Neslyšitelní (51)

Danuše vešla do domu a okamžitě ji udeřil známý, těžký pach: směs cigaret, starého alkoholu a zatuchlých koberců. V obýváku, zataženém jako obvykle, seděl Miloš v teplácích, s nohama na stole a poloprázdnou lahví pod televizí. Na obrazovce tlumeně běžely zprávy. Už dávno je nevnímal.

„Zase jsi doma dřív? Zase ideš od fízla?“ poznamenal rezignovaně a už bez jakékoli dávky agrese, aniž by se na ni vůbec podíval.

„Potřebujeme si promluvit,“ řekla Danuše klidně a udělala si pohodlí. Nepřeháněla to ani s autoritou, ani s argumenty. Už dávno ani nemusela. Ten vrak, co z Miloše zbyl, bylo potřeba jen dovedně navigovat mezi útesy, aby se nerozpadal rychleji, než bylo záhodno.

„Dům v Nejdku. Po tvém bratrovi. Celé roky tam beztak jen chátrá. Přitom by za něj ještě něco bylo. Mildo, ty víš, že peníze potřebujeme,“ spustila.

Miloš se pomalu otočil. Oči měl podlité a unavené: „A co já s tím?“

„Prodáme ho. Na co nám je? Já nemám čas se starat o barák navíc. Ty nezvládáš ani ten náš.“

Ztichl. Napil se piva, jehož chuť si už ani nedokázal užít.

„Nevim… možná bych si tam eště jednou zajel. Pryč od všeho. Pryč od tajných. Na ryby. S Matesem.“ pronesl dávno vyhořele. Sám dobře věděl, že syn je pryč a on se už nikdy nikam nevydá.

„Matouš od nás utekl za těma cikánama. Odkopl tě. Takto to aspoň prodáš slušným lidem a z domu, kde zůstaly tvoje vzpomínky, nebude jejich líheň.“

Znovu se napil: „A co z toho mám já?“

„Klid. A peníze, samozřejmě, aby sis je mohl užít. Jen to potřebuju přepsat na sebe. Vyřešit to rychle. Mám slibný kontakt na špičkovou pražskou realitku. Známí mi s tím pomůžou.“

„A mě je to jedno. Když už tě to tak bere… Aspoň se budu mět za co ožrat do němoty a nebudu myslet na to, jak se mi pořád kurvíš s fízlama. Už nebudu myslet vůbec na nic,“ zamumlal a dopil.

Když o několik dní později podepisoval darovací smlouvu, ruka se mu mírně třásla. Ten třes měl už od jara. Nebyl z emocí, ale z přemíry alkoholu. Danuše ho sledovala. Ne nenávistě, jen lhostejně. Bez lásky i bez soucitu. Obojí dávno zmizelo v propasti času.

„Tak máme zelenou,“ ozvala se Danuše do mobilu, když se o pár týdnů později vrátila z katastrálního úřadu. „Mám barák přepsaný na sebe. Můžeme jednat.“

Na druhé straně se ozval Přemysl Čech: „Skvělá práce. Zavolám švagrovi. Největší realiťák v Praze, ale má pobočky i v Jihlavě a ve Znojmě. Jmenuje se Aleš Koller. Dělá to rychle, ale čistě. Podnikatel, filantrop, ví, co dělá. Řeknu mu, že se ozvete.“

„Děkuju, Přemysle. A doufám, že nebudu litovat,“ řekla tiše Danuše.

„Vy litujete málokdy. Jen do toho.“

S Milošem to šlo od desíti k pěti. V práci už dávno dostal výpověď a víc než dva měsíce trčel na nemocenské. Jednoho večera ho Danuše našla zhrouceného, pomočeného a pokáleného na podlaze v obýváku. Vedle něj ležela odhozená rozmlácená prázdná lahev od svatovavřineckého. Jeho cákance po stěnách a koberci vypadaly hrůzostrašně jako stopy krve. Snažila se Miloše probrat a posbírat. Ale on jen bezvládně ležel dál.

„Jsou tu zas … sledují mě… stojí pod oknem … ryjou po zahradě ... Mates je pryč… všichni jsou pryč,“ mumlal nesouvisle a úplně z cesty.

„Mildo, proboha!“ vykřikla Danuše a pokusila se ho znovu zvednout. Nešlo to. Byl tak těžký. Zavolala sanitku.

Když ho odváželi, stála ve svém prázdném domě a cítila, jak se jí osobní život, který si tak pečlivě budovala, úplně rozpadl pod rukama. Hlavou jí probíhalo vše, co vedlo k této chvíli. A poprvé si musela přiznat, že v reálném světě zůstala sama. Úplně sama.

Nejprve napsala synovi krátkou, úsečnou zprávu na mobil: „Přivedl jsi svého otce do blázince. Právě ti sanitka odvezla tatínka. Gratuluji.“

Potom si sedla k počítači a na svůj blog napsala: „Kolik let nás ještě budou trestat za to, že se narodíme jako slušní Češi? Kolikrát ještě uvidím, jak nepřizpůsobivá, chronicky nezaměstnaná s pěti dětmi, dostane větší dávky, než má nemocenskou můj dlouhodobě nemohoucí manžel, ačkoli dřel celý život denně devět, deset, ba i dvanáct hodin ve fabrice? Spořádané lidi ždímají a zašlapávají až na samé dno, zatímco nepřizpůsobiví si z našeho systému udělali dojnou krávu. Jak dlouho ještě? Pomáhejme našim slušným Čechům, těm, kteří si pomoc zaslouží. Ne parazitům, kteří naší kozí dobroty zneužívají, nic neposkytují, vysávají náš stát a jen stále něco vyžadují po nás!“

Danuše dorazila na další pražské setkání s předstihem. Seděla u zadního stolu, elegantní jako vždy. Světlý kostým, decentní náušnice, rudě nalakované nehty. Na stole měla rozložený zápisník, vedle sklenku minerálky a horkou kávu. V hlavě jí ještě rezonovala slova z posledního blogového příspěvku. Měl stovky sdílení. Ale na sociálních sítích se objevila i první ostrá kritika. Nějaký mladší liberál.

O tři minuty později vešel Přemysl a s ním i muž, kterého bylo těžké přehlédnout: vysoký, tmavovlasý, v dokonalém černém saku s vínovou podšívkou, šedé pouzdrové brýle a boty s jemnou patinou. Usmíval se bez přehánění, s výrazem člověka, který je zvyklý, že se dveře před ním otevírají samy.

„Danuše Vaculíková? Aleš Koller, těší mě,“ podal jí ruku. „Tady Přemek o vás mluvil jako o ženě, která ví, co chce. To bývá v politice i realitách výjimka.“

Danuše vstala, stiskla mu ruku a mírně se pousmála: „Já vím hlavně to, co už nechci.“

„To bývá někdy i důležitější,“ uznal Koller a usedl.

Objednal si krátké espresso, aniž by se podíval do menu, a okamžitě otevřel složku s dokumenty.

„Takže máme dům v Nejdku. Poslední přestavba ze sedmdesátých let, přízemní, samostatně stojící, starší zástavba, ale solidní nosné zdi. Částečně podsklepený. Plynový kotel, akorát nefunguje. Zahrada s vinohradem, zarostlá, ale velká. Víceméně ideální objekt pro rekonstrukci. Lidi to teď berou. I dál od krajských měst.“

„Potřebuju to rychle,“ řekla Danuše. „A s čistým štítem. Nechci žádné podrazy. Ani spekulanty, co si z toho udělají sklad pro kšefty.“

Koller přikývl: „Rozumím. Vyděláme a bez špíny. Ostatně, tady Přemek by mě nevolal, kdyby nešlo o férovou zakázku. Já neprodávám cihly. Já spojuju lidi s místem, kde chtějí znovu začít.“

Danuše se zadívala z okna: „Já taky chci začít znovu. Ale trochu jinak. V senátu.“

Přemysl celou dobu uznale kýval, usmíval se a mlčel.

Aleš se usmál: „Výborně. O to větší motivace. Už mám na dům dva zájemce. Jedna mladá rodina z Plzně, děti krajské dvojky Svornosti. Druhý je sympatizant. Architekt, co hledá chalupu. Udělám to diskrétně. Nemusí ani projít veřejná nabídka. Bez hypoték, bez rizik.“

„Nechá vás z toho vyjít s penězi, které pokryjí minimálně čtyři měsíce intenzivní kampaně,“ dodal Přemysl.

„A kdy?“ zeptala se věcně Danuše.

„Návrh smlouvy bude připraven do týdne. Prohlídky zvládneme ve dvou dnech. A pokud kývnete, máte peníze na účtu do tří týdnů.“

Danuše přikývla: „Dobře. Pojďme to spustit. Až budete mít první zpětnou vazbu od zájemců, chci být u toho.“

Koller vstal, znovu jí potřásl rukou a mírně sklonil hlavu: „Jedeme naostro.“

„A věřte mi, nebude to poslední příběh, který spolu otevřeme,“ dodal Přemysl.

Ten večer měla v hotelu Claris, jen zastávku od Václavského náměstí, proběhnout tisková konference strany Svornost před nadcházejícími parlamentními volbami. Kamery už běžely, světla reflektorů osvěcovala podium, na kterém stála modrobílá plátna s logem Svornosti – stylizovaný lev, pevně svírající trojici svázaných prutů. Pod tím heslo: „Národ svorně.“

U pultíku stál Přemysl Čech. Na sobě sako bez poskvrnky, červená kravata, ruce volně opřené o desku řečnického stolku. V očích ten známý lesk, něco mezi svatým přesvědčením a pečlivě řízenou pózou. V první řadě seděla i Danuše, decentně bokem mimo hlavní záběr, mezi poradci. Nedaleko byl připraven i Libor Chalupa, nyní už stálý redaktor zpravodajského portálu PrávěTeď.CZ, se samolibým výrazem, že je u toho.

„Dámy a pánové,“ začal Přemysl. „Vstupujeme do rozhodujícího období. Naše republika stojí před rozcestím. Máme na výběr: buď podlehneme diktátu globalistů, woke chaosu a rozkladu národa, anebo se tomu všemu postavíme. Jako jeden národ.“

Kamery cvakly. V sále to šumělo.

„Vždy, když bylo nejhůř, když naši předkové čelili cizí nadvládě nebo temnotě totality, vždy si vzpomněli na starou pravdu: že jeden prut zlomíš snadno, ale svazek prutů nezlomíš nikdy. Jak říkával už před mnoha staletími můj jmenovec, kníže Přemysl, svým synům, když jim rozdal tři pruty: „Jednoho po druhém zvlášť vás mohou zlomit snadno, ale když budete držet pospolu, všechny tři“ - a dal jim každému postupně zlomit tři pruty zaráz - „vás zlomit nedokážou …“

Na chvíli se odmlčel. Novináři se zarazili a těch pár sečtělejších se začalo trapně uculovat.

Danuše, aniž by zvedla oči od poznámek, prohodila polohlasem: „To byl Svatopluk, Přemku.“

Přemysl se zarazil, ale bleskově se zase vzpamatoval: „No, na tom přece nesejde,“ zazubil se a natvrdo rozesmál část přítomných novinářů. „Podstata je jasná. V jednotě je síla. A právě tu dnes naše společnost potřebuje ze všeho nejvíc.“

A pokračoval dál. Mluvil o „rozvratu hodnot“, o „systému, který odměňuje flákače a trestá poctivé,“ o „migrantech, kteří berou českým lidem práci i pocit bezpečí,“ o „nepřizpůsobivých, co zneužívají dávky“ a nakonec i o „politických parazitech z protičeských neziskovek, kteří pod záminkou dobra ničí naše rodiny, naše děti i náš jazyk a kulturu.“

Libor Chalupa pokýval hlavou a poznamenal si něco do bloku. Pak si Danuši opatrně přeměřil pohledem. Její kamennou tvář si pamatoval už z dřívějška.

Danuše věděla, že ač je její role zatím v pozadí, po boku Přemysla, až přijde senátní kampaň, dokáže možná víc.

Na závěr Přemysl zvedl ruku a zvolal: „Český národ je národem paměti. My nezapomínáme. My jsme tady doma!“

Potlesk. Stále víc kamer, stále víc mikrofonů.

Danuše vstala a šla s ostatními k focení. Koller už někde vzadu vyřizoval telefonát se zájemci o dům v Nejdku. Když se rozeznělo klapání clon, pohlédla Danuše klidně do objektivů. Tvář klidná, uhlazená. V sále bylo slyšet jen šustění notýsků a bzučení elektroniky.

Ředitel konzervatoře Fuchs seděl za svým masivním psacím stolem, obklopený knihami, partiturami a notně zažloutlými programy ze školních koncertů let minulých. Byl to typ kantora, co ještě pořád nosil kravatu, i když půlka sborovny to už dávno vzdala. Na stěně visel portrét Leoše Janáčka, pod ním dva diplomy a na polici sbírka podepsaných CD bývalých absolventů.

Telefon zazvonil. Podíval se na displej, zamračil se a po krátkém váhání ho zvedl: „Fuchs, prosím.“

„Tady Roman Doležal,“ ozval se hlas, sametově klidný, s podtónem chladné dominance. „Rád bych si znovu promluvil o festivalu DiverCity. Je to projekt mé ženy a mého syna Jakuba. Vašeho nejtalentovanějšího akordeonisty. Už dříve jsem vyjádřil své přání, aby ho škola oficiálně zaštítila.“

„Ano, pane Doležale, hovořili jsme o tom. A už jsem vám vysvětlil, že podpora podobné akce ze strany konzervatoře není možná. Nejde o hudební projekt v pravém slova smyslu. Je to politicky zabarvená iniciativa. A škola má být apolitická. Učím tu celé roky. Jako ředitel mám své zásady.“

„Jistě, pane řediteli,“ řekl Roman plynule. „Ale já mám pocit, že tu možná nejde jen o školu. Ani jen o principy. Možná jde taky trochu o osobní reputaci. A o to, co se člověku může stát, když odmítne podat pomocnou ruku vlastnímu synovi. A manželce. Dalo jim tolik práce to zorganizovat.“

„Při vší úcte, pane Doležale,“ odsekl Fuchs, „nejsem zodpovědný za to, že vaše rodina organizuje… kulturně-sociální performanci, nebo jak tomu říkáte. Já vedu školu. Ne klub anarchistů.“

„Doba se mění. To je přesně ten tón, Jaromíre, co z vás jednou udělá ředitele bývalého,“ odpověděl Roman a dál hovořil klidně. „Mimochodem, zdalipak víte, ke komu si Marta, vaše paní, podala žádost o rozvod? JUDr. Kristýna Neumannová. Možná vám to jméno nic neřekne. Je to nejvyhlášenější brněnská rozvodová právnička. Dost radikální feministka. A Neumannová chodí už pár týdnů na tenis s jistou paní Klárou Doležalovou. Ano, správně, s mou ženou.“

Fuchs se prudce nadechl, ale nepromluvil.

Roman pokračoval, jeho hlas ještě měkčí: „Víme, pane řediteli, že máte moc krásnou, útulnou chatu kousek od Tišnova. S pěkným pozemkem. Vím, jak moc milujete zahrádkaření. A taky víme, že vaše žena se po vaší poslední hádce u paní doktorky zmiňovala o tom, že by z toho rozvodu mohla chtít i něco víc. Víte, jak to s naštvanými paničkami u rozvodu chodí. Na začátku je to jako vlahý letní vánek. A nakonec? Jak tornádo. Berou auta, domy, někdy i pozice a třeba i životy.“

Ticho. Fuchs polkl: „To je výhrůžka?“

„To je rada od starého přítele, co miluje řád a harmonii. A nerad vidí, když se rodiny úplně rozpadnou a ti, co se dřív milovali, se začnou k smrti nenávidět. Pouze vám navrhuju: Jeden festival, jedna oficiální záštita od školy. Můj syn je výjimečný talent a naše rodina škole pomáhá, jak jen může. Dlouhé roky. Můžete říct, že jste to povolil jako gesto důvěry ve svobodu kulturního projevu.“

„To je cynické.“

„To je realita. Jak se říká: „Co tě nezabije, to tě posílí.“ A přece byste nechtěl, aby vás smetl hurikán Marta. Zdá se, že jí nyní zmítají silné poryvy hněvu.“

Fuchs odložil sluchátko a chvíli jen seděl. Tvář měl ještě zsinalejší než ráno. Pak se podíval na seznam interní korespondence a otevřel okno textového editoru v počítači. Začal psát: „Konzervatoř tímto poskytuje oficiální záštitu festivalu DiverCity. Jako gesto podpory otevřené společnosti, v rámci mezikulturního vzdělávání a boje proti všem podobám nenávisti a diskriminace. Z hlediska interní etiky jde o výjimku, nikoli o precedens.“

Klára Doležalová seděla v kavárně na Kounicově, když jí přišel e-mail od ředitele konzervatoře. Otevřela ho na mobilu a na tváři se jí objevil ten tichý, sevřený úsměv, který si schovávala na chvíle malých vítězství. Její oči ale zůstaly klidné, tak jako vždy, když šlo o strategii. Dopila zelený čaj, zaklapla pouzdro od tabletu a zavolala synovi: „Kubi? Mám pro tebe skvělou zprávu. Pan ředitel se rozhodl. Škola poskytne festivalu oficiální záštitu.“

Na druhé straně bylo nejdřív ticho. A pak vydechnutí: „Cože? Fakt?“

„Ano. Přímo napsal, že je to v rámci podpory otevřené společnosti a kulturního dialogu. Sice dodal, že to není precedens, ale koho to zajímá. Máš to potvrzené černé na bílém. A ty si teď rozmysli, co s tím uděláš.“

„Mami, díky. Fakt díky! Dokázali jsme to,“ řekl Jakub a v hlase mu poprvé po dlouhé době zněla opravdová radost. Zavěsil a okamžitě otevřel skupinový chat s Nikolou a Eliškou.

Jakub: „Holky! Mám horkou novinu. Fuchs couvnul. Konzervatoř oficiálně podpoří DiverCity. Máme záštitu. Jsem v šoku.“

Eliška: „COŽE??? ???????????? JAKS TO DOKÁZAL???“

Nikola: „Ty kráso. Já tomu stále nevěřím. Fakt to potvrdili? Kubo, to je epický!“

Jakub: „Jo. Je to tam. Ještě včera ne, dneska už jo. Asi si to někdo rozmyslel :)).“

Nikola: „To je fuk. Hlavně že to JE.“

Eliška: „Takže… naše zpěvačka z JAMU už má kde zpívat ???? A konečně jim všem ukážeme, že to jde!“

První zkouška festivalu DiverCity se konala v provizorním prostoru sdíleného kulturního centra. Oprýskané stěny, těžké závěsy, staré dřevěné pódium s mírným náklonem. Vzduch byl zatuchlý, ale plný očekávání. Atmosféra nervozity, ale i zvědavosti.

Natálie vešla bokem, neslyšně, jakoby jen pozorovala. V květované sukni, jednoduché halence a se sešitkem v ruce. Uvnitř nervózní. Nebyla si jistá, proč na to vůbec kývla.

Jakub přebíhal od stolku s programem k malému mixážnímu pultu a zpět. V šedé značkové mikině a ošoupaných, ale luxusních teniskách působil spíš jako technik než jako hlavní dramaturg, jeho hlas však zněl rozhodností, kterou nikdo nezpochybňoval. Spatřil ji ihned. Odložil složku a zamířil k ní. Šel pomalu. Záměrně. Věděl, že nemá druhou šanci na první dojem. Zastavil se kousek od ní. Ruce v kapsách, pak je vytáhl.

V očích měl snahu, pokoru a přehnaně klidný tón hrané lítosti: „Natálie… Chtěl jsem ti jen říct… že mě to strašně mrzí. Všechno. Co jsem udělal. Co jsem neudělal. Co se stalo. Co se nestalo. Kéž by šlo vzít některé věci zpátky, ale… to nejde. Nechci po tobě žádné odpouštění. Jen nový začátek. Zakopejme válečnou sekeru. Co ty na to?“

Natálie se na něj krátce podívala. Krátký, pevný pohled. Studený. Jako by ji to nechávalo zcela klidnou. Pak, váhavě, mu podala ruku. Spíš jako gesto, než skutečný stisk.

Jakub si v tom okamžiku všiml jejího palce, zjizveného, nehybného a zdeformovaného. Na zlomek vteřiny ho bodla u srdce lítost. Ta skutečná. Bez přetvářky. „Díky, žes přišla,“ řekl tiše.

„Zazpívám, no kvůli tobě ne,“ odpověděla stejně tiše, bez zášti, jen tvrdě.

Zkouška začínala.

Jakub si přehodil sluchátka kolem krku a vrátil se k mixu: „Tak, po úvodním slovu paní zástupkyně a mě přijde Olesja Hryčko a její Ukrajinská beseda. Ale ještě před ní Natálie s první písničkou, Nikčo, připomínám: „A te Réhradice,“ Naty, znáš to, ne?“

„Ahá,“ přikývla Natálie a Nikola poslušně, ale nechápavě kývla na Jakuba.

Jakub se na ni trpělivě podíval: „Réhradice jsou symbol. Kořen. Lokální spojení.“

Pak pohlédl na Natálii, která si sedla do rohu a tiše si notovala slova své romské balady. Zavřela oči, prsty pomalu ťukala rytmus na stehna. Na Jakubův pokyn začala zpívat starou baladu: „Joj Devlale, so me kerďom ...“ Nebyla to žádná árie, jen skromná, procítěná píseň o životě. Ale každé slovo, každý tón působil, jako by vycházel přímo z jejích útrob. V sále se rozhostilo naprosté ticho.

Nikola zaváhala: „Krásné. To určitě jo. Akorát nevím, lidi spíš znají něco z toho filmu Cikáni jdou do nebe.“

Jakub její návrh okamžitě odsouhlasil.

Natálie předložila: „Co třeba Nane cocha? Je o tom, co bolí každého. O chudobě.“ A pak zazpívala i ji.

„Výborně, to je ono,“ rozplývala se Nikola a pak opatrně nabídla: „Kubo, budeš chtít zařídit titulky k tomu, co Naty zpívá romsky? Možná by to přišlo vhod.“

Jakub ji utnul: „Když to zazpívá ona, budou tomu rozumět i hluchoněmí. Nepotřebuje žádný titulky.“

Na zadních sklápěcích sedačkách seděla vedle Dr. Neumannové a Kláry Doležalové i Aneta Blažková, akademička s brýlemi, dnes už docentka kulturní antropologie, známá především svou dizertací o sociální integraci romských žen. V posledních letech se však věnovala spíše veřejnému prostoru. Právě teď sledovala Natálii, jak spustila první fráze své písně. Když dozpívala, Aneta se zvedla a tiše se k ní přiblížila.

„Promiňte, slečno… Já jsem Aneta Blažková. Slyšela jsem o vás a přišla se na vás podívat záměrně už při zkoušce. Dřív jsem totiž zkoumala integraci Romek. O tom pohovořím i na festivalu. Sice dnes dělám něco trochu jiného… ale to, co jste právě předvedla, to nebyl zpěv. To byl fakt zážitek. Jak to děláte, že zpíváte tak procítěně?“

Natálie trochu znejistěla, ale pak se usmála: „Vždycky si vzpomenu na něco, co znám. Když zpívam o lásce, myslím na přítele. Když o odloučení, tak na to, že mi odjíždi na studia do Německa. Když o mamince, tak na maminku, když o stáři, tak na babičku z taťkovy strany. Když o smrti… tak na moju babičku a dědu z mamčiny strany. Už tu nejsou. Když zpívám o chudobě, tak na svoju sestru, jak jsem hrála v Myšině za peníze, abych jí koupila věci na školu. A tak.“

Aneta se zarazila a jen kývla: „A právě to je rozdíl. Vy ty písničky žijete. A lidi to poznají.“

Natálie se skromně usmála, pak se omluvila a vrátila se ke zbytku zkoušky. Jakub právě střídal čísla, pokřikoval do prostoru a synchronizoval zbylých pár účinkujících. Chaos, ale řízený.

Aneta si sedla zpět a vytáhla zápisník: „Tady se rodí něco důležitého. A nebude to jen o umění.“

Eliška se otočila k Natálii: „A co ti z těch Teplic? Přijdou?“

Natálie kývla: „Matouš jim psal. Marwan bude akurát eště tu, bude mluvit o své cestě sem a o Sýrii, o revoluci a o působeni jako doktor za války a pak tady. Anička chce taky něco říct. O tom, jaké to je být matka nemocného děcka a zároveň muslimka v Čechách.“

Jakub trochu zbystřil: „Blok o islámu už má Karolína Rychtářová.“

Eliška navrhla: „Ať Anna pošle text dopředu. Projdeme to. Třeba najdeme formu. Nechceme jí zavřít dveře, ale musí to sedět.“

Nikola kývla, ale bylo znát, že přesně nechápe proč.

Jakub ji po chvíli poplácal po rameni a s úsměvem poznamenal směrem k Elišce: „Nikča je takový náš filtr. Když něco pochopí ona, pochopí to i všichni ostatní.“

Eliška se trochu zasmála. Natálie znejistěla.

Nikola pořádně nevěděla, co si má myslet, ale snažila se tomu nevěnovat pozornost. Pak si zapisovala jména účinkujících a už mezitím dirigovala taneční sekci: „A ten nigerijský tanečník je kde? A umí česky, nebo mám zjednat tlumočníka?“

Jakub obrátil oči v sloup: „Namibijec, ne Nigériec. A chvíli vyrůstal v našem dětském domově. Takže česky mluví. Jmenuje se Omuzu Tjirongo. Právě přistává v Praze.“

„Až přijede, nacvičíme rytmickou vazbu na předchozí výstup, Niky,“ dodala Eliška s přehledem. Byla stále sebejistější a stahovala si zodpovědnost k sobě. Jakub si toho všiml a mírně přikývl.

Zazněly první tóny strun kobzy. Olesja a její dívčí kvintet se připravovaly. Jakub vzal do ruky mobil a přejížděl časový harmonogram: „Bude to těsné, ale zvládnem to. Pokud každý udrží vymezený čas. Eliško, můžeš zkusit ještě jednou tu mluvenou pasáž? Máme zpoždění a čtyři lidi zatím vůbec nepřišli, tak potřebujeme držet rytmus.“

Nikola přikývla, opřená o mikrofon na vysokém stojanu, tiše vydechla a pak zavřela oči.

Doma v Oslavanech, pozdě večer, seděli Matouš a Natálie u kuchyňského stolu. Na stole hrnky s čajem, položený telefon a z něj hrála hudba. Venku šuměly stromy a okenní skla chladla pod prvními dešťovými kapkami babího léta.

„Tak jaké to bylo?“ zeptal se Matouš tiše.

Natálie chvíli mlčela: „Iné, než jsem čekala. Intenzívni. Těžké. No… asi je to správně. Jakub se snažil. I když bych ho furt nejradši propleskla. Nikča neví z keré do keré. Eli má tah na bránu. A lidi poslouchali. Fakt poslouchali.“

Matouš přikývl: „A tys zpívala jako vždycky?“

„Ne. Líp. Protožes tam nebyl,“ řekla a rozesmála se.

„To má být jako kompliment?“

„Ne. Realita. Musela jsem spolehnout enom na sebe.“

Matouš jí položil ruku na tu její, stále zjizvenou a bolavou. Přikryl ji pomalu dlaní: „To zvládneme, víš? Každý zvlášť, ale přece spolu. I když u toho nebudu přímo.“

Natálie kývla. Chvíli jen seděli.

Pak Matouš zvedl hlavu: „A víš co? Dneska večer hraje Radek. Benda. Z katedry, však víš. Se svou punkovou sebrankou. Jeho kapela slaví výročí. Jmenujou se Ratimor, podle toho jedu na potkany. Jdeš?“

„A co tam budu dělat, mezi opilýma čtyřicátníkama a klukama v trenkach s řetězama?“

„Smát se. Tancovat. A slavit, že žijeme.“

„To zní dost… punkově.“

„Přesně.“

A tak za hodinu stáli v brněnském hostinci nedaleko filozofické fakulty, když značně ovíněný Benda zařval do mikrofonu úvodní verše svého songu Pirát silnic:

„Dvě stě přes obec, pocit že letím!

Sejmul jsem na zebře otce čtyř dětí!

Necítím vinu, necítím vinu, necítím vinu!

Já mám Audinu! Audinu! Audinu!!!“

Natálie se od srdce smála drsné až brutální komice textů. Matouš je zpíval s davem. A na okamžik, ve světlech, decibelech a blízkosti, to bylo jako kdysi. A zároveň už úplně jiné. Nové.