Doktor

Doktor

Anotace: Kapitola devatenáctá - rozlučka se svobodou

Za týden se moje svědkyně bude vdávat a já jí mám roli oplatit. Je pátek, Tom je v práci a já odjíždím do Kotěhůlek. Manžel zůstává, večer má zkoušku v divadle. Já se balím na týden. Dnes rozlučka, za týden svatba, tak si pobyt v rodném městě s Anežkou prodloužíme. Od minulé hádky je doma pořád dusno a já nechci s tímhle blbým pocitem odjet na celý týden a tak balím věci a moje cesta vede nejprve do nemocnice. Musíme se udobřit. Mluvila jsem o celé té aféře s telefonem s Monikou. Respektive jsem jí vylíčila, jak mě Tom podezíral. To, že jsem telefon vzala jsem nepřiznala. Cítila jsem, že to říkat nemám. Ani mojí nejlepší kamarádce. Tak moc jsem se za to styděla. Nebo to bylo vysláno zhůry, abych mlčela? Každopádně jsme se shodli, že bychom se měli s Tomem udobřit. A když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi...

Tom je na ambulanci. Vcházím dovnitř jako další pacient. Ta bílá mu neuvěřitelně sluší. Uvědomuji si, jak jsem pyšná na to, koho mám za manžela.
„Já takhle nemůžu odjet. Chci, aby to bylo zase mezi námi v pohodě. Pojďme to smazat a začít od začátku. Já už nebudu žárlit,“ sypu si na hlavu popel, aby opět zavládla rodinná pohoda. Upřeně se dívám do jeho hlubokých očí a čekám, co z něho teď vyleze.
„Tak jo,“ usměje se na mě po dlouhé době a následuje dlouhý polibek.

Museli to slyšet až na operačním sále, jak mi spadl kámen ze srdce. Konečně zase zažívám vnitřní klid, jistotu a lásku. Tom se loučí se mnou i Anežkou, přeje nám hezký pobyt, já jemu, ať mu to v práci rychle uteče a radostně odjíždím do rodné vesnice za svými nejbližšími.

Mám silné nutkání spojit se Martinem. Jen tak ho vidět a omluvit se mu. A taky zjistit, jak to udělal s těma nenávistnýma esemeskama. Už dávno víme, že to byla jeho tvorba. Jednoho dne totiž Tom zavolal na inkriminované číslo, v době, kdy už byla celá aféra minulostí. Vymyslel si, že volá na inzerát a na druhé straně se ozval „omyl“. Na otázku, kam se tedy dovolal, mu Martinovo maminka prozradila své jméno.

„Sejdeme se za městem,“ domlouváme se. Vymluvím se na návštěvu kamarádky a rychle sedám do auta. On už je na místě.
„Chci se ti za všechno omluvit. Mrzí mě to, že jsem ti lhala, ale neuměla jsem jinak. Nechtěla jsem ti ublížit,“ vyznávám se Martinovi a jsem neskutečně nervózní.
„To je v pohodě, už je to pryč,“ chlácholí mě Martin.
Dodávám, že dávno vím, kdo stál za těmi výhružnými zprávami, ale pořád nerozumím tomu, kdo zprávy posílal v době, kdy jsme byli společně na horách. Nezapíral a prásknul kamaráda, se kterým byl na všem domluvený a který odesílal zprávy, když on sám nemohl. Konečně mi zapadl poslední puzzlík do celé skládačky. V rychlosti jsme si řekli co je u nás nového a jako přátelé jsme se objali a rozešli. Tak to by bylo. Další etapa mého života konečně definitivně uzavřena.

Vztahy s mými muži jsou narovnané, tak hurá s budoucí nevěstou do kina. Zrovna jede filmový festival. Vybíráme si film Bobule a po skončení filmu vhazujeme lísteček s jeho hodnocením do krabice k dalším stovkám podobných lístečků, které si přejí být při slosování o ceny vytaženy. Při odchodu z kina na nás mrkne cedule sexshopu.
„Co si pořídit nějakou hračku?“ s úsměvem na rtech se mě šibalsky zeptá Denisa. Nebo se ptám já jí? Každopádně se to v dané chvíli jeví jako ideální nápad a tak se prvně v životě ocitám v tomto speciálním obchodě plným prapodivných věcí. Červenám se až na prdeli, když mám oslovit prodavače. Nakonec seberu odvahu a po krátkém výběru si s Denisou odnášíme to, co nás má uspokojit ve chvílích, kdy toho nebudou schopni naši mužové. Nové zboží ukládám do kufru auta a frčím zpět za svojí holčičkou.

Anežka už spinká. Stojím nad postýlkou a kochám se. Jsem šťastná. Chci se o své štěstí podělit s Tomem a tak mu volám. Už by měl mít po zkoušce. Mobil nikdo nebere, ani pevnou linku doma. Píšu tedy zprávu Kvíťovi, jak jim frčí zkouška a kdy už mi propustí ze služby manžela. Na displeji zabliká esemeska s textem: „Zkouška už skončila před dvěma hodinama.“ O.K., odepisuji a znova vytáčím Tomovo číslo. „Volaný účastník není dostupný.“ Snad se mu něco nestalo? Znova kontaktuji Kvíťu. Tentokrát mu rovnou volám. Tom prý odešel ze zkoušky s Karolínou. Tep se mi zrychluje. Vesmír mi posílá zlé tušení. Svěřuji se Kvíťovi s mým podezřením. Vyvrací mi to a slibuje, že zjistí, co se děje. Jsem v panice. Znova volám Tomovi. Pořád nedostupný. Za chvíli volá Kvíťa. Mluvil s Karolínou a ta už je dávno doma. Mám mu to věřit?

Pláču. Brečím. Řvu. Křičím. Do polštáře, aby mě nikdo neslyšel. Dívám se na naši sladkou holčičku a nevidím světlo na konci tunelu. Rozpadá se mi manželství. Je třeba si to konečně přiznat. Cítím to. Cítím to už dlouho, ale nechci to vidět. Můj největší dětský sen je mít úplnou rodinu. Přece to nemůže fungovat tak, že se ty největší sny neplní. Moje myšlenky jsou úplné hyeny. Předkládají mi ty nejhorší scény. Toma s Karolínou, Toma s Bárou, Toma s Monikou, Toma s Věrkou, Toma s Vandou, Toma s Andreou, Toma s jakoukoliv jinou ženskou. Když se vystřílí všechny nevěrné scény, přicházejí myšlenky katastrofické. Tom při autonehodě, Tom s kudlou v zádech. Třesu se strachem a hrůzou.

Z mého šíleného stavu mě vytrhne telefon. Na druhém konci se ozývá Tom:
„Volala jsi mi? Vybil se mi telefon, teď jsem přijel ze zkoušky.“
Žije. Můj manžel žije. Proč přijel domů ze zkoušky po dvou hodinách přesvědčivě vysvětlit neumí. Ale žije.
Autor le-na, 01.03.2021
Přečteno 41x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter