Neslyšitelní (55)

David usnul ještě než noční autobus vyjel z Brna. Bylo v něm teplo, motor tiše vrněl a z nočního rozhovoru s Markétou v něm zůstala zvláštní něha, která ho ukolébala. Hlavu měl opřenou o batoh, kapuci přes oči, ruce složené v klíně. Když autobus zastavil v Oslavanech, jen se zavrtěl, ale neprobral se. Musel ho vyhodit až řidič. Bylo pozdě. Už k ránu. Opatrně se přikradl domů, ani se nepřevlékl a usnul. Ráno zjistil, že zaspal. Jen tak se sebral a rozespalý a zmatený utíkal na spoj do Brna.

Na učňák dorazil se zpožděním čtyřicet minut, s mastnými vlasy a kruhy pod očima. První hodina praxe už běžela naplno. V dílně to vonělo po železe, oleji a spálené izolaci. Kluci byli rozlezlí po stanovištích, někdo brousil, jiný se štrachal v rozvodné skříni, a mistr Pazderka zrovna seřval Tomáše, že nedal relé správně na lištu.

Jakmile zahlédl Davida ve dveřích, okamžitě na něj houkl: „Polhoš! Po flámu? Nebo jak si to představuješ?!“

David se omluvně zasmál, ale bylo vidět, že se drží, aby něco neplácnul zpátky. Složil batoh k topení a chtěl si vzít kombinézu.

„Ne že si půjdeš jen tak pro montérky! Slyšíš? To jako do školy chodíš, kdy tě napadne?!“

„Sorry, mistře. Bus mi...“ začal David.

„Bus?! Kecy! Mám tu třicet kluků a žádné dneska nezaspal, enom ty! Když nebudeš načas, nedostaneš známku, jasné? A ani výučák!“

David polkl. Nepokoušel se už o výmluvy. Šel mlčky k nářadí, vzal si šroubovák a zamířil ke svému stanovišti za Tomášem. Jeho oči ale ještě zůstávaly trochu jinde. Někde mezi Brnem a tím, co zůstalo na skle noční tramvaje. A přesto, nebo možná právě proto, když začal zapojovat vodiče do rozvaděče, jeho ruce byly klidné. Tiché, soustředěné. Cítil hloubku. Možná i hrdost.

Natálie byla v následujících dnech unavená. Ne fyzicky, ale v hloubi duše. Po výbuchu v zákulisí a následném zklamaném tichu se sotva přinutila jít na konzervatoř. Koudelka byl profesionální. Nesnažil se ptát, co se stalo. Raději trpělivě čekal, až to poví sama. Důležitější bylo se pomalu začít rozehrávat. Kývl hlavou a řekl: „Začneme od začátku. Hrajem naostro. A pořádně. Ještě to všem nandáš. Jen neztrácej motivaci! Nesmíš to teď vzdát!“

Rozehrávala se s těžce a s velkou bolestí v ruce i v duši, s naléhavou vervou, která přichází jen po sérii zklamání. Koudelka ji chválil za každý drobný pokrok. Na konci zkoušky vždy dodával: „To, co ty dokážeš předat, není jen hudba a zpěv. Na festivale to byl vzkaz. Pamatuj na to a drž se toho.“

Marwan s Annou okamžitě referovali Matoušovi přes videohovor, jak dopadl festival. Poslali mu i některé nahrávky, popsali atmosféru i některé reakce. Matouš poslouchal se zájmem, stále však měl pocit, že něco chybí. Pak mu volala i Natálie.

Matouš na obrazovce mlčel, pak začal mluvit o eseji, kterou právě psal. Jeho hlas nabíral na intenzitě, cpal do něj citace Derridy, Habermase, Horkheimera, Adorna i Saida, dokonce několik poznámek od Rubinsteina, až si uvědomil, že ji úplně přehlušil. Viděl její sklopené oči a zarazil se. „Promiň. Zase jsem se nechal unést.“

Natálie se usmála, ale v koutku oka se jí třpytila slza: „Já vím, že řešíš velke věci. Ale někdy by sem chtěla, abys poslouchal aj mě chvilu.“ Pak hovořila dlouho. O tom, co se stalo po vystoupení, o hádce, o výčitkách. O bolesti.

„Víš, Natynko,“ řekl tiše, „začínám tomu tady taky rozumět. Cítím to tu na vlastní kůži. Tady v Německu. A není to vůbec příjemné. Takhle přesně to funguje. Nejprve ti napovídají, jak moc tě chtějí slyšet. Pak pochopíš, že je to pravda jen tehdy, když říkáš přesně a výhradně jenom to, co oni považují za správné. Jakmile řekneš nebo napíšeš něco jinak, po svém, co nechcou, začneš být problém.“

„Ty taky?“ zeptala se tiše.

„Jo. Pro ně jsem pořád ten „východňár.“ Dávali mi to najevo od začátku. Jen jsem si toho nevšímal, jak jsem byl přehlcený vším tím úžasným, co se tu dá najít, objevit a zažít. Ale bylo to tam pořád. Jeden docent mi řekl, že můj styl psaní je „podezřele moralizující.“ Další vyučující mi vytkl, že recykluju staré pohledy a píšu „šedivě socialisticky.“ Jiný, že bych se měl naučit víc „nové západní kritičnosti.“ Další mi řekl: „Toto jsme u nás měli naposled v nultých letech, nyní už jsme dál.“ A jeden dokonce dodal: „Pište klidně odvážněji, tady vás do gulagu nikdo nenažene.“ A hlavně, nikdo z pravých Němců se se mnou fakt nebaví doopravdy. Všichni mě chtějí akorát vodit za ručičku. Všichni mne opravují, pořád se snaží cizelovat to, co říkám, tak, aby to lahodilo jejich uchu. Ale doopravdy mne neposlouchá nikdo z nich. Nikdo z nich skutečně nepřemýšlí o tom, co říkám. Nikoho vlastně ani nezajímá, co si myslím já osobně.“

„Nikdo? Vůbec nikdo?“

„Na filozofii jenom Joaquín, ale ten není Němec. Joaquín Morilla Huelpancha, z chilské Patagonie, syn indiánského lidu Mapuché. Píše o environmentální filozofii a vztahu člověka k zemi v kontextu politických a právních sporů o lesy na domorodých územích. Pak ze studentů univerzity Nidál, Palestinec, co studuje mezinárodní právo, a Leyla, studentka novinařiny tady z Berlína. Jenže původem z kurdsko-turecké rodiny z Istanbulu. A z vyučujících samozřejmě profesor Rubinstein. Polský žid a levicový kritik sionizmu. Všichni jsme „ti druzí.“ A ostatní? Rodilí etničtí Němci? Když se na nás usmívají, je to vždy čistě profesionální. Nikdy kamarádské. Když se neusmívají, tak tě prostě jen ignorují. Jsi pro ně pařez u cesty. A pak přijde kolokvium nebo debata a oni ti řeknou, že tvoje nápady jsou dávno zastaralé, že nejsou dostatečně progresivní nebo že by mohly být vůči někomu ofenzivní.“

Redaktor zpravodajského portálu PrávěTeď.CZ Libor Chalupa seděl tehdy v publiku v malém sále Janáčkovy akademie také. Hned následující den uveřejnil v regionální rubrice svou zprávu z celé akce:

„Když se uzavřely dveře sálu na brněnské JAMU, v publiku zůstalo něco, co nelze snadno pojmenovat. DiverCity – kontroverzní festival rozmanitosti, který se zrodil jako studentská iniciativa a na němž se podílela hlavně brněnská konzervatoř, sliboval oslavit odlišnost, propojovat rozdílné lidské komunity a šířit porozumění. To se do jisté míry stalo. Jenže dělo se i něco jiného. Kritici festivalu, kteří v něm viděli politizaci školství, dostali částečně za pravdu.

Vystoupení se střídala jako kaleidoskop, který nezanechal jednoznačný pocit. Syrský lékař vyprávěl o migraci do Česka, romská zpěvačka zpívala o bídě srdcervoucím hlasem, feministická právnička brojila proti patriarchátu, zatímco trans aktivistka volala po toaletách bez pohlaví. Bylo to burcující, dojímavé, bizarní i silné. A často všechno zároveň.

Jak festival působil na běžného návštěvníka? Během pauzy jsem oslovil muže ve flanelové košili, který se představil jako pan Dobeš, učitel občanské výchovy z nejmenovaného brněnského gymnázia. Na festival přišel prý „jen ze zvědavosti.“

„Bylo to jak na houpačce,“ řekl mi. „Něco mě nadchlo, něco vytočilo, něco jsem vůbec nechápal.“

A dodal ještě: „Nevím, co z toho si odnesou ti mladí, co tu seděli kolem mě. Ale doufám, že pochopí jedno – stačí chvíli nebrečet, že je svět složitý. A poslechnout si, co říkají druzí.“

Chalupa v článku pokračoval: „Ne všechny části programu byly přijaty s nadšením. Diváci se místy ošívali, někteří v pauzách tiše odcházeli. Zaznívala slova o toleranci, o lásce, o přijetí. Ale také o toxické maskulinitě, o systematickém útlaku, o trans identitě, o islámu jako cestě k ženské emancipaci. Festival, který měl spojovat, nakonec rozdělil i samotné publikum a organizátory. DiverCity byl možná upřímným pokusem o dialog. Jenže dialog předpokládá, že taky nasloucháte. Místy to spíš připomínalo monolog někoho, kdo si nepřeje být konfrontován s nesouhlasem.“

V sídle Doležalových zavládlo napětí už po titulku Chalupova článku. Roman seděl u dlouhého jídelního stolu, prsty bubnoval do skleničky s bourbonem a zíral na obrazovku tabletu. Klára stála za ním, ruce v bok, a jen mlčky četla přes jeho rameno. Jakub seděl naproti, trochu v křeči, ale zatím mlčel.

„Ten hajzl,“ zavrčel Roman, „přesně věděl, co udělat. Nechat zaznít to pozitivní, aby to vypadalo jako férový report, ale mezi řádky to podminoval výbušninama.“

Klára přikývla: „Nepřímo nás obvinil z ideologizace. A to je průšvih.“

„To je sabotáž,“ rozčílil se Roman, „zatracená sabotáž. Kdyby to aspoň napsal někdo fundovaný, ale taková hyena jako Chalupa!“

Jakub opatrně nadhodil: „Něco z toho přece jen sedí. Dramaturgická chyba se stala. Měli jsme tam víc dát prostor přímo lidem z dotčených komunit. Třeba migrantům nebo Romům.“

Klára se na něj ostře podívala: „Ty bys chtěl, aby nás Polhoška sprostě seřvala rovnou z pódia? Přede všema?“

Jakub jen svěsil oči. Roman si mezitím zapálil doutník a v mlčení promýšlel další tah. Pak řekl: „Byla to tvoje iniciativa. Teď kontaktuješ toho parchanta Chalupu a řekneš mu svou perspektivu. Vyžehlíš průser, který jsi způsobil. A já s mámou vybavíme zbytek.“

Nikola seděla s Eliškou v kavárně, obě s čajem v ruce. Zírala na obrazovku telefonu, kde visel Chalupův článek. Mlčely.

„Měli jsme to čekat,“ řekla Eliška.

„Ne takhle,“ povzdechla si Nikola. „Kdyby byl otevřeně proti, fajn. Ale tohle je horší. Tváří se objektivně, ale podkopává. Roman to vzal jako zradu.“

Eliška se opřela lokty o stůl: „Asi jsme chtěly moc. Všechno najednou. A přitom stačilo málo. Nechat doktora domluvit. Dát slovo i někomu z Romů. Místo toho jsme si hrály na režisérky světa.“

„Kuba říká, že dramaturgie měla být důslednější,“ opáčila Nikola. „A i výběr hostů. Neměli jsme dávat plané naděje někomu, kdo se pak nevešel do programu. A měli jsme přesněji vysvětlit, co si představujeme, že má zaznít.“

Eliška se podívala na Nikolu: „Stejně bych to zkusila znova. Jen líp.“

Nikola přikývla: „Já taky.“

O několik dní později podnikl Libor Chalupa rozhovor s Jakubem Doležalem coby mediální tváří studentského festivalu DiverCity. Ten se mu sám nabídl.

„Váš festival vyvolal hodně emocí. Byly tam silné momenty, ale i rozpaky. Jak to vnímáte zpětně?“ ptal se Chalupa.

Jakub mu odpověděl: „Ty emoce byly očekávané. DiverCity není výstava bonsají pro pár nadšenců. Je to studentský projekt usilující o otevřenou společnost a bezpečný prostor pro každého. Jeho cílem bylo ukázat pestrost hlasů v naší společnosti. A to se, myslím, povedlo. Důkazem je, že se o něm mluví i tak dlouho po skončení akce.“

„Objevily se ale i výtky. Například za jednostrannou agendu, nebo že selhala dramaturgie. Co vy na to?“

„Jistě. Vždy se najde někdo, kdo by to sestavil jinak. My jsme dali prostor různým lidem, od akademiků přes umělce až po ty, kteří v jiných formátech často nemluví. Že někoho překvapí forma nebo obsah? To je v pořádku. Překvapení je známka toho, že festival rezonuje.“

Chalupa přitvrdil: „Nešlo ale trochu i o politickou demonstraci?“

„Ani náhodou,“ usmál se Jakub. „Byla to výjimečná kulturní událost, vedená mladými Brňany plnými energie a nápadů. Nic víc, nic míň.“

„A jak ho hodnotíte z hlediska dopadu?“

„Zájem předčil očekávání,“ pochvaloval si Jakub. „Reakce jsou různorodé, ale sledovanost přenosu, dosah na sítích i zájem škol o spolupráci ukazují, že to mělo smysl.“

Když se rozhovor objevil v redakčním kalendáři PrávěTeď.CZ, Doležalovi neváhali. Roman se s Chalupou setkal osobně a naznačil, že pozitivní mediální prezentace jejich rodinného holdingu by mohla být výhodná i finančně. Věnoval mu výtisk Otevřené společnosti od Karla Poppera. Mezi jeho stránkami byla vložena drobná bílá obálečka s deseti pětitisícovkami. Klára mezitím poslala pár zpráv správným lidem a ujistila Chalupu, že její nadace D+ má větší dosah než celý regionální oddíl redakce.

Chalupa pochopil rychle. Rozhovor vyšel uhlazený, s titulkem „DiverCity je symbolem odvahy mladých, ne ideologie, říká Jakub Doležal.“ Chalupa vykreslil Jakuba jako geniálního hudebníka a dramaturga, vycházející hvězdu české kulturní scény a nedostižného vizionáře s pokrokovými názory v jedné osobě. Rodinná značka byla očištěna.

Roman sledoval grafy růstu firemního zisku a podpory pro manželčinu nadaci. Poprvé po týdnech mu přestaly připomínat EKG srdeční arytmie. Značka Doležal opět udávala tempo. Seděl ve své pracovně, obklopen grafikami, stohy papírů a dvěma macbooky. Na velké obrazovce svítila modro-rudá křivka. Pomalu, ale zřetelně stoupala. Vedle ní byly tabulky se sledovaností, s počtem zmínek v médiích, s analytickými poznámkami PR agentury. Nešlo o raketový nárůst. Byl však konzistentní a trvalý. „Odvážnější tón, jemná inkluze, důraz na autenticitu,“ zamumlal si pro sebe a pokýval hlavou. „Ne že bych v to věřil. Ale rebranding vážně funguje.“

V těch týdnech skončily i parlamentní volby. Středopravá koalice citelně oslabila, ale stále si udržela většinu. Na Hradčanském náměstí se objevily první gratulační bannery, investoři mírnili obavy a mainstreamová média hovořila o „stabilitě v časech nejistoty.“ Jenže to nebyl celý příběh. Populisté z ultrapravicové Svornosti, vedené Přemyslem Čechem, získali bezprecedentních 13,4 % hlasů. Dvojnásobek oproti předchozím volbám.

Danuše ještě týž večer publikovala na svém blogu Matka Čechie emotivní příspěvek, jenž se záhy stal virálním: „Potvrzuje se, co jsme tušili. Češi mají dost elit, které jim říkají, co si mají myslet, jak mají mluvit a jak se mají cítit. Zvolili možnost slyšet konečně znovu jazyk, kterému rozumějí. Češi chtějí slyšet o práci, o rodině, o domově. O bezpečí. O důstojnosti. My nejsme extrém, jsme hlas většiny. A dnes jsme konečně slyšet. Nepotřebujeme performativní poklekávání, ani festivaly přijetí. Potřebujeme pravdu, odvahu a kořeny. Dnes jsme udělali první krok, abychom si vzali, co je naše. Jsem hrdá na každého z vás. A děkuju.“

Příspěvek neunikl pozornosti mladého excentrického filozofa Radka Bendy, který se zabýval sémantikou a sémiotikou politických sdělení. Všiml si Danušina blogu a podrobil ho kritické analýze „až na dřeň“ v článku nazvaném Diskurs resentimentu a nenávisti:

„Analyzujeme-li blog Matka Čechie nejen jako politickou komunikaci, ale obecněji jako text předávající sdělení,“ vysvětloval Benda, „zjistíme několik věcí: Jde o jazyk národního resentimentu, tedy navrácení se k vyprávění o ztracené velikosti národa. Vaculíková mobilizuje tzv. negativní univerzálie. Vytváří nepřítele bez tváře: elity, menšiny, Brusel. Ty nejsou definovány, ale fungují jako zrcadlový opak skutečných Čechů. Slova jako pravda, odvaha, kořeny, domov, důstojnost jsou přetížena emocionálně, ale zbavena jakéhokoliv konkrétního sémantického obsahu. Jde o typickou strategii populistického stylu: nabídnout rezonující slova bez konkrétního významu, která si čtenář dosadí podle svých vlastních obav a tužeb. Použití jazykového kontrastu je formou čirého kulturního antagonismu, nikoliv výzvou k debatě. Vaculíková nepíše občanům, ale oddanému fanklubu. Její styl je performativní agitace, nikoliv argumentace.“ Zakončil text otázkou: „Jak nazývat jazyk, který úmyslně nepojmenovává významy, ale šikuje a mobilizuje posluchače? Není to jazyk pravdy, ale jazyk vlajky. A ta, jak známo, je krásná, dokud s ní nešermují vojáci.“

Článek v Kontextech se rychle šířil mezi akademiky a studenty. Na twitterových účtech se objevily výstřižky Bendových citací. Benda vzápětí napsal Matoušovi do Berlína: „Mazec. Blog tvojí mámy nám solidně rozjíždí Kontexty. Máme trojmístnou čtenost! O tom se nám nikdy ani nesnilo. Nenapíšeš mamce děkovný dopis? ;)“

Danuše reagovala krátce: „Některým intelektuálům vadí, že Češi začali znovu myslet. Já to vítám.“ Tím komentářem si získala na sociálních sítích stovky lajků a komentářů s českými vlajkami a srdíčky.

Matouš seděl v univerzitní knihovně, obklopen výtisky Heideggera, Arendtové a esejů o postkoloniálním myšlení, když mu od Bendy přistál odkaz na článek v Kontextech. Otevřel ho bez velkého očekávání. A pak se zarazil už po prvních větách. Cítil, jak mu hoří uši studem. Jméno jeho matky se skvělo černé na bílém, stejně jako její blog, který nikdy ani nedočetl celý. Rychle ho otevřel. Zíral na záhlaví „Matka Čechie“ jako na něco z cizí, nepřátelské planety. Věty příspěvků se mu zcela příčily. Zněly tvrdě, sebejistě, militantně. Vzpomněl si na to, jak mu máma před lety vyčítala „že se z něj stane salonní levičák“ jen za to, když se před ní zastal české neziskovky pomáhající v Afghánistánu. Tehdy to přešel jako nadsázku. Teď, po tom všem, co se stalo okolo Marwana a Natálie, mu došlo, že to nadsázka nebyla vůbec.

S každou další větou rostlo v Matoušovi znepokojení. Nešlo jen o to, že se jeho matka pomalu stávala legendou populistické scény. Šokovalo ho, jak systematicky a chladně stavěla narativ, který útočil na otevřenost, kritické myšlení a hledání. Na vše, co pro něj mělo smysl. Věty na blogu byly jako beton. Tvrdé, hladké a bez jediné skuliny pro dialog.

To odpoledne Matouš seděl naproti Rubinsteinovi v malém univerzitním salonku, kam si profesor nechával přinášet čaj. Partie byly příležitostí k přátelskému dialogu, k úniku před kulturními šoky a steskem po domově i lásce. A nyní hlavně nutným odpočinkem, aby si pročistil hlavu a utřídil myšlenky. Mezi nimi stála šachovnice, na níž se černé i bílé figurky napjatě tyčily proti sobě jako dvě vojska před bitvou. Chvíli se odmlčel, hleděl na jezdcovu pozici a opřel si čelo o ruku. Rubi právě jemně posunul pěšce, pomalu, opatrně, roztřesenou rukou. A pak se podíval přes své tlusté brýle na Matouše.

„Pan Mateusz, dneska se mluví rychle a hodně a myslí jen málo a pomalu. A to ještě nedůsledně a ve zkratkách,“ pronesl tiše, skoro nehlasně, s úsměvem i stínem bolesti. „To, co popisujete, je starší než Starý Zákon. Nevěřit druhému, protože je jiný. Neposlouchat, jen čekat, až domluví, abychom ho mohli, pokud ne vypískat, tak aspoň opravit. Otesat podle svého vkusu. Zcivilizovat. Evropská klasika.“

Matouš sklopil oči: „Jenže tady se mě snaží civilizovat i ti, co objektivně vědí míň. Jen proto, že jsem se narodil pár kilometrů východně od nich. A mezitím doma se matka stala ikonou ultrapravice. Symbolem všeho, proti čemu jsem. Vše, co jsem se odjakživa snažil chápat nebo obhájit, ona hanobí a snaží se zničit a zmařit. Všechno. Moje muslimské přátele. Moji romskou lásku. Moje hledání pravdy. Můj otec kvůli našim hádkám skončil na psychiatrii.“

Venku lehce pršelo. Rubinstein si odkašlal a chvíli jen hleděl z okna: „Můj dědeček. Zahynul v Osvětimi. Jednou řekl, že my Židi bychom nikdy neměli věřit žádné skupině lidí, která příliš hrdě, příliš často a bezmyšlenkovitě používá slovíčka „my“ a „naše.“ Dokonce ani kdybychom těmi lidmi byli my sami. Pro vás, pan Mateusz, dodávám: Ani vaše rodná matka!“

Matouš se uchechtl a pak zase zvážněl: „Snažila se z manžela mé sestřenice, z mého nejlepšího přítele, syrského lékaře a revolucionáře, vytvořit bezpečnostní riziko pro Česko. Poslala mi anonymní dopis. S pomluvami o mé životní lásce. Je posedlá. Nenávistí. K čemukoliv jinakému. K čemukoliv hlubšímu. K čemukoliv, co není její. České. A teď se politicky angažuje s tím nejhorším bahnem, které existuje. Jak s tím žít, když je to vlastní matka?“

Profesor si pomalu, s námahou, opřel hlavu o dlaň, pak se natáhl po šálku a napil se. Ruce se mu třásly, ale pohled měl klidný, téměř něžný: „Můžeš svou maminku milovat dál. Ale nesmíš jí nikdy věřit! Zvlášť když mluví o národě. To nemluví maminka. To je hlas ideologické posedlosti. A ideologie, zvlášť jakákoli nacionalistická,“ zvedl třesoucí se šlachovitý ukazovák, „nezná lásku, nezná přátelství, nezná milost, nezná slitování. Žádá jen moc, boj, krev a lidské oběti. Je to Moloch. Modla. Belzebub!“

Matouš mlčel. Pak si srovnal pěšce, který se v šachové bitvě posunul o jedno pole. Pohnul figurkou bez nadšení, ale přesně.

„Víte, profesore,“ řekl po chvíli, „občas si připadám jak chybné slovo v její větě. Něco, co se tam nehodí. Co ruší rytmus. A tak mě vymazává pryč.“

Rubinstein přikývl: „To je jedině dobře, pan Mateusz. Protože skutečný člověk musí vždy narušit rytmus každé věty, která si nárokuje být definitivní.“

Šachová partie mezi nimi dál plynula pomalu, ale o to opravdověji. Rubinstein si chvíli soustředěně prohlížel šachovnici. Jeho roztřesené prsty se pomalu přiblížily k věži, ale pak si to rozmyslel a posunul krále o pole dozadu. Matouš se mračil. Snažil se vnímat souvislosti, zahlédnout vzor, pochopit soupeřovu logiku a záměr. Jenže Rubiho hra byla tak matoucí! Úsporná, zdánlivě pomalá a přitom nesmlouvavě přesná.

„Víte, že jsem vás ještě nikdy neporazil?“ zamumlal Matouš, oči upřené do prázdna.

„Vím,“ zasmál Rubinstein tiše a hraně škodolibě. „Ale lepšíte se. Dnes máte tahů doposud nejvíc. I to se počítá.“

„Stejně zase přijde mat,“ povzdechl si Matouš.

Rubinstein neznatelně přikývl smutné pravdě: „Tak, tak. Ale důstojný.“

Tři tahy. A bylo hotovo. Rubinstein složil ruce do klína a beze spěchu dodal: „Mat je jen výsledek. Nikoli něčí vina.“

Matouš se rozesmál: „To není fér! Ani nemůžu říct, že jste mě přehrál. Spíš jste mě jen pomalu obklíčil a nahnal do pasti, o níž jsem ani netušil, že je to past.“

„Tak dnes funguje, můj milý příteli, celá mezinárodní politika. Ba i domácí. A taky většina rodinných vztahů,“ pronesl Rubinstein, zvedl šálek s čajem a podíval se skrz něj proti světlu jako přes čočku mikroskopu. „Žijeme obklopeni nečekanými, zdánlivě nemožnými kombinacemi, jejichž významy odhalíme, až když je příliš pozdě.“

Matouš kývl a po chvíli ticha se ozval: „A co s tím, co píše? S tím, co dělá a za co bojuje?“

Rubinstein se na něj zadíval. Hluboce, bez výsměchu, ale i bez útěchy: „Říkáme těm lidem extremisté. Fanatici. Ale často si jen zoufale snaží udržet svět, o němž si myslí, že jim kdysi patřil. Problém je v tom, že to není pravda. A ani nikdy nebyla. Když je někdo miluje, má dvě možnosti. Buď je v tom nechá a ztratí i sebe i je. Anebo jde proti nim a možná je ztratí taky. Ale najde aspoň sebe.“

„A co když o ně takto přijde?“ zeptal se Matouš tiše.

„Pak je to nutná oběť. Sobě pro sebe. Můj učitel a přítel, strýček Eddie Said, když napsal Orientalizmus, poštval proti sobě celý západní akademický svět, z něhož sám vzešel a který miloval. Já přišel o bezpečný domov v Izraeli, kde jsem vyrostl, kam mne maminka odvedla jako malého kluka v naději, že se šoa už nikdy nebude opakovat. Dnes mě radikální sionisté mají v první desítce největších nepřátel. Jsem na to hrdý a je to můj největší životní úspěch. Bojuji proti sionizmu, abych dál mohl milovat svůj židovský národ. Aby na něm zbylo vůbec něco, co se milovat dá.“

„A když tu oběť podstoupí?“ pokračoval Matouš v otázkách.

Rubinstein vzal krále mezi prsty, zadíval se na něj a suše řekl: „Musí začít hrát jinou partii. S tím, co z figurek zbylo. S tím, co z rozbité společnosti zůstalo. I kdyby to mělo být na zcela jiné šachovnici.“ A pak neslyšně figurku položil.

Během následujících týdnů se trojice dívek rozptýlila jako pírka ve větru. Nikola se stáhla do sebe. Pochopila, že dobrý úmysl nestačí, když dramaturgie selže a spustí lavinu, kterou už nejde zastavit. Ve dnech po hádce se vyhýbala Natálii, i když ji oslovit chtěla. Měla výčitky z vlastní nejednoznačnosti. Měla to přece vidět dřív. Jenže byla zaslepená vizí festivalu, co měl všechny spojit. Místo toho je rozdělil.

Eliška se snažila udržet všechny pohromadě. Měla docela ostrou výměnu názorů s matkou. Psala Natálii omluvné zprávy, stručné, ale upřímné. Alex Tellerové zalhala, že Natálie „se za svůj zkrat omlouvá.“ A Nikole šeptala, že to možná nebylo celé jejich vina. Jenže ani ona sama nevěděla, kde přesně je pravda. Byla až příliš v zajetí toho, co by chtěla, než aby vnímala to, co je.

Jakub se snažil celou situaci přečkat diplomaticky klidně. Navenek vystupoval smířlivě jako někdo, kdo chápe všechna hlediska, ale zůstává nad věcí. V rozhovorech s Nikolou i doma používal formulace jako „nedorozumění v dobré víře“ nebo „nevyzrálý, ale upřímný výkřik.“ Radoval se z toho, že je v centru pozornosti Jenže uvnitř ho to tížilo a mrzelo, jak rychle se jejich projekt rozpadl. S Natálií nemluvil vůbec. A také mlčel, když se mu Nikola svěřovala ohledně ní. Raději vymýšlel další nové projekty.

Adam vše sledoval zpovzdálí. Nezasahoval a věnoval se ještě více práci pro FutureWave. Vnímal, co se stalo, jako symptom něčeho hlubšího. Střetu světů, který jen vybublal na povrch. O Elišce mluvil doma jen opatrně, ale když se ho jeho matka jednou přímo zeptala, zda ještě pořád „chodí s tou režisérkou“, odpověděl: „Je to složitější.“ Ve skutečnosti ani nevěděl, co z jejich vztahu ještě zůstalo. Jen pochopil, že čemu nerozumí, na to nemůže tlačit silou.

Natálie na jejich kontakt reagovala zdrženlivě. Byla slušná, ale chladná a odměřená. Zklamání bylo příliš čerstvé. Věděla, že je nemůže zatratit, ale nemohla jim ani hned odpustit. Musela vše natrávit sama. Začala znovu trávit víc času s rodinou, ještě více přes internet telefonovala s Matoušem a oddala se svému cíli vrátit se s Koudelkovou pomocí k hudbě. Ta jediná zatím nelhala.

Byl konec listopadu. Zkušebna č. 3 byla to pondělní ráno prázdná. Skrze žaluzie dopadalo šikmé světlo, které kreslilo pruhy na dřevěný stůl. Koudelka seděl za klavírem, na sobě starý svetr a manšestráky, brýle na špičce nosu, před sebou položený pokrčený sešit s notami. Prstem přejížděl po okraji klaviatury, ale nehrál. Jen tak, jakoby přemýšlel dotekem.

Dveře se tiše otevřely. Natálie stála v nich. V posledních týdnech trochu zhubla. Mikina na ní visela jak z ramínka a oči měla smutné.

„Můžu?“ zeptala se tiše.

Koudelka přikývl. Ani se nezvedl. Jen ukázal na stoličku vedle klavíru.

Chvíli bylo ticho. Slyšeli z dálky ruch školy. Pospíchající kroky, bouchnutí skříňky, výkřik někoho na chodbě. Ale tady bylo klidno.

„Na tom fesťáku. Zpívala jsi výborně,“ řekl nakonec Koudelka. „Skoro až moc. Fenomenálně. Měla jsi publikum v hrsti.“

Natálie seděla nehnutě. Pak potichu, ale naprosto jasně řekla: „Slyšeli, ale neposlouchali. Nic nechapali.“

Koudelka se otočil. Zvedl srostlé obočí, ale nezeptal se. Zvážněl.

„Nevadí,“ dodala po chvíli. „Není to poprvé. Asi ani naposled.“

Koudelka si propletl prsty. Hleděl na ně: „Jsem si myslel, že tě mám za ty roky přečtenou. Že poznám, co v tobě kvasí. V posledních dnech mi ale není jasné nic. Ještě něco se tam stalo, že?“

Mlčela. Jen přikývla. Ne pohybem hlavy, jen pohledem, co najednou klesl, jako když odpadne list.

„Nemusíš mi říkat, co,“ řekl klidně. „Jen jestli budeš chtít něco hrát, napiš mi to třeba na lístek. A já to s tebou projedu. Klidně i bez zkoušky. Jak to půjde.“

Natálie se jen nepatrně pousmála: „Vy aspoň slyšíte. Aj když nevíte co přesně.“

Koudelka jen jemně přikývl a sáhl po deskách s notami. Chvíli v nich listoval, jakoby něco hledal, i když dobře věděl, že nic konkrétního. Chtěl jí jen dát čas.

„Začni třeba jen levou a pravačkou jen zdravýma prstama, kolik to jde,“ řekl tiše. „Základní stupnice. Nic víc. Budem si hrát jako děti. Až tě to přestane bavit nebo nebudeš moct, klidně řekni.“

Mlčky přikývla. Pomalu zvedla akordeon ze stoličky, kde na ni čekal. Připnula si popruhy. Byly jí trochu volné. Posunula je výš a posadila se vedle něj. Položila ruce na měch a klaviaturu.

Začal lehce vyťukávat doprovod. C-dur, pak a-moll, pomalé vlny, jako když člověk popadá dech. Natálie se chvíli jen dívala, pak přidala levou. Basové tóny zněly zpočátku váhavě, jako by se omlouvaly, že tu znovu jsou. Ale v dalším taktu už ne.

Neřekli nic. Nehráli dlouho. Když skončili, v místnosti bylo o něco tepleji. Natálie se zhluboka nadechla a pak si svlékla mikinu, jako by jí poprvé od festivalu přestala být zima.

Koudelka zvedl oči. Jen tiše poznamenal: „Dobrý začátek.“

„Zítra zas?“ zeptala se.

„Když budeš chtít.“

A ona chtěla. Ne kvůli festivalu. Ne kvůli omluvám nebo vysvětlením. Jen kvůli sobě. A kvůli harmonice, kvůli hudbě, která sice někdy hodně bolí, ale nikdy nelže.

Byl pozdní večer. Matouš seděl v berlínském pokoji, zády k oknu. Venku padal drobný mrznoucí déšť. Na obrazovce notebooku se rozsvítil příchozí hovor. Natálie. Přijal ho okamžitě.

Objevila se v malém okénku, v pokojíku, který Matouš důvěrně znal. Černé husté vlasy rozpuštěné, teplý svetr, za ní stěna. Vypadala unaveně, ale klidně. Jako někdo, kdo se konečně dotkl pevné půdy po dlouhém plavání.

„Ahoj,“ řekla tiše.

„Ahoj, Natynko,“ usmál se na ni. „Chybíš mi. Moc.“

Přikývla. Ztěžka, ale pevně: „Ty mně taky. Furt.“

Chvíli mlčeli. Jen se dívali na sebe. Matouš měl pocit, že i přes obrazovku slyší její dech. A ona zas vnímala ten jeho. Hlubší, než býval. Unavenější. Ale přítomný.

„Začla jsem zas hrat,“ řekla po chvíli. „Pomalu. Zkoušíme s Koudelkou.“

„To je jedině dobře,“ přikývl Matouš. „Hudba ti sluší.“

„A ty?“ Natálie se pousmála, tak upřímně a opravdově.

„Pořád dokolečka. Univerzitní maraton a pak besedy s Rubim u šachů. Zas mě dneska složil jak origami. A pořád říká, že se lepším čím dál víc.“

„Lepšíš se čím dál víc,“ zopakovala.

Chvíli bylo ticho, ale v něm bylo řečeno vše.

„Marwan s Annou napsali,“ pronesla pak tiše. „Z Kataru. Mají se tam fajn. Prý tam dokonce i vzduch voní jinak.“

Matouš přikývl: „Jo. Posílal mi fotky. Isa v náručí. Vidělas?“

„Jo. Isa chodi na píchance do očiček, chudáček maličky,“ dodala Natálie.

„Vím. Aby zmírnili tu retinopatii,“ upřesnil Matouš a jen si tiše promnul čelo.

„Je tak maličky a přitom už tolik prožil,“ dodala Natálie. „A oni jsou šťastní. Zaslouží si to.“

Matouš přikývl. Díval se na Natálii a věděl, že i přes všechny ztráty, ticho, bolesti a politické běsy, to nejdůležitější mezi nimi stále bylo. Láska. Neochvějná a tichá.