Cesta k Sáře Jana pohádkáře - část 1. Sbohem beznadějný básníku

Cesta k Sáře Jana pohádkáře - část 1. Sbohem beznadějný básníku

Anotace: Příběh mladého muže, který se pomalu ale jistě stává závislým na drogách. Postupně přichází o své nejbližší a ocitá se na pokraji společnosti, mezi sobě podobnými a na krůček od smrti.

Kapitola 1
Současnost

Myšlenka
je jako semínko,
moje milenka
zrající jak vínko.

Byť je usazena
v té pusté hlubině,
kde se tiše a beze jména
tváří tak trochu nevinně.

Je přesně tam,
kam nelze vidět.
Sám jinou cestu neznám
než vydat se na výlet.

A bloudit mezi dvěma světy,
kde ze semínek
náhle rostou květy
a představy jsou jako snímek.

Najednou jasně viditelné
a vše je myslitelné,
i věci . . .
těžko pochopitelné.

Mně došlo toho spoustu
za otevřené mysli,
že se svou myšlenkou rostu
od chvíle, kdy jsme vyšli

na dalekou cestu
plnou sebepoznání,
a od města k městu
mě má myšlenka prohání.

Jojo. Tak asi takhle nějak zněla ta naše stará slova. Slova, se kterými se jeden hloupej Honza kdysi vydal do světa.
Sedím na židli v podkrovní místnosti, kolem mě jsou nachystány židle do kruhu a já čekám na začátek skupinového sezení abstinujících narkomanů. Zase jednou. Jsem tu zatím sám a vyčkávám příchodu ostatních členů skupiny, jejímž novým členem se mám brzy stát i já. Když tu tak sedím a dívám se okolo sebe
na onen pevný kruh, tak mi mé náhlé rozhodnutí, že budu opět docházet na tato sezení, přijde naprosto absurdní. Už to bude nějaký čas, co jsem v tomto kruhu seděl naposled. A dokonce si nyní vzpomínám, že když jsem se před lety loučil s poslední skupinou, na kterou jsem docházel, řekl jsem si tehdy jasně: Už nikdy více.
Avšak uběhlo pár let a já jsem opět tady. Další nová skupina, další noví lidé, další nový začátek. Tyto věci dokáží být i s odstupem času až neuvěřitelně frustrující, avšak dnes mě uklidňuje fakt, že tu sedím za úplně jiných okolností, než jak tomu bylo dříve, a že v této skupině nebudu z počátku tak úplně sám. Člověk, jenž tyto skupiny vede, se jmenuje Adam, a je to můj starý známý. S Adamem jsme se potkali během mé léčby v terapeutické komunitě, kam nám jezdil společně s farářem Jarkem dělat přednášky o hodnotách, a kde jsme se pravidelně potkávali takřka po celý jeden rok.
Pojednou slyším, jak jde někdo po schodech nahoru, a soudě podle pravidelného klapotu podpatků to bude nejspíš dívka. Otáčím se ke dveřím a vyčkávám na prvního příchozího člena mé nové skupiny, abych se mu představil. Když onen klapot doklape až ke dveřím této místnosti, objevuje se v nich žena v kozačkách na vysokých podpatcích a k mému překvapení ji znám. Nejsme sice přátelé, prakticky se vůbec neznáme, ale za starých časů jsme se na tanečních akcích potkávali celkem často, a pamatuji si na ni dost dobře. Ona si však (jak se zdá) nevzpomíná na mě a možná je to tak lepší. Když moje stará známá přichází blíže, vstávám, podávám jí ruku a říkám: „Ahoj, já jsem Honza.“
„Ahoj, já jsem Věrka,“ odpovídá mi, „ty budeš ten novej, že jo?”
„Jo, to budu já,“ říkám. Náhle si všímám jejího zkoumavého pohledu, jakým si prohlíží moji tvář, jež jí nejspíš také přijde povědomá. A nebylo by divu. Spousta mých vzpomínek z té doby je sice zahalena mlhou, což je následek nadměrného užívání tvrdých drog, avšak svoji poslední vzpomínku na ni vidím naprosto jasně, jako by to bylo včera. Bylo to v klubu, kam jsme oba dost často chodili na noční tancovačky, a dodnes mám před sebou obraz, jak mě v ranních hodinách na záchodě nastřeluje drogu do ruky. Ovšem to už je hodně dávno a v jistém slova smyslu jsem rád, že se potkáváme právě zde. Sotva se Věrka usadí, ozývají se opět něčí kroky na schodech, a do místnosti po chvíli vchází starší, již místy prošedivělý, muž. Vypadá celkem sympaticky, je usměvavý a hned při vstupu se vřele vítá s Věrkou, načež přichází ke mně.
„Čau, já jsem Viktor,“ zdraví mě, „ty budeš Honza, ten novej, že?”
„Jojo, to jsem já,” odpovídám stroze a usedám, protože vzhledem k tomu, kde vlastně jsme, vím, že bude ještě spoustu prostoru na to se dobře poznat. Viktor si sedá poblíž Věrky a nejspíše začínají probírat něco o osudu mého předchůdce v této skupině, který se, jak se zdá, vrátil ke starému způsobu života, a tak uvolnil místo, jež mám já nyní zaplnit. Ačkoli se to může zdát neuvěřitelné, tak dostat se do nějaké z těchto skupin nebývá zrovna jednoduché. Organizací, které tyto služby závislým lidem poskytují, není zrovna mnoho, a jejich kapacity jsou značně omezené. Já měl ale svým způsobem štěstí, protože mi tohle místo nabídl Adam sám, a to jsem o něj ani nežádal. Je tomu pár dnů, co jsem Adamovi volal s tím, že jsem v Brně, a že bych si potřeboval s někým pokecat, a on mi pak nabídl místo v této skupině. Moc se mi do toho z počátku nechtělo a chvíli jsem váhal, zdali mám tuto nabídku přijmout, avšak nakonec mi to přišlo jako celkem dobrý nápad. Nelze dále ignorovat fakt, že si potřebuji něco hodně srovnat, a tento kruh, který mi už jednou byl oporou, je docela dobré místo, kde se do toho pustit.
Ze schodiště se opět začínají ozývat něčí kroky, tentokrát je ovšem slyšet, že přichází početnější skupina lidí. Zanedlouho se místnost pozvolna naplňuje účastníky dnešního sezení a chvíli po nich konečně přichází i Adam. Neváhám ani okamžik, vstávám a jdu se přivítat se svým ¬– zde jediným – známým.
„Nazdar, Honzíku,“ vítá mě mile, „jsem rád, že jsi dnes opravdu dorazil.”
„To bych si nenechal ujít,” odpovídám s úsměvem a každý jdeme ke své židli, protože skupina má již brzy začít. Jelikož tři židle v kruhu zůstaly prázdné, lze usoudit, že ještě všichni nedorazili. Avšak hodiny již ukazují celou a jako vždy přesný Roman zahajuje skupinu.
„Tak já vás zde po týdnu opět vítám. Na opozdilce dneska čekat nebudeme a rovnou začneme. Vzhledem k tomu, že tu máme dnes nového člena – Honzu,“ ukazuje na mě, „tak bude dnešní skupina věnována tomu, aby se vám představil. Než se tak stane, tak bych byl rád, kdybyste se vy představili tady Honzovi a u toho řekli, jak se máte.“
Po Romanově levici sedí kluk, který se představuje jako
Richard. Je to statný třicátník s dlouhými hnědými vlasy,
ale působí tak trochu jako nemluva. Ob jednu prázdnou židli od Richarda sedí Věrka a hned vedle ní Viktor.
Viktor je již místy prošedivělý padesátník, na jehož tváři je jeho dlouhá drogová minulost znát. Avšak jeho takřka permanentní úsměv nasvědčuje tomu, že mu to evidentně nevzalo chuť do života. Mezi mnou a Viktorem pak dále sedí Marta a Radim. Martě i Radimovi je oběma okolo třiceti a chodí spolu. Seznámili se, když byli oba v léčebně, a pravděpodobně budou jedni z mála, kterým takto navázaný vztah vydržel i podchodu z léčby.
Poznali jsme to snad všichni, co jsme tam byli. Ten sladký nádech náhlé zamilovanosti a pak i tu ránu kladivem do hlavy při střetu s realitou. Dokonce jsme tomu i tehdy vymysleli termín: „ústavní lásky“, protože to byl neustále dokola opakující se fenomén, kterému člověk vždy rád podlehne, i když ví, jak to dopadne. O to je však krásnější vidět nyní někoho, komu to pro změnu vyšlo.
Posledním přítomným členem skupiny je Jirka. Jirkovi už táhne na čtyřicítku. Je to vysoký a hubený blonďák a působí celkem jako pohodář.
Když „skupinové kolečko“ dojelo až na konec, vím, že teď je řada na mně. Cítím, jak mnou pronikají pohledy snad každého v tomto kruhu, a já čekám v podstatě jen na vyzvání. Když mi pak Adam dává slovo, mám pocit jako bych měl knedlík v krku, a nechce se mi moc mluvit, ale potlačuji stud a říkám:
„Ahoj lidi, já jsem Honza,” a skupina odpovídá na pozdrav, „je mi dvacet šest let, a nedávno jsem se vrátil do Brna.”
„Odkud?” ptá se mě pohotově Věrka.
„Z Českých Budějovic,” odpovídám jí a pokračuji, „jsem čistej už celkem dlouhou dobu a jsem tu, protože si potřebuji v něčem udělat pořádek a rád bych vám pověděl jeden příběh. Pokud tedy budete souhlasit.“
„Jasně. Jo, proč ne,“ ozývá se z různých stran kruhu a já se pohodlně opírám do své židle a začínám skupině vyprávět.





Kapitola 2

Minulost

Je chladný podzim roku 2011 a nedávno se se mnou rozešla má přítelkyně Sára. Od našeho rozchodu uplynul asi měsíc a já, kdo si z počátku nepřipustil ani sebemenší náznak smutku, nyní cítím, že něco žalostně postrádám. Úsměv z tváře mi zcela vymizel. A i navzdory té hromadě drog, jež poslední dobou konzumuji, se všechno zdá, jako by šedivělo, a se Sářiným odchodem jako by se vytratilo i mé štěstí. A já bych hrozně rád chtěl své štěstí zpátky.
Končí mi odpolední směna ve skladu autodílů, kde pracuji, sedám do auta, startuji, motor běží, avšak já jako bych najednou nevěděl, kam chci vlastně jet. Měl bych jet domů a odpočinout si. Vyspat se a nabrat síly – pro jednou normálním způsobem. Avšak nemohu se zbavit dojmu, že bych měl teď být někde jinde. A já vím, kde to je.
Náhle zařazuji rychlost, dupnu na pedál a jedu si zpět pro svoji Sáru. Jak mi ubíhá cesta za čelním sklem mého nedávno zakoupeného Renaultu, rodí se mi v hlavě myšlenka, že udělám nějaké bláznivé romantické gesto, a třeba tak svou lásku získám zpět, avšak nic konkrétního mě nenapadá. Ale i přesto šlapu na pedál ještě více, abych tam byl co nejdříve, protože jak se znám, mohl bych si to rozmyslet. Když přijíždím do Skalice, parkuji auto nedaleko jejich domu a zbytek cesty jdu pěšky. Zanedlouho přicházím k řadovému domku, ze kterého jsem Sáru nedávno stěhoval, a vidím, že se v oknech svítí.
Dokonce i slyším mně dobře známý jekot Sářina tříletého syna Šimona. Toho kluka opravdu nejde neslyšet. Sice nemám ani to nejmenší ponětí, co vlastně dělám (protože nemám žádný plán), ale ve svém odhodlání nijak nepolevuji. Stoupám po schodech ke vchodovým dveřím, ovšem v okamžiku, kdy zvedám ruku, abych na ně zaklepal, nejsem najednou schopen pohybu. Hlavou se mi začíná honit snad tisíce otázek typu: Milovala mě vůbec? Bylo to opravdové nebo jen iluze? A s nimi se mé náhle nabyté odhodlání pozvolna vytrácí. Avšak jak nejsem schopen činu, tak nejsem schopen odchodu, protože se své lásky nehodlám jen tak vzdát. Stojím nehybně, a hledaje nějaký vhodný způsob, jak znovu vstoupit scénu, promýšlím svůj další krok. To ale nemá dlouhého trvání. Pojednou slyším matně za dveřmi Sářin hlas. A co víc, vypadá to, že se směje. No... tak tady asi už nic nezmůžu, říkám si smutně sám pro sebe a utírám si slzu z koutku oka. Všechny plány a naděje se mi v jediném okamžiku hroutí přímo před očima, a já, neschopen v sobě najít špetku odvahy, utíkám z tohoto místa jako malej kluk. Je jedno kam. Hlavně pryč odsud.
Bloudím pak bezcílně po Skalici, nijak zvlášť velké vesnici, pořád dokola. A je mi, jako bych se procházel vzpomínkami jednoho krásného, byť krátkého vztahu. Stalo se tu toho tolik... Až příliš mnoho... Anebo ne?
Mám najednou nějak ve všem zmatek. A neschopen dát si dohromady souvislosti, se zastavuji a usedám u jedné ze vzpomínek, a to jedné z těch nejkrásnějších. Sedím v jedné postranní ulici této vesnice pod pouliční lampou, v jejímž oranžovém světle jsme se se Sárou jedné noci poprvé políbili. Vidím to, jako by to bylo včera. Skoro až idylický okamžik. Jako z té naší pohádky, kdy jeden hloupej Honza konečně našel svou vysněnou hipísačku, se kterou měl být navždy. Ale pak z čista jasna přišla rána. A z onoho „navždy“ jsou nakonec necelé tři měsíce, a má princezna je zpátky u toho kokota, otce malého Šímy.
Jak se tohle mohlo krucinál pokazit. Vždyť takhle to být nemělo. Takhle opravdu ne.



















Kapitola 3

Předlouhý pracovní týden se konečně chýlí ke svému konci. A já jsem celý natěšený, že si dnes vyrazím trochu povyrazit na párty do jednoho brněnského klubu, kde už jsem takřka protancoval troje střevíce. Hodiny ukazují sedmou, což značí, že šichta již skončila, a já ihned odcházím na umývárnu, kde si chystám dát ještě sprchu.
Když odhazuji své svršky, prohlížím si své tělo v zrcadle a zejména pak má vystouplá žebra. Sakra, to jsem až takhle zhubl? říkám si v duchu. Avšak ani vlastní odraz v zrcadle, na kterém vypadám jak chodící mrtvola, mě od mých dnešních úmyslů nemůže odradit. Potřebuji se odreagovat jako sůl, a kdo ví, třeba i potkám novou lásku. Nějakou, která mi bude konečně rozumět, a která mě jen tak neopustí. Když mám hotovou hygienu, vyrážím ještě do města něco sníst, a pak rovnou uháním tam, kam mám dnes namířeno.
Přicházím do klubu a první věc, kterou musím udělat, je si něco sehnat, protože vím, že se bez perníku už pořádně bavit nedokážu. Lítám po klubu sem a tam, hledaje nějakou známou tvář, která by vyřešila můj aktuální nedostatek drog. Ale jak se zdá, nikde nikdo. Pociťuji již značný neklid v konečcích prstů, ovšem najednou vidím, jak do klubu přichází Tonda, jako by se nechumelilo. Tonda má vždy něco na prodej. A tak mířím rovnou k němu, a znaje svoji zvýšenou toleranci, beru si rovnou i nějakej perník na potom, abych k ránu nemusel shánět něco znova. Všímám si, že má spotřeba této látky v posledních týdnech razantně vzrostla, a mírně mě to zneklidňuje. Ovšem to je problém zítřka. Ne dneška. Dnes se chci bavit. A tak ihned poté, co se naladím na svoji vlnu, se po hlavě vrhám do tančícího davu, kde se pak oddávám té až překrásně šílené hudbě z reprobeden. Chvíli tam tak tančím, bavím se, po chvíli ke mně přichází nádherná dredatá blondýnka a snaží se mi něco říct. Přes ten rámus ale není slyšet vlastního slova, a tak se gesty domlouváme, že zajdeme před klub na jednu cigaretu. Venku mi ta krásná dívka říká, že se jmenuje Andrea, a že si mě pamatuje z jedné minulé párty. Je s ní docela sranda. Pojednou se mě však Andrea jen tak mezi slovy ptá: „Prosím tě, neměl bys něco?”
Je mi tak trochu jasné, že Andrea na tuto chvíli čekala nejspíš celý náš rozhovor, a proč si vybrala právě mě. Nejspíš zase vypadám, že jsem vyjetej jak nudle. Avšak oslněn její krásou na to z vysoka kašlu.
„Něco by se možná našlo. Dáš si?” odpovídám jí a po chvílí už mašírujeme najít nějaké klidné místo, kde si můžeme oba v klidu dát. Prvně jdeme k záchodům. Kam taky jinam. Ale když tam dojdeme, zjišťujeme, že je tam fronta až ven.
„Jejda, co teď budeme dělat?” ptá se mě smutně Andrea. „Tohle nebude na chvilku, protože silně pochybuju, že se tu chce někomu na záchod.“
V tom má Andrea nejspíš pravdu, ale protože tu nejsem poprvé, umím si už v těchto situacích poradit.
„Kousek přes ulici je benzínka, tam je taky záchod. Pojď,” vybízím Andreu a ona souhlasí. Odcházíme směrem k benzínce. A i když je dnes studená noc, mně je díky perníku teplo jako kdyby na mě pražilo slunce, a proto vyrážím jen tak nalehko. Když dorazíme k benzínce, říkám Andree, ať chvíli počká, že jen skočím pro klíč k obsluze. Prodavač za pultem mě už zná a ihned se mě s úsměvem ptá: „Zase jedny žvýkačky a klíče?”
“Ano, prosím,” odpovídám mu, zaplatím a pak utíkám za Andreou, se kterou si jdeme společně dát do nosu.
Andree najíždí stav takřka okamžitě, a rázem je ukecaná tak, že jí nejde zastavit. Pojednou ovšem přeci jen nastává ticho. Andrea mi hledí do očí a se svoji uměle vyvolanou vášní mě zničehonic sama políbí a já jí polibky opětuji. Všechno se zdá být skoro idylické. Nádherná Andrejka, slibně rozjetá párty, a hlavně dostatek drog. Něco je ale špatně. Něco není, jak má být, a já nemusím zas tak dlouho přemýšlet, abych přišel na to, co to je.
Líbám tu sice překrásnou Andrejku, ale v myšlenkách jsem se stále se Sárou. Snažím se Sářin obraz v mysli ignorovat, a užít si tuhle chvíli, jak se patří. Avšak v okamžiku, kdy si Andrea, která je už teď bez trička, chce sundat i podprsenku, nemohu dále pokračovat a zastavuji ji.
„Co se děje?” ptá se mě s údivem, jako by se jí to stalo poprvé, „to tě nevzrušuju?“
Já ji ovšem jen smutně pohlédnu do očí a dostanu ze sebe jen prosté: „Promiň, já... já nemůžu.” A pak utíkám pryč, ani nevím kam, a zanechávám za sebou takřka „rozdělanou“ Andreu na pánských záchodech. Ujdu dobré dva kilometry svižné chůze, než se konečně zastavím a musím naznat, že mi nejspíš přeskočilo. Protože tohle není normální. V propoceném tričku mi začíná být zima a měl bych se vrátit do klubu. Nechal jsem tam bundu, mikinu, a když nad tím tak přemýšlím, tak i všechen matroš na umyvadle v kabince toalety. Ale já mám najednou ve všem takovej zmatek, že se mi ani nechce nikam vracet. Potřebuji být chvíli sám, a tak nechávám věci věcmi, perník perníkem a obracím své kroky zpátky k podniku, kde pracuji a kde mám auto.
Po cestě se snažím zamýšlet nad tím, co se to ksakru děje, ale najednou nic není, jak má být, a nic nedává smysl. Ovšem až na jednu věc. Jednou věcí jsem si přece jen jist. A to tím, kde právě teď chci být.
Jakmile dojdu ke svému autu, usedám rovnou za volant a nehledě na svůj stav odjíždím opět do Skalice. Když tam zanedlouho dorazím, parkuji na tom samém místě, procházím ta samá místa a řekl bych, že mi po tváři tečou i ty samé slzy. Mám chuť jít a zabouchat na ty dveře, před kterými jsem před pár dny i minutami stál, a vzít si svou lásku zpět. Klidně bych si i nechal dát od toho jejího idiota do huby, kdyby to k něčemu bylo. Ale tím bych asi nic nezměnil, jenom bych vše zhoršil. Mé nohy mě pak dále vedou k místní hospodě, k další z těch krásných vzpomínek, kde usedám na lavičku, která se s námi jedné noci převrhla. A jako by mi až teď, když sedím nad posledními střípky toho, co bývala má pohádka, docházelo, že je asi vážně konec, a že Sára se jen tak nevrátí.
Těžko říct, co mě nyní sere víc. Zdali ta bezmoc v této chvíli, nebo fakt, že si za její odchod můžu nejspíš sám. Chodili jsme spolu necelé tři měsíce, a za tu dobu jsem si častěji našel cestu ke svým „kámošům“ než k ní.
Něco je špatně. Vždyť takhle to přece být nemělo. Snažím se dát si dohromady souvislosti, ale všechno mi nějak splývá. Však jedna odpověď se přeci jen nabízí. Nejspíš mi to piko nějak přerostlo přes hlavu.
„Že bych se stal závislým?” ptám se sám sebe a tato otázka mi přijde natolik absurdní, že se ani nenamáhám na ni hledat odpověď. Vždyť závislost je něco, co se děje někde jinde a někomu jinému. Je mi jasné, že jsem to v poslední době dost přeháněl, ale vždyť přece nejsem žádná troska, co se válí na ulici a třepe se pro jedinou dávku. Ovšem něco se se mnou přeci jen děje. Cítím to. A ten pocit nevěstí nic dobrého.




















Kapitola 4
Současnost
„A tehdy sis uvědomil, že jsi závislej?“ ptá se mě pojednou Věrka.
„Tehdy ještě ne. Já s tím bojoval hodně dlouho, než jsem si to byl schopnej přiznat. Dneska už vím, že jsem byl chycenej už dávno před tím, ale to člověk zjistí až s odstupem času. Sami to znáte,“ říkám skupině a skupina mi dává za pravdu. Protože to známe všichni.
„Víš, já jenom nerozumím jedný věci,“ ozývá se Viktor.
„Který?“
„Říkal si, že si s tou holkou byl jen krátce. A to jsi byl do ní takhle udělanej?“
„Jo, byl,“ odpovídám bez váhání, „víš, ono to možná bude znít neuvěřitelně, ale já si tu holku vysnil.“
„Jak tomu mám rozumět?“ ptá se Věrka.
„No, já byl vždycky docela velkej snílek. A když jsem neměl na holky moc štěstí, tak jsem si svou vyvolenou vysnil. A k mému překvapení jsem ji jednoho dne opravdu potkal.“
„Ve Skalici,“ konstatuje s úsměvem Richard, a jeho poznámka nyní baví celou skupinu, a mě nevyjímaje.
„Jo no. Ve Skalici,“ konstatuji, „já vím, že vám to možná přijde jako nějaká idylka.“
„To hodně,“ odpovídá hbitě Richard.
„Ale já tomu tehdy opravdu věřil. A když jsem potkal Sáru, bylo to jako by se mi zhmotnil sen do nejmenšího detailu, a ke všemu jsme se do sebe zamilovali.“
„Jéé,“ ozývá se zprava dojatě Marta, „to je krásný. Tak proč to tak rychle skončilo?“
„Proč myslíš?“
„Protože si smažil, že?“ odpovídá Marta s velkou dávkou ironie ve svém hlase a já jí pokývnutím hlavy dávám za pravdu.
„A to sis nemohl dát pauzu? Když byla tak úžasná?“ ptá se pro změnu Viktor.
„No, v tom byl právě ten problém. Já si tu pauzu dal. Ale tehdy jsem to nějak nezvládl. Sám jsem si tehdy řekl, že s tím končím, že už to nepotřebuju. Ale najednou jsem se rozjel, a než jsem se zastavil, byl jsem už bez Sáry.
A pak šlo všechno hodně rychle do prdele.“
















Kapitola 5
Minulost
Malebná moravská krajina mi ubíhá za okny vlaku a já se z posledních zbytků sil snažím dostat ranním spojem domů, abych se konečně trochu vyspal. Dny poslední dobou plynou tak rychle, že už je ani nestíhám počítat. A to, jak mi je, vystihuje nejlépe sama zimní krajina ubíhající za oknem.
Prázdná, bez života, bez elánu, zahalena mlhou. Marně se snažím vzpomenout si, kdy jsem vůbec ulehl ke spánku naposled. Avšak hlavu mám jak vybrakovanou. Že by v pondělí? Nebo snad z úterka na středu. A je kurva vůbec sobota? To jsou jedny z tisíce otázek, na které nyní nejsem schopen najít odpověď, ať se snažím sebevíc. Dny mi nějak splývají. Stovky různých zážitků s různými lidmi a všechny mají jednoho společného jmenovatele. Piko a ten pohled do stropu záchodové kabinky, když mi najížděl stav. Dál je vše nějak nejisté.
Když vlak zastavuje ve stanici Rakšice, vystupuji a vydávám se lesem na cestu domů. Znám tu zkratku jak svý boty. Chodíval jsem tudy kdysi každý den, a docela i rád. Ovšem dneska proklínám každej blbej metr cesty. Sil mi nějak ubylo a tři kilometry se nyní zdají jako na hony vzdálený cíl. Na každém kroku pociťuji, jak mi zkřehly kosti. A kdybych s sebou teď sekl, nejspíš bych si něco zlomil. „Musím se už konečně vyspat,“ říkám si nahlas své zbožné přání a přidávám do kroku, abych byl ve své posteli co nejdříve.
Cesta není zrovna nic moc. Je to spíše takový krok sun krok. V teniskách s prošlapanými podrážkami a opuchlými chodidly, která prochodila nevím kolik dní v kuse, totiž cítím každý kamínek, jako bych šlapal na hřebík. A že jich po cestě je.
Když asi po čtyřiceti minutách nejisté chůze stanu na kopci před Vedrovicemi, vidím svou rodnou ves ponořenou v mlze. A přesto jsem ji snad nikdy neviděl raději. Procházím vesnicí a mířím rovnou domů k babičce a dědovi, kde s tátou bydlíme. Domem se potom snažím projít tak tiše, jak to jen jde. Nechci se s nikým potkat. Chci jen lehnout a spát. A nejlépe až do pondělí, kdy budu muset do práce.
Když vcházím do svého pokoje, vidím bordel, který jsem tu posledně zanechal, a musím naznat, že jsem byl nejspíš mimo, protože tohle nemůže udělat normální člověk. Co jsem to tu proboha dělal? Všechno je zpřeházené, jako bych něco ve spěchu hledal. Ale co? A kdy? říkám si a snažím si vzpomenout. Marně. Ovšem další hlavolam už opravdu nehodlám řešit. Je jich nějak moc a já už skoro usínám ve stoje. A tak shazuji všechno oblečení a ulehám ke kýženému spánku.
Mé spaní však nemá dlouhého trvání. Sotva zavřu oči, do pokoje vchází rázným krokem děda a zuří jako lev. „Jak si to kurva představuješ. To už ti vážně hráblo? Vždyť se podívej, jak to to tady vypadá. Myslíš si, že přijedeš, uděláš bordel a pak si na měsíc zmizíš někam do prdele? Tak takhle ne, hošánku. Takhle ne.“
Děda poté pokračuje ve svém kázání, a jako vždy mě jeho slova dovedou pěkně vytočit. Já však nemám sílu se vztekat ani cokoli říct. Nechám proto dědu, ať si řekne to svoje, a jakmile při odchodu práskne dveřmi, ulehám znovu.
Ovšem i tentokrát se spánku nedočkám. Po chvíli se znovu otevírají dveře pokoje a přichází táta. Snažím se dělat, že spím, ale táta si sedá na okraj postele a říká:
„Vstávej, Honzine…“
Moc se mi sice nechce, ale otvírám oči a otáčím se k tátovi.
„Děje se něco?“ ptá se mě starostlivě táta. Avšak já, který už nějakou dobu pozoruji, že mám asi trochu problém, mu to nejsem schopen říct.
„Ne, táto. Všechno je v pohodě.“
„Nevypadáš tak,“ odpovídá mi, „a ten tvůj pokoj taky ne.“
„Já vím. Omlouvám se. Trochu jsem blbnul, jak se na mě vysrala ta Sára, ale už to bude v klidu. Slibuji.“
„Ženský,“ konstatuje táta, „nedá se s nima bejt a bez nich to taky nejde.“
„To mi povídej,“ odpovídám tátovi a ten se chystá odejít.
„Ukliď tady,“ říká mi ještě, než vstane a jde ke dveřím. Mezi dveřmi se však táta ještě jednou obrací a ptá se mě: „Jo, a kde máš vůbec auto?“ A jeho otázka mě náhle udeřila jako rána kladivem. No jo. Auto. Vždyť já blbec auto zapomněl u Tesca, ovšem pravdu na sobě nedávám znát. Stydím se za ni.
„Mám je v práci. Posrala se mi spojka,“ odpovídám tátovi a ten odchází. Když jsem konečně sám, nemám na spánek ani pomyšlení. Vstávám z postele, chodím po pokoji dokola a přemýšlím. A následně zjišťuji, že už skoro dva týdny chodím všude pěšky. Do prdele.


Kapitola 6

Je začátek nového roku a já mám jen jediné přání. Aby byl lepší než ten předchozí. Během prosince se mi povedlo přijít o práci, ztratit vlastní auto, a ke všemu rozbít i to tátovo. Doma jsou na mě tak nasraní, že tam už ze strachu ani nejezdím, a tak už několik dní spávám různě po kamarádech. Ovšem tedy za předpokladu, že na spaní vůbec dojde. Protože poslední dobou je to spíše vzácnost.
Sedím v Criss-Crossu, nonstopu u hlavního nádraží, který je vyhlášený tím, že tu scházejí smažky, a schovávám se před zimou. Takhle chladný leden opravdu nepamatuji. Naproti mně spí hlavou na stole holohlavý chlapík, který byl ještě před chvílí plný života, a jeho chrapot doplňuje hudbu hrající z rádia. Místy se bavím myšlenkou, jaká by to byla sranda namalovat mu na pleš čáru. Vypadal by jak prdel. Ale od svého nečestného úmyslu nakonec upouštím.
Ubíjí celá hodina a já za okny tohoto pajzlu pozoruji, jak mi odjíždí další spoj domů. Vím, že dneska už musím jet domů, ale já tu chvíli odkládám, jak to jen jde, protože se mi tam vůbec nechce. Přijde mi, že mi poslední dobou už nikdo nerozumí. Ani mí dobří přátelé či táta, se kterým jsme vždy byli hlavně kamarádi. A tak jsem radši sám.
Vzhledem k tomu, že další vlak je pryč, a já mám ještě hodinu, než pojede další spoj, vytahuji z tašky svůj „nuda-blok“ a snažím se věnovat asi poslední věci, která mi ještě dává smysl. A to jsou mé básně. Dříve jsem psal hodně. Snad každý den na těch cestách vlakem, na které se dnes zdráhám vyrazit. Ovšem jakmile odešla Sára, tak jako když utne. Občas si sice něco napíšu, ale hlava mi nějak nefunguje tak jako dřív. A dnešek, jak se zdá, nebude výjimkou. Každý kloudný nápad je po chvíli zaškrtán a po většinu času jen tupě zírám na prázdnou stránku.
Když se začne blížit další celá hodina, odkládám psaní a konečně odhodlán vydat se na cestu vstávám a jdu si koupit lístek na vlak. Jakmile zakoupím lístek, jdu před hlavní budovu brněnského nádraží. K mému překvapení tam ovšem potkávám Tondu, kterej je na solidním dojezdu, a je mu sotva rozumět.
„Zdarec, kam pádíš?“ ptám se ho.
„Ále, něco zrovna řeším. Jsem domrdanej jak svině,“ říká mi Tonda a já, který jsem byl na cestě domů, náhle měním svůj plán. Odcházíme tedy s Tondou do nedaleké trochu luxusnější herny, kde mají hráči pití zdarma, a kde vymyslíme co dál. V herně pak dávám Tondovi telefon, aby něco sehnal, a já, vědom si svého štěstí začátečníka, si jdu zahrát. Když nepočítám ty dvě stovky, které mám stranou na cestu domů, a jednu čáru perníku, tak mám v kapse poslední tři sta. Což ve své podstatě znamená, tři
hry, tři automaty, tři možnosti rozmnožit peníze, anebo o ně úplně přijít. Jako k prvnímu jdu ke Kajotu, je to moje oblíbená hra, ale sežere mi to stovku a nedá mi ani jedinou otočku. Jako k druhému jdu k eGames, zahrát si sedmičky. Ale jde mi to stejně blbě jako před tím a má stovka se ztratila dřív, než jsem stačil něco vyhrát. Z té Coly, kterou jsme jako hráči dostali zdarma, se ani jeden z nás pořádně nenapil, a už mi docházejí peníze. Do prdele. Tonda mi říká, ať na to už kašlu, že to nemá cenu. Od baru na nás kouká obsluha, jestli hrajeme. I když je pramalá šance na výhru, jsem rozhodnut, že risknu i to poslední kilo.
Procházím řadou mezi různými výherními automaty a najednou mě zaujme jeden, který jsem ještě nikdy nehrál. Chvíli sice váhám, zdali mám své poslední peníze vložit do přístroje, který ani neznám. Nakonec však musím stejně naznat, že to je nejspíš stejně jedno. Přijdu o ně tak jako tak, a ve své podstatě je jedno, jestli mi projedou nosem, či je naházím do bedny. A tak vsázím poslední stovku a hraji.
Hra jde z počátku docela dobře. Dostal jsem se na dvě sta hned v prvních třech otočkách, ale automat mě po chvíli stahuje zase na stovku. „No nic. Buď, anebo,” říkám nahlas a zvyšuji sázku. Tonda se na to nemůže ani dívat, a tak raději odvrací zrak. Avšak já mám nyní
pevné nervy. Protože je mi to takřka jedno.
Pojednou však automat začne zničehonic houkat, načítat peníze, a já ani Tonda nevěříme vlastním očím tomu, co se děje. Vůbec nevím, co mi to tam vlastně padlo. Ale když se částka načítající se na monitoru zastaví na třech tisících a nějakých drobných, ani to nezjišťuji.
„To přece není možný!“ ozývá se Tonda, kterému má náhlá výhra evidentně zvedla náladu. Ví totiž moc dobře, že bude hezkej večer. V nastalém štěstí zkouším ještě dalších pár her, a svůj obnos jsem nakonec zvýšil na krásných pět tisíc. Po chvíli za mnou přichází Tonda s mým telefonem a říká, že je čas vyrazit pro matroš. Vybírám si tedy peníze z poslední hry a odcházíme. Když po chvíli chůze dojdeme ke Grandu, Tonda mi říká, abych tu na něj počkal. Předávám mu část z čerstvě vyhraných peněz, Tonda mizí v postranní ulici a já usedám na lavičku.
Nesnáším čekání na drogy. A hlavně ten okamžik, kdy člověk odevzdá prachy z rukou, a jen čeká, zdali ta osoba vůbec dojde, a hlavně s čím dojde. Tondovi v tomhle ovšem věřím jako málokomu. Zatím nikdy nezklamal. A to nejkvalitnější piko mi sháněl vždy on.
Čekání si krátím pozorováním nočního Brna, a hlavně lidí. Pozoruji je, jak lítají v tom lesku pouličních světel sem a tam. A přijde mi, že je snad každej najetej. Nějak mi to nedá, vytahuji z báglu svůj nuda-blok, beru si tužku a po dlouhé době začínám psát.

A tak nám najednou
v tento další rok
chtivé myšlenky naběhnou
z hlavy až v řadu neuvěřitelných příhod.

Z pouhého zárodku
nenápadně udělá se příkop
s pachem nádražního záchodku,
ze kterého není východ.

A v noci, v té jasné noci,
kdy jiný svět otvírá se,
zvířata právě vypuštěná z výběhu
tkví v černočerné kráse.

Jakoby svit sluneční
dával masky lidem.
A my až v noci byli skuteční,
plni průzračnosti s údivem.
Když odkládám své psaní, Tonda ještě není zpátky, ale nijak nezoufám. Vím, že přijde. Namísto toho mě teď svádí úplně jiná myšlenka, která mi v hlavě vrtá už delší dobu. Nechat se nastřelit jehlou.
Tuto formu aplikace jsem sice vždy zásadně odmítal, avšak dnes se na to dívám úplně jinak. Protože jak v posledních měsících vzrostla má spotřeba, mám nos v jednom kuse opuchlý jako boxer po zápase. Předevčírem jsem dokonce vysmrkal bolák, velký jako nehet od palce, přes který jsem ani nemohl dýchat. A tak jak se čas posouvá dále, jsem čím dál více rozhodnut, že to udělám.
Za nedlouho se konečně Tonda vrací a jeho úsměv natáhlý od ucha k uchu značí, že „máme radost“.
Ptám se poté ihned Tondy, který bere jehlou už dlouho, zdali by mě dneska taky nastřelil. A i když se mu do toho moc nechce, nakonec souhlasí. Poté padne návrh, že bychom si mohli udělat nějaký výlet, když už má být tak krásná noc a já rozhodně nejsem proti.
Naše nohy nás pak dovedou na starou vojenskou základnu nedaleko za městem, kde mi Tonda dává nášleh a ten účinkuje takřka okamžitě.
Kurva. Dal mi toho trochu moc a mám nějak problém se ovládat. Bezmyšlenkovitě se poté vydávám do podzemních chodeb této polorozpadlé vojenské základny, kde se svými halucinacemi strávím další tři dny.


Kapitola 7


Neschopnost odmítnout čáru, když je možnost si dát, je věc jedna. Ovšem pociťovat chuť na matroš, na kterej už člověk nemá prachy, je úplně novej level.

Když jsem se po svém posledním tahu dostal do postele, a ke všemu do té své, padl jsem a prospal několik dalších dní. Atmosféra u nás doma povážlivě houstne a táta, děda, ani babička už se mnou téměř nemluví. Nevím, co je horší. Zdali to ticho a samota v pustém pokoji, ze kterého už ani nevycházím nebo ty čerstvé vzpomínky, jež mám před očima kdykoli se podívám na své žíly. Bylo to zvláštní. Takové jiné. A i když mi to solidně zamotalo palici, cítím, že mi to nějak chybí. A zrovna teď, když mi došly peníze. V marné snaze navodit si znovu ten nezřízený stav mysli, jsem dva dny zpátky vyplachoval všechny měrky, ve kterých zbylo nepatrné množství pervitinu, a zkoušel se nastřelit sám. Avšak výsledkem byly akorát rozpíchané obě ruce a nic z toho.

Doma jsem už dobrých čtrnáct dní. A i když jsem po celou dobu střízlivý, tak jediné, na co se zmohu, je jen spánek a jídlo. Na víc mi nějak nezbylo sil. Ve chvilkách slabosti si občas vzpomenu na Sáru a mám nutkání jí napsat, ale k samotnému počinu však nikdy nedojde. Co bych jí taky psal.
Protože jsem už dobré dva týdny sám se sebou (k mému velkému znechucení), zkouším psát snad každému, jestli nemá alespoň ždibec trávy, ale svět, kterému jsem dal vše, se ke mně nyní obrátil zády. Parchanti. Teprve až dnes mi přišla zpráva od Lenky, že se za ní mohu dnes večer zastavit. Jakmile padne sedmá hodina večerní, sedám na dědovo kolo a uháním směrem na Krumlov.
Když dorazím k Lence na byt, uleháme do postele a Léňa podpaluje masivního jointa, se kterým čekala jen na mě. Léňa je opravdu zlatíčko. Známe se takřka od dětství a zažili jsme toho spolu velmi mnoho, obzvlášť když jsme se vyjeli. Avšak dnes, jako by nás ten elán oba opustil a my byli jen dvě zestárlé a unavené duše v mladých tělech.
Pojednou se mě Léňa, která si všimla hojících se vpichů na mém předloktí, ptá: „Ty sis začal střílet?“
„No, vyzkoušel jsem to,“ odpovídám se studem.
„Ty jsi přece vůl. To bych do tebe neřekla,“ konstatuje Lenka, „a vůbec, jaký to bylo?“
„Víš, já snad ani nevím, jak bych ti to popsal,“ říkám Lence, „bylo to úplně jiný, než jak to znám. Takový nezřízený.“
„Jsi blbec,“ konstatuje znovu, „to já bych asi nemohla. Doufám, že v tom nebudeš pokračovat.“
„Já taky doufám,“ odpovídám Lence. Vědomě jí lžu. Vím, že to ještě přijde. A dokonce bych řekl, že se na to i těším, ale o tom se jen tak s někým mluvit nedá.
Když máme dokouřeno, jsme oba celkem na prach a Léňa za chvíli usíná. Mně to ale nějak nejde a ani v marihuanovém opojení nenacházím kýženého klidu.
Sedím opřený o čelo její velké manželské postele, hledím na Lenku, jejíž ladné křivky kopíruje jen lehká saténová košilka, ale stejně zase musím myslet na Sáru, jako by nebylo jiné cesty, ani jiného východiska.

Na trny v patě
a na překážky přes cestu,
na život od výplaty k výplatě
vábím svoji nevěstu.

Ale zatím jen nezdar
chodí mi bok po boku.
I když dosud jsem se nevzdal,
netěším se z pokroku

Strach z prohry
bude navždy mým mínusem.
Funkce s funkcí hromadí mi počty
neřešitelné sinusem.

I přesto… zatím neskládám zbraně,
byť ďábel nade mnou již kroužící
přepečlivě mne si dlaně,
chystajíc se na den soudící.

A faktem zůstává,
že světu jsem moc neprospěl,
vlastní víra ve mne ustává.
I podle sebe… stále jsem nedospěl.

Čili nejspíše jsem
pouhopouhé zestárlé dítě,
které kol sebe
rádo splétá sítě.
A takto já se dvořím
teď dívkám a slečnám,
s nimiž si aspoň něco povím,
ale další TAKOVOU už neznám.

A tak pořád se dvořím
dívkám a slečnám.
Po souznění duší opět touhou hořím,
když nocí vzhlížím k hvězdám.

A jelikož už dlouho se dvořím
a naproti vycházím své lásce.
Zjišťuji, že dívky rády sní o někom božím,
s módním trendem známým krátce.

Kdežto já, konzervativní typ,
neustále opakující stará známá moudra.
Slova, kterým dal jsem příslib,
že nedám dopustiti na jejich kouzla.

Jo, holt . . .

Na trny v patě,
a na překážky přes cestu.
Na život od výplaty k výplatě
vábím svoji nevěstu.





Kapitola 8
Současnost
Cítím, že skupinu mé vyprávění zajímá, a je celkem fajn mít pro jednou posluchače a nebýt jen sám se svými myšlenkami. Pojednou se však opět ozývá ze schodiště něčí svižná chůze. A po zaklepání do místnosti vchází další člen skupiny.
„Tak vítám opozdilce,“ ozývá se ihned Adam, „dnes je to jen o čtyřicet minut.“
Otáčím se, jelikož sedím ke dveřím zády. Avšak když se otočím, najednou ztuhnu jak solný sloup, protože tím opozdilcem je Petra.
„No do prdele!“ říkáme s Petrou téměř současně, jako bychom oba nemohli uvěřit tomu, co se právě děje.
„Vy dva se znáte?“ ptá se pohotově Adam.
„Ale jó, už jsme se potkali,“ říká Petra, která si odchází sednout vedle Věrky. „Jak je to dlouho Honzi? Pět, šest let?“
„No, tak nějak to bude,“ odpovídám Petře a mezitím mi hlavou létají mé poslední vzpomínky na ni. Nebyli jsme jen přátelé. Bylo to něco víc. Ale když jsem toho jednoho krásného dne poznal Sáru, zmizel jsem z jejího života bez jediného slova.
„Máme tu básníka,“ hlásí Petře Věrka.
„Vždyť já přeci vím,“ odpovídá Petra ihned, „však takhle jsme se taky poznali.“
„Jak?“ ptá se zvědavě Marta.
„No to bylo na párty v Černvíru. Tancovala jsem tam u beden. No a po chvíli ke mně přitancoval Honza s tím, že sledovat můj zadek, jak se vrtí, že je vyloženě poezie, a že by o něm dokázal psát eseje,“ říká Petra a tato naše společná anekdota nyní baví celou skupinu. Připadám si teď před skupinou trochu jako děvkař, co se žene za každou sukní, ale asi mi to tak trochu patří.
„To jsi byl asi tenkrát moc sjetej, co?“ ptá se mě Viktor. „Právě že ne, takhle mluvím normálně,“ odpovídám mu a skupina se opět směje mé poznámce.
„No, tak tady bych to zastavil!“ ozývá se s úsměvem Adam, který si bere slovo. „Petro, já tě tu vítám a jsem rád, že jsi to stihla. Jsme teď zrovna uprostřed Honzovy tak trochu životopisné skupiny. A vzhledem k tomu, že se oba znáte, se asi ani nemusíte představovat. A tak se jen zeptám tebe, Petro. Chceš se na něco zeptat tady Honzy?“
„Ani ne. To já si to poslechnu, když je teda životopisná,“
odpovídá Petra.
„A ty Honzo? Máš na Petru nějaký dotaz, než budeme pokračovat?“
„Já ano,“ říkám Adamovi a Petra znejistí, „víš Peťule, jsem sice zaskočen, ale každopádně tě moc rád vidím. Je to milá náhodička. Já jen nějak nemůžu pochopit, že tě potkávám zrovna tady, protože ty jsi tehdy nebrala. A tak se chci zeptat. Co se změnilo?“
„Pamatuješ si to dobře. Já tehdy nebrala a hodně dlouho jsem se tomu vyhýbala. Před dvěma lety mi ale zemřel táta, a já se najednou rozjela jako dobytek. Jela jsem skoro celej rok, než jsem to dokázala zastavit. Nakonec jsem se dostala do Červeňáku a po léčbě jsem se vrátila zpátky do Brna.”
„To mě mrzí.”
„Co?” ptá se mě Petra.
„To s tvým tátou.”
„Díky,“ odpovídá mi a slovo si bere opět Adam.
„Honzo, zeptám se. Stačí ti takhle Petřina odpověď?“
„Ano.“
„No tak můžeš pokračovat,“ vyzývá mě Adam a já souhlasím.
„Doteď jsem vám vyprávěl ještě o těch dobrých časech, i když i ty stály už dost dobře za hovno. Ale k mé smůle mělo být ještě daleko hůř.“





















Kapitola 9
Minulost

Bez drog se čas strašně táhne. A místy se zdá, jako by se zastavil úplně. Jsem doma už dobrej měsíc a půl a ta nečinnost mě už pomalu začíná ničit. Byl jsem zvyklý jet naplno, být neustále v pohybu a každý den jinde. Avšak nyní jen bezvýznamně pustnu v čase, protože všechen můj elán mě jaksi opustil. A na další už nezbyly prachy. Dny jsou najednou tak prázdné a bez života, že raději většinu času prospím, abych alespoň na chvíli utek, před tou nechutnou monotónností všeho, co bylo kdysi úplně normální. Avšak do těchto věcí nyní postrádám veškerou chuť.
Je úterý podvečer a já se, jako každý jiný večer v poslední době, chystám ulehnout k filmu a jít opět spát. Ještě před tím si však jdu zapálit poslední cigaretu, jejíž tabák jsem vydrolil z několika vajglů a následně smíchal se zbytky trávy, kterou jsem dostal od přátel.
Když procházím předsíní, kde si táta odkládá všechny věci, když přijde domů, všímám si, že dnes nechal na stole docela velkej paklík tisícovek.
„Hmm... to by byl nákop,“ pomyslím si a odcházím na svou cigaretu.
Později večer se snažím sledovat film, ale najednou mi nějak nejde ani tupě zírat do monitoru a na nic nemyslet. Něco není, jak má. Není mi vůbec dobře, a už vůbec se necítím uvolněně. Právě naopak. Jako bych byl sevřený. V jednu chvíli ztuhlý jako kámen a v další se mnou zase šijí všichni čerti. Tep mi závratně skáče nahoru, těžkne mi dech a já se musím hýbat.
Chodím po pokoji pořád dokola, snažíce se uniknout před tou myšlenkou, která mi nedopřeje chvíli klidu. Avšak marně, protože chtě nechtě se mi nyní před očima postupně vytváří plán, jak se ke svému nákopu dostat. A moc dobře vím, že od něj nejsem daleko.
V podstatě je to jednoduchý. Stačí si půjčit tátovy prachy, dědovo kolo, zajet do nonstopu v Krumlově, tam si vymotat na automatech alespoň na gram, pak se k ránu vrátit, a nikdo nic nepozná. Ovšem všechny další úvahy tímto směrem si zakazuji navzdory tomu, že cítím, jak se mi při tom pomyšlení doslova sbíhají sliny a podlamují kolena.
Sedám si na okraj postele, snažím se uklidnit, a hlavně myslet na to, že je hovadina takhle blbě všechno riskovat. No jo. Ale zkuste vysvětlit vlastnímu pocitu, že je iracionální, když vám prostupuje celým tělem a třese prsty na rukou.
Po chvíli prudce vstávám, ve snaze alespoň nějak otupit si mysl jdu do sklepa pro láhev rumu a pár tátových cigaret. Nalévám si pak sklenku za sklenkou, kouřím cígo za cígem, a v mezidobí ještě propaluji nespálené zbytky pryskyřice ze všech dýmek, a to až do chvíle, než všechno napětí povolí. V relativně povolném stavu poté znovu ulehám do postele a snažím se usnout. Ovšem ta zrádná myšlenka stále ne a ne odejít, a i nadále mě svádí.
Posléze padá k zemi prázdná láhev tuzemáku a spolu s ní i všechny mé zábrany, protože alkohol, který mě měl zklidnit, mi pojednou dodává kuráž. A já najednou s pocitem, že se dneska nic nemůže posrat, si po chvíli jdu pro tátovy peníze, dědovo kolo a chystám se vyrazit. Když otevírám dveře průjezdu, všímám si, že je nějaká podivná tma. Všechno pouliční osvětlení ve vsi zhaslo a jediné co mi alespoň trochu osvětluje cestu, je měsíc. Sice není vidět na metr před sebe, ale tuhle cestu znám jak svý boty a vím, že i bez světel se to na kole dá zvládnout. A tak sedám na kolo a vyrážím na Krumlov. Když dorazím na návrší nad vesnicí, zastavuji kolo, otáčím se a prohlížím si moji rodnou ves, jak je bez světel celá ponořená v husté mlze, a říkám si, že už tohle je předzvěst něčeho zlého. Stojím nehybně, srdce mi buší jako nikdy a já váhám. Vážně mám jet?
Ptám se sám sebe, jako bych se až teď rozmýšlel, zdali chci vážně jet, ale hluboko ve mně již něco rozhodlo. Otáčím se tedy ke své rodné vsi zády a posilněn celou lahví rumu šlápnu do pedálu a vydávám se na cestu, ze které se domů už nikdy nevrátím.

Když přijíždím do nonstopu v Krumlově, schovávám dědovo kolo a jdu ihned hrát, protože mě již tlačí čas a dnes bych se opravdu nerad zpozdil. Zkouším prvně staré osvědčené hry, ale spolklo mi to šest set hned ze startu a nedalo mi to nic.
Kurva. Jestli něco hodně rychle neudělám, tak budu v mínusu, ze kterýho se jen tak nevyhrabu, protože ztráta se na automatech hodně těžko dohání. Chvíli přemýšlím, jaký bude můj další tah. Avšak nakonec se rozhodnu, že zkusím vysokou hru a vsunu celou tisícovku do automatu, který hraji málokdy. Nastavuji vsázky na padesát, po několika otočkách až na sto, a pak to najednou padlo. „Diablo,“ houká a svítí na mě automat, který mi začíná načítat peníze a částka se zastaví až na neuvěřitelných dvaceti tisících.
„To přece není možný!“ říkám si nahlas a s pocitem vítěze jdu svou nenadálou výhru ihned vybrat. U baru poté zjišťuji, že času mám ještě spoustu. A tak si kupuji ten nejlepší chlast, drahé cigarety, a ještě na chvíli se vracím zpět ke hře.
Mám nahrané další čtyři tisíce a hra mi jde celkem dobře, ale pojednou kdosi klepe na rameno.
„Neruš vole,“ ohradím se ihned, protože nemám rád, když jsem rušen při hře a hraji si klidně dál. Poté se ale najednou ozve: „Můžete nám předložit Váš občanský průkaz?” Ihned zbystřím, otáčím se a vidím dva policisty, z nichž jeden mi nedávno bral řidičák. Vím, že mi dneska nic nemůžou, a tak v domnění, že nemám co tajit, dávám hlídce svou občanku a hraji si klidně dál. Hra mi jde i nadále docela dobře, když v tom mi znovu ten policista poklepe na rameno.
„Pane Vácho, budete muset jít s námi!” říká mi policista. Na chvíli nevěřím vlastním uším. „Máme na vás hlášení, že jste se nedostavil k výslechu poté, co jste k tomu byl vyzván. A já jsem teď bohužel nucen omezit Vás na osobní svobodě. Půjdete teď s námi na stanici, odkud budete ráno eskortován do Znojma. Vezměte si věci!“
Zkouším policistům oponovat, či se domluvit na nějaké alternativě, ale marně. A tak jsem nucen se sbalit a jít s nimi na stanici, kde strávím zbytek noci. Sedím nyní v cele, a přes mříže koukám na hodiny, které se sice pomalu, ale za to velmi jistě, blíží k páté.
A nejde myslet na nic jiného, než že za malou chvíli táta vstane, najde prázdný stolek v předsíni a hned poté mou prázdnou postel.
No to jsi to pěkně pohnojil Honzíku, říkám si naštvaně. Tohle se ti opravdu povedlo, ty debile. Proč jsi vůbec někam jezdil. To jsi nemohl zůstat doma, ty kreténe?
Prudce vstávám a už asi po třetí za poslední hodinu vycházím na procházku po těch šesti metrech čtverečních, které tvoří moji celu. Vzteky kopu do každé mříže, která mě dělí od cesty domů a od hezkého konce tohoto výletu. Jako vždy předtím padám zoufale k zemi, protože mi znovu dochází, že s tímhle už nic neudělám.
Zanedlouho pak nastává ta osudná pátá hodina a já mám slzy v očích, protože nyní vím zcela jistě, že z tohoto výletu už není návratu, a ještě pořád nevycházím z údivu, jak lehkomyslně jsem v této chvíli přišel o domov.


















Kapitola 10

Když mě onoho večera zadržela policie, a naplnila tak ten nejhorší možný scénář, nedokázal jsem se už potom vrátit domů. Stěží se nyní dovedu podívat do očí sobě, natož pak tátovi nebo dědovi.
Všechno jsem podělal na tu nejvyšší možnou míru. Teď je bezpochyby všem jasné, že fetuju a že jsem v podstatě i zloděj. A tak mi holt nezbývá nic jiného než žít ten feťáckej život, kterému jsem vyšel tak bezhlavě naproti. Když mě toho posranýho rána eskortovali do Znojma na kriminálku, a já následně zjistil, že jsem tam byl vlečen takřka kvůli blbý banalitě, myslel jsem, že puknu vzteky z toho, jak blbě se to všechno posralo. Ovšem na všechno už bylo pozdě, i na ten vztek. A protože se již nebylo kam vrátit, vyrazil jsem si do Brna pro tu dávku, kvůli které jsem se vlastně na té kriminálce ocitl.
Tehdy mi ještě nedocházelo, do jakýho jsem se to dostal průseru, ale k mé smůle jsem to měl již velmi brzy poznat. Když člověku v kapse šustí dobrých pětadvacet tisíc, vidina života na ulici je něčím, co se podobá párty, která nemá nikdy skončit. Bohužel pro mě tato párty skončila hned první noc. Chtěl jsem si hned dalšího rána zajet domů pro věci a vrátit tátovi to, co jsem mu vzal, ale to už jsem nějak nestihl. Protože mě v noci lidé, kterým jsem věřil, a které jsem považoval za přátele, okradli o všechen perník, a pak i o všechny peníze.
Zprvu jsem tomu nemohl vůbec věřit. Byli to přece kamarádi. Ti, kteří mě měli v této chvíli podržet. Ale oni namísto toho jen využili mé pohostinnosti, a pak mě chladnokrevně podělali. Zmrdi.
Z minuty na minutu mi došlo, co vlastně obnáší život na ulici a co všechno byla jen iluze, které jsem tak bezmezně věřil. Poté už nic nebylo jako dřív. Z boháče se stal chudák, a v mé duši začala převládat nedůvěra ve všechno živé, což je na ulici docela velký problém, protože zde platí, že přežíváme v kolektivu. Ale toho já nějak nebyl schopen. Nevěřím nyní zhola nikomu a paktování se s jinou partou mi přijde jako čirá sebevražda. Proto jsem se rozhodl, že z Brna musím vypadnout, jelikož sám tady nemá člověk šanci přežít.

Sedím nyní ve vlaku, kterým jsem vždy jezdíval domů, avšak protože již žádný domov nemám, mám namířeno na Krumlov. Po cestě si doslova užívám tepla a pohodlí molitanové sedačky, jelikož z minulé noci jsem rozlámaný jako nikdy. Spal jsem ve sklepě u výtahu jednoho z bohunických paneláků, do kterého jsem si musel vykopnout dveře, a polštářem mi byla jen má taška, ve které bylo jen několik sešitů s mými básněmi.
Dost zvláštní věc, kterou jsem si jako jedinou vzal s sebou na ulici. Ale já byl toho večera přesvědčen, že se vrátím. A proto jsem si vzal jen to, o co bych opravdu nerad přišel, kdyby se něco posralo. Ovšem ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že taková situace nastane.
A přece. Nejhorší možný scénář je tu. A já s sebou na každém kroku vláčím texty člověka, jenž se pomalu stává nikým. Občas si říkám, že jsem si já blbec měl vzít raději pár teplých ponožek nebo něco, z čeho se člověk nají, protože na ulici je vám umění k ničemu.

Když dorazím do Krumlova, nikterak nezahálím a jdu rovnou k Františkovi na byt.
Franta je pankáč a známe se už poměrně dlouhou dobu. Ovšem důvěrněji jsme se poznali, až když jsme oba začali pořádně smažit, protože jsme se potkávali velmi často. Svým způsobem toho máme hodně společného.
I Frantu nedávno opustila holka, a i na něm je vidět, že ho to stále trápí, ale to by on přes svou velkou hrdost nikdy nepřiznal.
Přicházím k domu, kde Franta bydlí, zvoním na domovní zvonek, ale k mé smůle nikdo neotvírá. Kurva. Ze zoufalosti zkouším zvonit ještě několikrát, ale stále nikde nikdo. A protože mi nyní nezbývá nic jiného než čekat, odcházím si na chvíli sednout k nedalekému fotbalovému hřišti s tím, že to za chvíli zkusím znovu.
Sedím na lavičce pod krumlovskými hradbami a při pohledu na to škvárové hřiště se člověk neubrání vzpomínkám. Stalo se tu toho mnoho. Možná až příliš, i když je to tak dávno. Chodil jsem tehdy ještě na základku. Na druhej stupeň. A na toto hřiště jsme každý týden chodili na tělocvik. Támhle mě Rosťa jedno jaro pravidelně házel ze stráně. Támhle u kabin jsem se mu prvně postavil na odpor, a pak jsem ho z té samé stráně házel zase já. A támhle… támhle mi Magda, má vůbec první láska, řekla ne. A svou odpověď nikdy nezměnila. Náhle si utírám kanoucí slzu na víčku a nechtíce nadále bloudit po vlastní minulosti, odcházím zpět k Františkovi. Snad tentokrát bude doma.
Přicházím opět k domu, kde Franta bydlí, zvoním na ten samý zvonek, ovšem tentokrát se konečně po chvíli ozývá ten bzučivý zvuk domovního zámku. A já s nadšením otevírám dveře a stoupám poschodím.
Když dorazím až nahoru, Franta je překvapen, že vidí zrovna mě, ale pouští mě dále. Franta má velký třípokojový byt, ale poté co jej opustila přítelkyně, je tu sám a obývá jen jednu místnost. Sedáme si tedy u něj v pokoji, pijeme kávu, která mi snad nikdy nechutnala více, kouříme jednu dýmku za druhou, a mně je na chvíli zase dobře. Nebo spíš… mi alespoň není úplně na hovno. „Co je ti Honzi?“ ptá se mě náhle Franta. „Vypadáš hrozně.“
„To je to tak vidět?“ ptám se jej.
„No, docela jo,“ říká mi, „seš jak boží umučení.“
„Všichni se na mě vysrali Franti… a podělali mě tak, že si to nedovedeš představit.“
„Lidi jsou zmrdi,“ konstatuje poté Franta, a na chvíli nastává úplný klid.

„Franti…,“ prolamuji po chvíli to útlé ticho.
„No.“
„Mohl bych tu na chvíli zůstat?“
„Co se děje? Nějakej průser?“ ptá se mě Franta.
„Jak svině…“
Je vidět, že Franta se svou odpovědí váhá, a moc se mu do toho nechce. Avšak nakonec mi říká:
„To víš, že můžeš. Jsou tady dvě prázdný cimry, tak si jednu zaber, než si to dáš do cajku.“
„Díky, Franti. Nikdy nezapomenu.“





Kapitola 11

Život u Františka je něčím, co se jen velmi vzdáleně podobá životu, na jaký jsem byl zvyklý. Útěkem k němu jsem si sice na nějaký čas zajistil teplo a střechu nad hlavou, ale život sám o sobě v dnešní době něco stojí.
A obzvláště život narkomana.
Jelikož ani jeden z nás nemá žádný stálý příjem, chodíme s Františkem po nocích krást barevné kovy, tak abychom se najedli, a abychom si občas mohli i dát. Sice tyto naše noční výlety k smrti nesnáším, ale co mi holt zbývá. Pokud tu chci být, musím Františkovi pomáhat, a navíc je mi to už tak nějak jedno. Všechno je mi jedno.

Stejně jako po většinu dní, které trávím v Krumlově, jsem se i dnes vydal na tu lavičku pod hradbami, na které jsem v den mého příjezdu čekal na Františka. Většinou si sem chodím jen na chvíli zasnít, a vzpomínkami tak na chvíli uniknout reality, abych se z těch všech náhlých změn v mém životě dočista nezbláznil.
Nějakou dobu to docela fungovalo. Člověk dokáže ignorovat spoustu věcí, když nemá jinou možnost. Co ale ignorovat nelze, je nenávist vůči sobě sama, protože je všudypřítomná. A to i ve snu.
Je tomu už dva dny, co se mi ozvala Sára s tím, že od toho kokota odešla, a ať se vrátím, že to nějak zvládneme. I když jsem měl neskutečnou radost z jejích slov, najednou jsem si uvědomil, že už to nejde, protože jsem přišel o všechno. O rodinu, o přátele, o práci a nezbylo mi nic než stříkačka, na jejíž obsah si musím každou noc nakrást. Když jsem to Sáře toho dne říkal do telefonu, začala plakat. A já, který zprvu neprojevil ani náznak nějaké emoce, se poté rozplakal s ní, když mi došlo, že jsem si naději na svou pohádku zazdil podruhé. A ještě k tomu sám. Kdybych nebyl vůl a vydržel chvíli sedět doma na prdeli, mohl jsem se teďka válet se Sárou, a všechno by bylo fajn. Avšak namísto toho nyní jen bloudím ulicemi jako stín. A to doslova, protože z toho Jana Váchy, kterým jsem býval, nezbylo nic. Dokonce nemám ani své doklady, které by potvrzovaly moji totožnost. Všechny byly v peněžence, kterou mi ukradli v Brně, a jediné co mě nyní pojí s mým starým životem, je telefon, na který už nikdo nevolá, a sešit s básněmi, do kterého už nic nepíši. Možná byly během posledního měsíce chvíle, kdy jsem i věřil, že bych se z tohoto průseru ještě mohl dostat, ale tato víra mě již opouští, a co víc, postrádám už i chuť bojovat. A člověk nemusí být nijak zvlášť chytrý na to, aby mu došlo, co posledního ještě zbývá udělat. Soudě podle rychlosti, s jakou se všechny věci serou, je už jen otázka času, než se sebou nedovedu být vůbec, a tak jako tak cítím, že se tomu konci stejně nevyhnu.
To ale opravdu skončím takhle? Ptám se pojednou sám sebe. Jako troska?
Možná je to pud sebezáchovy, ale spíše bych řekl, že jsou to poslední zbytky ctižádosti, která mě nutí při pohledu na ten rozpadlý sešit ještě chvíli vzdorovat. Možná je to opravdu konec, ale ještě stále je šance, že z tohoto světa, mohu odejít trochu důstojně. A tak vstávám a se svou velkou myšlenkou odcházím dokončit to, co jsem začal.
Kapitola 12


Navenek si zpívám,
uvnitř však brečím,
když dopředu se dívám,
jak tam stále klečím.

Proč pořád utíkám,
sám už nevím před čím.
Ani netuším, kde bývám,
jen sním o něčem hezčím.

Možná proto neustále lítám
po ruce se vším,
co doposud v hlavě mívám
a pro co i nadále křepčím.

Tak tak svůj život stíhám,
stěží se však zlepším,
neb svou pravou stránku skrývám,
abych nebyl otrokem něčím.

A proč všude usínám...?
Asi proto že už moc nespím.
A proč za pravdu svou umírám?
Když o klidu a ráji teskním.

S davem já nesplývám,
ve mně rozpíná se jiný vesmír.
A slova záporná též neříkám,
raději pronesu: „Tak sem s tím!“

Rány své už si překrývám
jen obvazem lesním
a obrazy v hlavě přepínám
na to, co bylo před tím.

Já rád si vzpomínám,
když budoucna se děsím,
pohár trpělivosti však dolévám,
a zdali přetek, už brzo zjistím.

Slzami andělů nevědomky polévám
místa, kde tak rád sedím.
Výkřiky do dálek posílám,
snad zaslechnuty budou někým…

A ty jasné sny z podvědomé divize…
Zároveň všechny ty vize
mám už nejspíš místo televize.
Uzavřen byl obchod…
pro mě bez provize.

Další sezóna strávená v pekle.
Marné pokusy, nic se mnou nehne.
Byť nebe zdá se býti hned vedle,
tak má duše už to neuběhne.




Asi holt…
už neumím žít na zemi.
O všemožně možným
v jednom kuse zdá se mi.

A tak zbývá už jen říci:

Sbohem…
Ty beznadějný básníku.
Stovky hoven
na tvém trávníku.

Trávníku…
V tvém vzdušném zámku,
se kterým již brzy ulehneš
k věčnému spánku.

Tak, a je hotovo. Je půl páté ráno a já těmito slovy dokončuji poslední, a zřejmě i nejpovedenější báseň z celého souboru, která má čtyři části a dvě intermezza. Původně to bylo několik menších básní, které vznikaly samovolně, avšak protože na sebe navazují, rozhodl jsem se je spojit, a jednou velkou básní tak zakončit celý soubor, jenž čítá třicet pět básní. Zbývá už jen poslední věc, než nadobro odložím tužku. A to svoji sbírku pojmenovat. Avšak ať se snažím přemýšlet sebevíc, nenapadá mě zhola nic, jako by všechna slova již byla napsána, a žádná jiná už nezbyla. Chvíli bloudím očima po prázdné místnosti, přemítaje si pořád dokola jeden nápad za druhým, ale ta správná slova prostě ne a ne najít. Pojednou ovšem můj zrak spočine na verších mé poslední básně a já v jediném okamžiku nacházím svou odpověď. S pocitem vítěze i poraženého zároveň pak zavírám sešit, jehož obsah jsem po nocích dával dohromady, a velkým písmem na přední stranu nadepisuji jeho název: „Sbohem, beznadějný básníku“ a pak nadobro odkládám tužku.
Je to zvláštní. Dávný sen byl splněn, kýžená meta byla dobyta, avšak že by mi to dodalo radosti, to se říct nedá. Nejde totiž nevnímat tu ironii, že jediné, co se mi povedlo dokončit, je svým způsobem forma dopisu na rozloučenou, ale to už je fuk. Alespoň se mi podařilo dostát vysněného klidu k neklidnému konci, jenž mě brzy čeká. Když ulehám ke spánku, za okny jsou již vidět první sluneční paprsky, které rozjasňují den, a já si tak v duchu říkám, zdali má vůbec cenu chodit spát. Avšak nakonec usuzuji, že na to, co mě čeká, by bylo dobré se ještě jednou vyspat, a zavírám oči.

Je již hluboká noc, a navzdory tomu, že jsme se teprve před necelou půlhodinkou vrátili z noční akce, Franta už spí a všude na bytě je tma. Dneska nás málem chytili. Byli jsme s Františkem na druhé straně města, kde jsme z jedné zídky trhali měděné plechy. Ovšem naše zločinné úmysly přerušila policejní siréna, a poté následoval zběsilý útěk přes pole, kam se za námi strážci zákona neodvážili utíkat.
„Dneska to bylo vo fous,“ prohlásil František, když náš dlouhý běh ustál, „budeme se muset vrátit zítra a doděláme to.“
Chtěl jsem Frantovi prvně oponovat a říct mu, že to je kravina chodit tam znovu, když už o nás vědí. Ovšem to jen do chvíle, než mi došlo, že zítra už to nebude moje věc. Protože už za chvíli to všechno skončí.
Sedím v kuchyni a za Františkova chrapotu, který se line z jeho pokoje, dokuřuji svou poslední cigaretu a dopíjím asi pátého panáka tuzemáku, abych otupil mysl. Vše je připraveno. Scéna je nachystána na závěr. Zbývá už jen jít a udělat to. A tak vstávám, a snažíce se na nic nemyslet, odcházím do koupeny, kde si sedám na okraj vany a vybaluji batoh, jehož obsah skládám na pračku.
Není toho moc. Jen desetimililitrová injekční stříkačka jakožto můj nástroj zkázy a jeden rozpadlý sešit s básněmi a poznámkami. Víc mi toho opravdu nezbylo, protože sbírku, kterou jsem včera dokončil, jsem ještě toho dne vhodil do schránky mé kamarádce Emičce se vzkazem, ať ji u sebe uschová. Možná to nebylo to nejlepší rozhodnutí, ale budiž mi připočteno k dobru, že z těch, které jsem v poslední době udělal, rozhodně není to nejhorší. Sice nevím proč, ale nějak nechci, aby se to jediné, co se mi povedlo, našlo u mého bezvládného těla. U toho kluka, který prohrál. Na nic už dále nečekám, nasazuji jehlu na stříkačku, natahuji vzduch, poté několikrát zacvičím paží, aby mi vystoupla žíla, pak do ní zkušeně zavádím jehlu a zavírám oči.
Držím prst na pístu. Cítím, jak mi krev stéká po paži a kape na stehno, ale ten píst nějak nemohu zmáčknout. Hlavou se mi honí snad tisíce obrazů a přijde mi, že jsem schopen je v této chvíli vnímat všechny najednou. Avšak jeden z nich dalece vyvstává nad všemi ostatními. Sára.
To ta její tvář brání mému ukazováčku zmáčknout a všechno to skončit, byť do toho malého prstu směřuji všechnu energii, která mi ještě zbyla. Prostě to nejde. Dokáži se rozloučit se vším a se všemi, ale s ní ne.
Rád bych ji ještě viděl a tato touha mi nyní brání v mém zbabělém činu. Protože bolest v ruce je již neúnosná, otevírám oči a vytahuji jehlu. Chvíli ještě přemýšlím, že bych to zkusil ještě jednou, ale se Sářiným obrazem v mysli vím, že to dnes nedokáži. Miluju ji. A i když to nyní nedává smysl, uklízím své nástroje, utírám všechnu moji krev v koupelně a smrt ještě na chvíli odkládám. Ještě více znechucen sám sebou odcházím spát. Ale stejně vím, že se do té koupelny zítra vrátím znovu.























Kapitola 13
Současnost
„Dalšího dne se k mému překvapení stalo něco, co by se dalo považovat za zázrak. Ozval se mi bratr Maxmilián s tím, že má pro mě práci a mám se za ním co nejdříve zastavit. Bylo mi tak trochu jasné, že nabídka zaměstnání je jen zástěrka, jak mě donutit abych k němu přišel, a že patrně budeme řešit něco úplně jiného, ale já už neměl co ztratit. A tak jsem šel. Když jsem toho dne dorazil k bráchovi na prodejnu, připadal jsem si jako malý kluk, který čeká na trest od rodičů za nějakou nekalost. Půjčil jsem si sice od Františka nějaké oblečení, abych nevypadal jak ukázková smažka, ale oblečení, které mi Franta zapůjčil, mému záměru moc nepomohlo.“
„A co ti řekl brácha, když tě tak viděl?“ ptá se mě Petra, která mé vyprávění poslouchá s daleko větším zaujetím než zbytek skupiny.
„No, co by,“ odpovídám Petře, „dal mi na výběr. Buď se půjdu léčit, anebo do vězení.“
„A co sis vybral?“ ozývá se pojednou Viktor a lehká ironie v jeho hlase pobavila převážnou část skupiny. Jen já a Věrka jsme se nepousmáli ani trochu.
„No, do kriminálu se mi nikdy zrovna moc nechtělo,“ říkám vážně, „takže volba byla jasná. Léčba.“
Slovo si nyní bere Adam, který již delší dobu místy pokukuje po hodinách, a říká: „Nuže, Honzíku. Protože se nám již naplňuje čas, tak se tě musím zeptat, na jak dlouho to ještě máš?“
„No, dneska to určitě nestihneme.“
„A nemůžeš to nějak zkrátit?“ ozývá se opět Viktor. „Víš jak, abychom se dostali ke konci, protože tady se životopisná neroztahuje přes dvě skupiny.“
„Já vím,“ odpovídám Viktorovi a přemýšlím nad jeho návrhem. Cítím, jak se ke mně postupně ubírají zraky všech členů skupiny a všichni vyčkávají, co řeknu.
„Lidi, moc se omlouvám,“ říkám skupině, „ale nemohu.
Možná by to šlo dopovědět nějak stroze. Jak to mám za ta léta už naučené. A kdykoli jindy bych k tomu i svolil. Ale ne dnes. Přišel jsem za vámi s tím, že si potřebuji něco srovnat, než udělám jedno zásadní rozhodnutí, a takto bych před tím jen utek. Vím, že už na tohle příště nebude prostor, ale to už mi je nějak jedno. Pro mě je důležitý dnešek.“
„Dobrá tedy, Honzíku,“ ozývá se Adam, „my to budeme respektovat. Je to tvůj prostor a dělej si s ním, co uznáš za vhodné.“
„Díky, Adame.“
„Nuže. Má zde ještě někdo nějakou otázku na Honzu, než bude pokračovat?“
„Já...,“ ozývá se zničehonic Věrka, „zajímá mě, jak by to dopadlo, kdyby se ti tehdy brácha neozval. Myslíš, že bys to vážně udělal?“
„Myslím, že ano,“ odpovídám takřka okamžitě, „i s odstupem času mohu prohlásit, že tehdy mi nejspíš zachránil život, a ani o tom nevěděl.“
„To mi stačí,“ říká Věrka, a já se chystám pokračovat ve svém vyprávění. Nyní nastalo téměř hrobové ticho. Ostatně jako vždy, když hlavní téma je smrt, která je v našich kruzích skoro jako doma.
Kapitola 14
Minulost
Přijíždíme s Maxem k bráně psychiatrické léčebny ve Hvězdovicích a mně je všelijak. Max vystupuje z auta, vytahuje z kufru moji tašku, jejíž obsah mi převážně sám nakoupil, ale já se nějak nemohu ani hnout.
„No, co je s tebou?“ volá na mě z venku Max. „Za chvíli musím valit zpátky. Hejbni sebou!“
Nechce se vstát mi ani trochu. Nejraději bych řekl Maxovi, ať mě odveze zpátky, že to nějak zvládnu sám. Ale na to by on nepřistoupil, a tak jsem nucen vystoupit z auta a tou branou projít. Hned za rohem přicházíme na rozcestí, kde spatříme menší komplex několika budov a velký nápis „Příjmová ambulance“ nad dveřmi jedné z nich, a tím směrem vycházíme. Ještě stále bych nejraději odhodil tu tašku a vzal nohy na ramena, protože si ani v nejmenším nedokáži představit, co mě za těmi dveřmi čeká. Avšak svůj strach potlačuji a vcházím dovnitř. Na příjmu jsem pak nahlásil své osobní údaje, podepsal několik lejster a následně byl poslán na pánskou budovu. Když opět dorazíme na ono rozcestí, Max se se mnou loučí, protože už musí jet zpátky, a tak dále už pokračuji sám. Zase jednou.
Po příchodu na pánskou budovu mi je na sesterně důkladně překontrolován obsah tašky dvěma přítomnými sestrami, aby se ujistily, že jsem si s sebou nepřivezl žádné zásoby drog. Opět si připadám jak nějaký neposlušný školáček, který musí být kontrolován nějakou vyšší autoritou, a nejradši bych se neviděl.
Nemohu nic dělat. Jen stát a bezcílně sledovat, jak mi dvě zdravotní sestry v gumových rukavicích prohlížejí všechny věci.
Když prohlídka konečně skončila, sbalil jsem si věci zase zpět do tašky a jedna ze sester mě pak doprovodila na pokoj, ukázala mi, kde budu mít svoji postel a skříňku, a pak odešla. Byl jsem zrovna uprostřed vybalovaní, když se pro mě sestra po chvíli vrátila s tím, že mám jít za panem doktorem. A tak zanechávám všeho a jdu s ní. Sestra mě vede okolo sesterny k zadním místnostem, kde je pracovna ošetřujícího lékaře. A když po zaklepání vejdu do místnosti, vítá mě urostlý postarší muž.
„Dobrý den,“ doktor vstává a podává mi ruku, „pan Vácha, že?“
„Ano.“
„Těší mě. Já jsem doktor Havlíček a jsem tu hlavním ošetřujícím lékařem.“
„Přes hlavu nebo přes tělo?“ ptám se nedůvěřivě.
„Obojí,“ odvětí mi doktor Havlíček. Má otázka jej evidentně pobavila.
„Aha. No i mě těší.“
„No, jak se na vás dívám, tak bych řekl, že moc ne. Ale není se čeho bát, Honzo. V klidu si nyní sedneme a vše důležité probereme. Nejprve s vámi ale musím udělat anamnézu. Posaďte se prosím tady,“ říká mi doktor a ukazuje na dvě křesla naproti jeho stolu.
„Na které?“ ptám se zmateně.
„Na které chcete,“ odvětí doktor a já usedám do křesla, které je dál od něj. Doktor Havlíček mi poté dává nejrůznější otázky týkající se mé rodiny, mého dětství, dospívání, mých nevalných studijních úspěchů a v neposlední řadě i mé „drogové kariéry“. Doktor Havlíček střídavě poslouchá a zapisuje si poznámky do svého počítače, neměníce svůj vážný výraz. Avšak pojednou se mě zeptá:
„A co vaše záliby? Máte nějaké?“
„Rád píšu,“ odpovídám ihned, „to jediný mi ještě zbylo, jinak asi nic.“
„A co píšete?“
„Básně.“
„Takže poeta,“ konstatuje doktor se značným zaujetím. S úsměvem, jenž vystřídal jeho vážný výraz, dělá poslední zápis do počítače, poté usedá do křesla naproti mně a ptá se: „A vydali vám někdy něco?“
„Tak daleko jsem se nikdy nedostal.“
„A dokončil jste nějakou sbírku?“ ptá se doktor Havlíček znovu.
„Jednu věc ano,“ odpovídám. „není to ani nijak dlouho, ale ten sešit už nemám.“
„Jak to?“ vyzvídá opět doktor a já váhám, zdali mluvit pravdu nebo lhát. Protože si ale doktor Havlíček svým zájmem o mé texty tak trochu získal můj respekt, jsem upřímný a povídám mu o té mé divné Honzíkově cestě pěkně od začátku. Od odchodu od mámy, o tom, jak jsem přes hip-hop našel lásku k rýmu a poezii, o mé Sáře, kterou jsem si vysnil, o jejím odchodu, a nakonec i o tom mém, o nějž jsem se pokoušel.
„A co vás odradilo,“ ptá se pak doktor Havlíček, znovu s vážným výrazem na tváři.
„Přece Sára,“ odpovídám ihned. „v té rozhodující chvíli jsem ji měl opět před očima. I celou tu moji pohádku. A nějak jsem se toho nedokázal vzdát.“
„Jakou pohádku?“ vyzvídá stále doktor.
„No, přece tu o ní a o mě,“ říkám a doktor Havlíček se znovu pousmál.
„To je hezké a smutné zároveň,“ konstatuje doktor, „vy na mě i působíte jako takový pohádkář. Schopnost malovat si své vzdušné zámky na míle vzdálené od tohoto světa evidentně máte, ale očividně ji moc neovládáte. A pokud jí neovládáte, dokáže vám v životě nadělat docela velký nepořádek. Ale nebojte. Myslím, že vám tu dokážeme pomoct.“
„Opravdu?“ ptám se doktora.
„Jistě,“ říká mi, „ovšem jen pokud vy budete chtít. My vám tu jen můžeme ukázat cestu. Ale jít po ní už musíte sám. A proto se vás i nyní ptám: Chcete po ní jít?“
„Ano,“ odpovídám mu. Avšak nijak přesvědčivě. Doktor Havlíček poté jen vřele pohlédl směrem ke dveřím a říká mi: „Tak běžte. Cesta vede tudy.“
A já, kterému kontext jeho slov došel takřka okamžitě, vstávám a zcela nově motivován těmi dveřmi odcházím z jeho pracovny.

Toho odpoledne už jsem na žádný program nešel. Po našem rozhovoru s doktorem Havlíčkem jsem si na pokoji konečně vybalil a poznal své spolubydlící. Jsou to oba o dost starší pánové a jsou alkoholici. Když jsem se poté procházel po parku, který je součástí areálu léčebny, neudržel jsem se a zavolal jsem Sáře. Řekl jsem jí, kde jsem a čím se chystám projít. A také ji i požádal, ať na mě počká, že to všechno spravím, až se vrátím. Ale Sára už neměla zájem a byla ke mně velmi odměřená. Prý bude lepší, když si teď oba dáme dohromady naše životy, a to každý zvlášť.
A to byla naše poslední slova na hodně dlouhou dobu.

Když tu tak nyní ležím na mně přidělené posteli a tupě zírám do stropu, přemýšlím nad tím, že po našem posledním hovoru jsem od tohoto telefonátu vlastně nemohl čekat nic jiného. Zase je holt pryč. Pojednou mé myšlenky ale přeruší relativně mladý a snědý muž, jenž se náhle ocitá na prahu pokoje.
„Nazdar, brácho, já jsem Marcel a budu tvůj průvodce,“ říká mi a podává mi léčebný řád, jejž se mám prý naučit.
„To jako celý?“ ptám se jej, když listuji oním dokumentem, který čítá dobrých šedesát čtyři stran.
„To si piš, brácho,“ odpovídá mi můj průvodce, „zkoušej nás z toho každý úterý během prvních šesti měsíců. Ale neboj, to dáš. Ti pak poradím. Teď pojď se mnou, ukážu ti to tady.“ Já vstávám a jdu s ním.
Marcel mě pak provedl po pánské budově, ve zkratce mi vysvětlil pravidla léčebny a nyní mě doprovází na večerní komunitu.
„Ty seš toxík, že?“ ptá se mě náhle.
„Jo jsem,“ odpovídám. „ty asi taky, že?“
„Jo, jo. A s čím tu jsi? S perníkem?“
„Ne, ten jsem nechal doma,“ zavtipkuji a Marcela můj žertík celkem pobaví.
„Takže, je to jasný,“ říká mi Marcel a směje se, „ale neboj, takových je nás tu víc. Celkem dvanáct. Ale ten počet se pořád mění.“
„To jako fakt?“
„No jistě. Tady lidi přicházejí, pak odcházejí a pak se zase vracej jako na běžícím pásu.“
„To zní šíleně,“ konstatuji.
„Jo, to zní. Ale věř mi, je to ještě šílenější, než se zdá.“
Pak už přicházíme k první budově, kde jsou terapeutické místnosti a pokoje žen. Na večerní program s Marcelem přicházíme jako poslední. Velká terapeutická místnost je přeplněna k prasknutí a s Marcelem usedáme na poslední dvě volná místa. Je tu snad čtyřicet dalších lidí sedících na židlích kolem dokola a naproti nám sedí velmi pohledná zrzavá slečna.
„Kdo to je?“ zvědavě se ptám Marcela.
„To je naše předsedkyně,“ odpovídá mi, „Gábina.“
„Vypadá hezky, ona je tu s chlastem?“ ptám se.
„Pche... ty vole, těžká péčkařka,“ dostane ze sebe Marcel, ale pak už si bere slovo předseda komunity, zahajuje večerní program a pak nám už ta nádherná zrzečka Gábina vypráví svou besedu o skautu v Čechách.
Zní to celkem zajímavě. A kdybych seděl na jiném místě, odkud bych neměl tak krásný výhled pod její sukni, možná bych z toho i něco měl. Ale tomu pohledu na Gábiny leopardí kalhotky já zkrátka nemohu odolat.
„Né tak okatě, brácho,“ šeptá mi z najednou do ucha Marcel, a já, relativně polekán, raději odvracím zrak. Ten ale takříkajíc okamžitě spočine na jiné slečně, která sedí nedaleko mě. Je celá v černém a její smutek je cítit až k židli, na kterém sedím.
„A kdo je tahle?“ ptám se šeptem Marcela, snažíce se nerušit probíhající besedu.
„To je Veruna,“ odpovídá mi, „taky smaženka. Ale ta je hodně divná. S nikým se tady skoro nebaví. Nikdo skoro neví, co je zač.“
Sotva Marcel domluví, Gábina dočítá svou besedu, předseda ukončuje večerní program a všichni v místnosti ihned vstávají a hrnou se ke dveřím. Pojednou ale Marcel začne zničehonic spěchat a dohoním jej až venku před budovou.
„Co to bylo?“ ptám se jej překvapeně. „Proč ten útěk?“
„Ty vole, to Jana,“ odpovídá mi, „ošukal jsem jí na detoxu a od tý doby mi nedá pokoj.“
„Počkej,“ říkám mu zaraženě, „vždyť já myslel, že je to tu zakázaný.“
„No, to je,“ odvětí mi pobaveně Marcel, „ale tady šukaj všichni. Brzo uvidíš.“
Najednou kolem nás projde předsedkyně Gábina, jejíž leopardí kalhotky mám doteď před očima, a nedá mi to se zeptat: „I tahle?“
Marcel mě jen nyní vezme přátelsky okolo ramen, pousměje se a říká: „Brácho, i tahle.“
















Kapitola 15


Uběhl již nějaký ten pátek, a já si tu začínám pomalu zvykat. Jistě, mnoho věcí mi tu nadále přijde naprosto absurdních, ale dá se tu užít i velká spousta legrace. Na pokoji jsem nyní s Marcelem, Tomášem, a ještě s jedním náctiletým klukem, kterému všichni říkají “Bambi”, a jsme tu teď dobrá parta. Tomáš je z nás nejstarší. Je mu přes čtyřicet let a je na něm podstatně znát že toho má za sebou celkem dost. Marcelovi je přes třicet, a i když už mi nedělá průvodce, snaží se mi stále radit, aby můj pobyt zde byl co nejpříjemnější. Bambimu je sice teprve sedmnáct let, ale i přesto je o hlavu vyšší než já a Marcel. A k mému překvapení je to právě on, kdo po večerech chodí za Gábinou. Ale bůh ví, že to už nebude dlouho trvat, protože Bambi zítra končí léčbu a pojede domů.

Nastal již večer, doba našeho osobního volna, a jelikož Bambi s Marcelem jako každý den touto dobou vyrazili do parku za svými slečnami a Tomáš cvičí v posilovně, jsem na pokoji sám a držím hlídku, kdyby náhodou sestra hledala Bambiho nebo Marcela. Protože mám konečně chvíli klidu, což je tu poměrně vzácný fenomén, zkouším si jako vždy hrát se slovy, snažíce se se vymyslet něco, čím bych rozveselil smutnou Veroniku, která se i nadále s nikým nebaví. Avšak jak jsem čistej, mám hlavu jak vybrakovanou. Každý kloudný nápad je po chvíli stejně zaškrtán a následně končí zmuchlán v odpadkovém koši pod umyvadlem. Sedím už nějakou dobu nad dalším prázdným papírem, když v tom se na prahu našeho pokoje č. 7 náhle objeví doktor Havlíček.
„Dobrý večer, Honzo. Neruším vás?“
„Dobrej, pane doktore,“ odvětím mu, „ale vůbec ne, pojďte dál.“
„Co to děláte?“ ptá se mě doktor Havlíček, když mě při pohledu zblízka vidí zkrouceného nad prázdným listem.
„Zase píšete?“
„No, řekněme, že se o to snažím. Ale mně to poslední dobou nějak vůbec nejde. Pročpak jste přišel?“
„Přinesl jsem vaše básně,“ odpovídá mi doktor a já si až nyní všímám, že v té kopě lejster, kterou s sebou nese, je i můj sešit, který mi podává.
„A co? Líbilo se vám tam něco?“ ptám se zvědavě. „Musíte to brát s nadhledem. Jsou to jen zápisky a je tam hodně škrtanců,“ dodám.
„Toho jsem si všiml,“ odvětí mi doktor, „místy je to docela na pováženou.“
„Jak to myslíte?“
„Nijak významně, Honzo. Nemějte strach. Jen mě nějak zarazilo, kolikrát jste schopen přepisovat jednu báseň. Proč to vlastně děláte? Víte, já si dal práci a rozluštil ty texty, které jste začmáral. A musím říci, že vy máte evidentně vlastnost přepsat už tak dobrej text. Já to nechápu.“
„Víte, pane doktore, já taky ne,“ odpovím mu, „když já mám problém v tom, že mě jen tak něco neuspokojí.“
„No, proto jste tak trochu i tady ne?“ říká mi doktor a lehká ironie v jeho hlase mě i docela pobavila.
„To máte asi pravdu,“ odvětím doktorovi, „a myslíte, že se to tím pobytem zde spraví?“
„No, s drogami bych řekl, že ano, pokud se budete snažit a budete chtít. Ovšem s poezií to je trochu o něčem jiném. Víte, smyslem umění – a poezie obzvlášť– není vytvořit něco, co se bude líbit všem. Ale vyjádřit tak věci, které jinak vyjádřit nedovedeme. A v tom je to kouzlo. V jedinečnosti autora, v jeho mysli a pohnutkách, které ho k tomu vedly. Vás evidentně pohání jakási zvláštní touha po dokonalosti, a to není dobře. Protože dokonalost svým způsobem neexistuje. Vždycky jde vše udělat nějak lépe nebo jinak. Víte vy vůbec, v čem je ta pravá dokonalost?“ ptá se mě pak doktor Havlíček.
„To by mě opravdu zajímalo.“
„Právě v té nedokonalosti.“
„Jak to mám chápat?“ ptám se zmateně, „Vždyť to přece nedává smysl.“
„Jednou na to přijdete Honzo,“ odvětí mi přátelsky doktor, „o tom nepochybuji.“
„Hmm. Tak děkuju. A chci se zeptat…líbilo se vám tedy něco?“
„Svým způsobem vše. Jste sice ještě nevyzrálý básník, ale mohu vám říci, že vidím velký talent a velký potenciál. Naložte s ním dobře, Honzo.“
„Díky pane doktore,“ odpovídám dojatě, „budu se snažit.“

Když doznívají má poslední slova díků, doktor Havlíček s rozloučením odchází a ve dveřích se míjí s Marcelem, který se vrací z parku evidentně dobře naladěn. Marcel poté jako vždy padne zcela vyčerpán na postel, prvně promlouvá k Bohu, ve kterého vlastně ani nevěří a pak mi barvitě popisuje, jak úžasná rajda Lucie je a čím ho překvapila dnes. Já ho ale tentokrát neposlouchám. V mysli mi doznívají slova doktora Havlíčka, a tak si beru tužku a prázdný list papíru, nad kterým sedím už dobrou hodinu, a jdu ven na cigaretu. Usedám pod vysoký dub, jehož větve zasahují až na terasu na naší budově, a pozoruji, jak je vítr za měsíčního svitu ohýbá do všech stran. Je to krásné, skoro až idylické, a mě to nedá a po dlouhé době píši

Stromy se houpají
ze strany na stranu.
Stromy, jež jsou domovem
tomu hejnu havranů.

Stromy se houpají
tam a zase zpět.
Myšlenky mnou cloumají
a hledají odpověď.

Na veškeré mé konání
za těch předešlých dob,
toho neustálého kopání
pro svůj vlastní hrob.

Zklamání ze sebe sama,
zklamání i z ostatních.
A ještě bude to velké drama,
byť nehoupu se v oblacích.

A uvědomuji si nyní svého
počínání mnohdy zlého.
Však stále visí nad tím otazník,
proč vlastně ujel mi
můj vlastní dostavník.








Kapitola 16


Je pátek, předlouhý pracovní týden se pomalu chýlí ke svému konci, a nastává víkend. Docela se těším, protože o víkendu zde není téměř žádný program a všichni tu tak máme více času na odpočinek. Tento týden byl celkově nějaký divný. Nastoupilo spoustu nových lidí, ale ještě více jich odešlo. Včetně Bambiho, z čehož jsem měl škodolibou radost, protože to znamená, že Gábina je už od úterý bez partnera, a já mám tím pádem příležitost na ní nějak zapůsobit a získat si její náklonost. Ale k mé smůle, tato moje škodolibá radost neměla dlouhého trvání.

Když jsem toho dne šel z oběda, procházím parkem a najednou zahlédnu Gábinu, jak sedí na lavičce u rybníka. Super. S pocitem alfa-samce jdu za ní, chystaje se s ní prohodit pár slov. Už mám konečně vycházky, a tak ji konečně mohu někam pozvat. Když ale ke Gábině přicházím blíže, náhle se zarazím. Je jasně vidět, že na tohle povyražení si asi nebude mít náladu. Pláče a je na ní znát, že je smutná. A to dozajista z Bambiho odjezdu. Avšak pokračuji dál. Jakmile Gábina zpozoruje, že se k ní blížím, ihned mi dává slovně najevo, že chce být sama a ať odejdu. Ale to já nemohu. Připadám si jako zloduch, že jsem měl radost z něčeho, co jí tak ublížilo, a svým způsobem mám i pocit viny, i když jsem Bambiho odchod nemohl ovlivnit. Chvíli stojím a přemýšlím, jak Gábinu rozveselit, ale na tohle lék nejspíš není. V těchto místech, kde jsme izolováni od vnějšího světa, člověk docela rychle k někomu přilne natolik, že když pak přijde ten den loučení, o kterém každý ví, že zaručeně přijde, tak je to pro něj rána. Ví to tu každý, jak to chodí. I Gábina s Bambim to věděli. A přesto to pokaždé přináší slzy, kterých jsem nyní svědkem. Gábina své city nikdy nepřizná. Na to je až moc hrdá. Ale nyní je až moc dobře vidět, kdo z těch dvou miloval a kdo si jen užíval.

I přesto, že si Gábina nadále přeje, abych odešel, jsem odhodlán zůstat, a namísto odchodu si usedám na zem vedle lavičky, na které sedí, podávám jí kapesník a říkám:
„Víš, Gábi, já vím, že chceš být sama. Ale já se prostě nedovedu dívat na to, jak pláčeš. A ani nemohu odejít nechat tě tu tak. Můžu pro tebe něco udělat?”
„Jsi hodnej Honzi,“ odpovídá mi rozechvělým hlasem. „Ale s tím neuděláme nic ani jeden.”
„Já vím,“ konstatuji, i když nerad, „a neboj, já taky hned vypadnu. Jen ti chci říct, že dokážu být s člověkem i potichu. A klidně tu budu s tebou sedět, dokud se ti neuleví, nebo dokud se alespoň neusměješ. Anebo dokud nezačne skupina.” Tato slova Gábinu, jak se zdá pobavila, protože se usmála i přes ten vodopád slz.
„Tak vidíš, že to jde,“ zaraduji se.
„Nevíš, čemu se směji.“
„No, doufám, že mně ne. Smějou se mi totiž furt. Ale každopádně ti chci říct, že tu jsem pro tebe, kdyby sis náhodou potřebovala pokecat. Tobě dám svůj čas vždycky rád. A hlavně tě nerad vidím smutnou.”
Gábinu má slova sice dojala, alespoň soudě podle toho, jak jí cukl koutek. Avšak vzápětí mi stejně řekla:
„Hele, myslíš, že nevím, co tím sleduješ? Tohle už tu jednou bylo. Když odcházel Lukáš, objevil se tu Bambi úplně stejně jako teď ty. Promiň Honzo, ale na tohle já už nemám.“
„Víš, Gábi, ačkoli se to možná bude zdát divné, nepřišel jsem za tebou, abych se ti nabídl jako další potenciální partner na dlouhé letní večery,“ lžu jí, „ale protože nerad vidím, když je někdo smutnej.“
„To asi proto, že smutek znáš,“ skočí mi do řeči Gábina, „je to na tobě vidět. Ale stejně ti nevěřím. A ty asi víš, proč.“
„Protože ti na komunitách koukám pod sukni?“ ptám se, a docela se stydím.
„Uhodls,“ konstatuje Gábina a tváří se vážně.
„Nemáš nosit tu krátkou zelenou sukni,“ říkám vtipně, „copak můžu za to, že ti jde vidět až do kuchyně?“
„Aha, takže za to, že ti cukaj koutky, můžu vlastně já. Víš ty vůbec, jaký je teplo?“ brání se Gábina, avšak tentokrát se směje. A já s ní.
„Víš, Gábi, budu k tobě upřímný,“ říkám tentokrát vážně, „nebudu ti lhát o tom, že jsem neměl postranní úmysly, které se týkaly tvé osoby. Jsi krásná, a hlavně velmi chytrá holka, což jsou vlastnosti, které mě zkrátka přitahují. Sám ale vím, že by to stejně nešlo. I kdybych si tě získal, vím, že by si byla u mě stejně ta druhá. Bejvalá je sice pořád bejvalá, ale stále ji mám rád. A navíc, s tebou bych se za tři týdny loučil asi opravdu nerad.“
„Seš správnej,“ odpovídá Gábina s úsměvem, „ale nečum mi pod sukni. Nemám to ráda.“
„Víš, možná to bude znít divně, ale řekněme, že mi pohled pod tvou sukni, a zejména v den s leopardími kalhotkami, pomáhá alespoň na chvíli zapomenout na Sáru,“ zavtipkuji.
„Aha. Takže tím chceš říct, že bych v rámci tvé terapie měla i nadále nosit tu zelenou minisukni.“
„A to bys pro mě udělala?“ ptám se hloupě.
„Na to zapomeň,“ pronese rázněji. „sedej si jinam.“
„Pche. Na to zapomeň ty. Voblíkej se,“ vtipkuji znovu a daří se. „Ne, Gábi, už tě nechám být. Směješ se, to je hlavní. Než odejdu, chtěl bych ti něco dát. Není to nic moc, ale je to od srdce.“
Gábina pak očima hledá, co bych jí asi mohl dát, když tu nic nemám. Ale když ji zničehonic obejmu, dojde jí, co jsem měl na mysli, a nebrání se.
„Uvidíme se na skupině,“ říkám jí a pak s rozloučením odcházím na svou budovu a ona zase na tu svou.

Když přicházím do tělocvičny, kde se odehrávají naše skupinová sezení „toxíků“, většina lidí je již na svém místě. Chybí jen Gábina a naše terapeutka paní Vokřálová. Usedám si na jednu ze tří volných židlí a chvíli po mě přichází i paní Vokřálová, hned za ní i Gábina, která se stihla učesat a nalíčit, a mimořádně jí to sluší. Člověk by ani neřekl, že před chvílí brečela pro Bambiho. Když už jsme konečně všichni, paní Vokřálová zahajuje skupinu. Dnes máme na programu Veroničinu životopisnou skupinu, což mě velmi zajímá, ale slovo si vzal Tomáš, který má ohromné chutě a nezvládá je.


Tomáš se poté vypovídal ze všeho, co ho v posledních dnech nějakým způsobem štvalo a trápilo, ale nezdá se, že by mu bylo lépe. Má v očích takový divný výraz, jaký jsem u něj ještě nikdy neviděl. Paní Vokřálová nakonec radí Tomovi, aby zrušil výjezd a zůstal v léčebně, než jeho chutě zase odezní. Avšak Tom už jí na to neodpovídá. Sedí zkroucený ve svém křesle a se svým divným výrazem hledí do prázdné země. Paní Vokřálová Tomášovi ještě nabízí, ať se za ní zastaví, než někam odjede, a pak předává slovo Veronice, aby nám začala vyprávět o svém životě.
Jsem velmi zvědavý. Je to má úplně první životopisná skupina, a tak zároveň sonduji, jak to vlastně probíhá, protože brzy mě to čeká také. Veronice se sice moc vyprávět nechce, ale i přesto začíná. Ovšem to, co tu posléze všichni posloucháme, je prostě hrozné.
Veronika nikdy nepoznala mámu ani otce. Od mala žila se sestrou v adoptivní rodině, která patřila k těm bohatším. Ale zdá se, že i navzdory majetným pěstounům rozhodně neměla život jako pohádku. Jejich macecha jim v jednom kuse nadávala. Se sestrou musely od rána do večera pracovat v kuchyni, ve které pak už i spávaly pod velkým pracovním stolem. A jejich hračkami nadstandardně vybavený dětský pokojík sloužil jen jako forma prezentace pro kontrolu ze sociálky. A prakticky tam chodily jen utírat prach.
Je tohle vůbec možný? říkám si v duchu sám pro sebe. To je možný si v dnešní době adoptovat levnou pracovní sílu? Otroky do kuchyně?
Člověku se ani nechce věřit, že se něco takového mohlo stát. Ale když se podívám na ten Veroničin prázdný kamenný výraz, jenž nosí po celou dobu, co ji tu potkávám, dává to všechno najednou smysl. Všechna ta její odtažitost, nemluvnost a hlavně smutek, který z ní na každém kroku sálá, všechno to dává nyní smysl. A o to je to horší. Je to jako ten nejsmutnější film, od kterého člověk nemůže odejít a musí se na něj dívat dokonce.

Verča je snad úplně první člověk, od kterého jsem slyšel,
že odchod do dětského domova byl pro obě sestry vysvobozením, které ale stejně přišlo až v době, když končila základku. Adoptivní rodina ukradla oběma holkám jejich dětství. Roky, ve kterých si měly hrát a bavit se. A ony namísto toho poznaly jen tvrdou dřinu a hrubé zacházení od těch, kteří se měli postarat o to, aby se měly dobře.
Verča nám pak vyprávěla o životě v domově, prvních experimentech s drogami, přátelích a prvních láskách. Po střední škole začala pracovat, pronajala si garsonku a žila sama, než se objevil její první přítel, který jí naučil brát pervitin. Potom přišel další, který ji podváděl, bil, půjčil si na její jméno nemalý obnos peněz a už se neukázal. Potom přišel její poslední přítel, který jí začal podávat pervitin nitrožilně a brali spolu skoro každý den. Nakonec musela rozprodat všechno, co si za těch pár let pořídila, opustila s přítelem byt, a žili na ulici až do doby, než jej zavřeli za krádeže. Když zůstala opět sama a bez ničeho, neměla moc možností na výběr. A tak nakonec skončila zde.
Když Veronika dokončila své vyprávění, ve skupině nastalo hrobové ticho. Není to ironie. Verča nám pořád přišla divná, protože s nikým nemluvila. A když konečně
promluvila, utichli jsme zase my. Všichni. Jen s paní Vokřálovou to až tak nezamávalo, protože ten příběh nejspíš už znala. A s Tomášem, který se za celou skupinu ani nepohnul, asi také ne, protože po celou dobu Veroničina vyprávění hleděl s tím svým divným výrazem do prázdné země.
Když skupina končí, skládám Veronice svůj obdiv, i když jí patrně k ničemu nebude, a jako všichni muži odcházím i já na pánskou budovu. Jakmile dorazím na pokoj, poháněn zcela novou motivací si beru opět tužku a papír, a počínám opět pracovat na něčem, co by udělalo alespoň trochu radost smutné Veronice. Její úsměv je nyní něco jako můj krátkodobý cíl. Ovšem jak se zdá, každý z nás má zcela jiné plány. Na pokoj dorazí jindy výřečný Tomáš, balí si potichu své věci a bez jediného slova odchází. S Marcelem jsme si prve oba mysleli, že odjel na výjezd, ale když jsme večer ze zvědavosti nahlédli do jeho skříňky, zjistili jsme, že zeje prázdnotou. Vzal si s sebou všechno.
„Je to jasný, brácho,“ konstatuje Marcel, „ten už se nevrátí.“
„Kam jel ten vůl?“ ptám se zmateně.
„Kam myslíš?“ odpoví mi Marcel otázkou. „Přece smažit. Nedělej si iluze. Ten už se teďkom někde nandává,“ říká Marcel. A já tak nějak tuším, že má pravdu.










Kapitola 17


Co asi skrývá se
za tou vší černou?
Tebou. . .
zcela obklopenou.

V tvých smutných očích
nezbylo ti mnoha nadšení,
z těch dob dávno minulých,
kdy dva lidé o sebe byli opřeni.

Je tam i spousta lásky,
co však vybrala si svou daň.
Nemalé částky…
Až nechala ti jen prázdnou dlaň.

Však nemyslím si,
že hledáš sebe samou.
Vykračuješ si jen sama okolo římsy
a čekáš, až tě opět najdou.

A kdo? Přec všechny tvé tužby
a vysnění princové z pohádek,
Jenž stále žijí v srdci jedné slečny
a střeží naději pro nový začátek.



Vidím i všechny tvé bolesti,
máš jich až převelice mnoho.
Osud několikrát tě obelstil
při hře kdo z koho.

Proto není divu, že letíš životem
místy až s rychlostí rakety,
okolo nás zůstala jen zkáza a povodeň,
které utvořily celu z naší krásné planety.

Byl to předlouhý let,
přes města a přes širé lány polí,
kde existoval jen náš vlastní svět
a kde nás už nic nebolí.

Vidím ti na každém oku
stovky jiných prožitků.
A na obou tvářích z boku
ještě více falešných polibků,

jenž zanechal ti tam sám čas
a ke kterým ty jsi chovala věrnost,
ale protože hrajeme nerovný zápas,
odešly všechny polibky na věčnost.

Ono těžce poslouchá se rozum,
když nám srdce našeptává po svém,
sic střežíme si naději na kýžený posun,
ale je to čím dál větší problém.



A k tomu hlas toho chtíče,
jenž dokáže být často slepý,
co dostal nás do cely bez klíče,
kde bez víry cesty ven není.

Nehledáš sebe samou,
ani další únikový východ.
Jsme holt lidé, kteří stojí stranou,
když postrádají důvod.

Těla nám sice mírně zchřadla,
ale ještě zbylo dosti sil přece,
aby sis pro svůj důvod zašla
k té tekoucí řece.

Řece ryzí svobody,
k proudu naděje,
kde znovu si najdeme své důvody
a náš pohár... se opět doleje.

Ovšem napít se z něj
už musí každý po svém.
Jen už se na mě prosím usměj,
ty nádherná ženo v černém.

Tak odlož už tu masku
a zkus opět cítit srdcem.
Bez svých pocitů se totiž každý
lehce stane hercem,



jenž časem ustrne v jedné roli
s předem daným scénářem.
A zůstane tak na věky
už jen pouhým čtenářem.

Čtenářem vlastního osudu…

Tohle nezní špatně, říkám si, když pročítám právě dokončenou báseň, která byla napsána pro smutnou Veroniku. Strávil jsem nad ní celý víkend a dal do toho vše. Snad jí to udělá alespoň trochu radost.
Protože mám po dlouhé době dobrý pocit z něčeho, co jsem napsal, nikterak nezahálím a jdu ihned potají na první budovu, abych se o svou báseň podělil s Veronikou. Když dorazím na první budovu, hledám Verču všude možně, ale nikde ji nenacházím. A tak předávám celý text Gábině, kterou potkávám na kuřárně, a prosím jí, aby to předala za mě. A raději odcházím. Protože jestli se tu budu ještě chvíli potulovat, zcela určitě mě tu načape sestra. A to bych opravdu nerad.
Když se vracím k nám na pokoj, kde jsme nyní jen já s Marcelem, nacházím tam Marcela, jak z okna vyhlíží Tomáše.
„Co Marcel? Vrátil se?“ ptám se jej.
„Zatím ne, brácho,“ konstatuje smutně, „ani nebere telefon.“
„Třeba ještě dorazí.“
„Myslím, že ne, brácho. Poslední bus z Brna už dávno přijel a do devíti už zbývá jen půl hodiny. Ten už nepřijede,“ dořekne Marcel, ale i přes svoje slova nadále vyhlíží Tomáše z okna.
„Budeme muset najít novýho spolubydlícího na pokoj,“ ozve se znovu Marcel, „nebo nám sem brzo šoupnou nějakýho kreténa, uvidíš. Tohle už jsem tu zažil.“
Já už jej nevnímám, protože mi zničehonic přišla sms zpráva. Píše mi Veronika. Asi někde sehnala moje číslo. A píše, že sedí na schodech do parku pod první budovou a ať přijdu na cigáro.
„Brácho, hned přijdu. Jdu na cígo,“ říkám Marcelovi, ale ten je tak zabrán do výhledu z okna, že mě ani nepostřehl. Když pak přicházím na smluvené místo, Veronika už tam sedí na schodech a kouří cigaretu. Usedám vedle ní, zapaluji si také cigaretu a Verča mi pak říká: „Děkuju. To bylo od tebe hezký.“
„To nestojí za řeč, Veru. Udělal jsem to rád.“
„Ne vážně,“ odpovídá mi ihned, „tohle pro mě ještě nikdo nikdy neudělal.“
„No, vidíš, a já to zase dělám pořád, když chci někomu udělat radost. A jen mezi námi, ty už si se potřebovala trochu usmát.“
„Takže se to povedlo.“ říká mi Veronika a podaruje mě jejím upřímným úsměvem a já cítím, že je opravdu ráda.
Nastává taková menší trapná chvíle ticha, ale netrvá příliš dlouho. Pojednou se mě totiž Veronika svérázným hlasem zeptá: „Chceš šukat?“ A stále se usmívá. Zato já jsem najednou jak opařený. A to natolik, že mi ze samého údivu vypadla z úst cigareta a popálila mě na koleni.
„Kurva,“ vyhrknu ze sebe.
„Ježiš, ty jsi trouba,“ zasměje se znovu Veronika. „Ne, vážně. Chceš?“ ptá se mě znovu.
„Veru, ale já to nepsal proto, abych se ti dostal kalhotek.“
„Na to jsem se tě ale neptala.“
„Ty bys chtěla?“ ptám se stále zmateně a nevěřícně.
„No, já už bych to hlavně docela potřebovala,“ říká mi pak. A na tohle už není argument.
„Jasně, že chci.“
„No tak pojď,“ pobídne mě Verča, podává mi ruku a vede mě do temného parku. Když přicházíme na hřiště, zjišťuji, že Verča je na mě připravena daleko víc, než jsem si původně myslel, protože tu má už i nachystanou karimatku. Mrška jedna. Trochu si možná přidám jako nějaká kurva, ale proč bych se sakra bránil. Je krásná a chce mě. Verča poté usedá na karimatku, já vedle ní, a protože není času nazbyt, jelikož je za chvíli večerka, jdeme rovnou na věc. Verča je úžasná a mimořádně vášnivá. A hlavně, má to ráda. A já, který do toho bouchl po hodně dlouhé době, se rovněž v jejím objetí cítím opět jako král. Člověk by si přál, aby tahle chvíle nikdy neskončila, ale bohužel musela skončit velmi brzy. Dnes má na první budově službu sestra Pavla a ta si svá děvčata moc dobře hlídá.
Jakmile se oba opět oblečeme, Verča balí karimatku, dává mi polibek, domlouváme se na zítřejší noc a pak jdeme každý na svou budovu. Když přicházím na pokoj, nacházím tam Marcela, jak sedí opřený o čelo své postele a směje se.
„Brácho, takže dobrý zprávy, co?“
„Co? Tom se vrátil?“
„Nevrátil,“ odpoví mi Marcel smutně, „ale vypadá to, že Gábinka si dala říct. Co?“
„O čem to mluvíš?“
„No, třeba o tom, že tady z toho vokna nejde vidět jen na cestu od brány, ale taky na schody, který vedou od první budovy,“ říká mi Marcel a mně je tak trochu jasné, že mě dostal. Vím, že tam jde vidět.
„No, tak povídej brácho. Nenapínej mě,“ pokračuje Marcel, „jaká byla?“
„Já ale nebyl s Gábinou,“ odpovím mu a Marcel se náhle zarazí.
„Nekecej. Tak s kým teda. To tvý červený tričko jsem poznal bezpečně. I přes tu tmu. Ale je fakt, že tu holku jsem tak úplně nezahlíd.“
„Možná proto,“ nadhodím Marcelovi, „že byla celá v černém.“
„Kecáš. Ty jsi rozpovídal tichou Veroniku?“ ptá se mě, ale já neodpovídám. Jen se usmívám.
„Aha, takže je to jasný,“ pronese Marcel, vstává, jde ke mně a chytne mě okolo ramen. „Brácho, vždyť já jsem rád i za tebe. Sem ti říkal, že se tu pro tebe nějaká najde. Jaká teda byla?“
„Úžasná,“ odvětím mu s blaženým výrazem na tváři.
„To je kaňour,“ zaraduje se opět Marcel, „budeme teď muset nějak vymyslet, kdo bude držet hlídku. Ale to nějak vymyslíme. Jo jinak…byli tady za tebou další dva lidi a chtěli napsat úvahy. Myslíš, že to zvládneš do zítřka?“
„Myslím, že teď zvládnu úplně všechno.“
„Tak se mi líbíš.“
„A co z toho budeme mít tentokrát?“
„No teď kilovku Jihlavanky a jeden tabáček. To víš, ceny musej jít nahoru. Tvá úvaha je jistej plusáček. A domů tu chce přece jezdit každej. Myslím brácho, že se tu budeme mít teď hodně dobře.“


Kapitola 18

Další dva týdny utekly jako voda a já se každým dnem blížím konci své šestitýdenní léčby. Nikdy jsem si nemyslel, že to řeknu, ale ono abstinovat není zas tak hrozný. Člověk musí sice ze začátku vstřebat velkou spoustu změn, ale dá se na to zvyknout. Kupodivu.
S Veronikou se už po celé dva týdny scházíme noc co noc, ale s blížícím se koncem mé léčby z toho přestávám mít dobrý pocit. Proč? To je prosté a důvodů je hned několik. V prvé řadě vím, že ji nemiluji. Protože miluji jinou. Je hodně zvláštní se po nocích scházet s Verčou, a přitom myslet na Sáru. Svým způsobem si každou noc lžu o tom, jak to vlastně mám, a vím to. To by nebylo ani nic tak hrozného. Dělám to skoro pořád. Ale daleko horší je to, že Verča naše schůzky poslední dobou už nebere jen tak, a že mě nejspíš začíná mít ráda.
Ksakru. Tohle se opravdu nemělo stát. Nyní už nelžu jen sobě, ale také jí. A asi bude nejlepší to skončit dřív, než se do mě opravdu zamiluje.

Je středa odpoledne, nastal čas vycházek, a já, skoro jako vždy za poslední dva týdny, sedím v hvězdovickém parku na lavičce u rybníka a čekám na Veroniku. Ze samé nervozity kouřím jednu cigaretu za druhou a v hlavě si marně zkouším dávat dohromady slova, jakými jí to podám. Avšak způsob, jakým se s někým bezbolestně rozejít, nejspíš neexistuje. Ublížím jí. Vím to. Ublížím jí, i když nechci, a přesto to musím udělat. Protože když to neudělám teď, stane se to později tak jako tak, a stejně jí ublížím. Je to nevyhnutelné. A sere mě nehorázným způsobem, že budu jen další debil v jejím už tak smutným a zpackaným životě, ale i s tím už asi nic neudělám. Když konečně přichází Veronika, usedá vedle mě a jako vždy mi dává polibek, já ovšem tentokrát reaguji spíše odměřeně.
„Co se děje?“ ptá se mě ihned.
„Veru, musíme si promluvit.“
„Aha, a o čem?“ odpoví mi sklesle.
„O tom, co bude dál.“
„No, dál už ani nemusíš mluvit,“ odsekne mi, „je mi úplně jasný, kam tím míříš. Můžu alespoň vědět proč, než odejdu?“
„Nedovedu ti dát to, co po mě chceš. A hlavně to, co by sis už konečně zasloužila. Nejde to. Promiň.“
Veronika na mě upřeně hledí a třesou se jí rty. Po chvíli jen zahlédnu, jak její smutný výraz střídá ten studený kamenný pohled, s jakým jsem ji vlastně poznal, a tentokrát (již odměřeně) mi říká:
„Seš vůl. Víš to?“
„Vím,“ odvětím jí ihned, „a moc mě to mrzí.“
Veronika už pak neříká nic. Chvíli na mě jen tak kouká a pak beze slova odchází pryč. A chvíli po ní opouštím naši lavičku i já. Zkouším se chvíli procházet parkem a nemyslet na to, že jsem rozpovídal jednu smutnou dívku jen proto, abych jí pak zase umlčel. Ale stejně je mi hrozně. A tak se vracím z vycházky dříve, abych si ještě před večerním programem stihl pokecat s Marcelem. Ovšem netušíce, že naposled.
Když totiž o pár chvil později přicházím na pokoj, nalézám tam Marcela, jak si balí své věci.
„Co se děje brácho?“ ptám se zmateně.
„Je konec brácho. Chytli nás.“
„S Lucií?“
„Jo.“
„A kde?“
„U ní na pokoji.“
„Vy jste debilové,“ odpovím mu a nejde se nezasmát. „No jo no... stalo se,“ odpoví mi a směje se taky.
„To jste nemohli jít do parku jako všichni ostatní?“
„My to nějak nestihli. To tam na mě vybalila, no a znáš mě. Vždycky jdu rovnou na věc. No a pak... přišla sestra Anička.“
„Ty jsi přece vůl,“ říkám ještě více pobaveně a znovu se tomu s Marcelem smějeme. Naše zábava ale nevydrží příliš dlouho. Po chvíli pro Marcela přichází předseda komunity a Marcel odchází na sesternu podepsat reverz.
Když se vrátí, pomáhám mu balit a doprovázím jej až k bráně, kde pak potkáváme i Lucii, která je rovněž sbalena, protože odjíždějí spolu.
„Co vůbec ty a Verča brácho?“ ptá se mě pojednou Marcel. „Zvládnuls to? Já na to úplně zapomněl.“
„No, jak se to vezme,“ odvětím, „obávám se, že jsem ji zas umlčel.“
„To si nemyslím,“ ozve se náhle Lucie, „má teď spoustu kamarádek. A věř, že tě teď s něma bude pomlouvat. Na to můžeš vzít jed. Ženský už jsou takový.“
„Díky,“ odpovím upřímně Lucii a podávám oběma ruku na rozloučenou. Zanedlouho mi za branou tohoto ústavu navždy mizí jeden dobrý přítel, kterého jsem v něm našel.



Kapitola 19

„Dobrý den Honzo, posaďte se,“ vítá mě paní Vokřálová, když vcházím do její pracovny, „takhle se chodí na motivační pohovor?“
„Jdu pozdě?“ ptám se nevědomě a sedám si naproti ní.
„O dobrých sedm minut,“ konstatuje, „ale to je jedno. Radši začneme. V prvé řadě bych vám ráda řekla, že absolutně nesouhlasím s vaším rozhodnutím zůstat zde jen šest týdnů. Je to málo, Honzo. Pro vás ano.“
„To si nemyslím,“ zkouším se bránit, ale Vokřálová pokračuje.
„O tom vůbec nepochybuji, že si to myslíte. Ale chvíli mě poslouchejte. Víte, mám velké obavy o vaší abstinenci, a to z jednoho prostého důvodu. Vy nemáte ani to nejmenší ponětí s čím bojujete a proti čemu vlastně stojíte. Možná vám jde abstinovat tady, ale tady jste v chráněném prostředí a je tu relativně snadné zůstat čistej. Ale venku, tam už to bude jen na vás. A já mám dojem, Honzo, že vy velmi brzy selžete.“
„Myslíte?“
„Ano, Honzo. Myslím. Nebudu vám mazat med kolem úst. Zkušenost mi říká, že pokud zítra opravdu odejdete, zrecidivujete. A nebude to dlouho trvat. Mé doporučení je, abyste zde zůstal na tři měsíce a zvážil možnost komunitní léčby. Ale chápu správně, že tohle vy asi nezamýšlíte že?“
„Nezamýšlím.“
„Nuže dobrá,“ pronese Vokřálová a dělá si poznámky. „Honzo, to že si myslím, že to takto dopadne, rozhodně neznamená, že vám nepřeji, aby to dopadlo dobře. Přeji. A ani nevíte jak. Chraňte si zuby nehty to, čeho jste tu nabyl a nepouštějte to za žádných okolností. Chyťte život za pačesy a žijte jej dobře.“
„Děkuju, paní Vokřálová,“ říkám dojatě, „budu se snažit.“
„Já vím,“ odpovídá mi a já cítím, že mi tato velmi odměřená žena věří. „Tak už běžte,“ pobídne mě a já odcházím.

Můj poslední den v léčbě, který jsem vesměs strávil loučením se všemi, utekl jako voda, nastal podvečer, a já odcházím na první budovu, abych si odkroutil svou poslední službu na detoxu. Když přicházím k pokojům k tomu určeným, hlásím svůj příchod sestře Pavle a pak jdu střídat pana Arnošta, který tu byl takřka celý den.
Na pokoji jsou dva nově příchozí pánové. Ten starší z nich tvrdě spí a neuvěřitelně chrápe. Ten druhý, velmi komunikativní chlapík, díky tomu nemůže spát, a představuje se mi jako Zbyněk. Se Zbyňkem je docela sranda, protože evidentně ještě nevystřízlivěl a dělá si srandu ze všeho. Ale sám říká, že ví, že mu to brzo skončí. Je tu už po třinácté, a tak je moc dobře obeznámen s tím, že jakmile mu klesne hladina alkoholu, začne se třást. „Mám tak hodinu,“ odhaduje, „možná dvě, než mně bude blbě.“
„Musíš zkusit usnout a zaspat to,“ radím mu.
„Copak to jde v tom rámusu?“ odkazuje Zbyněk na ten hlučný chrapot jeho nového spolubydlícího.
„Toho dovezly před hodinou jeho dcery a můžu ti říct, že vypadal fakt solidně. Raději ho nech spát. Já to nějak zvládnu,“ říká mi Zbyněk a pokouší se usnout. Ovšem jeho snaha neměla dlouhého trvání. Onen spící muž se totiž po chvíli probouzí a zdá se, že je hodně zmatený.
„Kde to jsem?“ ptá se mě a drží se za hlavu.
„No kde asi. Přece v léčebně. Na detoxu,“ dodám, a má odpověď jej doslova uzemní. Hledí okolo sebe na ten vykachlíkovaný pokoj, ve kterém leží, na mříže v oknech, na všechno nemocniční vybavení, a je na něm vidět, že tomu stále nemůže uvěřit.
„Jak jsem se sem sakra dostal?“ ptá se mě, „vždyť já ksakru slavil narozeniny, a najednou se proberu tady.“
Jeho prozření doslova pobaví Zbyňka a docela i mě. Ten doposud starší spící muž se nám poté představil jako Mirek, a protože se začal dovolávat toho,
že se tu stal nějaký omyl a že se chystá odejít, raději vstávám a jdu pro doktora Havlíčka.
Když pak pan doktor Havlíček dává přímou intervenci nově příchozímu klientovi, stojím na chodbě a přes okno ve dveřích si všímám, že u žen má dnes na detox-pokoji službu Gábina. Gesty na ni mávám, zdali nezajde na cigaretu. Gábina vystrčí hlavu do chodbičky mezi oběma pokoji a říká mi, že až později, protože tam má s ženami celkem dost práce. A tak jsem nucen tam vyčkávat sám, než doktor Havlíček skončí.
Jakmile se tak stane, vracím se na pokoj, a protože jsou chlapi v relativním klidu, trávím čas četbou básní od Františka Gellnera. Pojednou ovšem Zbyňkovi přestává být dobře. Začíná se třást a navaluje se mu.
„Mám skočit pro sestru?“ ptám se jej.
„Na to se vykašli. Raději mi podej kýbl,“ žádá mě Zbyněk a já mu vyhovím.
Zbyňkovi se pak nějakou chvíli navaluje, ale nic z něj nejde.
„Musíš zkusit usnout,“ radím mu znovu.
„No, ale když já bez hudby neusnu,“ říká mi smutně, „já potřebuju něco poslouchat. Není tu třeba někde kytara?“
„Myslím, že je,“ odvětím mu, „ale to by nám asi nedovolili.“
„Hm, to máš asi pravdu.“
„Jestli ale potřebuješ něco poslouchat,“ nabízím mu, „tak ti můžu číst nahlas.“
„A co to čteš?“
„Františka Gellnera. Je to poezie. Ale hodně povedená.“
„Ale jo, proč ne,“ ozývá se Zbyněk, který se ještě stále drží za břicho. A ani Mirkovi, který se tu ocitl vlastně nedopatřením, jak sám říká, to také nijak zvlášť nevadí. A tak počínám číst. Čtu zhruba necelých dvacet minut, když si pojednou za zády všímám Gábiny, která mě už dobrou chvíli poslouchá a říká mi:
„Tohle se ti povedlo.“
„Co?“ táži se nechápavě.
„Se podívej,“ říká mi, a já si všímám, že Zbyněk s Mirkem už spí.
„Ty jo,“ pronesu překvapeně, „tak tohle jsem vážně nečekal.“
„A to já zase jo. Ty seš totiž vrchní uspávač. Když čteš na komunitách tak usínáme všichni.“
„To teda pěkně děkuju,“ odvětím jí.
„No není zač,“ pronese Gábina s úsměvem a odchází zpět do druhého pokoje vykonávat službu.
Protože oba mně svěření klienti už spí, jdu požádat sestru Pavlu, zdali bych mohl odejít spát na svou budovu. Sestra Pavla mi nejprve nechtěla věřit, že zrovna Zbyněk, kterého už zná až moc dobře, usnul. Ale když se pak sama zašla podívat, dala mi za pravdu a pustila mě.
Má radost z právě nabytého volného večera ale netrvala příliš dlouho. Když totiž přecházím mezi budovami, nacházím tam sedět na lavičce staršího muže s taškami a je evidentně pod vlivem. Chvíli přemýšlím, jak nejlépe reagovat, ale nakonec jsem se rozhodl zajít pro doktora Havlíčka do jeho pracovny.
Když pak s doktorem přicházíme za tím neznámým mužem, ukázalo se, že je to Antonín. Bývalý klient, který právě jede z pohřbu své ženy, kterou kdysi poznal právě zde. Já Antonína sice neznám, ale jeho příběh trochu ano. Za jeho ženu Marii jsme dva dny zpátky drželi na ranní komunitě minutu ticha a v místních kuloárech se šuškalo, že má Antonín znovu dorazit.
S doktorem poté zvedáme plačícího Antonína, vedeme jej na volný pokoj na první budově. Jakmile tam dorazíme, ukládáme jej do postele a doktor Havlíček mě žádá, zdali bych tu s Antonínem nezůstal přes noc a já nemohu odmítnout. Je mi ho líto.
Antonín mi poté na pokoji vykládá, jak jeho žena zemřela, ale já bych to nejraději neslyšel. Je to až moc smutné. Oba pili, on usnul v obýváku u televize a ona zase ve vaně, ve které ji pak našel.
Protože Antonínovy slzy neustávají, pociťuji nutkání něco udělat. Ale co? Pojednou však můj zrak spočine na sbírce Františka Gellnera, kterou mám stále u sebe, a mám jasno. Počínám poté číst i Antonínovi, a tak se stalo, že jeden starý bouřlivák, dnes dodal klidu třem smutným lidem.




Kapitola 20


Dalšího dne jsem už na žádný program nešel, a tak jsem se hned po snídani začal balit. Chtěl jsem si zabalit už předchozí večer, abych měl dnes dostatek času se se všemi rozloučit, ale tohle změnil Antonínův příjezd.
Když mám konečně zabaleno, zbývá mi ještě necelá půlhodina, než pro přijede brácha Max, a tak se vydávám na první budovu vyřešit ještě jednu věc. Přicházím do dámského pokoje, kde bydlí i Veronika, a chtíce si s ní promluvit o samotě, žádám její spolubydlící, aby nás chvíli nechaly. Jakmile se pokoj vyprázdní, Veronika usedá ke stolu uprostřed místnosti, avšak o komunikaci se mnou nejeví ani ten nejmenší zájem a zcela mě ignoruje. Chvíli jen tak stojím a chce se mi odejít, nakonec ale usedám naproti ní a říkám:
„Víš, Veru, nemusíš se mnou mluvit, když nechceš. Já ale teď chci mluvit s tebou, tak mě prosím alespoň poslouchej. Mrzí mě moc, co se stalo, ale věř, že to jinak nešlo. Vím, že miluji jinou dívku. A to Sáru, o které jsem mluvil na skupinách. A taky vím, že se pokusím získat ji zpět. Jen ještě nevím jak, ale to jedno. Věř, že kdybych s tebou byl dál, svým způsobem bych ti akorát celou dobu lhal. A to by si chtěla?“ ptám se jí. „Jen dalšího debila, co ti jen lže?“
„A jakej je v tom rozdíl?“ promluví na mě Veronika po dlouhé době.
„Přece v tom, že to není opravdové.“
„Tss. Pravda nebo lež, všechno to zní úplně stejně a bolí zrovna tak. Zkrať to prosím.“
„Dobře. Veru, chtěl jsem ti jen říct, že to, co jsem udělal, jsem udělal jen proto, že jsem chtěl být upřímný – jak k sobě, tak i k tobě. A věř, že i mě to bolelo. Nechtěl jsem ti ublížit. A rozhodně to nemá co dělat s tím, že bys nebyla úžasná. Jsi. A možná ani sama netušíš jak moc. To já jsem ten, komu tady hrabe v hlavě. Nezlob se, prosím. Mám tě rád. A budeš mi opravdu chybět. Sbohem, Veru,“ říkám, a odcházím. U dveří mě ale k mému překvapení Verča ještě zastaví.
„Honzo...“
„Ano, Veru...“
„Hodně štěstí,“ říká mi Verča a po týdnu mě opět obdarovala úsměvem. Sice s kanoucí slzou v koutku oka, ale přece. Protože mě již tlačí čas, vydávám se rozloučit ještě s posledním člověkem, který mi tu tak trochu přirostl srdci, a to s doktorem Havlíčkem. Toho ale nikde nemohu najít. A tak jsem nucen vyrazit bez rozloučení.
Beru si pak na sesterně všechny papíry, podávám ruku všem, koho po cestě potkávám, beru své tašky a odcházím z budovy k bráně, kde již vidím Maxovo auto. Když jsem na půli cesty, zaslechnu ještě doktora Havlíčka, jak na mě volá a běží za mnou.
„Jsem rád že, jsem vás ještě stihl,“ říká mi, když mě doběhne.
„Já taky, hledal jsem vás.“
„Já vím. Honzo chtěl jsem vám hodně poděkovat za včerejší službu na detoxu. Slyšel jsem, že František Gellner měl ve vašem podání docela úspěch. Ale hlavně jsem se s vámi chtěl rozloučit a taky jsem vám něco přinesl,“ říká doktor a podává mi jakýsi sešit.
„Co to je?“
„Chtěl jsem vám dát něco ze své tvorby. Znáte Křest svatého Vladimíra?“
„Ano, znám. Od vašeho jmenovce Karla Havlíčka Borovského.“
„Správně,“ odpoví mi doktor, „je to můj oblíbenec. Jak asi dobře víte, tato báseň se nedochovala celá. A já si tak trochu kdysi dovolil tu báseň dokončit, a ten závěr bych vám moc rád věnoval.“
„Vy jste frajer,“ skládám mu poklonu, „mnohokrát děkuju.“
„Neděkujte. Pošlete spíš tu vaši sbírku, až ji zrekonstruujete. Docela by mě zajímala. A každá další zrovna tak.“
„Určitě pošlu. Bude to ale chvíli trvat. Mě teď psaní nějak nejde.“
„Zase půjde,“ uklidňuje mě doktor Havlíček, „víte Honzo, tajemství úspěchu je jen v tom, udržovat si klidnou a jasnou mysl. A věřte, že zbytek přijde sám od sebe. Ve chvílích, kdy řešíte jen sračky, počítejte, že o těch sračkách psát budete. Básník vždy popisuje to, co má kolem sebe a jak to prožívá. To je váš úděl. Úděl pohádkáře. A navíc, jen mezi námi, „Žena v černém“ se vám docela povedla. Žijte dobře, a pak bude všechno dobré. O tom nemám pochyb.“
„Díky,“ pane doktore, „to jsem potřeboval slyšet.“
„Než se rozloučíme,“ pokračuje doktor, „chtěl jsem se vás zeptat, zda jste nezkoušel někdy psát příběhy?“
„No, to možná kdysi,“ odvětím ihned, „ještě jako kluk, ale moc daleko jsem se nikdy nedostal.“
„Zkuste to někdy znovu,“ radí mi, „rozhodně jste jeden z těch, kdo na to má. Myslím, že až se jednoho dne ocitnete na prknech nějakého divadla, nastane ve vašem životě zlom. A vy budete šťastnej.“
„Co bych já dělal proboha v divadle?“ ptám se nechápavě.
„Možná byste se sám divil. Ale to vám nechám, ať vám to jednoho dne dojde samo. Sbohem Honzo,“ říká doktor Havlíček, podává mi ruku a já jemu.
„Sbohem, pane doktore,“ odvětím mu, „snad se ještě někdy setkáme.“
„No, doufejme, že za jiných okolností. Žijte dobře Honzo,“ dořekne doktor Havlíček a pak mi jeho postava mizí ve druhé budově, kde jsem dobrých šest týdnu takřka žil. Zvláštní to přítel, pomyslím si. Avšak neřeším už nic. Je čas jít a vrátit se domů.
Schovávám tak čerstvě pořízený sešit do jedné z tašek, o pár kroků dále nasedám do Maxova auta a za pár chvilek nám už tohle místo mizí za zády. Mé pocity jsou v tuhle chvíli smíšené. Těžko říct, co bude dál. Ale ať bude co bude, vím, že to zvládnu.
Autor Jakub Žák, 11.06.2019
Přečteno 26x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.4 | Facebook, Twitter