Schovávaná

Anotace: kap. VII, závěr

Nicota

Abych byl se ženou a nemusel se jen dívat na krásné kontury jakoby vymodelované z horkého mramoru, mohu svůj vysmýčený příbytek vyměnit jen za prostředí ještě nepřirozenější. Za velký pokoj, kde na měkkém plyši tančí mozaika odlesků blýskavého lustru a jeden z mála zvuků vydává fontána stojící mezi umělými palmami. Kromě zurčícího pramene se lze zaposlouchat do tiché hudby a klapotu vysokých bot na jehlových podpatcích, který zní jako vzdálené, noblesní staccato koňských podkov. Zdejší dívčí těla nejsou vychrtlá ani obtloustlá, naopak jsou sošná a ztepilá, téměř celá odhalená tak, aby si i mužská fantazie mohla odpočinout. Ta těla se objevují všechna naráz, jakoby je mávnutím pestrobarevného šátku vyčaroval nějaký kouzelník.
Jedna z nabízených krásek si přisedá. Má bohaté rty, které je zakázáno líbat, a předlouhé vlasy barvou připomínající sklenku nejjemnějšího burbonu. Hladit husté vlny lze jen pokradmo, ale její bezostyšné oči vyčkávají, je možné jim říct cokoliv. Není potřeba dělat dojem ani být jakkoliv světaznalým či odpovědným, není potřeba napodobovat žádné vzory, ať už špatné nebo dobré. Proti neurvale hlučnému prostředí venku má všechno zde nádech vstřícné a jednoduché konečnosti. Ševelivé, tmavě růžové, odpočítané přítmí, kde je jen neosobní věcnost s jakou se koupením půvabů mladé ženy uspokojí něčí přání. Stačí jen brát, nikoliv dávat, nabídnout dívce peníze, aby se na určitý čas z chladné sochy změnila v živého člověka, jako když se hrací automat rozsvítí a rozezvoní, jakmile se do něj hodí mince.

Také tady jsem se však na onu rusovlásku jen díval, nechal ji odejít, místo ní si povídal s kyprou blondýnou, která mluvila mile a upřímně, ale nakonec byl její úsměv pryč a zbyla naoko poskytnutá, načatá něha.
Pak už přichází kuropějící červnové ráno. Není studené ani vlahé, ale je obalené úmorným dusnem, prolnuté otázkami, na něž se neodpovídá shovívavě. V tom jitru je jen bílé nebe, zašedlé, liduprázdné ulice a únava z nedostatku spánku a přílišného pití. Nebo možná ještě čerstvé sny, jež je stydno vyprávět a v nichž mám nejen protřelé tělo dívky s karamelovými vlasy, ale i její zapovězené rty. Přemýšlím o jejím prohnaném úsměvu, v němž se mísila faleš s ochotou, o její chůzi ve vysokých botách, které si sama zálibně prohlížela, o jejím hladkém břichu a vystaveném těle slibujícím skoro vše, snad kromě těch úst přitom zdánlivě nejvíce žádostivých.