Doktor

Doktor

Anotace: Kapitola devátá - svatba

Hlavně, aby bylo hezky, přeji si urputně poslední dny před dnem D. Mé prosby jsou vyslyšeny. Je zcela jasno, slunce ukazuje sílu svých paprsků, kterou teploměr přepočítává na 41 stupňů Celsia. Svatební dort taje jen při převozu z cukrárny domů. A že těch převozů ještě bude. Zjišťuji, jak je důležité dávat si pozor na to, co si přejeme. Docházím k závěru, že je potřeba specifikovat své přán zcela jasně do největších podrobností. Třeba ať je teplota kolem 25°C, jasno nebo bez mráčku, mírný větřík, který bude vát rychlostí 5 km/hod… Anebo to nechat na Vesmíru. On ví stejně nejlíp, co je pro nás nejlepší. Možná bychom se pak dočkali i letního deštíku, který by nás zahalil svým pověstným štěstím…

Svatbu máme cestovatelskou. Ze Lhoty do Kotěhůlek přijíždí ženich ve fraku se svojí družinou a žádá mého taťku o moji ruku větou:
„Pane Dokonalý, já bych si ji chtěl vzít.“
„Dobře ti tak,“ zní skoro posměšně odpověď a tím požehnání končí.

Přípitek. Seznámení všech členů Monteků a Kapuletů spojené s občerstvením a především napojením. Dozdobují se jak auta, tak nevěsta. Poslední cvaknutí fotoaparátu a za zvuku klaksonů odjíždíme směr Zámeček.

Cestou zastavujeme na toaletu. Teda čůrat ve svatebních šatech na parkovišti u silnice je fakt lahůdka. Kolemjedoucí nám zuřivě mávají z okének. Získávám popularitu, o které se mi ani nezdálo. Při pohledu na svoji ruku zjišťuji, že se mi rozpárala rukavička. Začínám panikařit. Naštěstí duchaplná tetička má s sebou šitíčko a katastrofu zachraňuje. Můžeme jet dál.

Na nádvoří zámečku jsou už přichystaní přátelé a čumilové. Vstupuji do zámku po schodišti jako opravdická princezna. Romantika končí ihned za dveřmi, kde je potřeba vyřídit formality s občanskými průkazy. Společně si opakujeme připravený průběh svatby.
„A pak Anička řekne básničku,“ slyším z úst místní koordinátorky.
„Jakou básničku?“ zhrozím se. „Vždyť jsme se domlouvali, že žádnou recitaci nechceme,“ zmateně blekotám.
Při vzpomínce na přednesy kýčovitých básniček, kterým jsem byla svědkem na nejedné svatbě, se mi chce omdlít.
„Přece Aničku nepošleme domů, když už kvůli tomu přišla,“ zoufale se podívá koordinátorka na žákyni místní základní školy.
„Pošleme,“ rozhoduji bez ohledu na všechny, včetně Aničky.
A tak Anička se sklopenou hlavou odchází. Je mi jí trochu líto, ale jsem rozhodnutá. Svatbu si básničkou zkazit nenechám…

Svatební pochod jsme vyměnili za oblíbenou skladbu mého taťky. Živě ji na kytaru hraje náš společný kamarád z divadla. Táta brečí jako želva. Neumím rozeznat, zda kvůli tomu, že se mu vdává jeho holčička nebo dojetím z hudby. Jsem vděčná mému skoromuži, že souhlasil s výběrem. Až později si uvědomuji, že i na vlastní svatbě se neřídím tím, co chci já. Zase chci udělat radost někomu jinému. Zavděčit se, či co. Budu si na to muset dávat větší pozor.

Po všech slibech, kterými si dobrovolně ničíme životy, protože je stejně nedokážeme splnit, přicházejí gratulace. To už náš přítel hudebník vyměnil kytaru za klavír a preluduje dojemné skladby. Tak. Je to za námi. Od teď jsem paní Šťastná.

Z příjemného zámeckého chládku vycházíme zpět do pekla. Šťastná si užívám naše přátele, kterým stéká pot z čela, zatímco po nás házejí rýží, čímž nám chtějí zajistit štěstí, hojnost a plodnost. Ochotníci hrají malé divadlo, kterého jsme součástí. Dojímám se.

Pozornost si bere fotograf. Nejraději bych se fotila jen ve spodním prádle s podvazkem. Podle výrazů svatebčanů usuzuji, že oni by byli nejraději, kdybych se nefotila vůbec. Ani se jim nedivím. Takové horko jsme neměli ani na poslední dovolené u moře. Všichni jsou nasáčkovaný u místní kašny (zaplať pán Bůh za to, že v ní je voda), zatímco já s Tomem pózujeme v zámecké zahradě. Když už svatebčané umírají nejen žízní, ale i hlady, přesouváme se na hostinu. Hodinu to ještě potrvá. Veselice se totiž uskuteční ve Lhotě.

Sedím se svým manželem na zadních sedačkách luxusního mercedesu. Otevíráme obálky, čteme přání a počítáme darované peníze. Automobil je klimatizovaný. Cítím se šťastně.

Po příjezdu k Růžovému salónku nastává proslov místní správcové a jak už to tak na svatbách bývá, nečekaně ji upadne talíř na zem. Nějakou záhadou má v druhé ruce v pohotovosti lopatku a košťátko. Všem pozvaným i nepozvaným zvědavcům předvádíme skvělou spolupráci. Když má Tomáš zametené všechny střepy na jedné hromádce, dostávám jízlivý nápad a ty kousky porcelánu lopatkou opět rozhazuji.
„Zvykej si,“ přihodí radu do života jeden z diváků.

Svatební hostina je v plném proudu. Sál je načichlý mládím, radostí, zpěvem, tancem, humorem, vůní květin, jídla, alkoholu a dominancí mojí mamky, která to vše po půlnoci rozpouští se slovy, že už by to stačilo. A já zase jako ta malá holčička poslouchám. Na své vlastní svatební hostině. Vyháním své kamarády do svých domovů a s Tomem odjíždíme na noc do hotelu. Alespoň tam budu na chvilku svobodná. Vlastně teď už vdaná.
Autor le-na, 14.02.2020
Přečteno 149x
Tipy 2
Poslední tipující: Krahujec
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Celé jsem to sjel najednou od prvního dílu. Píšeš rovně, čistě a jednoduše. Fascinuje mě to vtáhnutí do děje a přirozenost. Občas použité vulgarismy - "célé jsem to ze sebe vyblila"...tak to nějak znělo, nejsou překážkou a na nic si nehraješ. Příběh o životě,lásce, pravdě, nelehkém rozhodování, komplikovanosti a přání.Jo a jinak - "V přirozenosti je největší síla" a tu v sobě máš.Klobouk dolu.Jako celek je Tvé dílko úctyhodné.

14.02.2020 17:15:30 | Krahujec

Děkuji, děkuji, děkuji. A krásný víkend přeji ;)

14.02.2020 18:22:29 | le-na

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter