, vyhříval se v podzimním sluníčku a spokojeně bafal z dýmky. Přivítali se s Arnoštem, přitáhli si stoličky a usadili kolem hajného.

„Pane Frngál, ten klíček, co jste mi posledně dal, odemkl truhlu.“ vysypal rovnou ze sebe František, „a …víte co, …dívejte, co jsme tam našli…“, vytáhl z kapsičky u vesty hůlku a zamířil s ní na stoleček před hajným. Než Helenka stačila otevřít pusu, aby jej zarazila, na stole se objevil žejdlík Frngálova oblíbeného piva.

 

Poprvé v životě spatřili hajného docela zkoprnělého. Vytřeštil oči, oněměl a dýmka mu vypadla z úst. Však kdo by taky zůstal v klidu!

 

„Tak, a je to,“, povzdechla si Helenka, „teď jej budeme hodinu křísit. Franto, ty jsi magor…, já myslela, že jsi už pochopil, že ti druzí nebudou chápat. A když už mají něco vědět, tak je třeba jim to dávat po kapkách. To ti musím pořád radit?“, a pak povídá Frngálovi:

„Pane Frngál, je to tak. Něco se děje, a nám nedochází co a proč. Vůbec nevíme co s tím.“

 

Hajného pohled poděšeně přeskakoval z dětí na žejdlík. Bylo zřejmé, že tentokrát je to on, kdo má problém, tisíce otázek a je docela zmatený. Netušil, kde má začít a nač se ptát. Hledal pohledem záchranu u dětí, protože jediné co mu v té chvíli bylo jasné, že jsou to právě ony, které teď vědí mnohem více než on. Aby toho nebylo málo, Helenka vytáhla svoji hůlku. Hajný na ni upřel tázavý, a zdálo se, že i trošku vyděšený pohled. Když ke džbánku na stole přibyly dvě sklenice s limonádou a plná mísa všelijakých pamlsků, vyskočil z křesla a začal pobíhat po zahradě. Obcházel dům, stále dokola, snad desetkrát, a pokaždé, když měl v dohledu děti, jen zakroutil hlavou, otočil se a  zase zmizel za nejbližším rohem. Dlouho trvalo, než si v hlavě přebral, čeho byl právě svědkem. Nakonec si přece jen přisedl zpět, ještě chvíli na děti koukal, až konečně promluvil:

„Tak, a teď to udělejte tak, jak jste to udělat měli. Že mě málem kleplo, vám asi nemusím říkat. A začněte od začátku. Jak to všechno bylo?“

A František začal líčit příběh minulého týdne, od chvíle, kdy spatřil při bouřce dům s parohama na truhle. Hajný ani nedutal, visel mu na rtech, ani jedinou otázkou jej nepřerušil. Když skončil, bylo ticho. A bylo nad slunce jasné, že nevěděl co s tím. Neměl jediný důvod mu nevěřit, po tom co právě zažil, a zároveň netušil jak pomoci jednak dětem, a především, zároveň i sobě. Když si všechno srovnal v hlavě alespoň tak, že byl schopen souvislé věty, začal pomalu mluvit:

 

„Asi čekáte, že vám povím, co máte dělat. Poprvé vám popravdě říkám, já to nevím…, jsem na tom docela stejně jako vy. Znám spousty bajek o černokněžnících, ale nikdy jsem žádného ani neviděl, natož abych s ním mluvil. Vy jste první skuteční kouzelníci v mém životě. Rozumím, že chcete vědět co se děje, co s tím dál, ale to já bych docela rád věděl taky. Jsem teď jen divák v kině, a jak to dopadne, je hlavně na vás.“

„A co máme udělat?“ hlesla Helenka

Hajný chvíli přemýšlel. Pak povídal:

„Jestli mám být něco platný nám všem, asi bych měl vědět, co víte vy. Možná by bylo dobře, abych viděl truhlu, se vším co je v ní, protože ona asi je původcem všeho. Ale netuším, jak to udělat. Nevím třeba, jak bychom vysvětlili tetince, že se s vámi zavírám na půdě…“

Helenka se na okamžik zamyslela. Pak se jí rozjasnila tvář.

„A co kdybychom truhlu dostali sem na hájenku…“

„To by možná bylo řešení…“ odvětil po krátkém přemýšlení hajný.

„Tak to není problém. Fanouši poslouchej…, Nejprve musíš domů. Ty sám…, a tam zastavíš čas. Potom přestěhuješ truhlu sem a tady klíč vytáhneš. A protože teta je doma a uvidí tě jít na půdu, musíš z ní zase odejít, aby ses mohl vrátit sem. Dáš mi klíč, já zastavím čas odsud a ty se vrátíš domů. Až tam budeš, pošleš hůlkou znamení a já jej zase spustím a ty budeš moci odejít. Hotovo. Souhlasíte oba…?“, usmála se Helenka.

„Dejme tomu…, a co když tady vytáhnu klíč a truhla i se mnou zase hupsne zpátky?“, namítl František.

„To nevíme, ale zkusit to můžeme, ne?“

„Zkuste to…“ kývl hajný hlavou a František se začal chystat na cestu. Když odbíhal, Helenka za ním ještě volala:

 „…a Fando, nezapomeň si vymyslet, proč ses vrátil…“

 

Všechno proběhlo, jak Helenka naplánovala. Truhla zůstala, kam ji František v hájence postavil a za slabou hodinku už všichni seděli v sednici kolem ní. Hajný si poprvé vyzkoušel, jaké to je, když se všechno kolem zastaví a teď si to rovnal v hlavě. Helenka, jako starý mazák, byla docela v pohodě a vydatně hajnému s tím rovnáním pomáhala. Všichni společně pak truhlu otevřeli a Helenka s Františkem začali zasvěcovat pana Frngála do všeho, co sami dosud dokázali pochopit.

 

Hajný se ukázal jako skvělý žák a mezitím co studoval knihy, František pro něj vykouzlil třetí hůlku. Tahle další nová zkušenost jej vrátila do doby, kdy mu bylo stejně let jako dětem. Byl to pro oba zážitek, když pozorovali slovutného hajného, který si hraje jako dítě.

Jedna z knih Frngála zaujala více než ty ostatní. Nejprve zpozorněl, už když nalistoval první stranu a pak se k ní stále vracel. Nebylo na ní nic víc, než jen jakýsi ornament. Náhle knihu odložil, chvíli přemýšlel a pak někam odešel. Děti si mezitím všimly, že Frngál asi něco objevil a začaly jej sledovat. Když se vrátil, měl v ruce krabici, vypadala jako od bot, ale hodně stará. Odklopil víko a začal se v ní přehrabovat. Dopisy, účty, nejrůznější výstřižky, to všechno dával stranou, až mu zůstala v ruce zažloutlá pohlednice. Prohlížel nejprve stranu, kam se píše pozdrav a adresa. Tady byla jen ta adresa. A pak ji otočil a chviličku si prohlížel obrázek. Konečně zvedl hlavu a přistoupil k otevřené knize, která jej tolik zaujala, a přiložil pohlednici k ornamentu.

 „Měl jsem kdysi přítele,“ začal vyprávět, „byl to takový větroplach, nikde chvíli nevydržel. Vyrůstali jsme spolu, i do školy, do jedné třídy jsme chodili. Když jsme dospěli, každý jsme se vydali svoji cestou. Já do lesa, on do světa a pokaždé, když se dostal někam, kde nikdy předtím nebyl, poslal mi obrázek. Takovouto pohlednici, někdy s několika málo řádky pocitů jak se mu tam líbí či ne a jindy zase jen pozdrav. Tahle byla poslední a přišla bez jediného písmenka, …že je od něj, jsem poznal jen podle rukopisu, kterým byla napsána adresa. Bylo to celé tolik zvláštní, že jsem si pohlednici schoval, abych se mohl na ni zeptat, až jej někdy snad zase potkám…, …a teď se pojďte podívat…“

Všichni se sklonili nad knihou a Frngál opět přiložil lístek na stránku. V místě kam se obvykle píše text, ze zažloutlého papíru pohlednice prosvítala jen světlejší linie ornamentu, docela shodného s tím v knize.

 

„Co to může znamenat?“, zeptal se František.

Frngál jen pokrčil rameny. Sáhl do šuplíku pro obrovské zvětšovací sklo a zamířil jím na známku.

„Podívejte,“, a podal dětem pohlednici i lupu, „žádná země, žádné datum, jen v razítku podivné znaky kolem jakéhosi ornamentu a na známce něco co neumím popsat…“

„Zaletíme se tam podívat, třeba něco najdeme…“, jen tak, jakoby mimochodem, prohodila Helenka a pohrávala si při tom s hůlkou.

„A ty víš kam?“, opáčil František

„Já nemusím, ona to ví…“, a ukázala hůlkou na pohlednici.

„No jasně…, já jsem trouba…, letíme!“

„Jak letíme?“, zeptal se Frngál.

„No jo…, vy to ještě neumíte…, “ usmál se František a vysvětlil hajnému, jak hůlka umí být i taková malá kapesní cestovka. Teď už nic nebránilo, aby se vydali na první společnou cestu. Stoupli si kolem pohlednice, každý na ni namířil svoji hůlku a požádali ji, aby je přenesla do místa, odkud byla pohlednice odeslána.

 

Když pominula světelná záře, která kouzlo hůlky vždy provázela, stáli na vrcholu jakéhosi kopce. Nebylo na něm nic, žádné stromy, jen několik obrovských kamenů, obrostlých nízkou travou, roztodivně poskládaných na sebe. Vše co bylo pod kopcem, halila vrstva mraků, ve kterých nebyla nikde žádná mezera.

„Tak to jsme si moc nepomohli…,“ zkonstatoval František. „co teď? Půjdeme dolů?“

Frngál se tentokrát velmi rychle vzpamatoval z posledního zážitku. Ráno by jej ani v nejdivočejším snu nenapadlo, kde a jak se ocitne navečer a bylo na něm vidět, že jej to začíná velice bavit.

„Tedy, to je věc…, cestovky můžou klidně zavřít krám…,“ pochvaloval si a pak povídá Františkovi, „ možná půjdeme, možná ne. Určitě začneme hledat tady, i když tu žádnou poštu, odkud by se dala poslat pohlednice, nevidím. Obhlídneme nejprve tu hromadu šutrů. A dívejte se pozorně, a všude. Jestli nás nic netrkne, rozhodneme co dál.“

„A co hledáme?“ zeptala se Helenka Frngála.

„Nevím, Helenko, ale jestli to tu je, nejdeme to, tím jsem si jist…“ odvětil Frngál.

Obešli kamennou pyramidu několikrát dokola, nebylo však ničeho, co by upoutalo jejich pozornost. Františka napadlo, jestli se na ni nedá vylézt. Po chvíli pátrání takové místo našel a začal šplhat. Šlo to kupodivu velice snadno, jakoby někdo cestičku připravil. Když se pak ze samého vrcholku podíval dolů, všiml si, že na plošinkách některých kamenů jsou podivné znaky, viditelné právě jen z  místa kde stál.

„Halooo, vy tam dole, asi něco mám, ale musíte sem, nahoru…“, zvolal František…

Helenka, zazářila a objevila se vedle Františka.

„Ztloustneš, jestli se nebudeš hýbat…“, poznamenal s úšklebkem František, a hned nato i Frngál zopakoval Helenčino číslo.

Pozorovali kameny pod sebou, a Helenka náhle začala počítat.

„Kolik má abeceda písmen?“, zeptala se, když skončila.

„Nevím, …proč?“, odvětil František.

„Za chvíli jsem zpátky!“, zvolala, zazářila a zmizela. Frngál jen pokýval hlavou a usmál se.

„Co se jí stalo?“, opáčil se František Frngála.

„Spočítej znaky a pak si spočítej písmena v abecedě“, mrkl Frngál na Františka…

„Hmm…, pořád říkám, že na holku je jí škoda.“, poznamenal. Došlo mu vše i bez počítání.

Za chviličku se na vrcholu opět rozzářilo světlo, z něj se vyloupla Helenka a v ruce držela knihu s ornamentem na první straně. Otevřela ji a začala srovnávat znaky v knize a na kamenech.

„Mám to…,“ zvolala po chviličce, „…a asi se budeme muset začít znovu učit číst. Ta kniha je psána těmito znaky. Teď jen musíme doufat, že i tahle abeceda začíná od „A“, jinak se z toho zblázníme. Fando, nafoť ty písmena, doma si s tím pohrajeme na počítadle. A nic nevynechej, radši ať to máme dvakrát, a nemusíme se sem vracet.“

 

Jak poručila, tak se stalo a za chvíli už zase byli všichni v bezpečí hájovny. František s Helenkou se začali zabývat úlovkem, když před tím zamkli truhlu. Frngál byl přece jen trochu nesvůj z toho, že nemůže nakrmit kozu a králíky. Děti pak velice rychle přenesly znaky z fotografií na papír a hůlka zase přiřadila písmena abecedy ke znakům ze skály. Nakonec všemu František s fanfárou nasadil korunu a poručil hůlce, aby přepsala, podle toho co získali, všechny znaky v knize. Velmi se jim ulevilo - text byl česky!

 

To, co získali, je zaměstnalo na velmi dlouhou dobu. Byl to především slabikář čar a kouzel. Dočetli se, k čemu všemu a kdy můžou hůlky použít. Dozvěděli se, že to co nefunguje skrze myšlenku, může fungovat díky zaříkadlům, avšak v knize nebylo ani jediné z nich. Pochopili taky, že hůlka je zbraň i brnění. Kniha pojmenovávala spoustu rozličných tvorů, které nedokázali přiřadit k tomu, co znali na tomto světě, popisovala země, jejichž jména jim nic neříkala, vyjmenovávala postavy a osoby, popisovala jejich vlastnosti a moc, jakou vládly ale žádnou souvislost mezi sebou navzájem.

Pochopili, že to všechno budou asi potřebovat, jestli se jim podaří otevřít první bránu. A tady naráželi stále častěji. Neměli ponětí, o jaké obruči, kterou by bylo možné projít, píše ten jediný pergamen, který se zatím podařilo přečíst. Všechny ostatní se stále úspěšně bránily všem jejich pokusům zlomit pečeť.

 

Když už znali první knihu skoro zpaměti a mysleli si, že už toho není mnoho, co by jim ještě mohla dát, začali znovu prohlížet další, ale k ničemu to nevedlo. V jedné chvíli Frngál všechno odložil a zdálo se, že usilovně přemýšlí.

„Budeme se tam muset vrátit…“, povídal spíš pro sebe.

Helenka to zaslechla: „Kam? Na ten kopec?“

„Ano Helenko, na ten kopec. Ten lístek někdo poslal a asi bychom toho, který to udělal, měli najít, ať už je to kdokoliv. Mohl by vědět mnoho o tom, co nás zajímá, a možná nám i řekne, proč jej poslal právě mi. Pamatuješ? Všechno má svoji příčinu.“

„A proč nás to nenapadlo dříve?“, přidal se František

„Třeba proto, abychom měli čas se naučit vše, co můžeme, protože to možná budeme potřebovat…“, usmál se Frngál na Františka. „…tak co letíme?“

„Letíme…“, vyhrkly děti.

 

Za chviličku už zase všichni tři stáli kolem pohlednice, s hůlkami v rukách.

„A pamatujte“, připomněl Frngál, „nejlepší obrana je momentálně útěk, tak nic moc nezkoušejte, kdyby se náhodou dělo něco, čemu nebudeme rozumět. Netušíme s čím, nebo kým se potkáme…“

 A pak se už jen všichni tři zazářili a zmizeli.

 

Kopec se nijak za tu dobu nezměnil, pyramida byla stále na svém místě, jen mračna zřejmě změnila svůj tvar, ale stále ukrývala, co bylo pod nimi. Vydali se opět nejprve na vrcholek, zda při první návštěvě něco nepřehlédli. Helenka namířila hůlkou na kameny a požádala ji, aby kameny odkryly svá tajemství. Nestalo se nic. Na kamenech už asi nebylo nic, co by bylo skryto běžnému pohledu. Začali tedy hledat, zdali nenajdou něco, co se nemusí skrývat, jen je třeba se správně dívat, aby to začalo být zřejmé. Frngál obcházel vrcholek ve stále větších kruzích, byl už skoro na hranici, kde začínaly mraky, když se zastavil a ohlédl. Pak se vrátil několik kroků zpět, poklekl a něco si zblízka prohlížel.

„Pojďte sem…, asi tudy vede cesta…“

Děti se seběhly k Frngálovi. Spatřily v nízké trávě něco, co by mohlo být pěšinou, ale už velmi dlouho nepoužívanou. Rozhodli se jít po ní a ponořili se do mlhy. Nejprve byli sotva schopni pěšinu sledovat, ale po nějaké době mlha začala řídnout a mohli se začít trochu rozhlížet. Objevovaly se první stromy, vlastně to byly spíš keře, které se postupně změnily na jednotlivé stromy, až se ocitli v lese. Jen ten les byl jiný, než jaký dosud znali. Frngál nedokázal určit jediný strom a dosud nenarazili na žádnou květinu. Půda byla pokrytá něčím, co nebylo ani listím ani jehličím. Kmeny všech stromů si byly docela podobné, byly přímé, vypadaly jako spletené ze stovek tenkých kmínků a větvily se velmi vysoko.

 

Náhle se Frngál zastavil a roztáhl ruce, aby zadržel děti, které šly za ním.

„Fanouši,“ zašeptal, „truhla…, nechal jsi ji odemčenou?“

„Samo, že jo…“ vydechl František

Helenka se rozhlížela kolem, napnutá jako struna. Cítila, že něco je jinak než by asi mělo být.

„Něco se před námi hýbalo…, zmizelo to mezi stromy…!“, znovu zašeptal Frngál, „takže oči na šťopky a nedělejte zbytečný kravál, ať jsme ti první, kdo uvidí to druhé…, Heli ty hlídej vlevo, Fanda vpravo a občas se oba podívejte za sebe, já hlídám cestu před námi. Jdeme…“

 

Husím pochodem vyrazili dále. Po chvíli začalo mezi stromy probleskovat světlo, až vyšli z lesa docela. Otevřela se před nimi široká krajina, lemovaná nízkými kopci. Žádný z nich nedosahoval až do mraků. Vzduch byl čistý a jasný, viděli velice daleko. Krajinou klidně a pomalu protékala mohutná řeka, která mizela za nejvzdálenějšími kopci. Nad ní zahlédli pohybující se body, snad ptačí hejna a na břehu něco, co by mohlo být kamzíkem nebo kozou, jen to bylo třikrát tak větší, z hlavy tomu čněly dlouhé, do spirály zakroucené rohy, které se skoro dotýkaly jejich zad a mělo to dvě nohy navíc. A v každém případě nebyly „zamrzlé“ – bylo víc než zřejmé, že se pasou. Nad řekou se klenul kamenný most.

„K zemi a ani hnout…,“ zasyčel Frngál

Všichni tři se přibili k zemi. Frngál chvíli pozoroval dění před sebou a když se ujistil, že nebyli nikým a ničím spatřeni, zavelel:

„Pomalu, při zemi a hlavně potichu zpátky do lesa…“

Nebyli daleko od prvních stromů, a po chvíli se mohli zvednout a zrychlit. Když si byl Frngál jist, že už je nikdo od řeky nemůže spatřit, zastavil se a povídal:

„Tak, a je to tady. Něco jsme našli. Sice ne to, co jsme sem přišli hledat, ale to co jsme našli, je jinak, než jsme si mysleli, že to bude. Chci tím říct, že tady truhla nefunguje. Můžeme přemýšlet proč, ale teď a tady asi na to nepřijdeme. Tam dole něco a někdo žije a ten někdo umí postavit most. Jinak nevíme nic. Nevíme, jak co je, nebo není nebezpečné, co umí a co můžeme, nebo nemáme čekat. Nevíme, nakolik tady fungují hůlky. Máme dvě možnosti. Buď se vrátíme domů a všechno promyslíme, nebo pokračujeme s tím, že jestli se něco semele, budeme to řešit za pochodu a budeme improvizovat. Kdybych vás roky neznal a nevěděl co ve vás je, bez řečí bysme mazali domů, ale takhle máte na výběr, takže je to i na vás. Já jsem pro, pokračovat, ale jestli si jeden z vás netroufá, vracíme se.“

 

Neváhali ani vteřinu:

„Pokračujem…“, vypadlo z obou současně.

„Prima,“ pokračoval Frngál, „tedy základní pravidlo, když zavelím domů, přestanete přemýšlet a letíme domů. Hůlky přivázat na ruce a do pohotovosti. Když bude třeba, mluvit budu já, …tedy pokud se domluvím. Všechno ostatní pak je jen a pouze na vás a jako vždy: Krejeme si záda. Všechno jasné?“

 

Oba dychtivě přikývli. Přivázali si hůlky k zápěstí, a vydali se z lesa k řece a mostu, který tam spatřili.

Dostali se skoro na půl cesty mezi lesem a řekou, než je objevilo stádo podivných koz. Zaslechli krátké písknutí a všechna zvířata se okamžitě dala na útěk. Frngála napadlo, že asi znají člověka, a že je zřejmě člověk loví. Kromě toho si všimli, že na předmostí na protější straně řeky stojí jakýsi bílý monolit. K mostu se pak dostali, aniž by se cokoliv dalšího přihodilo.

 

Byla to mohutná stavba a podle jejího stavu, bylo o ni dozajista pečováno. Jen na okamžik zaváhali, než se pustili na druhou stranu. Byli za polovinou toku řeky, když na druhém břehu, jakoby ze země, se vyloupla postava ve splývavém hábitu s krátkou špičatou kápí. Nijak se nehýbala, jen stála a zdálo se, že snad pozoruje dění na mostě. Sevřeli pevněji hůlky a pokračovali na druhý břeh. Když se přiblížili, postava zvedla skloněnou hlavu a shrnula kápi na záda. Objevil se mladý, štíhlý muž, který uctivým hlasem promluvil:

„Jsem Lavrin, strážce mostu. Jste očekáváni, prosím, následujte mne.“, zaslechli krásnou češtinu. Pokynul rukou k monolitu.

Jak to že mluví česky – napadlo Františka.

„Nevím co je česky,“, odpověděl Lavrin Františkovi, „slyším vaše myšlenky, jako vy slyšíte moje a hlas zde nehraje roli. Duše má jen jeden jazyk, ať je odkudkoliv.“

…a do pytle, telepati – pomyslel si František, - to bude průšvih…

„Myslím, že nebude…“, odvětil Lavrin s úsměvem.

Frngál s Helenkou pochopili, že Lavrin mluví s Františkem a dokázali si z toho, co slyšeli, vzít své. Lavrin pak vstoupil do monolitu, byť tam žádné dveře ani nějaký otvor nebyli.

Frngál s dětmi na sebe pohlédli, když hajný hlesl:

„Jdu první, vy tu počkejte. Když pro vás do minuty nepřijdu, mazejte domů. Netušíme, o co jde, a je to hodně podivné, ale…“

Náhle Lavrin opět vystoupil z monolitu:

„Rozumím vaší nedůvěře, ale není se čeho obávat. Jak jsem pravil, jste očekáváni.“ a pokynul rukou.

Frngál, si chtěl na kámen sáhnout, avšak ruka prolnula povrchem. Dodal si odvahu a vykročil. Děti bez zaváhání vyrazili za ním.

 

Vystoupili z jiného kamene v jakési vesnici, uprostřed něčeho, co vypadalo jako náměstí, roubené dokola podobnými kameny. Přivítala je modrá obloha s příjemně hřejícím sluncem. Odevšad se linula spousta zvuků a v ulici, kterou tvořily sruby s malými zahrádkami, běžel čilý život. Vesnice ležela na dně širokého údolí po stranách úzkého potoka a v polovině svahu jednoho z kopců kolem údolí, z husté zeleně bíle svítila malá kamenná pevnůstka.

Okamžitě byli středem pozornosti. Nejprve se kolem nich seběhly nejmenší děti, následovány rozvážněji těmi staršími a všechny si je zvědavě prohlížely. Odvážnější se přiblížily na dosah a ti nejsmělejší z nich, se pokoušely si na nové příchozí sáhnout. Jejich průvodce z mostu, vystoupil z kamene jako poslední:

„Vítejte v Mezihoří…“, pravil a rozvážným krokem se vydal ulicí a pokynul Frngálovi a oběma dětem, aby jej následovali. Když procházeli vesnicí, v některých domech se někdy ve dveřích, jindy za oknem, objevily i dospělé zvědavé oči.

Opustili ves a vydali se do kopce, cestou vedoucí k pevnůstce. Frngál se naklonil k Františkovi a zašeptal na něj:

„Jak to jen trochu půjde, zkus hůlku, ať víme, na čem jsme…“

„Netřeba zkoušet,“ obrátil se s úsměvem Lavrin na Frngála, „vaše hůlky svoji moc neztratily, ba naopak, ale vše vám bude vysvětleno.“

Frngál se skoro zastyděl a pomyslel si: - Vždyť mne nemohl slyšet… -

„Neslyšel, avšak viděl jsem tvé myšlenky…“, řekl Lavrin a pokračoval v chůzi.

a do Prčic -, pomyslel si hajný, a hned si uvědomil, že jej Lavrin asi zase slyšel, protože ten se jen otočil a usmál se. Do pevnosti to už nebylo daleko.

 

Zanedlouho procházeli bránou v hradbách. Nebyla postavená, byla vytesána do skály, stejně jako celý zbytek pevnosti. Vše tak bylo zbudováno z jediného kusu kamene. Nádvoří, na které se bránou dostali, bylo úzké s hlazenou kamennou dlažbou, a z obou stran se tyčila hladká bílá skála. Průčelí vévodila jediná vrata, nad kterými se tyčilo hrozivé podsebití. Průčelí samotné nebylo součástí jakéhokoliv domu. Bylo taky vytesané do skály a domem byl celý kopec před nimi. Vrata byla dokořán a Lavrin zamířil k nim.

Přes další dvoje mohutné dveře vstoupili do rozlehlé síně, s vysokými sloupy po stranách. Sluneční světlo dosahovalo skoro do poloviny sálu a ve zbytku pak nebylo třeba žádného osvětlení. Důmyslný systém zrcadel vedl světlo do všech zákoutí, tedy ani oken nebylo zapotřebí, jak později zjistili, v žádné části tohoto chrámu. Lavrin je bez zaváhání vedl do hloubi kopce. Procházeli širokými chodbami s mnoha dveřmi. Nikde nebyla žádná zbytečná výzdoba, vše bylo účelné, prosté a přesto působilo vznešeně. Po chvíli zamířili do jedněch dveří, které se nijak nelišily od ostatních, Lavrin je otevřel, a pokynul trojici, aby vstoupili a sám zůstal venku.

 

Místnost byla zalitá světlem ze zrcadel pod stropem. Vévodil jí dlouhý mohutný stůl, místo židlí lavice, potažené kůží, a u stěn jednoduchý, ale bytelný nábytek s policemi. V čele byl nějaký oltář, před kterým, zády k nim, stál prostovlasý muž, zahalený do dlouhého pláště z hrubé tkaniny s prostým lemováním.

„Že ti to ale trvalo, Jindřichu…“, promluvil muž, aniž by se otočil.

Frngál docela zkoprněl. Jmenoval se totiž Jindřich a hlas mu připadal velice povědomý.

„Jirko???“, vypravil ze sebe Frngál, neschopný jakéhokoliv pohybu.

Děti s otevřenými pusami sledovaly dění, které před nimi odvíjelo.

Muž se otočil a se širokým úsměvem pohlédl na Frngála pak mu vykročil v ústrety.

„Nezapomněl…,“, řekl muž, přistoupil k Frngálovi a objal jej, „ …tady mi říkají Mitrandir, …a chvíli vydrž…, než se vzpamatuješ, přinesu něco k pití a k jídlu, asi jste vyhládlí…, koho to máš prosímtebe sebou?“, pohlédl na vykulené děti. „Zatím se usaďte, asi si máme co povídat.“, a někam zmizel.

Netrvalo dlouho, než se vrátil. V každé ruce džbánek a za ním kráčely dvě ženy v dlouhých splývavých šatech. Nesly na podnosech roztodivné ovoce, pečivo a kousky opečeného masa. Postavily vše na stůl, přidaly pohárky, Mitrandir jim uctivě poděkoval, usadil se proti Frngálovi a ženy s lehkou úklonou odešly.

 

Chvíli na sebe koukali, než je Mitrandir pobídl: „Tož si berte, muselo vám vyhládnout, než jste se sem dostali…“

„Ani ne, jedli jsme před hodinou“, poznamenal Frngál s úsměvem, „ale když jinak nedáš…, …a ty nedáš, jak si pamatuju…“ a podal si kus masa a ochutnal, aby neurazil.

„Tak povídej, když nejíš, ale pivo si dej, takové jsi ještě nepil…, …jak jsi mě našel?“, zeptal se Mitrandir a Frngál odvětil:

„Já ke všemu přišel jak slepý k houslím,“, odpověděl Frngál, „tady Frantík je hlavní pachatel,“ a otočil se na Františka. Ten, ač nebyl stydlín, zrudl a sklopil oči. Možná král, či kdo to byl, a s někým takovým ještě nikdy nemluvil.

„Františku, tohle je ten můj kamarád větroplach, o kterém jsem vám vyprávěl. Povídej, jak to všechno bylo, máš v tom prsty z nás nejvíc, tak zahoď stud a chutě do toho…“, povzbudil jej Frngál a František se osmělil a spustil. Za chvíli mu už přizvukovala i Helenka. Mitrandir pozorně naslouchal, jedinou otázkou je nepřerušil. Když skončili, chvíli s vážnou tváří přemýšlel. Pak se rozpovídal:

„Není toho mnoho, ale něco to vysvětluje, i když se objevilo více nových otázek, než jsem teď dostal odpovědí. Asi bych měl vyprávět, jak jsem se sem já dostal…“, začal Mitrandir svůj příběh.

 

„Bylo to tenkrát v Asii, v jedné vesnici pod horama v Indii jsem se přimotal do jednoho takového místního průšvihu. Jednomu děvčeti tam šlo o život, a já ji uklidil, aby ji nenašli. Z vděčnosti mi pak darovala tohle…“, přes hlavu si přetáhl tenký kožený pásek, na němž se houpal malý kroužek s ornamentem místo kamene. „V noci zmizela a já měl za to, že už ji neuvidím. Druhý den ráno, nevím, proč mě to napadlo, jsem si prstýnek vyzkoušel. Zalilo mě světlo a objevil jsem se tam co vy. Přešel jsem most, jako vy a zbytek už znáte, jen to trochu jinak skončilo. Ve vesnici se za nějakou dobu objevila Mája, to děvče z hor, které jsem předtím zachránil. Nějak jsme to dali dohromady. Byl z toho kluk. Jenže pár dní po tom, co se narodil, se všechno pokazilo. Do vesnice vtrhli Černovádi, jak jim tady říkají, nebo taky Temné zlo, a od té doby jsem Máju ani kluka neviděl. Bylo to ošklivé, asi je vzali sebou, jako spoustu dalších, ale jistě to nevím. V tom šílenství, které se tu rozpoutalo, se mi ztratili z očí. Když pominula největší hrůza, postavili jsme tuhle pevnost, abychom se měli kam schovat, kdyby zase bylo zle. Naučil jsem je pár věcí a tak nějak ze mě udělali něco jako stařešinu. Já už jsem neměl odvahu znovu pokoušet prstýnek. Netuším, kam by mě poslal. A tady se dějí věci, které mi dodnes nejdou příliš na rozum. Ale na to přijdete brzo sami, místní se s tím netají. Asi i proto, mne až tak nepřekvapuje, jak jste se tu ocitli.“

 

Frngál s dětma poslouchali, slovem nevyrušili, jen ke konci toho povídání se začal František ošívat, jakoby čekal, až Mitrandir skončí. Frngál, už věděl, co bude následovat. František takhle vyváděl, když se chtěl ptát a ani tentokrát nezklamal. Jakmile Mitrandir domluvil, vyhrkl ze sebe:

„Můžu vidět ten prstýnek?“

Mitrandir pohlédl na něj pak na Frngála. Hajný jen malinko přikývl a Mitrandir podal prstýnek Františkovi. Ten jej vzal jej mezi prsty a velmi důkladně si prohlížel ornament na místě kamene. Náhle prsten odložil na stůl, přeskočil lavici se slovy:

„Nikam nechoďte, hned jsem zpátky…“, zazářil a zmizel.

Frngál se jen usmál:

„Jo, tak tohle je náš Fanda. Nač by se ptal, jestli může…“

Ani to nestihl doříct a ze světelné koule, která se utvořila uprostřed místnosti, se vyloupl František, v  ruce svitek a knihu, kterou jako jedinou uměli přečíst a z kapsy vytáhl lupu a pohlednici od Mitrandira.

„S dovolením, jsem si půjčil, pane Frngál, v pořádku vrátím“, povídá František. Rozložil pergamen na stole, vedle položil pohlednici s obrázkem a knihu a sáhl po prstenu. Jen chviličku zkoumal lupou ornamenty na známce a prstenu, když podal obojí Frngálovi:

„Koukněte sám, pane Frngál…“, a podal mu i lupu.

Mezitím co Frngál zkoumal Františkův objev, naklonila se Helenka k Františkovi:

„Jak ses sem dostal, když jsi měl pohlednici v kapse…?“

„No jak…, hůlčička ví, bez koho nevydržím ani hodinu…“, mrkl František na Helenku, „už se ti neztratím a ty se mi nikam neschováš…“, odvětil s úsměvem a z očí mu koukali všichni čerti.

Helenka jen zakroutila hlavou, mezitím Frngál zjistil, co Františka napadlo.

„Patří k sobě,“ a podal všechno Mitrandirovi, „a co s tím má společného pergamen, nebo kniha?“, ptal se Františka.

„Hele…“, František ukázal prstem na řádek v pergamenu, kde stálo:

… obruč brány otevírá …

a pak ukázal na prsten, který mezitím Mitrandir zase odložil na stůl. Pohlednici si nechal v ruce a dlouze, ze všech stran si ji prohlížel:

„Jindro, odkud to máš?“, zeptal se.

„Poštou to přišlo, …proč?“, odvětil Frngál

„Tohle já neposlal a ani nepsal, i když to tak nevypadá…“

Autor Papaláš, 24.02.2014
Přečteno 668x
Tipy 1
Poslední tipující: Zrska
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí