Neslyšitelní (49)

Prázdniny se chýlily ke konci a nastal poslední podvečer v teplickém bytě. Všude ležely otevřené kufry, poskládané oblečení, krabičky s hračkami a léky. Anna balila tiše, metodičtěji než jindy, skoro obřadně. Potom si k sobě zavolala Natálii. Otevřela malou modrou šperkovnici a podala jí drobné náušnice s jemným vzorem.

„Po mé babičce,“ řekla. „Nosila je, když se vdávala. Moje maminka se nikdy nevdala. Měla jsem je až já. Chci, aby u tebe měly nový život, protože už taky patříš do rodu Pavliců a Vaculíků. Jsi jako moje sestra. V tom nejhlubším smyslu.“

Natálie se jí vrhla do náruče.

Marwan předal Matoušovi balíček s dárky pro rodinu a svazek zažloutlých listů, pečlivě svázaný provázkem. „Rukopis básně mého dědy Isy. O svobodě. Je tam i můj kostrbatý český překlad.“

„A co s ním?“ zeptal se Matouš.

„Přebásni česky a publikuj. Prosím. Někde, kde tomu ještě porozumí.“

Matouš se pousmál: „Moc takových míst není, ale o jednom vím. Akorát to nikdo nečte.“

„Pak jsi povinen to zpopularizovat.“

Nakonec Anna podala Natálii tyrkysovou subhu, modlitební korálky: „Ode mně. Na památku, až odjedu.“

Natálie vděčně přikývla a sevřela korálky v dlani jako nějakou relikvii. Něžně, ale pevně.

„Naty,“ pohladila ji Anna po tváři, „vždyť ještě neodcházím! Jedem ještě k mamce a stavíme se určitě i za tebou.“

Bylo po dešti, vzduch voněl hlínou a asfaltem. Na parkovišti na teplickém předměstí zabrzdila známá starší dodávka. Bílá, trochu zrezlá, na předním skle samolepka a na boku obrázek tygra. Z kabiny vystoupil Patrik Rácz, odřený kšilt vzadu, v ruce kelímek kafe z benzínky.

„Mám prázdnu dodávku z Drážďan a vy dva chcete z Teplic. Dobry obchod,“ zašklebil se a objal Natálii, která se rozesmála, ale oči se jí zarosily.

„Moc toho nemáme,“ řekl Matouš a ukázal na tři batohy a pár tašek.

„To je dobre. Aspoň si nevezete minulost s sebou. Ta se má nosit enom v srdíčku,“ zamručel Patrik a hodil věci do dodávky, jako by to byl firemní náklad.

Anna s Marwanem stáli před svou stříbrnou toyotou. Isa byl zabalený v přikrývce a spal na zadním sedadle. Anna zamávala a přitom zavřela oči, jako by se snažila přehlédnout tu mezeru, která zůstane, až ti tři zmizí za rohem.

V kabině dodávky bylo ticho. Matouš hleděl na ubíhající krajinu a Natálie opřená o jeho rameno mlčky sledovala stěrač, jak za sebou nechával jen šmouhy.

„Víš,“ řekla tiše, „trochu se bojím začat znova. Ale musim.“

Matouš ji políbil do vlasů. „My jsme už začali. Když jsme zpívali Isovi první ukolébavku. Už jen pokračujme.“

Patrik to slyšel, ale nic neřekl. Jen sáhl po rádiu a pustil tichou soulovou smyčku.

Na výjezdu z města se ještě jednou otočili. Město, park, čajovna i byt. Všechny stopy toho, co bylo. A pak už jen dálnice směr jihovýchod. Morava. Domov.

Toho času seděl v oslavanském hostinci Tomáš u rohového stolu s pivem, které mu zaplatili chlapi odvedle. Mluvili o všem možném, dokonce i o posprejovaných plakátech politiků a přišla jim dlouhá chvíle. Usmysleli si, jako mnohokrát předtím, že si z Tomáše vystřelí. Opijí ho a budou se smát jeho bájivým historkám.

„Tých poslanců posprejoval borec, co si říká OP. A já vim úplně přesně, kdo to je! To je jeden borec tu od nás, z Oslavan, fakt chytré. Tajné agent! Chodí to malovat s druhým. Ten vlastně není ani z tohoto světa, rozumíte. Má kontakt s mimozemšťanama a zná staré jazyky. Fakt! A ten doktor, co tu byl, víte, ten Arab, no to není enom Arab, to je zasvěcenec iluminátó! To on vyléčil Fera Polhoša jen siló myšlenky, bez mašin, chápeš? Čisté kvantové matrix. A právě ten zasvětil aj OPa.“

Hospoda se válela smíchy. „A ten, co neumí namalovat ani srdíčko, to možeš bét jedině ty, že?“ nadhodil někdo.

„Ten? Ten má u sebe tajnó zbraň a dělá OPovi ochranku. OP dokáže napsat pravdu na jakékoli povrch. Aj do duše! A ten arabské doktor zasvětil do iluminátó eště jedného, ňákého Alberta. Ten byl s doktorem v Káhiře a mluví plynně hebrejsky! Čte aj myšlenky!“

„To určitě. Na tom je pravdy asi tolik, jako na tej tvojej astrální cestě na Mars, jak jsi sbíral léčivé halucinogenní lišejníky s duchem Nikoly Tesly,“ podotkl jeden ze štamgastů.

Hospoda burácela smíchy a Tomáš se smál se všemi. Nepoznal, že si z něho utahují. Nedokázal rozlousknout, že jeho prostá mysl jednu polovinu těch příběhů podvědomě vygenerovala z matčiných ezoterických bludů a druhou z otcových konspiračních teorií.

David kráčel okolo hospody s cigaretou ležérně v ústech. Najednou se za ním připotácel podnapilý Tomáš s výrazem vítězného hrdiny: „Davide, ty vole, já to dneska rozsekl. Vyprávěl jsem jim v hospodě o tobě, OPovi, o Albertovi, o doktorovi. Tos měl vidět, jak valili bulvy! V hospodě jsem byl naprosté king!“

David se otočil tak rychle, až mu upadla cigareta: „Ty cos udělal?! Ty vypatlanče! Tys jim řikal o mně, ty hňupe?! A o sprejováni?!“

„No jako v příběhoch. Po svojem. Trošku. Fór, kámo! Byla to enom sranda ...“

David se postavil a chytil ho za košili, ačkoli s jeho obrovitánským tělem nemohl ani pohnout: „Toto nikdo nesmí vědět, chapeš to, ty imbecile?! Kdo je Kobra a kdo je OP, to je… to není sranda, ty idiote! Nejsme v televizi! More, to se neřiká. Ani v bajkách! No, ty krávo, ty mi dáváš...“

Tomáš nechápavě zamrkal: „Promiň, já to tak nemyslel ...“

David dýchal přerývaně, stoupal mu tlak, snažil se uklidnit a počítal do tří: „More, máš jediné štěsti, že jsi tak blbý, že tě neberou vážně. Akurát si možou neco pamatovat. Nekdo si to može spojit. A pak to fakt nebude prdel. Ani pro jedného z nás.“

Když Patrik zastavil na dvoře starého domku Polhošových, byla už tma. Okenice byly pootevřené, na zápraží visela lampa. František, v montérkách a se skvrnou od oleje na košili, právě skládal dříví. Když zahlédl Matouše a Natálii, zamrzl na místě, pustil poleno a rozesmál se: „Jój, děti moje!“

Marika vyběhla z kuchyně s utěrkou v ruce a objala nejdřív Natálii a pak i Matouše. „Čhajori, vitaj doma, ty máš vlásky jak Panenka Maria!“

Za nimi vyklouzla i malá Vanesa, poskakovala radostí a smála se od ucha k uchu. Neřekla nic, jen si Natálii dlouze prohlížela a pak jí skočila kolem krku: „Moc si nám chybala v Remetoch! Všeci pozdravujou a posilajou pusinky!“

David je přivítal poslední. Měl ještě v ruce mobil, jak esemeskami umravňoval Tomáše. Jen kývl hlavou: „Čau zpátky. No konečně!“

Všichni se sešli v kuchyni. Natálie otevřela papírovou tašku a vytáhla dárky. Voňavé, měkké datle a sáček arabské kávy s kardamomem.

Marika přičichla a rozzářila se: „Tak toto je poklad! Dikh, Ferko, jak to voní! Tos nevidzel!“

František okoštoval jednu datli, olízl se a s úsměvem plácl Matouše na rameno: „Vitaj doma, Alberte. Po dlúhe době.“

Když se večer utišil, seděli ještě u stolu s hrnky kávy. Marika se zadívala na Natálii a tiše se zeptala: „Jak bylo, čhajori? Jak ste to tam zvládli s tim malym?“

František přikývl: „A co dochtor, má se dobre? Ide vonku, abo zostáva?“

Matouš si vyměnil pohled s Natálií, chvíli se odmlčeli a začali pomalu vyprávět. O malém Isovi, jak bojoval o život. O nemocnici. O pohovoru na klinice v Dauhá. O písních, které zpívali. O čajovnách, o modlitbách, o slovech, která získávala nový význam. O setkáních, která přišla nečekaně. I o loučeních, která bolela víc, než čekali.

Natálie dodala: „Bylo to jak sen. A někdy spíš jak zkouška. No jeden druhého jsme drželi. A teď jsme zas tu.“

Marika přikývla, vzala ji za ruku a řekla: „To je dobře, Ružičko. Hlavně že ste doma. Aj zo všeckym, co nesete v sebě.“

František jen dodal: „Teraz už bude trocha klid. Chvilu aspoň.“

Druhý den seděl David na schodech a držel v ruce dvě složené černobílé kufíje, které mu daroval Matouš. Tu první si hned na zkoušku si obtočil kolem obličeje. Perfektní. Druhou zvedl a zamířil s ní k Tomášovi, kterého našel sedět u kurníku a hrát si s klacíkem.

„Tu máš,“ řekl. „Přímo od Araba, more. Abys věděl, že ty tvoje kecy sice nesnášim, ale furt jsi můj nejlepši kámoš. Jen už drž hubu, prosim tě. Jasné?“

Tomáš si ji přiložil k obličeji: „Dík… Budu ju nosit. Vážně. Celou zimu.“

David se ušklíbl: „Hlavně si ju nasaď na gzicht, až půjdem do akce. A v hospodě drž pysk. Ok?“

Tomáš přikývl: „Přísahám, budu mluvit jen v metaforách.“

David se zasmál: „Tak to je eště horší! Ty blbečku! Řikám mlč. Ani slovo!“ Už to byl smích usmíření.

Na rohu brněnské ulice, pod nízkými stropy s lustry ze skleněných koulí, seděla Eliška s Nikolou a Jakubem u malého stolku posetého poznámkami, letáky a zbytky kávové pěny. Za okny se v dusnu honila večerní oblaka, ale uvnitř byl příjemný chládek, světla nažloutlá a vzduch prosycený vanilkou.

„Mám ještě potvrdit toho namibijského tanečníka a paní antropoložku, co prováděla výzkum romských žen. A ještě nám chybí někdo na lidskoprávní blok, aby hovořil o migrační zkušenosti. A pak někdo, kdo pohovoří na tematiku práv žen,“ poznamenala Nikola a listovala v tabletu.

„Nechybí,“ usmála se Eliška, „volala jsem mámě. Souhlasila. Přijde.“

Jakub nadzvedl obočí: „Tvoje máma? Jako fakt? Kristýna Neumannová? Ta známá rodinná advokátka?“

Eliška se ušklíbla: „Jo. Přesně ta ostrá právnička. Rozvodový kat, jak jí říká Adam. Víš co? Řekla, že má připravenou celou prezentaci o ženských právech, domácím násilí a toxickém patriarchátu. Dokonce hned tři verze.“

Nikola se usmála: „To bude výživné. Můžeš na plakát DiverCity klidně připsat: „V hlavní roli JUDr. Neumannová.“

„Jenom jí nesmíme dát do ruky mikrofon dřív než ve stanovený čas, nebo se z toho stane tribunál za odpovědné otcovství,“ uchechtl se Jakub a usrkl kávu.

„Lidskoprávní blok je pořád slabší než bych chtěla,“ povzdechla si Nikola a přejela prstem po papíru s názvem „Hranice, migrace, důstojnost.“

„Zeptejme se Naty, až přijde,“ navrhla se Eliška. „Na toho lékaře. Přistěhovalce, praktikujícího muslima, co tu žije roky. Pokud by byl ochoten se zapojit a sdílet svůj příběh…“

Nikola přikývla. „Možná by do toho šel. Je to autentické. A má co říct. Zdravotnictví, jazyková bariéra, předsudky…“

„Jo, ale nechceme žádnou politiku. Jen zkušenost a postoj,“ dodal Jakub.

„Tak fajn,“ poznamenala Nikola a na tabuli připsala poznámku: „Kontaktovat pana doktora přes Naty.“

„Máme tu tu antropoložku... Co kdyby zazněl i hlas někoho zevnitř? Co třeba Naty osobně?“ navrhla Eliška. „Zvládla by to. Nebojí se. A má co říct.“

Nikola trochu váhavě pokrčila rameny a neřekla ani slovo.

Jakub se na Elišku nesouhlasně podíval. „Nevím, zda je to vhodné hned takto na začátek,“ vložil se do toho, „ona je jak neřízená střela. Chcete to riskovat?“

Eliška a Nikola žertovně souhlasily: „Jo, ona je trochu divočák. Tak malá, že se vejde do kapsy, ale tak zuřivá, že tu kapsu urve.“

„Dobře. Tak ještě prostor,“ zvedla Eliška telefon s otevřenou mapou Brna. „Líšeňské kino je hezké, ale malé. Prostory v Technology parku moc industriální. Co ta galerie na Cejlu? Syrové, ale s duší. Tramvají je to kousek, je to v srdci místa, kde rozmanitost není jen slovo, ale každodenní realita. A navíc... to místo má historii.“

„DiverCity na Cejlu,“ přikývla Nikola.

„Málo. Co tak přímo v prostorách konzervatoře? Anebo rovnou na JAMU? Možná bych to zařídil,“ nabídl se Jakub.

Nikola se při Jakubově návrhu trochu narovnala a mimoděk se usmála. Vždycky ji fascinovalo, jak snadno umí otevřít jakékoli dveře. A jak rád se u toho tváří, že je to banalita. „To by bylo skvělé,“ zajásala nadšeně, „a pro Naty by to byla skutečná satisfakce, byla by zpátky v centru dění!“

Jakub zvedl ruce: „Jen mě to tak napadlo. Že by to byla i tak trochu omluva z mé strany za to všechno, co se stalo. A navíc, když toto dokážeme uspořádat v tak symbolickém místě tolik spojeném s historií Brna, může to zarezonovat víc, než kdyby to bylo jen v nějaký galerii v brněnským Bronxu.“

Eliška ho sledovala s nečitelným výrazem: „Zní to hezky. Nechceš tím spíš odčinit svoje hříchy? A ukázat se? Že ne?“

Jakub polkl, pak se pousmál: „No jasně že trochu jo. Ale hlavně chci, aby se to povedlo. To především. Fakt. A vím, že tohle je přesně ono.“

Nikola sklopila oči a pak jen tiše řekla: „Tak to zařiď. Ale nezapomeň, že Naty ještě ani neřekla, jestli do toho chce vůbec jít.“

Eliška se opřela lokty o stůl a zafixovala Jakuba pohledem: „Když to uděláš kvůli ní, musíš to říct. Ne nám. Hlavně jí.“

V Oslavanech si Natálie a Matouš mezitím pomalu zvykali na nový rytmus. Po týdnech v ruchu lázní působila tato rutina jako poklidná řeka. Natálie procházela sešit za sešitem, podtrhávala si věty v učebnicích českého jazyka, dějepisu, historie umění, hudební teorie a literatury. Po operaci a všem, co přišlo, se jí těžko vracelo k učení. Její mysl často odbíhala ke zpěvu, k Isovi, k čajovnám v Teplicích, ke světlu na konci nemocniční chodby. Ale chtěla to zvládnout. Musela. K maturitě ji pustí, jen když dodělá opožděné zkoušky z předchozího ročníku. A tak se večer učila a přes den pomáhala Marice, starala se o Vanesu a užívala si procházek a volných chvil s Matoušem.

Matouš se vrátil ke psaní. Sedával na zahradě s laptopem a posílal Bendovi a Hájkovi do Reflexí text za textem. Většinou krátké, ale soustředěné glosy. O pokoře, o tom, jak tělo dítěte v nemocnici dokáže člověku proměnit celé chápání světa.

„Vše, co jsem dřív zpochybňoval, se mi teď vrací jako odpověď, jíž jsem doposud nechtěl slyšet,“ napsal v jednom článku. Odezva byla tichá, ale pozorná. Redakce mu nabídla pokračování.

Po nocích si četli. On hltal další a další pasáže z Koránu, ona se snažila přinutit k četbě povinné literatury. Jindy mluvili nahlas o tom, co je čeká dál.

Matouš jí vydatně pomáhal s přípravami do školy, zejména s českým jazykem, který nebyl její silnou stránkou. Vedl její eseje, vysvětloval literární tropy, historické kontexty nebo základní strukturu sonátu. Laskavě se usmíval nad některými jejími nezdary, ale zároveň ji nikdy neshazoval. Pomáhal soustředit myšlenky a překlápět chaos v souvislosti.

Jednou večer, když se vraceli z krátké procházky přes zahradu, se Natálie zastavila u rozkvetlého keře růží, zvedla jednu větev a přičichla k ní. „Tak voněly i tam, v Teplicích,“ zašeptala. Matouš ji chvilku pozoroval, pak jí zastrčil pramínek vlasů za ucho, vložil jeden utržený květ a jen tiše řekl: „Ale ty voníš víc, Růžičko.“ Usmála se, opřela si čelo o jeho hruď a na chvíli zavřela oči.

Matouš doučoval i Davida s Tomášem, kteří měli na podzim nastoupit na učiliště v Brně. Procvičoval s nimi základy matematiky, fyziky, kreslili společně jednoduchá schémata zapojení. S Davidem to jakž takž šlo. Když chtěl, což nebylo často, chápal poměrně rychle, byl docela bystrý, i když nedůvěřivý a věčně nesoustředěný. Tomáš Brázda měl naopak potíže látku vůbec pochopit i po několika opakováních. Skákal z tématu na téma a občas v pracovním sešitě místo výpočtu kreslil pyramidy a UFO. Matouš to však bral s humorem a trpělivostí. Byl to jeho způsob, jak se Polhošovým odvděčit.

„Nikdo mě takto ještě nikdy neučil. Dík, Alberte,“ řekl jednou David ve slabé chvíli dojetí, kterou rychle zakryl chlapáckým úsměvem.

David se po nocích naplno ponořil do práce, která už dávno přerostla obyčejné sprejování pubertálních výlupků. Jeho značka OP, kterou vykládal i jako „Občanský Protest,“ se začala objevovat na stále viditelnějších místech: trafostanice, opuštěné budovy, zídky podél tratí i nové developerské billboardy. Hesla byla čím dál přesnější, štiplavější. Z poetických šifer se stávaly civilní, ale o to tvrdší slogany. David pracoval v noci, rychle, efektivně. Tomáš mu dělal asistenta: držel tašku, hlídal rohy ulic. Byl jako věrný druh. Často mu lezla na nervy jeho prostoduchost a dětinskost, ale jindy, když viděl, jak s kufíjí přes obličej pobíhá mezi keři a drží v ruce svítilnu, říkal si, že revoluce bývá i taková. Absurdní, lidská a přesto nesnesitelně opravdová.

Jedno odpoledne ale doučování vázlo. David zíval každých pět minut a Tomáš si položil hlavu na sešit a začal chrápat. „Hoši, co je? Máte snad noční šichty?“ zvedl obočí Matouš a naklonil se blíž.

David se narovnal a zamumlal: „Jen ponocujem, more. Je vedro, v noci se aspoň da dýchat.“

Tomáš už chtěl něco dodat, ale David ho špičkou boty kopl pod stolem. „Jo … hvězdy. Pozorujem hvězdy. Padajó meteority,“ blekotal Tomáš.

Matouš je chvíli pozoroval, pak jen kývl. V jeho očích se mihlo něco mezi nedůvěrou a starostí. Znal je dost dobře na to, aby věděl, že v té větě o hvězdách bylo něco hodně špatně.

Eliška doma v garsonce u Adama dolaďovala návrhy loga pro festival DiverCity a Adam se jí díval přes rameno.

„Tak co, jak pokračuje ta vaše sluníčkářská maškaráda?“ zeptal se s křivým úsměvem. Měl v ruce klíče a na rameni tašku do posilovny.

Eliška se na něj pomalu otočila: „DiverCity není maškaráda. Ale chápu, že vy, co se jinakosti bojíte, tomu říkáte karneval.“

Adam protočil oči: „Jasně. Duhový transparenty, romantika s migrantama a rodeo se zuřivou feministkou. Skvělý cirkus, paní principálko.“

„Víš co?“ pronesla chladně, „jestli se takto budeš vyjadřovat o mé mámě a jestli ještě jednou shodíš něco, co mě stojí tolik práce, tak tu můžeš bydlet se svojí proteinovou nádobkou sám!“

Zabouchla za ním dveře dřív, než stihl odpovědět.

Eliška seděla sama v garsonce, kolena přitažená k bradě a telefon na reproduktor: „Mami, Adam pořád zesměšňuje všechno, co dělám. Na tebe kydá, že jsi feministka. A teď ještě toto s festivalem!“

V telefonu se ozvalo suché: „Pošli už toho nafoukaného machistického blbečka konečně do háje. Ty máš na víc. A nakonec, z chlapa potřebuješ vždycky jenom kapsu a to, co má mezi nohama. I když, v době spermabank a vibrátorů je i to samo o sobě otázka.“

Eliška dlouho mlčela, načež vzlykla: „Mám ho ráda, mami. A on má rád mě. Pořád doufám, že třeba změní názor, až to uvidí. Tak jak ho změnil ohledně Naty.“

Obývák rodiny Klímových ve Šlapanicích bzučel tlumeným zvukem zpráv z televize a klapáním mobilu. Nikolin otec Pavel, stárnoucí, jinak docela nezajímavý úředník, zrovna dočetl nový blogový příspěvek Danuše Vaculíkové. Spokojeně si usrkl kávy: „Dívej Kačenko, tahle ženská má ještě zdravý rozum, ne jak ta kamarádka naší Nikuš.“

Nikolina matka Kateřina, místní kadeřnice ve středním věku, přikývla: „Taky mě zaujala. Píše o věcech, o kterých se jiní bojí mluvit nahlas. A upřímně, nelíbí se mi, že se Nikolka s tou Eliškou tolik stýká. A s tou druhou, však víš. S tou morgoškou z Oslavan. S tou už vůbec. I ten Kuba, i on má trochu divné názory. Někdy. Zas na druhou stranu se o Nikolku stará, je na úrovni a je skvěle zajištěný. Nikolka vedle něho jenom kvete. S ním strádat nikdy nebude.“

„To je teďka v módě mezi mladýma, ty blbosti. Vyroste z toho, uvidíš. Jeho otec je úspěšný seriózní chlap. Můžem být klidní. Ne jak matka té Elišky, feministka praštěná. Ani se nedivím, že je sama, že dostala pár facek od bývalého, jak všude vykládá. Bych jí ještě přidal,“ burácel Pavel a jeho manželka Kateřina se potutelně usmívala.

Jejich dcera mezitím vše poslouchala. Seděla na koberci v dětském pokoji a skládala lego s osmiletým bráškou Pavlíkem. Vzhlédla k němu, když si hrál na vojáka: „Slib mi, že nebudeš takový.“

„Jaký?“ nechápal.

„No… jak naši. Že nebudeš rasista. Že budeš uznávat i holky a ne se jim jen smát. A že žádnou nikdy neudeříš.“

Malý se zamyslel, pak přikývl: „Dobře. Jen když mě to pomůžeš složit.“

Nikola se usmála a objala ho.

Klára telefonovala ze zahrady rodinné vily, kde u oběda pod slunečníkem právě dojednala s tajemnicí JAMU volný termín a prostor pro festival. Když to oznámila doma Romanovi, zvedl oči od novin a pousmál se s notnou dávkou skepse: „Tak vy fakt pojedete ten multikulti festival, jo? Ach jo. Bude i černošský gay striptýz? A kam to chcete tlačit? Do auly, nebo rovnou na jeviště?“

„Romane, nechej si ty vtípky,“ zvážněla Klára, „na JAMU to bude. Malý sál. Je akusticky čistý, s kapacitou přesně kolik potřebujeme.“

Roman se pobaveně pousmál, ale když Klára zmínila, že by bylo dobré, kdyby i konzervatoř akci symbolicky zaštítila, zamračil se: „Fuchs to nepodepíše, na to ho znám moc dobře. Ten nechce plést do školy ideologie. Je to kantor ze staré školy. Já to chápu a souhlasím. Nechci, aby mi lezli do školy nějací zeleno-rudo-duhoví aktivisti.“

Klára si ho přiměřeně dlouho mlčky prohlížela, aby přesně zacílila: „Nevadí ti spíš, že Fuchs se už dlouho rozhoduje až moc sám? Že zapomíná, kdo je Doležal?“

Roman ztuhl.

„Možná je čas myslet na to, kdo bude školu řídit po něm. Tak, jak sis to vždycky představoval. Bez překážek.“

Slova sedla jako klíč do zámku. Roman přikývl: „Dobře. Ale žádný cirkus. Jen klidná prezentace, žádné manifesty. Platí?“

Klára to s úsměvem kvitovala.

Ředitel Fuchs skutečně žádost Doležalových zdvořile, ale rázně odmítl. Krátce poté zavolali Klára s Romanem své letité známé, zástupkyni Blance Říhové: „Blani, nejde o ideologii. Jde o dialog. O příběhy. O to, aby mladí věděli, že v této republice jsou přijímáni a mají hlas úplně všichni.“

Říhová si povzdechla: „Víte co? Zkusím si to vzít pod sebe. Ale žádné duhové vlajky do hlavního sálu. A když to aktivisti přeženou, beru nohy na ramena.“

„Neboj,“ řekla Klára s úsměvem. „Půjde to hladce. A v programu budeš na čestném místě.“

Na konzervatoři v těch dnech Natálie s přehledem zvládla závěrečné zkoušky. Teoretické hudební předměty a dějiny umění jí šly lehce. Třídní učitel Koudelka ji před komisí podporoval a velice chválil její snahu i pokroky. V ostatních předmětech neexcelovala, ale obstála. Jen u češtiny trochu narazila.

Ředitel Fuchs, který zkoušel ústní část, byl tvrdý a nesmlouvavý. Vytkl jí neznalost některých jazykových jevů i poněkud povrchní práci s textem. „Teď dobrý, ale na maturitu to stačit nebude,“ pronesl suše.

Zástupkyně Říhová, která celou zkoušku sledovala tiše z druhé řady, jí nakonec stiskla ruku: „Blahopřeji. Jste studentkou čtvrtého ročníku.“

Když Matouš slyšel výsledek, jen se tiše usmál. „Věděl jsem to,“ řekl, když se mu Natálie schoulila do náruče. „Ale stejně jsi neuvěřitelná.“

Marika ji dlouze objala a pak začala nahlas horoucně děkovat Bohu i osudu, jako by se jí dcera právě vrátila z bitevního pole.

František s typickým úsměvem jen podotkl: „Tak teraz už len odmaturuj, čhajori, ať to máme v rodině.“

Natálie chvíli mlčela. Ulevilo se jí. Samozřejmě. Zároveň v ní hlodala Fuchsova poznámka. Ne z pocitu studu, ale výzvy. Po všem, co prošla, ji jen tak něco nezlomí. A češtinu? Tu se prostě doučí.