Zelený přízrak ožívá (19)

Anotace: Unesli dítě…!

Sbírka: Zelený přízrak ožívá

* 19 *
Lukáši…! Lukášku…!“ volala Tonička už poněkolikáté, ale on se
stále neozýval. Bylo jí do pláče. Je večer, dost hodin, měli být už
dávno pryč a po něm jakoby se slehla zem…
Vyprovázeli k vlaku své přátele, Jurova spolužáka z gymnázia
s rodinou, kteří se sem do města přijeli podívat. Nevzali si na cestu
ani auto; schválně šli pěšky, aby se před odjezdem trochu provětrali.
Když vlak odjížděl, byli ještě v plném počtu. Dva mladší kluci cestou
z nádraží běželi napřed; závodili, kdo bude u domu strejdy Bohdana
dřív. Marek dorazil na místo první, myslel, že brácha každou chvíli
přiběhne za ním…
Mezitím se vrátili ostatní a zjistili, že se Lukáš zdržel. Chvíli čekali,
čekání jim začalo připadat už dost dlouhé a Lukáš stále nikde…
Čekali ještě chvíli, když se ani potom neobjevil, vydali se ho, Jura
se strejdou, hledat. Prošli celou cestu ještě jednou, nahlíželi do postranních
ulic, prohledávali všechna zákoutí, nakonec se vrátili s nepořízenou.
„Snad nespadl do řeky“, nadhodil někdo. Tonička byla na pokraji
nervového zhroucení, ani ostatní se necítili dobře.
„Vzpomínám si,“ řekla jedna z dotázaných, potom, co se ještě
jednou vypravili tou samou cestou zpátky a začali vyptávat i lidí, které
potkali. „Dva kluci tady utíkali, byli kousek za sebou. Ten menší už
nemohl, na chvíli se zastavil, aby si odpočinul. Vtom přijelo nějaké
auto, ti z auta se začali s klukem bavit, byli to asi jeho známí. On
k nim nakonec přisedl a odjeli…“
Jura zůstal jako omráčený. Nedokázal ze sebe vypravit ani slovo.
„Kam?“ zmohl se nakonec na otázku a vzápětí si uvědomil, jak hloupě
se zeptal. Copak to ta ženská mohla vědět…?
Strejda se mu snažil pomoct: „Jak vypadali? Ti z toho auta. A to
auto? Jak vypadalo? Co to bylo za značku?“
Paní nevěděla.
„Jedu za esenbákama,“ vykřikl Jura a rozběhl se ke strejdovu domu
pro auto. Strejda vyrazil za ním…
Hlavou se mu začaly honit nejčernější myšlenky. Že se jednalo
o Lukáše, o tom v tuhle chvíli nemohlo být nejmenších pochyb. Kdo
ale v tom autě jel, a proč by ho někam odváželi? Nějací úchylové…?
Nebo cizinci, kteří kradou děti k adopci. Zapomněl se babky zeptat,
jestli ti z toho auta nebyli cizinci. Pokud by to ovšem byla vůbec
schopná rozpoznat, vždyť si myslela, že to byli nějací Lukášovi známí.
Lukáš je na adopci ale už dost velký…
I když…!
Najednou si na něco vzpomněl…
Po obědě se společně se svými přáteli vypravili na kratší procházku.
Zastavili se taky na náměstí. Na dolním konci zahlédl Timura a
s ním ještě nějakou dvojici, muže a ženu. Právě nastupovali do auta,
moc na ně vidět nebylo. Nemohl se zbavit dojmu, že to byli Timurovi
pochybní známí ze Smutnice. Ti, co se ho, z nějakých nejasných
důvodů, snažili přestěhovat do své chalupy. S určitostí ovšem nic
tvrdit nemohl. Drcnul do Toničky, aby se taky podívala. „Timur a jeho
parta,“ pokusil se zavtipkovat, jí ale hned nedošlo. Než vysvětlil, co
zahlédl, auto odjelo. Nikdo z jeho přátel si ničeho nevšiml, a když jim
řekl, co spatřil, začali si ho ještě dobírat.
„Kdoví, cos viděl, už ti hrabe,“ smála se Tonička. „To má z těch
přesčasů a vložených směn, nebo jak tomu říkají,“ dodala ještě.
Ostatní si taky přisolili. „Timur potkává za každým rohem černýho
houslistu nebo někoho od Konobržovejch, a koukám, že ty zase začínáš
všude vidět mýho cáklýho bratrance…,“ konstatoval bývalý spolužák
Miki.
Všichni se začali smát. „Co by tady hledali? A potom: Kdyby sem
náš Standa přijel a takhle nás tady uviděl, určitě by to nenechal bez
povšimnutí,“ doplnil Miki ještě. Dali mu za pravdu a Jura sám připustil,
že se nejspíš zmýlil. V tu chvíli si dokonce připadal dost trapně.
Teď se mu všechno znovu vybavilo. Nakonec i auto - škodovka,
hnědožlutá, jako kdyby ji někdo potentoval - s nějakou takovou přece
ta Timurova přátelsky nakloněná rodina jezdí? Co když to byli doopravdy
oni! Na něj i na Mikiho mají přece pořádnou pivku. Možná i
proto se mu chtějí pomstít. Když ne jinak, tak aspoň tak, že mu zařídí
pobyt ve vymezeném prostoru - dřív se tomu říkalo „ve vyhnanství“ -
aby mu tam mohli všelijak škodit. Psát kádrové posudky, na příslušná
místa donášet různé lži a polopravdy. Údajně k tomu mají i odpovídající
politické postavení. A když nic jiného, tak mu můžou třeba nenápadně
rozbíjet okna, nebo rozřezávat gumy od auta…
Najednou ho zamrazilo. Ten chlap je přece…! A o Timurovi se to
ostatně říká taky! Takovým kdyby se Lukáš dostal do ruky…!
Pravda, byla tam u nich i nějaká ženská. Pokud to byla manželka
toho druhého - Timur je přece pořád ještě svobodný - určitě by netrpěla
aby…
Pokud to ale byla Růžena, ta prý moc chytrosti nepobrala, navíc je
až příliš dychtivá po penězích a takoví lidé se neštítí žádných prostředků,
jak k nim přijít. A tohle jsou věci, na kterých se dá i dneska
vydělat. Zvlášť, když má někdo styky a zároveň je pod ochranou
rodné strany. Tady by Růžena nad Standovými „prohřešky“ určitě
přivřela obě oči.
Na esenbárně, tedy na okrsku, jak se snad správně mělo říkat, byl
jen jeden člověk, tedy policajt či příslušník a právě hrozně pospíchal.
„Nemám na vás čas,“ zasyčel jenom, když se mu snažili, vysvětlit
o co jde.
„Tady se ztratilo dítě,“ pokoušel se ho přesvědčit strejda Bohdan,
ale ani on neuspěl.
„U Hevlic je bouračka, nějaké auto tam leží na střeše…,“ houkl na
ně policajt a vypakoval je ze své úřadovny. „Jedou tam i sanitky…,“
stačil ještě ve spěchu křiknout, doběhl k motocyklu a zmizel.
Nasedli do auta, Jura se pomalu rozjel. Jel skoro krokem, v tu
chvíli mu bylo nanic. „Nemám jet do Hevlic, podívat se, co se tam
vlastně stalo?“ byla jeho první slova. Představa, že bouralo právě to
auto, ve kterém odváželi Lukáše…
„Co bys tam vlastně uviděl. Stejně tě k místu nepustí,“ rozmlouval
mu strejda jeho úmysl. „Je to určitě obšancovaný, nic ti neřeknou, na
co by ses jich mohl zeptat…? Jestli v tom autě nebylo nějaké dítě?
Oni ti stejně nic neřeknou, příbuzenský vztah neprokážeš, vždyť ani
sám nevíš, kdo v tom autě ve skutečnosti byl. Lukáše mohlo odvézt
úplně jiné auto…“
Nevadí jedu tam, rozhodl Jura kategoricky a vyrazil směrem k Hevlicím.
Začal si představovat nejhroznější věci, přestal se kontrolovat,
prudce sešlápl plynový pedál. Trabantík zařval a poskočil dopředu.
„Co blázníš,“ napomenul ho strejda. „Tímhle to nezachráníš a ještě
zabiješ i nás…!“ Jura zvolnil.
Po hlavní silnici projeli Hevlicemi, nezahlédli ale nic, co by nasvědčovalo,
že se nějaká bouračka stala. Pokračovali tedy až na kraj Březovic.
Právě když Jura přemýšlel, jestli má jet dál, či se raději otočit a
vrátit zpátky, zahlédl v zrcátku blikavé modré světlo. Houkající sanitka
je vzápětí předjela.
Muselo se to stát na okresce, co v Hevlicích odbočuje, zauvažoval
strejda a vydali se proto opačným směrem. Když dorazili na místo:
našli to teď už poměrně snadno - policejní auto s blikajícím majáčkem,
hasiči, ještě jedna sanitka a pár čumilů…
„Co se tady stalo?“ začal se Jura vyptávat.
„Nějaký auto je votočený na střeše, vždyť to sám vidíte,“ informoval
kdosi. Moc vidět nebylo, už se setmělo, ve světle reflektorů se
snažili se strejdou zjistit, co to bylo za značku a jakou mělo barvu.
„Co se stalo s těmi, co v něm jeli,“ ptal se dál. Kolik v tom autě
bylo lidí, nikdo nevěděl, sanitka zatím odvezla dva raněné, snad jen
lehce.
„Nebylo tam taky nějaké dítě?“
Nikdo nevěděl, ti dva, co je sanitka odvezla, byli určitě dospělí,
uvnitř ale stále ještě někdo je, jestli jen jeden, nebo jich je víc, snaží
se je vyprostit…?
Když se konečně po čase vrátili a pověděli všechno, co zjistili, Tonička
se sesula…