Neslyšitelní (54)

Adam mlčky vyšel ze sálu, aniž by se po komkoli ohlédl. Ten večer vystřídal několik nálad, od výsměchu přes nudu až po znepokojení. Nyní byl už jen unavený. Jeho výraz byl prázdný a pohled upřený do dlažby. Cestou domů nepřemýšlel ani o Alex, ani o Marwanovi. Ba ani o Neumannové. Neměl na nic sílu. V tramvaji si sedl k oknu, sluchátka si ale nenasadil. Věděl, že Eliška by se nejspíš chtěla vidět. Možná i mluvit. Možná něco vyjasňovat. Dnes na to neměl. Cítil, že by to skončilo hádkou. Ty nesnášel. Večer se zamkl ve své garsonce a bez převlečení padl na postel.

Mezitím se Milada, Anna a Marwan v rozechvělém objetí loučili s Natálií. Bylo to rychlé, úsporné, ale o to dojemnější.

„Použili naši bolest na plakát. To je... jak když ti dají náplast, když máš rozdrcenou kost,“ stěžovala si Natálie Anně.

„Žiješ v zemi, kde skoro nesmíš říct, že věříš v Boha, ale jásáš, když o Něm někdo mluví jako o kosmetice,“ odvětila Anna. „Napíšu hned, jak přistaneme,“ slíbila jí potom.

„Pošli fotku Isy v letadle,“ usmála se Natálie konečně. Pak se dlouze objala s Annou i s Miladou. Naposledy si pochovala malého Isu a zabroukala mu romskou ukolébavku.

„Moj Ježiško,“ řekla, zulíbala mu tvářičky a vrátila ho Anně.

Marwan vzal svou ženu lehce za rameno a naznačil, že už je čas vyrazit. Chtěli si užít poslední klidné týdny v Hradišti u Milady, než odletí do Kataru natrvalo. Milada se ještě jednou ohlédla k budově JAMU. Pak se zadívala na Marwana, jak drží její dceru něžně okolo ramen, s jejím vnoučkem v náručí. Byla hrdá, přesto nejistá, co vše jejich odchod přinese.

Venku před budovou postávali František s Davidem. Ticho. Jen ševelení větví a dozvuky hlasů z předsálí. Čekali až se Natálie vrátí z šatny, kam se odešla převléci. František sáhl do kapsy a vytáhl krabičku cigaret, sotva metr od cedulky Zákaz kouření. Zapálil si a zhluboka natáhl kouř.

„Musim zklidnit nervy,“ pronesl bez adresáta.

David vedle něj nervózně přešlapoval: „Tati? Že možu doprovodit Veronku na intrák?“

František se rozesmál, trochu ho přidusil dým: „Veronku, jo? Nende o Veronku, že? Ta zrzka, co s ňou byla, že jo?“

David se lehce pousmál, ale nic neřekl.

František se ušklíbl: „Daj bacha, čhavo.“

David se na něj podíval, v očích jiskřilo sebevědomí: „Když može Albert našu Natálu, proč já ne Markétu?“

František si vyfoukl další oblak kouře a zavrtěl hlavou. Už se nesmál: „Bo ty nejsi Albert. Čum do zrcadla, dilino! Nikdy nebudeš smět to, co oni. Tak bacha. Ne kvůli mně. Kvůli nim. Ať nekde nedostáneš cez držku.“

David mlčel. Pak jen řekl: „Ó ká.“ A odešel. Za okamžik už byl na druhé straně ulice, kde ho čekaly Veronika a Markéta. Slunce už zapadalo a tři postavy se pomalu vytratily.

Venku před budovou JAMU František Polhoš netrpělivě podupával nohou. Cigareta mu dohořívala mezi prsty a z kapsy si už tahal druhou. Nedaleké cedule Zákaz kouření si vůbec nevšímal. Dnes měl v sobě moc pocitů než aby se zaobíral vyhláškami. Když si zapaloval další, z bočního vchodu se vynořil Koudelka.

„Mistře,“ oslovil ho tiše, s neskrývaným obdivem v hlase. „Ptám se jako hudebník hudebníka. Ty Réhradice. Ta tvá úprava... ta harmonizace, ty průchody, ty modální střídání… fakt jsem to nečekal. Podělíš se, jaks to dokázal? Prosím!“

František si ho chvíli mlčky měřil, otázku tak úplně nechápal. Pak pokrčil rameny: „No… co já vim. Hrál sem po sluchu. Hrál a záhral. Jednoducho ať se to páči, ni? Pán učiteľ, já tu vašu teóriu nechapem.“

Koudelka hleděl s otevřenými ústy. Pro něj to byl kulturní šok. Tajemství lidového génia. Neuměl si to srovnat v hlavě.

V sále a předsálí se atmosféra prudce měnila. Natálie si to zamířila rázným naštvaným krokem, dunícím o podlahu jako válečný marš přímo mezi balící se organizátory.

Někdo stranou zašeptal: „A jéje. Edith Piaf z Cejlu. Máme problém.“

Neslyšela. Nebo se rozhodla nereagovat. Z očí jí šlehaly jiskry. „Proč jste nenechali Marwana dořict to?“ vyjela bez předehry. „A proč nemluvila aj Anička? Slíbili jste jim to! A za nás jste taky mohli najít nekoho. Třeba Veronku. Má vyznamenáni. Studuje zdrávku. Mluvit umí. Anebo je to zase „vy Cigáni hrajte, zpívejte a držte huby“?! V čem je to pak iné lepši?!“

Eliška se na ni nejprve shovívavě přátelsky usmála: „Tak si z toho nic nedělej. Hlavně, že lidem se to líbilo.“

Blažková Elišce přitakala.

„To nebyla zábava! To byl život, holka. A to vy nechapete,“ odsekla jí ostře Natálie.

Než stihl kdokoli odpovědět, ozvala se z druhé strany Neumannová: „Upřímně, ta muslimka, ta Pavlicová, je typický případ domácí puťky sloužící toxickému patriarchátu jako užitečný idiot. Matka v domácnosti, co ji manžel zahalil do pytlů a udělal si z ní chodící inkubátor. Ona má mluvit o ženách?“

Eliška se okamžitě otočila na svou matku: „Mami, prosím tě, nezhoršuj to aspoň ty.“

Alex se tomu rozesmála nahlas a rukou si teatrálně přikryla ústa: „Pardon, ale tohle je prostě jak z osmdesátek!“

To už bylo na Natálii moc: „Co vy víte, co si prošli Anička a Marwan?! To jsou mojeho přítela rodina! Jedini lidi co nás kdy brali! Tak stateční! Tak pobožní! On viděl zabíjeni a přišel o domov. Ona ho držela, když byl proti němu cely svět. A přesto pořád pomáhají ostatním. Tak jim zkuste aspoň neškodit! Co vy víte, co sme spolu zažili?! Jak mi pomohli! Víte úplne prd! Jak to můžete dat na stejno s véckem!“ Pak se otočila na chichotající se Alex: „A ty se tlemíš čemu, ty kozo hlúpa? Či si cap alebo co si teda?! Máš už v tom jasno?!“

Alex zbledla a málem se rozplakala: „To je tak strašně transfobní! Já... já... tohle si líbit nenechám!“

Eliška se jala umravňovat Natálii: „Nedělej scény! Alex se omluvíš. Toto si nemůžeš dovolovat, máš ty vůbec rozum? Slyšíš se?!“

Nikola ji podpořila, tón měla ostrý jako nůž: „Po tom všem, co jsme pro tebe udělali? Místo vděku nás tu ještě urážíš? Myslíš, že bys bez nás mohla někdy vystoupit na JAMU?! Ty?!“

„Ty s kym se taháš?! Ty drž hubu o vděku!“ okřikla ji Natálie.

Situaci se snažily zachránit Blažková a Rychtářová. Blažková diplomaticky poznamenala: „Otázka je, kolik z toho byla opravdu Annina svobodná volba. I u vás je to stejné. Mám na to tvrdá data z výzkumu. Holky se vyučí, nastoupí do zaměstnání, pak první, druhé, třetí dítě, ztracené roky mateřské, co se nikdy nedoženou. A pak výpověď. Žádná praxe, žádná perspektiva. Podívej se třeba i k sobě domů. Možná kdyby se tvoje máma kdysi rozhodla jinak, nemusela bys ty dneska hrát na ulicích za pár korun, abys vydělala sestře na pastelky a obědy ve škole.“

„Moja mamka drží našu rodinu pokopě!“ odsekla Natálie vzpurně. „Ne v kanceláři. Doma. V kuchyni. V modlitbě. V obětování. Co jste kdy komu obětovali vy?!“

Rychtářová dodala trochu smířlivěji: „Já z pozice muslimky chápu, že Anička to opravdu tak asi cítila. Ale osobní volby nejsou nutně vždycky ty nejlepší, víš? Pro ni. Pro dítě. Pro společnost. Ochuzuje sebe i druhé.“

Neumannová si však přisadila: „To, že vaše matka nevydělává, není znak obětavosti, ale selhání. To, že selhává s láskou, nic nemění.“

Natálie se zatřásla vztekem. Otočila se, hlas jí přeskočil: „Jste byli aspoň deň mojou mamkou nekdo, ha?! Nebo Aničkou! Co to je, když máte nemocné děcko! Když vám chlapa honijou tajní pro někoho pomluvy! My nejsme vaši pokusní králici! Vy mi všici polubte ric!“ Odplivla na zem a s prudkostí, která vylučovala jakoukoli další konverzaci, odpochodovala ven rovnou do noci.

Vyvalila z budovy JAMU jako tsunami. Slzy jí stékaly po tvářích. Ani je neskrývala. Venku se jí do tváře opřel noční vzduch, studený a osvěžující. Na kraji chodníku stál její otec. Ruce v kapsách, cigareta v koutku úst. Když ji uviděl, roztáhl ruce. Natálie se mu bez váhání vrhla do náruče. „Oni nic nepochopili,“ vzlykla. „Neslyší nás. Ani nechcou. Všecko už dopředu naplánovali! Nás se nikdo na nic neptá. Tak jak dycky!“

František ji objal a pošeptal jí: „Srať na to, Natálo. Srdce máš na správnym mistě,“ načež dodal romsky: „Víš, co jsem ti říkal. V Myšině by to aspoň bylo s honorářem.“

Otuzu odešel s Ukrajinkami už dřív a uvnitř předsálí zůstalo ticho, jaké přichází po hádce, kterou nikdo nezvládl. Alex si otírala oči kapesníkem a Blažková hleděla do země. Rychtářová si nervózně upravovala šátek. Neumannová si oprašovala sako a cosi syčela Elišce, která ji však ignorovala. Nikola si sedla na okraj jeviště a složila hlavu do dlaní.

„Bylo to nutné?“ zašeptala tiše Klára, stojící opodál, spíš pro sebe než pro někoho konkrétního.

Jakub se pokusil zavřít dveře do sálu, ale ty zaskřípěly, jakoby i ony protestovaly. Jen procedil mezi zuby: „Nesmí chybět melodrama.“ Potom se všichni odebrali „oslavovat“ do vinárny.

Marwan za volantem své Toyoty uháněl směrem k Hradišti: „Chtěli jednoduchý líbivý příběh.“

„Kýč místo pravdy,“ dodala Milada ze sedadla spolujezdce. „Je mi to líto. Měla jsem pocit, že to má být o toleranci a respektu.“

„A mně nechtěli vůbec,“ posteskla si Anna na zadním sedadle, „nejsem dost moderní. Jen mluvím o Bohu, nosím šátek a rodím děti.“

Marwan ji částečně chválil a dílem utěšoval: „Bojí se tě, protože ty se jim nebojíš ukázat pravdivé zrcadlo.“

„Byli jsme pro ně jen kulisy,“ dodala Anna.

„Přísahám, že si to zapamatuju,“ uzavřela Milada, „a připomenu jim to, až se zase budou chvástat, že pomáhají.“

Eliška vstoupila do Adamovy garsonky bez pozdravu a praštila taškou o stůl. Adam seděl u notebooku, ale když ji uviděl, hned ho zaklapl.

„Co se děje?“ zeptal se tiše.

„Nic,“ odsekla a sedla si zády k němu. Mlčela dlouho. Pak jen utrousila: „Celé se to posralo. Naty se se mnou pohádala. I s ostatníma.“

Adam chvíli mlčel, pak se uchechtl: „Takže multikulti cirkus byl nakonec až moc velkej, co, principálko? Naty měla pravdu. Války a bídu nemůžeš srovnávat se záchodama. Mimochodem, kdyby mluvil ten doktor, co vypadal jak Bin Ládin, nebo ta mamina s děckem, to by se hned vidělo, že to s tím vaším islámem a migrantama není tak úplně růžovoučké, co?“

Eliška ho okřikla: „Stejně ani pořádně neposlouchals!“

„Kdyby aspoň bylo co,“ pokrčil rameny Adam, „ale slyšel jsem dost, abych měl představu, jak jste to celé podělali. Ono se to ani zvládnout nedalo, protože multikulti je ideologická kravina. Nebezpečná.“

„Tos vzal kde?! Na blogu té fašistky Vaculíkové?!“ vyrazila ze sebe rozzlobená Eliška.

Adam se opřel o rám dveří a sledoval Elišku, jak si rozčileně balí mobil a peněženku. „Tak co? Odcházíš? Nebo si to vyřveme ještě tady?“ nadhodil klidným hlasem s chladnou ironií.

„Víš co?!“ vybuchla. „Tys nikdy ničemu z toho nevěřil! Aspoň jsi mi mohl pomoct! Místo toho seděls jak pecka a čekals, až se to posere!“

„Já to na rozdíl od vás věděl už předem. Že se to posere. Vy jste do toho vlítli naivně jak malé děcka. S infantilním přesvědčením, že když je všechny postavíš na jedno pódium, obejmou se navzájem.“

„Ty se mi směješ, že mi na tom záleží?!“

„Ne, směju se tomu, že sis myslela, že taková ptákovina může fungovat. Že lidi jako tvoje máma nebo Natálie chtějí totéž. Nebo Alex a ten Arab.“

„Ty nevíš vůbec nic! Protože jsi omezenec a buran! A dezolát!“

„Elinko, to ty nevíš, co chceš. Víš ty co? Utíkej. Jako vždycky.“

Eliška se zarazila, oči se jí zaleskly, ale slzy zatlačila zpět. Vzala bundu, klíče a zabouchla za sebou dveře, až se zatřáslo sklo v okně.

Na zvonek matčina bytu zazvonila o deset minut později. Kristýna otevřela, jen co zahlédla dceru na displeji domovního telefonu: „Pojď, holčičko dál. Neplakej.“

„Můžu tu dnes přespat?“

„Samozřejmě. Kašli na něj, na blbečka.“ Kristýna ji objala a Eliška konečně zavřela oči.

Nikola dorazila domů před půlnocí. Když Kateřina spatřila dceřinu utrápenou tvář, objala ji se slovy: „Příště na takové blbosti ani nechoď.“

Z obýváku se přidal i otec: „Nemusíme, teda doufám, čekat za devět měsíců další pokračování kulturní diverzity?“

Nikola neodpověděla. Jen stála, klíče v ruce, tvář bez výrazu. Pak tiše došla do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Zvenčí se ozvalo cvaknutí zámku.

Hospoda U Dvou přátel byla tou dobou téměř prázdná. Jen jeden štamgast s čepicí naraženou do čela klimbal nad druhým rumem. Za barem stál mladý výčepní s tetováním přes půl krku a zíval. V rohu u stolu seděl Fuchs. Osamělý, shrbený nad jediným pivem, které už skoro vyčpělo. Pomalu ho upíjel, jako by nechtěl, aby mu došlo.

Vrzly dveře. Vešel Koudelka. Kabát rozepnutý, čelo ještě zrosené potem. Bez pozdravu, jen s mávnutím zamířil ke stolu.

„Jestli máš něco ostrý, dej to rovnou na stůl,“ zabručel Fuchs.

„Dej mi jedno točený,“ houkl Koudelka na barmana, který přikývl a začal točit. Sotva před něj postavil půllitr, Koudelka ho zvedl a vyklopil téměř na ex. Zdvihl prst. „Eště jedno.“

Fuchs se na něj podíval: „Tož jaká byla?“

Koudelka se usmál. Ten úsměv byl plný něčeho mezi pýchou a melancholií: „Nezapomenutelná. Jako vždy. Nikdo ani nemukl. Přišels o hodně. Ona má v sobě něco jedinečné. Asi chápu, kam pořád míříš, Jaryne. Ale už je to tak.“

Fuchs se ušklíbl a usrkl piva: „Ty se nikdy nepolepšíš, Bohoušku.“

Koudelka se najednou přestal usmívat a jeho tvář zkameněla ve smrtelně vážném výrazu. Na okamžik se skoro rozhněval: „O co vám furt jde všem?! Já to říkám jen jako pedagog. A hudebník. Ta holka má talent a výdrž jak nikdo. A neměla to v životě nikdy lehké. Ani její rodina. A sám viděls, jací jsou to muzikanti. Nikdy neměla stejnou startovní čáru jak ti ostatní. Zvlášť ne teď po tom úraze. Viděls někdy zblízka její ruku? Já ju podporuju, protože cítím, že mám. Nic víc, nic míň.“

Fuchs zavrtěl hlavou: „Jo a taky opravdu není škaredá, že Bohoušku. Dobrá. Beru zpět. Jsem už úplně mimo. Tlačí mě do věcí, co nechcu. A doma mám peklo.“

„Co se děje?“ zeptal se Koudelka potichu a trochu rozpačitě.

Fuchs se na okamžik odmlčel, pak si promnul tvář a zavrtěl hlavou. „Marta ode mě odchází. Definitivně. Po třiceti letech. Prý už si nemáme co říct. I syna obrátila proti mně. Soudí se se mnou o chalupu v Drásově.“

„To máš blbé,“ hlesl Koudelka.

„Víš, kdo je její advokátka?“ zasyčel Fuchs hořce. „Ta Neumannová.“

Koudelka jen zakroutil hlavou a pronesl: „Ženské umí bét fakt potvory, Jardo.“

„Co si budem nalhávat, tvůj poklopec taky, Bohóšu. Poslouchej, jakže to máš s těma babama ty? A kolik máš vlastně děcek?“ zvedl obočí Fuchs.

„No u mě to není o moc lepší,“ povzdechl si Koudelka. „Sám su. Už pěkně dlouho. Jitka, moja první láska. Ekonomka. Ostravačka. Sbalil jsem ju na harmoniku na prvního máje. Marek je její. Dělá ajťáka v Práglu. Viděl jsem ho naposled, když mu bylo osmnáct. Dneska mu je přes třicet, možná aj má svoje děcka. Možná už su dědek a ani o tom nevím. Stejně by mi nikdo nic neřekl.“

Fuchs přikývl, oči do stolu.

„Pak Naďa z Nitry, co kdysi hrála v Lúčnici. S tou mám Zuzku. Hraje na příčnou flétnu v Bratislavě v národním orchestru. Naposled jsme si psali asi před deseti lety. Od té doby též nic. S Lenkou z Třebíče mám Terezku. Maturuje letos. Přestala mi brát telefony. Je to tak tři roky. Vidím Terezku, když se dívám na Natálku, víš? Když zpívá. Ta samá jiskra v očích. Ale moje Terezka, ta mě už vidět nechce, napsala mi to v esemesce Lenka. Pak Lucka, tady z Brna, s ní mám Tobiáška, sedm mu je. Nevídám se ani s ním. Lucka mi to nedovolí a hrozí mi Neumannkou. Prý mám na malého špatný vliv a přebírá ode mne toxické vztahové vzorce. V sedmi letech! No tý krávo. Ale o zvýšení výživnýho si říct dovedla. To věděla, za kým jít.“

Fuchs jen tiše hvízdl.

„No a nakonec Blanička... tu znáš sám nejlíp. Víš, kdo ti ve škole dělá zástupkyni. A víš, jak jsme spolu na nože. Ještě že jsme spolu neměli ani barák, ani děcko.“

Fuchs zakroutil hlavou: „Bohoušku... víš, že to ona mě nahnala na tuhle Doležalových šaškárnu?“

Koudelka se uchechtl: „Jo. Taková je doba. Divná. Mě zase sjela jak psa za to, že jsem o Alexovi řekl, že je to náš absolvent. Prý vždy a důsledně pouze absolventKA.“

Fuchs se rozesmál: „No jasně. Já nedávno opravoval písemku. Z dvaceti jen tři věděli, že Labyrint světa a ráj srdce napsal Komenský. Ale určitě všichni bezpečně vědí, co znamená nebinární osoba.“

Koudelka si znovu připil. Tentokrát pomaleji.

„Stárneme, Bohoušku,“ dodal Fuchs tiše. „Ujel nám vlak. Už nás nepotřebují. Jsme páté kolo u vozu.“

Koudelka se krátce zasmál, ale pak jen tiše pozvedl další půllitr. Pěna mu ulpěla v koutcích, oči měl sklopené: „Jo, Jaryne... Vzpomínáš na tu exkurzi před dvaceti rokama? Na tom zámku? Ty v šedým saku a Marta ve večerních šatech? Vypadala jak z katalogu na německý sedačky. Celý večer jen ticho a stíny mezi váma. Už tehdy mi to bylo jasný. Já ženský znám. Věř mě. Mám na ně čuch. A zkušenosti.“

Fuchs si promnul unavené čelo: „Víš, člověk tomu stejně nevěří. Ne když jde o vlastní rodinu. A najednou se dozvíš, že tě vyhazuje jak zteřelý křeslo z obýváku. Žes to prošvihl. Celé život se ti zesype, jak když někdo rozšlápne kelímek od hořčice.“

„A syn?“ zeptal se tiše Koudelka.

Fuchs jen pokrčil rameny: „Slyším se s Jindrou jen přes mého právníka. Na dálku. Říká mi Jaromíre. Mě. Vlastnímu fotrovi.“

Chvíli bylo ticho. Koudelka si pohrával s prázdnou sklenicí.

„Víš, co je nejhorší?“ řekl Fuchs. „Že už ani nevím, jestli za to můžu já, nebo ten svět kolem. Možná dílem obojí. Možná jsme prostě zbyli jako figurky na člověče, když už hra dávno skončila.“

Koudelka kývl: „Ty mladí dneska hrajou jinou hru. Jiný figurky. S jinýma pravidlama.“

Z kuchyně se ozvaly hlasy, někdo si objednával tatarák a ferneta. U výčepu se zasmál štamgast. Mimo čas. Mimo vše.

„Tož si připijme, Jaryne,“ řekl Koudelka a zvedl další pivo. „Na to, že jsme život aspoň chvílu měli v rukách. I když teď už nám ho sebral někdo jiný.“

Fuchs zvedl svůj skleněný pohár a koutkem úst prohodil: „A my... jsme rádi, že se na nás ještě vůbec pamatuje.“

Zvenčí do oken zablikalo auto. Někdo přecházel přes chodník. Všední večer. A dva muži, kteří kdysi udávali tón, teď jen poslouchali, jak jejich melodie pomalu mizí. Cinkli si. Sklenice zazněly dutě, ale opravdově.

„Malinko se nám to zvrtlo, táto“ pronesli Jakub s Klárou suše, když v noci dorazili do vily Romana Doležala. Seděl v kuchyni se skleničkou luxusního koňaku v ruce a poslouchal. „Celé se to vymklo kontrole v zákulisí po tom, co vystoupila Polhoška. Rozčílila se. A zhádala se se všema…“

Klára přikývla: „Alex se z toho zhroutila. I Blažková říkala, že se stala chyba dramaturgie. Příliš mnoho kontroverzí.“

Roman se s přezíravým smíchem opřel v židli a zapálil si doutník: „To jsem vám říkal! Slepence nefungují. Potřebujete nosnou myšlenku. Ne přehlídku správných témat.“

„A co teda teď?“ ptal se Jakub.

„Teď? Teď si z toho vezmeme ponaučení. Lepší marketing, kvalitnější dramaturgie, pečlivější režie. Malinko víc ustoupit, aby to nevypadalo jako falešná velkorysost a dávat si víc pozor na zbytečné kontroverze. Na první pokus se to dalo. Ten incident v zákulisí naštěstí nikdo z diváků neviděl.“

Jakub šeptl: „Takže... byla to chyba?“

„Ne nutně,“ odpověděl Roman, „zatím jen zkušenost. Draze vykoupená. Uvidíme, jak se nám to odrazí na grafech. Pak budeme moudřejší.“

V kuchyni ještě chvíli panovalo ticho, než se Klára zvedla, nalila sobě i Romanovi trochu vína a podala Jakubovi čaj.

„Víš, Kubo,“ začal Roman opatrně, „já vím, že jste s Eliškou jen kamarádi… ale nebyla by škoda, kdyby to tak zůstalo?“

Klára zamyšleně přisunula hrnek a dodala: „Celou dobu toho festivalu. Viděls to taky. Jak Eli držela věci pohromadě. Měla přehled, šla za lidma, řešila věci za běhu. Umí mluvit, vypadá dobře. Je chytrá, dokáže se pružně zorientovat a udržet kontrolu. Když tam stála vedle Nikoly, působila jako někdo, kdo vždycky ví, co dělat. Na rozdíl od ní. Neříkám, že je Niky špatná. Akorát je moc obyčejná a občas ztrácí krok nebo se zamotá. Eliška je prostě jiná liga. Představ si ji třeba jednou vedle sebe na akademii, nebo někde na koncertě, na vernisáži. Která je reprezentativnější?“

Jakub se zasmál, ale v očích se mu zablesklo napětí: „Jasně… až na to, že Eliška je prostě generál. Navíc,“ dodal tiše, „Jí bych nikdy neřekl to, co můžu říct Nikči. A to není málo.“

Chvíli bylo ticho. Klára se na Romana podívala, ale už nic neřekla. Ten jen pokrčil rameny.

Tramvaj svištěla nočním Brnem, mířila k vozovně a s ní i poslední cestující. Ve třetím voze seděla Veronika v uličce, Markéta vedle ní, hlavu opřenou o sklo okénka. David stál naproti nim, držel se madla, ale očima neustále těkal mezi nimi a potemnělým městem venku. Na zastávkách nastupovali už jen jednotlivci, ospalí, unavení, cizí. Město ztichlo.

Veronika si zívla a zamumlala cosi o tom, že má zítra test z biologie. Martkéta se podívala na Davida:„Díky, žes šel s náma. Třeba bys to měl taky jednou zkusit. Něco říct. Tam. Před lidma.“

David se pousmál, ale neřekl nic. Jen pokývl a sáhl do kapsy. Vytáhl černý tlustý lihový fix, v téměř prázdné tramvaji přiklekl k oknu a na špinavé sklo vepsal hůlkovými písmeny: „SU CHUDOBNÝ CIGÁN. DÍKY BOHU. BYT ENOM CHUDOBNÝ, NIKOHO NEZAJÍMAM. OP.“

Pak se narovnal a podíval se na Markétu. Neřekl nic, ale oči se mu na chvíli zaleskly zvláštním leskem. Směsí hrdosti, zranitelnosti a tichého vzdoru. Kývl k nápisu. Markéta si přisedla blíž, přelétla písmena očima a pak se na něj podívala. Dlouze, beze slov. David sklopil pohled, ale na rtech mu zůstával ten samý klidný úsměv.

„Tos udělal teď?“ zeptala se tiše.

Přikývl.

Markéta se pousmála, trochu smutně, trochu obdivně. A pak mu jemně položila ruku na rameno: „Tak mluví básníci.“ Po chvíli mlčení dodala: „A vezmeš mě někdy na něco většího?“

Tramvaj se rozjela dál a slova na skle zůstala jako tichý manifest. Neoslnivý, bez rétoriky a gest. Jen prosté, syrové svědectví a možná i gesto pro dívku, co se na něj právě dívala jinak než dřív. V měkkém světle zářivky její pohled neuhnul. A David, poprvé za celý den, pocítil, že to má smysl.

Po příjezdu sedli Markéta s Davidem na parapet okenní římsy v patře dívčího internátu. Bylo už dávno po večerce, ale obě patrové vychovatelky spaly. Brno v noci vypadalo jinak. Klidněji, méně nevrle, skoro jako kdyby zadržovalo dech.

Markéta měla nohy složené pod sebou a z peřiny si udělala provizorní přehoz. David seděl vedle ní, v mikině s kapucí, která mu spadla dozadu, a zíral dolů na lampy, co kreslily zlaté kruhy na asfalt.

„Oni vás slyší, jen když křičíte,“ řekla Markéta potichu. „A křik není příjemný. Člověk pak neví, jestli fakt řvete, nebo se jen bráníte.“

David chvíli nic neříkal. Pak vydechl: „A když mlčíme, myslí si, že nemáme co říct. A když něco řeknem, řeknou, že to není naše.“

Markéta pokývala: „Ten tvůj nápis...“

„Myslíš to v šalině?“

„Jo. Chudobný Cigán. To bylo silný. I trochu smutný.“

David se pousmál: „To je celej OP. Jeho věty bolí, ale jsou prostě maso.“

Chvíli mlčeli. Pak se Markéta zeptala: „Myslíš, že tím něco změníš? Že i ten festival a zpěv, že to něco doopravdy změní?“

David zaváhal: „Možná ne hned. Možná ne většinu. Ale občas někdo slyší. Stačí jeden. Někdy stačí, že to změní tebe.“

„A změnilo tebe to, že tvoříš?“

„Nevim,“ přiznal. „Už se nechcu skovávat. Ani dělat, že mi na ničem nezáleži.“

Markéta se k němu naklonila. Její hlas zněl najednou jinak. Byl tišší, ale jasnější: „Víš, že tvá ségra, když zpívala, měla slzy v očích? Viděla jsem to. Ne proto, že by ji něco bolelo. Proto, že věřila tomu, co zpívá. Tak moc, že je nemohla zadržet.“

David se slabě usmál: „Ona je silnější než všici ti, co tam kecali ty hovadiny.“

„A ty? Jak silný jsi ty?“ zeptala se Markéta.

„Já… tak, že bych chtěl raz napsat pro ňu neco, co bude moct zpívat jako svoje.“

Markéta se odmlčela. A pak tiše řekla: „Já chci být blízko něčeho opravdovýho. A u tebe to cítím. Možná to ještě neumím říct nahlas, ale… když jsi poblíž, mám pocit, že můj život má vyšší smysl.“

David zrudl, ale neuhnul pohledem. Jen natáhl ruku a položil ji vedle její. Markéta ji po chvilce vzala do dlaní. Vzduch mezi nimi byl křehký, skoro posvátný.

„A co budoucnost?“ zašeptala.

„Budoucnost je, že tě vezmu na hiphopovy večer. A pak ti ukážu, co jsem eště nikomu neukázal. Nebo namaluju neco nové. Pro tebe. Enom.“

„A láska?“

David mlčel. Jen jeho obětí bylo odpovědí.