Neklid

Anotace: Neklid Jednou ráno vstanete jdete do koupelny, vyčistíte si zuby opláchnete obličej a...

Neklid

Jednou ráno vstanete jdete do koupelny, vyčistíte si zuby opláchnete obličej a pak --- pak se na sebe začnete dlouze dívat do zrcadla. Uvědomíte si, že tohle ráno bude stejné jako tisíce rán které už máte za sebou a pravděpodobně tisíce rán do kterých se ještě probudíte. Až si dočistím zuby, tak se oholím učešu – rychle něco posnídám - políbím, přítelkyni která ještě leží v posteli a pak běžím na autobus do práce.
Stále stojíte polonahý před zrcadlem, v ruce držíte zubní kartáček a v hlavě se Vám mihne myšlenka - bylo by vzrušující nevědět co bude ten den následovat, ale s hrůzou zjistíte, že to moc dobře víte. Půjdete do práce - z práce domů – odpoledne strávíte s přáteli nebo s přítelkyní a nebo jen tak sám se sebou. Najednou se zrcadlo koupelně změní v televizor na kterém si můžete přehrát Váš život až na konec jako když se díváte na nudný film, ale přesto chcete vědět jak to dopadne. Dnes je mi třicet dva let - a jmenuji se Tomáš.
Oblékl jsem si bundu a běžel na autobus – stojím na zastávce s těma samýma lidma co včera a z dálky už svítí číslo autobusu, který mě odveze do mé solidní, dobré placené avšak nijak zajímavé práce, jako asi 90% lidí v této republice.
Nastoupil jsem do autobusu, dnes jsem si sedl k oknu a díval se do ulic velkoměsta ve kterém žiju. Všude na Vás řvou reklamy na všechno možný a kolem autobusu projíždí spoustu aut ve kterých většinou sedí samotní lidé a vy si říkáte proč jednou všichni sami když by mohli jet třeba ve čtyřech nebo alespoň ve dvou. Odvrátím zrak od okna autobusu a začnu si prohlížet lidi co jedou se mnou – všichni mají takový ten tupý výraz ve tváři jako když dobytek jede na porážku – nikdo se nesměje a každý čeká na svoji stanicí, aby vystoupil a zapojil se do každodenního procesu. Už slyším jak hlásí moji stanici – vystoupím a před sebou jako každé ráno vidím tu velkou odpornou budovu ve které pracuju. S nechutí, ale přece se vydám k oné budově – ještě pár kroků a zase mě na 8 hodin schramstne a odpoledne mě už nepoužitelnýho vyflusne ven ( honí se mi hlavou )
Sem v práci – sednu si ke svému počítači a začínám si pročítat práci na dnešní den – pracuju jako referent stížností v jedné nejmenované telefonní společnosti. Hodinu čtu, jak sou lidi nasraný, že je v noci vzbudila sms zpráva zaslaná společností ve který pracucu, nebo to, že se náš technik vysral někomu na zahradě ( asi se mu fakt chtělo – pomyslím si ), kdyby se nevysral tomu dotyčnému na zahradě tak by si určitě stěžoval na to, že se náš technik posral do kalhot a nezprovoznil mu přípojku z důvodu neprofesionálního chování, jelikož si musel jet domů vyměnit kalhoty.
Celé dopoledne řeším otázky zákazníků společnosti ve které pracuji - v dopisech které jim píši, je oslovuji jménem naší společnosti – to abych měl pocit, že jsem součástí něčeho velkého a postupně se oddal myšlence, že pracovat pro tuto firmu je mé poslání. Většinou jim zasílám odpovědi v negativního charakteru – ve smyslu …. při podpisu smlouvy s naší společností jste podepsali souhlas snad se vším až na to, že Vás nemůžeme oprcat do zadku. I když věřím, že časem podepíšou i to.
11:30 čas oběda – 45 minut, které máte pro sebe – dnes je středa- den luxusu – dnes si dopřeji oběd ve veřejném stravovacím občerstvení - většinou chodím do čínské restaurace do obchodního centra nedaleko mé práce.
Stojím ve frontě u čínského stánku – dívám se na fotky jídel které si mohu dát – ale má volba je jasná – jídlo číslo 19 – proklatě mastný a nezdravý kuřecí plátky s hranolkama a tatarkou – ale strašně dobrý. Jelikož jsme mladý moderní muž, s nedbalým rozcuchem ve vlasech, ve značkové obuvi a dokonale ladícím svrškem k mým neméně moderním džínům – chodím záměrně ve středu, protože odpoledne jdu na skvoš a zbytečné kalorie spálím. Musím dbát na postavu – jsem vnímán jako atraktivní muž, sportovec, se smyslem pro humor – i když popravdě – nejradši bych od rána do večera žral a pil co mi chutná, vyholil si hlavu abych nemusel řešit účes a večer si ho nechal vykouřit od sexy kurvy, která by mi to za kilo udělala líp než moje cool přítelkyně s estetickým cítěním, která se ke kuřbě odhodlá maximálně, když chce koupit nový kozačky.
Číňan na mě už dělá posunky, abych si vzal svojí porci a já držící tác s mojí pochoutkou – se rozhlednu do prostoru plného stolů a židlí, ječících dětí, křičících rodičů, tlustých romů, moderních mladých můžu jících s otevřeným notebookem a zároveň vypadajících velice zaměstnaně, zamilovaných párů, moderních nezávislých žen, na nichž vidíte, že by až tak nezávislé třeba být nechtěli – to je má rodina se kterou každou středu obědvám. Dlouze v prostoru hledám místo kde bych nebyl nikým sledován a zároveň si mohl v klidu vychutnat své mastné jídlo. Většinou skončím u stolu v čele prosklené stěny obchodního domu, ze které mám výhled na prostranství velkoměsta ve kterém žiji. Mám ho jako na dlani – auta vypadají jako angličáci, které jsem sbíral v páté třídě a lidi jako mravenci, který furt někam hekticky spěchají. Je jich strašně moc – díváte se na ně skrz prosklenou stěnu - prázdné skořápky bez názoru, splácející hypotéky – ovlivnění reklamou veřejným postojem, který Vám řekne co je právně IN – protože už jste duševně tak vycucaný, že nemáte sílu na fantazii a raději se řídíte tím o čem ostatní říkají, že je good i když v koutku Vaší zbylé lidskosti víte, že to až zas tak good není.
Vždycky je pěknou chvíli pozoruju a opovržíhodně se na ně koukám až do chvíle než si přiznám, že jsem jeden z nich. Prototip správného mladého muže, který ví, že to celý směřuje někam do prdele a zároveň ty sračky cucám taky.
Dnes je zvláštní den, kuře mi nechutná jako jindy - tupě zírám do skleněné stěny a přemýšlím o tom, že právě to kuře je asi největší odvaz a hřích co mě dneska čeká. Před očima se mi mihnou zásadní okamžiky mého života, beďary a šikana na základce, tři jointy ( velkej úlet ), rozvod rodičů a konečně na dívku jíž sem opravdu miloval, která mě naštěstí včas odhadla - vzala nohy na ramena a nečekala než jí do tý šedi dostanu taky. Místo ní jsem si našel moderní mladou ženu z dobře situované rodiny, jejíž otec mě toleruje jen proto, aby jeho holčička byla šťastná a já toleruju jeho protože vím, že když budu zpívat jeho písničku budeme se mít relativně dobře a on už financuje rekonstrukci pěkného mezonetového bytečku, který zakoupil mé druhé polovičce.
Zní to strašně co – a zároveň relativně dobře – bubu takovej ten rádoby šťastnej blb, kterej objede své přátele jenom když si koupí nové auto, bude členem tenisového klubu s kupou falešných přátel bez smyslu pro humor, který se o mě budou zajímat do doby dokud ze mě boudou něco mít. Připadám sám si jako ten týpek z filmu Woodyho Elena Match point, ale ten na rozdíl ode mě tím blbem byl dobrovolně.
Dneska je Vážně divnej den, přemýšlím o věcech o kterých radši přemýšlet nechci a všechno mě sere.
Dojedl jsem a vydal jsem se zpět do mé nudné práce – čekala mě asi desetiminutová cesta do té šedivé budovy, ve které jsem ten den musel vydržet ještě asi čtyři hodiny.
Vrátil jsem se do své milované práce a směle jsem se pustil do řešení stížnosti pana Šíky, jemuž jsem asi po dvacáté psal, že aplikace spořitelna je nedílnou součástí softwaru jeho telefonu samsung E95 a pokud s tím nesouhlasí tak má smůlu. Ve dvě hodiny mě pozval kolega Hudeček na kávu z automatu, který byl umístěn v kuchyňce pro zaměstnance. Jako obvykle jsem si dal černé kafe se čtyřmi cukry, které mi symbolicky měly osladit zbytek dne. Seděli jsme s kolegou v kuchyňce a rozebírali kuriózní stížnost pana Šíky, když v tom vstoupila do dveří – drobná zrzka – dokonalostí zrovna nevynikala, ale bylo na ní něco zvláštního, něco provokativního, co mě přitahovalo – sálal z ní život, energie…….a kuchyňka se na malou chvíli stala malou pláží při východu slunce …… Dál jsme s kolegou pokračovali v našem profesním rozhovoru, ale já už jeho slova moc nevnímal a pozoroval zrzku jak si sedla ke stolu vedle nás.----- musela být ve firmě nová, protože sem jí tam nikdy před tím neviděl. Po malé chvíli si k zrzce přisedli její kolegyně a začal dámský rozhovor, jeho obsah mě moc nezajímal, ale já dychtivě čekal na chvíli kdy se zrzka zapojí do debaty --- čekal jsem jaký dojem z ní budu mít a ten dojem přišel. Nebyl to prototyp žádné něžné dívky --- vyjadřování měla obhroublé a zabarvení hlasu připomínalo zpěvačku šanzónů 30 let. Byl to o třistašedesát stupňů jiný tip, než má přítelkyně.
Ve chvíli kdy jsem v rychlosti provedl její celkovou analýzu – pousmál jsem se nad myšlenkou, že bych s takovouto dívkou – ženou chcete-li – strávil odpoledne. ------ Nikdy neříkej nikdy – to jsou slova, které jsem od ní v budoucnu několikrát slyšel.
Po kuchyňkovém záblesku, jsem se ponořil do svého stereotipu ---- bylo léto a tak jako každý rok trávil jsem dovolenou se svou přítelkyní v přímořském letovisku – program následujících 14 dní byl opět lehce předvídatelný – moře opalování , all incluzive, tři super večery s anymátorama ---- dva sexuální akty, a noví přátelé v podobě obtloustlého germánského páru se který si nás přidal na facebooku do přátel a dvěma komentáři našich a jejich fotek ….. přátelství zaniklo.
Po návratu do ČR jsem se opět pustil do zaběhlé rutiny. Jednoho pátečního večera mě kamarád Honza vytáhl na místní diskotéku zvanou Vrakárna .
Vysvětlení pojmu Vrakárna - asi tušíte proč ten název  - ano ano je to tak ….. na tanečním parketu to nebyla přehlídka mladých pružných tělíček, ale oni tanečníci mnohdy věkem pokročilí se museli před návštěvou oné diskotéky pořádně připravit. To znamená nasadit bandáže - problémová místa kloubních spojení potřít Fastumgelem, aby ten nápor prudkých pohybů byl snesitelnější. Vrakárna to byla pro Honzu (mého kámoše) jistota, vlastně pro každého kdo si chtěl v sobotu zašukat. Sem nechodili naivní dítka hledat svojí životní lásku, ale mohl jste zde najít pořád dobrý vrak s hezkou kapotou, v kterém jste si mohl slušně zajezdit – a mnohdy jeho jízdní vlastnosti, byly lepší nežli u mladších modelů .
Tak tedy …… je sobotní večer a já stojím ve Vrakárně u baru a objednávám si božský pivní mok a najednou tam byla – stála vedle mě – ta malá zrzka z práce. Věděl jsem, že jí musím oslovit – trochu neohrabaně jsem jí pozval panáka. Při konverzaci jsem moc originální nebyl, ale to vůbec nevadilo, protože ve Vrakárně přes hity 90 let stejně nebylo moc slyšet. Zašli hrát ploužáky a já neváhal zrzku vyzvat k tanci. Tiskly sme se k sobě na parketu a já se vůbec neostýchal položit jí ruce na zadek. Nebyl to vyloženě můj typ, ale něco na ní bylo. Najednou se ve Vrakárně rozsvítila světla a to bylo milé děti znamení, že díza končí. Ze zrzky jsem při tanci vytáhl, že bydlí nedaleko a tak jsem jí šel doprovodit domů. Za pět minut jsem s ní stál před vchodem domu kde bydlela a nastalo trochu rozpačité ticho …. najednou sem v duchu vzpomněl na slova Jiřího Krampola ….. s kecama vydržíš do doby než se rozestele . Stála tam u vchodových dveří …. podívala se na mě tím teplým pohledem a pak nesměle sklopila víčka …. lehce jsem se k ní naklonil a v tom mi v hlavě projela myšlenka na mou drahou polovičku, perspektivní budoucností v mezonetovém bytečku, a nabídku mého budoucího tchána stát se společníkem v jeho rodinné firmě – ve skrytu duše jsem věděl, že tím polibkem se všechno změní a já budu ztracen. Na chvíli jsem se zarazil, ale ve strachu nad tím co všechno můžu ztratit, jsem se nechal unést svoji touhou. Mé rty se dotkly jejích a já pocítil něco, co jsem prožíval při polibcích se svojí první láskou. Ten večer jsem se už od zrzky nehnul ani na krok – nabídla mi přespání u ní v bytě a já ho přijal – večer jsem usínal s její hlavou na mém rameni a cítil jsem se po dlouhé době vážně dobře. Bylo to paradoxní – všechny ty prázdné večeře beze slov, dovolené v luxusních hotelech mi nedalo tolik, jako tenhle jeden večer v objetí s podstatě cizí dívkou.
Uběhla nějaká doba a já čím dál tím víc času … ovšem na tajňačku ….. trávil s tím zrzavím stvořením – ve spleti různých lží nad tím kde zrovna trávím čas, mé drahé polovičce – jsem prožíval jedny z nejkrásnějších dní mého života. Cítil jsem se jako znovuzrozený, plný síly, optimismu a znovu jsem měl vítr v plachtách. Zrzka mi dávala vášeň, dobrodružství, sex, bylo to jako živá voda. Na jedné straně jsem měl láskyplný pocit bezpečí u mé přítelkyně a zároveň jsem dostával živou vodu od mé milenky.
Měsíce plynuly a já jsem v sobě pocítil opět neklid – paradoxně jsem měl všechno a zároveň nic. Milující partnerku, která mi dávala pocit klidu a bezpečí, ale zároveň již začínala tušit, že se něco děje a na druhé straně ohnivou ženu, která mi nabízela vášnivý sex, dobrodružství a čekala co si zvolím. Ve svém tápání jsem opět ztratil sám sebe a to co se zpočátku zdálo jako rájem …. stalo se peklem na zemi. Nevěděl jsem co od života chci a kam směřuji. Začal jsem mít návaly štěstí poté deprese a má nezáživná práce mě v mém sebe utápění plně podporovala. Obě ženy nemilosrdně utahovali smyčku a já se bál, že přijdu o vše na čem jsem se stal závislým. Jednou večer v pátek jsem seděl s kámošem Honzou na pivu, má drahá polovička na mě věrně čekala doma s večeří a já dostal strašnou chuť na zrzku, ale jak to bývá v pivním opojení jsem omylem napsal sexuchtivou sms pro zrzku mé drahé polovičce. Asi mi každý z vás uvěří, že to nebylo příjemné zjištění – věděl jsem, že ač nerad musím se vydat domů a vyložit karty na stůl. Cestou domů mi opravdu nebylo dobře od žaludku – možná se mi zvedal ze mě samotného, možná sem vypil moc piv …. kdo ví.
Po půl hodině cesty, kdy se mi v hlavě honili nejrůznější myšlenky jsem stanul před vchodovými dveřmi domu ve kterém jsem žil a s nechutí jsem se vydal po schodech do druhého patra. Odemkl jsem … prošel chodbou a v obýváku jsem spatřil to nejzrazenější stvoření. Seděla tam – mlčky – ruce v klínu s rozmazanou řasenkou od pláče. Sedl jsem si vedle ní …… ani jsem se jí nemohl podívat do očí. Položil jsem jí ruku na rameno a než jsem se sebe stačil dostat první kajícné slovo … přistála mi opravdu tvrdá facka. Pochopil jsem, že v tomhle případě doslova platí mlčeti zlato … mluviti stříbro. Pak už jsem jen pozoroval jak v záchvatu vzteku a bezmocnosti – balí své věci do kufru – vše jí padá kolem ….. až si bezmocně klekla ….. z očí jí vytryskly slzy a v ruce svírala krabičku se snubním prstenem. V takovémto životním okamžiku si uvědomíte, že už nikdy nic podobného zažít nechcete.
Odjela ……… seděl jsem sám ve svém bytě, který se stal náhle nejprázdnějším místem na světě a já zde byl jen sám se svým utrpením ….. soudcem a katem sám sobě zároveň. Cítil jsem se vážně špatně a tak jsem vzal mobil a zavolal jsem zrzce. Ta za hodinu seděla vedle mě na stejném místě jako před několika okamžiky moje drahá polovička. Asi si teď pomyslíte, že teď byla vhodná příležitost k tomu začít nový vztah s onou vášnivou zrzkou, ale ten večer se ve mě něco navždy změnilo. Bylo už pozdě a tak jsme se odebrali do ložnice – pomilovali jsme se, ale oba jsme asi už věděli, že je to naposled.
On onoho večera uplynula doba asi tří týdnů – v práci stále stará rutina a já se zase začal scházet se svojí drahou polovičkou. Viděl jsem v ní stále jedinečnou ženu a tak trochu zbaběle jsem doufal, že je stále možnost stát se firemním partnerem ve společnosti jejího otce. Netrvalo dlouho a vše se vrátilo do starých kolejí – má drahá polovička mi odpustila a já se opět řídil do propasti jistoty, dobrých mravů, drahých večeří a tak dále … Uplynul rok a já sem v sobě opět začal pociťovat ten vnitřní neklid – stále jsem nevěděl co to je, ale pod slupkou rádoby spokojeného muže kterého čeká slibná budoucnost, byla troska, která si nechtěla přiznat, že nežije život svých snů.
Bylo na čase se rozhodnout, jakým směrem se můj život bude dále ubírat.
Nejtěžší v životě je rozhodnou se – opravdu se rozhodnout … jak chcete žít a potom nepolevit. Když se když to uděláte spadne z Vás celá tíže světa.
Pamatuji si to jako by to bylo včera – šel jsem domů z práce, bylo sice špatné počasí, ale mě se po dlouhých týdnech vyloudil na tváři úsměv, přestože s vědomím nepříjemností, které mě v brzké budoucnosti čekaly. Přišel jsem do bytu – sedl si na gauč a čekal na svou drahou polovičku. Jen tak jsem tam byl sám se sebou asi dvě hodiny – televize byla vypnutá – měl sem nohy našem naleštěném skleněném stole z Ikei, na který se zásadně nesmělo nic pokládat bez prostírání a bylo mi skvěle. Okno v obýváku bylo pootevřené a tak jsem slyšel, jak přijíždí vůz mé přítelkyně, jehož zvuk vozu už jsem bezpečně poznal. Zachrastily klíče v zámku – poté následoval zvuk podpatků z odhozených kozaček – pověšení kabátu do šatní skříně a já netrpělivě pozoroval kliku dveří obýváku a okamžik kdy ona vstoupí a já vystoupím z života, který už jsem nechtěl žít. Žádné dlouhé zdržování – své drahé polovičce jsem oznámil, svůj úmysl změnit život – což v mém podání obsahovalo výpověď ve stávající práci a odjezd do hlavního města Prahy – kde jsem si hodlal sehnat nějaké nenáročné zaměstnání a levný podnájem a dát si čas sám pro sebe, abych poznal kdo jsem a co chci v životě dělat.
Seděla naproti mně – v očích jsem viděl slzy – tu těžkou ženskou zbraň, ale já už jsem byl přesvědčen o své pravdě a myslím, že ona to po dlouhé době cítila také. Za vše co mi dala jsem poděkoval – loučení bylo v slzách z obou stran, ale s nadějí lepších zítřků – nedával jsem sbohem, ale jen jsem říkal na shledanou s mužem, jakým bych chtěl být.
Teď již vím, že od obou žen jsem pouze bral, ale nic jsem nedával, protože nebylo co bych mohl dát.
Teď jsem v Praze – mám špatně placenou práci – spím v pronajatém pokoji kde je pouze lůžko na spaní a jedna skříň, ale cítím se svobodný jako nikdy předtím.