Zelený přízrak ožívá (21)

Anotace: Jurovi hrozí obvinění. Z čeho…?

Sbírka: Zelený přízrak ožívá

* 21 *
Jura stál na zastávce, čekal na trolejbus a klepal se zimou. Zimou,
rozrušením a taky zlostí. Nebylo mu ani moc dobře… Unavený, nevyspalý
po noční. Kdy si ti prevíti už konečně dají pokoj…?
Všechno se to odvíjelo už od soboty. Tehdy se večer ještě jednou
se strejdou Bohdanem a s Patrikem, jak se ten jeho nový známý
jmenoval, zastavili na esenbárně a všechno, co v tu chvíli věděli, tam
řekli. Policajt pokýval hlavou, něco si zapsal. Už v neděli večer ho ale
doma esenbáci sháněli, byl ještě ve službě. Nechali mu vzkaz, aby se
dnes ráno dostavil.
Přicházel s naprostým klidem. Měl čisté svědomí, byl ostatně v roli
poškozeného. Znovu se jim snažil sobotní příhodu podrobně popsat,
jak to všechno bylo, ztratil se syn…
Chvíli nechali, aby se vypovídal, nic neříkali, jen poslouchali…
Najednou na něj jeden z nich z ničeho nic vybafl: „S kým jste se
v tu sobotu sešel?“ Na Jurův udivený pohled a rozpačitou odpověď -
proč by se nemohl sejít s rodinou svého spolužáka a kamaráda, co
ten s tím má propána co společného - se jen zašklebil. Skoro to
vypadalo, jakoby si myslel, že se u strejdy slezla banda teroristů,
kteří měli za úkol provést sabotáž nebo odkrouhnout nějakého potentáta.
Začal znovu všechno popisovat: vtom na něj zas ten jeden uprostřed
věty zakřičel: „A co takhle Otakar Konobrž…?“
Marně se snažil vysvětlit, že Otouše už několik měsíců vůbec neviděl.
Takhle se to chvíli táhlo, křičeli na něj jak na malého kluka,
začínal mít strach, že si ho tam nechají, jen nechápal, co se vlastně
děje. Z poškozeného se náhle stal zločinec! Bylo mu jasné, kdo na
druhém konci případu stojí. Nepostižitelní…!
Až do téhle chvíle si myslel, že všechny ty provokace jsou jen jakési
soukromé vyřizování účtů mezi jeho dávnými nepřáteli ještě
z dětských let, že to ale dovedou až sem! Tady už nejde o nepovedené
a trochu drsné vtípky. V sobotu to už přerostlo do dost nechutných
rozměrů a podle všeho to pokračuje dál. Jako kdyby se rozhodli
jejich rodinu docela zničit. Ale proč proboha…?
Najednou kdosi vešel, vzal si jednoho z vyšetřováků stranou -
podle Jury nejspíš hlavního a nejhoršího - a chvíli se spolu potichu
bavili. Náhle se začalo vyvíjet všechno úplně jinak, spěšně to celé
ukončili a Juru s tím, že si ho ještě zavolají, propustili.
Pořád mu to ale muselo vrtat hlavou. Co se vlastně děje? Všechno
začalo od okamžiku, kdy se v dešti slitoval nad promoklým stopařem,
kterým jak se ukázalo, byl Timur. Nejdřív z něj sálala úžasná ochota,
nabízel, že mu obstará zdravější bydlení pro nemocného syna. Stopa
ale vedla do míst, kde měl už jednou problémy a zkaženou dovolenou;
všechno kvůli člověku, který se s Timurem nejen dobře zná, ale
jsou v mnoha směrech spolu naladěni na stejnou vlnovou délku.
Následovala milostná psaníčka, nakonec záhadný pamflet, napsaný za
dosud neobjasněným účelem. Patrik přitom v neděli naznačil, že
o tom něco ví…
Nakonec se ztratil kluk a pak tohle…!
Další den dostal poštou dva dopisy. Jeden od paní Konobržové.
Psala, že Otouš je v nemocnici, v pátek ho odvezli s infarktem, stále
tam leží, teď už ale mimo nebezpečí. Zmiňovala se, že se o Otouše
začali najednou z ničeho nic zajímat esenbáci, vyptávali se, kde v sobotu
byl. Ještě, že má tak perfektní alibi, je to doslova štěstí v neštěstí…
Pravda, o Otoušovi se při vyšetřování zmiňovali. Nechápal, jakou
ale mohl mít s tímhle případem souvislost. Na tom, že Timurovi už asi
notně hrabe a všude vidí Otouše, opravdu něco bude. Naproti tomu,
skupinka, kterou v sobotu zahlédl, to byl skutečně Timur se svými
přáteli…
Druhý dopis psal Miki, spolužák, který ho v sobotu navštívil. Také
o něj se už zajímali, odvedli si ho rovnou z práce. Aspoň, že mě nemůžou
jen tak z ničeho nic odvézt, to by se doprava na hlavním tahu
zastavila a než by někoho sehnali…, napadlo Juru, když dopis četl.
Miki psal, že ho nakonec sice pustili, že ale stále neví, o co se vlastně
jedná a chtěl na Jurovi, aby mu to vysvětlil.
Těžko můžu něco vysvětlovat, když o tom sám nic nevím, pomyslel
si. Zdá se, že si někteří ještě chtějí hrát na bojovníky proti disidentům
a vybrali si zrovna jeho s přáteli. Jejich hra už přerostla nad
únosnou mez, ale státní moc je stále ještě na jejich straně.