Neslyšitelní (50)

Byl první školní den. Slunce pronikalo skrz čiré sklo oken kavárny a hrálo si s vlasy tří dívek. Seděly u stejného dřevěného stolu jako před rokem, jen každá z nich působila o poznání dospěleji. Eliška, s novým, ostřeji střiženým účesem svých blond vlasů, míchala čaj, aniž by se podívala na telefon. Nikola, se zbrusu novou, tmavší barvou na kratších vlasech, se sametově usmívala. Oči jí zářily jako tehdy, když přišla z prvního rande. A Natálie čerstvě po zkouškách konečně znovu s nimi. Byla teď trochu zdrženlivější, byť stále se svým živým úsměvem a hlubokým melancholickým pohledem velikých hnědočerných očí tvaru mandlí.

„Tak povídej, Eli,“ pobídla ji Nikola. „Co Adam? Jak se vám spolu daří? Jak bylo o prázdninách?“

Eliška si povzdechla a mávla rukou: „Pracujeme spolu na kampani pro FutureWave, celé prázdniny řešíme nějakou zelenou transformaci, obnovitelné zdroje, adaptace měst, no… klasická eko tematika. A Adam? Jako profík je fajn. I jinak, jako přítel. Je moc hodný a má mě rád. Byli jsme spolu v Chorvatsku u moře a užili jsme si to. Akorát ty jeho průpovídky o woke cirkusu a morální panice mě štvou. Fakt mám chuť ho občas praštit.“

Nikola se zasmála, ale hned se jí zaleskly oči nadšením: „Ale i tak je super, co děláte. Já bych s v té vaší branži vůbec neuměla pracovat. Já teď taky žiju úplně něčím jiným. Kuba mě po té Mallorce ještě vzal i do Bratislavy, na Slovenské národní, pak na nějaký fesťák, pak do Budapešti na ještě jeden festival. Byli jsme spolu i na čtené zkoušce v Divadle Aréna! Někdy si říkám, přesně tohle jsem si přála… a on mi prostě plní každé moje přání! Asi jsem narazila na muže svých snů.“

Natálie se na ni krátce podívala, koutky rtů se nápadně stáhly a její dlouhé smolně černé vlasy se zavlnily: „Tak gratuluju. Hlavně když ti je s ním dobre,“ pronesla tiše.

„A co tvoje ruka, Naty?“ změnila Nikola rychle směr rozhovoru a naklonila se blíž přes stůl. „Už je to dobrý? Kdy zas začneš hrát?“

„Jo, to nás zajímá obě,“ přidala se Eliška. „A jak bylo v Teplicích? Pomohly ti ty lázně?“

Natálie se krátce usmála, ale v jejím výrazu byla znát únava. „Lepší to je. Ne úplně stopro, furt to někdy zlobí, s tím jediným kloubem, co mě na palcu zostal, hýbu sotva do půlky, no cvičitelka řikala, že se to eště může zlepšit. Tam bylo moc fajn, u Aničky a Marwana. Klid, hodně cvičení, koupele… A též bylo hodně čas přemýšlet.“

„A Matouš?“ nadhodila Eliška s mírným úsměvem. „Ten se o tebe staral, že jo?“

Natálie sklopila oči k šálku: „Jo, byl úžasny. Byli jsme spolu každy den, procházeli po venku každy večer… Pomáhá mi to všecko zvladat. On je taká moja kotva. Su vážně moc rada za něho.“ Na chvíli se odmlčela. „Díky němu to dávam. Aj kvůli němu chcu hrat zas. Zatim to nedávam eště, neudržim nástroj, leda by mi ho někdo držel furt.“

„Naty, my jsme hlavně rády, že jsi zpátky,“ přerušila ji Eliška, aby se opatrně zeptala: „A víš co? Chtěly bychom, abys vystoupila na tom DiverCity. To je festival rozmanitosti, co plánujeme na podzim. Přišel s tím Jakub. Chceme, abys na něm zazpívala. Věř mi, ten festival by bez tebe nebyl úplný.“

Nikola přikývla: „A taky s Kubou sháníme někoho na panel o migraci. Kdybyste s Matoušem mohli přemluvit i ty dva, co jste u nich byli, bylo by to super. Nešlo by to bez vás.“

Natálie sklopila oči a zamyšleně se dotkla okraje šálku: „Já nevim. Po všem, co mi udělal? Fakt nemám chuť byt kdekoliv, kde je aj on!“

„Tohle přece není o něm,“ přerušila ji Eliška. „Je to o tobě. O tom, co jedině ty dokážeš předat. Lidi tě milujou, pamatuješ si Cejl? Ty ohlasy z posledního koncertu se souborem?“

Nikola dodala, měkčeji: „A taky je to symbolické. Že naše země, to není jen jedna barva, jeden jazyk. Že existuje spousta jiných úžasných barev a hlasů. Různých. Rozmanitých. A ty jsi jeden z těch, který by měl zaznít!“

Natálie chvíli mlčela. Kamarádky ji nechaly přemýšlet. Zazněl klapot lžičky o porcelán. Pak se pomalu nadechla: „Prostě ho nechcu vidět, chapeš? A Anička s Marwanem jsou v prvém řadě Matouše rodina. A oni musí rozhodnout. Nikoho přemlouvat nebudu.“

Eliška se natáhla přes stůl a stiskla jí ruku: „Ty jsi tak opravdová jinakost, žádné slovo na plakátě. Ty jsi její skutečný hlas. A my ti jen chceme pomoct, aby zazněl!“

„Naty, Kuba se vážně snaží! Chce se změnit. Toto má být jeho omluva tobě. Ví, že ti vzal příležitost. Tak ti teď vytvořil novou. Prosím tě, nedávej nám košem. Nemáš ani ponětí, jak moc ho to mrzí,“ naléhala Nikola.

„Vytvořil?“ zopakovala pohrdlivě Natálie, práskla lžičkou o podšálek a zvedla hlas: „A on jako co? On je Pánbůh? Nejprv mi neco vezme a pak mi jako laskavě udělá neco iné?“

Eliška zaťala zuby, ale zůstala klidná: „Nikdo ti nechce nic diktovat. Jen ti chceme dát příležitost, zajistit ti pódium. Po tom všem. Ne kvůli němu. Ale protože jsme tvoje kamarádky a vždycky budem.“

„Srandu děláš?!“ opáčila Natálie ostře. „Kdyby mu na tom fakt zaleželo, tak si mě nájde a omluví se sám! Nepošle to po vás! Já nejsu loutka do jeho divadýlka! A on neni spasitel světa!“ Potom práskla na stůl penězmi a vyskočila ze židle.

„Počkej, prosím! Neukvapuj se,“ podívala se na ni Eliška upřeným pohledem.

„On to ví, Naty,“ řekla potichu Nikola. „Ví, že to podělal. I že mu budeš těžko odpouštět. I my víme, že z naší strany se taky staly chyby. No kdyby ti to bylo úplně jedno, tak by tě to přece netrápilo ještě teď.“

Chvíli bylo ticho. Natálie zírala na svůj prázdný hrnek, jako by v něm hledala odpověď. Potom zašeptala: „Chtěla jsem s ním normální vztahy jak s kamošem na škole. Myslela jsem, že mě bere vážně. A on… mě smetl jak psa hovno z cesty. Pro podělany koncert, aby na něm hrál!“

„On to nechtěl, to jeho táta vše zařídil za jeho zády!“ bránila Jakuba Nikola.

„Nezájem! Rochnil se v tom taky! Tak ať si teď škubne protézou,“ vyjela po ní Natálie.

Eliška v tichosti znovu zatahala Natálii za ruku, aby se snažila udržet emoce na uzdě.

Nikola si s Eliškou vyměnila pohled, a pak, jemným tónem, jakoby mimochodem dodala: „A víš, že to plánujeme přímo na JAMU? V tom malým sále. Akusticky perfektní prostor, fakt krásný. Žádný školní jevišťátko. Bude to čest pro všechny účinkující. A jedinečný zážitek pro návštěvníky.“

Eliška přikývla a opřela se o stůl: „Pamatuješ, jaks o tom sále vždycky mluvila? Že by sis tam jednou chtěla zahrát? Kvůli zvuku, jak tam rezonuje? Říkalas, že harmonika tam zní jak varhany v kostele. Teď máš jedinečnou příležitost všem těm posměváčkům ukázat, co v tobě je.“

„Jo,“ kývla Nikola. „Teď tam zazní i tvoje píseň. Tvoje hudba. Dokážeš světu, že i holka jako ty taky může zpívat na JAMU a ne jen v Myšině nebo na Cejlu v kulturáku. Co když ten den právě přichází? Není to sice ročníkový koncert, ale kam se ten hrabe na tohle. Toto je větší. O dost!“

„A zasadíš se tím o nové, lepší, spravedlivější a otevřenější Brno. A Česko. A možná i svět,“ podotkla Eliška zasněně. Pak si ji změřila pohledem plným nikoli nátlaku, ale důvěry: „Naty, není to ničí dárek. Je to příležitost. Vystoupit. Ukázat, že i když tě kdysi sejmul, tak tě to nezlomilo. A že tvůj hlas si cestu vždycky najde. A odpovídající prostor taky. Zasloužíš si ho ty i všichni ostatní, co jsou jako ty. Marginalizovaní, vytlačovaní někam mimo.“

Chvíli bylo ticho. Natálie sevřela Elišce dlaň a chvíli jen vnímala její dotyk. Potom vzhlédla: „Na JAMU, jo? Fakt?“ řekla pomalu. „Na JAMU už nende hrat enom napůl.“

Nikola se rozesmála: „Hrálas ty vůbec někdy jenom napůl?“

„A právě proto,“ dodala Eliška jemně, „je důležité, aby ses postavila zpátky na to pódium. Tentokrát za sebe. Ne kvůli Jakubovi. Kvůli sobě a svým lidem. Aby sis vzala zpátky, co ti patří.“

Natálie pomalu zavřela oči. Po tváři jí střídavě proběhl hněv, bolest a touha kamarádkám zase věřit. Po chvíli oči znovu otevřela: „A co když to nedám? Co když mě znova někdo podrazí nohy těsně před cíl? Co když zase někdo přinde a řekne, že nejsu dost dobrá?“

„To se stát nemůže. A i kdyby, postavíme se za tebe. Tentokrát jsme totiž přímo v týmu organizátorů i my,“ pronesla Nikola tiše, ale neochvějně. „Nejsi sama. Máš nás.“

Natálie seděla tiše. V kavárně to mezitím ztichlo, venku padal svěží večerní chlad. Chvíli jen dýchala, jako by sbírala odvahu. Potom se tiše, váhavě zeptala: „A kdy?“

Eliška se usmála, vítězně a s úlevou: „Za měsíc a tři týdny. Za čtrnáct dní je první zkouška. Už máme zarezervovaný sál na JAMU.“

„Tak eště si to promyslím,“ pronesla nakonec Natálie. „Žádný kumbál, žádná tichá vsuvka, jo? Pokud do toho du, tak pořádně a nadoraz.“

Eliška i Nikola se na sebe podívaly, jako by rozdýchávaly náročný maraton.

„Tohle bude jízda,“ řekla Eliška.

Natálie se konečně usmála: „Dobře. Ale enom pro vás. A že si fakt přeju, aby všecko raz fungovalo inač.“

Když se večer vrátila domů, čekala ji v kuchyni vůně zapečených těstovin a šramot příborů. Vanesa si vesele vykládala s tátou o prvním dni ve škole a Marika zrovna sklízela ze stolu. Matouš seděl na zápraží s hrnkem čaje a notebookem, ale jakmile uslyšel zabouchnutí dveří, hned vstal.

„Tak co holky?“ zeptal se s úsměvem. „Udobřily jste se? Nějaké novinky?“

Natálie si sundala batoh, přehodila ho přes židli a chvíli mlčela. Pak se posadila naproti němu: „Chcou, abych zpívala na festivalu. Na JAMU.“

Matouš zamrkal: „Na JAMU?“ Hvízdl tiše. „To už není jen tak. To je pocta.“

„Doležal to vymyslel jako omluvu, on je teď Nikoly frajer,“ pronesla tvrdě a skousla ret. „No hlavně to táhnou holky. Organizačně. Hlavně kvůli nim o tom přemýšlim.“

Marika u dřezu poslouchala. Pak vstoupila do místnosti a bez varování objala Natálii zezadu. „Zlatenko… zváž to. No len ak to chceš ty sáma, Ružičko. Ne pro ňho, ani pro nikoho iného.“

„Já bych mu po tom všem na tu jeho jamu zvysoka nasral,“ podotkl František ležérně. „za rovnakou hoďku hračky v Myšině maš zarobene až do budúce neděle.“

Vanesa vyskočila ze židle: „Naty bude v televizi?!“

„Né. V televizi né, pusinko,“ usmála se Natálie a pohladila sestru po vlasech. „Enom na pódiu. Na škole, kde zpívaji fakt dobří. Koncem října.“

Matouš k ní natáhl ruku a jemně ji vzal za dlaň: „Víš, já tě tam vidím. I když už tam nebudu. Ne kvůli Doležalovi. Ne kvůli omluvě. Ani kvůli holkám. Kvůli tobě. Protože si to zasloužíš. Ty tam patříš.“

„Takže mám?“ zašeptala.

„To si musíš zvážit sama,“ zasmál se František, „či ti stojijou za to.“

Natálie se na všechny dlouze podívala, pak se podívala ke stropu, zavřela oči a zhluboka se nadechla. „Tak jo. Ale moja píseň. A můj příběh.“

Matouš přikývl a usmál se: „Jinak jsme to ani nečekali. Tak rád bych tam byl s tebou!“

Později večer, když dům utichl, seděla Natálie s Matoušem na zápraží, každý s hrnkem čaje v dlaních. Vzduch voněl vlahým zářijovým večerem a ze zahrady se nesl tichý šramot drobného zvířectva.

Matouš se zadíval do dálky a pak znovu na Natálii: „Takže jim zbývá ještě panel o migraci?“

„Jo, holky chtěly poprosit Marwana a Aničku, či by nepromluvili. Prej jich příběh může lidem řict neco.“

Matouš chvíli mlčel. „A tys řekla?“

„Že jich nebudu doprošovat. Ani přemlouvat. Že musí rozhodnout sami.“

Matouš přikývl: „To je fér. Ale myslím, že kdyby věděli, že nejsi jen účinkující, ale i součást týmu organizátorů, možná by to vzali.“

„Nechcu, aby si připadali jak zviřátka v ZOO,“ zavrčela tiše Natálie.

„Oni mají co říct. A kdy jindy to může zaznít, když ne teď? Navíc Anička je silná a umí mluvit. Víš sama. A Marwan by možná rád vyslal vzkaz.“

Natálie se dívala na měsíc, který se částečně skrýval za větvemi hrušně: „Myslíš, že je to bezpečne pro něho? Vystoupit? Před lidima?“

„Bezpečné není nikdy nic, co má smysl,“ řekl Matouš tiše. „Tentokrát je nenecháme samotné.“

Natálie se opřela o jeho rameno. Chvíli se jen dívala do noci, než dodala: „Dobre. Ale nebudem na ně tlačit. Musijou chtět sami.“

„Přesně tak,“ přikývl Matouš. „Ne kvůli festivalu. Ale kvůli nim. Aby svět slyšel i jejich příběh.“

Toho teplého večera to na dívčím internátě v Černých Polích hučelo jako ve včelím úlu. Kufry, igelitky, přepravky s jídlem od maminek a babiček. Nervozita, zvědavost, přetvářka i ticho, když se některá z nově příchozích rozkoukávala, kde že bude následující dny doma.

Veronika stála u jedné z postelí v menším dvoulůžkovém pokoji v prvním patře a snažila se nasoukat o číslo menší prostěradlo na matraci. Sklonila se, tričko se jí vyhrnulo nad pas, brýle sklouzly na špičku nosu. Zatlačila je zpátky a koutkem oka sledovala dívku, která si právě vybalovala na druhé posteli. Byla asi o půl hlavy vyšší než ona, štíhlá, zrzavé vlasy stažené do culíku, černé domácí kalhoty a krémové značkové tričko. Všechno barevně dokonale sladěné. Dražší batoh. Kožený diář. Sebevědomí jako z reklamy.

„Ahoj,“ řekla rusovláska a natáhla ruku přes rám postelí. „Markéta. Šrámková. Z Brodu. Havlíčkova.“

Veronika zaváhala, rychle otřela ruku do tepláků a přijala stisk. „Veronika. Ráczová. Z Břeclavi.“

„Aha, Břeclav… tudy jsme v zimě projížděli vlakem cestou do Rakouska do Alp,“ poznamenala Markéta s mírně odtažitým, trochu lhostejným, ale ne nepřátelským tónem.

Veronika jen přikývla, přitáhla si brýle výš a sedla si na postel, aby z batohu vytáhla složku s rozvrhem. Nervózně si hrála se zipem. Vnímala, že je trochu plnější postavy a rozhodně ne tak atraktivní a „in“ jako její nová spolubydlící.

„Ty studuješ co?“ zeptala se Markéta překvapeně a udiveně, když rovnala oblečení do skříně podle barev.

„Zdravku. Na sestřičku,“ odpověděla Veronika a ztichla.

„Aha. Já jsem na obchodním lyceu. Máma má papírnictví, táta dělá u soudu žalobce. Taky chci pak na práva.“

Veronika jen tiše přikývla. Chvíli bylo ticho, než otevřela menší igelitku a nejistě ji položila mezi ně: „Mám bonbošku, chceš?“

Markéta se zarazila, krátce se na ni podívala a pak se usmála o něco upřímněji: „Dík. Já mám v batohu jen tatranku, ale bonboniéra, to je jiný level.“

Veronika se uvolnila. Trochu nesměle se zasmála: „Od mamky. Nabalila mi ju. Vozí jich taťka, z Turecka. On je kamioňák. A mamka dělá na nádraží. Bratránek řikal, že na internátě si tě zapamatujou, když doneseš něco sladké.“

„Tak to ví, co dělá,“ řekla Markéta a natáhla se pro pralinku. „Snad spolu vyjdeme.“

„Jo,“ odpověděla Veronika tiše, ale s opravdovým úsměvem. Poprvé ten den jí přestalo být těžko od žaludku.

O pár minut později někdo zaklepal na dveře. Markéta si automaticky uhladila culík a Veronika vstala, aby otevřela.

Za dveřmi stála vychovatelka s tím, že na ně dole na vrátnici čekají nějací dva chlapci a nesou něco Veronice. Od tety z Oslavan. Veronika sešla po schodech a Markéta ji s odstupem následovala. A potom je spatřila.

Jeden z nich, štíhlý, s ostře řezanými rysy, krátkými nagelovanými černými vlasy a černou mikinou s kapucí, se opíral o zárubeň a usmíval se s lehce drzým výrazem. Vedle něj postával obrovský hromotluk s velikou hranatou hlavou, pihovatým obličejem, ryšavými vlasy a malýma očima, které jako by pořád hledaly, na co se zaměřit.

„Servus, Verčo,“ začal ten štíhlý. Natáhl ruku s bedýnkou, ve které se pod utěrkou lesklo ovoce ze zahrady. „Mamka řikala, ať vám to tu aspoň trocha osladíme.“

„Jáj, dík!“ rozzářila se Veronika. „To je moc milé. Poďte klidně dál na chvilku.“

David vešel první, rozhlédl se po vstupní hale a jeho pohled se okamžitě zastavil na schodišti. Na Markétě. Jen těžko mohl skrýt své okouzlení jejím elegantním postojem a půvabnou tváří, lemovanou prameny rudých vlasů.

„Ahoj, já su David,“ představil se a přitom se opřel o zábradlí jako by nic.

Zvedla hlavu, trochu překvapeně, ale s mírným úsměvem: „Markéta. Těší mě.“

„Ste spolu na pokoji?“ zeptal se David a přejel očima od Markéty k Veronice.

„Jo,“ odpověděla Veronika, a i když se snažila znít klidně, zrudla, protože i ona cítila něčí pozornost i na sobě.

Tomáš mezitím postával u dveří se svýma obrovskýma rukama v kapsách. Jeho oči však už dávno zkoumaly Veroniku. Chvíli ji pozoroval, jak si přebírá ovoce, načež nesměle prohodil: „Zítra ti donesu zas já naše hrušky, chceš?“

Veronika se na něj nejistě, ale přívětivě usmála: „Možná. Díky.“

David zatím pokračoval v očividně nevyžádané konverzaci s Markétou: „Takže lyceum? To musí byt těžký. Mě by z toho hráblo.“

„To by ses musel nejdřív hodně učit, aby ti pak z toho mohlo hrábnout,“ opáčila Markéta bez mrknutí oka.

David se rozesmál: „Pěkně ostrá hned napoprve. To mám rád.“

Veronika se zasmála taky, poprvé uvolněněji.

Tomáš se ještě chvíli neúspěšně pokoušel navázat kontakt s Veronikou, zatímco David už stihl Markétě podstrčit utržený papírek s číslem: „Kdybys někdy zabloudila do špatný čtvrti a potřebovala zachránit.“

Markéta si papírek přehnula a schovala mezi stránky diáře. Jen se ušklíbla: „Spíš kdybych potřebovala volat kluka, co machruje, jak je nebezpečnej, a přitom nosí v tašce jabka.“

David se naposledy zasmál, mrkl a zmizel i s kamarádem za vrátnicí.

Chvíli bylo ticho. Veronika se natáhla pro jedno jablko a zkoumavě si ho prohlížela. Markéta ještě chvíli zírala na dveře a pak si sedla na postel.

„Máš dobře drsného bratránka,“ poznamenala.

„Jo,“ pousmála se Veronika. „David je fakt fajn. Jen trochu magor.“

„To jsem si všimla,“ řekla Markéta a kousla do bonboniérové pralinky. „Ale má šmrnc. A ten golem, ten jeho kámoš, to je takovej roztomilej ťunťa. Jak veliký nemotorný bernardýn, co neví, jestli má na tebe štěkat nebo se před tebou vyvalit břichem nahoru.“

„Jo, to jim je soused. Brázda odnaproti, takový oslavanský Forrest Gump v XXL velikosti,“ usmála se Veronika.

Markéta si ji krátce prohlédla. Možná jí v tu chvíli došlo, že ta nesmělá dívka v tlustých brýlích má přeci jenom něco v hlavě.

Cestou zpátky šlapali David a Tomáš v podvečerním šeru podél tramvajové trati. Vzduch začínal vonět podzimem a nad hlavami se pomalu rozsvěcela první pouliční světla.

David šel s rukama v kapsách, na tváři ten svůj lehce rozchechtaný, spokojený výraz: „Tome, more, ta Markéta… to je fakt kočka. Jak z katalogu. A jak mě sjela? To bylo vážně sexy. Jakože hneď víš, že nende s každým.“

Tomáš zabručel něco nesrozumitelného a přehodil si kapuci přes hlavu.

„Myslíš, že bych moh třeba říct Verči, ať ju trocha postrčí?“ pokračoval David. „Že by jí tak jako nenápadně naznačila, že bych měl zájem. Třeba pozvat ju někam. Do kina. Či aspoň na vafle. Na Zelňák.“

Tomáš si odkašlal: „Beztak jí chceš enom čumět na nohy. Na to nemosíš do kina.“

David se rozesmál: „Viděls někdy takovou kost, more? Pochybuju.“

Chvíli šli mlčky. Pak Tomáš prohodil: „No Verča je též dobrá čajka. Taká normální. Má sice větší prdel, ale zato moc hezké oči. Také upřímné.“

David se zarazil a zpomalil krok: „Ty demente, došlo ti, že je to moja sestřenica?“

„Fakt?“ Tomáš se zarazil. „Ahá ...“

„Jo. Tak bacha. Zas jako… chápu tě. Ona je zlatá,“ dodal David, tentokrát bez rýpnutí, spíš smířlivě. A pak si do něj přátelsky žďuchl ramenem. „Jestli na ňu šahneš, dupnu ti na hlavu!“

„Já o nic neusiloval!“ bránil se Tomáš, ale trochu se červenal až po uši.

„Jasné, Brázda,“ uchechtl se David a zase zrychlili.

Krátce poté v potemnělých ulicích u kampusu v Bohunicích vytáhli z batohu stříbrný sprej a sadu samolepek. Akce byla rychlá a tiše sladěná. U tramvajové zastávky přelepili billboard banky textem: „Život na dluh je otroctví“ hned vedle sloganu „Vaše budoucnost, naše jistota.“

O kousek dál přestříkali obrovský banner na developerský projekt: „Luxusní byty pro náročné“ na „Bydlení pro bohaté, exekutor pro ostatní.“ Poslední zastávka byla šedá zeď podchodového tunelu, na kterou David naskicoval výraznými tahy: „Nejsme zboží. Nejsme chyba v systému.“ A jako vždy neopomenul svůj podpis „OP.“

Tomáš se rozhlédl, chvíli nervózně, ale pak jen krátce pokýval hlavou: „Toto uvidijó. Určitě!“

„Svět se nezmění, když budem držet hubu. Ať se aspoň začnou ptát,“ odpověděl David.

Pak zmizeli v temnotě noci.

Jednoho zářijového dopoledne seděla Danuše v kavárně nedaleko Karlova náměstí, elegantně, ale neokázale oblečená, s pečlivě vyčesaným drdolem. Před sebou šálek horké kávy, vedle něj notýsek s několika úhlednými poznámkami. Přemysl Čech přišel s mírným zpožděním, jako obvykle, ale s širokým úsměvem.

Přisedl, sundal si sako, upravil si manžety a naklonil se nad stůl: „Omlouvám se, Danuše, sněmovní jednání se protáhlo. Ale věci se hýbou. A právě o tom jsem s vámi chtěl mluvit. Svornost se rozhodla sestavit samostatný volební tým pro nadcházející volby. A co je důležitější, na jaře chceme nominovat silného kandidáta do Senátu za břeclavský volební obvod. A mně napadlo, že byste to mohla být právě vy.“

Danuše ztuhla, mírně nakrčila obočí a na okamžik se zadívala ven oknem. Pak se znovu podívala na něj: „Myslíte to vážně? Já? Do Senátu?“

„Víc než vážně,“ přikývl Přemysl. „Jste autentická, máte příběh. Učitelské zázemí, sociální cit i vizi. A především – lidé vám věří. Vás znají. Hlavně díky blogu. Potřebujeme hlas, který nebude znít jako marketingová figurína. Vy mluvíte jazykem lidí. A víte, o čem mluvíte.“

Danuše chvíli mlčela. V hlavě jí běžely obrazy školy, žáků, sborovny i starého dvorku v Lednici. „Ale přece… nemám tým. Nemám prostředky. Nemám ani čas. Ani nevím, jak bych to vše zvládla,“ vydechla upřímně.

Přemysl si upravil manžety: „Tým vám pomůžeme postavit. Svornost vás zaštítí jako nezávislou kandidátku s naší podporou. Nástroje, know-how, PR, kontakt s voliči. Ale hlavní zůstane na vás. Musíte to být vy. Ne značka, ne strana. Jen Danuše Vaculíková.“

Její prsty se mimoděk dotkly ouška šálku. Pak si náhle vzpomněla. Na klíče, které stále ležely ve starém šuplíku u ní doma. Na zápisy z dědického řízení po švagrovi. Dům v Nejdku. Už léta prázdný, neudržovaný. Stále patřící manželovi.

„Možná bych jeden způsob měla,“ řekla pomalu, skoro pro sebe. „Financování. Asi bych mohla prodat jednu nemovitost. Starý dům po švagrovi. Už dlouho nás tíží.“

Přemysl se na ni podíval s úsměvem, ale bez triumfu. Věděl, že právě to je její styl. Odhodlání, které vychází z ní samé. Ne z nátlaku. „Víte, Danuše,“ řekl tiše, „někdy stačí jediný člověk, který nezaváhá.“

Danuše se napřímila, podívala se mu do očí a pak jen klidně, ale pevně odpověděla: „Tak dobře. Ale pod jednou podmínkou.“

„Jakou?“

„Žádné řeči o spasitelích ze Svornosti. A žádné poradce, co si myslí, že regiony a moravské pohraničí jsou podřadná kategorie. Jestli to mám dělat, tak s čistým svědomím. Pro lidi. A s nohama na zemi.“

Přemysl přikývl: „Tak, jak to děláte vždycky. A přesně tohle my potřebujem.“