Ozvěna

ANNA: Podivný telefonát

Budík nezazvonil. Nezvyklé ticho se rozprostřelo po celém pokoji. Pondělí ráno – ráno skoro jako každé jiné. Můj pokoj byl cítit cigaretovým kouřem a v hrnku na nočním stolku stála nedopitá, studená káva. Bylo tu šero, jen jediný sluneční paprsek se tenounce dral skrz záclony, jako by se slunce snažilo posvítit si na tajemství minulé noci. Probudil mě sen. Stála jsem v něm nahá uprostřed prázdnoty a cítila, jak se mi pod nohama propadá půda. Leknutím jsem sebou cukla a otevřela oči. Posadila jsem se na posteli a zhluboka se nadechla. Hodiny na zdi ukazovaly devět. To, že jsem opravdu vzhůru, mi potvrdila prudká, tepající bolest hlavy.  Kocovina.  Důvěrně známý stav. Nebylo to poprvé a věděla jsem, že ani naposledy. Už tolikrát jsem si přísahala, že přestanu utápět svůj žal v alkoholu, a přesto jsem vždycky znovu podlehla. Pila jsem, abych nemyslela. Abych otupila všechny smysly a potlačila bolest, která se v bdělosti drala na povrch tak nesnesitelně. Světu na mně nezáleželo, nebyla jsem pro něj důležitá. Alkohol byl jediný přítel, kterého jsem v tu chvíli měla. Přítel, který se nad ránem vždycky změnil v mého největšího nepřítele.

Zaposlouchala jsem se, jestli náhodou neuslyším to jemné vrnění svého kocoura Maxe – neslyšela jsem. Byl od včerejška mrtvý.

„Jak jsem se proboha dostala domů?“ zeptala jsem se ticha. Poslední, na co jsem si matně pamatovala, bylo, jak sedím na baru a upíjím ze skleničky vodku. Včerejšek byl jeden z nejhorších dnů za poslední dobu, tak jsem si večer zašla na skleničku a vypila jsme jich víc, než obvykle. A o to víc mi teď dělalo problém si na cokoliv vzpomenout.

Pod postelí ležela hromada oblečení. Prohledala jsem ji, jestli v ní nenajdu něco neobvyklého. A našla. Nebylo to v kapsách, ale v tom, jak bylo poskládané. Vzorně. To bylo naprosto nenormální. Sebrala jsem ze země kabelku a zběsile se v ní přehrabovala. Mobil, peněženka, klíče, doklady – všechno bylo na svém místě. Vzala jsem do ruky mobil a odemkla ho. Jedenáct zmeškaných hovorů z neznámého čísla. Nevzpomínám si, že bych někomu dávala svoje číslo. To nedělám téměř nikdy.

„Je to jenom o rozhodnutí,“ ozval se zřetelně hlas v mé hlavě. Nevěnovala jsem mu pozornost, takových výplodů mé mysli bylo plno. Neměla jsem dojem, že bych o svém životě rozhodovala já, prostě jsem se jen vezla ve vleku událostí. A za chvíli se mohl odehrát velký průser. Je to už hodina, co jsem měla poslušně sedět ve své kancelářské židli. Nikdy nechodím pozdě. Nikdy! Vzala jsem telefon a třesoucí rukou vyťukala číslo do práce.  *Volané číslo neexistuje.*

Cože?! Nechápala jsem to, číslo bylo správné. Možná si šéf změnil číslo, aniž by mi řekl. Ale proč by mi nedal vědět? V hlavě se mi rozjela kaskáda pochybností. Copak už mu nestojím ani za to, aby mi sdělil svoje nové číslo? Všiml by si toho někdo vůbec, kdybych tam nepřišla? Kdybych prostě zmizela? Vypařila se jak pára nad hrncem?

Vtom se na displeji objevil další hovor. Dvanáctý. Od stejného neznámého čísla. Zírala jsem na něj. Co když je to šéf? Jeho nové číslo? Možná něco neodkladně potřebuje, nebo se diví, proč nejsem v práci. Běžně cizí čísla neberu, ale teď jsem musela udělat výjimku.

„Haló!“

„Háló,“ ozval se mužský hlas na druhém konci.

„Kdo je tam?“ zeptala jsem se.

„Kdo je tam?“ zeptal se on.

„Proč mi voláte?“

„Já vám nevolám, vy voláte mně, co potřebujete?“

„Ne, já jsem vám nevolala,“ odpověděla jsem zmateně.

„Co po mně chcete?“ naléhal ten hlas.

Zavěsila jsem.