Doktor

Doktor

Anotace: Kapitola pátá - nový začátek

U Toma ve Lhotě teď bydlí jeho babička, která potřebuje péči. Blíží se Vánoce. Tomáš ráno nese babičce do pokoje snídani. Maminka maminky sedí na posteli, opřená o zeď. Bez známek života. Druhá smrt v mém životě, které jsem tak blízko. První byla babička moje, která měla také to „štěstí“ zemřít mezi svými nejbližšími. Tomáš truchlí. Ukazuje mi svoji další tvář. Vidím v něm malého bezmocného kluka. Poprvé ho vidím plakat. A poprvé mám příležitost být mu skutečnou oporou. Jsem vděčná, že tady pro něho teď mohu být.

Tomáš si díky své „píli a zodpovědnosti“ prodloužil o rok studia, díky čemuž nás oba čekají státnice ve stejném období. A tohle období plné učení se mílovými kroky přibližuje. Veškerý čas nám zabírá příprava na zkoušky. Střídavě bivakujeme ve Lhotě a Kotěhůlkách. Tam už vzali mého přítele na milost. Co jim taky zbývalo.

Jedna státní zkouška stíhá druhou a my jsme úspěšní. Mladí, zamilovaní a úspěšní. Už chybí jen bohatí… S těžce vydobytými tituly Mgr. a MUDr. přemýšlíme, co s námi bude dál. Nabízí se byt po babičce. Vzdálenost přibližně 60 km od našich současných domovů skýtá příležitost vyletět z hnízda a osamostatnit se. Využíváme velkorysosti Tomovo sester, které se vzdávají svého podílu v dědictví ve prospěch svého bráchy, a jdeme do toho.

Byt je prostorný, nicméně v původním stavu téměř neobyvatelný. A tak po dlouhém zapojování pouze mozkových závitů, zapojujeme taky naše ruce a těla. Vynášíme starý nepotřebný nábytek (některé historické kousky jako kredenc nebo šuplíčkovou skříň necháváme a renovujeme), brousíme a lakujeme parkety, malujeme, stěhujeme, pracujeme každý den do noci. Po práci si dáváme kafe a cigárko a cítíme se unavení a šťastní. Po bazarech kupujeme nové vybavení (k tomu „a bohatí“ vede ještě dlouhá cesta) a radujeme se z každé nové maličkosti. Třeba i z toho, když se nám podaří vyklidit skříň plnou kompotů, jejichž datum výroby sahá až do roku 1960. Babička byla opravdová hospodyně.

Bydlení se rýsuje, teď ještě zdroj obživy. Sítě jsme rozhodili hned, jak jsme znali lokalitu našeho nového společného hnízdečka. Jedeme společně do nejbližšího okresního města. Tomáš je objednaný na pohovor u primáře ve zdejší nemocnici, já mezitím mířím do místních škol. Přicházím na gymnázium. Pan ředitel se mě arogantně ptá, jakou mám vystudovanou střední školu. Jako by mu vysokoškolský titul nestačil. Protože moje maturitní zkouška není složena na gymnáziu, nemám šanci na gymplu ani učit. Alespoň ne tady. Přestože mám aprobaci pro střední školy, ze zoufalství začínám obcházet i základky. Ale ani tam mi štěstí nepřeje. Začínám se smiřovat s pracovním úřadem. Mám před sebou ještě poslední školu v tomto městě. Paní ředitelka je nadšená z mé aprobace, nicméně místo mi nenabídne, neboť se tam drží učitelka důchodového věku, které se jen tak nezbaví. Takže důchodci učí a mladí učitelé beznadějně shání práci. Jsem zklamaná. A nasraná. Vracím se do nemocnice za Tomášem. Alespoň ten se líbil a má přislíbené místo na zdejší chirurgii.

Naše poslední prázdniny jsou v plném proudu. Stojím v chodbě na pracovním úřadě mezi dalšími zoufalci, povětšinou tmavé pleti. Přestávám doufat, že bych ještě mohla natrefit na volnou pozici učitelky. Přestože ve mně školní budovy evokují tak trochu vězení a nejsem si vůbec jistá, jestli mi v tom systému z dob Marie Terezie bude dobře, tenhle obor jsem vystudovala a nedovedu si představit, čím jiným bych se mohla živit. Úřednice má zrovna obědovou pauzu a tak čekám a čekám. Z čekání mě vytrhne telefon. „Gymnázium Sušiny“, ozve se v telefonu a mně svítá naděje, že jsem tady na tom pracáku dnes naposledy. Nebo ne?
Autor le-na, 19.12.2019
Přečteno 442x
Tipy 2
Poslední tipující: Krahujec
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí