Neslyšitelní (57)

Na ulicích bláto, v oknech domů výzdoba a v Lidlu se prodávaly kapři ve slevě už od patnáctého. Matouš se vracel z Berlína domů na svátky. Na pár dní, aby se nadechl domova. Štědrý večer strávil s Miladou v Hradišti. Poklidný, dojemný, bez zbytečných slov. Jen společná večeře, smích, chvíle ticha a staré fotky. A potom půlnoční v místním kostele.

Na Boží hod se Matouš s Miladou vydali do psychiatrické léčebny, kde už měsíce ležel Miloš.

Chodba páchla dezinfekcí a nemocničním tichem. V pološeru pokoje u okna seděl shrbený muž, oči prázdné, nepřítomný pohled upíral ven. Drasticky zhubl a zchátral k nepoznání, tvář měl propadlou a posetou jakýmisi fleky, kůži zašedlou jako novinový papír. Když jeho syn vstoupil, Miloš se na něj podíval a s lehkým nepřítomným úsměvem pozdravil: „Dobrý den, pane...“

Matouš se zlomil uvnitř. Z jeho otce se stal uvnitř rozervaný lidský hadr odhozený na lůžko v koutě nemocničního ppokoje. Danuše, jak zjistili od ošetřující lékařky, Miloše v léčebně nikdy ani nenavštívila.

Milada mu pohladila rameno a jen šeptla: „Někdy se nestihneme vrátit včas.“

U Polhošů to mezitím vřelo. Z Břeclavi přijeli i Ráczovi s dětmi. Z kazeťáku hřměla živelná hudba a mezi vším tím chaosem poskakovaly a honily se Vanesa s Julinkou, přímo za záclonami, s prskavkami v ručkách, než jim je Andrea v panice vyrvala. Na druhý den k večeru dorazili ze Slovenska babička Helenka i Pišta s Jolankou a jejich dětmi Ivetkou, Sárou, Gábikou a Nikolasem. A o den později z Hradiště i Matouš.

„Bachtali karačoňa,“ popřála Helenka celé rodině a dodala: „nech sme všetci pokope a nech ši odpuscime.“ A slavilo se dál.

Po Oslavanech už mezitím kolovala historka o nehodě s fekálním vozem. Každý ji znal v jiné verzi, ale chybět nikdy nesměla zničená policejní dodávka, strašlivý smrad a někde v pozadí i „sprejerský atentát“ s podpisem „Kobra.“ A v každé verzi v nějakém momentě došlo i na chudáka Brázdu drhnoucího zdevastovaného antona.

Tomáš si užíval, že ho zná celá vesnice a absolutně ho nezajímalo, v jaké souvislosti. Seděl na lavičce u autobusového nádraží a přikusoval už třetí tatranku. Vedle něj seděl David. Zamyšlený, s rukama v kapsách se díval na mokrý asfalt.

„Kobra končí,“ řekl najednou Tomáš. Vážně. Jako by tím ohlašoval konec jedné epochy.

David se na něj otočil: „Cože?“

„Nechcu už. Bylo teho dost. Anchy a sluníčka nechám za sebó. Radši si naspořím na teho skútra, co jsme tehdá viděli na bazáru. Víš né, teho červeného.“

David se usmál: „Asi fér volba, more.“

Marika mezi svátky při uklízení nepořádku z oslav nalezla pod postelí v Davidově pokoji podivný ruksak. Plný sprejů, starých rukavic a hadrů.

Zarazila se a ihned přivolala manžela: „Fero, dikh, hento co je?“

František přišel blíž, mlčky se na to díval, pak sebral do ruky sprej a přičichl. Pochopil okamžitě. „To je... asi na čmaráni po stěnach!“ zamumlal vztekle.

Přiběhla Natálie a potvrdila jeho dojem: „Jo, tým se sprejuje. No v Brně to dělá každy druhý. Nic až tak hrozné. To bude v pohodě.“

František naštvaně mrštil ruksakem na postel a zařval: „Boha! Šak to je na krimínal!“

Matouš se lekl a zvedl hlavu od notebooku.

Když se večer David vrátil z toulky s Tomášem, čekal ho otec s rukama v bok a s přísnou výtkou: „Čhavo, poď sem. Máme o čem povidat. Hento co je?“ a hodil ruksak před něho na stůl.

David se nezalekl. Jen se na chvíli zamyslel a pak bez mrknutí oka spustil: „To… to je Brázdy. On si to u mě skováva. Matka by ho za to zabila. Sem mu to chcel zítra donest zpátky.“

František se zarazil, ale nakonec přikývl a víc to nerozebíral: „Take chujoviny može vymyslet fakt enom pablb jak on.“

Druhý den potkal David Tomáše. Chvilku šli mlčky a pak David řekl: „Sorry, brácho. Jsem o tobě zacigánil včera. Fakt sorry, jsem nemohl ináč. More, tata našel moje spreje. Řekl jsem, že jsou tvoje. Možu si jich teda skovat u tebe?“

Tomáš zrovna objímal plastový vánoční stromek u nádraží a šeptal mu slova díků za celý rok. Rozzářil se: „Jasné, kámo! Klíďo! Ty seš OP a já su tvoja pravá ruka. Klidně se na mě vymlóvej. Šak aj já v tem jedu!“

Silvestr a Nový rok Matouš prožil s Polhošovými, mezi řízky, cukrovím, živou romskou muzikou, spoustou bujarého veselí a tichými chvílemi s Natálií, která už zase opatrně začínala s harmonikou. Ke všeobecnému nadšení během večera hrála ty pomalejší písně. A ty svižnější, ze kterých by víc bolela ruka, nechala ještě otci. Opět dorazili i Marian s Andreou a dětmi. Natálie s Matoušem přivezli z Hradiště i tetu Miladu Pavlicovou.

„Nikdo nesmí byt na Nový rok sám,“ opakovala jim Marika.

Bylo hlučno, těsno, horko a veselo, tak, jak to na konci roku má být. František všem naléval slivovici, Marika roznášela chlebíčky, Matouš se smál Marianovým vtipům, Patrik a David spolu odpalovali petardy a Natálie s Veronikou a Andreou učily Miladu tancovat čardáš. A Natálie jí vyprávěla o Matoušovi, jak jí neustále pomáhá s přípravou na přijímačky na vysokou. Vybrala si sociální práci.

„Víš, teti,“ začala Natálie nesměle, „nebyt tebe, ani by mě nenapadlo jít tam.“

Milada se pousmála: „Ale prosím tě. Já ti jen ukázala, že i obyčejný člověk může něco změnit. Rozhodnutí bylo na tobě.“

„Já furt myslela, že na to nemám. Že se mnou nikdo nepočíta.“

„Naty,“ řekla Milada vážně a položila jí ruku na rameno, „zrovna ty víš, jak chutná nespravedlnost. Proto má smysl, abys pomáhala slabším. To je tvoje síla.“

Poté, co Matouš a Natálie odvezli Miladu zpět do Hradiště, užívali si posledních společných chvil. Procházeli se, drželi se za ruce, dýchali ledový vzduch a sdíleli vzácné doteky.

„Už jen půl roku, Natynko,“ řekl jí při loučení na nádraží. „A pak už budeme zase spolu. Už napořád.“

Přikývla a přivinula se k němu.

Na cestě zpět si udělali odbočku do Nejdku, kde chtěl Matouš ukázat Natálii domek po prarodičích. Už od začátku snili o tom, že v něm budou spolu žít. V odpoledním šeru, mezi holými větvemi stromů zdobenými jmelím a ochmetem Matouš zastavil svou starou Dacii u rozblácené cesty. „Tady kousek to je,“ řekl tiše. Natálie mlčela, držela ho za ruku. Vystoupili a šli pomalu blíž. Na obzoru se tyčil reliéf Pálavy.

Dům, o kterém jí vyprávěl tolikrát. S mechem obrostlým dvorkem, oprýskanou verandou a šikmou stodolou, kde si jako malý hrával – byl najednou pryč! Stejně tak zahrada, sad ovocných stromů i tajemný starý vinohrad, kde strávil celé dětství v osamělém rozjímání. Teď tu stála kýčovitá přestavba v americkém stylu, s novými okny, plastovým plotem a zářivě žlutou fasádou. Zámek v brance byl nový. Úplně jiný. Klíč do něj už vůbec nepasoval. V křoví u cesty ležela zapomenutá zrezivělá cedule „NA PRODEJ“ s odlomeným rohem a kontaktem na jistou pražskou realitku. Nějaký A. Koller.

Matouš se zarazil a oněměl, jakoby ho něco trefilo přímo do srdce. Dlouho nic neříkal. Jen zděšeně a smutně zíral. Potom schoval klíč do kapsy a vzpomínky hluboko do mysli. Sklonil hlavu a zašeptal: „Náš už nebude.“

Natálie ho objala pevně kolem pasu: „Tak budem inde. Dyť je jedno kde.“

Když se o pár týdnů později chystal zpět do Berlína, ještě si promluvil s Davidem. Chvíli mlčel, pak se na něj zadíval a řekl tiše: „Ten OP jsi ty, že jo?“

David neodpověděl. Jen se podíval. Jeho oči řekly vše. Mlčely silou výkřiku. Potom se tiše zeptal: „Alberte, tys to poznal? Jak?!“

Matouš jen přikývl, rozesmál se a už se k tomu nikdy nevrátili.

To brzké ráno stáli Matouš a Natálie na peróně brněnského nádraží. Venku byla ještě tma, padal lehký déšť se sněhem, z vitrín blikala světla zatím ještě zavřené trafiky. Ticho narušovalo jen pár ospalých cestujících a tlumený šum z nádražní haly. Mlčeli. Drželi se za ruce.

„Vždycky, když odcháziš…jako by mi někdo zebral ze světa barvy,“ vzlykla Natálie.

„Tentokrát je to jiné. Už to není jen šedá. Už jsi zpátky. Cítím to. Už jsi skoro jako dřív.“

Zavrtila hlavou: „Ne. Už nikdy nebudu jak dřív.“

„Možná ne,“ řekl jemně, „ale budeš opravdovější. Hlubší. Jako stará píseň, co zní najednou jinak, když dospěješ. Už v ní neslyšíš jen melodii. Už chápeš i slova a ticho mezi tóny. Vzpomínky, které ti přináší.“

„Maťulko, moc se bojím,“ zaváhala, načež šeptla: „Že to je enom na teď. Že nám to nevydrží. Že se raz probudíš, najdeš v Berlíně druhou a já ti zmíznu. A bude konec.“

Matouš jí pevně odpověděl: „Ty, Natynko, z mého srdce nikdy nezmizíš. Jsi můj vesmír. Jsi silnější, než si myslíš. Vidím tě, když hraješ. I když ten tvůj prstík pořád tak nějak nechce. Že už tě tolik nebolí... to je malý zázrak. A že ten návrat trvá dýl? No a co. Na všechno krásné se přece musí čekat.“

„Koudelka říka, že mám tu ruku jak z války. Ale že v ní zostala píseň,“ usmála se slabě.

„Ty ji dohraješ až do konce,“ přikývl.

„Chtěla bych... tě doprovodit až do vlaku. Jen bojím se, že když tam půjdu, neunesu to.“

Odpověděl: „Tak zůstaň tady. A obejmi mě, jako by to bylo naposled.“

Objali se pevně, až skoro nedýchali. Bunda mu zvlhla jejími slzami. Ta chvíle se nějak protáhla.

„Půl roku, Natynko. Půl roku. A pak už žádná nádraží. Žádné loučení. Jen naše společné dny. Tiché, obyčejné a nádherné. Jako můžou být jedině s tebou.“

Podívali se na sebe naposledy. Ona se na něj usmála, s hlubokýma očima červenýma od pláče, ale pohledem pevným. Odešel. Pomalu. Raději se ani neotočil, aby jí to nedělal ještě horší.

Zůstala stát. Sama. Tentokrát nezlomená. Jen tichá a smutná. Opatrně pohnula prsty pravé ruky, jakoby jimi ladila melodii, kterou ještě ani nezačala pořádně hrát.

Ledový zimní vichr bičoval ulice Brna a v jednom rohu staré zkušebny konzervatoře vzduch těžkl zápachem starých koberců, potu a lehké zatuchliny. Jakub s Nikolou seděli u plastového stolu, před nimi otevřený notebook, tabule popsaná fixem a u stěny termoska s čajem. Oba byli soustředění. Na monitoru rozpracovaná prezentace KONZERVATOŘ PRO PLANETU. Zapojení do Fridays for Future.

Nikola měla vlasy stáhnuté do nedbalého drdolu, zpod svetrů jí čouhaly dlouhé pletené rukávy s dírami na palce. Na nohou hrubé vlněné ponožky a staré tenisky. Kolem krku ovinutý šál, za uchem pero a na kolenou rozepsaný sešit, v němž barevným fixem skvěly slogany: „Není náhradní planeta“ a „Klimatická krize není věc názoru.“

Jakub měl na sobě černé kalhoty, šedé triko s potiskem FFF a přes něj mikinu s kapucí, mírně vyšisovanou. V rohu postávala stará basa, opřená o reproduktor a na zemi se vlnily rozházené kabely

„Musíme do toho jít,“ řekl s jiskrou v očích. „Když to zvládli kluci z Prahy, zvládneme to taky. Koncert. Veřejný. S jasným vzkazem.“

„Bez Naty to nebude ono,“ posteskla si Nikola, aby vzápětí dodala: „musí tam zaznít nějaká z těch jejich písní, oni jich mají o přírodě fakt hodně. A ona teď začíná už zase hrát.“

Eliška, která dorazila o pár minut později v elegantním zimním kabátku, svetříku a džínách, byla okamžitě pro. Nabídla se, že s Nikolou zkusí Natálii přemluvit. Jakub rozhodl, že koncert zrežíruje sám a moderování tentokrát nechá právě na Elišce. Samotné. Bez Nikoly. Ta se postará o grafiku, fotodokumentaci a sociální sítě.

Když se o tom Eliška zmínila doma, Adam reagoval podrážděně. „Budete jako ta praštěná Greta, co místo školy řve na náměstích a myslí si, že tím spasí svět?“ Došlo mezi nimi k prudké hádce. Eliška odešla k matce se slzami v očích. A o to odhodlanější.

Společně s Nikolou pak ve škole vyhledali Natálii. Seděla zrovna v jídelně, měla na sobě levnou šedo-fialovou teplou mikinu a staré obnošené tmavé kalhoty. Bujná hříva černých vlasů se jí leskla ve světle zářivky a padala volně okolo ramen. Vyčerpaná po celodenním zkoušení s Koudelkou popíjela teplé kakao. Hrnek držela v levé ruce a pravou, nyní v ortéze, aby si ji hraním náhodou nenamohla, listovala notami. Nejprve tvrdě odmítla: „Nebudu nikoho loutka. Už ne. Stačilo. Už dost.“

Nikola ji ale jemně chytila za zápěstí: „Nejde o to. Jde o tebe. O ten pocit. Zase zazářit. Jinak. Vlastně ještě víc po svém. A udělat přitom i něco smysluplného!“

A pak na ni spustila Eliška, vážně a přímo: „Naty, díváš ty se vůbec na zprávy? Sleduješ, co se děje? Copak o tom nevíš? Lesy usychají. Ledovce tají. V Austrálii, mají tam teď léto a takové horka, že vznikají lesní požáry, při kterých už zahynuly tisíce koal a klokanů i všelijakých jiných zvířat. A na opačné straně světa, v Grónsku, led nezamrzá tak, jak má. Dokonce ani teďka v zimě. Je ho každý rok míň a míň. Lední medvědi se topí vyčerpáním, protože nenajdou kry, na kterých by si odpočinuli. To vše kvůli lidské hrabivosti a zabedněnosti. Potřebujeme tvůj hlas. Ten, co se nebojí zazpívat pravdu, i když to zabolí. Tvoje hudba otvírá lidem srdce.“

Natálii zvlhly oči. Dlouho nic neříkala. Nakonec jen tiše přikývla.

Večer si o tom ještě chtěla promluvit s Matoušem. Seděla v Oslavanech v kuchyni u stolu mobilní telefon opřený o hrnek. Na obrazovce se objevil Matouš, za ním v pozadí kavárna a kolem něj skupinka spolužáků a spolužaček, kteří se smáli a žertovali.

„Promiň, Natynko, dneska máme seminář trochu neformálně,“ vysvětloval, ale smích a hlasy je rušily.

Pokusila se usmát, přesto cítila u srdce tíhu. „Máš to tam fajn,“ řekla tiše. „Asi i víc jak se mnou.“

On se zarazil a rychle odpověděl: „Nikdy ne víc než s tebou.“

Ale v jejích očích zůstalo něco nevyřčeného.

Danuše Vaculíková mezitím spustila svou kandidaturu do Senátu jako nezávislá kandidátka s podporou Svornosti. Měla na kampaň připraveny asi dva miliony, které oddělila z financí získaných prodejem nemovitosti po švagrovi. Slogan „Českou zemi českým dětem“ visel na obřích billboardech napříč břeclavským senátním obvodem hned pod uhlazeným vyretušovaným Danušiným portrétem ve slušivém kostýmku. Logo Svornosti se skvělo v dolním rohu. Když se o tom dozvěděl Matouš v Berlíně, otřásl se odporem nad tím, že jeho matka klesla ještě hlouběji, než si dokázal představit.

Libor Chalupa mezitím pracoval na jiném příběhu. Stopa po OPovi zatím vedla jen někam do ztracena. Na stole mu ale přistála jiná bomba. Anonymní tip, že uvnitř Svornosti probíhá rozsáhlá dotační machinace kolem chráněného bydlení pro postižené.

Zprvu skeptický, ale zvědavý, začal pátrat. Brzy narazil na jméno jistého pražského realitního makléře, jakéhosi Aleše Kollera. Byl to bratr Barbory Kollerové, nyní Čechové. Správně. Nynější, v pořadí už druhé manželky samotného předsedy strany, Přemysla Čecha. A informace přibývaly.

V následujících dnech a týdnech se rozsvícená lampa v redakci skláněla nad hromadou papírů. Libor Chalupa měl pod očima kruhy a na stole hned tři diktafony. Dostal se hlouběji, než čekal.

Z výpovědí několika vyhozených zaměstnanců neziskovky „Most ke světlu z.s.“ vyplývalo, že Koller systematicky zneužíval svého postavení. Z veřejně dostupných výkazů i anonymního účetního dokumentu vyplývalo, že peníze na rekonstrukci domů končily ve firmách spojených s jeho manželkou, sestrou a jedním dalším příbuzným. Většina projektů nikdy ani nedostala stavební povolení a přesto byly proplaceny do posledního haléře.

Chalupa volal starostům dvou malých obcí v okolí Prahy. Oba nejprve mlžili, ale nakonec naznačili, že se „dohody“ děly pod tlakem Přemysla Čecha osobně. Jeden z nich přiznal, že mu nabídli podporu volební kampaně výměnou za schválení projektu „Startovní bydlení pro mladé páry“ bez předchozího výběrového řízení.

Na další pondělí naplánoval rozhovor s bývalou administrativní pracovnicí, která podle všeho znala schéma fakturování. Redakce už začínala připravovat rámec pro investigativní minisérii. Pracovní název zněl: „Svorně pro byznys.“

Na konzervatoři se mezitím začal rodit plán koncertu. Jakub rozesílal e-maily, Nikola vytvářela grafiku pozvánek, Eliška dolaďovala dramaturgii a repertoár. Natálie nakonec souhlasila. Mlčky seděla stranou, ale už napůl ponořená v melodii, kterou si tiše přehrávala jen pro sebe.

Jakub se rozhodl jednat. Vyčkal si na zástupkyni Říhovou mezi jejími nekonečnými kolečky mezi chodbami, tiskopisy a návalem příprav na pololetní zkoušky. Měl štěstí. Zrovna dopíjela kávu ve sborovně.

„Paní zástupkyně… mohu na chvíli?“

„To už je na víc než chvíli, že?“ pousmála se a ochotně na něj kývla, ať mluví.

Jakub představil plán: koncert konzervatoře pod záštitou Fridays for Future, zapojení studentů, přenesení hudby do veřejného prostoru. Přitom civilně a bez extrémů.

Říhová ho sledovala, s mírně nakloněnou hlavou. Nakonec položila hrnek na stůl, přehodila si šálu a řekla: „Dobře. Umožním vám to. Chci jen písemný harmonogram, zajištěné nástroje a audiotechniku, zvládnuté mediální pokrytí, dozor někoho z pedagogického sboru a žádné výtržnosti. Buďte připraveni. Jinak ztratíte důvěru rychleji, než ji získáte.“

Jakub přikývl. Byl vděčný.

Zůstával už jen jediný formální krok. Povolení ředitele Fuchse. Jakub se za ním vydal hned po schůzce s Eliškou, která mu pružně a pečlivě sepsala stručný návrh.

Ředitel seděl ve své kanceláři. Vysoký, prošedivělý, v šedém obleku, s obvyklým výrazem znuděného státního zaměstnance, který by dal cokoli za to, kdyby mohl zítra na chatu do Drásova: „Tak co zase, Doležale?“

Jakub položil papír s žádostí o povolení na stůl: „Chceme uspořádat veřejný koncert školy v rámci Fridays for Future.“

Fuchs vzdychl a bez zájmu si dokument přitáhl blíž: „Ekoterorismus, co? Budete hulákat, že nemáme jezdit autem, rodit děti a snad ani dýchat?“

Jakub zůstal klidný: „Ne. Jen budeme hrát. Jako škola. Pro planetu.“

Fuchs mlčel. Pak něco nesrozumitelně zabručel.

Jakub se na něj upřeně zadíval: „Pane řediteli, nezdržujte to. Vy víte, že je to naprosto zbytečné. Pokud nevyhovíte mně, tátovi budete muset.“

Fuchs se zarazil.

„Dobře víte,“ pokračoval Jakub, „že někdy je lepší prostě neklást odpor.“

Ředitel se podrbal na hlavě: „Běžte si za paní zástupkyní. Vraťte se teprve tehdy, až vám to schválí ona.“

Jakub se doširoka usmál a vytáhl svůj trumf: „Paní Říhová to už schválila.“

„A kdo z učitelů bude ten dozor?“ zeptal se ještě ředitel.

„Paní angličtinářka Fuchsová,“ zašklebil se Jakub škodolibě.

„Tak mi to dejte k podpisu,“ vydechl Fuchs těžce a zmučeně se natáhl po peru.

Příprava koncertu začala naplno.

V úterý dopoledne seděl Matouš v našlapané univerzitní posluchárně, kabát přehodil přes opěradlo a na kolenou měl sešit, kam si zapisoval poznámky k přednášce Konflikty symbolických krajin Blízkého východu. Profesor Rubinstein, vetchý stařík s jemným polským přízvukem a orámovanými tlustými brýlemi, právě rozvíjel myšlenku o tom, že „Jeruzalém není město. Je to hologram – každý ho vidí jinak. Promítá si do něj sebe a žádný pohled není neutrální.“

„Území zbavené spravedlnosti, na němž se jen střídají vrstvy výkladů,“ poznamenal Rubinstein, zatímco za ním na plátně visela mapa rozdělené Palestiny. „Anebo, jak říká můj arabský kolega z Bejrútu, všechna svatá místa jsou zranitelná právě proto, že jim přidělujeme tolik mnoho významu.“

Po přednášce měl Matouš s profesorem ještě hodinu základů arabštiny, kde si pomalu osvojoval písmo a s úžasem zjišťoval, jak jiné jsou způsoby vyjadřování i samotné metafory v jazyce, který se ohýbá spíš jako kostra živého tvora obalená šlachami a masem, než jako základní technické zařízení s rozmanitým příslušenstvím.

Po výuce se ještě stavil u Rubinsteina v kabinetě. Starý profesor pil silný čaj s marámíjou, z hrnečku s nápisem „Refugees Welcome. Now and Always.“ a měl na stole rozložené rukopisy.

„Pan Mateusz. Copak vás trápí dnes?“

„Moje máma kandiduje do Senátu,“ začal tiše Matouš.

Rubinstein pozvedl obočí v ironickém šklebu: „Gratulovat asi nemám, že?“

„Ne. Jako nezávislá s podporou ultrapravice. A sloganem „Českou zemi českým dětem.“ Připadám si jako omyl. Biologicky i intelektuálně.“

Rubinstein se opřel a odmlčel: „Já to věděl.“ Pak pomalu řekl: „Nacionalismus je jen a pouze ubohá forma kolektivní iluze, která ke své existenci vždy potřebuje nepřítele. Často nejen vnějšího, ale i vnitřního. Vaše matka není výjimkou. Jen symptomem nákazy, která rozežírá celý svět. V tomto městě mnozí Němci kdysi řvali na nás: „Jude raus!“ Dnes mnozí Židé v mé milované Haifě ječí to samé na Palestince. A všichni ostatní, až na výjimky, zase mlčí, tak jako mlčeli i tehdy. Nehledejte žádnou logiku, drahý příteli. Neexistuje. Jen motiv. Primitivní strach. Nesplnitelná touha po instantních a jednoduchých odpovědích.“

„Co s tím?“

„Myslet jinak. Mluvit jinak. Věřit jinak. Žít jinak. Pište o tom, co znáte. O tom, že střední Evropa je sama sobě kolonií i kolonistou: vymazávané menšiny, jazyková čistota a etnická homogenita jako fetiš, dějiny a folklor jako zbraň. Je to řízená a vzývaná exkluze pod hávem kultivování historické paměti a tradice. Je to lahodný fašismus s lidskou tváří a smetanovou šlehačkou.“

Matouš se usmál. Rubi vždy použije přesně ty nejpeprnější výrazy.

„Mohl bych napsat text o tom, jak česká nacionalistická imaginace používá pojem vlasti jako zbraň. Přesně v duchu toho, co jste jednou říkal, že vlast je kolektivní samotka s omezeným výhledem na vlastní zfalšovanou minulost.“

„Výborně,“ kývl profesor. „Pište. A hlavně nezapomeňte, že jazyk může být nástroj nejen útlaku, ale i osvobození!“

„Váš návrh je inspirující, ale více se mi hodí k paní Möllerové na kurs o totalitarizmu a Hannah Arendt. Ale pro pana Weissingera a Kritickou teorii jsem si představoval něco jako pohled na střední Evropu ze Západu. Když se na nás dívají západníma očima, projevuje se ledacos z toho, o čem hovoří postkolonialisté. V tom jejich diskursu o nás býváme i my často ti jinací a podřadní, nemyslíte?“

Rubinstein pomalu položil hrnek s čajem, zamlžené brýle si přisunul výš na nos a zadíval se na Matouše se zájmem, který byl tentokrát hlubší než obvyklý profesorský nadhled: „To je…“ řekl pomalu, „výtečný tah, můj drahý příteli. Naprosto přesně jste to pojmenoval. Váš instinkt vás vede správně. Střední Evropa je sice geograficky v srdci kontinentu, ale je viděna často na jeho periferii. Ve vnímání Západu je to jakási mlhavá šedá zóna. Ani Západ, ani Orient. Nikdo vlastně pořádně neví, co s ní.“

Matouš přikývl: „Přesně. A pak se k tomu přidává jazyk: říká se třeba Mitteleuropa, to v němčině nezní jako ‚domov,‘ spíš jako rozvojový projekt. Politicko-kulturní kolonizační rámec. Zatímco třeba ve francouzském diskursu jsme prostě… Europé de l'Est. Automaticky béčko.“

„Tak,“ pokýval Rubinstein hlavou a rozpovídal se: „A v tom je ten postkoloniální rozměr. Západní Evropa střední Evropu nikdy plně nevnímala jako partnera. Vždycky buď jako pole experimentu, nebo jako objekt pomoci. Pamatujete, co říká Spivak o subalterns? Ne že nemluví. Ale že když promluví, nikdo jim nerozumí, protože systém je a priori neposlouchá. Přesně to se děje, když třeba maďarští demonstranti protestují proti nadvládě německého, potažmo bruselského kulturního modelu. Západ to vnímá jen jako reakci, jako zpátečnictví. Ne jako důkaz existence jeho vlastní hegemonie, o které mluví ti Maďaři.“

„Takže…“ uvažoval Matouš nahlas, „bych mohl tu esej postavit na srovnání postkoloniálních reflexí Jihu a východoevropské zkušenosti s vyloučením, ale zároveň i s vnitřním kolonialismem, třeba vztah Prahy k regionům Moravy, nebo Bratislavy k romským osadám na východě Slovenska.“

„Bravo!“ zazubil se Rubinstein. „A nezapomeňte, u nás doma v Polsku jsme byli současně kolonizátory i kolonizovanými. Stejně jako vaši Habsburkové. A právě tenhle paradox, že kolonialismus nemusí fungovat jen přes oceán, ale klidně i přes nejbližší řeku, to je věc, kterou západní postkoloniální autoři doposud plně neuchopili. A právě proto je vaše „domorodá“ perspektiva tak cenná.“

„Takže myslíte, že je to dobrý námět? Mohu tedy?“

„Nemůžete, Mateuszi. Vy musíte! Jen si dejte pozor, ať to není jen akademické cvičení. Musíte se toho dotknout i osobně. Vlastními vzpomínkami. Zkušenostmi. S českým snem vaší matky. Z toho, co jste viděli na Moravě a na Slovensku. To není jen analýza, to je přímo svědectví!“

Matouš si to poznamenával. Uvnitř ho to hřálo.

Rubinstein se napil čaje a dodal: „Kdyby Arendtová žila dnes, nepsala by jen o totalitarismu. Psala by i o tom, co nazýváte… postkoloniální slepotou. O potřebě znovu vymyslet občanství bez národa. A o tom, že opravdová identita domova nevzniká uvnitř mého plotu, ale až v otevřeném rozhovoru se sousedem.“

Matouš se tedy pustil do práce. Jeho první esej pro Möllerovou nesl název: „Totalitární touha po čistotě: Reflexe českého nacionalismu v duchu Hannah Arendt.“ Na pozadí její teze o „banalitě zla“ rozebíral, jak se v českém prostředí za poslední dekádu etablovala jistá forma „lexikální brutality“ ukotvená v jazyce národa, bezpečí a tradice. Psal o tom, jak se ze „zdravého selského rozumu“ stala modla a z kulturního dědictví zbraň. Ve druhé části textu se věnoval vlastní zkušenosti s kampaní jisté političky (svou matku přímo nejmenoval), jejím výrokům a způsobu, jak se distancovala od odpovědnosti za katastrofu své rodiny. Analýza byla neúprosná, ale osobní, s mírně trpkým tónem, bez senzace.

Möllerová na esej zareagovala velmi kladně: „Mathiasi, vaše práce je výjimečná. Nejen pro přesnost a argumentaci, ale především pro odvahu. Předvedl jste to, co by Arendtová nazvala 'myšlením bez záštity'. Ač osobní, nepřestal jste myslet. Ač politické, nepodlehl jste afektu. Gratuluji.“

Pro Weissingerův předmět pak sepsal esej s názvem: „Nevolníci pokroku: Střední Evropa jako subalterní území západního diskursu“ V ní analyzoval, jak západní intelektuální a mediální prostředí mluví o „nové Evropě“ jazykem paternalismu, s nevyřčeným předpokladem kulturní nadřazenosti. Popsal setkání, při němž francouzský lektor poznamenal, že „pro vaše země bylo dobré, že jsme vám přivezli demokracii.“ Všímal si, jak ve stejném duchu probíhá i distribuce fondů, rozvojových programů či mediálních narativů. Zároveň kritizoval i servilitu středoevropských mainstreamových elit: „Přebíráme cizí diskursy o sobě. Ty znevažující nevyjímaje.“ Srovnával pražskou, brněnskou a bratislavskou kulturní elitu, tzv. „kavárnu,“ s venkovem, rozebral vlastní zkušenost z Teplic, Lednice, Oslavan a východního Slovenska i přístup Pražanů k Moravě i Bratislavanů k východnímu konci vlastní země. A paralelně s tím srovnával vztah Berlína k východnímu Německu.

Weissinger byl nadšený, byť poněkud překvapený: „To je přesně ten typ reflexe, který potřebujeme! Obrácené zrcadlo. Provokující, ale nanejvýš poctivé. A víc než kdy jindy aktuální. Pokračujte, Herr Vaculík.“

Němečtí studenti ale zareagovali rozporuplně: „To je přeci přehnané a nefér! Západ Evropy vám ve střední Evropě pomohl v těch nejhorších chvílích!“ „Zpochybňuješ solidaritu a posouváš debatu k resentimentu, dáváš argumenty právě těm nacionalistům, proti kterým jinak píšeš. A to je nekonzistentní,“ volali druzí. Třetí ho dokonce obvinili, že přikládá pod kotel snahám proti evropské integraci: „Ten text zní jako obžaloba místo dialogu!“ Posluchárna zašuměla nesouhlasem. Weissinger se snažil debatu ukočírovat, ale pochybnosti a neshody už byly zasety.

Matouše se zastala jen jediná studentka, Catalina Traianu z rumunského Brašova: „Děkuji, že jsi řekl nahlas to, co většina nás z Východu cítí, jen se to bojíme artikulovat. Už mě unavuje hrát pro ně roli vděčné Evropanky jen proto, že jsem z periferie.“

Na Staré radnici v Brně mezitím úspěšně a bez incidentů proběhl koncert konzervatoristů pro klima. Sál se zaplnil i přes mrazivé počasí venku. Nikola s Eliškou vytvořily vizuální identitu akce a transparenty. Letáky se sloganem „Konzervatoř pro planetu – Nechte hudbu dýchat“ zaplavily okolí. Na pódiu se střídaly studentské kapely i sólisté. Eliška uváděla jednotlivá čísla, Nikola fotila. Jakub hovořil stručně, ale naléhavě. Zazněly krátké projevy zástupkyně Říhové, jazykářky Fuchsové i Kláry Doležalové coby sponzora a patrona celé akce. Promluvili i představitelé ekologických organizací. Mezi skladbami zazněly i krátké věty o tání ledovců, nevratných bodech klimatické změny i o odpovědnosti umělců. Vrcholem večera bylo Natáliino vystoupení. Ve svém kroji, s harmonikou, po boku Koudelky, zahrála a zazpívala píseň Khamoro švincinel. O slunci, které svítí na všechny bez rozdílu. Lidé v publiku stáli se zatajeným dechem. Byl to návrat. A vyznání. Večer zakončili sborem zpívanou písní Earth Song od Michaela Jacksona. O akci informovalo několik lokálních denníků a dokonce regionální vysílání ČT.

Danuše si po náročném dni v kampani konečně sedla doma do křesla. Kopla do trepek, ze sukně si uvolnila napjatý opasek a s povzdechem si nalila deci bílého. Večer strávila na schůzce s malými podnikateli z Břeclavska, další s dobrovolníky měla naplánovanou už na následující ráno. V očích měla vyčerpání, ale i lehký záblesk triumfu. Billboardy fungují, v ulicích ji poznávají, v průzkumech se začínala pomalu posouvat. Vzala dálkový ovladač a přepnula na ČT24.

Zrovna začínalo regionální zpravodajství z jižní Moravy: „…a nyní k Brnu. Včera večer se v sále Staré radnice konal jedinečný benefiční koncert studentů konzervatoře s názvem Konzervatoř pro planetu. Akce se zúčastnil bezpočet návštěvníků. Tématem byl boj proti klimatické změně. Vystoupili jednotlivci i studentské kapely. Vrcholem večera bylo vystoupení mladé harmonikářky Natálie Polhošové.“

Záběr kamery se přelil přes sál záblesky světel, plakáty s nápisy „Není náhradní planeta“. A pak detailní záběr: Natálie v pestrobarevné sukni, se třpytivým šátkem okolo hlavy a s harmonikou v náručí. Její ruka znovu tančila po klávesách téměř jako kdysi, pozornému oku však nemohlo uniknout, že hraje jen čtyřmi prsty a její křivý pravý palec se téměř nehýbe. V její výrazné tváři se zračily bolest, naděje i touha. Vedle ní se hrdě tyčil profesor Koudelka, zavalitý starší muž se srostlým obočím. Na pozadí refrén o sluníčku, co svítí na všechny. Dlouhý záběr. A pak potlesk.

Danuše ztuhla. Zůstala zírat. Ruka s vínem se jí zachvěla. Na vteřinu jí došlo, že ta dívka, co právě dozpívala v televizi, je ta, které se kdysi chtěla zbavit. Tehdy ji označila za „nepřijatelnou.“ Dnes hrála ve zprávách jako hlas nové generace. Danuše se zvedla a se znechucením vypnula televizi. Ticho bylo najednou příliš ohlušující.