Neslyšitelní (53)

Plakáty na DiverCity visely po celém Brně. Sdílely se i na sociálních sítích. A právě tam na ně narazila i Danuše. Rozpoutala malé, ale o to jedovatější pozdvižení. Se znechucením zírala na avizovaný program. DiverCity. Festival diverzity a odvahy, hudba, performance, přednášky, umění bez hranic. Všichni vítáni! A pod tím duha, ukrajinský trojzubec, romská vlajka a stylizovaný půlměsíc. Zůstala stát jako přikovaná. O dvě hodiny později už na jejím blogu visel text s titulkem: „Brněnské školy se mění v laboratoř zvrácenosti.“

„Nevím, jak vy, milí čtenáři,“ začala, „ale já jsem otřesena. Posíláme naše děti do školy, aby se učily číst, psát, počítat a milovat svou vlast. Dnes jsou vystaveny propagandě, která nemá s výchovou nic společného. Festival DiverCity, chystaný studenty jedné z brněnských středních škol v prestižních prostorách další vyhlášené vzdělávací instituce, není ničím jiným než pokusem znormalizovat v našem školství vítání migrantů, islamizaci, proti-bělošský rasizmus a genderovou ideologii. Organizují si ho sami studenti. Nezkušení, zmanipulovaní a vedení protičeskými neziskovkami, které chtějí naše děti převychovat a zbavit národní identity. A ti, kdo měli naše děti chránit – učitelé, ředitelé, politici – mlčí. Anebo rovnou tleskají.“

Do večera měl příspěvek přes dva tisíce sdílení, stovky komentářů. Ve facebookových skupinách se šířila zkrácená verze s připsaným: „Za naše daně!“ Na magistrátě zvonil telefon nepřetržitě. Kdosi navrhl i protestní petici. Někdo vypisoval na vedení JAMU anonymní e-maily. A právě v ten moment se stal festival nejen kulturní, ale i politickou událostí.

Klára si přečetla Danušin blog třikrát. Aby si potvrdila, že to opravdu někdo myslel vážně. „Začíná to být ostřejší, měli bychom se připravit. I mediálně,“ navrhla. Ještě ten večer instruovala syna, aby napsal krátké, ale silné vyjádření na sociální sítě: „DiverCity je festival odvahy a kreativity mladých lidí. Neprovokujeme. Tvoříme. Nechceme ničit. Chceme zlepšovat a propojovat. Pokud to někomu vadí, pak se ptám: „Kdo to vlastně brání nám, mladým lidem, mluvit o světě, v němž žijeme?“

Samotný Jakub měl zpočátku pocit, že je to jen bouře ve sklenici vody. „To přejde,“ mávl rukou, když mu matka ukazovala screeny komentářů. Ale už odpoledne, když mu začali psát neznámí lidé do zpráv, proč chce „zničit českou identitu“, pochopil, že potrvá, než se tak stane. Na poslední schůzce organizačního týmu se držel zpátky, ale jeho hlas byl o odstín hlubší: „Neuhnem. Naopak. Když po nás jdou, je to důkaz, že máme pravdu.“

Nikola byla bledá a mlčela víc než obvykle. Pomalu chápala, že rozehrávají hru větší, než čekali. Potichu si četla vytištěný Danušin blog a pak ho s odporem roztrhala na kousky a hodila do koše. Eliška zuřila. Místo plamenných výroků však začala psát: „Nejlepší odpověď je akce sama. Ať ti náckové a dezoláti slyší, co zní z našich úst. Bez filtru. Bez cenzury.“

Roman vše zpočátku pozoroval se smíšenými pocity. Seděl s telefonem v ruce, když mu přišla zpráva od kamaráda vinaře z Prušánek: „Romčo, co to tam v Brně ta tvoja stará chystá za sluníčkářské sračky?“ Zašklebil se a uchechtl: „Negativní reklama - taky reklama.“

Eliška přišla ze schůzky domů do Adamovy garsonky a práskla klíči o stůl. Mikinu odhodila na opěradlo židle a batoh se svezl na zem.

Adam, zabořený v křesle s laptopem na klíně, zvedl hlavu: „Co ti je?“

„Ten blog. Ta psychopatka Vaculíková. Sdílejí ho na netu všichni dezoláti, vidláci a fašouni. Fakt už nemůžu.“

Adam pokrčil rameny, přestože bylo vidět, že ho to zneklidnilo. „Chtěli jste slávu,“ řekl klidně a bez výčitek. „Tady ji máte. Užijte si.“

Eliška ho probodla pohledem, ale neřekla nic. Štvalo ji nejen to, co říká, ale i jak klidně to říká. Pak jen suše oznámila: „Adame, půjdeš tam se mnou. A žádný ne že ne. Bez řečí. Ať vidíš, o čem to celé je.“

Adam jen nezúčastněné pokrčil rameny a s klapnutím kláves dál pokračoval v práci za laptopem.

Nikolu doma ve Šlapanicích líčila a načesávala její matka Kateřina: „Ať je to, jaká chce blbost, musíš vypadat nádherně, čistě a upraveně. Prostě musíš být dokonalá, princezničko moje.“

„A hlavně drž nohy u sebe, ať se nám nevrátíš kulturně obohacená,“ vyprskl smíchy její otec Pavel.

Nadešel den DiverCity. Menší sál JAMU byl plný k prasknutí. Pod pódiem stáli studenti, pedagogové, zvědaví kolemjdoucí i zástupci města. Během několika týdnů se z malé myšlenky stala celodenní akce.

Moderátorky akce Eliška a Nikola, obě v zářivých večerních šatech, skvěle nalíčené a s profesionálně upravenými účesy, přivítaly publikum: „Tento festival je naším společným hlasem. Bezpečným společným prostorem, kde zní identita, přání i naděje. Hluboce a srdečně děkujeme městu Brnu, Janáčkově akademii i naší domovské konzervatoři, všem účinkujícím, organizátorům a mezi nimi obzvláště Kláře a Jakubovi Doležalovým za jejich neutuchající podporu a inspirující nadšení.“

Pak jako první uvedly na scénu zástupkyni Říhovou. Mluvila pomalu, s pečlivou dikcí, v ruce pečlivě složený papír. Její hlas se rozléhal nad shromážděnými: „Když jsme poprvé slyšeli o studentské iniciativě Jakuba Doležala a jeho týmu uspořádat tento festival diverzity, věděli jsme, že jde o něco výjimečného. A když jsme slyšeli, že za ním stojí se svou finanční a logistickou podporou paní Klára Doležalová, bylo nám jasné, že to nemůže nedotáhnout ke zdárnému konci. Zápal, vizionářství a neutuchající energie matky a syna Doležalových daly naší škole i našemu městu něco, co přesahuje výuku i osnovy. Další generace budou těžit z toho, co tu dnes vytvořili. Patří jim náš dík a potlesk!“ Publikum zatleskalo. Klára na pódiu lehce pokývla hlavou, jako by právě přebírala metál od prezidenta.

Po ní se přivítaly Nikola s Eliškou na podiu dalšího řečníka. Jakub, hlava organizačního týmu, v košili s rozhalenkou a krátkými tmavými vlasy nagelovanými mírně dozadu, se ujal slova: „DiverCity není jen festival,“ začal, „je to poselství. Je to hlas naší generace. Rozhodli jsme se postavit se za hodnoty otevřené společnosti. Nezáleží nám na barvě pleti, na vyznání, na sexuální orientaci a ani na genderové identitě. Všichni jsme lidé. Vytvořil jsem v čele svého týmu bezpečný prostor pro každého, kde všichni můžeme žít a oslavovat naši různost a rozmanitost. Ne ji jen proklamovat. Dnes společně se mnou budujete mosty mezi světy. Děkujeme, že je stavíte s námi.“

A tím byl festival oficiálně zahájen. Barevné prapory zavlály a první tóny studentského DJ setu se rozlily po sále. Začínal den, kdy se JAMU i konzervatoř měly stát něčím víc než jen školami. Zazněl potlesk. O něco silnější, především z řad pedagogického sboru konzervatoře, přednášejících JAMU a PR týmu města.

Jen ředitel Fuchs netleskal. Seděl strnule na svém sedadle, zlomený a znechucený vedle Koudelky, který s napětím čekal vystoupení své nejnadanější studentky.

Adam seděl nenápadně úplně vzadu, opřený hlavou o sloup, v ruce mobil, výraz nečitelný. Milada nedaleko od něj v jedné z postranních řad s napětím čekala, co se bude dít. Celou dobu upřeně sledovala jeviště, v očích dojetí i hrdost. Vzpomněla si na recitační soutěže svého mládí a na šedivé sály kulturních domů.

David seděl v postranní řadě, s kapucí napůl staženou z hlavy. Měl pocit, že je to i jeho svátek. Když zahlédl Markétu v publiku, jak na něj na okamžik pohlédla a usmála se, vše se na vteřinu slilo do jednoho pevného bodu. Ještě než zazněla první nota, věděl, že na tento večer nikdy nezapomene. Jeho jeviště jen bylo trochu jinde.

Nikola se v zákulisí rychle ujistila, že je vše připraveno. Kývla na zvukaře a vrátila se k mikrofonu. Eliška, po jejím boku, naposledy upravila kabel mikrofonu a otočila se k publiku: „Dámy a pánové, první vystoupení dnešního dne věnujeme domovu. Místu, odkud pocházíme a kam se chceme vracet. Přivítejte s námi Natálii Polhošovou, výjimečnou akordeonistku naší školy. Vzhledem ke zdravotní indispozici ji dnes na nástroj doprovodí její otec Fero. I oni patří k nám a i oni jsou tu doma spolu s námi.“

Potlesk. Natálie pomalu vyšla na pódium. V třpytivém barevném šátku, který jí lemoval čelo, s dlouhými, bujnými, jako uhel černými vlasy spletenými do dvou copánků, ve výšivkou zdobené halence a dlouhé pestré široké sukni vypadala jako z jiného světa. Z publika se ozval spontánní tichý výdech. Na stoličku vedle ní usedl její otec s akordeonem. Tiché zašumění v sále ustalo.

Adam zvedl zrak a přes veškerou svou odtažitost se mu scéna zdála dojemná. Když zazněly první tóny akordeonu a sálem se rozlila moravská lidová melodie, byť v trochu netradičním provedení, něco v něm povolilo. Sklonil hlavu. Divil se sám sobě, jak se ho to dotýká.

A pak zazněla píseň: „A te Réhradice, na pěknej rovině…“

Anna držela malého Isu v náručí. Klouček spokojeně spal a ona ho tiše chovala, aniž spustila oči z jeviště. Zatímco Natálie na pódiu zpívala, jí přejel po tváři tichý úsměv. Pohlédla na Marwana. Stál nehybně vedle ní, s rukama za zády, téměř vojensky. Ale oči měl vlhké. Ta slova k němu promluvila. Připomněla mu domov, o nějž přišel.

Natálie zpívala čistě, pevně, s jistotou, emocemi a intenzitou, co vyvěrala přímo ze srdce. Její hlas rozechvěl prostor i lidi v něm. A to byl teprve začátek.

Markéta mezitím pošeptala Veronice: „Ještě že to nevidí a neslyší moji rodiče, ti by z toho asi dostali vyrážku.“

Veronika se zasmála a šeptla jí nazpět: „Dobrá, že jo? Moja sestřenica.“

Ředitel Fuchs, sedící o pár řad dál, neřekl ani slovo. Jen sevřel rty. Koudelka to sotva postřehl. Oči měl totiž přilepené k pódiu, na svou oblíbenou studentku. Na tu, která to zvládla. Nezlomnou, která se nevzdala.

Tóny akordeonu se nesly sálem jako varhany kostelní síní. Natálie zpívala tak, jako by v tu chvíli neexistovalo nic jiného než ona, pódium a píseň vyrůstající přímo zevnitř jejích plic. Každý verš se nesl s přesností a vnitřní silou, jež nešla nacvičit. Byla v ní zakódovaná. Vrozená. Její otec sedící tiše vedle ní s harmonikou na klíně, po chvíli změnil tempo, přidal ozdoby, které nebyly v původním notovém zápisu. Lehce kolísavý rytmus, přidané tóny, táhlé ornamenty. Vše jakoby připomnělo jiný svět, jiné rodiny, jiné dědečky a babičky zpívající na zápraží. A přitom to stále rezonovalo s moravskou melodií. Ta fúze byla nečekaná, a přitom úplně přirozená. Sál naslouchal ohromen v naprostém tichu.

Když píseň dozněla, chvíli nikdo ani nedýchal. A pak vypukl potlesk. Prudký, hřmotný, vděčný. Publikum povstalo. Nikola a Eliška se znovu objevily na pódiu, stále rozechvělé dojetím.

„Potlesk pro Natálku a Fera Polhošovy!“ zvolala Eliška s pohnutím v hlase.

Nikola dodala: „Za hlas, který spojuje generace, kultury i jazyky.“

Znovu zaburácel sál.

Eliška pak pohlédla do hlediště, trochu si odkašlala a přešla k dalšímu úvodu: „A teď vás zveme na blok věnovaný tématu migrace, domovu a pohybu mezi světy. Slovo, které dnes rozděluje, a přitom je pro mnohé otázkou přežití. Pohyb není hrozba. Pohyb je život.“

Nikola přikývla a dodala: „A právě tanec života je to, co teď uvidíte. Přivítejte s námi tanečníka, choreografa, performera a lektora z Nigé… pardon, z Namíbie, Otuzu Tjironga!“

Ozval se potlesk, zvědavý i vstřícný.

Otuzu, vysoký, štíhlý čtyřicátník černé pleti, se vynořil ze zákulisí v široké košili s africkými vzory a s úsměvem bělostných zubů na tváři. Zamával a přistoupil k mikrofonu: „Dobrý den... všem... lidi v Brno!“ pronesl s lámanou, ale srozumitelnou češtinou. Publikum se mírně pousmálo. Někteří začali tleskat. „Já rád... tady být s váma. Děkuju moc. Teď já tancovat. Pro vás. Pro... naše cesta.“

Hudba spustila. Rytmická, perkusivní, s elektronikou v pozadí. A Otuzu začal tančit. Jeho pohyby byly plné výrazu, od těžkých šlapavých kroků až po ladné vlnění tělem. Kombinoval prvky tradičních afrických tanců, street dance a improvizace. Tančil příběh. O útěku. O hledání. O přijetí. O smutku i o radosti. O cestě, kterou si člověk nese v těle, ať jde kamkoli.

V jednu chvíli se dokonce poklonil směrem k místu, kde předtím zpívala Natálie, a přidal krok, připomínající valašský odzemek, jako by tancem propojil Namíbii s Moravou. Sál opět ztichl. Přišla další vlna potlesku. Diváci tleskali nejen jeho výkonu, ale i odvaze, že někdo jako Otuzu stanul právě tady v Brně, na JAMU, uprostřed kulturní války.

Natálie v zákulisí tiše přitiskla dlaně k sobě a usmála se směrem k Miladě, Anně a Marwanovi. Věděla, že to, co se teď děje, je větší než oni všichni.

Když Otuzu dotancoval, chvíli ještě postával na pódiu, mírně se ukláněl a děkoval, než se tiše vrátil do zákulisí. Potlesk dozníval, když se na scénu opět vrátily Eliška a Nikola.

„Děkujeme Otuzu Tjirongovi za jeho dechberoucí vystoupení,“ pronesla Eliška. „A teď vás čeká další příběh.“

Nikola navázala: „Naše identita není jen hudba a tanec, ale i zkušenost. I paměť. I ztráta. Přivítejte, prosím, Dr. Marwana Salameha.“

Z pravého okraje pódia vyšel vysoký, štíhlý vousáč v tmavém saku, s mírně nejistým úsměvem. Působil klidně a civilně. Oči měl neobyčejně živé. U mikrofonu se zastavil, rozhlédl se do publika a lehce se uklonil.

„Dobrý den,“ začal tiše, ale jasně. „Jmenuju se Marwan. Narodil jsem se v Sýrii, ve městě Dar’á. V době, kdy začala revoluce proti režimu Baššára al-Asada, jsem byl ještě medik. Nešlo zůstat stranou. Islám, moje víra, mi velel postavit se tyranii. Pomáhat trpícím. Bránil jsem lidi. Jako lékař. Ne se zbraní, ale hlavou a rukama. Sloužil jsem v polních nemocnicích pod Svobodnou syrskou armádou. Viděl jsem, co bych nepřál vidět nikomu. Každý den mi hrozilo, že umřu. A smrt jiných jsem vídal každý den. Jako souseda ...“

V hledišti Anna držela malého Isu, který se začal neklidně vrtět, jako by vycítil, že tatínek mluví. Usmála se a oči se jí zalily slzami. Nepotřebovala víc.

Markéta šeptla Veronice: „Toto bych ukázala i našim. Ať vědí, o čem to celé je.“

Marwan se krátce odmlčel. V sále se rozhostilo naprosté ticho.

„Marwane,“ vstoupila mu najednou Nikola do řeči s opatrným úsměvem, „neradi bychom dnes zabředávali do politiky a náboženství. Tady propojujeme. Hledáme to, co máme společné.“

„A ne to, co nás rozděluje,“ dodala Eliška a jemně kývla hlavou.

Marwan chvíli rozpačitě mlčel. Pohlédl dolů k mikrofonu a pak zpět do hlediště. Úsměv mu ztuhl na tváři. „Dobře,“ řekl tiše, „ale potom vám zůstanou bez kontextu jen dva břehy, voda, atestace v Rakousku, jedna osudová láska a příchod do Česka.“

„To je přesně ono,“ přerušila ho Eliška s úsměvem. „Nic víc ani nepotřebujeme!“

Chvíli bylo ticho. A pak se Marwan pousmál. O krok ustoupil a změnil tón: „Povím vám tedy o mé životní lásce. Potkali jsme se ve Vídni. Já tam dokončoval atestaci v oboru neurologie. Ona pracovala jako sestra. Ona první ve mně spatřila člověka. Ne uprchlíka. Díky ní jsem pochopil, že se můžu znovu stát někým víc. A teď, když se mi narodil syn, poprvé po letech jsem plakal ne žalem, ale radostí.“ Na chvíli se mu zlomil hlas. Pak pokračoval. „A dnes? Mluvím česky, mám ženu odsud a nový domov s ní, ať už půjdeme kamkoli. Každý den děkuju Bohu za toto vše. A hlavně za to, že jsem přežil. I když ani tu v Česku někdy nebylo lehké snášet nenávist některých lidí.“

Zazněl potlesk. Ne hlučný, ale dlouhý. Srdečný. Upřímný. A Nikola s Eliškou se na pódiu znovu usmály, tentokrát s pocitem, že nastal jeden z těch momentů, kvůli kterým to celé dělaly.

Zatímco se potlesk pomalu rozplýval v tlumeném šumu, Anna držela malého Isu o něco pevněji. Z tváře jí zmizel úsměv a v očích se zalesklo znepokojení a nevole. Naklonila se blíž k Miladě sedící vedle ní, a zašeptala: „Proč ho nenechali domluvit? To nebyla politika, mami. To byl přece život!“

Milada kývla, bez jediného slova. I ona cítila, že něco důležitého zůstalo viset ve vzduchu, jako nedohraná melodie.

Veronika naklonila k Markétě: „Škoda, že to nedořekl cele, to o té válce. Mě to třeba fakt zajímalo.“

Markéta pokrčila rameny a polohlasem odpověděla: „I tak to bylo moc pěkný. Jen nás asi nechtěli děsit.“

David, rozvalený u sloupu v postranní uličce, nechával oči spíš na Markétě než na pódiu. Všímal si každého jejího gesta, každého úsměvu, každého náznaku. František sedící opodál zaregistroval ten pohled. Neřekl nic. Jen lehce přimhouřil oči a nasadil při pohledu na syna výraz, co v sobě skrýval víc než jen zaujetí pro dění v sále.

Nikola na okamžik zmizela, aby se vzápětí zase vynořila ze zákulisí a svižným krokem zamířila k řadám, kde seděla Anna. Naklonila se k ní s profesionálním úsměvem, který ale nedokázal skrýt jistou nervozitu.

„Paní Pavlicová,“ šeptla, „moc nás to mrzí, ale kvůli skluzu v programu váš příspěvek dnes nestihneme. Po Káji ještě vystupuje Olesja Hryčko s Ukrajinskou besedou. Pochopte, prosím, musíme udržet tempo podle časového harmonogramu.“

Anna zůstala chvíli sedět nehnutě. Jen přikývla. „Jasně,“ odpověděla tiše, až bolestně klidně. „Chápu.“

Nikola už cupitala zpátky k pódiu, kde Eliška uváděla další vystupující: „A teď přichází Karolína Rychtářová. Publicistka, lektorka a cestovatelka, která se před pár lety rozhodla konvertovat k islámu. Dnes nám přiblíží islám i jaké to je být muslimkou v Česku.“

Ozval se potlesk, mírný a opatrný. Karolína vstoupila s teatrální lehkostí, v pastelovém šátku omotaném okolo hlavy jako turban, v tunice a kalhotách, s nápadným makeupem, výrazně nalíčenými rty a svazkem afrických náramků na každém zápěstí.

„Islám pro mě neznamená žádná přísná pravidla,“ začala, „islám není nic než láska, harmonie a svoboda. Učí nás, že každý je jedinečný a že Stvořitel miluje rozmanitost. Je to náboženství, které mě naučilo být emancipovanou ženou. Nebojím se říci dokonce i feministkou. Silnou, hrdou, napojenou na planetu i celý vesmír.“ Mluvila o súfíjských meditacích i kráse islámské kaligrafie. Vynechala však cokoli věroučného, kontroverzního nebo citlivého. Islám byl v jejím podání daleko více pózou nebo módním trendem, než uceleným systémem víry a způsobem života.

„Skuteční muslimové mají problém se dvěma skupinami naprosto stejných fanatiků. Tou první jsou islamofobové a tou druhou extrémní muslimové,“ dodala tónem, jaký si vyhrazovala pro popis podprsenek z výprodeje, „a to jsou ti, kdo lpí na vnějších znacích. Abáje, zahalení obličeje, plnovous, zákaz hudby, segregace společnosti podle pohlaví, omezování žen. Bezduchá mechanická spiritualita modliteb a půstů. Anebo vnášení politična do náboženského života. Jako sprostý antisemitizmus takzvaného propalestinského hnutí, maskovaný za kritiku Izraele. To s duchem islámu nemá vůbec nic společného. To je jen vnější forma bez skutečné hloubky. A rouhání proti duchu opravdového islámu.“

V hledišti se Marwan mírně napřímil. Jeho výraz ztvrdl. Pootočil se k Anně, která ho jen mlčky chytla za ruku. Oba si vyměnili pohledy, mlčící, ale plné nevole. Chtěl něco namítnout, ale neměl kdy. Nebyl prostor. A ani vůle.

Když Karolína domluvila, Anna vstala. Nenápadně, ale zřetelně. Prošla kolem sedících lidí bez jediného slova a vyšla ze sálu. Marwan se hned zvedl za ní. Na chodbě ji dohnal. Stála opřená o zeď, naštvaná a smutná.

„Všecko, co říkala, byl úplný paskvil,“ procedila skrz zuby. „Pohádka pro hipstery. Oni nic nechápou… vůbec nic!“

Marwan ji pohladil po paži: „Vím. Dneska to nemá cenu. Oni jen chtějí slyšet to, co už si stejně myslí. Dívej, my jsme tady pro ty lidi v hledišti. A hlavně kvůli Natálce.“

Mezitím v sále, na samém konci řady, se Adam cynicky ušklíbl: „Propaganda jako řemen.“

Fuchs ironicky zatleskal dřív, než panel skončil.

Závěr bloku o migraci patřil skupině ukrajinských studentek, vedených Olesjou Hryčko. Všech pět dívek, oděných do modrých halenek a žlutých sukní, přistoupilo k mikrofonům. Doprovázela je tradiční kobza. Zazněla směs lidových písní z různých regionů Ukrajiny.

Na pódium se vrátily Eliška s Nikolou: „Další hostkou je žena, která dává hlas těm, jimž bývá brán. Přivítejte JUDr. Kristýnu Neumannovou, právničku, bojovnici za práva žen a nepřehlédnutelnou postavu současného feministického hnutí u nás.“

Kristýna vystoupila na scénu se železnou jistotou a gesty přesně dávkovanými. „Toxický patriarchát,“ zaznělo hned v úvodu, „ještě pořád formuje naše soudy, naše školy, naše vztahy i vnímání našich těl. A je na čase ho demontovat.“ Její výstup byl vášnivý, místy až kazatelský. Hovořila o „mužích, co ženám kradou hlas,“ o jejich „vrozeném predátorství,“ o „maskulinitě coby systému útlaku ze své podstaty“ a o „spoluvině každého, kdo o tom mlčí.“

V hledišti se Fuchs neklidně ošil. Nakonec se zvedl, předklonil se ke Koudelkovi a zasyčel: „Bohoušu, máme toto zapotřebí? Pojďme radši na pivo.“

Koudelka nehnul brvou: „Ještě počkám na závěrečný Natáliin výstup. Bude zpívat ještě jednou.“

Fuchs vzdychl: „Už jsi ji viděl.“

„Já vím,“ řekl Koudelka a pohledem ulpěl na pódiu, i když na něm už dávno nebyla. „Ale přijde ještě jednou. A já ji nemůžu nevidět.“

Fuchs se mírně pousmál a zavrtěl hlavou. „Ty se nikdy nezměníš, Bohoušku. Přijď pak, počkám tě v hospodě.“ A odešel.

Koudelka zůstal sedět sám, jako by se bál, že něco propásne.

Říhová si při pohledu na odcházejícího ředitele pomyslela: „To bylo zbytečné. Měl raději zůstat. Ale chápu, adaptace není pro každého.“

Po skončení vystoupení kvintetu ukrajinských sboristek se Eliška s Nikolou znovu objevily na scéně. Tentokrát jejich tón získal ještě slavnostnější a zároveň opatrnější nádech: „Nyní na pódium přichází umělkyně, která se nebála být sama sebou,“ pronesla Eliška s důrazem. „Scénáristka a neúnavná bojovnice za práva všech, jejichž existence je zpochybňována. Přivítejte, prosím, Alex Tellerovou.“

Ozval se místy rozpačitý potlesk a z postranního vstupu pomalu vyšla ztepilá postava s jemnými, ale přeci jen trochu mužnými rysy, blond mikádem, výrazným makeupem a s fialovou plátěnou taškou přes rameno. Měla na sobě halenku se třpytivým nápisem TRANS RIGHTS = HUMAN RIGHTS a dlouhou duhovou sukni.

„Dobrý den, přátelé… nebo aspoň doufám, že přátelé,“ začala Alex. Její hlas byl hluboký, lehce třaslavý, ale jasný. „Myslela jsem si, že když budu tím, kým jsem, uleví se mi. Ale místo toho se svět kolem mě stal ještě těsnějším. Přestala jsem zapadat. Lidé mě začali obcházet. Někteří se mi dokonce smáli. Nejen proto, co říkám, ale i přímo za to, kdo jsem.“

Zavládlo ticho.

„Víte, být trans, milovat jiné ženy, a zároveň se identifikovat jako nebinární osoba, není jen o tom, koho miluju nebo co mám zapsáno v občance. Je to každodenní boj. O to, zda vůbec mám kde jít na záchod, aniž bych vzbudila pozdvižení. Jestli smím být umělkyní a vůbec člověkem. Nejsem žádná výjimka. Jsme mezi vámi. Jen se bojíme. A dneska jsem přemluvila samu sebe, že se už nebudu bát. Povím vám svůj sen. Sním o jiném Brně. O jiném Česku. O takovém, které respektuje existenci desítek rozmanitých pohlaví a kde existuje dostatek veřejných toalet nejen pro pány a dámy.“

Následoval krátký aplaus, ale ne ze všech řad. Ve stínu u zdi si Adam demonstrativně složil ruce na prsa a cynicky si odfrkl. David se opodál tiše chechtal, protože se mu v hlavě právě vylíhl další umělecký nápad. Někdo jiný v publiku otočil oči v sloup. Mnozí další tleskali. Několik z přesvědčení, zbytek prostě ze slušnosti. Anna se mezitím chtěla s Marwanem vrátit na své místo, ale potkali odcházející Miladu, která byla z tohoto vystoupení evidentně rozčarovaná. Anna pohlédla na manžela i na matku. Věděla, že se v nich cosi vaří. Ale oba mlčeli. Když viděli, že Alex odchází, rozhodli se nakonec vrátit do hlediště.

Jakub si Pavlicových všiml a prohodil nahlas ironicky k matce: „A někdo radši odchází. Inu, náboženství nerado pluralitu.“ Klára se uchechtla.

Adam přemýšlel pro sebe: „Tak tohle bylo buď geniální divadlo, nebo hodně zmatený seminář z psychologie. Velký dík za to, že jsme teď všichni chytřejší o různé druhy čůrání.“

Nikola se opět ujala mikrofonu, tentokrát s určitou lehkou nervozitou, která proklouzla i pod její pečlivě upravený výraz: „Závěrečná část našeho programu je věnovaná jedné z nejviditelnějších a přesto nejopomíjenějších menšin v naší společnosti.“

Eliška navázala: „Romská zkušenost. Romské hlasy. Romská přítomnost. Ne jako folklór. Ale jako každodenní realita, jíž často odmítáme slyšet.“

Nikola přečetla jméno další účinkující: „Pozvání přijala sociální antropoložka, která zkoumala emancipaci romských žen a současně se dlouhodobě věnuje i tomu, jak náš veřejný prostor formuje představy o identitě a normě. Přivítejte docentku Anetu Blažkovou!“

Potlesk byl slušný, i když spíš zdvořilý než nadšený. Na pódium vstoupila světlovlasá žena kolem pětačtyřicítky, v kostkovaných šatech, s uhlazeným drdolem. Na první pohled působila spíš jako nudná úřednice. Mluvila monotónně kultivovanou akademickou češtinou.

„Děkuji za pozvání,“ začala, „i když si uvědomuji, že v kontextu tohoto bloku působím trochu nepatřičně. Přeci jen, nejsem Romka a moje zkušenost je tedy pouze zprostředkovaná.“

Její příspěvek byl suše analytický a přísně faktografický. Hovořila o tom, jak je romská identita stále vytlačovaná z veřejného prostoru, redukovaná buď na folklór, anebo na problém. O tom, jak se romské dívky potýkají s předsudky většiny i své komunity, které je staví buď do role obětí, anebo podezřelých.

Veronika se snažila vnímat každé její slovo. Markéta k ní sklonila hlavu a tiše řekla: „Mluví dobře? Co myslíš?“

Veronice se v očích mihl stín pochybnosti: „Asi jo. Jenom ... kde jsou ti Romové? Proč za nás zas mluví někdo iný?“

Z publika vše sledoval i František. Uvědomoval si, že ta nudná paní o jeho lidech mluví jinak, než byl celý život zvyklý. Nevěděl, zda s ní má souhlasit. Nedokázal už úplně neslyšet, co bylo řečeno. Natálie byla nejprve rozhořčena dramaturgickou „korekcí“ Marwanova výstupu a vyřazením Annina vyprávění, potom šokována absurditou genderového bloku a nyní už ani nevěděla, co si vlastně myslet. Strašně ráda by něco řekla také.

Když docentka Blažková zakončila svůj výklad o strukturálních nerovnostech, následoval opatrný potlesk. Pro některé diváky byl její přednes příliš akademický, pro jiné zase málo politický. Publikum bylo už unavené a tak její vystoupení nezarezonovalo nijak.

Na pódium opět vstoupily Eliška a Nikola. Bylo znát, že si závěrečné vystoupení pečlivě načasovaly.

„A teď přichází chvíle, na kterou jsme se těšily nejvíc,“ začala Nikola.

„Vrací se mezi nás výjimečná studentka a zpěvačka, kterou dnes už jednou sál odměnil potleskem. Přivítejte znovu Natálii Polhošovou a jejího otce Fera, s písní ze slavného filmu Cikáni jdou do nebe,“ doplnila Eliška s úsměvem a ustoupila stranou.

Natálie vstoupila na scénu. Jen úplně jinak než poprvé. Nebyla ani dojatá, ani vděčná. Jen rozhodná. V očích jí plály plameny. Její kroky byly klidné, ale pevné. Šátek jí tentokrát klouzal po rameni a halence chyběl dřívější třpyt – jakoby symbolicky. Vedle ní František, s akordeonem zavěšeným na hrudi a s napjatým pohledem, který věnoval jen dceři. Natálie přešla k mikrofonu a krátce se rozhlédla po publiku. Na Elišku a na Nikolu se ani nepodívala. Slova, která vypustila, nebyla součástí domluveného scénáře.

„Vybrala jsem písničku,“ začala, „o holce, co se ma vdávat a otec jí prodal svatební šaty, aby rodina měla na chleba. To jsou skutečné a reálne problémy a ne cedulky na véckach. Jsou lidi, co nemajou střechu nad hlavou. Ani chleba na stůl. Přijdou o zdraví, o ruky, nohy, o orgány. O rodinu. O život. Pro nich zpívam.“

Nastalo naprosté ticho. Ani Eliška s Nikolou se nehnuly. Špendlík padající na zem by byl slyšet až ke zvukařskému pultu.

František jemně přitiskl měch harmoniky a vyloudil první tóny.

A pak Natálie zazpívala: „Nane cocha, nane gad…“

Její hlas byl drsný i hebký, syrový i hladivý, naléhavý jako pláč a pevný jako smutek, který už nelze dál zadržet. Starobylá slova ani nepotřebovala překlad. V každém tónu byla bolest i krása, hrdost i vzdor, dívčí křehkost i síla ženy, která si uvědomuje, že její svět není žádné divadlo pro přihlížející. Otec to s doprovodem na akordeon nepřeháněl, jen lehce zdobil melodii, aby vyniklo vše, co z dceřina hrdla vycházelo. Jeden tón za druhým se zakusoval do srdcí posluchačů.

Publikum oněmělo. Mlčely i Blažková a Rychtářová. Milada měla slzy v očích. I Adam zvedl hlavu od mobilu. I Nikola s Eliškou, ačkoliv jim krev v obličeji pulzovala, sklonily hlavu, jako by uznaly, že právě teď promluvil někdo silnější. Alex dělala, že poznámku neslyšela, ale hudbu samotnou si užila. Klára s Jakubem profesionálně kývali, ale hlubší emoce neprojevili.

Když dozpívala, chvíli bylo ticho. A pak sál vybuchl potleskem. Natálie se publiku neuklonila. Jen hrdě stála dál. František za ni mírně sklonil hlavu. Pak oba v tichosti odešli.

Na moment ji zastavila antropoložka Blažková se zářivým úsměvem: „To bylo tak krásné! Skvělý výběr, ta píseň se vždycky hodí. Publikum se chytlo. Máte opravdu styl.“

Na pódiu se naposledy vrátily Eliška a Nikola. Obě unavené, ale hrdé. Eliška se ujala slova: „Děkujeme vám všem, kteří jste ochotni naslouchat hlasům druhých. Že vám není jedno, v jakém světě žijeme.“ Nikola navázala s úsměvem: „A teď něco praktického. Pro publikum je v předsálí připraveno občerstvení, inspirované tradiční židovskou kuchyní. Připravila ho pro nás s laskavostí brněnská košer restaurace Stern. A pro všechny účinkující a organizátory následuje slavnostní večeře ve vinařství Chateau d’Or. Jste srdečně zváni.“

Potlesk zazněl ještě jednou. Festival skončil.