Zelený přízrak ožívá (3)

Anotace: Jura se svým synem, který dostal astmatický záchvat, navštívili lékařskou pohotovost. (Děj zatím působí poněkud nesouvisle).

Sbírka: Zelený přízrak ožívá

* 3 *

Támhle někdo stopuje, nemám mu zastavit?“ řekl si Jura v duchu. Právě vyjeli z města na výpadovku, počasí, že by psa nevyhnal…

Příliš nad tím nepřemýšlel a spíš instinktivně zajel ke krajnici. Promoklý stopař, jakmile uviděl, že mu konečně jedno auto zastavilo, se k němu rozeběhl…

„Kam jste se to vydal v tomhle příšerném počasí,“ zeptal se Jura, když se stopaři konečně podařilo, nasoukat se do trabanta.

„Ale…,“ zamumlal oslovený neurčitě. Pak si pozorně Juru prohlédl a zahlaholil: „Ahoj, to je ale náhoda. Tebe už jsem neviděl…“

Jurovi teď taky došlo, kdo ten stopař je.

„Ahoj Timu…“ mu málem vyletělo z pusy, ale včas se zarazil. „Ahoj Mojmíre,“ zopakoval svůj pozdrav, tentokrát už správně, „kde ty se tady bereš?“

„Ale…,“ spustil Mojmír odevzdaně, „něco jsem měl…,“ na chvíli se odmlčel, „…a pak mně ujel vlak, už jsem to nestihl. A co ty?“ zeptal se nakonec Jury.

„Byl jsem s klukem na pohotovosti,“ postěžoval si Jura. „Má problémy s průduškama a jak začne tohleto počasí, tak je konec. Dali mu injekci, snad to bude dobré. S manželkou uvažujeme, že se odtud budeme muset odstěhovat někam jinam. Někam, kde by mu to lepší svědčilo. Asi do vnitrozemí. Tady na tom severu mu to nedělá dobře…“

„Koukám, že už máš rodinu,“ zareagoval Mojmír alias Timur a podíval se na zadní sedadlo, kde sedělo, či spíš polehávalo malé dítě s viditelně nešťastným výrazem v obličeji. „A to máš jen tohodle jednoho?“  

„Kdepak. Mám už tři. Samé kluky. Tohle je prostřední – Marek. Pak máme ještě Matouše, ten je nejstarší, mladší pak se jmenuje Lukáš.“

Na to Standa nic neřekl.

Silnice teď vedla po svahu nad údolím řeky.

„Támhle se chodilo tábořit,“ ukázal Timur, tedy Mojmír napravo, směrem k výrazné, zalesněné vyvýšenině na protějším břehu.

„No jo, to už je dávno,“ odpověděl Jura, „to jsme byli ještě kluci. To už ani není pravda"

Nechtěl se na tohle téma pouštět do řeči s někým, o kom věděl, nebo aspoň předpokládal, že mohl tehdy patřit k těm z konkurenční party, k těm, co se jim to tehdy snažili za každou cenu překazit. Mojmír použil hezky neutrální výraz: chodilo se, i když, pokud si Jura pamatoval, kromě nich a pak té druhé party o ten kopec dohromady nikdo nezavadil. A potom, co ti druzí opadli, tak snad už vůbec nikdo. A co se týče Timura, tedy Mojmíra, ten tam snad nebyl ani jednou.

Je pravda, uběhlo už hodně času a za tu dobu se mohlo dost věcí změnit. Stává se přece, že z někdejších klukovských soupeřů jsou nakonec v dospělosti dobří přátelé a na vzájemné bitky z mládí pak společně vzpomínají, dokonce s jistou dávkou nostalgie. Ale zrovna u tohohle to jaksi nepředpokládal. Býval to hajzlík už ve škole, a dneska…?

Nevěděl přesně, co dělá, ale podle toho co se o něm říká, a co slyšel, tak zůstal rodinné tradici věrný a teď si mačká zadek na nějaké funkcionářské židli. Od takových lidí radši dál…

„A co ty tvý kámoši,“ pokračoval Timur. „Wolfgang a ostatní. Kde jsou a co dělají?“

„Wolfgang pracuje v muzeu, má tam na starosti nějaké oddělení,“ referoval Jura, protože byl přesvědčený, že tahle informace se nedá nijak zneužít. „Norbert, ten je…, …hergot chlape, co se mi tam cpeš,“ zanadával na řidiče nákladního auta, které před ním vyrazilo z boční ulice, takže musel dost zpomalit. „Teď se za ním budu po celý zbytek cesty courat, předjet se tady nedá kde, je to tu samá zatáčka…“

„A co ty,“ pokračoval Timur ve výslechu, aniž by ho dál zajímali Jurovi přátelé. „Pořád seš na dráze? Dělals výpravčího v Kanici, že je to tak?“

„Výpravčího dělám pořád. Ale v Kanici už ne.“

„A kde tedy.“

„Teď jsem v Břežánkách. Víš, kde to je?“

„Samozřejmě,“ pronesl Timur suverénně, jako by chtěl dát najevo, že má přehled naprosto o všem.

„Co děláš ty,“ chtěl se ještě zeptat Jura, dřív než ale stačil pořádně otevřít pusu, Timur se znovu ozval: „Tady mi zastav.“ To už byli ve městě.

Hned jak se vzdálil, vzpomněl si Jura, jak se s Timurem bavil o svých synech a docela ho zamrazilo.

„Jestli mu došlo, po kom se jmenují, tak mám další kádrový škraloup,“ pomyslel si.

„Ale co,“ řekl si po chvíli v duchu: „Jednak si na mně stejně už nic vzít nemůže a potom - myslím si, že mu to spíš nedošlo a nejspíš ani neví, co jsou ti jejich jmenovci zač. Jeho kulturní rozhled stejně končí někde u Čuka a Geka.“