Zelený přízrak ožívá (18)

Anotace: Mojmír je i přes nepřízeň osudu stále v pohotovosti a připravený proti svým nepřátelům zakročit.

Sbírka: Zelený přízrak ožívá

* 18 *

„Tak vás tady pěkně vítám,“ zahlaholil Mojmír, a snažil se, aby jeho
přivítání vyznělo co nejsrdečněji. Za dveřmi stáli Růžena se Standou.
Čekal na ně už od rána, byl doslova na mrtvici, máma včera
měla zase svůj den…
Teď, co je ve stavu nemocných a nemůže nikam cestovat, je
k sobě několikrát zval, ale pokaždé z toho sešlo. Nejdřív jeli na rekreaci,
potom byl Standa na školení, nakonec Růžena onemocněla.
Dlouho se neobjevovali, už si myslel, že z návštěvy znovu nic nebude…
Najednou zazvonil zvonek…!
„Nemohli jsme to najít,“ oznámila Růžena, jako by chtěla omluvit
ten pozdní příjezd, „cestou jsme několikrát zabloudili, máte to tady
špatně značené.“
Nevěděl, co odpovědět. Jestli tady jsou silnice dobře nebo špatně
označené nedokázal posoudit. Usadil je v obýváku a bavili se o všem
možném. Jen trnul, že přijde řeč na mámu, určitě by se s ní chtěli
taky seznámit. Byla zašitá v ložnici a zatím se chválabohu neobjevila.
Nejvíc ze všeho se ale bál, že se začnou zajímat, jak pokročil v té
věci. Tedy ve slibovaném dohození nájemníka. Poslední dobou mu
připadalo, že všechno pracuje proti němu. Měl sice povolené vycházky,
vyhrazený čas stejně nedodržoval a chodil ven, jak ho napadlo,
Juru už ale dlouho nepotkal. Zpočátku si myslel, že ho manželka
přece jen vykopla, jak si přál, nenatrefil ovšem ani na nikoho z jeho
rodiny. Jakoby z města všichni zmizeli…! Hlavou mu přitom pořád
vrtalo, co v létě Standa říkal o nějakém udání. Rozuměl mu tehdy
dobře…? To by znamenalo, že Standa Juru zná a že už spolu nějaký
konflikt měli. Kvůli čemu…?
A jak se Standa s Růženou zachovají, až zjistí, že se jedná zároveň
o nájemníka, kterého jim chce dohodit…?
Nejhorší bylo, že se pomalu blížil čas oběda a neměli vůbec nic
uvařeno. Máma byla po včerejší opici naprosto k nepotřebě a spala -
aspoň, že tak - a on sám se do ničeho nepustil, aby ji zastal.
Překvapivě to rozřešila sama Růžena, když z ničeho nic zahalekala:
„Je čas k obědu,“ a otočila se ke Standovi. „Půjdeme se někam
najíst,“ pokračovala a Mojmír, aby nevypadal jako špatný hostitel,
nazdařbůh plácnul: „Je tady dobrá hospoda, výborně vaří,“ i když si
s tím moc jistý nebyl. Přesto ještě pokračoval: „Počítám, že vás pozvu.“
„Jak je to daleko,“ zeptala se Růžena a Mojmír si začal připouštět,
že to s pozváním na oběd myslí nejspíš doopravdy.
„Taky bychom mohli jet do Kanice do Slávie,“ napadlo ho, snad
získá čas. „Je to slabá čtvrthodinka cesty. Nebo do Děčína, třeba do
Grandu,“ doplnil nakonec, aby udělal dojem, že si potrpí na lepší
podniky. Měl jen strach, aby ho nechytli za slovo. Standa by se snad
i uskrovnil a šel do nějakého bufáče na párek nebo držkovku, Růžena
to ale vzala naprosto vážně a tak, ať chtěl nebo ne, musel předstírat
ochotu a na oběd je pozvat.
Aspoň, že se nakonec rozhodli jen pro místní hospodu, pomyslel si
a s krvácejícím srdcem sáhl do obálky pro úspory. Moc v ní nezůstalo,
mamka se ségrou zas skoro všechno vyrabovaly, snad se jeho hosté
nebudou příliš rozšupovat…
Přestože to bylo ani ne deset minut pěšky, jeli autem. „Lepší to
vypadá,“ prohlašovali Růžena se Standou skoro jednohlasně a Mojmír
usoudil, že asi jo. Nakonec je dobře, na ulici se teď, když je marod,
raději neukazovat. Kdo ví, koho můžou ještě potkat…
Oběd, žádná velká sláva - nechalo se to ale vydržet. Když se najedli
a vraceli k autu, chytil najednou Standa Růženu za rukáv. „Podívej
se,“ vykřikl a zdálo se, že je úplně vyvedený z míry.
„Co tady chtějí,“ zaskřehotala Růžena poté, co se otočila, kam
Standa ukazoval. Mojmír, spíš bezděčně, tím směrem pohlédl taky…
„Jsou to oni?“ zeptal se Standa Růženy a ona přikývla.
„Rád bych věděl, co tady pohledávají? Tady…!“ začal Standa vykřikovat.
„Ten můj přiblblej bratranec s tou svoji…,“ pak se zarazil,
jako kdyby se chtěl nadechnout, „a s ním ten Konobržův známej, co
mě spolu s ním chtěli tenkrát v létě znemožnit. Jenže jim to tenkrát
nevyšlo. A oba se tady předvádějí s dětičkama, jako nějaká vzorná
rodinka…!“
„Když měli bábu u sebe, tak místo toho, aby se o ni starali, ji určitě
někde doma zavírali,“ snažila se ho Růžena doplnit, „jistě jí nedali
ani nažrat a jezdili si užívat…! A to si jí chtějí na zimu k sobě znovu
vzít.“
„To se jim nepovede, o to se postaráme,“ prohlásil Standa
suverénně. Pak ztišil. „Nedozvěděli se nějak, že sem chceme jet a nesledujou
nás,“ pokračoval dál a hlas měl najednou nejistý, asi byl
doopravdy zaskočen. Mojmír si vzpomněl na letní příhodu ve vlaku, i
na to, co následovalo, když vystoupil a v duchu připustil, že na tom
sledování může opravdu něco být.
„Teď, co se tam dostal ten Go…, Go…,“ pokračovala Růžena koktavě,
„Goba…, Gorab… No ten, co chce dělat tu peře…, pepere...“
„Perestrojku. Přestavbu. Gorbačov se jmenuje“ opravil ji Mojmír.
„Hodně lidí si myslí, že si na nás už můžou všechno dovolit,“ pokračoval
teď místo Růženy Standa, „ale to se mejlej. My jim ještě
ukážeme…“
„Na každýho takovýho něco víme,“ doplnila ho Růžena.
„A když nevíme, není problém si něco vymyslet,“ zauvažoval v duchu
Mojmír, nahlas ale nic neřekl. Přestože Růženu se Standou považuje
za dost důvěrné přátele, snad vůbec nejlepší, které kdy potkal,
všechny své trumfy před nimi odhalovat nebude. To co spatřil, ho ale
dost vyvedlo z míry. Na horním konci náměstí se procházel Jura se
svoji manželkou a dětmi a s nimi ještě jedna rodinka.
Tak odtud přece nezmizeli, pomyslel si v duchu. Na jednu stranu
zklamaný; představa Jury, vyhozeného z domova a přespávajícího
někde po svobodárnách nebo na lavičkách pro něj byla docela příjemná,
no na druhou stranu… Takhle má pořád ještě možnost mu
pěkně zatopit…!
A ta druhá rodina…? Co jsou zač? Tak to je tedy ten Standův bratranec!
Taky mu byl nějak povědomý, nevěděl ovšem, kam ho zařadit.
Až později si vzpomněl: strašně mu připomínal jistého spolužáka
jeho sestry. Pokud si pamatoval, ona ho přímo nesnášela a nijak se
s tím netajila.
Přemýšlel, jestli je mohli taky zahlédnout. Vypadalo spíš, že ne,
zdálo se, že se všichni zabývají jen sami sebou a po okolí se nerozhlížejí.
Člověk ale nikdy neví…
Bylo mu nanic. Standa si jistě nenasadí do baráku někoho, kdo se
mu už jednou snažil ublížit. Zvlášť kdyby se ještě mohl scházet s Konobržem
a s dalšími, se kterými jsou Růžena se Standou zřejmě taky
na kordy. Měl teď smíšené pocity. Slíbil něco, co sotva kdy může
splnit. Jurovi se chtěl už konečně pořádně pomstít, a on se mu málem
směje do obličeje. Vztekle si odplivl…