Neslyšitelní (52)

Konec září přišel rychleji, než čekali. Rána už byla mlžná a chladná, rosa se držela v trávě až do oběda a listy stromů podél řeky Oslavy začaly pomalu měnit barvu. Oslavany působily najednou jaksi tišší.

Matouš stál na dvoře s jedinou obrovitou krosnou a dvěma menšími bágly. Vedle něj hučel motor staré otlučené bílé dodávky s obrázkem tygra, za jejímž volantem seděl Marian Rácz. Matoušovi slíbil, že ho vezme „až pred barák, keď bude treba.“ Teď měli společnou cestu přes Rakousko až do Berlína.

Všichni stáli u vrat: František s rukama zkříženýma na prsou, Marika s očima zarudlýma, David s Vanesou, která ho objala zezadu kolem pasu. A pak Natálie. Stála opodál, sama, v dlouhých domácích šatech, které nosila už několik let. Oči opuchlé od slz, rty stisknuté.

Matouš objal nejprve Františka, pak Mariku, s Davidem se jen poplácali po ramenou, Vanesce políbil ručičku. Neříkali toho moc. Slova byla v tu chvíli nadbytečná.

Pak přišla řada na ni. Stáli proti sobě. Oba chvíli mlčeli.

„Tak jo…“ řekl Matouš tiše.

„Tak jo,“ zopakovala přerývavě a upřela na něj pohled svých uplakaných černohnědých očí tvaru velikánských mandlí. „Piš hodně. Volej. Co nejvíc,“ vzlykala.

„Tobě psát nebudu, píšu Bendovi do Reflexí. Tobě budu volat. Naživo, jo? Na video,“ zasmál se Matouš, ale rychle ho to přešlo. Pak ji znovu dlouze objal, potom vzal její půvabnou tvář do dlaně a pohladil ji. Jen na okamžik. Políbil ji do hustých, lehce zvlněných vlasů černých jako uhel, jako by se snažil zapamatovat si jejich vůni.

„Vrať se mi zpátky,“ zašeptala přes slzy, které jí ulpívaly na dlouhatánských černých řasách a pak se jí koulely po sametových, zlatavě snědých skráních.

„A ty… zpívej. Zpívej, i když tu nebudu, abych poslouchal tvůj hlas. Budu tě slyšet až tam. Srdcem.“

Objali se ještě jednou. Dlouze. Ještě víc, déle a pevněji než předtím. Polibek na rozloučenou. A potom už jen rychlý pohyb k autu. Matouš naskočil do kabiny a Marian zařadil jedničku. Dodávka pomalu vycouvala na ulici a pak se dala do pohybu. Ještě jedno zamávání. Ještě jeden pohled do zpětného zrcátka. A Oslavany zmizely za zatáčkou.

V kabině bylo horko a dusno, motor tiše duněl a silnice za Znojmem ubíhala poklidně. Matouš seděl s nohama na palubce, Marian jednou rukou řídil a druhou občas gestikuloval, když vyprávěl své nezapomenutelné příhody z cest po celé Evropě.

„Raz sem jednou vezol celou bečku utopencov až do Stockholmu. Smrdělo to jak v pohrebnej síni pre vegošov,“ zachechtal se. „No Švédi si to nemohli vynachválit. Tak sem jim to eště prodal s příběhem o utopencovi, co se zamiloval do šenkýřky a teď se v každej sklenici zjevuje jeho duch.“

Matouš se uchechtl: „To si vymýšlíš, Mário.“

„Veru hej. No len každé druhé slovo. Taky sme hrávali s Ferkom, s Tuleněm - Julom Žigom, toho poznáš, a s Beňom Murkom. Pak aj s Pištou, místo Beňa, keď mu drblo v paľici. Říkali sme si Trin Phrala. Traja bratia.“

„Genderově odvážnější remake Čechova?“ nadhodil Matouš.

„Též dobré,“ zasmál se Marian. „Ale lidi spíš počítali. Že proč tři, když ste štyry? A nedošlo jim už vůbec, že nejsme ani bratia. Chachá! Hrali sme všecko. Cigánske pesničky, lidovky, najvíc Helenku a Gotta. Aj budovatelské songy. Když platili. Jednomu okresnímu stranickému tajemníkovi sme hráli na narozkách až do rána. Internacionálu, Kaťušu a tak. Pak někdo volal esenbákov. Přišli, kúkli, zistili, komu hráme, a radšej zmízli jak pára nad hrncom.“

Matouš se zaklonil do sedačky a smál se spolu s ním. A v tom smíchu, v tom kymácení vozem po staré silnici, jako by na chvíli všechno odlehlo. Cesta z domova byla o trochu lehčí.

Marian na chvíli zmlkl, řadicí páka mu poskočila v ruce a auto zpomalilo před kolonou. Okénko otevřené, z venku proudil řídký podzimní vzduch.

„A inak… co Natálka? Pomohli tie Teplice?“

Matouš se pousmál, trochu zasněně: „Jo. Pomohly. Fyzicky určitě. Rehabilitace, voda, klid… A i psychicky. To zpomalení, ten klid u Aničky, mojí sestřenice, a Marwana. Toho muslima ze Sýrie, jejího muže, však víš. Toho doktora. Byli na nás oba hrozně milí. Vždycky jsou. Natynka je má moc ráda. Marwan nás vzal i do mešity, i když jen tak na návštěvu. Ne ofiko. Mluvili jsme dlouho. O víře, o filozofii, o bolesti, o situaci ve světě. A já pak začal číst Korán. Anglický překlad. Dal mi ho on.“

„Korán? Ty?“ Marian zvedl obočí a mrknul po něm s úsměškem. „Chlapče, s tou vierou pomaly. Aby ti nedrblo jak Beňovi.“

„Beňovi?“

„Veď jasné! Beňovi Murkovi z kapely. Ten se v Anglii, kde išel pre robotu, chytil dákeho pastora charizmatickej cirkvi. Chlapík z Alabamy, volal sa Collin, vyzeral jak kauboj. A Beňo, že vraj našel svetlo, že už nikdy nebude hrát len tak, iba ónly fór Džízes. Vrátil se, založil vlastnu církev. U seba v garáži. Jak predtým opravoval Favority.“

Matouš se uchechtl.

„Normálně mal kázání na plastikových stoličkách. Hrál pri nich na elektrickú gitaru. Bol to najlepší gitarista na celom východnom Slovensku. Hrál gospel, cigánske modlitby. Aj žalmy. Jak rock. Ľudzi chodzili nie len z Remet. Aj zo Sobraniec a aj ďalej, lebo v katolickém kostele Romov furt pchali dozadu, kam nebolo sadnúť. A tu mohli sadkať. Aj dopredu. A vidět a počut tu gitaru na omši, to najviac táhlo. Aj duch svätý k nim mal blíž. Beňo vravel, že vstupuje aj do nich.“

„Zní to jako ekumenické vítězství ryze praktickou cestou.“

„Pár mesiacov to šlo. Pak začal kázat, že Zem je placatá, len pár tisíc rokov stará, že dinosaury Noe nenaložil do Archy a tak sa utopili. Lebo sa nevopchali. Nebol plac. A že rozpráva jazyk anjelů. Normálně robil v garáži exorcismy a uzdravoval chorých. Jednu hluchú vyléčil. Akurát nebola hluchá, aj všimla, že nehrá reprák. A jeden chlap chromý že vraj, postavil sa z vozíka a zázrak hotový.“

„A jak to dopadlo?“

„Tak jak dycky. Ovečky rychlo přišli… a eště rýchlejše odišli. Ale Beňo dodnes tvrdí, že to byla jeho duchovná mísia. Církev má stále. Furt léči a vymíta diablov. Aj stále robí omše na gitaru.“

Matouš se smál, s vděčností za ten příběh. Marian se zatvářil, že je rád, že pobavil.

„Takže radšej čítaj, ale never hned každému, kdo má kríž alebo turbán. Aj ty si furt len človek.“

„To vím, Mário. A taky vím, že někdy nejlíp uzdraví smích.“

„No vidíš. A ten máš odo mňa grátis,“ zachechtal se Marian, sešlápl plyn a dodávka se znovu rozjela vstříc dálnici.

Bylo už pozdě odpoledne, když se dodávka s tygrem konečně vyhoupla na městský okruh. Matouš se narovnal v sedadle. Za oknem se míhaly výškové domy, mosty, tramvajová vedení i graffiti. Berlin byl roztažený, syrový a trochu roztěkaný. A také vzrušující.

„Tak jsme tu, chlapče,“ poklepal Marian na volant a zablikal doprava. „Starý dobrý Západny blok. Tu boli mekáče a žralo sa sushi eště aj za Reagana.“

Zabočili ke čtvrti Dahlem, kde sídlil kampus Freie Universität. Tady byl Berlín jiný, zelenější, akademičtější. Míjeli honosné vily, muzea, pak se objevily první univerzitní budovy. Moderní, skleněné, a přesto zasazené do poklidného, skoro lázeňského prostředí.

Marian zastavil před ubytovnou, prostou, ale nově opravenou.

„To je tady,“ řekl Matouš tiše.

„Tak vystup, profesore,“ usmál se Marian a pomohl mu vytáhnout věci. „Já eště zajdem na currywurst a pak pálím nazpät. Ty se tu zabydli. A neboj sa Skopčákov. Aj keď po německy zavalíš úplnu kokotinu, oni ti ju eště pochvália za gramatiku.“

Objali se. Pevně. Marian nebyl jen převozník, ale v ten moment i poslední kontakt s domovem. Matouš chvíli stál u obrubníku, než dodávka zmizela za rohem.

Budova filozofické fakulty byla klidná a prostorná. Dlouhé chodby s linoleem, vitríny s publikacemi, v přízemí kavárna s fairtradovou kávou. Matouš měl veškeré dokumenty v deskách, pečlivě složené. Připadal si trochu nepatřičně, jako člověk, který si omylem spletl dveře a teď předstírá, že sem patří.

Na uvítací přednášce seděl v druhé řadě, vedle mladé Asiatky s duhovými vlasy a ještě jednoho hostujícího studenta magisterského studia z Chille. Profesor Walter Fischer, vedoucí katedry kulturní antropologie, přivítal studenty anglicky i německy. Očekával se otevřený přístup, kritické myšlení, týmová práce. Nikdo si tu nehrál na autority, ale bylo cítit, že vysoká úroveň se předpokládá.

Po přednášce si Matouš vyzvedl klíč od svého pokoje. Položil si sešit, vytáhl poznámky a chvíli jen tak seděl. Venku poletoval list z javora. Na chvíli ho napadlo, že možná poprvé v životě nezačíná znovu, ale pořádně se rozjíždí.

V noci si s Natálií volali. Seděl v malém pokoji s oknem do dvora, na parapetu měl zmačkanou krabičku čaje z domova a na dece notebook, který se přehříval.

„Už jsi tam,“ řekla tiše. Na jejím hlasu bylo znát, že už leží v posteli.

„Jsem. A pořád tomu nemůžu uvěřit.“

„Zníš… jinak. Ale hezky.“

Chvíli bylo ticho, jen šumění dat v drátech.

„Není to špatné místo,“ řekl nakonec Matouš. „Je to jako kdybych měl najednou víc kyslíku. Víc možností.“

„A stejně mi tak moc chybíš, jak mám zaspat bez tebe?“ řekla. Ne dramaticky. Jen od srdce a naplno.

V následujících dnech se Matouš nořil do univerzitního rytmu. Dopoledne kurzy, odpoledne knihovna, večer debaty nebo samota s knížkami. Freie Universität byla přesně tím, co potřeboval. Strukturovaný prostor pro myšlení, zvídavost a přesahy. V kampusu se střídali studenti z celého světa, angličtina byla jazykem chodeb, němčina knihoven a kuloárů.

Byl fascinovaný. Hned první týden navštívil tři otevřené semináře a zapsal si kurzy z politické filozofie, kulturní antropologie a jedno kolokvium o paměťových konfliktech v postkoloniálních společnostech. Nejúchvatnější byl kurz „Critical Theory and the Public Sphere“, vedený charismatickým profesorem Otto Weissingerem, který citoval Habermase i rapery z Nigérie jedním dechem. Matouš si zapisoval doslova každé druhé slovo.

V knihovně, která byla otevřená dlouho do noci, ztrácel pojem o čase. Tisíce svazků. Skripta a monografie nejen v němčině, ale i v angličtině, francouzštině, dokonce i některá v arabštině, ba i v ještě exotičtějších jazycích. Objevil sekci, kde byl celý regál věnovaný orientálním studiím a Blízkému Východu. Týdny by tam mohl jen sedět a číst.

Postupně se seznamoval i s ostatními. Chilský student Joaquín, sarkastický a brilantní diskutér. Japonka Yuki, která studovala vztah mezi architekturou a kolektivní pamětí. A Elena, Italka s afro, která se ho zeptala, jestli mu Němci říkají Matthäus, a on se zasmál, že spíš Matthias.

Na jedné z prvních debat o Rawlsovi a rovnosti dostal slovo a když domluvil, bylo ticho. A pak jen někdo řekl: „Good point.“ A on si uvědomil, že poprvé za dlouhou dobu nebyl jen někde zvenčí. Že opravdu patří k těm, kteří mluví a jsou slyšet.

Druhý týden si Matouš přidal ještě kurz „Hannah Arendt: Totalitarismus, svoboda a lidská odpovědnost“. Vedla ho drobná, ale pronikavě přesná profesorka Ulrike Möhlerová, která kladla otázky, jež člověka nutila přemýšlet ještě tři dny poté. Přednášela bez prezentací, jen s knihou v ruce a poznámkami načmáranými na papírovém ubrousku. Matouš si podtrhával její věty do notýsku a vracel se k nim před spaním.

Zapsal se také na seminář o ideologiích v současné politice, od identitárních hnutí po levicové populismy. Probíraly se memy, symboly, diskurzy. Jeden německý doktorand tam mluvil o tom, jak se pravicový populizmus liší mezi Německem a USA. Matouše to chytlo.

Na univerzitě se rychle rozmluvil i německy. Němci byli odtažití a precizní, nepřístupní, nikoli však přímo nepřátelští. Když několikrát přispěl do diskuse trefnou otázkou nebo citací, přestali si ho konečně plést s pouhým erasmákem.

Na další studentské akci se seznámil s Nidálem Hašlamúnem, palestinským studentem práv, jehož rodiče emigrovali do Berlína z Gazy. Debatovali celé dvě hodiny o mezinárodním právu, o okupaci, ale i o Kafkovi a o hausbótech na Sprévě. Později mu Nidál představil Leylu Şenlik, turecko-kurdskou studentku žurnalistiky, rodilou Berlíňanku, jejíž rodina však pocházela z Istanbulu. S oběma sdílel jak intelektuální zájem o otázky Orientu, tak i empatii. Tichou, nevyslovenou, ale hlubokou.

Když se ho jednoho večera Joaquín zeptal, čemu se chce věnovat v diplomce, Matouš to řekl nahlas poprvé: „Zatím to jen formuluju. Zajímá mě, jak se proměňuje pojem univerzální spravedlnosti v době fragmentovaných identit. Možná něco jako: „Univerzalismus bez univerza? Hledání spravedlnosti v době multipolarity po konci velkých vyprávění.“

Joaquín mlčky přikývl, pak řekl: „Ambiciózní. Ale jestli někomu věřím, že to zvládne, tak tobě.“

Matouš se usmál. Ne pyšně. Jen vděčně.

Jednoho odpoledne, když seděli v univerzitní menze u horké čočkové polévky, co chutnala spíš jako německá verze severoafrické kuchyně, řekl mu Nidál tiše, téměř spiklenecky: „Jestli se tu chceš naučit opravdu chápat Blízký Východ, a ne o něm jen povrchně diskutovat, musíš si zapsat kurz u Rubinsteina. Politics in the Middle East - Politics of the Middle east. Nebo jak tomu říká on: Dějiny zatím nespálených mostů.“

Matouš nadzvedl obočí: „To zní dost… pregnantně.“

„To je. Víš, Rubi není jen profesor. Ten chlap je instituce. Jeho kurz je sice trochu suchopárná exegeze pramenných textů k ideologiím, další půlka je záplava historických dat a zbytek čistá improvizace. Ale věř mi, odcházíš jiný. Úplně jiný.“

Matouš si zapsal okamžitě nejen tento kurs, ale i Úvod do studia islámu a Základy arabštiny. Také u Rubinsteina.

Útlý stařeček Avram Rubinstein, zvaný Rubi, byl živou legendou. Renomovaný emeritní profesor, syn dcery lékárníka z Varšavy a klenotníka z Gdaňska, byl německo-polský Žid, jehož rodina skoro celá zahynula v Osvětimi. Jako dítě emigroval s přeživší matkou do Izraele, pak studoval v Jeruzalémě, stal se nadšeným levicovým kibucníkem a po tragické smrti svého jediného syna během povinné vojenské služby se obrátil zády k celému sionistickému projektu. Byl sice pořád občanem Izraele, ale zároveň i jeho hlasitým zavilým odpůrcem. Coby autor mnohasetstránkové monografie „Osmý den genesis: sionismus a politické násilí“ dobře znal Ilana Pappého i Noama Chomského a byl osobním přítelem samotného Edwarda Saida, jehož familiérně oslovoval strýček Eddie. V rozhovoru, který s ním vedla Leyla pro studentský časopis, o sobě prohlásil: „Jsem Žid a věřím v právo Palestinců žít beze strachu, svobodně a bez okupace. To by přece mělo být samozřejmé, nemyslíte?“

Fyzicky byl už vetchý, sužovaný pokročilým Parkinsonem. Chodil šouravě o holi, na delší vzdálenosti potřeboval mechanický vozík. Ale jeho hlas, když promluvil, si vždy vydobyl místo. Jako přednášející byl drásavý, do puntíku přesný, plný vášně a ostrý jak žiletka. Měl úzkou ušlechtilou vrásčitou tvář, výrazný, zahnutý orlí nos a na něm tlusté brýle. Po obou stranách hlavy mu zbyly dva řídké bílé chomáče vlasů, jako jakési anténky z jiné dimenze. Na přednáškách připomínal obrovskou moudrou sovu. Působil tak autoritativně, že i hlučný sál rázem ztichl, jen když zvedl ruku.

Mluvil pomalu a srozumitelně slovo po slovu, ale každá věta bodala jako nůž: „Když někomu vezmete olivový háj, nevezmete mu jen pozemek. Vezmete mu jeho minulost i budoucnost.“

Rubinstein učil nejen politiku a ideologie Blízkého východu, ale i arabštinu, biblickou i moderní hebrejštinu, základy semitistiky a několik kurzů o islámském myšlení. Jeho kurzy byly vždy přeplněné a někteří ho poslouchali i z chodby. Mnozí jen tiše snili, že ho ještě uvidí naživo.

„On je náš židovský Palestinec,“ poznamenal Nidál s úctou.

„To zní jako oxymoron.“

„Ne. Jako zázrak!“

„Dzień dobry, pan Mateusz,“ přivítal Rubinstein Matouše polsky, když ho s ním Nidál seznamoval. Matouš si záhy uvědomil, že právě spatřil svůj akademický vzor. Rubinstein sám však žádné učednictví neuznával. Říkával jen: „Nepotřebujete mé odpovědi. Potřebujete jen vědět, proč vám ty vaše vlastní zněly doposud tak pohodlně.“

Večery trávil Matouš videohovory s Natálií. Dva hlasy ve dvou různých státech se spojovaly tenkou nití internetu. Ona ležela ve svém pokoji, sluchátka v uších, on seděl zkroucený na otočné židli ve svém berlínském pokoji a nohama brnkal o topení.

„Ručička?“ zeptal se tiše, s obavou, kterou už ani neskrýval.

„Bolí eště,“ přiznala. „No Koudelka je neúnavný. Vymyslel mi rozcvičky na ten palec. Si připadám jak stará revmatická baba. Nacvičuju akordy jen tak rukou na klávesnici, bez opravdickeho hraní. Jak pantomima. Někdy aj dvacet minut. Aj dýl. Prý svalová paměť.“

Po kratší odmlce dodala se smíchem: „Koudelka přemluvil vedení školy a měla jsem to takto i na těch talentovkách. Nevěděli, co si myslet, ale pustili mě dál!“

„Ten se o tebe opravdu stará.“

„To je slabe slovo,“ pousmála se. „Přesvědčil taťku, ať mi upraví popruhy na harmoniku, abych mohla palec uvolnit. Dal mi aj kontakt na opraváře nástrojů, co mi dneska začal povolovat klávesy. Abych nemusela tlačit takovou silou, až začnu hrat.“

„Tys vždycky cvičila jak posedlá. Teď to zní skoro jak alchymie.“

„No... teď cvičím jako někdo, kdo se učí znovu. Jen štyrma prstama. Snad to postupně dám. Koudelka mi věří.“

Matouš přikývl: „On je určitě výborný učitel.“

„Jo. To je. A ty? Jaký byl tvůj den?“

Matouš se zasmál, odlehčeně: „Nekonečný. Ale dobrý. Byl jsem zase u Rubiho. Seděli jsme tam s Nidálem, uvařil nám pravý palestinský čaj s marámíjou a hráli jsme šachy až skoro doteď. Rubi nás porazil oba zaráz. Už popáté. Však to byl kdysi juniorský mistr Izraele.“

„A nepodvádí náhodou?“ škádlila ho.

„Nepotřebuje. Ten dědula má už skoro osmdesát a pořád předvídá aspoň o čtyři tahy dál. Současně zvládne vykládat o britském mandátu, o Camusovi a o tom, jak poprvé potkal Saida v Paříži. Jako by dějiny tekly přímo skrze něj!“

Chvíli bylo ticho. A pak Matouš dodal: „Víš… vždycky jsem lidem záviděl opravdového mentora. Ne jen dobrého učitele, ale fakt někoho, kdo tě rozebere a složí odznova ještě lépe. Ty máš Koudelku. Já… jsem zatím neměl nikoho. Benda je borec, ale je to bohém, je spíš jak starší brácha. Hájek je inspirující, ale nemá to charizma. U něj ta chemie nikdy nepřeskočila. Avšak v Rubim… myslím, že jsem ho konečně našel. Toho svého.“

Na druhé straně ticha bylo slyšet, jak Natálie polkla. „To jsem ráda,“ řekla jednoduše. „Tak moc ráda. Žes našel někoho, kdo tě slyší... do hloubky.“ A pak tiše dodala: „I když si tě chci držet jen pro sebe. Asi je to sobecké. Tolik mi chybíš.“

„Drž si mě. Jen mě nech i trochu růst,“ zašeptal.

A pak dlouho nemluvili. Jen se na sebe dívali a usmívali. Každý sám a přesto spolu.

V tiskárně FutureWave se ozýval rytmický zvuk rotačních strojů, vůně papíru se mísila s vůní kávy, kterou Eliška zrovna přinesla z nedaleké kavárny. Sledovala, jak ze stroje vylézají první plakáty na DiverCity. Živé barvy, výrazné logo, harmonogram vystoupení a mezi řádky i kousek snu, který se zhmotňuje.

„To je krása,“ vydechla, jakmile jeden z prvních výtisků držela v rukou. Měla z něj prsty umaštěné od tiskařské černi a oči rozzářené jako malé dítě u stromečku.

„Elinko, ty jsi z toho jak na premiéře v Cannes,“ škádlil ji Adam trochu cynicky, ale bylo poznat, že si její nadšení také trochu užívá, byť se to zdráhal přiznat otevřeně. „Máte to fakt pěkný. Má to tah. Ne jak ty festivaly gulášů, piv a cover bandů. A přitom taková blbina.“

Jakub přišel právě včas, aby hrdě zvedl jeden z právě vytištěných plakátů: „Je to tady. Vážení přátelé, tiskneme dějiny!“

Nikola se nadšeně zasmála: „Ty jsi neuvěřitelný! Jsem na tebe fakt hrdá, Kubo.“

Zástupkyně Říhová i přes nevoli ředitele Fuchse umožnila, aby se na festival zkoušelo i v sálech a zkušebnách konzervatoře. Postupně přijížděli další účinkující, ladili se poslední detaily scén, ozvučení, přechody mezi jednotlivými výstupy. Jakub s Eliškou běhali mezi stanovišti s připravenými tabulkami, Nikola si zapisovala poznámky do bloku, aby pak mohla připomínkovat dramaturgii. DiverCity už nebyl nápad. Byl skutečností, potvrzenou na papíře černé na bílém. Plakáty na festival visely po celém Brně.

Termín se nezadržitelně blížil a tím rostla nervozita všech, jak organizátorů a příznivců, tak i odpůrců. Během jednoho odpoledního semináře literární analýzy v rámci absolutoria, který vedl Fuchs osobně, došlo na interpretaci povídky od německého nobelovce Heinricha Bölla. Eliška vyjádřila názor, že autorův text podprahově kritizuje mocenské struktury společnosti a že by se měl číst i optikou marginalizovaných skupin, zejména žen a menšin.

„Slečno Neumannová, literatura není tribunou aktivismu,“ pronesl Fuchs suše nesouhlasně. „Vaše výkladová linie je přinejmenším zavádějící.“

Eliška zvedla hlavu: „Já myslím, že každý výklad je politický. Jen někteří předstírají, že ten jejich je objektivní danost. A to je teprve ideologie, pane řediteli.“

Na chvíli bylo ticho. Pak Fuchs položil brýle na stůl, pomalu a okázale. Podíval se na ni s výrazem unaveného otce, který slyší svého pubertálního potomka brojit proti gravitaci. „Tohle je právě ten problém vaší generace,“ pronesl hlasem ostrým jako střepy rozbitého skla. „Máte pocit, že víte vše. Že svět začal existovat až s vámi. Literatura není ani revoluční nástroj, ani vaše osobní terapeutická zóna. Je to disciplína, milá zlatá. Řád. Jazyk má svá pravidla, texty mají svůj kontext. Ale vy v tom vidíte jen záminku k moralizování, kritice a obrazoborectví. Nic vám není svaté. Vše musí být buď zpochybněno, nebo rovnou zrušeno. A místo aby vás to nutilo k pokoře, tak vás to vede k povýšenosti!“

V učebně se rozhostilo hrobové ticho. Někteří studenti sklopili oči, jiní se nervózně ošívali.

„Promiňte, ale já Elišku chápu,“ vstoupila do toho Nikola. „Její čtení bylo srozumitelné a věcně podložené. Co je špatného na tom, vidět v textu i to, co se obvykle přehlíží?“

Fuchs mlčky nasadil brýle zpět a s ledovým klidem obrátil list: „Přejdeme ke kompozici narace v pozdní próze Franze Werfela.“

Eliška zůstala sedět vzpřímeně, se zatnutou čelistí. Po hodině jen zašeptala: „On ví, že mám pravdu. Jen nechce nic měnit.“ Se zvláštní směsicí hněvu a smutku v očích dodala: „Víš co, Niky? Kvůli tomuhle chci ten festival. Aby se lidi přestali bát říkat věci nahlas.“

Nikola jí položila ruku na rameno: „A my to uděláme. Scéna patří nám.“

Natálie o celé věci nic nevěděla. Byla ponořená do rehabilitací, čas trávila zavřená v sále, kde cvičila úhozy, uvolnění ruky a palce a nové techniky úchopu, hmatů a úhozů. V jejím světě teď existovala jen harmonika, klidné dýchání a vědomí, že každý další den je o krůček blíž k plnému zdraví a k návratu na pódium.

David se poslední dobou zastavoval na internátu častěji. Oficiálně kvůli sestřenici Veronice. Měl ji upřímně rád, i když mu někdy pila krev svou až přehnanou slušností a takřka teatrálně asketickou potřebou uspět ve škole. Ale pravda byla jiná. Zajímala ho její spolubydlící. Markéta.

Pozoroval ji pokaždé, když přijel za Veronikou. Mívala na sobě tepláky, mikinu, rezavé vlasy sepnuté do nedbalého drdolu a v ruce mobil, do nějž hleděla i během chůze. Neřekla nikdy skoro nic, ale když se na něj letmo podívala, její pohled nebyl ani pohrdavý, ani přezíravý. Jen trochu ostražitý. A v něčem i upřímný. Jako by ho vnímala, ale ještě se nerozhodla, co si o něm myslet.

Vždy se snažil trefovat dobu, kdy bude Veronika „náhodou“ ve společenské místnosti, na chodbě nebo u vchodu, aby měl záminku čekat na Markétu. I Markéta si ho začínala všímat. Pokaždé, když se usmál, trochu znejistěla, ale neodvrátila zrak. A když jí jednou podržel dveře, místo obvyklého „čau“ vydechla tiché „díky“ a poprvé se na něj krátce pousmála. Byl to nepatrný pohyb rtů, ale pro Davida to znamenalo celý vesmír.

Veronika to samozřejmě viděla. A samozřejmě ji to nenechalo chladnou. Jednoho večera, když si Markéta lakovala nehty a hrála si s mobilem, Veronika bez varování pronesla: „Víš, že se Davidovi líbiš?“

Markétina ruka se na vteřinu zastavila: „Cože?“

„No jako... že se mu líbiš. Mně to neřekl úplně natvrdo, no znám ho. A též není slepý. Ani ty nejsi. Ani hluchá. Či?“

Markéta si po chvíli povzdechla, aniž zvedla hlavu: „Já nevím. Je... milej. Asi. Ale taky trochu... nepředvídatelnej?“

„David je David. Občas vypadá, jako že chce byt Gipsy King z Oslavan či nějaký gangster, ale má větší srdce než většina těch slušňáků tady.“

Markéta se pousmála, tentokrát vědomě: „Tak to je asi pravda.“

A tak se mezi nimi začalo něco měnit. Pomalu, neokázale. Když šli náhodou proti sobě, Markéta už se nedívala do země. Dokonce mu i řekla: „Dík. A neboj se usmívat. Sluší ti to.“

David si tu scénu dlouho přehrával v hlavě. A přestal se bát, že by Markéta viděla jen „kluka z periferie.“ Začínala totiž vidět i člověka. A on se poprvé nebál, že by jí nestačil.

Občas se s Davidem na internát zatoulal i Tomáš. Jeho kolosální postava byla nepřehlédnutelná a svýma očima ulpíval na Veronice minimálně o pár vteřin déle, než bylo společensky únosné. Stále jí nosil hrušky ze zahrady, podivně zapáchající po chlóru: „Matka je kropí savem, proti tým svinstvám z letadel,“ vysvětloval s bezelstnou vážností, jako by podával vědeckou zprávu. Veronika je vždycky zdvořile přijala, ačkoli je nikdy nedojedla. Tomáš se na ni díval jako na vílu z pohádky. A Veronika? Sice nebyla zvyklá na pozornost, ale tato byla tak nešikovná a roztomile neohrabaná, že ji vlastně až dojímala.

Markéta jednou poznamenala: „I ty máš nápadníka, Verčo. Velikého. Doslova. Akorát trošku zpomaleného.“

Veronika se na ni zasmála a praštila ji polštářem: „A ty zas máš zhulenýho Gipsyho, takže jsme si kvit.“

Smály se obě. A ten smích byl jiný než dřív. Něčím sdílený, hlubší. Bylo znát, že i mezi nimi dvěma se cosi mění. Od spolubydlících k důvěrným kamarádkám.

David s Tomášem se na učňáku drželi spíš setrvačností než silou vědomého úsilí. Davidovi to šlo alespoň trochu od ruky. Ne že by ho pájení, jističe nebo základy elektrotechniky nějak zvlášť fascinovaly, ale když se zrovna soustředil, ušlo to. Učitelé ho brali jako toho „v podstatě schopného, jen líného.“ A David to přijímal bez odporu. Věděl své.

Tomáš byl jiný případ. Naivní a neškodný. Jen ten sešit měl věčně prázdný, otázkám nerozuměl a když odpovídal, většinou úplně vedle. Učitelé z něj byli nešťastní. „Brázda, vy se snad díváte jiným směrem, když píšeme!“ slýchal pravidelně. Tomáš se opravdu díval jiným směrem. Jeho mozek fungoval jakousi vlastní, podivně poetickou logikou. Když se ho mistr zeptal, co je při práci s proudem nejdůležitější, odpověděl: „Aby svítil lidem a ti se v noci nebáli a nezdály se jim škaredé sny.“

David se mu pak smál: „Ty vole, to je jak do školky a ne na učňák.“

Se soumrakem však byli oba ve svém živlu. Brněnské ulice, podchody, schodiště, opuštěné tovární haly byly jejich. Batohy plné sprejů, čelovky, kufíje přes nos. Přepisovali hesla, překrucovali slogany, kreslili své stíny na beton.

V kampani před parlamentními volbami visely všude obličeje kandidátů. Jedním z největších byl ultrapravicový politický matador Přemysl Čech. Když se tehdy na tiskovce přeřekl a označil slavné pruty z pověsti za Přemyslovy a nikoli Svatoplukovy, novinář Libor Chalupa to vystřihl jako highlight týdne. Český vlastenec má chaos v národních dějinách. Výrok se stal nesmrtelným.

David měl jasno.

Jedné noci vyšplhali s Tomášem na střechu autobusového nádraží Zvonařka, odkud vedla tenká lávka k mohutné konstrukci s billboardy. Uprostřed visel plachtový plakát s vážnou Čechovou tváří. David vytáhl černý sprej a pevnou rukou, s výrazem grafického disidenta, pod něj napsal hůlkovými písmeny: „SVATOPLUK, HŇUPE!“ A nesměl chybět podpis OP.

Do rána to bylo v médiích. Do oběda na sociálních sítích. Do večera na Nově i na PrimaNews. A David šel druhý den do školy pozdě, s kruhy pod očima. Ale poprvé po dlouhé době se opravdu hrdě usmíval.

David seděl na větvi starého javoru, jehož koruna sahala těsně k oknu pokojíku na dívčím internátu. Byla skoro půlnoc, když se tiše přitáhl k rámu, opřel se o parapet a dvakrát jemně zaklepal. Markéta, v pyžamu a s mokrými vlasy, otevřela s ironickým úsměvem: „Máš štěstí, že Verča už spí. Jinak by nadávala, že se nemůže učit.“

„To bysme si užili,“ zasmál se tiše David a opatrně se přehoupl dovnitř. Sedli si bok po boku na široký parapet, nohy ven, v ruce cigarety, dým stoupal proti tmě a vše kolem ztichlo, jako by svět zadržel dech.

„Víš, že máš oči a vlásky jak srnečka?“ zašeptal.

Markéta se zasmála: „A ty zas šplháš po stromě jako opičák.“

David se zazubil: „Já jsem OP! Uplně vážně.“

„Op? Jako opičák?“ zamračila se a pak se rozesmála.

„Né, to poznáš.“ odpověděl tajemně, ale víc neřekl.

Druhý den ráno šla Markéta do města. Když stála na přechodu u Zvonařky, zahlédla billboard s tváří Přemysla Čecha. A pod ním černý nápis: SVATOPLUK, HŇUPE! V rohu podpis: OP. Zasmála se, ale pořád jí to nedocházelo. Jen jí bylo nějak hřejivě divně.

O dva dny později jí David napsal, zda má čas. Odpověděla, že možná na chvilku. Večer ji vyzvedl před internátem a zamířili spolu na Zelňák. Sedli si do jednoho z těch malých stánků s vaflemi s ovocem a čokoládou. Vzduch voněl karamelem, smaženým těstem a kávou.

„Ukážu ti tajemstvi,“ zašeptal, zatímco si utírala prsty od borůvkové polevy. „Nesmíš to nikomu řict. Fakt nikomu. Jasné?“

Markéta zvedla obočí a pak přikývla.

David vytáhl telefon, otevřel zamčený instagramový účet, pod pseudonymem, který jí nic neříkal. Jen logo s černou siluetou opičí hlavy a písmeny OP. Začal jí ukazovat fotky: barevné stěny, politicky laděné šablony, poetické nápisy pod železničními mosty, přepracované billboardy. Některé fotky měly i stovky lajků. A jeden pochvalný komentář od známého pouličního umělce z Prahy.

Markéta ztichla. Chvíli listovala, pak se na něj podívala úplně jinak. „Tohle všechno děláš vážně ty?“ zašeptala.

David jen přikývl a usmál se. Ne jako kluk z periferie, co machruje. Spíš jako někdo, kdo se na okamžik přestal bát, že nebude pochopen.

„To je fakt drsný,“ vydechla. „Jako… tohle bych si vážně přála vidět naživo. Tu chvíli. Ten okamžik, kdy to vzniká. Vezmeš mě někdy s sebou?“

David se na ni zadíval: „Fakt chceš?“

Přikývla. A v očích měla jiskru, jakou u ní ještě nikdy neviděl.

Ten večer se svěřila Veronice. Nejdřív si vyžádala přísahu mlčení.

„Přísahám, že mlčím jak hrob,“ řekla Veronika a zvedla dva prsty.

Markéta se zhluboka nadechla: „Víš, David je... jiný. Myslela jsem, že je jen frajírek. Není. Má v sobě něco. Dělá věci, který bych si já nikdy nedovolila. A stejně… mám trochu strach. Ne z něj, ale co by na to řekli naši doma v Havlbrodě. Oni ctí pořádek, zákon, posekaný trávníky a zarovnaný živý ploty. Tebe, Verčo, začali brát. Ale až po čase. Už nemají nic proti tobě. Ty seš pro ně ta jiná, ta asimilovaná, snaživá, přizpůsobivá a slušná. Kamarádíš se jen se slušnýma děckama. Ale Davida by určitě netolerovali. Nikdy. Oni by v něm viděli jen dalšího cikánskýho smrada, co roste pro kriminál.“

Veronika se tvářila chvíli mlčky, trochu smutně a trochu vážně. Pak řekla: „Tak se v Brodě neukazujte.“

Natálie bloudila Brnem s hlavou sklopenou a srdcem někde na půl cesty mezi vzpomínkou a touhou, mezi Oslavanami a Berlínem. Ulice znala nazpaměť, ale každé místo najednou pálilo v očích. Park u Moravského náměstí, kde kdysi s Matoušem seděli a krmili holuby. Čajovna, kde jí předčítal z Kierkegaarda a kde se jí smál, když si polila svetr. Lavička v Lužánkách, kde ji poprvé vzal za ruku, aniž by cokoli řekl. Teď byla všechna ta místa prázdná. A ona mezi nimi, jen s tichou bolestí, že ho nemá po boku. Že jeho ruka teď nedrží tu její. A že se ještě pořád nemůže vrátit ani ke hře. Palec poslouchal jen napůl a v hlavě, kde dřív zněla hudba, sídlilo prázdné ticho.

Kamarádky se ji snažily rozptýlit, připomínaly jí, že se blíží DiverCity, že její vystoupení bude vrchol programu, že ji potřebují.

Marika jí večer tiše řekla: „Teta Andrejka měla sen, keď tu byla v letě. Viděla tě v svatebnych šatoch, babička Žigova ti česala vlasky a dědeček nebohy stál vedľa a iba se smál spokojeny. Neboj, čhajori! On se ti Maťo určitě vráti! On ťa ľúbi!“

Natálie sklopila oči. Na snová znamení svých příbuzných tolik nevěřila. Ten obraz, jak jí ho matka vylíčila, ji však hřál, jako by na tom snu i bylo něco skutečného. Něco, co přemůže i stesk. Večer zase položila před sebe telefon. Na obrazovce blikla Matoušova tvář, za ním polička s knihami a šálek kávy. Neměl to být jen obyčejný vidohovor, ale i příprava na přijímačky na vysokou školu. Na obor sociální práce.

„Tak co, Naty, co učení? Jde to?“ zeptal se.

„Moc ne. Mám pocit, že to nikdy nenacpu do hlavy.“

„Zkusíme jednu otázku,“ povzbuzoval ji. „Co je hlavní zásada sociální práce?“

Natálie zaváhala, pak spustila: „Respekt k důstojnosti a jedinečnosti každého člověka?“

„Vidíš,“ usmál se Matouš. „To je základ. A přesně to z tebe cítím pokaždé, když mluvíš s lidma. Teorie je jen obal. Ty máš talent, protože máš srdíčko.“

„Možná… když to říkáš ty, tak tomu skoro věřím,“ oddechla si.

„Žádné skoro,“ kývl na ni. „Věř úplně.“

Bylo už pozdě v noci, Matouš právě ukončil videohovor. Seděl na posteli se sešitem plným poznámek z Rubinsteinova kurzu, když mu při rutinním projíždění starších zpráv v telefonu padla do oka jedna, kterou tehdy zřejmě přehlédl. Před necelým měsícem. Od matky.

„Přivedl jsi svého otce do blázince. Právě ti sanitka odvezla tatínka. Gratuluji.“

Na okamžik jen zíral na obrazovku. Jako by čelil signálu z jiného vesmíru. V hlavě se mu rozběhly stovky myšlenek, ale žádná se nezachytila. Ztěžka položil telefon na stolek, sklonil hlavu do dlaní. V hrudi mu pulsovalo něco mezi vinou, vztekem a bezmocí. Nevěděl, co je horší, zda ta zpráva samotná, nebo tón, kterým byla napsána. Chlad, hořkost. Jako by se v jedné větě zhmotnila veškerá tíha jejich vztahu. Otec v léčebně. Bez šance o tom vědět nebo s ním mluvit. A přesto Matouš uvnitř necítil jen bolest. I úlevu. A pak vzápětí stud za ni. Vztek vůči matce byl ostrý, ale prázdný. Chtěl jí odepsat. Ale prsty se zastavily nad klávesnicí. Místo toho vstal, přešel k oknu, opřel si čelo o studené sklo a zhluboka se nadechl. Berlín za ním šuměl nocí.

„Tati…“ zašeptal tiše. „Snad se i ty konečně můžeš nadechnout.“