5.kapitola - Hrad

5.kapitola - Hrad

Anotace: ***

Sbírka: Truhla

Tři páry očí se upřely na Mitrandira. Nastalé ticho přerušil až Frngál když v očích dětí vyčetl spoustu otazníků. - Tohle asi bude chtít čas -, pomyslel si a pak se zeptal:

 „Uděláme si tady takové malé prázdniny?“

František s Helenkou okamžitě nadšeně souhlasili.

„Tedy, jestli nás někde ubytuješ…“, požádal Mitrandira a s úsměvem dodal, „…o kuchařku se nám starat nemusíš, máme svoji.“, a pohladil hůlku.

„Jako by se stalo…,“ přitakal Mitrandir s potěšením, „…ani nevíš, jak si potřebuju s někým pořádně pokecat. Přivedu někoho, kdo se o vás postará.“, a odešel.

„Trochu se tu rozhlídnem.“, řekl Frngál dětem, když Mitrandir zmizel ve dveřích. „Možná něco najdeme, nebo nás napadne. Každopádně, máme jen polovinu tajenky.“

 

Mitrandir se po chvíli vrátil, v doprovodu vysoké, štíhlé ženy.

„Lajla, můj dobrý duch…“, a usmál se na ni, „…Lajlo, to jsou František, Helenka a můj dávný přítel, já mu říkám Jindřichu, ale vy už si je asi nějak pokřtíte po svém, jak vás znám. Prosím, ukaž jim ložnice, nějakou dobu se u nás zdrží.“

Lajla všechny pozdravila pohledem a úsměvem, a vybídla je, aby ji následovali. Když je vedla útrobami pevnosti, všichni tři cítili, že k nim promlouvá. Žádná slova sice neslyšeli, ale cítili její myšlenky, které jim plynuly hlavami, a i když mnoho nerozuměli, nějak si získala za tu krátkou chvíli jejich důvěru. Každého uvedla do jeho vlastní ložnice se společnou místností a než odešla, všem věnovala malý medailonek, docela stejný, jaký zdobil její hruď.

„Bude vás hlídat,“, pravila, „ne vždy je zde bezpečno, jak by se mohlo zdát.  Může vás uchvátit temnota, pak vám bude světlem, za kterým se budete moci vydat. Mitrandirovi na vás velmi záleží a přeje si, abychom vám poskytli největší možné bezpečí a pohodlí.“

Přijali dárek i pohostinství a ocenili pečlivost, s jakou se jim věnovala. Hůlky je pak ubytovaly. Skříně naplnily oblečením a postele jim s dovolením „přestavěly“, na jaké byli zvyklí.

 

Helenka už seděla ve společné místnosti, a listovala první knihou, když se objevil František. Pokoušela se najít nějakou souvislosti mezi knihou a tím co se jim do teď přihodilo.

„Fanouši, co si o tom všem myslíš…?“

„Že nás asi ještě čeká kopec srandy. Ale tady nic nezjistíme, měli bysme vypadnout ven…“

„Najdeme pana Frngála, ať nás nehledá a mizíme…“ rozhodla Helenka a za chvíli už pelášili z pevnosti do vesnice.

 

Kousek před vesnicí zahlédli skupinku dětí, bavící se nějakou hrou. Docela při tom na sebe halekaly a zpočátku si ani nevšimly, že jim přibyli diváci. Až po chvíli jeden z chlapců pohlédl jejich směrem a zanechal hry. Jen malý okamžik váhal a pak se vydal k Františkovi a Helence.

„Vy jste malí lidé z Hory, že?“, povídal.

Pohlédli na sebe – Asi jo, …když to říká –, pomysleli si a František je představil: „To je Helenka, já jsem František.“

„Já vím. Já jsem Kuram. Proč jste k nám přišli?“

„Na prázdniny…“ řekla Helenka.

„…aha, …to je něco prázdného?“, pohlédl tázavě Kuram na Helenku

- No skoro… - v duchu se usmála,

„…a k čemu jsou takové prázdniny?“

- Ježkovy voči, vždyť oni nás vlastně slyší… - uvědomila si a pokusila se změnit téma:

„Co to hrajete?“

„Nehrajeme, to je luftbal…“

„A co to tedy děláte, když nehrajete?“

„Luftbalujeme, chcete se to naučit?“

„Jasně…, co máme dělat?“

„Helenka bude modrá a František červený.“, a dotkl se jejich rukávů. Objevily se na nich barevné proužky, jak určil Kuram a všimli, že podobný má i on.

„A co máme dělat?“

„Na to přijdete…, pojďte“

 

Měl pravdu. Za chvíli už nebylo vůbec znát, že luftbalují poprvé v životě, pravidla jim sama skákala do hlav. Když hra skončila, proužky samy od sebe z rukávů zmizely. Děti se rozprchly do vesnice, jen Kuram se posadil k Helence a Františkovi do trávy. František vykouzlil něco k snědku a Kuram rovnou spustil:

„Jaké je to na Hoře?“

„Jen hromada, šutrů, jinak nic…“, odvětil s plnou pusou František, „tys tam nikdy nebyl?“

„Ne, my tam nechodíme, jsou tam duchové!“

„Jací duchové?“, ozvala se Helenka.

„Zlí duchové…, kdo se chce vrátit, musí je oklamat…“

„…jak moc jsou zlí…, ti duchové?“ pokračovala Helenka.

„Unášejí lidi, jen málo se vrátilo a všichni měli nemocnou duši…“

„…a ti co se nevrátili, hledali jste je?“

„To je zbytečné, ani moudrá studna o nich nic neví…“

„Jaká studna?“, zpozorněl František.

„Velcí se k ní chodí radit…“

„…a o čem?“

„…co mají dělat, když se něco stane a neví si rady. Ale od doby, kdy je u nás Mitrandir, už tam moc nechodí…, on ví skoro všechno, co ví studna…“

Helenka s Františkem se na sebe podívali.

„To vám nebude nic platné, tam jít…“, povídal Kuram.

„Nic jsme neřekli…“, podivil se František.

„Neřekli…“, usmál se Kuram

„Hele, nech si to, co mám v hlavě, je moje…“

„Tak si to schovej…, já už musím domů, táta mě shání…“, odvětil Kuram a odběhl do vesnice.

„S tím jejich čtením myšlenek budeme muset něco udělat, jinak si v klidu nezajdeme ani na záchod…“, poznamenal František.

„To taky, ale teď musíme najít pana Frngála…“, dodala Helenka. Uklidili, co zbylo ze svačiny, a rozběhli se k pevnosti.

 

Frngál se sešel s Mitrandirem ve velkém sále. Děti už byly z pevnosti venku, Mitrandir nabídl Frngálovi pohár vína a dali se do řeči. Neviděli se dlouho a měli si o čem povídat. Když dopili, Mitrandir nabídl Frngálovi, že jej provede Mezihořím a seznámí s lidmi, kteří v něm žijí.

Procházeli jedinou ulicí, a Mitrandir se zastavil skoro u každého domu. Někde se jen pozdravil, jinde prohodil pár slov. Bylo zřejmě, že je ve velké vážnosti a respektován. Nic ale neukazovalo na to, že by do vesnice zavítal někdo neobvyklý. Každý se věnoval tomu, co bylo pro něj právě důležité.

Na náměstí s kameny se Frngál dozvěděl, že jsou to brány na jiná místa tohoto světa k cestám za obchodem a přáteli. Prý není třeba hlídat, kdo z nich vystoupí. Všechny, ať stály kdekoliv, dokázaly rozpoznat, s jakými úmysly do nich kdo vstupuje a pokud by nebyly čisté, odeslaly by jej na jediné místo, kam se nikdo nikdy nechtěl dostat - na úpatí Hory. Jak a kdy se brány objevily tam, kde stojí, nikdo nevěděl. Jen pověsti o Šedivém čaroději dávaly tušit, že než ruce, byla to něčí vůle, která umožnila, aby k sobě měli blíž ti, kteří kolem nich žijí.

Zamířili pak k domu o poznání většímu, než byly ostatní okolo. Proč byl větší, bylo Frngálovi zřejmé hned, když Mitrandir otevřel dveře. Byl to místní hostinec a nejen to. Místnost, do které vstoupili, byla prázdná, jen lavice kolem bytelných stolů čekaly na své zákazníky. V protějším rohu se ve dveřích objevil malý, podsaditý, prošedivělý muž. Setkali se u výčepu a muž je uvítal:

„Buďte pozdraveni, přátelé…“.

„Můj přítel a právě host …“, odpověděl Mitrandir.

„Jindřich, já vím …“, doplnil muž, a promluvil k Frngálovi „… vítej v mém domě, který je i tvým domem, budeš-li toho mít zapotřebí.“

„Náš šaman, čaroděj, kouzelník, jak chceš, ale hlavně učitel Nirnan,“ představil Mitrandir muže Frngálovi, „…lidé tady se nerodí s tím, co jsi dosud mohl vidět. Všechno se učí, už od nejútlejšího věku. Většinou od rodičů a co rodiče nesvedou, a dítě by mohlo, přichází na řadu mistr…“, koule světla náhle přerušila Mitrandira v půli věty a z ní vystoupili František s Helenkou.

„V pevnosti jsme vás nenašli, tak jsme si pomohli…, něco možná máme!“, vyhrkl František a zadíval na Nirnana, „…jéé…, dobrý den…“, a sklopil oči. „…jestli rušíme, tak to počká…“, hlesl provinile.

„Hezký den Františku, i tobě Helenko,“, odvětil Nirnan s úsměvem, „vítejte v mém domě. A určitě nerušíte, přijměte místo, rádi si vás poslechneme.“ Pravil vlídně Nirnan. František poslal tázavý pohled Frngálovi a ten přikývl:

„Směle do toho, kamaráde, tady jsme v dobré společnosti.“, řekl Frngál, a František povzbuzen, spustil:

„Mají tady nějakou kouzelnou studnu, nevíme, sice co všechno umí, ale prý umí poradit…, tak jestli bysme se nešli třeba zeptat…“

Frngál pohlédl na Nirnana.

„Říkáme ji studna moudrosti Františku, ale nevím, jestli umí poradit tak, jak si to představuješ. Ona nemluví, řečí jak ji znáš. Poslouchat není co, a ani nic neuvidíš, jen otevřená mysl ti dá odpověď, ale především, je zapotřebí správně se zeptat.“

František s Helenkou koukali, jakoby Nirnan mluvil nějakou cizí řečí a očima hledali záchranu u Frngála.

„Tak umí poradit, nebo ne…?“, podívala se Helenka na Nirnana.

„Dobrá, tedy řeknu to jinak,“ usmál se Nirnan, „…vím, že vy se budete umět zeptat a budete i rozumět tomu, co vám poví…“

 

Jedna z bran na náměstí zazářila a vystoupil z ní muž. Byl zde poprvé, Nikdo z vesnice jej neznal. Krátce se rozhlédl a zamířil k hostinci. Vstoupil, pokývnutím hlavy pozdravil a usedl stranou všech. Požádal Nirnana o něco k pití a na stůl položil vak. Když byl obsloužen, chvíli jen pozoroval dění v místnosti. V jednom okamžiku, se jeho pohled setkal s Mitrandirovým. Pozval jej posunkem k sobě, tiše spolu hovořili a pak Mitrandirovi nabídl pohárky, které vytáhl z vaku. Ten si je se zájmem prohlížel a pak chvíli smlouval o ceně. Nakonec se dohodli, muž udal, co udat chtěl, se všemi se zase rozloučil a odešel. Nebýt Mitrandirova obchodu, asi by si ani nevšimli, že tu vůbec byl někdo další.

Schylovalo se k večeru, když se všichni vydali zpět do pevnosti. Vraceli se nejprve mlčky, Mitrandir nad něčím přemýšlel, ale pak se rozpovídal. Mluvil o životě ve vesnici, o Lajle a o světě, do kterého se dostali. Cesta jim tak uběhla rychle a za chvíli už usínali ve svých postelích.

 

Druhého dne ráno, i když si mysleli, že se vzbudili sami od sebe, byla to Lajla, která je vytáhla z postelí, aniž by vstoupila do světnice ke komukoliv z nich. Nechali se pozvat na snídani, a když uklidila ze stolu, požádala Františka o jeho hůlku. František nemohl vědět, co s ní Lajla zamýšlí, domníval se, že je jen zvědavá, proto se ani neptal, nač ji potřebuje, když jí hůlku podával. Byl si jist, že bez jeho přičinění s ní stejně nic nesvede. Lajla však zavřela oči a zamířila hůlkou ke stropu. Světlo, které tentokrát z  hůlky vystoupilo, bylo jiné, než dosud znali. Pohltilo je všechny najednou i s Lajlou a pak se rozplynulo. Lajla se usmála a všichni tři, v prvém okamžiku s úžasem poslouchali její slova, která jim běžela hlavou.

„Vracím co je tvé a děkuji za důvěru.“ pohlédla Františkovi do jeho užaslých očí a podala mu hůlku, „…znám její sílu a byla mi propůjčena moc jí vládnout. Je nás tady jen pár takových a nikdo neví, proč Šedý čaroděj vše zařídil právě takto. Vy sami, teď vlastní vůlí, rozhodujete o tom, s kým chcete promlouvat a bude to vaší součástí v tomto i jiných světech. Teď už znáte i to, jak nový dar používat.“

František malinkou chvilku přemýšlel. Pak bez dalšího slova pozvedl svoji hůlku nad stůl a v příštím okamžiku na něm ležela druhá, zbrusu nová. Pohlédl na Lajlu a ona byla jediná, která Františka slyšela. Co si řekli, navždy zůstalo mezi nimi, a jen jedno bylo zřejmé. Lajla s lehkou úklonou přijala nabídnutý dar.

„A teď už na nás čekají ragůlové a tady nám hůlky nebudou nic platné.“, usmála se a vyzvala je, aby ji následovali.

Vedla je do stájí, kde stála nádherná zvířata, podobná koním. Všechna byla osedlána, a stačilo jen vzít za uzdu a vyvést je ven. U jednoho z ragůlů spatřili dívku. Ohlédla se po příchozích a přívětivě povídala:

„Vše je připraveno, matko, můžou si vybrat svého průvodce.“

„Moje dcera Nimira,“, představila Lajla dívku, „bude vám dělat společnost a zdejšího rádce,“, pohlédla na děti, „…já už některé věci docela zapomněla.“, dodala s úsměvem.

Podvědomě si každý vybral své zvíře.

„Nechte se vést jen citem…,“ povídala Lajla, „…ragůlově vám rozumí, vědí, co od nich žádáte, a půjdou vám vstříc. Stačí jen udržet se v sedle. Ovládáte je svoji myslí a oni dokáží rozpoznat, zda vám hrozí nebezpečí a vyhnout se mu. Věřte jim, jako věříte sami sobě.“

„“…a nějaká jména…,…mají…?“, zeptala se Helenka, když hladila po krku zvíře, které si vybrala.

„Taková, pro jaká se rozhodnete, jste jejich první jezdci. Kdokoli další, už vás musí žádat o svolení. Jinak se nesveze…“, řekla Lajla.

I když z těch tří nikdo neměl podobnou zkušenost, okamžitě se v sedlech cítili jistě a bezpečně. V doprovodu Lajly a Nimiry se vydali z pevnosti, nejprve do vesnice, kde se k nim přidal Kuram, aby pak všichni společně vyrazili do volné krajiny.

Po skoro neznatelné stezce stoupali do kopce. To už je Lajla zavedla z otevřených plání do hustého lesa. Ragůlové volili sami, kudy jít zcela jistě a bezpečně. Nebylo třeba je pobízet nebo řídit.

 

Náhle, jako když jej vyčaruje, se před nimi mezi stromy objevil srub. Ve dveřích stál starý muž s dlouhými, bílými, hustými vlasy a plnovousem a pozoroval všechny zkoumavým pohledem. Lajla se s mužem pozdravila, seskočila s ragůla a Frngál ji následoval.

 „Pokračujte ke staré pevnosti sami…“, řekla dětem, „až bude čas, zavoláme vás k návratu.“ a následováni starcem, vstoupili s Frngálem do srubu.

 „Kdo to byl?“ zeptala se Helenka, když už měli srub za zády a stoupali dále lesem.

„Strážce minulosti Kiras…“, odpověděla Nimira, „zná všechny cesty za věděním a kdysi dělal učitele. Dnes už jen občas poradí.“

„A proč bydlí tady?“, podivil se František, „ve vesnici se mu nelíbí?“

„To ne, jen když se blíží náš čas, odcházíme tam, odkud jsme přišli.“

„Já bych nechtěl zůstat sám, až budu starý….“, poznamenal František.

„Ale oni nejsou sami, jsme s nimi všichni…, pořád…, pokud oni sami chtějí…“, odpověděl Kuram, „…pořád si můžou říct, o co chtějí a vždycky je někdo slyší…“

„A to se nebojí těch Černovádů?“ pokračoval František

„Ne, nebojí. Černovádi chodí jen do vesnic, oni se v lese bojí našich duchů…“

„A proč tedy nežijete všichni v lese?“, podivila se Helenka

„…tam se nedá pěstovat obilí…“ usmála se Nimira

Vyjeli z lesa a před nimi se objevil vrchol kopce se zbytky rozsáhlého opevnění. Projeli rozbořenou bránou na prostorné nádvoří a seskočili z ragůlů.

„Kdysi náš lid žil tady v pevnosti a kolem ní. Než nás začaly chránit brány. A taky už nás začalo být tolik, že pole nestačila, museli jsme do údolí.“, líčila Nimira kousky jejich dějin.

„A víte, kdy jste tohle postavili?“, zeptal se František.

„Za doby Šedého čaroděje.“, odpověděla Nimira.

„A kdo byl Šedý čaroděj, každý tady o něm mluví…?“, zbystřila Helenka.

„Nikdo neví, odkud přišel, ani kam odešel. Objevil se v době, když Temné zlo sužovalo náš lid, naučil nás se mu bránit a taky mnoho dalších užitečných věcí. Někteří z nás dodnes, díky němu, ovládají moc hůlky, jenže nikdy se neví, kdo se s tím narodí a ukáže se to, až když jsme dospělí.“, vysvětlila Nimira.

„Takže od něj umí někteří z vás ovládat hůlky, ale žádné vám tu nenechal…, není to divné?“, vyzvídal František.

„Hůlky nenechal, aby se nedostaly do rukou Temného zla, ale nechal zprávu, že až přijde čas, zase se objeví.“

„Jakou zprávu…? Kde…?“, zeptali se František s Helenkou současně…

„Tady…“, usmála se Nimira, „…proto jsme sem jeli…, věděli jsme, že vás to bude zajímat, …pojďte za mnou.“

Nimira je vedla zříceninou. Ve své době to musela být velkolepá stavba. Zdi, které vydržely nápor času a dosud nepadly docela, stále působily majestátně a důstojně. Nimira zamířila k základům kdysi mohutné věže. V patě trosek objevili otvor, kterým prošli do tmavé, chladné chodby. František s Helenkou hůlkami pořídili světlo a mohli tak bezpečně sestupovat do podzemí stavby. Chodba se pozvolna svažovala a několikrát změnila směr, až dorazili k první křižovatce.

Nimira zůstala stát a ukázala na jeden z kamenů, ze kterých byla chodba zbudována. Ve světle hůlek však spatřili jen symbol, vytesaný do hladkého povrchu.

„To je všechno…?“, s údivem se zeptal František a pohlédl na Nimiru.

„Všechno…, nestačí to?“ zeptala se s úsměvem.

„Možná stačí…“, řekla Helenka. Zhasla svoji hůlku a pak ji namířila na kámen se symbolem. Kámen se rozzářil a zmizel.  Hned nato se začaly rozsvěcet a mizet další kameny kolem prvního otvoru, až se před nimi vytvořil vchod do místnosti za zdí, dost velký na to, aby pohodlně prošli.

„Jdeme dovnitř…?“, chtěl se František ujistit, jestli všichni myslí na to samé.

Helenka váhala jen okamžik: „Když už jsme se dostali až sem…,…ale kdo nechce, ať zůstane venku…“

Všichni prošli otvorem a ve chvíli, když byli za ním, v každém rohu vzplála pochodeň a u stropu se rozžal lustr. Rozhlíželi se po místnosti, která byla docela prázdná. Otvor za nimi, který vytvořila Helenka, náhle zmizel.

Než se stihli vzpamatovat, stáli už jen proti pevné zdi.

„Dobrá past…“, osahával František místo, kudy ještě před chvíli procházeli. Na Nimiře s Kuramem bylo vidět, že znervózněli, ale přítomnost a hlavně klid Helenky a Františka jim nedovolili zpanikařit. Helenka znovu rozsvítila svoji hůlku a začali s Františkem zkoumat místo, kam se dostali. Uprostřed místnosti, na jedné z dlaždic, našli další značku. František na ni namířil hůlku a po hře světel se v podlaze objevilo schodiště do dalšího podzemí.

Tentokrát Helenka zaváhala: „Proč je tady ta místnost…? To nedává smysl…, ty schody mohly být už za tou první dírou…“

František se naklonil nad schody a pak pohlédl na Helenku:

„Prima…, to je možná fakt, ale jestli to je past na lumpa a ne na nás, jak jsme se to měli dozvědět…?“

Helenka začala přecházet místností a prohlížela zdi. V jednom místě zůstala stát a pohlédla nad sebe, chviličku prohlížela strop, a pak řekla Františkovi:

„Fando, postav se na stejné místo jako já, ale k protější zdi…, Nimiro, ty běž vlevo, Kurame vpravo, …a jen stůjte, nic nedělejte…“ Helenka počkala, až se všichni postaví, kam je poslala, znovu pohlédla nad sebe a pokračovala: „Ten kdo to tu stavěl, VĚDĚL, že my budeme HLEDAT, protože nebudeme vědět, pro co jdeme, a myslím si, že VĚDĚL, že budeme čtyři…, …a o to tady asi jde…,…podívejte se nad sebe…“

Všichni tři zaklonili hlavu, ale jen František pochopil, na co Helenka myslí. Na kameni ve stropě spatřil vytesanou číslici tři. Nimira ani Kuram arabské číslice neznali, ale že na stropě cosi je, potvrdili.

Helenka zamířila hůlkou ke stropu a požádala ji, aby místnost odkryla svá tajemství. Díra v podlaze zmizela a rozžaly se další pochodně.

„A jestli ti teď vrtá hlavou, co by se stalo, kdyby se tu objevil lump, tak si myslím, že by asi byl sám, a když by objevil schody, prošel by dolů a všecko by se za ním zavřelo a bylo by hotovo…, myslím si, že tohle stavěl ten, kdo stavěl brány a brány poznají lumpa…, vzpomínáš?“, dodala Helenka, „…my budeme hledat tady a myslím, že to už nebude až tak složité. Ono už to tady někde je, ale asi se jen špatně díváme…“,

 „Lidi, pojďte sem…“, zvolal najednou František, „…sem ke mně…, to nebylo dřív vidět…, až když se ty další pochodně zapálily…“

Na zdi, kam se František ze svého místa díval, teď svítila řada znaků. 

Autor Papaláš, 03.03.2014
Přečteno 582x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí