Po hlavě do života

Anotace: Pokračování příběhu Adriany a Tomáše, od 18. dílu. Díl 1. - 17. tu mám zveřejněn pod přezdívkou Tynna. Pokračuju v tomto dílku po mnoha letech, ale i tak doufám, že se najdou fanoušci, kterým se bude líbit a přečtou si ho od začátku. Takže díl 18.

Detektivka v televizi se pomalu chýlila ke konci. Případ byl těsně před rozlousknutím, ale já stále ještě vězela ve vaně a snažila se odstranit špínu z chodidel.
Chvíli jsem byla v pokušení vrátit se pro zavržené botky. Nakonec však zvítězila hrdost a místo potupné cesty k popelnici jsem si raději uvařila čaj se slušnou dávkou tetiny domácí slivovice. Dominika byla někde s Aldou a já se k smrti nudila.
Ale druhý den jsem se po vydatném spánku cítila mnohem líp. Ani odřené paty už mě tolik netrápily a tak jsem plná optimismu vklouzla pod sprchu a po té i do nejlepšího krajkového prádla, které jsem měla. Do schůzky s Ronym mi zbývala víc, než hodina, ale jak ubývalo času, tak se vytrácelo i moje odhodlání. Tomášovo varování mi znělo v hlavě jako rožnovské hodiny, ale strach z toho, že se budu muset posledního srpna vrátit domů, mě přinutil vyjít ven a najít ulici, kde Rony provozoval svoji živnost.
Dům rozhodně nevypadal moc vábně a dveře s nápisem ateliér měly příšernou okrovou barvu, naštěstí byly polepené nejrůznějšími fotkami všeho druhu, od zimní krajiny až po slušné akty. Ihned jsem stiskla zvonek. nemohla jsem přece riskovat, že mě opustí odvaha, kdybych moc dlouho otálela. Dveře otevřel sám Rony, tentokrát v šortkách, tričku addidas a vlasy staženými do culíku.
„Nazdar kočko, tak pojď dál, za chvilku začneme, dáš si něco k pití? Panáčka na uvolnění, co?“pozval mě přátelsky svým znepokojivě ševelivým hlasem.
„Ani ne, díky.“ připomněla jsem si okamžitě Tomovu radu.
Ateliér se skládal ze dvou místností, oblepených fotkami podobně jako dveře. Ta první byla přecpaná nejrůznějšími rekvizitami, parukami, šatstvem a celou jednu stěnu zabírala almara. Zadnější místnost byla mnohem větší, spousta světel a především obrovská postel, zastlaná růžovým hedvábím. Snažila jsem se nečučet jako tele na nová vrata na přepychovou koupelnu, kterou mi majitel ukázal jako poslední. Nemohla jsem si nevšimnout kamery umístěné u stropu a zabírající současně vanu i sprchový kout. Ani jsem raději nechtěla pomyslet na to, co všechno se tu odehrává a už předem mi bylo jasné, že tuhle místnost rozhodně nevyužiju. Vsadila bych se, že nějaká ta kamera se nachází i v místnosti s postelí. Ale ať jsem se rozhlížela sebevíc, žádnou jsem nenašla.
„Tak začneme. Svlíkni si ty šaty, ať si tě pořádně prohlídnu.“ vyzval mě fotograf bez obalu. Přemýšlela jsem, zda mám odložit svršky, nebo raději odejít, když znovu zazvonil zvonek. Díky bohu, zašeptala jsem ke stropu vděčná za neznámého narušitele a vroucně si přála, aby vypukl požár, zemětřesení, nebo něco podobně destruktivního, hlavně abych se nemusela svlíkat. Doufala jsem, že za dveřmi je přinejmenším mravnostní policie a odvedou si toho divnýho chlápka v želízkách, ale bylo to jen zbožné přání. V místnosti se objevila další holka. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude Lucie.
Když mě poznala, pohrdavě se ušklíbla.
„Koukám, že na sebe máme štěstí.“
Beze zbytku jsem sdílela její nadšení a v duchu proklela Karla až do horoucích pekel, zatímco Lucie už odkládala minisukni s tričkem a předváděla Ronymu své bezchybné tělo. Měla na sobě černé krajkové body a Rony zářil spokojeností.
„Tak dělej,“ štěkla na mě zrzka. „Když už se musíme fotit spolu, ať to máme co nejdřív za sebou. Nevypadala, že by mi to chtěla nějak ulehčit a tak mi nezbylo,než odložit roucho a snažit se nevnímat Ronyho hodnotící pohledy.
Přál si, abychom se fotili společně s Lucií na růžové posteli. Musela jsem uznat, že ta holka má talent, jistě to nedělala poprvé, zatímco já si připadala jako totální dřevo.
Po hodině nakrucování a pitvoření jsem si byla naprosto jistá, že modeling není rozhodně povolání, kterým bych se chtěla živit. Navíc jsem zaslechla, jak Lucie našeptává Ronymu, že už se mnou fotit nechce, protože jsem neschopná a kazím jí to.
Vypadalo to, že s ní souhlasí, protože přikývl. To mě namíchlo a rychle jsem se oblíkla.
„Co blbneš?“ obořila se na mě Lucie.
„Odcházím,“ objasnila jsem jí situaci a šinula se ke dveřím. „Přece ti svojí neschopností nebudu bránit v rozletu.“ dodala jsem jedovatě a zaklapla za sebou dveře ateliéru.
Byla jsem asi v polovině schodiště, když se dveře znovu otevřely.
„Hej.....“
Nejsem sice žádný hej, ale byla jsem zvědavá, co vypadne z Ronyho hlavy, vykukující na chodbu.
„Vyřiď Karlovi, že za ty fotky mi zaplatí. Nejsem žádnej pohádkovej dědeček. Jo a ať mi sem příště netahá netykavky.“
Uháněla jsem po schodech, jako jaderná hlavice středního doletu. Já mu dám netykavku, slizoun jeden, ha prej profesionál, no to určitě. Nanejvýš tak profesionální pornoproducent.
No sbohem bytečku na sídlišti. Děsně mě zajímalo, jestli jsem Karlova první investice, co totálně vybouchla, nebo jestli ho takových pohrom postihlo víc. No každopádně to bude díra do jeho rozpočtu, za kterou mě rozhodně nepochválí a to budu ještě ráda, když nebudu ty fotky muset zacálovat ze svýho. A co teprve až mu řeknu, že končím, ať si hledá jinou oběť.
Telefonát, který jsme měla ještě to odpoledne mě ujistil, že Karel není jen mírně naštvanej, nýbrž naprosto rozzuřenej mou neschopností a nevděkem nad tím, co pro mě údajně udělal.
„Hele zapomeň na mě,“ doporučila jsem mu. „Lucie ti vydělá pořádnej balík. Je totiž ohromně všehoschopná.“
Ještě chvíli jsem poslouchala, jak moje bývalá láska prská do sluchátka a pak jsem s úsměvem zavěsila.
Bylo už dost pozdě večer, když jsem zaslechla podivné zvuky. V polospánku jsem vylezla z postele a vzala si župan. Co to sakra je? Znělo to jako něco mezi ťuk a cink. a teď zase. Už jsem byla dokonale probraná a zjistila, že ony záhadné zvuky způsobují kamínky, které někdo vytrvale házel do okna. Který magor? Opatrně jsem vyhlédla za záclonou. Dole u vchodu se motal Tomáš a něco urputně hledal po zemi. Nejspíš další kamínky. Na sobě měl oslnivě bílé tričko a džínsy. Snad poprvé jsem zaregistrovala, že mu to sluší. Bílá mu asi sedne.
Vyklonila jsem se z okna a když mě uviděl, zamával.
„Spala jsi?“
„Tak napůl, co blbneš, proč nezazvoníš?“
„Nechtěl jsem vzbudit Dominiku.“
„Není tady. Jo a mimochodem,jsem celá, jak vidíš, rozhodně mě neubylo, ale byla jsem absolutní propadák.“
„Nepovíme si to u kafe?“ navrhl, když se ob jedno okno objevila čísi hlava v natáčkách.
„Jo, to bude asi lepší.“
Cestou ke dveřím jsem se zastavila u zrcadla, abych se podívala, jak vypadám a pak vpustila Toma do bytu. Když procházel kolem mě, zaregistrovala jsem příjemnou vůni.
„Hmmm, hezky voníš, nová kolínská?“
„Spíš víc, než obvykle, tam kde teď bydlím to nevoní ani trochu.“
„Chudáčku,“ politovala jsem ho napůl žertem. „Snad ses nenastěhoval do kanálu?“
„Ale kde že. Jenom k jednomu kamarádovi, co zrovna neoplývá základními lidskými potřebami.“
Vypadal frustrovaně. Usoudila jsem, že to chce panáka a nalila do dvou skleniček vodku.
„Kafe bude hned.“
Stihli jsme si akorát přiťuknout, když se z chodby ozvala hlasitá rána. Vypadalo to, jakoby něco těžkého narazilo přímo do vchodových dveří.
„Co to bylo?“
„Nevím, ale jdu se podívat,“ rozhodl se Tomáš a vykročil do předsíně. Nejdřív mžoural do kukátka a pak teprve otevřel.
„Sakra, co to má bejt? zaklel, když mu do náruče zcela nečekaně spadlo dívčí tělo.
Ihned jsem poznala sestřenku.
„To je Domča, no páni, ta se ale zřídila.“
„Je úplně tuhá,“ zkonstatoval Tomáš, když své bezvládné břemeno uložil na gauč.
Uvařili jsme Dominice kafe s citronem a nalili ho do ní hned, jak se nám ji podařilo trochu oživit. Poté jsem se jí snažila vnutit rohlík se salámem a nějaké kyselé okurky.
Sestřenka se rozhlídla okolo a pohledem se zastavila na Tomášovi.
„Já nechci, žádný jídlo, chci tohodle krásnýho chlapa.“ prohlásila a nečekaně hbitě se Tomovi vyšvihla na klín dřív, než se zmohl na jakýkoli protest.
„Teda jak to děláš, že vypadáš čím dál líp,“ blábolila rozverně snažila a se svou kořist políbit. „Adriano, no řekni, nevypadá skvěle?“ dožadovala se mého souhlasu a strkala své vnady Tomášovi přímo pod nos.
Musela jsem se chechtat a docela dobře jsem se popásla na jeho rozpacích.
„Tak to by stačilo,“rozhodl se a vstal. Pak i s Dominikou, stále přiklíštěnou k jeho tělu odešel do ložnice. V minutě byl ale zpátky, bez sestřenky a bez trička.
Zírala jsem na jeho lehce porostlý hrudník s přiměřeným množstvím svalové hmoty a znovu mě napadlo, jak dobře vypadá.
„No co, držela se mě jako pijavice. Musel jsem ji sundat i s tričkem,“ vysvětloval, když si všiml mého výrazu. Znovu jsem se rozchechtala, protože měl po celém obličeji otisky od sytě červené rtěnky.
„Co?“ vyjevil se.
„No asi by ses měl jít umýt.“
„Krucinál, nesnáším rtěnky,“ ozvalo se z koupelny a pak ještě nějaké polohlasné mrmlání, které zněly jako kletby, ale nebyla jsem si jistá. Nakonec Tom vylezl, zbaven červených skvrn a pomohl mi uklidit hrnky a sklenice do dřezu.
„Abych pomalu šel, už je dost pozdě.“
„Bez trička?“
Pokrčil rameny.
Z nějakého důvodu jsem nechtěla, aby odcházel, aspoň ne tak brzo. Jedna ráno, pche, to je teprve začátek noci. A já se zrovna začínala dobře bavit. A tak jsem se za každou cenu snažila udržet konverzaci tím, že jsme zvolila, jak se vzápětí ukázalo naprosto nevhodné téma.
Rozvykládala jsem se o mém modelingovém fiasku pěkně dopodrobna a nevynechala samozřejmě ani Lucii a její nesporný talent pro nakrucování a pitvoření všeho druhu.
„Jo, to si dovedu představit,“ zamrmlal Tomáš to byla jeho jediná reakce na moji celkem vtipně podanou historku. Vypadal, že má dočista po náladě a já si v duchu nadávala do idiotek, jak jsem to zase zbabrala. Nakonec se zvedl, prohlásil, že by měl zjistit, jestli se Lucie dostala v pořádku domů a zeptal se, jestli si může zavolat.
„Jasně,“ pípla jsem a v tu ránu mi došlo, proč se tu Tomáš tak zčistajasna objevil. Chtěl se dozvědět něco o Lucii. Já a moje problémy ho nezajímaly ani v nejmenším.
Sledovala jsem, jak vytáčí číslo a o chvíli později znechuceně pokládá sluchátko.
„Asi není doma. Zřejmě někde s mým bratrem oslavuje ten kolosální úspěch.“ pravil trpce.“Zastavím se ještě v Heliosu, jestli tam není Nechceš jít taky?“ nabídl mi.
To tedy uhodl, že nechci. Neměla jsem nejmenší touhu podlet se na potupné pátrací akci. Vymluvila jsem se, že se mi chce spát a přinesla z ložnice jeho původně bílé tričko. Domča spala, tak nebyl problém se ho zmocnit.
„Tak ahoj a dík za kafe,“ rozloučil se Tom, navlíkl rtěnkou ozdobené tričko a vypadl z bytu.
Téměř okamžitě jsem propadla záchvatu sebelítosti a do postele se odplížila jako zpráskaný, vydatně pofňukávající pes. Musela jsem si bez obalu přiznat, že moje plány nevycházejí ani v nejmenším tak, jak bych si přála, znáte to, pocit naprostého krachu, opuštěnosti, nikomu na mně nezáleží atakdále. Ukázkový případ klasické depky. Po půlhodině něklidného převracení jsem zase vstala, šla do kuchyně a zhluboka se napila vodky přímo z flašky, která dosud stála na stole.