Neslyšitelní (58)

Matouš ve svém berlínském pokoji právě hovořil na videu s Natálií. Konečně se mu po dvou hodinách dovolala poté, co se jim spojení přerušilo a hovor se zasekl v půlce věty. Natálie mu okamžitě psala, ale jeho odpověď přišla až asi po dvou hodinách: „Promiň, musel jsem ještě něco nachystat zítra na seminář.“

„Já tu umírám strachy a ty ani neodepíšeš? Víš, jake to je, čekat, či se eště ozveš? A já ti chtěla řict neco pěkné!“ vybuchla.

On si povzdechl, věděl, že je unavená a zklamaná: „Nezlob se, Natynko. Promiň mi to. Ale nezapomněl jsem na tebe. To nikdy.“

Topení hučelo, v pokoji voněl zbytek čaje. Za okny šeď a břečka.

„A co teda Berlin?“ zeptala se po chvíli tiše, smutně schoulená u svého telefonu.

Matouš si povzdechl: „Asi jsem to přepískl. Ten text. Lidi se na mě sesypali. Prý jsem nevděčný, že útočím na solidaritu, evropskou integraci a liberální demokracii. Jeden mi řekl, že podávám náboje náckům. A to jen proto, že jsem psal, jak to cítím.“

„A řikáš neco špatně?“

„Doufám, že ne. Stejně mě to bolí. Víš, Němci nemají ani ponětí, jaké to je. Pro ně nejsme ani Západ, ani Východ. Jen něco divného. A když mluvíš, tak tě slyší jen jako ozvěnu svých vlastních předsudků.“

Chvilka ticha.

Natálie pohladila Matoušův obraz na telefonu levou rukou: „Víš co? Dneska jako by mi někdo vrátil světlo. Vážně. Když jsem hrála… jak kdybych měla sebe zas. Ne jak předtím. Ináč. Ale su to já.“

Usmál se: „Viděl jsem tě na záznamu. Bylas… přenádherná.“

Zasmáli se oba. Konečně.

„A víš co eště?“ pokračovala. „Když jsem zpívala o tom slunku, fakt jsem myslela na tebe! Moje sluníčko jsi ty.“

Objal by ji, kdyby nebyla tak daleko: „Přesně toto mi dnes chybělo. Jako by mi teď vrátili ukradený hlas.“

„A tobě ho taky nevezmou, Maťo. Až napíšeš další esej, víš, co ti řeknu?“

„Co?“

„Žes to přepálil eště víc. A přesně to bylo třeba.“

Smáli se dlouho a tiše, zatímco v Oslavanech za okny pomalu padal sníh.

Matouš poslal obě své eseje i do Kontextů. Benda mu odepsal téměř obratem: „Ty vole, Matoušu, ta arendtovská esej je chirurgicky přesná. A ta druhá? No to je fakt punk. Němci tě museli grilovat pohledy. To je přesně ono! Na hraně, ale poctivý, ostrý, myšlenkově hluboký.“

Na berlínské univerzitě se mezitím rozbíhala akce Týden proti rasismu. Letáky se sloganem „Diversität ist unsere Stärke!“ visely všude. Akce byla lehce kýčovitá. Nástěnky s fotografiemi, workshopy omalovánek, květiny ve vlasech a hudební vystoupení, na němž se mladá Afričanka snažila zpívat píseň Imagine s tragickým doprovodem na kytaru.

Matouš přednesl krátký příspěvek o protiromském rasismu v Česku a na Slovensku. Odvyprávěl, co zažil jako očitý svědek. Zkušenosti rodiny Polhošových. Násilí proti Davidovi v elektru, které zůstalo bez omluvy. Incident, kdy Natálii nepustili do vinárny kvůli barvě její pleti. „A toto vše jsou zážitky jedné jediné rodiny,“ uzavřel svůj výstup. Následoval potlesk a dokonce i dojetí.

Jedna z organizátorek, Lena Meier, německá studentka s půvabnou postavou a trochu hranatější germánskou tváří, s několika modrými prameny jinak kaštanových vlasů a kroužkem v nose, se s ním po akci snažila navázat kontakt. V ruce držela sklenku šnapsu. Oči jí jiskřily.

„Jsi fascinující. Fakt. Tvoje perspektiva je tak... autentická,“ řekla tónem zároveň obdivným i provokativním.

Matouš, trochu zaskočený, se usmál: „Díky,“ odpověděl zdvořile. V duchu si řekl, že je milé slyšet něco jiného než obvyklé výtky.

„Zajdem spolu na kafe? Probereme to podrobněji. Můžu tě propojit s naším časopisem. Mám chuť tě číst častěji,“ nadhodila s lehkostí, která se nedala odmítnout.

Souhlasil. Částečně ze zvědavosti, částečně kvůli akademické příležitosti. A také proto, že ho zaujala. Svou sečtělostí, intelektuální vyspělostí, vytříbenými myšlenkami a energickým přímým pohledem blankytně modrých očí. Byla jiná než ostatní Němci. Nebyla zdaleka tak chladná a vždy dokázala úplně přesně vyjádřit, co cítí a co si myslí. Bez ohledu na názor okolí. Jakoby v ní viděl sebe v ženské verzi.

Když odcházeli z kavárny, krátce mu stiskla ruku. Nebyl to přehnaný, teatrální dotek, spíš prosté gesto tiché naděje a touhy. „Tak snad se ještě uvidíme,“ řekla.

Cítil v ruce její něžné teplo ještě dlouho po schůzce. Připustil si, že ho Lena znejistila. Měla něco, co u Natálie nenacházel. A právě to ho k ní tolik táhlo. Když večer seděl u počítače a chystal se na další videohovor s Natálií, nemohl se zbavit obrazu Leniných očí. Vyčítal si to a styděl se sám před sebou.

V Česku zatím Libor Chalupa rozjížděl jiný příběh. Kontaktoval bývalého člena vedení Svornosti, jistého Jiřího Fialu. Ten mu po pár pivech a notné dávce zatrpklosti otevřeně potvrdil, že Přemysl Čech pravidelně tuneloval stranické finance. Peníze si údajně přeléval přes falešné konzultace a PR agentury, ovládané jeho mladou manželkou Barborou, rozenou Kollerovou, a jejím bratrem Alešem.

„Přemek to má promakaný, kámo. Ty dotační fondy, ty fiktivní faktury, všechny ty realitní kejkle… Nejde jen o prachy, jde o moc. On drží v prackách úplně všechno.“

Chalupa si vše pečlivě nahrál, ověřil přes účetní záznamy, které získal od jiného nespokojeného zdroje. O týden později vypálil ostrý článek: „Přemyslova cesta: Předseda Svornosti si kupoval vlastní moc ze stranických a veřejných peněz.“ Bomba dopadla.

Přemysl Čech urychleně svolal tiskovou konferenci. Před stranickým plakátem s trikolórou a heslem „Republiku slušným lidem“ se postavil před kamery a spustil: „Na Svornost útočí bulvární pisálkové, globalisté, pseudoelity a protičeské neziskovky! Útočí na nás, protože my jediní hájíme české rodiny! Protože my jediní říkáme ne. Ne migrantům, ne deviantům, ne nepřizpůsobivým a parazitům, co vysávají stát! A staráme se o ty, na které všichni ostatní zapomněli! O české důchodce, českou mládež v regionech a naše zdravotně postižené spoluobčany!“

Publikum tleskalo. Veřejnoprávní stanice přenos ani nevysílaly, ale na komerčních stanicích a alternativních webech měla tiskovka rekordní dosah.

Danuše se k celé kauze vyjádřila docela zdrženlivě. Nemohla si dovolit spojení s případným skandálem přímo během své kampaně. Peníze už měla, podporu si dávno budovala sama a už dávno netahala za kratší konec. Na svém blogu publikovala neutrálně laděný text o tom, že „v případě prokázaného pochybení musí být každý politik připraven čelit následkům, ať už je z jakékoli strany.“

Přemysl Čech zuřil: „To je málo, Danuše! Nepotřebujeme diplomatické kličky!“ V kuloárech se začalo šuškat, že její kandidatura může ztratit stranickou podporu Svornosti.

Celá země přela o podvodech na krajní pravici a liberální média nadšeně analyzovala finanční toky okolo Čechových. Věděli o tom naráz všichni. V Brně se mezitím stal další malý zázrak. Gigantický billboard Přemysla Čecha, nadepsaný sloganem „Češi Čechovi, Čech Čechům“ byl jedné jediné noci přetvořen na: „Češi Čechovi, Čech Čechové.“ Pachateli, známému pouze jako „OP,“ stačily přesně tři písmena, aby zasáhl přímo na komoru. Následovala obrovská vlna pozornosti. Billboard si fotili lidé, média psala o „nejvtipnějším graffiti roku.“ Sociální sítě zaplavil hashtag #OPzije.

David, v objetí Markéty, sledoval reakce s blaženým úsměvem.

„Tak co, slavný umělče? Toho fašouna jsi oddělal jedinou ranou. Naprosto.“ šeptla mu do ucha.

„Ještě jsme neskončili,“ řekl.

„Tak mi to napiš na záda,“ usmála se.

A David popadl fixu.

Byl přelom února a března. Berlín svírala šedá obloha a věčně studený vítr. Po semináři o Blízkém východě, který Rubinstein zakončil pozoruhodným rozborem rozdílu mezi okupací a kolonizací, zůstali s Matoušem ještě chvíli sedět v kabinetě, jak už bylo jejich zvykem.

„A propos, taková poznámka bokem,“ prohodil Matouš, trochu váhavě. „Zjistil jsem, kdo je ten OP.“

Rubinstein zvedl obočí, ale mlčel.

„Jeden kluk. Šestnáct roků. Od nás, z jihu Moravy. Rom. Znám ho.“

Profesor se opřel, zamžoural za brýlemi a řekl: „No vida. Ne že bych měl radost, že je to tak mladý člověk. Ale svým způsobem o to větší význam to má. Symbolicky.“

„Nejde mu o kariéru ani o slávu,“ dodal Matouš.

„Pak ať se, prosím, nikdy nedá zlákat těmi, kteří chtějí jeho tvorbu jenom zpeněžit.“

Atmosféra v Berlíně však začala houstnout. Během jednoho neformálního diskusního večera o roli jazyka v utváření identity padla řeč i na práva sexuálních menšin.

„Nejde přece o to, kdo s kým spí, ale co je zač jako člověk,“ pravil Matouš.

Následovalo ticho. Pak šepot. Nakonec výbuch: „To je homofobní! To je bagatelizace boje sexuálních menšin za jejich identitu! U vás byste gaye nejradši zamykali do sklepa, aby je nikdo neviděl, že jo?“

Jiní dodali: „Ty raději mlč. Tvoje země ještě ani neuzákonila manželství pro všechny!“

Další, včetně Leny, se pokusili mírnit jejich rozhořčení: „Nechejte ho. Copak si nepamatujete, že u nás ty debaty před pár desetiletími probíhaly úplně stejně? Dejte i jim ve východní Evropě čas na vývoj.“

Následující den byl Matouš pozván k děkanovi. Prof. Wilhelm Holzmühler, muž s dokonalou výslovností a nenápadným zlatým řetízkem na krku, ho přijímal chladně, ale korektně: „Pane Vaculíku, doufám, že si uvědomujete závažnost situace. Na naší fakultě nemá xenofobie ani homofobie místo. Tento incident nebudeme dále rozmazávat, ale pokud se něco podobného zopakuje, budu muset jednat důrazněji.“

Matouš přikývl. Byl to první moment, kdy si připadal v Berlíně doopravdy jako neoblíbený cizinec.

Ve stejné době připravoval konferenci o Palestině. Pod vedením prof. Rubinsteina, společně s chilským indiánem Joaquínem, turecko-kurdskou Berlíňankou Leylou a samozřejmě s Nidálem, palestinským studentem mezinárodního práva. Plánovali dubnové setkání pod názvem: „Occupation, Resistance & Memory: Towards Decolonizing Narratives.“ Mělo se jednat o interdisciplinární konferenci s hosty z různých zemí. Matouš plánoval příspěvek o přesahu mezi izraelskou dehumanizací Palestinců a českou islamofobií.

Jenže někdo, pravděpodobně jeden z kritiků v debatě u Weissingera, vytáhl na univerzitní sociální síti informace, že Matouš je synem české ultrapravicové političky kandidující se sloganem „Českou zemi českým dětem.“ Další udání zahrnovala i informaci, že Matoušovu matku nepřímo podporuje politická strana, jejíž člen byl kdysi dávno zachycen na videu, jak před hospodou hajluje.

Komentáře se jen hrnuly: „Aha, tak proto je tak kritický k Západu! Synáček extremistky!“ Další řekli: „Jestli je jeho matka rasistka, co potom on dělá na konferenci o dekolonizaci?“

Rubinstein byl informován, ale jen mávl rukou: „V akademii musí mluvit odbornost, ne rodinný původ.“

V Brně mezitím Natálie podstoupila poslední kontrolu u doktora Pavlíčka. Posadil se naproti ní a spokojeně konstatoval: „Artrodéza drží, palec je zafixovaný jak má, bolesti, říkáte, jsou v klidu jen mírné, dají se snášet. Omezení tu budou pořád, to už víte. Asi 80% funkce palce je pryč, to je víc jak třetina funkce celé ruky. Ale dokonce i pořád hrajete. A to je víc, než v co jsem doufal.“

Natálie přikývla. Cítila, že palec už sice nikdy nebude, co býval, ale s tím se už smířila.

O několik týdnů později opět zazářila na slavnostním koncertě školy. Byl to večer vystoupení budoucích maturantů, jakýsi průřez napříč obory. Koudelka, hrdý jak lev, se celý večer dmul se založenýma rukama a jen brumlal: „To je moje perla.“

I Jakub odehrál své číslo jako profík, ale publikum odměnilo potleskem ve stoje Natálii. Jeho ne.

Po vystoupení se připojila k Matoušovi na videohovor: „Zdálo se mi, že tě vidim v hledišti. Stála jsem na pódiu a přísaham, slyšela jsem tě tleskat. I přes ty kilometry!“

„Jako bych tam byl.“

„Konečně hrám! Aj když to furt trocha bolí. O to víc zpívam srdcem. Myslím, že dnes to poprvýkrat opravdu vyšlo tak, jak chcu.“

„A mně dnes v Berlíně došlo, že odsud fakt jednou rád vypadnu. Že je to tady pro mě ohromná inspirace, ale ne domov. Je to tu… úplně absurdní.“

„Už se tě nemůžu dočkat. Až spolu budeme a nebudeme řešit blbosti,“ dodala.

Jiří Fiala mezitím dodal Liboru Chalupovi další šokující informaci. Bára Čechová si podle něj za zpronevěřené peníze nechala udělat plastiky. Prsa, nos, výplně, lifting. Hned několik operací: „Je to celý na náklady Svornosti, Libore. Ne přímo. Přes nadace, co posílaly faktury na PR poradenství. Všecko jde přes Kollera. Ten je taky kapitola sama o sobě.“

Chalupa mezitím navštívil zařízení „Mostu ke světlu.“ Údajně luxusní soukromý stacionář pro osoby s těžkým postižením, mentálním nebo kombinovaným, vedený Kollerovou nadací.

Areálem ho provázela asi pětadvacetiletá Růženka Chroustalová, veselé usměvavé baculaté děvče s Downovým syndromem, v umolousané teplákovce a s rozcuchanými mastnými, světle hnědými vlasy. Měla očka trochu šikmá, předkus, řeč zpomalenou, ráčkovala a huhňala, ale hovořila o to upřímněji.

Dům byl zatuchlý, vlhký, s otlučenými stěnami. Na chodbě fungovala snad jen jediná zářivka a v pokojích skomíralo neodvzdušněné topení.

„Támhlé!“ ukázala na mladého autistu, „ten kluk… on bouchá hlavičkou… Do zdi! Pořád! I v noci! Říkám jim to furt, ale je jim to jedno!“

„A tadý… A tadý … A tadý … A tadý ...Tady taký.“ Růženka poskakovala a zapichovala ukazováček do velikých plesnivých fleků na stěnách a stropech po celém zařízení.

„Pójď, něco ti ještě ukážu,“ táhla Chalupu za ruku do svého pokoje, kde si na kameru bez jakýchkoli známek ostychu vyhrnula teplákovku i tričko pod ní, skoro až k poprsí. Na zádech i na břiše měla řady čerstvých štípanců.

„V noci mi pořád lozí něco po bříšku. Paní vychovatelka říká, že si vymejšlím. Ale fákt… koukej! To tady mají všichní!“

Chalupa tam stál v mrazivém tichu: „Štěnice.“ Ten obraz se mu vryl pod kůži víc než jakákoli zfalšovaná faktura.

Pak už jen sestavoval titulky pro PrávěTeď.CZ: „Dotace za mlčení: uvnitř impéria Kollerových. Místo péče zima, hmyz a plíseň.“

Přemysl Čech se rozhodl celou věc nekomentovat. Odcestoval do USA, do Seattlu. Oficiálně na konferenci o svobodě slova v digitálním věku. Fanouškům slíbil, že vyjedná podporu pro české alternativní weby. V jednom z live přenosů na sociálních sítích se dušoval a sliboval: „Už brzy se tady v Sillicon valley sejdu přímo s Elonem! A věřte mi, po tom, co spolu dohodneme, už vám žádný pravdoláskař nebude diktovat, co je pravda!“

Barbora Čechová také netlačila na pilu, jen slušně požádala Danuši o „krátké vyjádření ke kauze, takové to moudré slovo ženy, co má rozhled i nadhled.“ Danuše porozuměla, co tím Barbora myslí. A i když se i jí samotné zvedal žaludek z toho, co pomalu vyplouvalo na povrch, věděla, že kandidatura je slibně rozjetá a hlasy voličů Svornosti nemůže odmítnout.

Na blogu tedy zveřejnila nestranně působící text: „Každé podezření ze zneužití veřejných peněz musí být důsledně vyšetřeno, ať se týká kohokoli – levičáka, liberála v kvádru anebo vlastence. Nepřípustné je však automatické spojování vin jedinců s vizemi, které sdílí tisíce jiných slušných lidí.“ Dále v článku sestavila dlouhý seznam starších, mnohdy kvantitativně dokonce mnohem horších skandálů liberálních a levicových politiků, od předražených poradenských smluv po netransparentní dotace na rozmanité projekty, s poznámkou, že „velká města a jejich elity mají ke skandálům velmi krátkou a selektivní paměť“ a že „ani media, ani justice neměří stejným metrem všem bez ohledu na jejich politickou orientaci.“

Čechovým se článek docela líbil, byť čekali něco tvrdšího. Danuše reagovala příslibem nelimitovaného rozhovoru, v němž bude mít předseda prostor na jejím blogu vše vysvětlit sám. Takový, které mu žádné mainstreamové medium nebude ochotno poskytnout.

Jakub špatně nesl, že hlavní hvězdou koncertního večera se stala Natálie a nikoli on. Ten potlesk. Ty slzy. Ta Koudelkova hrdost, pochvaly a obětí. Jeho matka Klára to samozřejmě vycítila. Okamžitě jednala. Obtelefonovala známé. Zafungovala její pozice v jedné diplomatické radě.

„Jakube, co říkáš na tento studentský výměnný program americké vlády? Podporují otevřenou společnost, mladé umělce a kulturní dialog. Je to prestižní, výběrové a přesně pro tebe. Můžeš jet ještě s někým,“ řekla mu jednoho večera u jídla, jako by oznamovala zítřejší počasí.

„Nikola?“ zeptal se okamžitě.

„Co spíš Eliška, má talent, celý styl programu je na míru víc pro ni,“ uvažovala Klára.

Jakubovi se v očích objevil stín pochybnosti, ale záhy souhlasil.

„Pojedu na tři týdny do Ameriky, na výměnný pobyt pro mladé aktivisty,“ řekl Nikole. „Mám místo ještě pro jednoho, ale ten program víc pasuje Eli, než tobě. Takže pojede ona. Jen práce. Fakt. Nic jinýho,“ ujišťoval ji, ale zněl až příliš nápadně.

Nikola ho objala. Ale uvnitř už nevěřila ani půlce jeho slov, ba ani svých vlastních myšlenek.

Eliška byla z programu nadšená. Věřila, že to bude posun. Že společný pobyt v Americe s Jakubem je přesně to, co její mise teď potřebuje.

Jen Adam to vnímal jinak: „To si fakt myslíš, že spolu strávíte měsíc na nějakým turné a nic se nestane? Jste oba jak z katalogu otevřený Evropy! Progresivní dvojka z Brna, s kalíškem fairtradovýho pressa a hranolkama z batátů!“

„Přestaň, Adame. Pořád mě testuješ, jako bych ti něco dlužila! Proč se tak díváš na Jakuba! Závidíš mu snad?“

„Dlužíš mi pravdu, Eli. Dneska už je mi to celkem jasný. Jsem pro tebe ostuda, že?! Dezolát, že?! Nenávidíš mě za moje názory, že? Za mou upřímnost! Víš co, mám tě na háku! Táhni si kam chceš a s kým chceš!“

Po této hádce se sbalil Adam. Odjel domů do Vyškova. V rodinném hostinci ho přivítali, jako by se vrátil z války.

Jeho otec Zdeněk Král, bodrý holohlavý majitel hospody U Krále, posadil syna ke stolu, plácl ho po zádech a už nesl od pípy pivo se slovy: „Tož jaká, šéfíku? V Brně tě vyměnili za ňákého bisexuála? No to je dneska normálka. U tých umělcó sa už ani nepozná, kdo je chlap a kdo mění pohlaví jak žetóny v tombole.“

Smál se svým vlastním vtipům, zatímco Adam tiše upíjel ze svého půllitru.

Z kuchyně za ním vyběhla jeho matka Jiřina, korpulentní žena s mastným drdolem a zástěrou: „Adámku! Máme svíčkovó! Tři dny jsem na ní makala! Tak co? Dáš si? Se šesti?“

„Dám, mami.“

„Za ženskó a za šalinó se neutíká. Vždycky přinde druhá,“ žertoval Zdeněk.

Adam se usmál.

„A tento znáš? Dívajó sa dva slimáci na třetího a ten sa z ničeho nic rozprskne na tisíc kósků: „Ahá, to byl asi mu-slimák!“ bujaře se zasmál otec. „Nebo tento: „Táto, proč ti migranti tak rychle běhajó po polu sem a tam?“ „Drž hubu a podej další zásobník!“ Ten byl dobré, né? Nebo: „Víš jaké je rozdíl mezi přejetým psem a přejetým cigánem? Před přejetým psem je brzdná dráha!“ Tak ten nemá chybu!“ smál se Zdeněk svým vtipům dál, ve snaze rozveselit i syna.

A pak jedli. Mlčky. Jen Zdeněk trousil další nekorektní perly a Jiřina přinášela další a další omáčku, knedlíky a piva.

Adam seděl u stolu s otcem, lehce se culil jeho vtipům, ale myšlenkami byl jinde. V Brně. Přehrával si dokola jeden moment, kdy se Jakub usmál na Elišku trochu víc, než mu bylo příjemné.

Po jídle se Zdeněk s Jiřinou a Adamem dívali na zprávy. Projednávala se kauza Svornosti. „Ten Čech je stejné šmejd jak všici ostatní. A to jsem mu ze začátku aj trochu věřil. A fandil. Tý kráso. Tak odrbávat chudáků mentošů,“ pronesl s očividným znechucením. Adamův otec možná i byl přisprostlý a hubatý buran, ale v jádru především žoviální dobrák, co by nikdy nikomu neublížil záměrně.

Nikola přijela domů do Šlapanic s ustaraným výrazem: „Mami? Kuba jede na necelý měsíc na výměnný program do Ameriky. S Eliškou,“ odpověděla rodičům, kteří si hned všimli, že něco není v pořádku.

„To vydržíš. Ty se hlavně starej o sebe a o svoju školu, to je priorita. A ne ty vaše kraviny,“ řekla Kateřina.

„Nevím, proč nechtěl, abych jela s ním, nelíbí se mi to. Proč nejedu já?,“ pokoušela se Nikola svěřit také otci.

Pavel ji však okamžitě zchladil: „Ty? A co bys tam ty asi tak dělala! Pche! Zrovna na tebe čekají!“ Pak se zasmál a jeho malý syn Pavlík se chichotal spolu s ním.

Nikola odešla uraženě do pokoje. U Klímových ten večer nebylo zrovna příjemně.

Na konzervatoři už týdny panovalo tiché napětí. Všechny tři dívky si ho uvědomovaly, ale žádná ho nepojmenovala. Nikola chodila zamyšlená, Eliška jakoby se jí trochu vyhýbala a Natálie obě pozorovala. Chvílemi zpovzdálí, chvílemi se směsí zájmu i soucitu, zejména vůči Elišce po rozchodu s Adamem.

Dny utíkaly a odjezd do Washingtonu se přiblížil. Eliška si zastrčila pas do kabelky a natáhla si bundičku.

Natálie seděla na lavičce před školou, houpala nohama a dívala se do prázdna: „Tak už skoro letíte, co?“

„Jo. Za dva dny.“ Eliška se na chvíli zarazila: „Víš, chtěla jsem ti jen říct…“

„Že tě to bolí?“ přerušila ji tiše Natálie.

Eliška přikývla: „Ty vždycky všecko na každém poznáš! Měla jsem ho fakt ráda. Ale už jsme si jen ubližovali. A máma… ona mi to říkala už dávno. Ať se na něj vykašlu.“

„A tys ju neposlechla.“

„Ne. Já jsem ho měla ráda. Opravdu moc.“

Chvilku bylo ticho.

„To je to nejkrásnější a zároveň nejblbší, co se dá řict,“ zašeptala Natálie a vzala ji za ruku. „Neboj. To přebolí. Něco zostane. Aj po tom všem. Enom to bude inačí.“

Adam po rozchodu s Eliškou zatnul zuby a vrátil se do brněnské garsonky. Prázdné. Pokračoval v práci pro Doležalovu agenturu FutureWave. Natáčel reklamní spoty a tvořil billboardy pro korporáty, občas vymýšlel chytlavé slogany pro nové klienty. Pracoval tvrdě. Čím víc ho zraňoval osobní život, tím víc pracoval. V reklamě se naučil jedno: když něco bolí, zpeněž to.

Dávné kamarádky ze základky. Sešly se náhodou na záchodech. Eliška si upravovala vlasy před zrcadlem, Nikola se zdržela, aby si opláchla obličej.

„Už máš sbaleno do Států?“

„Jo. Těším se. Niky, není to tak, jak si myslíš.“

„A jak si myslíš, že si myslím?“

„Nechci ti ho vzít,“ ujišťovala ji Eliška. „Přísahám. Nechci nikoho z vás zranit. Jen se to teď tak… prostě semlelo. S Adamem a tak.“

Nikola po chvíli ticha prohlásila: „Jestli mezi tebou a Kubou jednou něco bude, tak aspoň buďte fér. A neříkejte, že „jen pracujete.“ To je ta nejhnusnější lež.“

Eliška přikývla. Nehádala se.

O několik dnů později seděly Nikola a Natálie na lavičce před školou samy. Hřály se na sílícím březnovém slunci.

„To je tak blbý… vím, že bych Kubovi měla věřit. Ale jak si mám být jistá, když mě už delší čas vynechává ze všeho důležitýho na akcích, uculuje se na Elišku a ještě řekne, že ta cesta je „jenom pracovní?“

Natálie se smutně usmála: „Když řekne „enom,“ jako když si chystá alibi. Nevěřím mu ani nos mezi očami. Akurát asi nejsu vůči němu nestranná. Prostě mě eště furt nepřesvědčil, že je iný, než byl. Furt je to rovnaký namachrovanec.“

„Ale třeba to fakt myslí dobře, Naty,“ snažila se oponovat Nikola, spíše však ujišťovala samu sebe. „Tys to měla někdy s Maťou takhle?“

„Né. My to máme ináč. Aj když cítim, že nás ta dálka mezi nama též rozděluje. Nikdy jsem nevěřila, že mi nekdo bude tak moc chybět,“ odpověděla Natálie po delším mlčení.

Matouš seděl u notebooku v kuchyňce na berlínských kolejích. Na stole hrnek se zbytky kávy, venku se stmívalo. Natálie byla připojená přes mobil, opřená o polštář, v teplé mikině.

„Tak co nového v Brně? V Oslavanech? Doma? Na konzervě?“

„Eliška se rozešla s Adamem. Už definitivně. Dost ju to sebralo, no teď už je dobrá,“ usmála se Natálie smutně. „S Jakubem jeli do Ameriky na nějaký program či co. Nikola se tváří statečně. No bolí ju to. Dost.“

Matouš se znuděně ptal dál, dění okolo Elišky, Nikoly, Adama a Jakuba ho evidentně nezajímalo: „A ty? Ty jak?“

„Já? Já su teď jak nove struny,“ přiznala Natálie, „napnutá a připravená. Když se do mě nekdo opře moc, asi prasknu.“

„To už tu dlouho nebylo,“ zažertoval jemně Matouš. „A víš co? Zníš silně. Jinak než dřív. Možná i líp.“

„Silná možno. Stejně mi chybíš. Moc. Chybím aj ja tobě?“

Matouš na chvíli pomyslel na Lenu, ale potom ty myšlenky ještě rychleji zahnal: „Tak moc, že si to ani nedokážeš představit. Nemůžu se tě dočkat. Už brzy. Už brzy přijedu.“

Na jarním programu ve Washingtonu a New Yorku se mluvilo o kulturní výměně, otevřenosti i transatlantickém dialogu. Všude vlály vlajky, úsměvy byly zářivé a powerpointové prezentace nekonečné. Jakub si užíval pozornost coby „ten talentovaný kluk z východní Evropy.“ Hrál jazzové improvizace na oficiální recepci, dostal dokonce pozvánku do newyorských ateliérů, kde odehrál několik skladeb.

Eliška všechno zaznamenávala. Fotila, dělala rozhovory s účastníky, sdílela citáty o budoucnosti Evropy. Když spolu večer seděli v hotelovém baru, bavili se o globálním jihu, elitách a smyslu umění. Oba byli šikovní, pohotoví, okouzlující. Jako ideální pár z plakátu. Chemie mezi nimi rostla. Zatím nepřiznaná, ale o to jasněji přítomná.

V Brně to jen ve dvou to bylo tišší. Společné obědy, rozhovory, procházky městem. Natálie se snažila Nikolu podpořit, ale ta se jí víc a víc uzavírala a vzdalovala. Často mlčela. Když už mluvila, tak hlavně o sobě, anebo o ničem.

„Víš, mám někdy pocit, že mi všichni něco berou,“ řekla jednou.

„Co jako?“

„Já nevím. Jen mám takový ten pocit… že pro nikoho nejsi nikdy dost dobrá.“

„Ten znám moc dobře,“ snažila se ji konejšit Natálie.

„Ne, neznáš! Tys nikdy nebyla jen „ta druhá,“ odbyla ji Nikola, „já su vedle ní ta druhá celý život, už od základky!“

Pokračovaly i senátní volby. Danuše postoupila do druhého kola. Proti ní postarší mdlý liberál absolutně bez jakéhokoli osobního charismatu i příběhu. Na druhou stranu podpora Svornosti začínala být kontraproduktivní. Danuše se od ní konečně oficiálně distancovala: „Zneužití prostředků, pokud se prokáže, je věc individuální, nikoli ideologická. Já jdu do Senátu sama za sebe. Hájit národní hodnoty.“

Následně si s ní domluvil schůzku i Roman Doležal. V soukromí uzavřeli dohodu: Danuše se zdrží útoků na Kláru i Jakuba. Výměnou za to jí Roman poskytne sponzorské krytí a vliv. Roman to později Kláře vysvětlil zcela bez emocí: „Potřebujeme mít člověka v každém táboře. Napříč spektrem. Někdo bude u moci vždycky. Já jen pojišťuju budoucnost naši a našich dětí. Ať se ta kravka vyblbne. Ale jen tak, aby to prospělo našemu portfoliu. Potřebujeme obě nádoby. V jedné kyselina, ve druhé hydroxid. To se navzájem neutralizuje, ale obojí je to samo o sobě hodně žíravé.“

Klára jen přikývla. Rozuměla. A souhlasila. Jakubovi o tom neřekli. Nebyli si jistí, zda by pochopil.

Voličská účast byla velmi slabá, ale to nevadilo. Danuše těsně zvítězila. Její blog zaplnily gratulace. V televizi se usmívala: „Chci být senátorkou všech, kdo mají odvahu říkat pravdu.“ V zákulisí už dávno plánovala, co dál.

V malé kuchyňce Nidálova sdíleného bytu ve čtvrti Kreuzberg seděl Matouš se svými přáteli. Na návštěvu přišel i Rubinstein. Profesor seděl opřený o stůl, vzpomínal na své palestinské muslimské přátele. Leyla se smála jeho historkám a Nidál se zasněně kolébal na židli.

Potom promluvil i Matouš: „Byli jsme tehdy v Teplicích u mé sestřenice Anny a jejího manžela Marwana, mého nejlepšího kamaráda. On je zbožný muslim. Lékař, syrský revolucionář, pamatujete, jak jsem vám vyprávěl? Anna je taky muslimka. Už pár roků. Má přítelkyně tam byla na lázních, léčila se po úrazu a dvou operacích. Doprovázel jsem ji. To oni nám zařídili terapie a jsme jim za to dodnes vděční. Procházeli jsme se, vařili, povídali si, smáli se. Naty seděla s Aničkou na balkóně, obě v dlouhých šatech, a užívaly si spolu jako dvě sestry. V životě jsem ji neviděl šťastnější.“

Rubinstein se zadíval stranou: „Můj starý přítel, šejch Músá Júsuf, teolog z Haify a lektor, co mě kdysi učil arabsky, mi jednou řekl, že islám je pro něj rozhodnutí naslouchat namísto vyptávání se. A že správná modlitba je čas, kdy se jen nadechneš a víš, že nejsi sám. Že Všemohoucí je nad tebou i s tebou zároveň.“

„Toto přesně tam bylo,“ přikývl Matouš. „Bylo to jako… ztracený ráj.“

O pár dní později vzali Nidál a Leyla Matouše do jedné z berlínských mešit. Stál tam ponořen v tichu, ponožkami na chladné podlaze. Světlo z vitráží kreslilo obrazce na koberec a někde v rohu se ozývala recitace Koránu. Nezasáhl ho ani tak samotný výklad místního imáma, jako ta pokora a blízkost něčeho transcendentálního.

Doma v Oslavanech seděla Natálie na zemi v koutě svého pokoje před otevřenou skříní. Měla na sobě měkkou mikinu, vlasy v nedbalém drdolu a rukou hladila dárky od Anny. Šátek s jemnými kvítky a abáju složenou vedle. Zjizveným křivým palcem tiskla do dlaně tyrkysové modlitební korálky, které jí Anna vložila do ruky při odjezdu. Zavřela oči: „Devloro … Pánbožko … Prosím. Opatruj mi ho. Dej mu sílu. A přiveď mi ho zpátky celého. Tak, jak ho znám. A jestli už nebude takový, tak… ať aspoň poznám, že je to on.“

Sedla si, opřela se o postel a dívala se na telefon. Matouš jí zamával z druhé straně obrazovky. Oči měl unavené.

„Byl jsem dneska v mešitě,“ řekl tiše.

„Vážně?“

„S Nidálem a Leylou. Něco se ve mně pohnulo. Jako když se už nemůžeš bránit.“

„Vzpomněl sis na Aničku?“

„Samozřejmě. I na Marwana. Na všechno. Na čaj na balkóně. Na to, jak jsi tam byla. Jak ses smála. Na to, jak nám Marwan předváděl, jak se tancuje dabka, i když to vůbec neuměl.“

Natálie se zasmála.

„Já... prosila jsem Pánbožka, ať mi tě pošle v pořádku zpátky,“ řekla smutně

„Potřebuju tě víc, než jsem si dokázal připustit. Nemůžu bez tebe,“ zašeptal.