Schovávaná

Anotace: kap. VI

Úprk

„A vyhrál náš hokejový reprezentant Karel Moudrý“ zahlaholí vesele podsaditý muž, který vyhlašuje výsledky místních lyžařských závodů. Dvanáctiletý, na svůj věk vysoký kluk poté vystoupí na provizorní narezavělou konstrukci sloužící jako stupně vítězů.
„Hokejový reprezentant, to bylo dobré“ říká s potěšením moje maminka a dívá se obdivně na Karla, pro něhož bylo lyžování jen koníčkem, protože jinak chodil do hokejové třídy. Já jsem v amatérském, pro pobavení organizovaném sjezdařském klání skončil na chvostu startovního pole. Pozoruji trio nejlepších, zatímco mi palce mrznou v nepohodlných lyžařských botách a pod vrstvami teplého oblečení mě svědí ekzém protivný tak, až mi po zádech běhá mráz. Z mlhavé oblohy drobně sněží. Ocelově mokrý chlad sněhových vloček kmitavě oživují jen všudypřítomné pestrobarevné lyže a reklamní samolepky na dveřích nedaleké restaurace.
„Kdybys byl šikovnější, mohl bys být jako on“ pokračuje maminka, která se dosud usmívala nad Karlovým úspěchem, ale při pohledu na mě jí tvář povadla zklamáním. Jakoby se zadívala na pozůstatky nějaké narychlo zahájené stavby, na níž dělníci práci předčasně zastavili a skončili u holého zdiva, neboť se ukázalo, že ji vlastně nikdo nepotřeboval.
Já jsem přitom byl rád, že jsem lyžařskou trať, nijak strmou ani nebezpečnou, vůbec absolvoval. Zmáhala mě závrať a nevyspalost, neboť jsem ustrašený usnul až při svítání. Napětí ale polevovalo, což mé útroby daly znát tichým kručením. Také kyvadlově cinkající zvuk lyžařského vleku ozývající se z dálky mě nutil oddat se línému klimbání.
Z obav, že se zraním, jsem účast v lyžařském závodu jen jedinkrát odmítnul. Naráz mě všichni znali, ptali se, proč jsem na startu chyběl. S tou otázkou mě zastavovaly i děti, které nikdy předtím se mnou nepromluvily ani slovo. Svoji úzkost z věcí, které jinak byly samozřejmé a obyčejné, tak jako třeba dýchání, jsem však nikomu nedokázal vysvětlit.
Tak jsem raději plnil. Se žaludkem ztěžklým prvním jídlem, v ránech naplněných mechanickými pohyby, které smířlivě očekávaly překážky, jež bude nutné s pochybami překonávat. Díval jsem se na ostatní, jak dny vítají s úplně jinými pocity, jak budou dělat, co mají, co umí a co dává jejich životům smysl. Já jsem prováděl úkoly, které mi nic neříkaly, ale měly dosvědčovat, že práce mojí maminky nebyla marná. Přes léto šila vlekařům zateplené oranžové vesty, abych v zimě mohl lyžařské vleky zdarma využívat. Musel jsem tedy lyžovat. Maminka říkala, že jiné děti neví, co je sníh, že všechno dělá pro mě. Měla na horách hodně přátel, užívala si dny, kdy obloha byla jako moře a slunce rozsvěcovalo sněhové závěje. Já se mezitím pachtil na malém svahu pro začátečníky a schválně na něj jezdil z boku úzkou lesní uličkou, aby okolí mělo dojem, že se vracím z těžší sjezdovky, na kterou jsem se jinak bál. Ale kdybych s maminkou na horách nebyl já, kdo jiný? O koho by se starala a komu by připravovala jídlo? Já jsem byl jejím společníkem, neboť ten opravdový napořád chyběl, já byl pohrobkem něčeho, co se nepovedlo, jediným účelem života, k němuž byly cítěny láska i odpor, malý kluk vychovávaný ženou, která jiným, už dospělým klukem byla dříve zrazena.
A spolu s tím vším chyběly některé části mého života, části, které dokonce ani dnešní svět mužům neuzmul, třeba jak umět vyhrávat, jak se chovat k ženám, jak mít smysluplné povolání, jak vést. To vše bylo proškrtnuto jako příslušná kolonka v mém rodném listu, jedinou čarou, která vyřeší formality, vymaže kusy možných zkušeností a zanechá po sobě nevyslovenou, nesrozumitelnou rýhu. Jako jizvu po ráně, kterou nikdo neuštědřil, která nikdy nekrvácela a vlastně ani nikdy nebolela. Po ráně možná vedené s chvályhodným záměrem.

V době dospívání jsem se pozoroval v zrcadle a naráz, znepokojený a překvapený, jsem neviděl malé dítě, ale puberťáka. Bylo zde něco jiného, co ani mé nejbližší okolí nečekalo či lépe řečeno s tím vůbec nepočítalo. Nutnost být dospělým, nutnost zalíbit se ženám, nutnost mluvit s nimi. Od samého počátku byl však můj vztah k nim scvrknutý do snění a vymýšlení příběhů, ve kterých jsem byl někým, kdo dokáže učinit dojem.
Během jednoho letního dne, kdy jsem asi jako čtrnáctiletý byl s ostatními vrstevníky venku, užívaje si prázdniny jen na povrchu zbavené povinností, usadila se nedaleko nás skupina stejně starých dívčin. Většina z nich byla v kostkovaných košilích bez rukávů uvázaných na břiše do uzlu. Viděl jsem pruhy odkryté, opálené kůže a dlouhé vlasy, kolem nichž ve větru poletovaly chuchvalce pampeliškového chmýří. Doléhal k nám zvonivý smích i občasné pohledy některých z dívek, kdy jejich oči vypadaly jako černé lesknoucí se drahokamy položené do kávové pěny. Po zhruba půlhodině zanechal jeden z hochů dětinských her a s automatickou, vrozenou sebejistotou se vydal za nimi. „Riky jde balit“ odtušil kdosi zcela klidně, jakoby oznamoval, že se dotyčný pouze chystá zaskočit si pro svačinu. Já jsem v daný moment necítil žádný elán, ani při jisté toleranci pochopitelnou trému či stydlivost. Můj surový duševní stav by se dal charakterizovat jako zděšení.

„Kluku, ty se neoženíš“ řekl mi ve stejné době veselým a zároveň starostlivým tónem můj dědeček, který nechtěl, abych dělal cokoliv, co zavánělo nebezpečenstvím, protože měl o mě strach. Bál se, že mi poteče krev i tehdy, držel-li jsem v ruce příborový nůž. „On je hrozně neprůbojný, všeho se bojí“ lamentoval zamračeně dědeček na moji adresu při jiné příležitosti, přestože večer za zamčené kliky koupelny i sklepa zaklíňoval dřevěné vařečky. Měly být další překážkou pro zloděje, který by se údajně do domu mohl dostat malými okýnky, jimiž byly spodní části obydlí vybaveny.
Mému dědečkovi tehdy bylo kolem sedmdesáti pěti let. Chodil o holi, protože ho mučila kyčel opotřebovaná, vykotlaná z mnoha let, které strávil v obchodě s potravinami a nošením těžkých nádob s mlékem, sýry nebo uzeninou. Když jsem se jako dítě zeptal, jak moc ho každý krok bolí, odpověděla babička s výčitkami v hlase, že tak, jako kdyby jej uvnitř řezali pilou. Přesto dědeček stále do svého zaměstnání docházel. Všichni říkali, že je v obchodě rád. Aby se v důchodu nenudil. Ale když se z práce vracel, díval se na mě utrápeně, unaveně. Svým výdělkem nahrazoval někoho jiného, mladšího, avšak příliš neznámého, možná zlého nebo snad jen někoho, kdo neměl příliš štěstí. Pro dědečka jsem byl dítětem, které mu jeho vstávání a odcházení z domova mělo oplácet, poslouchat a být vzorné. Dědeček se mnou jako s malým dítětem mluvil, jinak než se svými dalšími vnuky. Jiní byli k projevování respektu, já byl na vynášení odpadků a vytrhávání plevele na zahradě.
Kdysi mě dědeček posílal na nákup, ale já nechtěl jít hned. Dědeček začal hystericky řvát, jak si něco takového dovoluji. Křičel jsem na něho také, dokonce jsme se začali strkat. Byl jsem jako pominutý. Vše bylo jako pominuté, vykolejené, jako kdybych se narodil do domu bez střechy. Neměl jsem se vlastně narodit vůbec, protože kvůli mně musel dědeček chodit do práce, kvůli mně se rozčiloval, kvůli mně prožíval starosti a jen pro mě odkládal peníze, které jako důchodce s nemocnou nohou vydělal.
Mé zplození, má existence byly na obtíž, byly volbou nejlepší ze špatných možností, kdy stejné jsou i všechny mé volby, byly volbou, kterou učinila žena, jež sama sebe nenáviděla. Byla-li třeba zachycena na nějaké fotce, tak svoji podobiznu z obrázku odstřihla.
A zplození dítěte je přece podstatou vztahu muže a ženy. Proto k onomu vztahu nesmí za žádnou cenu dojít, naopak je třeba od žen prchat, je třeba je ze života vystřihnout. Což ostatně učinil i muž, který si moji matku vzal, ale svým právně bezvadným úprkem před ní, přede mnou a před celým svým životem mi dal jediný dostupný příklad, jak se lze k žití chovat. Ani on nechtěl mít život těžký a odpovědný, chtěl jej mít pouze podivný.