Schovávaná

Anotace: kap. IV

IV. Kamarád

Když sedí proti mně, nevím, co k ní cítím. Veroniku znám dlouho a přece bych na otázku, jaká je, nedokázal poskytnout jednoznačnou a uspokojivou odpověď. Hloubavá, přemýšlivá, inteligentní. Určitě taková. Chování má uhlazené, dokáže se bavit o věcech zcela obyčejných, ale také o tématech povznášejících a složitých. To vše mě na ní přitahovalo. Ne onen vysněný vzhled jako na Kateřině ani vypočítavost jako na jiných ženách. Ona byla odlišná, trochu záhadná, nedobytná. Každému otevřela jen část svého nitra a do jádra své přirozenosti vpustila málokoho. Mě nazývala kamarádem a dokonce to oslovení kdysi používala i na obálce dopisů, které mi psala. Přátelství mezi mužem a ženou, která se obejdou bez matoucího náboje zrádné touhy, neexistují. Jinak než kamarád si však dnes opravdu nepřipadám.
Poznal jsem ji v době, kdy ztroskotávaly mé neohrabané pokusy o Kateřinu. Když jsem se s Veronikou tehdy seznámil, tak mi Kateřinu připomínala. Dodnes si pamatuji dlouhý, bezeslovný a slibující pohled, který jsme na sebe navzájem upřeli při prvním setkání. Již tenkrát vypadala vzorně a bezchybně, oblečená docela obyčejně až staromódně jako velmi způsobná dívka. Při pozdějším představování mi podala ruku první a chovala se naprosto bezelstně. Stisk měla pevný, což dokreslovalo věcnost, s jakou vystupovala. I ona možná měla náš dřívější vzájemný pohled v paměti, a když říkala své jméno, byl v jejím úsměvu opět jakýsi příslib.
Byla dívkou vychovávanou ke skromnosti a slušnosti. Nikdy se nechovala domýšlivě, milovala knihy, hudbu a obrazy, měla hodně přátel se stejnými zájmy a se všemi se bavila tak, aby nikoho neurazila. Alkohol nepila a silvestrovské večery trávila doma s rodiči. Noci probdělé v hlučných podnicích, zakouřené místnosti, opilá zvolněná nálada, obhroublá gesta, to vše jí bylo cizí a vzdálené. Avšak nebyla ani naivní. Dobře věděla, že je hezká, že ji muži obdivují a své chování tomu patřičně přizpůsobila.
Žil jsem v domnění, že dívku jako Veronika jsem vždycky chtěl. Hezkou, slušnou, vzdělanou. Ona se však s podobnými vlastnostmi nemohla spokojit jen tak s někým. Alespoň jsem měl podobný dojem. Proto jsem se snažil mluvit s ní co možná nejoriginálněji a vymýšlel různá zajímavá témata hovoru, která by mohla náležitě ocenit. Často se ale jen usmívala, byť škádlivým, potutelným způsobem a hovor udržovala v přiměřených mezích. Nikdy a ničím mi nenaznačila víc než jenom zdvořilý a přátelský zájem, zatímco já jsem se trápil hledáním nejnemožnějších cest a záminek, jak ji potkat, zaujmout. Dnes už nespočítám, kolikrát jsem jí po velkém váhání volal a neklidně poslouchal tichý, železně pravidelný vyzváněcí tón, než se ozval její hlas. Kdyby měla povahu dívek, které dobře ví, jak si poradit s dotěrnými nápadníky, řekla by mi tvrdá, utěšující, přesto nesmlouvavě odsuzující slova, a vše by tak v samém zárodku ukončila. Nic takového neudělala. Namísto chladné odtažitosti mi při každém rozhovoru, kdo ví, zda vědomě či nikoliv, řekla něco, co dodávalo malou špetku naděje. Byla to obyčejná slova, která se říkají jen tak. Já jsem však každé, skoro náhodné setkání či telefon s ní očekával s hloupými představami o budoucím vztahu. Po určité době i na Veronice bylo vidět, že o mou společnost příliš nestojí a já sám sebe přesvědčoval, že bych měl svou umouněnou snahu vzdát. Stále jsem se ale potácel od jednoho rozhovoru ke druhému. Jeden byl neutrální, lopotný, druhý zas o něco milejší, další se utápěl v pustině nic neříkajících vět. Přesto mi po nekonečném přemlouvání slíbila, že se mnou půjde na jedno z oněch poklidných, nedělních odpolední, na kterých se tančilo.

V den, kdy se měl tento vytoužený moment konat, jsem však cítil jen vyprahlé vyčerpání. Pečlivě jsem se upravil a vybraně oblékl, byť mi v saku bylo zbytečné horko. Do štípající tváře se vstřebával krém po holení, přes který se prodíraly krůpěje potu. Také dlaně jsem měl pokryté protivným, špinavým povlakem a celým vnitřním ustrojením mi procházel napjatý neklid. Ona přišla přirozená a uvolněná v černých jednoduchých šatech. Na hlavě měla slaměný klobouk, který se moc nenosil. S nevědomou dávkou šarmu si jej sundala, když mě uviděla. Oči zúžila, jak jí do nich proniklo ostré světlo, a rty naznačila úsměv. Při pohledu na ni byla naráz má vyprahlost pryč. Vystydlá touha, byť prázdná a náležitě jednostranná, zahořela znovu. Dnes se vše rozhodne, pomyslel jsem si, když jsme oba kráčeli po schodech do tanečního sálu.
Slunce opravdu hodně pálilo a přítomné hudebníky jakoby uspávala líná nálada opuštěného, paprsky protkaného parketu. V rozlehlé místnosti ani nikdo neseděl, a tak jsme vyšli na blízkou terasu. Objednal jsem, ale cítil jsem se pořád nesvůj. Její nenucené chování s mým zápolícím rozpoložením ostře kontrastovalo.
Veronika vyndala ze své kabelky fotky, z nichž jedna byla nedávno součástí jejího maturitního tabla. Před měsícem vyhověla mému vytrvalému škemrání a žadonění a slíbila, že mi jednu fotku věnuje. Pomalu si fotografie prohlížím. Na několika se rozpustile a bezstarostně smála, na jiné objímala svého spolužáka, kterému jsem potichu záviděl. Tak se ke mně nikdy nechovala.
Nakonec jsem si vybral fotku, na níž měla Veronika výraz o poznání vážnější. Ještě když byl snímek součástí tabla a já stál před výlohou, i jiné přihlížející jsem slyšel říkat, jak je Veronika hezká. Než mi fotografii dala, na zadní stranu napsala: Neuvěřitelně, úžasně trpělivému Pavlovi, neuvěřitelně nemožná Veronika.
Jistě, bylo to chmurné konstatování. Přesto na mě zapůsobilo radostně. Tak tedy přece jen ocenila moji snahu o dobytí její přízně. Možná bych s ní mohl mluvit otevřeněji. Ale ani ona krátká větička mi nedokázala pomoci. I další náš hovor byl neduživý a jen hekavě nahrazující mlčenlivou propast. Snažím se jí dívat do očí, ale i to je nad mé síly. Ona jen pohodlně sedí, klidná, sebevědomá, dospělejší. Kolem nás procházejí jiní mužové a zkoumavě si ji měří. Třeba mi i závidí, říkám si útěšně, když s naučeným, frajerským gestem mávám na jednoho ze známých.
Zkušeného se mi nepodařilo sehrát, ani když jsme spolu tančili. Potom si k našemu stolu přisedl jeden ze členů kapely hrající v sále. Byl galantně oblečený v uniformní košili a fialové vestě. Přestože se v tom úboru taky potil, vypadal proti mně vyrovnaněji. Věděl jsem, že o ni usiloval, ale nedostal se k ničemu jinému, než přátelským schůzkám. Když se k nám připojil, Veronika nás představila a tvářila se velmi upřímně. I já se při podání rukou pokusil o úsměv. On mě však ignoroval, byť celý zbytek odpoledne strávil s námi. V přestávkách mezi tancem jsem pak zůstal sedět sám a čekal, až ona dohovoří s ostatními muzikanty, se kterými se většinou dobře znala. Žije snad v jiném světě, kde každý ví, co má říct, kde každý vyniká nějakou skvělou vlastností?
Na cestě domů jsem chtěl domluvit další schůzku. Ona však patrně vytušila, kam mířím a dívajíc se jinam odvětila, že v nejbližší době nebude mít čas. Pak se rozloučila. Zbyl jen blížící se letní večer, kdy světlo trvalo dlouho a prodlužovalo již tak mohutnou prázdnotu. Cítil jsem zase ono známé zadostiučinění, kdy bylo splněno a uděláno vše. V hudebním klipu, který právě šel v televizi, se mladičká mulatka v kovbojském širáku proháněla v autě s otevřenou střechou. Takovou nikdy nebudu mít, říkám si. Ale není to přece moje vina, pokračuji v mém vnitřním monologu ukazujíc pomyslným prstem nikoliv na sebe, nýbrž na Veroniku.

Po měsíci jsem se ještě o něco pokoušel a Veronice volal. Byla milá, ale telefonní rozhovor po krátké debatě ukončila. Pak uplynulo asi půl roku, když mi od ní přišla zpráva. Veronika na malém lístku svým úhledným písmem psala, že nastupuje na vysokou školu a ptala se, zda bychom mohli být v kontaktu. Pohasínající plamínek mého domnělého, odumřelého chtění opět oživnul. Vychutnal jsem si pohled na její fotku, kterou mi dala během onoho rozpačitého tanečního dýchánku. Její oči najednou byly jiné, tmavší a říkaly mi, že bych ji mohl možná mít. Byly to však oči jen z obrázku, bezpečně vzdálené, nepatřící skutečnému člověku.
Potom jsme si psali. Ozývala se nepravidelně, jen symbolicky. Na každý její vzkaz, na němž bylo vidět, že byl psán bezmyšlenkovitě a skoro z povinnosti, jsem čekal jako na trní. Vždy šlo o několik málo řádků na stránce vytržené ze sešitu. Každá obálka ve schránce však pro mě byla jako živá voda.
Postupně jsme se kromě dopisování začali vídat častěji, sama říkala, že se mnou chce někam jít. Náboj nedostupnosti však již chyběl. Zbylo suché přátelství, korektní, málo živé, málo zajímavé. Jednou, jaksi mimochodem, mi sdělila, že má přítele, ale necítil jsem žádné zklamání ani beznaděj. A po čase mi oznámila, že se s přítelem rozešla a nyní je sama. Když se na mě upřeně podívala, uhnul jsem pohledem. Krátce nato jsme si byli zaběhat v lese a pak odpočívali na osamocené louce. Veronika vypadala velmi zranitelně. Měl jsem ji vedle sebe, ji, o které jsem pár let prohlašoval, jak tuze mi ubližuje svým odmítáním a jak moc bych ji chtěl. Naráz však nevnímám její oči naplněné sazemi, ani ňadra drze dmoucí se přes košili, ani její alabastrové hrdlo. Vidím jen obličej bílý jako křída, na němž je i pár kazů. Proto jsem neudělal nic, bál jsem se vět, kterými bych se možná stal součástí jejího světa. Neboť už mi připadala jen jako nevysoká, pobledlá, hubená dívka, jako někdo úplně jiný, než koho jsem si vysnil.

Dnes sedíme v komorní restauraci. Víno, které pijeme, ještě nestačilo vše zahalit pavučinou činící myšlenky méně neúprosnými. Veronika mluví o svých vztazích, o svém bývalém příteli. Ne s příliš velkou náklonností ani zanícením. Nikdy o něm tak nemluvila. Potom udělá přestávku mezi slovy a podívá se na mě. „Já bych si klidně vzala i tebe“ řekne najednou, beze stop citů. Ale vše slyším přes nějaké sklo a ta slova jakoby mi ani nepatřila. „Máš o mě iluze“ zachraptím váhavě a překlopím řeč jinam.
Přece jen vypadá pěkně. Mahagonový otisk rtěnky zůstávající na sklenici, z níž pije, zvýrazňuje její ženskost. Tělo má v obtaženém, průhledném tričku dávajíce některé detaily okatě najevo. Její tvary a zkušený, vyčkávající úsměv, který je u mnoha jiných dívek samozřejmostí, ve mně vzbuzují představy až lehoulince oplzlé, když je srovnávám s puritánským odstupem, jaký ke mně až dosud projevovala. Je jako porcelánová panenka, která by se měla rozpadnout, kdybych se jí dotknul. Hodili bychom se k sobě, avšak až na maličkosti, které jsou uzamčené v nejnižších patrech mého já. Tak hluboko, že ani já o nich nevím.

O několik let později jsem na její svatbě. Veronika chtěla, abych přišel, zprvu jsem jí měl jít i za svědka. Ve mně se ale všechno odehrává bez výčitek a bez pocitu promarněné šance. Nejsou třeba žádná vysvětlení, ve vzduchu nevisí slova, která by měla být vyřčena. Veronika je hezká, už není bledá, oči jí září životem. Než oddávajícímu odpoví ano, udělá předtím malou, laškovnou pauzu. Její šaty jsou pro nevěstu neobvyklé, vypadají jako světle fialové, tiché proudy vody stékající po těle.
Já však ani přes její přitažlivost necítím vůbec nic a na svatební oslavě jen bezradně bloumám od jednoho páru ke druhému. Jedna paní se na mě dívá s lítostivým výrazem. Mýlí se, pokud mě považuje za někoho, komu Veronika dala košem a on tu zůstal sám, říkám si však v duchu. Jediné, co mi bude chybět, je její nechtění.
Občas se podívám na hodinky, abych zjistil, jestli už přišla vhodná chvíle odejít. Všichni jsou usměvaví, v letním, někteří možná v nedbalém, avšak skvěle padnoucím oblečení. Je uvolněný den, který dává prostor jen pro přátelství a vyprávění odlehčených historek z minulosti. Panuje ohromné vedro, možná se blíží bouřka, ale zdi elegantního domu a jeho klenuté ticho nás před rozmary počasí chrání. Také pivo v orosené jantarové sklenici příjemně osvěžuje žár, který se zívavě povaluje všude kolem. Několik svatebčanů, starších mužů, postupně přepadá obvyklá bodrost a jejich rozesmáté, kníraté tváře jsou zarudlé dojetím a přemírou vypitých skleniček.
Po pár dnech mi Veronika poslala společnou fotografii všech účastníků svatby. Převládá na ní bílá, béžová nebo jasně žlutá barva. Uprostřed všech těch dvojic stojím já, jediný v tmavém saku, s hraným a nedospělým úsměvem. Vypadám jako inkoustová skvrna, která na fotku někomu nešťastně ukápla.