Po hlavě do života

Anotace: Kapitola 19. Zdá se, že v Tomášově životě nastane obrat k lepšímu.

Bohatýrské chrápání, které se ozývalo z gauče mi nedovolilo zamhouřit oka. Mlaskal jsem na Františka, jako na pivovarského koně, ale nebylo to nic platné. Tohle mě zabije. Chci spát, přestaň chrápat, snažil jsem se vemluvit do jeho podvědomí a zcela vážně zvažoval možnost spát ve vaně, nebo vystrčit Frantu i s gaučem na chodbu.
Ve tři ráno jsme si vzpomněl na walkmana. Byl dosud ukryt v kapse mého zavazadla. Vrhnul jsme se do předsíně, kde stál kufr a vylovil krabičku a sluchátka. Měl jsem konečně dojem, že bych mohl usnout a trochu se prospat dřív, než Frantovi zazvoní budík. Jenže jsem místo toho začal přemýšlet, co podniknu zítra, když mám volno a nechce se mi trčet v týhle smradlavý díře.
„Chrrrrrrrrrrrrrrrrr,“ zachrochtal Franta a obrátil se na druhý bok. Jak jsem mu záviděl jeho bezstarostný spánek. Taky jsem ho kdysi míval, jenže už tři dny spím mizerně a vyhlídky na zlepšení žádné. Začínal jsem být protivný sám sobě a měl jsem silné podezření, že mě co nevidět budou mít všichni plné zuby. Včerejší návštěva u Adriany mou teorii jen podpořila. Napřed to bylo fajn, scénka s namol zdrátovanou Dominikou mi přišla hodně vtipná, jenže pak Andy začala o Lucii, a já měl totálně po náladě. A hlavně, už jsme nedokázal myslet na nic jinýho, než jak se moje bejvalka někde lascivně svíjí pod blesky foťáku. Musel jsem být užasnej společník. Divím se, že mě Adriana nevyhodila. Je to hodná holka a fakt nemůže za to, že jsme kvůli té káči Lucii, kterou furt miluju, naštvanej na celej svět. Prej skvělá modelka. Jako kdyby neexistovaly slušný agentury. Její posedlost zašla do takových extrémů, že se přestala ohlížet na pravo i nalevo, mrtvola sem, mrtvola tam, ty se překročí a jde se dál. A já jsem jednou z nich. Ten špatnej, co jí brání v kariéře. Závaží na noze, kterýho se šťastně zbavila, aby se mohla rozletět za svými sny. No fajn. Jenže pro mě není tak lehký zahodit těch devět let,m co jsme spolu byli. Pro Lucii ano. Nikdy si s něčím moc nelámala hlavu, žila ze dne na den. Ze začátku mi to imponovalo, později vadilo, ale přežvejkl jsem to, protože byla krásná, chytrá, vášnivá a moje. Akorát jsem nějak velkoryse přehlídl, že jsem pro ni začal být nudnej. Ale co je krucinál špatnýho na tom, že jsem normální chlap, co má normální práci, normální koníčky a normálně se chce vracet domů ke svý ženě?
„Seš prostě málo akční, vole,“ řekl by Franta, kdyby byl vzhůru. „A ženský pořád vyžadujou nějakou zábavu.“
To měl teda pravdu. Moje a Luciiny představy o zábavě se neshodovaly snad ani v jednom bodě. Ale tak nějak jsme to celý ty roky v pohodě zvládali a najednou bác, požádám ji o ruku a ona přepne do bojovýho módu, jako kdyby se jí něco zkratlo v hlavě.
„Uááááá,“ ozvalo se náhle z gauče. Bylo půl šesté ráno a venku světlo. Sundal jsemsi sluchátka a nevěřícně zíral na Františka, který se vykutálel z pelechu i bez budíku a snad poprvé v životě nezaspal. Nejspíš to bylo tím, že měl jít jen na kontrolu k doktorovi s porouchanou rukou a nikoli do práce.
Rukou začal šmátrat po stole, až konečně našel krabičku Peter a s očima ještě zalepenýma si labužnicky zapálil. Šel jsem raději do kuchyně, kterou jeho sestra perfektně uklidila a postavil na kafe.
„Kdes byl, čéče?“
„U jedné kamarádky,“ odpověděl jsem neprozřetelně, zapomínajíc na Frantovu chorobnou zvědavost a to i ve stavu rozespalosti.
„No a bylo něco?“
„Ne. Akorát jsme ji naštval, asi.“
„No počkej, tys ji fakt nepřefik? Ty seš vůl.“
„Asi se budeš divit, ale kvůli tomu jsem tam nebyl.“
„To je tak škaredá?“
Poznal jsem, že vysvětlit Frantovi pojem přátelství mezi mužem a ženou je nad lidské síly.
„Je o dost mladší, skoro ji neznám, tak proč bych s ní měl sakra spát?“
„Tak proč jsi tam teda chodil? Seš prostě vůl,“ zopakoval svůj nelichotivý usudek o mé osobě a zamířil k ledničce. Po chvíli přehrabování vytáhl láhev rumu. Snad nechce pro všechno na světě hned od rána začít chlastat? No to budou mít ve špitále radost, až ho uvidí. Ani se neobtěžoval použít skleničku a začal si lít obsah rovnou do krku.
„Aáááááá,“ zafuněl blaženě. Hned potom následovalo hlasité říhnutí.
Nic, na tohle fakt nemám, ještě chvíli ve Frantově společnosti a spáchám nějakej zoufalej čin. Vyrazil jsem z bytu jako řízená střela, ochoten požádat o přístřeší i uplnýho cizince. Jako naschvál se zrovna schylovalo k bouřce. Než jsem došel na roh ulice, byl jsem mokrej jako myš a hledal přístřeší. Našel jsem ho kupodivu před vraty domu, kde jsem ještě minulý týden bydlel s Lucií v nejlepší shodě. Sám sebe jsem se ptal, jak jsem se tu ocitl, ale odpověď jsem nenašel. Snad že jsem měl namířeno do bufetu a liják mě zastihl na poloviční cestě. Nebyl jsem ale sám, kdo si zapoměl deštník. Rytmické čvachtání mě upozornilo, že se někdo blíží. Vykoukl jsem ze svého ukrytu a spatřil splihlou dívčí postavu. To se podívejme, naše modelka a ještě ve večerních šatech. No to mám teda dneska kliku. Každopádně, na utěk už bylo pozdě.
„Čau,“ řekla Lucie odměřeně a vmáčkla se ke mně pod stříšku. Horečně hledala klíče a když je konečně našla, začala se s nimi dobývat do zámku.
„Ty na mě čekáš?“ zeptala se, jakoby se nechumelilo. Ta si teda fandí. Jenomže ono to tak fakticky vypadalo.
„Ani ne, jen mě tu chytil ten slejvák. “ vysvětloval jsem honem, abych si zachoval poslední zbytky hrdosti.
„Aha, no toje fuk, dobře že jsme se potkali, potřebuju s tebou něco probrat. Půjdeš nahoru?“
Šel jsem. Zajímalo mě, co mi chce. Tím víc, že mi uvařila čaj a půjčila ručník. No jestli to má bejt pokus o smír, to se teda bude muset víc snažit. A já už si ani nebyl jistej, jestli se chci usmiřovat. Když Lucie prošla okolo mě, zavětřila.
„Nebydlíš u Franty?“
„Trefa, jak jsi to poznala?“
„Vždycky když tu byl, páchlo to tu stejně, jako teď ty, neber si to špatně.“
Jak bych mohl.
„Ne že bych měl na výběr.“
Lucie se posadila naproti mně ke stolu a zatímco já popíjel čaj, ona chroupala svoje oblíbené ovesné vločky s jogurtem. Jako za starých časů.
„Myslím, že bych tvůj problém s bydlením mohla vyřešit.“ řekla po chvíli dusivého mlčení.
„Cože?“ zalapal jsem po dechu. Snad vážně nechce, abych se vrátil.
„No....stěhuju se do Prahy. Ozvali se mi z jedné agentury a nabídli smlouvu.“
Informace mě vmáčkla zpátky do židle. To jsem teda nečekal. Po těch letech vymetání soutěží krásy a rozesílání fotek na všechny světový strany. Pojal jsem podezření, zda v tom nemá prsty můj drahý bratr.
„A je to seriozní agentura?“
„Smlouva leží tady, tak se na ni podívej, já myslím, že je v pořádku.“ postrčila ke mně přeložený kus papíru. Po přečtení mi spadl ze srdce obrovskej balvan.
„Moc ti gratuluju a doufám, že budeš brzo na nějaké té titulní straně,...no však víš. Můžu tě obejmout?“
„Jasně a budu ráda, když tu zůstaneš a budeš se starat o byt. Odjíždím už zítra.“
Až ted jsem si všiml dvou zbalených kufrů.
„Páni tak to je fofr,“ byl jsem najednou nějak naměko a když jsem ji objal, tak ještě víc.
„A nezapomen zalívat moje kytky.“ zamumlala mi do límce košile. Trochu jí zaškobrtl hlas a když jsem se jí podíval do obličeje, viděl jsem, že má na krajíčku.
„Budeš mi chybět, ale snila jsem o tom celej život.“
„Přeju ti to.“
Objímal jsme ji stále pevněji a nechtěl ji pustit. Nevzpírala se a když jsem ji vášnivě políbil, přisála se i ona jako klíště. Jiskra, o které jsem byl přesvědčen, že už vyhasla, přeskočila ve chvíli, kdy jsme se měli rozloučit a jít si každý svou cestou. Za pár hodin bude pryč.Ale teď jsem na to ještě nechtěl myslet. Teď byla tady, v mé náruči, moje jako kdysi. Jakoby neexistovalo žádné potom.