Neslyšitelní (48)

Ten teplý podvečer v Teplicích vše ztichlo v podivném napětí. Milada právě odjela domů do Hradiště. Marwan měl na sobě světlou lněnou košili a tmavé kalhoty. Stál u zrcadla a upravoval si vousy, Anna mu mezitím balila aktovku. V kuchyni se vařil čaj.

„Do Vídně a pak dál?“ ptal se Matouš, zatímco seděl s Natálií u stolu.

„Ano. Dauhá teď dává šanci doktorům z Evropy. To je jen přípravný pobyt, pak bude druhé kolo. Jestli mě vezmou na tu katarskou kliniku, bude to zásadní,“ odpověděl Marwan klidně.

Natálie se podívala na Annu, která mlčky skládala modlitební kobereček. „Budeš pryč dlouho?“ zeptala se tiše.

„Tři týdny. Možná pětadvacet dní. Anička tu zůstane s vámi. Ví vše, co je třeba. Zná i tvoji dokumentaci, kdyby něco,“ usmál se.

Matouš chvíli mlčel. Pak upřímně řekl: „Budu se po večerech cítit trochu osaměle.“

Marwan Matoušovi štíhlý svazek v měkké vazbě. Anglický překlad Koránu vydaný v Oxfordu. Na deskách stálo jemným zlatým písmem: „Qur'an – the New Translation with Commentary.“

„Tohle bys měl mít,“ řekl tiše. „Netuším, co v tobě roste. Vím jen, že hloubáš. Tato kniha je základ základu. Jako kompas všeho ostatního. Čti ji. Ne jako akademik. Jako poutník.“

Matouš si knihu položil na koleno. Jeho výraz byl zaujatý, ale zároveň ostražitý: „Nejsou tam místa… jak to říct, neslučitelná s tím, co žiju teď?“

„Určitě,“ přikývl Marwan, „ale každá velká kniha má mnoho vrstev. Záleží, odkud ji budeš číst. Když chceš najít spásu uvnitř plamene pochodně, shoříš. Když použiješ plamen pochodně, aby ti svítil, najdeš cestu. Rozumíš?“

Matouš přikývl pomalu. Ale v očích mu zůstávaly otazníky.

„Čti to pomalu. A pak mi řekneš sám.“

Anna ho doprovodila ke dveřím, kde ho objala a podržela mu ruku na hrudi: „Ať tě Alláh vede, můj nejmilejší. Ať najdeš, co potřebuješ. Ať tě chrání a opatruje.“

Když za ním zaklaply dveře, chvíli bylo ticho. Pak Anna otočila klíč v zámku, smutně zhluboka vydechla a s tichým úsměvem pravila: „Teď jste na chvíli moje rodina jenom vy. Tak držme pohromadě.“

Jednoho horkého dopoledne se Natálie konečně dočkala úlevy i nového začátku. Lékař jí opatrně sňali sádrovou dlahu. Kůži pod ní měla bledou, citlivou, lehce promáčklou. Nyní už bude nosit jen ortézu. Tu, kterou měla i po první operaci. Palec jí zůstal zdeformovaný, křivý a nehybný. Přibyla na něm ještě jedna ohavná jizva. Dlouhá, vystouplá a výrazná ve své bledosti. Při zatížení ji bolela celá ruka. Úpony šlach byly ztuhlé, vazy slabé a při pohybech se ozývalo nepříjemné bodání v operovaném kloubu.

„S tím už se naučíme žít,“ utěšovala ji fyzioterapeutka Tichá.

Začaly i nové procedury. Tvrdší a přesnější. Cvičení jemné motoriky, protahování, odporové pohyby, terapie magnetem, ponořování ruky do teplé vířící vody a následné chlazení. Bolest se stala součástí každodenního rytmu. Natálie zatínala zuby, ale nikdy si nestěžovala. Když skončila, Anna ji vždy čekala u recepce, podávala jí láhev s vodou a převzala tašku. Matouš je často doprovázel, někdy mlčky, jindy s vlídným vtipem, který uvolnil atmosféru přesně tak, jak bylo třeba.

V mezičase teď Anna chodila do nemocnice za synem sama. Každý den pravidelně. Malý Isa dýchal samostatně, přibíral, začal polykat a učil se sát. Jen jeho oči se nelepšily. Sice reagovaly, ale ne vždy a ne tak silně, jak by bylo třeba. Někdy zamrkaly, někdy se zdálo, že i něco vnímají, jindy jen bezmocně klouzaly po světle. Lékaři byli opatrní. Mluvili o slabozrakosti, o možné funkční korekci, o injekcích, operacích sklivce a sítnice. O čase.

„Bude vidět srdcem,“ řekla Anna jednou, když ho držela v náručí. V tu chvíli se lehce usmál.

Marwan v pořádku dorazil do Kataru, kde ho provedli klinikou. Poslal zprávu: „Stýská se mi. Ale Isa a vy jste moje hvězdičky. Svítíte mi na cetu. Vše, co tu dělám, dělám pro vás.“

Isa v nemocnici spokojeně spal. Natálie pilně cvičila. Anna se pohrouženě modlila. A Matouš v sobě nesl tiché, nezvratné hnutí mysli: „Někdy je největší síla v tom, co se nezahojí, nýbrž jen přijme.“

Ráno v Teplicích začínalo pozvolna. Slunce se opíralo do stěn paneláků a v bytě panoval tichý rytmus. Marwan byl pryč už druhý týden. Jeho pravidelné hlasové zprávy a videohovory držely všechny nad vodou, ale jeho přítomnost scházela víc, než si kdo chtěl připustit.

Anna vstávala brzy. Po rituální očistě se modlila tiše, jen občas zašustil oděv či zaskřípala podlaha. Poté si chystala čaj a připravovala si věci na cestu do nemocnice. Isa byl stále na jednotce intenzivní péče, jeho stav se však rychle lepšil. Dnes mu chtěla donést čerstvé oblečky. Miniaturní body, ponožečky, čepičku. Při odchodu Matouš políbil Natálii a popřál jí sílu k rehabilitaci. Anna ji odvedla do léčebny, pak ji jen pohladila po rameni a odešla za synem do nemocnice.

Ve volné dny zůstávala Natálie s Matoušem doma sama. Byt byl tichý. Natálie si nasadila ortézu, natáhla volné kalhoty a zástěru, kterou jí Anna věnovala. Ujímala se kuchyně, vklouzla do domácího rytmu. Louhovala mátu, chystala čočkovou polévku, přehazovala prádlo z pračky na šňůru. Občas se zastavila a podívala se z okna. V tom světě ticha a péče rostla. Už tu nebyla na návštěvě. Byla tu doma.

V nemocnici byl každý den trochu stejný a trochu jiný zároveň. Anna seděla u inkubátoru a mluvila na malého Isu, zpívala mu arabské ukolébavky, četla mu krátké súry z Koránu. Toho dne byla u syna i s Natálií. Když si na chodbě kupovaly kávu v automatu, jedna ze sester si je chvíli mlčky měřila a pak suše procedila směrem ke kolegyním: „Tak tohle se nám tady množí, síla, co?“ Zbylé sestry se hihňaly.

Natálii se zachvěly ruce a přecedila přes zuby: „To jste zdravotnice? Hnus!“

Anna neodpověděla. Zatlačila slzy, pomalu si vzala kelímek a odešla zpátky na oddělení, kde ležel její novorozený syn. Občan této země. Člověk. „Ani neumí správně napsat jeho jméno,“ zašeptala smutně, aby potom s nadějí dodala: „Isa mě dnes chytil za prst! To je důležitý moment!“

Dny šly a procedury pokračovaly. Ráno si Natálie oblékla pohodlné sportovní kalhoty a tričko, stáhla vlasy a šla do lázeňského domu. Čekaly ji teplé koupele, elektroterapie a dlouhá hodina cvičení s paní Tichou.

Byla tentokrát ještě tvrdší než obvykle: „Tak, slečno. Nejenže budete tím palcem hýbat, vy jím budete psát básně. I hrát na tu vaši harmoniku!“

Bolest byla silná, ale Natálie se už nebála. Po cestě domů se zastavila pro čerstvé pečivo, zabalila zbytky oběda, připravila v kuchyni čaj. Večer pak pomohla Anně složit prádlo a uklidit pokoj. Matouš se mezitím vrátil z nákupu a společně si sedli do obýváku, kde zněl jen tichý šum z klimatizace a večerní ruch města.

Kuchyni zalévalo zlaté světlo. Matouš seděl u stolu, Anna krájela baklavu a připravovala čaj.

„Můžu se tě na něco zeptat? Opravdu osobního?“ začal Matouš po chvíli ticha.

Anna přikývla, aniž přestala krájet.

„Co pro tebe bylo na islámu nejtěžší? Co ti působilo největší vnitřní odpor? A jak jsi ho… překonala?“

Anna chvíli mlčela. Pak položila nůž a otočila se.

„Dvě věci. První, že Bůh není člověk. Že se s ním nemůžeš mazlit jako s tátou. Že není vtělený do člověka. Že není Ježíš. A druhá, že pravidla nejsou volitelná. Že jsou závazek. Jenže právě to mě vlastně uzdravilo. Islám není víra pro lidi, co hledají výmluvy či rychlá náhradní řešení. Je pro ty, co hledají řád a smysl i v bolesti a dřině.“

„A co emoce? Neztratila ses někdy v tom chladu příkazů?“ zeptal se Matouš.

„Ne, vůbec,“ usmála se. „Právě naopak. Pravidla jsou rámec. A v tom rámci můžeš milovat, radovat se, užívat si, rodit, smát se i klopýtat až po posledního dechu.“

Padla tichá noc. Jen šum lázeňského parku doléhal z otevřeného okna. Anna seděla na gauči se sluchátky položenými napůl na uších a prsty přejížděla po telefonu. Natálie si hned všimla, že z přístroje se line zvláštní, táhlá melodie. Hlas zpívající a přitom deklamující slova, kterým nerozuměla. Působilo to jako něco mezi modlitbou a písní, avšak mělo to hloubku, co se drala až kamsi hluboko na kost. Natálie si opatrně sedla vedle ní a šeptla: „To je ono, že? Korán?“

Anna jen přikývla.

„Je to… tak krásne. Také smutne, ale inak. Jakoby… se to přímo týkalo tebe. A přitom nic nerozumíš.“

Anna se usmála: „Je to súra ar-Rahmán. Jedna z nejkrásnějších. Opakuje se v ní: „Které z dobrodiní Pána svého chcete popírat?“

Natálie se zaposlouchala víc. Slova nechápala, ale tón a rytmus se jí vplétaly do duše. „Hladí zevnitř a přitom tě volá, abys odpověděla,“ řekla tiše.

Anna sklonila hlavu a dodala: „Přesně tak to bylo i u mě. Nejdřív zvuk. A až potom slova. A úplně nakonec i smysl.“

Natálie se opřela o opěradlo a zavřela oči. Něco prastarého, pro ni však zcela nového, proudilo místností. Nebyla to hudba. Nebyla to ani píseň. A ani báseň. Bylo to něco mezi nebem a zemí. Cítila, že se toho nechce vzdát. Že to chce poznat. A že se v tom nechce cítit cizí.

Jednoho srpnového odpoledne, když Anna zůstala s Isou v nemocnici, se Matouš s Natálií rozhodli navštívit nemocniční kapli. Chtěli se pomodlit za dítě. Každý po svém. Kaple byla prázdná, zaprášená, s lavicemi, které vrzaly a svíčkami, které kdysi dávno někdo buď sfoukl, anebo dokonce zapomněl zapálit. Z obrazů a soch shlíželi do té prázdnoty andělé a světci. Jakoby nyní hleděli na oba příchozí káravě a nevrle, že ruší jejich letitý klid.

Natálie si sedla na jednu z předních lavic. Chvíli jen mlčela. Potom spojila ruce, nakolik jí to ortéza dovolila. Sklonila hlavu. Cítila však prázdno: „Neni to ono,“ zašeptala. „Tam na koberečku… cítím, že tam někdo je se mnou. Tu? Tu jsou enom stěny.“

Matouš seděl opodál. Chápal. I on cítil tu chladnou prázdnotu. Jakoby kaple zůstala zavřená a osiřelá, i když otevřeli dveře a vešli dovnitř.

„Možná je to tím, že to místo už nikdo nehledá. A nikdo tu nepobývá.“

„Pak je to prázdny barák. No i ten se može znova probudit,“ odpověděla tiše.

Pak se rozhlédla, jako by ověřovala, že jsou sami. Zhluboka se nadechla a začala zpívat. Jemně, tiše a pak stále silněji. Starou romskou píseň. O Bohu a o Ježíšovi, co jí zpívala její babička vždy cestou do kostelíka v Remetech. Její hlas se nesl jako vláčné hedvábí mezi stěnami.

Nečekaně se otevřely dveře. Vešla uklízečka s mopem. Na chvíli zůstala stát. Nepromluvila. Jen bez hnutí ohromeně poslouchala.

Když píseň dozněla, Natálie se jí omlouvala: „Já ... moj Ježiško. Chtěla jsem mu enom něco zazpívat.“

Uklízečka pokrčila rameny a řekla suše: „To jste udělala jen dobře. Už to tu strašně moc dlouho nikdo nevyužil. Mimochodem, zpíváte nádherně. Sboristka?“

Když vyšli z kaple, Matouš ji jen držel pevně za ruku. Nic neříkal. Vše už bylo vyřčeno. V jejím zpěvu.

Večer, zatímco Natálie s Annou klábosily u čaje, seděl Matouš sám na balkoně s přeloženým výtiskem Koránu na klíně. Listy měly jemnou strukturu a zlatý nápis na deskách kontrastoval s prostým obsahem uvnitř. Četl pomalu a soustředěně. Nehledal detailní teologii. Hledal tón, rytmus, smysl mezi řádky. Nejvíc ho zasáhlo, jak se jednotlivé súry vracely k obrazům stvoření, k pramenům vody, k tichu pouště, k nevyhnutelnosti smrti a k pokoře, která není slabostí, ale poznáním místa člověka v celku stvořeného všehomíra. Nebylo to nikterak dogmatické, jak se obával. Spíš mu to připomínalo cosi archetypálního. Věty jako „On je ten, kdo učinil noc pro odpočinek a den pro konání,“ v něm zněly jako odvěká a instinktivní pravda. Nikoli výhrůžka.

Některá místa ho zneklidňovala. Přísná dikce, naturalistické popisy pekelného trestu a nekompromisní vyčleňování věřících nad ostatní. Jenže pak vždycky přišly další verše. Jedny konejšily rajskou odměnou, jiné jako by reagovaly přímo na jeho pochybnosti: „On věru zná vše, co je v srdcích.“ A jinde: „On je nejslitovnější ze slitovných.“ Matouš přestal číst jako skeptik a začal vnímat text jako poutník. Tak jak mu Marwan říkal. Najednou se už přestal tázat sám sebe, zda s tím, co čte, také souhlasí. Jen tiše sledoval proud slov, do něhož vstoupil. Nechal se jím unášet. Někde mezi stránkami ho napadlo, že víra možná není soubor odpovědí, ale odvaha klást ty správné otázky.

Nemohl spát. Seděl u stolu v nočním přítmí, v ruce znovu ten svazek s jemným zlatým písmem. Nepotřeboval číst další súru. Tentokrát jen přemýšlel. Kolem něj byl klid nočních Teplic, šum klimatizace a ticho. V hlavě se mu pomalu skládal celý obraz. To, co ho v Koránu tolik překvapilo, nebylo nic nového a světoborného. Poznával v něm to nejčistší ze všeho, co jako filozof už dávno znal. Z Bible důraz na jednotu Boha, na slitování, na pokoru. Z antické filozofie údiv nad řádem vesmíru, touhu po míře všeho a ve všem. Ze stoiků pokojné smíření se s tím, co nelze změnit. Ze zenového buddhismu respekt k tichu a k tomu, co nelze vyjádřit slovy.

Ale přitom tu nebylo nic lidsky přepjaté nebo nedotažené, žádné myšlenkové složitosti. Žádné relativizace a spekulace. Žádné „možná.“ Jen věty jako šípy. Přímé, neochvějné a ostré. A právě to ho oslovilo. Matouš si uvědomoval, že v každém systému, který dřív poznal, musel vždy něco obcházet. Něco přejít. Něco překousnout a spolknout. Potlačit v sobě. V Bibli to byla krutost starozákonních bojů. V katolické morálce nadřazenost institucí nad člověkem. V antice nepružnost mravních zásad tváří v tvář nepředvídatelnosti života i za cenu poškození sebe či druhých. Ve východních směrech únik z utrpení bez odpovědnosti za druhé. Tady, v tomto textu, jako by se koncentrovalo vše odevšud, co za něco stálo. Vyzrálost, řád, ticho, pokoj i přísnost. Ne jako vězení, ale jako pevná opora, v níž může duše dýchat. A tak tam seděl, mlčky, rukou hladil vazbu knihy a v duchu si řekl: „Možná… možná je toto jazyk, v němž ke mně Bůh zkouší mluvit znovu. A já ho konečně slyším. Bez šumu.“

Na druhý den Matouš zůstal v bytě sám. Když Natálie a Anna odešly za každodenními návštěvami sanatoria a nemocnice, otevřel notebook a poslal do Reflexí osobní úvahu s názvem „Setkání s lékařem z jiného světa.“

Psal samozřejmě o Marwanovi. Bez senzace, bez ideologie, jako o člověku, který ho odzbrojil právě svou vírou. Popsal ho jako revolucionáře v bílém plášti, bojovníka, který rány nepůsobí, ale hojí. Jako manžela, který uctivě líbá ruku své ženě. Jako otce, jenž s úsměvem volá svému novorozenému synovi z katarské nemocnice. A jako věřícího, jenž s klidem a pokorou přijímá řád světa, který není řízen libovůlí ani náhodou, ale jasnou, byť těžko pochopitelnou spravedlností Nejvyššího. Matouš psal o setkání s někým, kdo neevangelizuje, ale svým vlastním příkladem ho donutil přehodnotit vlastní předsudky. A především o víře, která není exotický kulturní doplněk, ale dech esence života.

Benda reagoval lakonicky, ale s nehraným uznáním: „Tohle bych si klidně nechal vytetovat na čelo, kdybych nebyl takovej srab. Konečně žádný rozteklý sentiment, ale opravdovej člověk.“

Hájek přidal ve svém stylu suchou, akademickou glosu: „Děkuji. V tom textu je víc teologie než ve stovce kázání. A žádné zbytečné pojmy. Čisté. Zralé. Tak vypadá svědectví.“

Bylo horké poledne a slunce pálilo do parapetů, když se rozletěly dveře bytu. Anna vešla první, v očích slzy a úsměv, který nešlo potlačit. Za ní Natálie, rozzářená a rozechvělá zároveň. Matouš zvedl hlavu od stolu, nechápavě se usmál. A pak poznal.

„Isa může domů,“ vydechla Anna.

Slova vnikla do místnosti jako světlo. Vše najednou ztichlo. Matouš vstal a beze slova ji objal. Natálie se k nim přidala. V tom objetí bylo všechno. Úleva, naděje, konec strachu. Anna se smála a plakala zároveň: „Zítra ho přivezu! Vše je připravené. Doktoři říkali, že už je dost silný. Že dýchá, papá, vnímá. Je čas.“

Nikdo neřekl ani slovo. Jen se dlouze objali v kuchyni zalité světlem, kde tolik dní uplynulo v nejistotě. Teď konečně přišel nový začátek.

Dny s malým Isou přinesly do bytu nový rytmus. Jemný, tichý, ale hluboce ponořený do péče o maličkého. Anna i Natálie se probouzely dřív než předtím, naslouchaly dětskému pláči a střídaly se u kolébky. Isa ležel v proutěné kolébce vyložené bílým plédem, přikrytý tenkou dekou, hlavičku otočenou ke světlu. Anna mu zpívala české ukolébavky a recitovala súry z Koránu, táhlé, melodické, které zněly jako šeptané zaklínadlo. Natálie se k ní přidávala po svém, s jemnými písněmi své babičky. Zpívala romsky o Bohu, o lásce, o ptácích, slunci, o vodě a stromech. Isa občas zamžikal, jindy usnul v půli písně s malými zachvěvy rtů.

„Zpíváš, jako když hladí voda,“ pošeptala jednou Anna a utřela dítěti koutky úst.

„A ty jako kdybys volala anděla,“ odpověděla jí Natálie.

Střídaly se u přebalování, krmení, koupání. Když jedné došla trpělivost, druhá tiše převzala štafetu. Anna uměla syna obléknout jednou rukou, zatímco tou druhou chystala lahvičku. Natálie zase dokázala dítě rozesmát legračními grimasami a šustěním plen. Mezi nimi se usadila tichá blízkost, jaká vzniká jen mezi ženami, které spolu sdílí péči. Nepotřebovaly dlouhé rozhovory. Stačily pohledy, gesta a doteky při předávání miminka z náruče do náruče.

Matouš každé ráno vodil Natálii na rehabilitaci. Někdy mlčky, jindy s něžnými poznámkami, které jí pomáhaly překonat bolesti. Zatímco ona cvičila, on sedával v parku na lavičce, pod starou lípou. V rukou měl stále ten samý svazek s jemnými zlatými písmeny. Četl pomalu, občas se pozastavil, podtrhl si něco obyčejnou tužkou. A v těch chvílích, kdy v tichu listoval posvátným textem, přestával být jen filozofem. Byl poutníkem. Hledajícím. A možná pomalu i nalézajícím.

Po návratu z rehabilitace kráčeli Matouš s Natálií pomalu ulicemi Teplic. Vedli se za ruce, občas si sedli na lavičku před cukrárnou nebo na okraji fontány, aby si natáhli nohy. Město zůstávalo v ospalém letním rytmu, autobusy lenivě projížděli zastávkami, listí se ani nepohlo a v podloubích posedávali důchodci se zmrzlinou a pohledem daleko za obzor. Natálie si už dávno na ten rytmus zvykla.

„Život má mět pohodový rytmus. Jak muzika,“ říkávala Matoušovi.

Doma na ně většinou čekala Anna. Kuchyní voněla čočka s římským kmínem nebo smažený baklažán a jiná zelenina. Někdy vařily spolu. Jednou českou polévku s nudlemi, jindy cizrnový hummus nebo plněné papriky s rýží či kuře. U kolébky pro miminko bylo pořád rušno. Ta, která zrovna nevařila, byla vždycky u malého. Isa ležel v zavinovačce a mlčky naslouchal zvukům kuchyně a hlasům žen, které si navzájem říkaly víc smíchem než slovy.

K večeru vyráželi ven. Matouš tlačil kočárek, Anna s Natálií kráčely vedle. Někdy se zastavili na lavičce v lázeňském parku, kde staré dámy krmily holuby, jindy šli k rybníku, kde bývalo příjemně chladněji. Isa většinou spal, lehce zachumlaný a klidný. Když se setmělo, Anna zůstávala doma se synem, zatímco Matouš s Natálií se vytratili do čajovny. Seděli v tichu na polštářích, popíjeli jasmínový čaj a drželi se láskyplně za ruce.

„Víš, co je zvláštní?“ řekla jednou Natálie a otáčela v dlani porcelánový šálek. „Celý život hrám a zpívam. A teď, když zpívam tomu malému… možná poprvýkrat zpívam enom pro jednoho. Jen tak. Pro ňho. Naráz je to uplně inačí.“

Matouš se usmál: „Možná právě tehdy se hlas stává modlitbou.“

„A možná bys i ty měl začat psat enom tak pro sebe,“ podívala se na něj s vážností.

Neodpověděl hned. Jen ji políbil na ruku. A venku se snášel soumrak, tichý, měkký jako ten čaj, který pili.

Taková bývala jejich rutina.

Odpolední světlo padalo na koupelnu, kde se třpytily kapky vody jako zrnka skla. Anna klečela u vaničky a jemně přidržovala Isu, který už, dávno bez hadiček a monitorů, svobodně kopal nožkami ve vlažné vodě. Vlásky se mu lepily k hlavičce, oči měl pootevřené, jako by napůl vnímal a napůl spal. Anna působila unaveně, měla kruhy pod očima, ale její pohyby byly klidné a pevné. Pevnost zrozená z lásky, únavy i víry.

Natálie seděla vedle nich na zemi a tiše zpívala miminku. Ne pro efekt. Ne nahlas. Ale tak, aby vibrace jejího hlasu prostupovaly vzduchem jako pára z vody. Zpívala prastaré písně svých předků. O slunci a o novém ránu. V jednom okamžiku ji Isa chytil za prst. Malá, teplá dlaň se uzavřela kolem jejího ukazováčku s nečekanou silou. Natálie se zarazila, dojatě usmála a pokračovala ve zpěvu.

Anna se zadívala na syna, pohladila ho po čele: „On vnímá. I když možná nevnímá očičkama stejně jak ostatní.“

„Akurátže lidi většinou vnímajou jen očima. A očima soudijou,“ odpověděla tiše Natálie. „A když je někdo inačí, vyštípou ho.“

Anna se pousmála trpce: „Takový je úděl matek jinakých dětí otců cizinců. Tři břemena v jednom.“

Marwan se k večeru konečně vrátil. S lehkou brašnou přes rameno a očima, které prozrazovaly, že zvažuje těžké rozhodnutí. Všichni seděli u stolu. Malý Isa spal vedle v pokoji.

„Dostal jsem nabídku,“ řekl. „Na stálo. Do Kataru. Na tu kliniku, kde jsem byl. Smlouva. Podmínky výborné. Zázemí. Péče pro Isu tam bude lepší než tady.“

Anna mlčela. V očích se jí mísil strach s úlevou, odpor se souhlasem. Už dávno tušila, že to tak dopadne. Jen to teď bylo nahlas. „A kdy?“ zeptala se nakonec.

„Ne hned. Počkáme. Až se malý stabilizuje a vyřídíme mu papíry. Až budeš připravená. Ještě se vklidu se všemi rozloučíme. Stihneme to. Neutečem hned. Ale tady už náš domov nebude.“

V místnosti bylo ticho. A pak Matouš řekl: „Bez vás ani pro mě už ne. A vlastně, taky už zanedlouho odjíždím.“

Natálie mlčela. Upřeně se dívala na lžíci, kterou míchala bylinkový čaj. Pak jen zašeptala: „A dál? Zůstanem tu sami?“

Anna k ní natáhla ruku přes stůl a pohladila ji: „Nebudete sami, půjdete dál svou cestou. Jen jinudy než my.“

To odpoledne seděl Matouš s Marwanem na balkóně, z kterého bylo vidět na teplický park. Oba měli v rukou šálek silné kávy s kardamomem a na stole mezi nimi ležela kniha. Anglický překlad Koránu. Ten, který Marwan věnoval Matoušovi před odjezdem.

„Už jsem dal skoro půlku,“ řekl Matouš. „A stejně mám pocit, že čtu pořád ten samý text. A přesto pokaždé jiný.“

Marwan se pousmál: „To je úplně v pořádku. Tak to i má být. Tato kniha není na přečtení. Má se předčítat nahlas a poslouchat pořád dokola.“

Matouš přikývl: „Ze začátku jsem hledal spíš rozpory. Teď už spíš slyším ozvěny toho, co jsem znal. Z Bible, z antiky, z Upanišad, z Buddhova učení… Akorát tady ... tu je to koncentrované a neznečištěné. Vše je to tam. A přitom tam není nic navíc, co by nesedělo. Cokoli, co jsem doposud četl, bylo jako jednotlivé zrcadlo. Ukazuje jediný rozměr a nedává celý obraz. Toto je jako sál zrcadel, kde se vidíš ze všech úhlů hned několikrát v několika verzích. Až mě děsí, kolik pravd zaráz je v jednom jediném verši.“

„To tě potom děsí sama realita,“ pousmál se Marwan. „Děsivé je spíš to, že se člověk neodváží žádné takové zrcadlo nastavit. Že se odmítne do těch zrcadel v tom zrcadlovém sále podívat a uvidět v nich sebe ze všech těch úhlů, o nichž hovoříš.“

„A přitom,“ pokračoval Matouš, „jsem celý život hledal něco takového. Až teď začínám chápat, že Bůh není jen možnost. Je přímo nutností. Neboť bez něj by nedával smysl ani řád, ani chaos.“

Marwan se usmál, až se mu zaleskly zářivě bílé zuby: „Tak znějí první slova poutníka. A teď mi, poutníku, řekni, co tě překvapilo nejvíc?“

„Přestal jsem se bát. Ne Boha. Ale sebe. Už nepotřebuju pravdu mít. Vlastnit ji. Stačí mi, že pravda někde je a já k ní můžu přijít. Pokorně musím já k ní, protože je tak těžká, že ji neunesu a tak velká, že ji neobejmu. A že nejde o to, aby mě poslouchal celý svět, ale abych tu pravdu slyšel já sám a vydal se za jejím hlasem.“

Marwan se zadíval dolů do korun stromů. Chvíli nic neříkal a potom poznamenal: „To je velká věta, Matouši. Možná větší, než si myslíš teď.“

Loučení s teplickou nemocnicí bylo rozvláčné, ale důstojné. Ředitel Verner podal Marwanovi ruku suchým, uhlazeným gestem. „Doktore Salamehu, děkuji a bylo mi ctí. Vámi odvedená práce je pro tuto instituci přínosem. Je mi jasné, že žádná naše nabídka nemůže být oproti těm jejich konkurenceschopnou. Věřím, že v Kataru budete mít veškeré podmínky k další profesní realizaci a kariérnímu růstu. Přeji Vám co nejvíce profesních i osobních úspěchů.“

Primář Holub ho přátelsky poplácal po zádech. „To víte, Arabům se daří. Mají ropu, plyn, teplo celý rok a klid od našich papírů. I tempo mají jiné, takové víc lidské. Tam nebudete muset dřít za čtyři jejich a brát oproti nim třetinový plat. Budete nám tu chybět, kolego. A hlavně, Vaši pacienti Vám budou chybět víc, než si teď připouštíte. A naopak to platí dvojnásob.“

Skutečné loučení čekalo až v kantýně. Petr Skála, ramenatý holohlavý sanitář s humorem ostřejším než břitva, seděl už u stolu a mával: „Á, náš černý anděl zdrhá. Márve, slyšel jsem, že nás tu necháš, ty vole, a jedeš léčit šejky v nočních košilích a okatý krásky v burkách.“

Marwan se zasmál na kamarádův vtípek: „Něco v tom smyslu. Ale pořád budu léčit lidi. To především.“

Petr usrkl vystydlé preso z plastového kelímku: „Nezapomeň, že i my jsme taky lidi. Teda aspoň my, co nejsme hovada. A žes byl jedinej, komu jsem mohl ukázat rentgeny bezďáka přejetýho busem a ustál to, aniž by začal blejt.“

„A tys jediný mi říkal „kámo,“ když se mi smáli, že nosím granáty v kapse,“ vzpomínal Marwan.

„Hele! Pochlub se! Na čem tě utáhli? Co ti ukázali? Zlatý neurologický kladívka nebo klimárnu i na hajzlu?“

„Že mě i mou rodinu berou jako normální lidi a nikomu už nemusíme dokazovat, že nejsme bezpečnostní riziko,“ usmál se hořce Marwan.

Petr se na moment odmlčel. Pak se zadíval do kelímku a řekl: „Hele, vole, víš, co je na tom nejhorší? Jak jsem si zvykl, že tu jseš. A že ty jediný se mnou mluvíš jako s kolegou a kámošem. Ne jako doktor se saniťákem, ne jako cizinec mluvící plno jazykama s obyčejným českým řízkem, co sotva umí kváknout anglicky. Prostě jako s bráchou. A to se v tomhle baráku vlastně ani nestává.“

„Díky za všechno, Péťo. Až zase najdeš dalšího takového, drž se ho.“

„Márve, já ti to přeju, kámo. Hele, tolik srandy jako tady už určitě nikde nikdy nezažiješ. Víš, co mi bude nejvíc chybět? Jaks mi jako jedinej z celý nemocnice nikdy nepoblil sanitku ani po výročním rautu. A dokonce žes dokázal odvézt domů i mě, když jsem byl totál na sračky. Protožes byl jedinej střízlivej!“

Marwan se od srdce zasmál a potom pravil: „Ozvi se mi někdy, můj mail máš. A kdybys někdy měl cestu do Kataru, tak máš kam.“

„To tě beru za slovo! Pošlu tvojí starý pytel český hlíny, ať si může v poušti zasadit český kytky. A malýmu plyšovýho Krtka.“

Oba se zasmáli. Když Marwan odcházel z kantýny, Petr zůstal sedět. Neřekl už nic. Jen dlouho zíral do prázdného kelímku. Pak potichu zabručel: „Další dobrej kluk, co nezůstal.“

Poslední dny bylo v bytě nezvykle ticho. Anna s Isou ještě spali. Natálie seděla v kuchyni u připravené snídaně, zamyšleně upíjela čaj a zírala z okna. Když do místnosti vešel Matouš, jen se na něj krátce podívala. V očích měla zvláštní výraz, tak nějak prázdný.

„Víš, oni fakt pudou,“ řekla tiše.

„Vím,“ přikývl.

„A s nima odende něco, co už se nevráti.“

Matouš chvíli mlčel, pak si k ní přisedl: „To, co jsme zažili, Natynko, nebylo běžné. Ani obyčejné. A taky to nebylo navěky. Možná právě proto to mělo smysl.“

Natálie se na něj podívala ostřeji: „A co my, Maťulko, co s náma? Až odejde Anička, Isa, Marwan… a pak aj ty?“

Chvíli ji jen držel za ruku. Pak se na ni něžně usmál: „Ty budeš zpívat dál. Tím svým překrásným hláskem. Tak, jak mě a potom i malému Isovi. Co víš? Než se naděješ, třeba to už brzo uslyší někdo další. Někdo nový. Někdo náš. Můj i tvůj.“

Chvíli bylo ticho. Pak přikývla a objala ho vší silou. Slzy, které jí stékaly po zlatavě snědé tváři, však nesetřela. Jen je nechala téct dál.