Neslyšitelní (45)

Byl to první skutečně pracovní den v Teplicích. Dopolední vzduch byl čerstvý a voněl po železe, síře a borovicích z blízkého parku. Marwan zavezl Natálii a Matouše až před hlavní vchod lázeňské kliniky. Byl to šedý funkcionalistický pavilon.

Uvnitř bylo ticho a čisto. Trochu jako na poště, trochu jako v knihovně. U recepce si převzali kartu a poslali je do konzultační místnosti. Tam už čekali dva terapeuti – vrchní fyzioterapeutka Olga Tichá, žena po padesátce se sešlým hlasem, ale jasným, profesionálním pohledem, a doktor Ondřej Kříž, rehabilitační lékař, zhruba stejného věku, štíhlý, s mírným tikem v oku.

„Takže, slečno Polhošová,“ řekla Tichá, když přejížděla očima dokumentaci. „Po reoperaci interfalangálního kloubu, artrodéza, fixace titanovým šroubem… Hmm. Tady vidím poznámku: ztuhlost, bolestivost, omezená hybnost, poškození šlachy. Jak jste na tom teď?“

„Dá se to. Bolí víc při zatížení. Ale furt tym palcem nehýbu vubec. jako by nebyl můj,“ odpověděla tiše Natálie.

„To známe. My vám palec vrátíme. Pomalu, s citem,“ usmála se zprvu trochu nepřístupná terapeutka.

Doktor Kříž zvedl snímek: „Tohle byla hodně nešťastná zlomenina. S vážným poškozením měkkých tkání. Ale ta artrodéza je provedena dobře. Máte štěstí, že vás operovali někde, kde tomu rozumí. A že jste mladá.“

Naplánovali konzervativní postup: elektroterapie pro prokrvení, jemné protahování a opatrné rozhýbávání. Dohodli se, že první tři týdny ještě zůstane dlaha. Potom ji sundají a začne ta těžší část - vodní rehabilitace, motorické tréninky s pomůckami a později i zátěžové cviky.

„Chce to trpělivost,“ řekla Tichá při loučení. „A vaší částí práce je se nevzdat.“

„To mi ide,“ odpověděla Natálie s úsměvem.

Lázeňská rána dýchala zvláštní vlhkostí, ale slunce rychle rozpalovalo cesty kolem parku a vrhalo jemné světlo na fasády domů. Z oken prvního patra se dívala Anna, lehce si podpírala břicho. V kuchyni voněla voda s citronem a máta, kterou přinesli z arabské večerky.

Každé ráno vypadalo podobně. Marwan, pokud byl zrovna doma a nikoli na cestách, doprovodil Matouše k parku, kde se usadili na lavičce naproti fontáně a rozmlouvali spolu.

„Nepřipadám si jako filozof,“ řekl jednou Matouš, dívaje se na starého muže krmícího holuby. „Spíš jako kufr, tažený za někým, kdo ví, kam jde.“

Marwan se usmál pod vousy, pohled upřený do parku: „To je začátek. Uvědomit si, že nejsi ta ruka, co drží mapu, ani ta mapa, ale že jsi sám nesen.“

Matouš se díval do stromů: „Nikdy jsem nepotřeboval Boha jako vysvětlení. Teprve až život a jeho zvraty mi ukázaly, že rozum a racionalita jsou někdy málo.“

„Životní rány jsou dotek. Nikdy nejsou prázdné,“ odpověděl Marwan. „Boha nehledáš, když vše máš a chápeš. Hledáš ho, protože ti nějaký dílek do skládačky chybí.“

Sedávali často v parku, na lavičce pod magnolií, jejíž květy už dávno opadaly. Teplý vzduch voněl po vodě a železe z nedalekých pramenů.

„Nevím, proč bych měl Absolutno nazývat právě Bohem,“ řekl jednou Matouš zamyšleně. „Jako filozof tomu říkám jednoduše transcendence, nebo princip bytí. Proč ta konkrétní pojmenování? Proč zrovna Alláh?“

Marwan se na něj podíval se stejným klidem, s jakým naléval čaj: „A proč sám sobě říkáš Matouš? Proč ti nestačí říct „organizmus?“

Matouš pokrčil rameny: „Protože mé jméno vyjadřuje vztah jiných ke mně a mou osobní historii.“

„Právě. Alláh není abstraktní metafyzický princip. Je to konkrétní Někdo. Blízký, vědomý, milující. Říkáš, že hledáš Absolutno. Ten, komu ty říkáš Absolutno, tě už dávno zná.“

Chvíli mlčeli. V dálce zněl smích dětí a tlumený šum z kolonády.

„Jenže proč právě islám?“ pokračoval Matouš. „Co tolik odlišuje vaši cestu od jiných? Křesťanství, buddhismus, judaismus…Všechny mluví o milosrdenství, o smíření, o rovnováze. Každý tvrdí, že má pravdu. Ty víš, že má cesta začala rozumem,“ řekl. „A rozum mě dovedl až sem. Pořád mám problém. Co když jsou všechny náboženské pravdy jen kulturní konstrukty? Co když je Bůh jen užitečná a hojivá symbolická konstanta v rovnici lidských úzkostí?“

Marwan se usmál, ale ne posměšně: „Pokud Bůh není víc než pouhý léčivý symbol, pak jsou i tvoje otázky jen terapeuticky přínosný myšlenkový experiment. Pak i touha po pravdě je pouhý neurologický korelát. Sám víš, že není. Věda může vysvětlit, jak funguje květ. Ale neprobudí v tobě tu lásku, že ho daruješ své milé.“

Matouš si povzdechl: „Ale proč právě islám? Proč ne cokoli jiného?“

Marwan chvíli mlčel. Potom pravil: „Můžeš pít vodu z mnoha pramenů. Ale jen jeden tě udrží naživu, protože je čistý a nezkalený, bez jedovatých příměsí a s tou správnou kompozicí minerálů. Islám mi dal směr, ve kterém se všechny části skládají. Tělo, mysl, duch, společnost, politika, rodina. A přitom je to čisté. Nepřibarvené a krystalicky ryzí. Bůh je Jeden. Bůh Sám si islám pojmenoval podle jeho podstaty. Podřízení tvé vlastní vůle Jeho Vůli. Islám se jmenuje právě podle toho. Ne podle země, etnika či zakladatele té tradice. A všechno se k Němu navrací. Všechno.“

Matouš přikývl: „Ale jak víš, že to není jen kulturní preference? Že to není tím, že jsi do toho vrostl, protože ses narodil v Sýrii, kde tomuto věří skoro všichni?“

„To určitě ne, protože jsem to už v životě sám zpochybňoval. Když přišlo mstivé zlo i ze strany některých z nás. Těch, co jsme se odvolávali na víru a bojovali proti režimu za islámský systém. Zakolísal jsem, když jsem viděl všechny ty hrůzy a utrpení. Naštval jsem se na bratry. Dokonce i na Boha. A přestal se modlit. Úplně. Byl jsem pochybnostmi jakoby omráčený. A pak jsem se zase probral. Zase jsem začal s modlitbami. Protože jsem získal odpovědi, jen až když jsem se zase pomodlil. Necítil jsem je v hlavě. Jen v srdci. Když hledáš, vidíš cesty. Islám je nekompromisní v tom, že tě nabádá uctívat jedině Boha Jediného a nikoho jiného mimo Něj. A nejen uctívat Ho v mešitě, ale seřídit si podle Něj doslova celý život. V každém ohledu. A nikdy od toho neuhýbat. Neredukovat víru na chvilkový obřad nebo momentální morální či hodnotovou inspiraci nebo skupinovou identitu. Naopak. Troufnout si říci: „Pouze Alláh je ta nejhlubší pravda a vše ostatní je bez Něho marností.“ A jen podle této pravdy potom i žít bez ohledu na názor kohokoli. Podle pravdy Koránu a Sunny. Toho, co je skutečný islám. Ne toho, co za něj vydávají lidé, ať už jsou kýmkoli. Mě to zachránilo. Během války. Po mučení. Po strachu. Po zklamáních a deziluzích.“

„A není to trošku nesvoboda?“ namítl Matouš. „Podrobit se. Přiznat, že nejsi pánem svého života.“

„To říká jen ten, kdo si plete svobodu s možností něco udělat či neudělat. Když řekneš oku, že je svobodné, že nemusí vidět, oslepneš. Když dáš srdci svobodu netlouci, umřeš. Svoboda je být tím, k čemu jsi stvořen. A stvořen jsi ke službě Jedinému Bohu.“

Matouš si povzdechl: „A co dobro? Proč je tedy na světě tolik zla? Pokud je Bůh tak dokonalý...“

„Protože ti dává prostor. Jako země, která dovolí vykvést růži i vyrůst trní. A je na tobě, co z nich necháš jinému pod nohama. Ten květ, nebo ten trn? Existence zla umožňuje volbu vykonat dobro. Dobro bez volby není nic, než jen hodnotově neutrální automatický mechanismus.“

Matouš se snažil pochopit, ale otázky mu nedávaly spát: „Proč potřebuju k uctívání Boha i šaríu, když žiju v Česku ve 21. století? Nejsem přece v Arábii před čtrnácti stoletími. A proč milostivý Bůh vůbec stanovuje tak kruté zákony?“

Marwan odpovídal mírně: „Šarí’a není jenom zákon. Je to hlavně a především cesta. Způsob, jak uspořádat život kolem Boží přítomnosti a nikoli kolem vlastního ega či kolem jiného člověka. Šarí'a není krutá. Krutí jsou lidé. Když někdo aplikoval šarí'u krutě, promítl do svých činů jen svou osobní krutost a pomstychtivost. Protože sama šarí'a je vrchol spravedlnosti a milost od Alláha. Lidské chtíče a emoce jsou jako oheň, dobrý sluha a zlý pán. Lidská zloba a hněv nesmí ohrozit posvátnost života. Lidská zášť a nenávist nesmí ohrozit čest druhého. Lidská hrabivost a poživačnost nesmí ohrozit nedotknutelnost něčího majetku. Lidská prostopášnost a chtíč nesmí poskvrnit posvátnost rodiny. Lidská svévole a mudrování nesmí narušit vznešené pravdy a principy víry. Proto jsou i stanoveny pevné tresty. Jsou proto i tak tvrdé. Ale nikoli kruté, to opravdu nikdy. Jsou jako kameny okolo ohniště, které udržují táborák uvnitř, aby nepřerostl v požár. A stejně jako ty kameny, ani je nedokáže plamen nespoutané tužby spolknout. Pro jejich tvrdost a ohnivzdornost. A proto ho drží v patřičných mezích.“

Natálii každé cvičení namáhalo a bolelo. Ale nepřestávala. Po procedurách se vracela domů unavená a vyčerpaná. Nikdy však neztrácela náladu na podnětné hovory s Annou. Koupily si v malé arabské prodejně chléb a sezamová kolečka. Seděly pak doma u stolu a chroupaly je se sladkým čajem.

V ložnici si jednou zkoušela její abáju. Smála se: „To je na mě jak stan!“

Anna ji pomáhala upravit: „To jo, jsi v ní úplně utopená. Tobě by sedla aspoň o tři čísla menší.“

„Víš, co mě furt dojímá?“ řekla jednou Natálie, když jí Anna opatrně převazovala dlahu. „Jak se na sebe díváte. Ty a Marwan. Jak se máte furt rádi. Prostě jen tak.“

Anna se usmála: „To dělá ta jistota. Když víš, že tvůj život je zakořeněný jinde než v pocitu nebo rozmaru.“

„I jak jste mě vzali mezi sebe… Vážně. Nepřipadám si jako host. Jako někdo, kdo „není váš.“ Ani trochu.“

„Protože jsi naše. Ne krví. Ale postojem. Pokorou. Tou tvojí neskutečnou upřímností a opravdovostí. Tím, co máš v srdíčku.“

Natálie přejela rukou po závoji, který jí Anna zrovna půjčila. Nasadila si ho na vlasy a usmála se před zrcadlem.

„Víš… to není pro mě enom šátek. Mě to vrací někam. K mým babkám. K modlitbám. K našim ženským. K tradici.“

Anna přikývla. „My nejsme jiné. Jen jsme si tu cestu znovu našly. Islám není cizí. Je jako studna, která tu byla, jen jsme kolem ní stavěli ploty a zdi. Báli se z ní napít. Úplně zbytečně.“

„A reakce ostatních? Nevím, co by mi teď řekla mamka, kdyby mě v tom viděla,“ špitla po chvíli tiše Natálie.

„Ano, někteří mě odmítli. I vlastní. Jako teta, Matoušova máma. Ale ten, kdo tě má milovat, tě miluje i s cestou, kterou jsi přijala.“

Rehabilitace byla fyzicky i duševně náročná. Cvičení, namáhavé ohýbání a kroucení palce, masáže, jemná elektroterapie. Věcná fyzioterapeutka Tichá nic neodpustila. Když nebyl přítomen Marwan, Anna byla vždy po jejím boku. Po procedurách spolu často seděly v ložnici. Anna si obvykle sundala šátek, aby ukázala Natálii, jak se váže. Pak jí darovala abáju, která jí konečně pasovala. Natálie se v ní cítila zvláštně klidně. Byla okouzlena svým novým zevnějškem.

„Je to jako kdybych chránila můj maly svět vevnitř,“ řekla tiše, když se natřásala, točila a tancovala u zrcadla.

Anna se pousmála: „Tos řekla přesně.“

„Jak to bylo, když jsi přijala víru?“ zeptala se jí jednou, když jí Anna vyčesávala vlasy.

„Jako vrátit se domů. Jen jiným vchodem, než kudy jsem odešla.“

„A změnilo tě to uplně?“

„Vědomě asi jo. A uvnitř? Myslím, že jsem jen objevila slova pro to, co už jsem dávno cítila. Víra není cizí jazyk. Je to nádech něčeho, co znáš, jen jsi to dřív nedokázala pojmenovat.“

Natálie si hrála s okrajem šátku: „Myslíš, že bych v tom vůbec mohla být? Já? Romka z Blatných Remet, co má za sebou všecko, co mám?“

Anna se usmála: „Existují muslimové i mezi Romy, třeba na Balkáně. A víš co? Islám je pro každého. Neptá se tě na původ a příjmení. Jen se ptá, jestli věříš, že není božstva kromě Boha a Muhammad je Jeho služebník a Posel. A jestli ho chceš následovat.“

„A když už mam v srdci Ježíše?“

„Copak je tvé srdce tak malé, aby se do něj nevešel ještě jeden podobný zbožný člověk, Boží prorok? Vždyť přece oba uctívají jednoho a téhož Pána. Toho, co ty. Protože Bůh je jeden. Podívej, když se modlíš, co říkáš, ke komu se obracíš?“

„Řikám Devloro, Pánbožko…“

Anna si ji chvíli prohlížela. Pak se pousmála a položila si ruku na břicho: „A když říkáš Pánbožko, myslíš tím Ježíše, nebo toho úplně nahoře?“

„No přece toho nahoře! To je snad jasný, ne?“ vyhrkla ze sebe Natálie a pak se zarazila.

„No vidíš,“ zasmála se Anna něžně. „Sama sis odpověděla.“

Ten červencový den bylo horko a dusno. Vzduch visel nízko nad městem a Matouš měl zvláštní pocit, jako by i jeho mysl byla obalena jemným nesoustředěním. Marwan už několik dní navrhoval: „Zajdi s námi na páteční modlitbu. Nemusíš se modlit. Jen přijď. To stačí.“ A dnes přišel ten den.

Mešita v Teplicích byla nenápadná, ukrytá v útrobách staré budovy. Přesto bylo poznat, že se zde děje něco důležitého. Kolem postávali muži různých odstínů pleti, všichni čistí, upravení, někteří s přívětivými úsměvy, jiní soustředění a mlčenliví.

Matouš si sundal boty a vešel do hlavního sálu. Čistý měkký koberec voněl mošusem, klimatizovaný vzduch byl příjemně chladivý. Usadil se kousek vzadu. Marwan šel dopředu, Anna s Natálií zamířily k oddělené ženské části.

Kázání začalo arabsky. Hostující imám měl asi pětatřicet, byl plný energie. Kázal naléhavě, chvílemi zvedal ruce, do hlasu se mu vkrádaly slzy. Matouš ničemu nerozuměl, ale vnímal tu intenzitu a vzrušení, skoro teatrální. Když kazatel skončil, přistoupil starší dobrovolník z řad místních, zde usazených muslimů a monotónním hlasem překládal jeho kázání do češtiny. Srozumitelně, ale těžkopádně a bez větší úrovně jazykového projevu. Matoušovi připadala ta kombinace až absurdní: horečný projev o smyslu pokory před smrtí, překládaný běžnou hovorovou češtinou, hlasem, jaký kdysi slýchal u nevrlého školníka. Cítil rozpor. Přišel vnímat posvátnost, ale připadal si jako v béčkovém filmu.

Po modlitbě, při odchodu, se otočil na Marwana: „Máš chvíli?“

Usedli v podloubí nedaleké budovy. Matouš po chvíli mlčení spustil: „Víš, vážím si toho. Žes mě vzal. Mám ovšem otázku.“

„Samozřejmě,“ přikývl Marwan.

„Ten projev, to kázání. Bylo to silné, až dost… hm… přehnané. Emotivní. Ve filozofii nás učí mírnost, odstup, preciznost. Tady to byla erupce.“

Marwan se zamyslel: „Ano. Chápu tě. A některým to tak opravdu může připadat. Víš, ve víře nejsou emoce problém. Problém je neupřímnost.“

„Proč to potom dělat veřejně? Nač jsou všechny ty společné modlitby, kázání a symboly? Pokud je Bůh vševidoucí? Nestačí vnitřní víra, kterou On ve vašem srdci vidí tak jako tak?“

Marwan na něj pohlédl něžně i pevně zároveň: „Víra, co se nevtělí do činu, je jen prázdná teorie. A víra, co se stydí projevit, je jako láska, co se bojí skutečně milovat. Nejde o to ukázat víru druhým. Jde o to ukázat ji sobě. A znovu si ji připomenout, celou svou duší, celým srdcem, celým tělem. Proto se modlíme pohybem. Proto se v pátek sejdeme. Ne, že by to potřeboval Bůh. Protože to potřebujeme my.“

Matouš dlouho mlčel: „Vlastně i chápu. Jen si pořád připadám jako v cizím oděvu, co ještě není můj.“

Marwan se usmál: „Ještě není. Ale možná už víš, že by sis ho jednou mohl chtít obléct.“

Zatímco muži debatovali, v druhé části mešity ženy ještě chvíli seděly a klábosily. Některé starší, jiné mladé a veselé. Mluvily různými jazyky, arabsky, česky i anglicky nebo jinak.

Anna přivedla Natálii ke třem mladým ženám: „Seznamte se, tady je Aida. Z Bosny. Tady Míša, ze Žatce. Taky konvertovala, jako já. A to je Núr, původem z Jemenu. Ale narodila se už tady.“

Natálie se nejprve zdráhala. Hned si však padly do noty. Probíraly látky, šátky, recepty, ale i jména dětí, školu i péči o rodinu. Natálie se smála, dokonce si zkusila Michaelin šátek, smetanově bílý s květinovou krajkou.

„Sluší ti. Jako bys ho nosila odjakživa,“ usmála se Núr.

Natálie se trochu zarděla: „Je to zvláštní. Ne nepříjemne. Naopak, jako by mě to chránilo.“

Aida přikývla: „To je první věc, co mi řekla moje babička. Že pravá krása není o tom, co vidíš. Ale o tom, že dovolíš nahlédnout jen tomu, komu důvěřuješ.“

Večer, když se všichni sešli doma, Anna rozložila na stůl pečivo, datle a čaj. V Natáliiných očích byl jas, který tam ještě před pár dny nebyl. A Matouš? Ten měl hlavu plnou otázek, které se přestával bát položit.

Natálie se rozhlížela: „Můžu se tě zeptat neco osobní?“

„Ptej se,“ usmála se Anna.

„Nemáš někdy pocit, že jsi tak trochu skovaná? Nebo vzadu? V jeho stínu?“

Anna se zamyslela: „Víš, když jsem přijala islám, začala jsem o sobě přemýšlet jako o pečovatelce světla. Já nesoutěžím s Marwanem. My spolu vytváříme dohromady jeden celek. On je vnějšek a já jsem vnitřek. On mluví hodně, protože je lékař a chlap a prostě má takovou roli. Zato doma jsme si rovní. Jen jinak. A šátek? Ten mám jako filtr. Já rozhoduju, komu dovolím vidět, co je pod ním. Je to o tom, koho si pustíš až k duši. Jsi svítilna domu. Ne zboží ve výloze.“

„Nemáš pocit, že svět venku chce, abys byla furt vidět a slyšet?“ zeptala se Natálie.

„Samozřejmě. Ale čím víc mě chtěl svět ohnout, tím víc jsem potřebovala vědět, kdo jsem. V islámu žena není chlap v sukni. Je jiná a v tom je její síla. Nemá soutěžit s chlapama. Ne, to neberu. Já chci, aby mě můj muž bránil. Ne proto, že bych byla slabá. Ale proto, aby mi dokázal, že mě má rád, že mu na mně záleží.“

„A co práce? Kariéra?“

„Studovala jsem, než jsem konvertovala. A pracovala jako sestřička i po svatbě a konverzi. Až do těhotenství. No až když jsem pochopila, že nemusím být stejná jako muži, abych měla hodnotu, začala jsem žít naplno. Rodina není ústupek. Je to životní mise.“

„Vy se máte s Marwanem tak rádi,“ řekla Natálie tiše a obdivně.

Anna se zasmála: „Ano. On se modlí a já s ním. A vím, že to, co dělá pro Boha, dělá i pro nás. To je ta láska, co se nepíše na net.“

„Já si někdy připadám, jako kdybych celý život někoho hledala. A vy dva jste se našli.“

Anna přikývla. „A tebe jsme si taky našli. A ty sis našla Matouše.“

Natálie se usmála: „Je to tak iné než všecko, co jsem si myslela!“

Seděli spolu na rozkládací pohovce. Okno pootevřené, venku ševelily větve stromů

„Víš,“ řekla Natálie Matoušovi, „když jsem dnes mluvila s tou jednou, Aidou z Bosny, tak mi řikala, že u nich v městě se modlí i kytarista z punkové kapely. A že víra je jako...“

„…kyslík. Ne klícka,“ doplnil Matouš.

Podívala se na něj překvapeně. „To říkala i ta další holka, ta z Alžíru,“ dodala.

„Zato já jsem dnes Marwana málem vytočil,“ řekl Matouš. „Ptal jsem se ho, proč Bůh potřebuje, abych se mu klaněl pětkrát denně. A on mi řekl, že to není Bůh, kdo to potřebuje. To já to potřebuju. Abych nezapomněl, kdo je středobod mého života.“

Postupně se témata prohlubovala. Matouš se po Marwanově boku den po dni skutečně měnil. Mluvili i o syrské revoluci.

„Znal jsem kluky,“ vyprávěl Marwan jednou večer, když seděli na balkoně, „co jen chtěli bojovat za spravedlnost pro všechny. Pak přišel Dáiš. Zůstali jen ti, co se uměli ohánět nožem.“

Matouš se na chvíli odmlčel: „A v čem se to liší od Evropy? Tady taky začínali s ideály, rovností a svobodou a pak přišla gilotina. Dnes tě umlčí, když chceš ukázat na zlo. Zlo se nesmí pojmenovat. Jen přejmenovat. A pak předstíráme, že jsme ho porazili.“

Marwan se na něj podíval s tichým soucitem: „Liší se to jen v detailech. Ne v mechanismu. Každý režim chce zůstat u moci. Jen k tomu volí jiné nástroje.“

Oba mlčeli, dokud Matouš tiše nepronesl: „Když už jsem zmínil gilotinu, mě smrt vždycky fascinovala. A děsila zároveň. Filosofie o ní mluví jako o horizontu vědomí. Náboženství o ní mluví jako o bráně. Co přesně říká islám?“

Marwan se odmlčel: „Smrt je jistota. Ne tragédie. Není konec. Jen návrat. V Koránu se říká: „Každá duše okusí smrti.“ A také: „A ke svému Pánu se navrátíte.“ Nezávidím tomu, kdo žije, jakoby nikdy neměl umřít.“

„A co spravedlnost? Co ti, kteří ubližují, lžou, mučí, zabíjejí?“

„Pokud Bůh není spravedlivý, není Bůh. Pokud spravedlnost není posledním měřítkem, pak nemá smysl být dobrý. My věříme v poslední soud. To však neznamená, že nemá existovat spravedlnost i tady na zemi.“

Matouš se nadechl: „A proto třeba i trest smrti?“

Marwan pohlédl před sebe, klidně: „Není to lehké téma. Islám ho dovoluje. Velmi výjimečně. Jen u soudu, jen s důkazem. A i tehdy můžeš odpustit. Odpustit je obecně víc než popravit. Jen někdy… někdy je potřeba říct: tady byla překročena hranice lidskosti.“

„A válka?“

„Útok je hanba, obrana je povinnost. Když vtrhnou lupiči k tvé matce, nevezmeš na ně koláče, ale hůl. V Koránu se píše: „Bojujte proti těm, kdo bojují proti vám, ale nepřekračujte míru. Bůh nemá rád ty, kdo ji překračují.“

Matouš chvíli seděl v tichu: „To je děsivě střízlivé. Žádný patos. Žádný heroismus. Jen řád a spravedlnost.“

Marwan se pousmál: „Řád a spravedlnost není chlad. Je to rámec pro žár. Tak jako ty kameny okolo ohniště. Bez nich shoříš. Anebo popálíš jiného.“

Matouš a Natálie seděli v šeru pokoje. Opřela hlavu o jeho rameno: „Všecko furt promýšlíš. Až moc. Otáčíš to nalevo napravo. Víš, nekdy… nekdy je ti hlava na nic. Ber to srdcem.“

Matouš mlčel. Čekal.

„Já to cítim jako… že jsi s Ním. Když Anička mluví s Bohem, je to hneď teď. Já chcu s ním taky mluvit. Teď hneď. Aj když nevím jak.“

„A nebojíš se, že se ztratíš? Že přestaneš být sama sebou?“ zeptal se tiše.

„Ne,“ odpověděla pevně. „Spíš mám pocit, že se vidím. Nacházim.“