Neslyšitelní (4)

Když Polhošovi přijeli do nemocnice, Eliška a Nikola zůstaly na chvíli v čekárně. Přemýšleli o všech těch událostech, co se za posledních pár hodin staly. I pro ně to byla emocionálně vyčerpávající zkušenost.
„Když to vezmeš zpětně, opravdu nevíš, co máš dělat, dokud se něco fakt nesemele,“ začala Eliška, když si sedla na lavici v nemocniční čekárně a dívala se na hodinky.
Nikola přikývla, zavřela oči a přitiskla si čelo k dlaním. „Jo… bylo to vážně hrozný. Nikdy jsem neviděla Naty v takovým stavu…“ Pak se na moment odmlčela. „Doufám, že se nějak nezasekne. Potřebuje hodně podpory. A není to jen o tom, jak to zvládne fyzicky. Psychicky to bude mnohem těžší.“
„Vím, že to bude těžký. Ale má svoji rodinu a nás, přátele,“ odpověděla Eliška. „A taky víme, jak silná je. Dáme to.“
Nikola zvedla oči a podívala se na Elišku s jistým klidem v očích. „Ale i my si potřebujeme taky odpočinout, že?“
„Jo, máš pravdu,“ odpověděla Eliška, na tváři jí přebíhal náznak úsměvu. „Potřebovala bych se pořádně vyspat.“
„Budu ráda, až už to skončí a my budeme moct být trochu v klidu,“ přiznala Nikola a podívala se na hodinky.
Než odešly, ještě se na chvíli zastavily u sestřičky na recepci. Ta jim vysvětlila, že Natálie bude nějaký čas spát a že se probudí až po několika hodinách. Lékaři doporučovali, aby rodina přišla až ráno, kdy by měla být schopná více komunikovat a její stav bude stabilnější.
„Tak jo, vážně je čas jít,“ řekla Eliška a podívala se na Nikolu. „Ale zítra přijdeme dřív, jo?“
„Určitě,“ odpověděla Nikola.
Obě dívky se navzájem snažily udržet optimismus. S tichým povzdechem se sbalily a vyrazily ven z nemocnice. Byla už tma. Ulice byly klidné, ale vzduch chladný, jako ticho po bouři.
„Zítra to zvládneme, Eli, že jo?“ řekla Nikola, když nastupovaly do autobusu.
„Určitě,“ odpověděla Eliška a usmála se. „A zítra už budou snad i nějaký dobrý zprávy.“
Obě se tedy i se svými bicykly vydaly domů.
Na druhý den se Natálie pomalu probouzela. Její první vjemy byly rozmazané a matné. Oči měla těžké, hlava se jí pořád trochu točila, ale ještě víc ji zaměstnávala silná bolest v pravé ruce. Pomalu, téměř mechanicky, ji zvedla a prohlédla si ji od úrazu poprvé pořádně. Co uviděla, ji šokovalo.
Bílé obvazy a hrubá, neforemná sádrová dlaha ostře kontrastovaly s přirozeně tmavším odstínem pokožky její ruky. Pokrývaly celou její pravou ruku od horní části předloktí až úplně po konec palce jako vrstva těžkého, pečlivě formovaného materiálu. Kolem zcela znehybněného palce byla ruka pečlivě obvázaná a silně oteklá. Operovaný rozdrcený palec byl zafačovaný jako bambule. Pod vším tím krytím cítila jeho nepravidelný tvar, byl zcela bezvládný a jeho roztříštěné kosti byly uvnitř pospojované pomocí několika drátů a šroubů. Ostatní prsty, i když nebyly zlomené, byly bolestivě napjaté a na dotek citlivé, jak se pod modřinami a otoky snažily srovnat s traumatem.
Silná bolest se pomalu rozlévala z palce do zápěstí a ruky a stále ukrutně cukala. Ten neustálý tlak se nedařilo mírnit ani léky. Na první pohled bylo jasné, že takové zranění nebude jen tak na pár dní. Kdykoli Natálie zkusila pohnout rukou nebo se jen pokusila lehnout na postel v jiné poloze, bolest se projevila ještě intenzivněji.
Když se trochu vzpamatovala, vstoupili do pokoje její rodiče. Oba měli ve tváři obavy, ale jejich přítomnost ji trochu uklidnila.
Marika se k ní naklonila, pohladila ji po vlasech a jemně řekla: „Natálko, jak ti je?“
„Bolí to, mami, hodně,“ odpověděla Natálie tiše. „Ta ruka, mami, ta ruka… Mám to jak balon.“
František, který stál vedle postele, přistoupil k ní a podíval se na její obvázanou ruku. „Natálo ... Je to těžký, moja. Ale ty jsi silna. Všicko zvládneš, zas budeš hrat, uvidíš,“ řekl, ale jeho hlas zněl napjatě. Byl si vědom, že to bude dlouhá a bolestná cesta s nejistým výsledkem.
David a Vanesa přišli chvíli po rodičích. David se tvářil zamyšleně, ale neztrácel naději. Vanesa byla tišší a přistoupila k Natálii s obavami. „Neboj, my tu budem pořád,“ řekla a jemně ji objala, i když se moc bála, aby jí neublížila ještě víc.
Kamarádky dorazily asi hodinu po rodině. Obě byly nervózní a unavené z dlouhé noci, ale jakmile vstoupily do pokoje a uviděly Natálii, okamžitě se přiblížily. Eliška se usmála, ale v jejích očích bylo hodně znepokojení. „Jak se cítíš, Naty?“ zeptala se s obavami.
„No, jak asi?“ odpověděla Natálie s lehkým, ironickým úsměvem, který skrýval víc, než se dalo říct. „Bolí to, holky. Víc, než si umíte představit.“
Nikola si sedla na kraj postele a pohladila ji po vlasech. „My víme, Naty. Bude to těžké, ale zvládneš to. A my tě v tom podržíme,“ řekla s klidným tónem, ale skrývala nejistotu.
„Doufám, že to nebude dlouho trvat,“ řekla Natálie s těžkým povzdechem. „Ale budu bojovat. Sice na kolo i na harmoniku můžu teď úplně zapomenout, ale… prostě… musím se dostat zpátky.“
Eliška ji zlehka pohladila po hlavě. „Budeš silná, Naty. A toto všechno bude jednoho dne jen vzpomínka. Fandíme ti.“
Kamarádky u ní dlouho nezůstaly. Obě věděly, že potřebuje klid a že mají své další osobní povinnosti. Eliška se ještě ujistila, že Natálie má u sebe telefon, a že se mohou kdykoli ozvat, aby jí dodaly podporu.
V průběhu dne Natálie stále pociťovala bolest, i když silná analgetika už trochu začínala tlumit její intenzitu. Dlaha byla těžká, otoky ustupovaly jen velmi pomalu a pořád si musela zvykat na svou nehybnou, těžkou a bolavou ruku.
Marika a František Polhošovi zůstali s dcerou ještě chvíli, dokud se neujistili, že bolest trochu polevila díky lékům a že dcera bude mít potřebný klid. Chtěli, aby mohla odpočívat a proto se rozhodli, že se vrátí domů.
David a Vanesa se jen těžko loučili se sestrou, ale věděli, že jejich přítomnost by ji mohla více zatěžovat, takže odešli po několika hodinách spolu s rodiči přibližně ve čtyři odpoledne, s tím, že zůstávají na příjmu, kdyby potřebovala jakoukoli pomoc.
Po jejich odjezdu zůstala Natálie v nemocnici sama. Cítila velkou úlevu, že má kolem sebe rodinu, která se o ni postará. I přes bolesti a náročnost situace věděla, že není sama.
Po dvou dnech hospitalizace byl naplánován první převaz a revize ran. Natálie byla nervózní. Když ji sestra na to připravovala, ale pokoušela se zůstat klidná. Ležela na nemocničním lůžku, její ruka celá obvázaná tou obrovskou bandáží. Každý pohyb ji připomínal, jak bolestivý a vážný její úraz byl.
Sestřička se k ní přiblížila s jemným úsměvem. Natálie v jejím pohledu viděla, že je připravená na to, co bude následovat. „Nebojte se, zvládneme to,“ řekla sestřička klidně, i když její hlas zněl trochu nejistě. Natálie ale cítila strach.
Když jí začali sundávat první vrstvu obvazů, cítila, jak její tělo okamžitě reaguje. Bolest jí projížděla celou rukou, jako by se její nervy v každém prstu a okolo zápěstí probouzely z něčeho, co připomínalo otupění.
Když jí sestřička sundávala další a další vrstvy obvazů a postupně odhalovala její pravou ruku, Natálii poskočilo srdce v hrudi. Její ruka byla stále silně oteklá, s kůží na prstech zarudlou, jakoby se vzpírala tomu, co s ní udělali.
„Takto vypadá… moje ruka,“ řekla potichu, jakoby to ani nemohla pochopit. Palec byl obvázaný, měl kolem sebe obrovskou vrstvu materiálu, která ho chránila a stabilizovala. Natálie byla zasažena hlavně tím, jak nepřirozeně teď vypadal. Na první pohled bylo jasné, že se jen těžko bude vracet ke své obvyklé každodenní aktivitě, tím spíš k harmonice, na kterou tolik ráda hrávala.
„Je to hodně oteklý,“ poznamenala sestra, když ji zkontrolovala. „Ale to je normální, ruka se musí z takového traumatu vzpamatovat. Držte se, máte předepsaný i tramadol a diklofenak.“
Každá smyčka obvazů působila Natálii neskutečnou bolest, když ji sestra odmotávala a tkanina narážela na dráty. Ke konci se obvazy čím dál více zbarvovaly krví. Nejhorší bylo strhnout jemnou gázu z roztříštěného palce, která se místy přilepila na operační ránu. Jako by jí na ten prst dupnul slon.
Sestřička začala opatrně sundávat gázu. Hned jak se dotkla její pokožky, Natálie to pocítila jako ostré trhání, bolestivé a nárazové. Cítila, jak gáza drží na jejích poraněných tkáních. Každý centimetr té zraněné oblasti byl jako v plamenech. Vzpomněla si na okamžik pádu. Na to, jak byl její prst zkroucený do nepřirozeného úhlu a neovladatelně plandal z její ruky. Zároveň s bolestí, která jí pulzovala v palci, začala vnímat i závratě, jak ji skoro opouštělo vědomí.
Jak sestřička pokračovala, gáza zůstávala přilepená k ráně, na místech, kde jí krev zasychala a tkáně se skoro slily s materiálem. V každém pohybu ucítila, jak se jí v ráně trhá kůže. Byla to bolest, která by ji téměř paralyzovala, kdyby ona sama nebyla tak silná, že ji musela snášet. Nešlo to vydržet bez tichého sténání. Ačkoliv se snažila nevydat ani hlásku, slzy jí samy vytékaly z jejích velikých tmavých očí a tekly po sametových skráních v neovladatelných proudech.
Když se sestra dostala k drátům a šroubům, Natálie už nemohla zadržet pláč. Dráty trčely ven a úlomky kosti byly jimi doslova přišpendleny na své místo. Přítomnost šroubů, i když se nacházely až hluboko uvnitř kloubu, stále vnímala jako bolestivý tlak. Zatímco sestra kontrolovala, zda jsou dráty stále na místě, Natálie cítila ostrý tlak v oblasti palce, jak se ruka zdravotnice jemně hýbala a přetahovala kolem nich.
„Auuu! To… to bolí,“ vzdychala Natálie a zoufale sevřela zuby, když sestra čistila ránu kolem drátů trčících ven. Věděla, že se to musí udělat, ale ta bolest byla naprosto nesnesitelná. Bylo to, jako kdyby jí ruka byla ještě víc roztahována a drcena nějakým mučícím nástrojem. Cítila každý pohyb, každý dotek jako zraňující.
„S-s-snažte se být opatrná…“ řekla, i když věděla, že to není možné. „Proboha, to… to je neuvěřitelné… Bude to vůbec někdy jako dřív?“ Nemohla skrýt znechucení a zároveň strach. Po chvíli začala pociťovat i něco jako studený pocit na místě rány, když sestra začala šetrně čistit i samotné operační místo, kde byly kosti spojeny. Tam bylo mnoho stehů šitých do kůže i podkožních vrstev. Z každého tahu a doteku měla pocit, že je jí sestra škrábe přímo až na kost.
Pak podívala znovu a pořádně. Co kdysi býval její palec, byl nyní beztvarý cár masa. Svíral s rukou nezdravý úhel. Měl stržený nehet a byl celý jedna obrovská modřina, jako tlusté fialové jelito nalité krví a nestvůrně nafouknuté otokem. Kůže byla napjatá k prasknutí a přes celý palec se táhla dlouhá rána sešitá množstvím stehů. Ven trčelo šest drátů procházejících skrz kosti a někde uvnitř byly i šrouby držící pohromadě i zbytek palce. I ostatní prsty byly trochu opuchlé a bolestivé, ale kromě pár oděrek a modřin bez viditelného zranění. Srdce jí teď bušilo ještě víc. Cítila, že harmonika a vůbec všechno, co odjakživa milovala a považovala za naprostou samozřejmost, bylo navždy a nenávratně pryč. Bylo to opravdu těžké.
„To je fakt… hrozný,“ zašeptala. „Kdybych věděla, že je to až tak vážný, nikdy bych to nedala. Jak to bude celé trvat? To je fakt… divný. Není to normální… Proč to vypadá… jak něco, co patří do jinýho člověka?“ V tu chvíli se jí udělalo na chvíli špatně a musela zavřít oči. Byla unavená, vyčerpaná a bolest ji stále zcela pohlcovala.
Pak si uvědomila, že bolest začínala být přeci jen snesitelnější díky silným analgetikům. Ve chvílích, kdy sestra pokládala zpátky nové obvazy, se jí na chvíli ulevilo. Ruka se znovu zahalovala do vrstev obvazového materiálu a sádrové fixace, ale Natálie si přesto nebyla jistá, jestli kdy přestane bolet. Jaký bude její návrat k normálnímu životu? Čím vším ještě bude muset projít, než se zase vrátí ke své harmonice? A vrátí se k ní vůbec někdy?
Když za ní přišla na návštěvu její rodina, její nálada nebyla optimistická. Vypadala unaveně a bledě, s kruhy pod očima. Její přirozeně půvabná tvář nesla známky bolesti a stresu, strachu a bezmoci. Ač se stále snažila být silná, záblesky její obvyklé energie byly až někde hluboko uvnitř. Byla to jiná verze Natálie, než na jakou byli všichni zvyklí.
„Nejhorší na tom všem je, že prostě nemůžu nic dělat. Nic tou rukou nechytím, nic neudržím, i programy na televizi musím přepínat levou,“ řekla jim. „Ale nechci, aby se všecko kolem mě zastavilo jen kvůli tomu.“
Byla evidentně mimo z toho všeho, co se jí stalo, ale přesto se snažila vypadat co nejlépe, jak jí to síly dovolovaly. Během celého pobytu v nemocnici měla na sobě to stejné nemocniční pyžamo, které na ni působilo téměř až příliš velkým dojmem nemocnosti. Bylo volné, s krátkými rukávy, aby se dala kontrolovat její zraněná ruka, patřily k němu i krátké kalhoty, které jí spíše padaly než seděly správně. V něm vypadala ještě mladší a drobnější, než ve skutečnosti byla. V jejích velikých očích se zračila všechna ta únava a bolest.
Ani spánek jí v těch dnech nepřinášel úplnou úlevu. Budila se uprostřed noci v bolestech. Stále měla pocit, že její tělo je na pokraji vyčerpání. I přes všechny okolnosti se ale držela, i když ji bolesti občas skutečně srážely k zemi. Snažila se udržet si normální postoj, i když to bylo těžké. Ruka s obvazem a sádrovou dlahou zůstávala dominantním prvkem jejího vzhledu. Měla pocit, že je jako z kamene.
Otoky na zbývajících prstech už sice pomalu ustupovaly, ale stále jí dodávaly pocit, že ruka je úplně jiná než předtím. Na palci pořád měla ten obrovský obvaz, široký téměř jako celé její předloktí, rovněž pečlivě zafixované v sádrové dlaze.
Její tmavé vlasy, stále krásné a dlouhé, už byly trochu neuspořádané a po operaci trochu zmuchlané, jak pořád ležela na nemocničním lůžku. Ale i tak byla stále velmi půvabná. Oči měla teď trochu smutné, ale jinak to byla někde hluboko uvnitř stále tatáž dívka, kterou všichni znali – usměvavá a energická. V jejím vzhledu bylo něco křehkého, něco, co odráželo její čistou duši. Každý pohyb ruky, každý pohled na obvaz jí teď způsoboval nervozitu a obavy. „Pane Bože, dej, ať je to co nejrychleji za mnou,“ modlila se tiše pro sebe se slzami v očích.
Kdykoli přijeli její rodiče, bylo to pro ni obrovské ulehčení. Marika se k ní okamžitě přitiskla a Natálie si mohla konečně opřít hlavu o její rameno, což ji vždy uklidnilo. Byla to útěcha, kterou tolik potřebovala. František se na ni díval s takovým vážným, ale láskyplným výrazem jako vždy, ale i jeho oči byly plné obav a nejistot.
Sourozenci David a Vanesa, kteří s nimi pravidelně jezdili, byli na tom podobně. Bratr jí do nemocnice přinášel nějaké drobnosti, zatímco její sestra se na ni dívala svýma velkými očima, jako by stále vůbec nechápala, co se vlastně stalo. I tak jí hladila po vlasech a Natálie se pokoušela usmívat. Jednou přijeli dokonce teta, strýc, bratranec a obě sestřenice z Břeclavi. Ozvali se s přáním brzkého uzdravení i příbuzní na Slovensku.
Zůstala v nemocnici celkem pět dní. Potřebovala stabilizaci a intenzivní sledování po operaci, zejména kvůli extrémnímu zranění a silným bolestem. Postupně se trochu mírnily díky analgetikům, ale neustupovaly nikdy úplně, zejména když se pokusila pohnout rukou nebo trochu zahýbat prsty. I s léky byla bolest silná a intenzivní, zejména v noci. Těžko usínala. Věděla, že její návrat k normálnímu životu potrvá dlouho. I po propuštění z nemocnice musela ruku šetřit a podle lékařů ji čekaly nekonečné týdny naprostého klidu.
Jednoho krásného, slunečného zářijového rána měla být konečně propuštěna do domácího léčení. Slunce se už vyhouplo na obzor, ale atmosféra byla stále svěží. Natálie opustila nemocniční oddělení. Sádrová dlaha, která jí fixovala pravou ruku, pořád sahala přes předloktí až po konec palce. Zabandážovaný palec byl nepřirozeně obrovský, jako jakýsi neforemný široký válec obalený v tlusté vrstvě obvazů a dlah, což činilo jakýkoli dotek nebo pohyb ruky téměř nesnesitelným. Zbytek prstů měl volný pohyb. Ruku si držela na závěsu, jak ji doporučovali lékaři, aby se předešlo dalším otokům a zbytečnému namáhání.
Její vlasy byly trochu neupravené a lehce chaotické, protože ji za těch pár dní nenechali vyměnit ani polštář, ani peřinu. Na sobě měla své obyčejné oblečení z domova: volné džíny a jednoduché zelené tričko. Její tvář byla bledá, s kruhy pod očima, ale její velké tmavé oči stále zůstávaly vděčné a plné odhodlání.
Připadala si jak v jiném světě. I přes silné léky se bolest vracela s každým pohybem. Připomínala jí, že celá tato situace není jen nějaký zlý sen. I když léky bolest mírnily, ve chvílích nepozornosti, nebo když jí s rukou někdo pohyboval, bolest se okamžitě vracela.
Když přišli rodiče, bylo to pro ni obrovské ulehčení. Marika měla na sobě lehký tmavý pléd, který jí zakrýval ramena. Její vlasy, pečlivě upravené, dnes vypadaly jako zjemnělé od svěžího vánku. František stál vedle ní v tmavé košili. Jeho rysy byly tvrdší než obvykle, ale v jeho očích bylo vidět, jak se o svou dceru bojí.
„Jak to ide, láska?“ zeptala se Marika, jakmile ji uviděla stát na chodbě nemocnice s rukou v šátku. „Bolí to moc?“
„Trochu,“ odpověděla Natálie a pokusila se usmát, ale její rty se jen slabě zkroutily.
„Ještě to chvílu potrva, ale doma to bude lepši, že jo?“ pokusil se František udržet optimismus.
David přijel v černých džínách a tričku s vtipným potiskem, které si vybral v obchodě, když jednou šel se sestrou na nákupy. Trochu se tak snažil rozveselit atmosféru, ale při pohledu na sestru, která se tak těžce pohybovala, zůstal tišší, než obvykle. „Hele, sestra hrdinka, že jo?“ prohodil v naději, že tím odlehčí atmosféru.
Vanesa přišla v růžové halence a džínech, s černými vlásky spletenými do dvou copánků. Když se podívala na sestru, její tvář byla plná starostí a znepokojení. „Nebude to bolet pořád, Naty, že ne?“ zeptala se nesměle, když se na ni podívala svýma velkýma očima, přemýšlejíc nad tím, jak moc to musí být náročné. Natálie se na sestru jemně usmála a pohladila po vlasech, „Bude to lepší, věř mi.“
Jakmile dorazili domů, všichni jí pomáhali sednout na pohovku. Každý krok a pohyb byl pro ni obtížný, jak se otřesy přenášely na její zavěšenou ruku. Bylo to, jako kdyby jí mlátili do palce kladivem. I když se fyzicky cítila slabá a stále měla problém s bolestí, doma to na ni mělo uklidňující účinek. Pomalu se uvelebila na pohovce a zhluboka se nadechla. Vůně domova jí připomněla, že život jde dál.
Každý dotek – každý převaz – byl stále provázen bolestí. Ruka v závěsu, její těžce zraněný palec, bolest dokonce i při změně polohy ve spánku a do toho ještě všechno, co na ni čekalo doma – školní povinnosti, její oblíbený akordeon, který teď nemohla ani udržet – nebude snadné vrátit se zpátky do normálního života. Ale aspoň už byla doma. A to byl první krok k uzdravení.
Týden po návratu domů se stále potýkala s bolestmi, které jí komplikovaly každodenní život. Ačkoli se její stav fyzicky mírně zlepšil, každý pohyb ruky jí stále bolel, přičemž i menší doteky nebo tlak na zraněnou ruku byly téměř nesnesitelné. Palec nesmírně bolel hlavně při jakékoli manipulaci s obvazy, při pokusu o lehký pohyb prsty nebo při pokusu o sezení či ležení s rukou v určité poloze. Pravá ruka byla téměř nepoužitelná.
I když už byla několik dní bez horeček a její stav se stabilizoval, otevřené rány po operaci byly stále viditelné, i když už se hojily. Pořád však značně omezovaly její běžnou činnost. I to, co dřív bylo samozřejmé, jako třeba čištění zubů, úprava nehtů, nebo přidržení si čehokoli, se stalo neproveditelné.
Psychicky to bylo ještě složitější. Natálie byla před úrazem plná ambicí, teď musela čelit i frustraci z toho, jak moc je závislá na druhých. Připadalo jí to, jakoby byla úplně vyřazena ze života, a to včetně věcí, které ji bavily. Ta ztráta soběstačnosti ji hodně deprimovala. To bylo ještě horší, než samotný úraz.
Na začátku dne trávila většinu času v posteli nebo na pohovce, kde si snažila odpočinout, pokud bylo potřeba. Většinou sledovala filmy, což jí umožnilo alespoň nějakým způsobem unikat z reality. S přibývajícím dnem se ale cítila stále více mentálně unavená. Kreativní činnosti, na které byla tak zvyklá, jako například cvičení a improvizování melodií na harmoniku, jí byly odepřeny. Chybělo jí to a zoufale si představovala, že se k tomu snad jednou vrátí.
Vše jí způsobovalo velké obtíže. S obvazem a dlahou na ruce nemohla skoro nic. I s jídlem to bylo těžké – jíst příborem bylo téměř nemožné. Oblékat se také bylo složité a hrozně nepohodlné, protože jednou rukou nedokázala zapnout ani zip, ani knoflíky. Nedokázala si ani navléct ponožky, natož zavázat tkaničky na botách. Uklízení a jiné domácí práce ji vůbec nešly, protože byla omezena na jednu ruku. Nedokázala pořádně ani stisknout kliku u dveří nebo otočit klíčem v zámku, natož cokoli jiného.
Marika byla celý týden v režimu neustálé péče o dceru. Uvědomovala si, jak je to pro Natálii těžké a snažila se jí ulehčit život, jak to jen šlo. David jí ráno nosil teplý čaj. Vanesa se, jak to dělají mladší sourozenci, snažila být co nejvíc nápomocná – pomáhala s drobnostmi, jako s podáváním a krájením jídla, oblékáním, hygienou nebo přípravou postele.
František měl sám velké obavy. Když byl doma, snažil se být co nejvíce trpělivý. Povzbuzoval dceru, že se její ruka zlepší a zase začne hrát. Přesto ve chvílích, kdy ji viděl plačtivější, bylo jasné, že se i on potýká s pocitem bezmoci.
Konzervatoř reagovala vstřícně. Zásluhou třídního učitele dostala Natálie individuální plán a mohla plnit úkoly doma. Ty těžší, jako psaní esejí nebo testy, byly odloženy na dobu, až se vrátí a bude moci psát. Přesto se cítila odříznutá od kolektivu. Bylo těžké se soustředit na úkoly, protože často měla kvůli bolestem problém vůbec udržet pozornost. Stále ji napadalo: „Jak to budu zvládat, až se vrátím?“
Eliška i Nikola za Natálií nechodily každý den, ale přicházely pravidelně, i když sporadicky. Přinášely kreativní zábavu v podobě novinek ze školy. Eliška ji rozveselovala svými příběhy o Adamovi a o tom, jak zkouší nové věci. Nikola začala více otevřeně sdílet, kdo je její přítel, aby Natálii přivedla na trochu jiné myšlenky.