Neslyšitelní (46)

Byl podvečer, v Teplicích se vzduch konečně ochladil. Natálie seděla v kuchyni u stolu, před sebou hrnek s mátovým čajem. Zdravou rukou držela telefon.

„Mamko? Promiň, měla jsem dneska tři procedury za sebou. Ide to. Pomalu. Dá se.“

Na druhém konci se ozvalo tiché odfrknutí: „Tu dlahu máš furt?“

„Jo, ale už ne na procedury, to mě sundavají. Neni to tak zlé.“

„A eště ťa to bolí?“

„Občas jo, no ne furt. Už se to lepší, fakt!“

Bylo slyšet, jak se Marika nadechla.

Natálie se zasmála: „Vážně tu je dobre, mamko. Také trochu… iné. Co nové doma?“

„Všecko při starem, Dávid je s Tomáškem furt, aj začali malovat čosi. S pastelkama. Táha jich Vaneske. Hádaju se, křičijou. Naraz všici chcú pastelky. A stríhat. Ňake věci papírem a linem robiju.“

„Tak koupím eště jedny, až dojedu. Ať ma každy svoje a nebijou se.“

Marika chvíli mlčela, pak se zeptala měkčím hlasem: „Čhajori, je ti tam dobre? Úprimně?“

Natálie zavřela oči: „Jo! Je. Mám tu klid. A kopec lidi, co mě berou. Fakt, mamko!“

Na druhém konci bylo dlouhé ticho. Pak jen tiché: „Dobre teda. Tak bozkaj Aničku. A dochtora pozdrav. A keby neco, volaj. Aj v noci.“

„Volám. Slibuju.“

„Dobre. Tak… opatruj se, láska moja.“

Když Natálie zavěsila, Anna se jí zeptala: „Oslavany?“

„Ahá, mamka.“

Pak se Anna z ničeho nic zastavila uprostřed věty. Zalapala po dechu a rukou se chytila dveřní zárubně. „Je mi… blbě,“ vydechla, svalila se na židli a pak jen tiše dodala: „Voda.“

Marwan byl naštěstí doma. Reagoval okamžitě, bez paniky. Zvedl ji opatrně, pomohl ze schodů a do auta. Celou cestu do nemocnice ji držel za ruku, zatímco jí po stehnech stékala plodová voda. Porod byl rychlý, ale těžký. Syn přišel na svět předčasně. Drobný, vážil jen něco přes dvě kila. Dýchal ztěžka. Nepřipravené plíce se jen obtížně roztahovaly. I srdce potřebovalo neustálý dohled. A nevyzrálá imunita by nezmohla vůbec nic ani proti nejbanálnějším infekcím.

Když jej odnesli do inkubátoru, Anna se poprvé rozplakala. Tak tiše, že to bolelo víc než křik.

Noc byla nekonečná. Zatímco maličký bojoval o život, Marwan seděl na plastové židli na chodbě, prsty semknuté, oči do zdi.

K ránu přišel lékař. Unavený, ale klidný: „Stabilizovali jsme ho. Reaguje. Zvládne to. Avšak zbývá problém s očima. Retinopatie nedonošených. Středně těžká. Budeme to sledovat. Půjde to zkorigovat, ale musíme jednat.“

Marwan přikývl. Pak vešel k Anně, tiše hledící do stropu. Posadil se k ní: „Je tu. Bojuje. Alláh je velký.“

Anna neodpověděla. Jen sevřela jeho ruku a přitiskla si ji k tváři. Tak zůstali. Beze slov, ale spolu.

Ráno už byli na místě i Matouš s Natálií. Všichni mlčeli. Matouš se díval na to malé tělíčko pod plastovým krytem a něco v něm zápolilo. Človíček s tak křehkou hrudí, tak nedokonalým zrakem, a přesto v něm bylo cosi jako oheň. Uvědomil si, že nikdy neměl odvahu pozorovat z tak bezprostřední blízkosti začátek bytí i hrozbu jeho konce: „Má to smysl? Nebo je to jen náhoda? A jestli má i taková bolest být součástí stvoření, není právě to znamením, že jde o víc než jen o biologickou chybu?“ Ten maličký mu připomněl, že před realitou života neochrání žádný argument. Jen srdce, které se ničemu neuzavře.

Natálie stála u inkubátoru a sledovala, jak se novorozencův hrudníček zvedá v rytmu strojového dechu. Byl menší snad i než všechny panenky, které kdy chovala v náruči. A přesto v ní vzbuzoval víc něhy, víc úcty než cokoli, co kdy spatřila: „Tak vypadá čistota. Tak vypadá začátek.“ Cítila, jak jí vlhnou oči, ale neplakala ze strachu. Plakala z lásky. Přistoupila blíž, položila prsty na sklo a zašeptala: „Neboj, broučku. Ty to zvládneš.“

Anna promluvila, tiše, ztěžka: „Je tak maličký… a ty očička… Marwane… oni říkali, že může být slepý. Já… já to nedám. To není přece není fér. Nikomu neublížil.“

„Slyším tě, miláčku. Jsme s tebou. Celou dobu.“

„Já si ho nemůžu ani pochovat. Nemůžu nic,“ plakala Anna.

Marwanův hlas byl hluboký, klidný, ale v očích se lesklo napětí: „Alláh tě slyší, hubbí. I teď, když pláčeš. Možná právě teď nejvíc.“

„A co když… co když jsme něco udělali špatně?“ Její hlas se lámal.

„To není trest,“ řekl tiše. „Trest vypadá jinak. To je jen těžká kapitola života. Věřit, když se vše daří, to dokáže každý. Ale věřit, i když to fakt bolí… to je úplně jiná úroveň. Alláh toho, koho má radši, zkouší vždycky víc. Aby ho posunul ještě dál.“

Anna mlčela. Dlouho. Potom přes pláč zašeptala: „Já vím, že to říkáš správně. Odpusť mi, já vím, že bych měla… jen necítím nic než bezmoc a strach.“

Marwan zavřel oči, sklonil hlavu: „Já budu doufat a modlit se. Za nás oba. I za maličkého.“

Natálie jí položila ruku na rameno: „Bude to dobré. On to zvládne. Je to tvůj kluk. A Marwana.“

Marwan se jí zadíval do očí, unaveně, ale s hlubokým klidem: „Nejsilnější duše někdy přicházejí na svět maličké. I když třeba neuvidí, bude vnímat jinak. Můj syn se narodil v noci. Možná i prožije celý život ve tmě. Možná proto, aby byl světlem pro jiné.“

V nemocničním pokoji jemně poblikávaly kontrolky přístrojů. Anna seděla na posteli, v modrém županu, vlasy neupravené, oči unavené, ale jasné. Kousek od ní stál Marwan. Za sklem v inkubátoru dál těžce dýchal jejich syn. Droboučký, s pevně zaťatými pěstičkami.

„Je bojovník,“ zašeptala Anna.

Marwan kývl. Mlčel. Držel ji za ruku. V tichu byly slyšet jen přístroje. A ten slaboučký dech.

„Dáme mu jméno,“ řekla nakonec. „Myslím, že je čas.“

„Myslíš… teď?“

„Ano.“

Marwan si pomalu sedl na židli vedle ní. Sklonil hlavu. A pak tiše řekl: „Isa.“

Anna se na něj podívala. Neptala se proč. Jen se jí zaleskly oči.

„Po Ježíšovi,“ vysvětlil Natálii a Matoušovi. „A i po mém dědovi. Isovi Salamehovi. Zabili ho v Hámě v jedenaosmdesátém, pamatuješ, Aninko, jak jsem ti o něm vyprávěl?“

Přikývla: „Byl učitel arabštiny. Psal poezii. Schovával doma zakázané knihy. A říkal, že i když zabijou hlas, nemůžou umlčet slova.“

Marwan kývl: „A taky říkal, že úsvit nového dne stejně vždycky přijde, ale musí se zrodit v noci.“

Oba se zadívali na dítě v inkubátoru. Marwan vstal, přistoupil blíž a šeptem, téměř neznatelně, zarecitoval z Koránu: „A učiníme z něj znamení pro lidstvo... a milost od Nás.“

Pak se vrátil k Anně, chytil ji za ruku a řekl: „Isa Salameh. Všemohoucí Bože, ať nese světlo těch před ním. A ať sám jednou bude světlem těm po něm.“

Anna polkla slzy a usmála se: „Alláhumma ámín.“

Večer toho dne Matouš zastihl Natálii na Annině modlitebním koberci. Neříkala nic. Jen seděla tiše, ruce se snažila obracet dlaněmi vzhůru, nakolik to s tou dlahou dokázala. Své veliké skoro černé oči držela zavřené. Když je otevřela, stékaly z jejích dlouhých smolně černých řas obrovské krůpěje slz.

Matouš mlčel. Nesoudil. Sedl si naproti a poprvé se necítil jako skeptik. Cítil se jako někdo, kdo tiše sedí přede dveřmi, které někdo jiný právě pootevřel. Tiše ji pozoroval, jak se snaží přiblížit k něčemu neviditelnému.

Vzlykla tiše: „Neumím to. Neznám slova. Chtěla jsem jen byt s Ním. Tak jak oni. A prosila jsem Ho. Ať opatruje Aničku, Marwana aj malého Isu. Ať chráni jeho srdíčko. Ať mu nebere očička! Ať mi opatruje i tebe. Ať nám nevezme našu lásku, až odendeš do Německa!“

V těch okamžicích se v Matoušovi cosi lámalo. Skepticizmus už dávno nebyl jeho přesvědčením, spíš obrannou zdí, kterou si vystavěl proti zklamání. Jenže teď, tváří v tvář její obnažené duši, se mu vlastní logika jevila jako nedostačující. Poprvé se skutečně tázal sám sebe, ne z intelektuální zvědavosti, ale z ryzí touhy: „Co když je možné, že Bůh přeci jen je... Co když jsem to já, kdo Ho nedokáže poznat?“

Danuše vyrazila toho rána z Lednice do Břeclavi, kde přestupovala na další spoj do Prahy. Měla v úmyslu konečně se poprvé osobně naživo setkat s Přemyslem Čechem, opozičním poslancem za Svornost, kterého nadchly její úderné texty na blogu. Vlak měl deset minut zpoždění. Danuše to zaregistrovala s tichým, otráveným výdechem. Vystoupila a zamířila k nádražním toaletám, kabelku přitisknutou k tělu, oči přivřené. Každé dveře i závan smradu byly pro ni útokem na národní důstojnost.

V předsíni WC čpěla dezinfekce. U umyvadla stála korpulentní snědá padesátnice v modré zástěře, jako uhel černé vlasy svázané v síťce, prsty zarudlé od saponátu. Uklízela pečlivě, s rutinou někoho, kdo to dělá denně. Danuše kolem ní prošla, aniž by se na ni podívala. Ani „dobrý den“, ani „děkuji“. Jen výraz znechucení. Andreu Ráczovou nepoznala a znát by ani nechtěla.

Andrea zvedla hlavu, otřela si upocené čelo hřbetem ruky a bez pohledu směrem k Danuši suše utrousila: „Aj kravička, keď pride do maštale, povie bú.“

Danuše se zarazila jen na zlomek vteřiny. Možná tu poznámku i zaslechla. Jen nepochopila. Či spíš nechtěla. Vklouzla do kabinky s nosem nahoru. Ignorovala ji.

Andrea se jen lehce ušklíbla a pokračovala v mytí podlahy. Takových už viděla stovky.

Danuše stála u vagonu, kostýmek ostře vyžehlený, výraz přísný. Její rty svíraly linku, která se za poslední měsíce proměnila v trvalý výraz znechucení. V kupé si vybrala místo u okna, opatrně položila mobilní telefon na stolek. Na displeji se otevřel článek na webu Pravé vlny: „Evropa klopí zrak: Islám jako nová totalita?“

Vlak se rozjel. Za Břeclaví už vytočila číslo. „Pane Čechu? Vlakem jedu. Budu po půl jedenácté na Hlaváku. Jdu přímo za Vámi. Rozjedeme to. Provokace? Ano, ale kultivovaně. Bez bázně. Lidi musí vidět, že se nebojíme. A že nedovolíme, aby nám mohamedáni vyhrožovali. Ať žije svoboda slova!“

Z druhé strany zazněl přitakávající hlas, neméně horlivý: „Výstava půjde přes tiskovku. Koncipujme to jako protest proti autocenzuře. A dáme tam i ten Váš komentář, co jste psala. „Svoboda urážkou teprve začíná.“

Položila telefon, zavřela oči. Na chvíli se nechala unést představou sebe v hlavním sále, média, blesky, výtisky karikatur za ní, její hlas ledový a ostrý jako skalpel. Potom si na okamžik vzpomněla na syna: „Matouš… ten tam nebude. Ten už není.“ Vyškrtla ho ze života. „Zvolil si,“ řekla si nahlas, „tu špatnou stranu.“

Milada právě přistupovala v Brně, kam dorazila prvním spojem z Hradiště. V rukou měla starou tašku a mobil, na kterém ráno četla Matoušovu zprávu: „Narodil se. Isa Salameh. Předčasně. Je v inkubátoru. Možná bude slepý. Teti, modli se. Jestli fakt věříš.“

Milada od Marwana a Anny mnohokrát slyšela, že Isa znamená v arabštině Ježíš. Teď to však bylo jiné. Jako by jí někdo vrátil Bibli a přepsal v ní Ježíšovo jméno arabsky. Nevadilo jí to. Dokonce jí to i tak nějak hřálo u srdce. Avšak zároveň ji bolela ta bezmoc. Nastupovala s tichým odhodláním. Vešla do vagónu druhé třídy a rozhlédla se po kupé. Zvolila prázdné, ve němž seděl jen mladík se sluchátky. Sedla si k oknu a vytáhla z kabelky kapesník. Plakat už ani neměla sil.

O dvě kupé dál seděla její sestra Danuše. Elegantní, ledová, s ostrou konturou rtů a pohledem, který pohrdal vším, pro co ve svém úzkoprsém světě nenacházela místo. Stačilo přejít ještě několik metrů, ujít pár kroků a sestry by se potkaly. Vlak se rozjel. Milada hleděla do polí, Danuše do titulků. A malý novorozený chlapeček v inkubátoru dál bojoval o život. Ani jedna z nich o té druhé nevěděla. Ani jedna nebyla připravena se s tou druhou shledat. Minuly se. A bylo to tak lepší.

Milada dorazila do Teplic až odpoledne. Vystoupila s malou taškou a mírným zaváháním. U nádraží stál Marwan s autem. Hned spěchali za Annou do nemocnice. Anna byla bledá ve tváři, měla kruhy pod očima a tmavě modrý šátek volně přehozený přes hlavu. Matce připomněla Pannu Marii.

„Maminko,“ vzdychla Anna tiše, když se k sobě přiblížily.

Milada ji objala, jemně, beze slov. Jen ucítila, jak se jí Anna v náručí nepatrně zachvěla.

Marwan jí uctivě kývl na pozdrav: „Děkujeme, žes přijela.“

„To je samozřejmé,“ řekla Milada, ale hlas jí selhal.

V nemocnici nikdo moc nemluvil. Všichni byli ponořeni do vlastních modliteb, vyslovených i nevyslovených. Když došli na novorozenecké oddělení, Milada se zastavila za sklem.

Za tenkým plastovým krytem inkubátoru leželo maličké miminko, připojené na hadičky. Obličej mělo skoro průsvitný. Každá žilka byla vidět. Prsty mělo však zaťaté, jako by se něčeho drželo.

„Bože,“ vydechla Milada. „To je celý můj tatínek… Ty oči…“ Přistoupila blíž, opřela čelo o sklo a šeptla si pro sebe: „Dýchaj. Dýchaj, synečku.“

Anna stála opodál, ruce složené na břiše, ale oči upnuté na matku. Ta se po chvíli otočila: „Včil je tak maličký, ale… raz to bude chlap jak hora.“

„Mohla jsem vyjet dřív,“ posteskla si po chvíli. „Ale nedokázala jsem sa pozbírat.“

Anna jí vzala ruku: „Tolik se změnilo. Ale pořád jsme rodina.“

Marwan přikývl: „A Isa… je toho důkazem.“

Anna přikývla s nadějí. Poprvé od porodu.

Bylo horké odpoledne, jak to koncem července v Praze bývá. Danuše vystoupila z taxíku před sněmovní budovou v malostranském areálu. Měla na sobě sytě modrý kostýmek, decentní make-up a výraz téměř sváteční. Cítila příležitost.

Uvítal ji Přemysl Čech osobně, rozevlátý v letní lněné košili, s bodrým úsměvem hospodského a gesty, kterými by býval srovnal i štamgasty v neděli po derby: „Danuško, vítám Vás! Máme za sebou horkej tejden, ale tohle bude pecka. Dneska to roztočíme.“

„Už bylo načase,“ přitakala Danuše chladně. „Celá Evropa se hrbí. Jen my jediní stojíme rovně.“

Uvnitř už čekali další členové poslaneckého klubu Svornosti. Mezi nimi i pár krajských figur, které vypadaly lehce nervózně, především kvůli aktuální kauze - uniklému deset let starému videu, na němž byl zachycen bývalý místostarosta ze severní Moravy, jak hajloval na diskotéce. Omluvil se do televize, že „jen odháněl mouchu,“ ale strana teď urychleně potřebovala jiný příběh. Tím měla být výstava k poctě svobody slova. Proto byla také uspíšena přibližně o týden.

Ve vestibulu už visely karikatury Proroka. Zarámované, úhledně seřazené, včetně těch nejkontroverznějších, kresby s výbušným turbanem, nebo ostré satiry na zahalené ženy ve stylu Charlie Hebdo. Název expozice: „Smích nám nevezmete!“

Přemysl pronesl úvodní slovo: „My nechceme válku, tu si vybrali oni. My bráníme svobodu! A tu si nenecháme vzít! Kdo má právo rozhodovat, kde končí svoboda? Oni? Ne! Národ!“

Danuše stála vedle něj, v rukou text svého posledního příspěvku na blogu. Pak promluvila: „Někdy nestačí říct pravdu. Musíte ji vykřičet. My tu dnes nestojíme proti něčemu. My jsme se postavili za. Za odvahu. Za svobodu. Za Evropu, jak ji známe!“

Zablýskaly fotoaparáty a zazněl potlesk. Jedna televizní kamera, tři ze streamovacích platforem a jeden anonymní bloger s mikrofonem v ruce.

Po tiskovce následoval slavnostní oběd v soukromém salonku restaurace kdesi poblíž Mánesa. U stolu seděl Přemysl s manželkou Barborou, asi třicetiletou, vysokou, elegantní brunetkou v křiklavě rudých šatech upnutých na tělo, které zvýrazňovaly její operativně upravené přednosti a vnady. Hrála si s koktejlovou sklenicí a každé slovo pronesla s úsměvem instagramové influencerky.

„Paní Vaculíková,“ oslovila ji, „ten Váš projev byl fakt… ikonickej. Jakože fakt. Vy byste měla mět vlastní pořad. Bez cenzury, fakt jako... real deal.“

Danuše jen kývla.

Barbořina pozornost směřovala k Přemyslovi: „Lásko? Mluvils s tím Langrem z Ostravy? To video nás může potopit.“

Přemysl pokrčil rameny: „Klídek, Baru. Každej udělal zamlada nějakou blbost. Von byl opilej, byl to fór. Kdyby nás měli soudit za všechno, co jsme kdy řekli, tak už jsme dávno všichni za katrem. Hlavní je, že spouštíme něco, co odpoutá pozornost. Tohle je jen začátek.“

„Ale přece jenom, bacha si dávat musíme,“ prohodil krajský předseda Svornosti z Plzně, známý cynickým smyslem pro humor: „Na druhou stranu, když tak vidím ten zájem médií, říkám si, jestli příště v Ostravě nevystavit Hitlerovy akvarely. Taky by nám přidali alespoň tři procenta.“

Barbora se zasmála nahlas, až přehnaně, a horlivě přikývla: „Jasně! Víte, jako ten nový styl, co teď letí na TikToku!“

U stolu se rozhostilo trapné ticho. Danuše zvedla obočí. Přemysl sklopil pohled do sklenice. Nikdo se ani nepokusil vysvětlit paní Čechové pointu.

Barbora se široce usmála, jako by právě vyhrála soutěž krásy. Potom se obrátila opět na Danuši: „Víte co je nejlepší, paní Vaculíková? Že jste jak neřízená střela. A lidi Vás milujou. Taková ta zdravá ženská zuřivost. Já bejt chlap, tak Vás volím. Z fleku!“

Danuše se zasmála. Její smích byl tvrdý, až jakoby železný. Ne pro zábavu. Pro sílu.

V kanceláři poslaneckého klubu Svornost v dolním patře sněmovny panoval toho večera čilý ruch. Na stole ležely brožurky Karikatury & Svoboda. Pomáhala je připravit i Danuše. Vzduch voněl po laciné kávě a toneru z tiskárny. Přemysl Čech seděl za stolem, uvolněně rozvalený v židli, břicho opřené o hranu stolu, jedna ruka s mobilem, druhá si pohrávala s tužkou s logem strany.

„Danuško, zlato,“ řekl hlasem, který se snažil znít bodře, ale v podtónu zněla nervozita: „Potřebuju od Vás ještě jednu věc.“

Danuše zvedla oči od mobilu: „Povídejte.“

„Mělo by to být krátký, srozumitelný. Chci jasnej postoj. Článeček. Možná i fejetonek. Že české národní zájmy nejsou a nikdy nebyly protižidovský. Že nejsme antisemiti. Že antisemiti jsou slimáci. Že náš spor je s něma. Ne se židy.“

„Chápu,“ přikývla Danuše.

„Víte, Danuško…“ odkašlal si, „…teď jsme pod drobnohledem. Brusel, různí sluníčkoví pisálci. Nerad bych, aby někdo spojil výstavu karikatur s tím starým videem z dýzy. Musíme bejt chytřejší. Zdůrazněte, že my, jako českej národ, a naše strana tím spíš, stojíme pevně po boku Izraele. Že máme společného nepřítele - islám.“

Danuše chvíli mlčela, pak tiše řekla: „Izrael jako pevnost západní civilizace na východě. Bojuje proti zlu v první linii. Naše předsunutá hradba před barbarstvím.“

„Přesně tak!“ vykřikl Přemysl s jiskrou v oku. „Když to napíšete vy, zní to jako pravda zevnitř našich kruhů, ne jako PR.“

„Chcete tam historický kontext?“ zeptala se suše. „Češi a Židé ve 20. století, kibucy, Slánský, Terezín, podpora po válce...“

„Ano. Ale žádnej výklad jak na Wikině. Stručně. Jen přátelství. A jasnej nepřítel. Islám.“

Danuše kývla. V hlavě už jí vyvstávaly formulace: „Západní civilizace čelí existenčnímu ohrožení. Ať už v Praze nebo v Be’er Ševě, nepřítel je tentýž: nenávist šířená Koránem.“

Přemysl spokojeně dodal: „Dáme tomu titulek. Třeba… Český lev a Davidova hvězda. Co vy na to?“

Danuše se pousmála: „Můj styl.“

Čechovi poradci brzy připravili i tiskovou zprávu: „Všichni, kteří v souvislosti s naší výstavou mluví o nenávisti, ve skutečnosti hájí autocenzuru a strach. My naopak hájíme svobodu. A nenecháme si ji vzít. Svoboda není na prodej. Naše karikatury jsou zrcadlem.“

V reakci na ni během interpelací jistý poslanec středopravicové koalice prohlásil, že „svoboda projevu je tak zásadní hodnotou, že musí zůstat zachována i přes možná rizika.“ Jeho senátní kolega z pravicové koaliční strany ho podpořil slovy: „Nejsem volič Svornosti, ale v tomhle s nimi souhlasím. Demokracie musí unést i karikaturu, která se někomu nelíbí. Když dovolíme, aby nás začal omezovat strach z reakcí, byť i náboženských, jsme jen krok od tichého zavádění autocenzury. A to je samo o sobě horší než jakákoli kresba.“

Jiný zákonodárce za levicovou stranu naopak připomněl obchodní zájmy Česka v arabském světě: „Není moudré zbytečně zhoršovat vztahy se zahraničními obchodními partnery.“ Populární nezávislý senátor se přidal ke kritikům: „Tady bych připomněl, že Česko má nejen obchodní, ale i diplomatické vazby na muslimské země. Neuvážené provokace tohoto druhu nám v zahraničí zbytečně podráží nohy.“ Nejostřejším kritikem se však stal jistý křesťanský demokrat, jenž prohlásil: „Každý má právo na názor. Svoboda slova neznamená svobodu urážet jiné. Zvlášť ne to, co je pro ně posvátné.“

Strana Svornost takové výstupy okamžitě využila jako důkaz „prodeje národní suverenity za petrodolary“ a Danuše ve videu na sociálních sítích s ledovým hlasem dodala: „Český národ nebude ohýbat záda. Nenecháme se dusit cenzurou, ať přichází odkudkoli. Nás šejkové neuplatí.“

Taková akce se samozřejmě neobešla bez odezvy muslimské komunity. Představitelé pražské mešity uveřejnili následující krátké, ale nekompromisní prohlášení: „S politováním sledujeme rozhodnutí strany Svornost vystavit karikatury Proroka Muhammada, mír a požehnání s ním, v prostorách Parlamentu ČR. Tato výstava není projevem skutečné svobody, ale vědomou provokací, která zraňuje náboženské cítění milionů muslimů po celém světě, včetně občanů České republiky. Odmítáme jakékoli útoky na posvátné symboly víry – ať už muslimské, křesťanské, židovské nebo jiné – a apelujeme na představitele veřejného života, aby nezneužívali náboženské menšiny pro politické zisky. Reagujeme s důstojností a zdrženlivostí. Mlčet však nehodláme.“

V teplickém bytě sledovala unavená a rozbolavělá Anna zprávy ze sněmovní výstavy. Z očí jí tekly slzy: „Proč nám to dělají? Nejsme snad taky občané? Taky platíme daně. Mají zastupovat i nás ...“

Milada seděla vedle ní, rukama objímala teplý čaj: „Aničko, vždyť oni nemajú úroveň. Jen sa předvádijú. Keby měli aspoň špetku slušnosti, věděli by, že urážat druhých je hanba.“

Natálie sedící opodál znechuceně poznamenala: „Kdyby někdo přimaloval jich mámě rypák prasete, taky by zuřili. Ale na vás toto udělat, to je sranda pro ně, že jo?!“

Marwan se tvářil pro něj nezvykle tvrdě, byť se snažil uklidnit situaci: „Urážka Proroka, mír a požehnání s ním, je urážkou Boha samotného. A Bůh se jim pomstí. Potrestá si je osobně a my toho ještě budeme svědky. Počkejte si na to. Nic nemusíme. Dáte mi za pravdu! Počkejme si na to.“

Matouš tiše zavřel notebook. Pak ho znovu otevřel. Nový článek nadepsal slovy „Vizuální terorismus.“ Pustil se do psaní: „Vizuální terorismus nepotřebuje bombu. Ani v turbanu. Jen záměrně působí psychickou bolest jinému člověku cestou obrázku, aby tímto násilím vynutil politické stanovisko. Cíleně kope do nejcitlivějších míst. Nejde o karikatury samotné. Jde o jejich úmysl. Nejde o humor. Jde o demonstraci nadvlády. Ten, kdo si může dovolit znevážit to, co jiný považuje za posvátné, tím dává najevo, že jinému odpírá plnou lidskost. Že mu nechce porozumět. Jen ho umlčet výsměchem. Existuje smích, který není úlevou, nýbrž zbraní v rukou někoho, kdo si přeje jiné terorizovat.“

Potom pokračoval slovy: „Svoboda projevu není zaklínadlo chránící před důsledky našich slov, ale jeviště, kde se ukazuje jejich charakter. Použít karikatury nikoli jako satiru mocných, nýbrž jako teror proti bezmocným, není projevem odvahy, ale pohodlné krutosti. Jako když se silnější spolužák posmívá slabšímu, protože ví, že zbytek třídy se bude smát a učitel nezasáhne. Taková výstava přímo ve sněmovně není nic jiného, než estetizovaná šikana.“

Benda s Hájkem text přijali rádi. „Jako pankáč bych jim to natřel pěkně drsně a taky bych se neohlížel na jejich názor,“ podotkl Benda sarkasticky. Hájek připojil svou poznámku: „Ačkoliv autor sklouzl k malinko teistické dikci, jeho argumentace si udržuje rámec Kantovy představy důstojnosti. V tak temné době, jako je ta naše, je to snad i omluvitelné.“