Neslyšitelní (59)

Těsně po svém zvolení senátorkou Danuše splnila svůj slib. Na svém blogu publikovala dlouho očekávaný rozhovor s Přemyslem Čechem. Představila ho jako „věcnou diskusi bez nepodložených obvinění“ s mužem, „na jehož adresu se v posledních týdnech snesla mnohá podezření.“ Rozhovor vedla neútočně, místy až přátelsky. Přemysl označil veškerá obvinění za „koordinovanou likvidační akci nepřátelských sil“, mluvil o „účelové kampani řízené z bruselských center moci“ a „útoku na jedinou reálnou naději normálních slušných lidí.“ Popřel jakoukoli zodpovědnost své ženy i švagra: „Věřím své ženě. Sice je tak krásná jako Barbie i Marilyn dohromady, ale nic to nemění na tom, že je obětavá matka a skvělá manažerka.“ Rozhovor měl obrovskou čtenost. A také veřejnost silně polarizoval.

Libor Chalupa neváhal. Vydal další investigativní reportáž s titulkem „Korupčník a senátorka? Reklamní leták na politickou beztrestnost.“ Ve svém článku rozebral Danušin rozhovor řádek po řádku, sarkasticky poukázal na lži, překrucování i úhybné manévry. Doplnil nové výpovědi, tentokrát od bývalé účetní v „Mostu ke světlu.“ Popsala, jak byla donucena přepisovat faktury, a jednou dokonce „za odměnu“ absolvovala wellness víkend v hotelu, který zčásti patřil Kollerovým.

Na zdi jednoho z nejvytíženějších brněnských viaduktů se jednoho svěžího dubnového rána objevil monumentální murál. Nahé ženské torzo s karikaturně zvětšenými ňadry, místo bradavek dvě euromince. A mezi ňadry cedule Sillicon Valley. Z pupíku jí trčela česká vlajka, po níž šplhala postava mužíčka s krátce střiženými vlasy, zarudlou tváří a karikovanými rysy Přemka Čecha. Z uší mu trčely svazky bankovek. K rozkroku obrovského torza vedla šipka s nápisem: „Most ke světlu – bez (morálních) bariér.“ V rohu podepsán tvůrce OP.

Reakce přišly okamžitě. Internet explodoval. OPovi kritici mluvili o presumpci neviny, vandalismu, dehonestaci a pornografickém útoku na ženské tělo. Jeho fanoušci v díle spatřovali mistrovský, byť poněkud surový politický komentář.

„Sodoma, Gomora. Kam ten svět spěje,“ posteskla si Milada na svém křesle v kuchyni svého domku v Hradišti, když si o tom přečetla v novinách.

Zato Zdeněk Král nad stejným murálem vyprskl smíchy, obrázek si vystřihl a s chechotem nalepil na výčep ve své vyškovské hospodě.

Libor Chalupa tou dobou seděl v zadním boxu jedné luxusní kavárny na Malé straně. Na sobě svou starou džínovou bundu. Před ním se pomalu rozplývala pára z černé kávy. Proti němu usedl Roman Doležal, v luxusním tmavém obleku s decentní kravatou, v očích ta známá kombinace únavy, vypočítavosti a předstírané srdečnosti.

„Liborku,“ poplácal ho přátelsky po rameni. „Čtu tě pořád. A musím tě pochválit. Dobrá práce. S tím Přemkem Čechem trefa do černého. Chce to odvahu. A přesný timing.“

Chalupa hleděl na desku stolu a nereagoval.

Doležal pokračoval: „Jenom... víš, jak to chodí. Když střílíš kulometem, můžeš trefit i náhodné kolemjdoucí. Tím chci říct … pokračuj, ale drž se cíle. Přemek. Toho si kuchej jak kačenu o hodech. Ale bacha na kolaterální ztráty.“ Odmlčel se. Pak zvážněl. „Paní senátorku Vaculíkovou, tu nech na pokoji. Jasné?“

Chalupa zvedl obočí: „Vždyť s ním byla propojená, minimálně strategicky. Můžu to snad nechat bez odezvy?“

Doležal se lehce pousmál, ale úsměv to byl tvrdý: „Libore, vím, že tě baví být psí čenich. Existuje však něco jako rovnováha. Ta nám všem umožňuje žít a dýchat. Tak je to přece i v přírodě. Danuše je užitečná. Jako protiváha. Dokud se nerozleze až moc a nenaruší ekosystém. Pak z ní bude škodná a musí přijít myslivec s flintou. Jako na Čecha s Kollerem. A hlavně... já a můj byznys s ní teď počítáme.“ Pak se naklonil blíž: „Rozumíme si? Ty dva si můžeš trhat podle libosti, ale ji z toho vynecháš. Bacha, jak to podáváš. Jestli v jejím okolí někdo kradl, tak to musí být vina výlučně jednotlivců. Ne celé strany. Ne politického proudu. A hlavně v žádném případě ne její. Jasné?“

Chalupa dlouho mlčel. Nakonec se zvedl, popadl kabát a drze se zeptal: „Co za to?“

Doležal mrkl na vedlejší židli, kde byla odložená luxusní kožená pánská brašnička naditá penězi.

„Zatím rozumím, ale musíte mne nechat dělat svou práci. Až někde vyčenichám nějaké svinstvo, nikdo mě nezastaví.“

Doležal se jen usmíval: „V to taky doufám, Liborku. Do určité míry si právě proto vážím tvé práce. Byť tebou samotným pohrdám. Absolutně. Jsi opravdový psí čenich. A ten má smysl, jen když čmuchá přesně tam, kde mu pán ukáže.“ Potom vytáhl z kapsy saka malou skrytou kamerku, na níž byl zachycen videozáznam celého jejich rozhovoru a stále dokola pouštěl šokovanému Chalupovi repliku: „Co za to? (...) Zatím rozumím, ale musíte mne nechat dělat svou práci. Až někde vyčenichám nějaké svinstvo, nikdo mě nezastaví.“ Potom dodal: „Víš, že mám okolo sebe tým velmi šikovných aktivistů. Myslím, že my dva budeme skvěle spolupracovat. Vítej v mém týmu.“

Jakub vkráčel po návratu z USA do školních chodeb jako někdo, kdo právě objel světové koncertní turné. Jako by šlo o něco důležitějšího než jen o výměnný pobyt. Jeho vystupování získalo nový lesk. Americky sebevědomý. Při hodině angličtiny s jazykářkou Fuchsovou přišla řeč na jeho mezinárodní zkušenosti.

„Tak co, Jakube?“ usmála se Fuchsová. „Můžeš nám prezentovat něco o tom výměnném pobytu? Pověz nám, jak to chodí za velkou louží?“

Jakub se rozvalil na židli a založil ruce za hlavou a spustil svou perfektní angličtinou: „To bych mohl. Hlavně, člověk tam musí vědět, co chce. Všude na vás koukají, jestli jste zajímaví, výjimeční... Jestli máte přesah. Já samozřejmě měl. Hrál jsem na recepci velvyslance, pak mě zvali do ateliérů v Brooklynu. Mluvil jsem s lidmi z kulturní diplomacie. Celá Amerika mi klečela u nohou...“

Pokračoval, s lehkým leskem v očích a tónem, který balancoval mezi nadšením a narcismem. Většina třídy se tvářila znuděně. Natálie, sedící v lavici sama, protočila oči.

Jakub dál mluvil o tom, jak „reprezentoval Českou republiku před kulturními diplomaty,“ jak „improvizoval před zástupci Bílého domu“ a jak ho oslovil „jeden týpek z nějaké agentury“ s možností „někdy možná přijet zahrát do koncertní síně v L.A.“ Při každé takové větě hleděl do třídy a tvářil se veledůležitě. Drobné lži prokládal polopravdami a všechnu pozornost směroval na sebe: „Zjistil jsem, že ve Státech víc než hudbu prodáváš vizi. Identitu. Myšlenku. To tam všichni milujou. Že si věříš. O tom Amerika je.“

Eliška se z USA vrátila ostřejší, angažovanější a ideologičtější. Opustila nahrávání a focení do reklam pro FutureWave, stala se vegankou, ale už jí nešlo jen o environmentální akce. Teď chtěla i debatní večery, blokády, otevřené výzvy, guerilla marketing. Začala nosit výraznější oblečení, symboly odporu, psala pamflety o klimatické a genderové spravedlnosti, o globálních nerovnostech. Její matka ji s hrdostí sledovala.

„Ty nejsi žádná hysterická holčina, co řeší kluky. Ty jsi politická bytost,“ chválila ji večer při čaji.

Matka Elišce pomáhala i logisticky, kontaktovala známé z neziskového sektoru, domlouvala sály, přispívala na tisk letáků. Když se zmínila o Jakubovi, jen řekla: „Ten hoch je výjimečný. Má dar. V kombinaci s tvou energií můžete vy dva fakt něco změnit. Ať je vám svět malý!“

Při přípravě nové akce na podporu komunitních zahrad se Eliška s Jakubem sešli v jedné ze zkušeben. Pracovali na návrhu plakátu, řešili barvy, písmo, koncept. Během diskuse, smíchu a nostalgie po americkém výletu se atmosféra mezi nimi uvolnila víc, než měla. V jeden moment se Jakub přiblížil až příliš. Eliška neucukla. Polibek byl nejdřív krátký. Pak delší. A pak už se zapomněli.

Ve dveřích se najednou objevila Nikola. V očích mrazivý šok, v ruce mobil, který jí vypadl na podlahu.„To si děláte srandu?!“ její vzlyk ostře prořízl vzduch.

Jakub se otočil a zbledl. Eliška ze sebe vykoktala: „Niky... my... to nebylo...“

„Zklapni,“ přerušila ji Nikola. „Tak co to bylo?“

Jakub udělal krok vpřed: „Jen chyba. Chyby se stávají!“

„Ne. Chyba je, když si spleteš zastávku. Toto byl záměr.“

Nikola se podívala Elišce do očí: „Přísahalas! A teď? Teď jsi jak z těch americkejch brožurek. Otevřená. Svobodná. A úplně bezpáteřní!“

Než stihli cokoliv dodat, Nikola vyšla z kabinetu. Pomalu, důstojně. Po tvářích jí stékaly slzy jako hrachy. Přišla domů, hodila batoh na zem a v tichu se zavřela v pokoji. Dole v kuchyni zněl Pavlíkův hlas. Otec, Pavel Klíma starší, klikal na myši a oba u monitoru vybuchovali smíchem.

Kateřina ihned poznala, že se něco děje: „Nikolko? Všechno v pohodě?“

„Jo,“ zalhala matce. „Jen unavená.“

Matka se dcery dál neptala. Nikola však seděla v pokoji na zemi, zády ke dveřím, s hlavou mezi koleny. Plakala tak, že nedokázala ani dýchat. Až o den později se svěřila Natálii. Seděly spolu na lavičce před školou.

„Naty… musím ti něco říct.“

„No?“

„Jakub. Eliška. Já je načapala. Ve zkušebně. Spolu.“

Natálie chvíli ztuhla: „Si děláš srandu.“

Nikola zavrtěla hlavou. „Byli v sobě. Fakt. A ne jak nějakej úlet. Normálně. Byli spolu.“

„A ty? Co teď?“

„Nechala jsem je. Odešla jsem. Brečela jsem asi šest hodin. Pak spala. Doma nikdo nic nepoznal. Je jim to stejně úplně šumák. V hlavě... mám úplný zmatek.“

Natálie ji vzala za ruku: „Ten hajzl! To udělat mě tak ho vykastruju! To bude bolet eště dlouho. No přežiješ, věř mně. A časem jich pošleš do háje oboch.“

Natálie v tom čase žila přijímačkami na sociální práci. Vyšla ze zkušebny s rozechvělýma rukama a horkem v tvářích. Měla pocit, že na pár otázek odpověděla zmateně, ale nakonec se chytla a dokázala mluvit plynule. Před komisí se jí třásl hlas, přesto se usmála, když si všimla, že jedna z členek komise souhlasně přikyvuje. Venku se zhluboka nadechla a vydechla. Nebylo to dokonalé, ale nebyl to určitě ani propadák. V duchu si řekla, že to zvládla daleko lépe, než čekala.

Když přišla domů, František se jen ušklíbl: „Možno nakonec to nebude marne, čhaje. Aspoň že tak.“ Bylo v tom víc pýchy než žertu.

Marika ji objala u plotny: „Dikh. A já že to cele je blbost. Šak kdo kdy vidzel Cigánku na vysokej. Aľe mám radost, Ružičko.“

Když Natálie večer zavolala, Matouš se na obrazovce jen široce usmál: „Já jsem ti to říkal. Ty na to máš, Natynko.“ Jeho hlas byl klidný a ona pocítila, jak z ní spadl poslední zbytek nejistoty.

Na druhý den se Matouš znovu setkal s Lenou. V jedné hipsterské kavárně v centru Berlína se jejich hovory brzy stočily jinam než k textům.

Ona se k němu naklonila blíž a na tváři měla zvláštní úsměv. Víc než pouze kolegiální: „Víš… líbíš se mi. Nejen tvoje psaní. Ale i ty sám. Jsi opravdovější a zajímavější než naši kluci. Mnohem mužnější. A nejsem mezi holkama tady zdaleka jediná, kdo si to myslí, překrásný cizinče.“

Hlavou mu v tu chvíli probleskly všechny vzpomínky na Natálii. Její bezstarostný spontánní smích a průzračně nespoutaná emotivita, její veliké upřímné oči, její křehký půvab i nezdolná síla, opravdovost její obětavé lásky, když ho doslova posbírala ze dna a zahrnula do svého odlišného světa, domov, který mu poskytla ve skromném domku své milující rodiny i to, jak na něj věrně čekala každý večer u videohovorů. Zároveň cítil, jak ho Leniny blankytné oči, svůdný hlas i smyslná vůně vtahují do něčeho, co by mohl snadno pokazit. A do smrti by litoval. Bojoval sám se sebou. Bylo by tak snadné nechat se unést, tak lákavé na chvíli zapomenout na samotu i tlak okolí. Nakonec se nadechl a opřel se pevně o opěradlo. Pak ohleduplně, ale jasně vyjevil Leně: „Promiň. Nemůžeme být spolu. Nejde to. Je mi to vážně líto. Jsem šťastně zadaný. A ona je tak výjimečná, že bych ji nikdy nechtěl zklamat. Za žádnou cenu.“

Zatvářila se rozčarovaně, ale neurazila se: „Škoda. Aspoň napiš další text. Ten poslední mi rozmetal iluze. A ty osobně teď taky. Žádné už mi nezbyly.“

Vyšel z kavárny s těžkým srdcem. Byl si jist, že se zachoval správně. Uvědomoval si i to, jak blízko měl k pádu. Že věrnost není samozřejmá volba. Své eseje v německém periodiku nakonec nikdy nepublikoval. Odmítla je redakce. Všechny do jedné.

Libor Chalupa mezitím udiveně sledoval fotografie nového murálu na viaduktu. Rozsáhlý vizuál. Brutální, satirický, nápaditý. A zároveň odporně přesný. Zavřel se ve své pracovně a psal si poznámky: Nahé torzo s eury místo bradavek. Narážka na Barboru a její plastiky? Vlajka v pupku. Vlastenectví jako fetiš? Postavička Přemka Čecha s penězi lezoucími z uší. Zeitgeist současné politiky?

Na monitoru otevřel soubor: „OP: Umělec beze jména. Revolta v barvě.“ Shrnoval vše, co dosud věděl. Spekulace o tvůrcově identitě a bydlišti. Grafologická analýza, neformální styl, práce s jazykem. Indicie, ale žádné jméno. Nic, co by šlo ověřit. „Tak blízko, a přitom tak daleko,“ řekl si nahlas. Ale rozhodl se. Článek napíše. To, co OP dělá, má totiž sílu. A výpovědní hodnotu. Přitahuje čtenáře a zvyšuje čtenost i dosah. Přináší peníze a mediální vliv. Hodně a velký.

David měl najednou víc sledujících než lecjaký influencer. Jeho profil OPičiny sdíleli po stovkách. Média po něm pátrala a brněnský underground ho oslavoval. Večer seděli s Markétou na střeše jednoho činžáku. Pili krabicové víno z plastových kelímků.

„Víš, že jsi teď fakt legenda?“ pronesla obdivně.

„To je šílený. Mazec. To jsem vážně nečekal. Nikdo nečekal. To je revoluce v přímym přenosu.“

Markéta se na něj podívala: „A já chci být u toho. Chci být tvá Bonnie, můj Clyde. I kdybychom skončili v policejní cele.“

Přemysl Čech běsnil. Seděl ve své kanceláři rudý v obličeji a bouchal pěstí do stolu: „To je pornografie! Útok na mou rodinu! To je znevážení! Naprostá urážka!“ Ihned telefonoval právníkům: „Chci žalobu! Za urážku na cti! Za šíření obscénností! Svoboda projevu musí mít hranice!“

Jeho právní poradce však opatrně namítl: „Pane předsedo, momentálně máte na krku podezření ze zneužití fondů. Pokud s tím půjdeme k soudu teď a soud rozhodne, že šlo o projev politického nesouhlasu, mohlo by to nakonec být ještě horší, než to nechat být. Musíme taktizovat.“

„Takže co?! Mám jakože držet hubu?!“

„Ne. Jen bude lepší nechat to teď vyšumět. Až odezní vaše kauza, můžeme jednat.“

Nezbývalo, než souhlasit.

V kuchyni služebního bytu v Dauhá si Anna sedla ke stolu s telefonem v ruce, upila čaj a trochu rozpačitě se pousmála. Kamarádka z teplické muslimské komunity jí poslala fotku murálu. Ukázala ji manželovi: „Dívej, co mi poslala Míša. Je to v Česku všude na netu. Prej to fakt i visí naživo. Někde v Brně.“

Marwan zpozorněl, naklonil se a zaostřil zrak: „Není to náhodou ten chlap, co urážel Proroka? Pamatuješ?“

„Jo. Je …“ odvětila tiše.

Pak klidně, bez hněvu, ale neústupně pravil: „Vidíš. Říkal jsem ti to. Alláh si ho vytrestá sám. My nemusíme nic. Jen chvíli počkat.“

Anna mlčky přikývla. Oba ztichli. Slyšet byl jen tikot hodin.

Danuše mezitím publikovala na svém blogu razantní text: „Politické porno je nepřijatelné.“ Na přiloženém videu Přemysl Čech vzkázal doslova: „Až toho čmárala potkám, vyřídím si to s ním jako chlap s chlapem! Nevyzývám nikoho k násilí. Kdyby se ale náhodou stalo, že ho někdo seřeže jak psa, zmlátí tak, že ho ani vlastní matka nepozná, rozhodně nebudu proti. A ještě mu i osobně poděkuju.“

Video se šířilo virálně. Komentáře se dělily na dvě poloviny. „Přesně tak! Na rovinu!“ skandovali jedni, zatímco druzí volali po okamžitém odsouzení násilných výroků.

Nikola byla bez radosti. Postupně mizela z kruhů, jež ji dosud formovaly. Na absolutoriu byla čím dál tišší. Sedávala sama. Často odcházela hned po hodinách, mobil nechávala vypnutý a i doma si vymýšlela důvody, proč zůstat zavřená v pokoji.

Rodiče si toho nevšímali. Anebo se tak tvářili. Kateřina občas poznamenala: „Nějak zamlklá, asi hormony, že?“ A Pavel jen pohrdavě mávl rukou. Nikdo netušil, jak hluboko ji ten podraz zasáhl.

Zato Elišku zcela pohltil aktivismus. Chystala další performanci proti „klimatickému greenwashingu,“ psala otevřené dopisy a plánovala blokádu zbrojařského kongresu v Brně. Jakub byl u všeho. Hlavně kvůli tomu, co z toho šlo vyrýžovat. Veřejná viditelnost. Média. Nová energie. Její elán ho fascinoval a přitahoval. A mezi tím vším si už skoro bez zábran vychutnávali i její blízkost. Nešlo už jen o flirt nebo úlet. Něco mezi nimi rostlo. Postupně. Nenápadně. A s každým dnem se jejich pouto stávalo mnohem silnějším.

Natálie to pozorovala. Zvenčí, ale zároveň citlivě. Nikola, kdysi tak otevřená a vtipná, teď mlčela, byla nepřístupná a těžko čitelná. Eliška, kdysi tak kamarádská a vnímavá, teď mluvila už jen v heslech a citátech. S každým rozhovorem to bylo složitější. Ideologie, akce, plán, výzva. Už téměř žádné „jak se máš“ nebo „co tě trápí.“

Jednoho večera si Natálie ve svém pokoji, v ruce hrnek čaje a přikrčená v dece, pustila videohovor s Matoušem: „Cítim, že neco končí, aniž by se to řeklo nahlas.“

„Co tím myslíš?“ lekl se okamžitě Matouš. Srdce mu poskočilo v hrudi.

„Kamarádstvi. S Eliškou. Aj s Nikolou. Jsme spolu, no už ne spolu. Vedle sebe. Eli mluví jak na plagátě. A Niky… s ňou se neda vůbec.“

„Člověk se někdy mění a ani si toho nevšimne,“ přikývl Matouš.

„A já? Já se taky změnila?“

„Jo,“ usmál se mírně. „Jsi trošilinku jiná. V dobrém. Silnější. Ale pořád to jsi ty. Nepropadáš té hře jako oni. Z tebe pořád srší ta opravdovost, ta syrově upřímná autentičnost, co na tobě tolik miluju.“

„A co mám dělat? Nechcu ztratit ani jednu. A nechcu se ani přetvařovat. Enom bych ráda, aby všecko bylo jak dřív.“

„Zůstaň svá,“ odpověděl tiše. „Můžeš být most, ne zeď. Neházej kameny na žádnou stranu.“

„I ty jsi inačí. Mluviš jak ten tvůj Rubi,“ pousmála se.

„Víš, co říkal včera? Že největší síla není přesvědčit ostatní, ale neztratit pro ně svoje pochopení.“

Markéta sledovala Davidovu proměnu. Přesněji OPovu. David sám byl pořád ten samý kluk, bez zábran, dětsky hravý i nezkrotný. A najednou měl dosah. Měl hlas. A hlavně sílu. Tisíce sdílení. Napsali o něm články, desítky komentářů a úvah podněcujících konspirační teorie o jeho identitě. Přesto dál bydlel v malém ošumtělém domku v Oslavanech, kreslil šablony na lino a chodil s Markétou na brněnské střechy kouřit laciné cigarety a popíjet krabičáka z plastových kelímků.

„Lidi si možno myslijou, že je za tím tým,“ řekl jí jednou. „Ale OP je enom jeden. Ty jediná víš, jak to cele fakt je.“

„A nejvíc sexy na tom je,“ usmála se Markéta, „že je ti úplně buřt, co si kdo myslí.“

„Jo. A přitom hýbu Českem.“

Další povedená OPova akce kritizovala angažmá českých vojáků v afghánské misi NATO. Jistý činovník BIS pak označil OPa za „možné bezpečnostní riziko.“

Markéta si zprávu z novin vystřihla a nalepila na skříňku. „Bezpečnostní riziko. Můj chlap,“ řekla pyšně.

OP si získával respekt napříč celou republikou a stylizované černé opičí hlavy shlížely z téměř každého třetího nároží. Měl vlastní fanklub na facebooku. Řešili ho všichni. Od vtipálků a recesistů přes umělecké kruhy až po politology. Vytrolloval celou politickou scénu zprava doleva, konzervativce i progresivce, populisty i městské liberály. Každý měl pocit, že něco vzkazuje právě jemu, ale zároveň ho nikdo nedržel pevně v rukou. Zůstával svůj. Zachoval styl i taktiku. Sláva ho neměnila.

Libor Chalupa seděl v redakci s mapou Brna rozloženou přes celý stůl. Připínáčky, čáry, data. K tomu registr všech veřejně známých děl OPa: murály, šablony, nápisy, nálepky, intervence. Vytvořil časovou osu, sestavil frekvenční graf, nechal si vyhotovit jazykovou analýzu. Věděl, že OP se pohybuje hlavně v Brně a Oslavanech, občas byl nějaký výtvor hlášen i z Břeclavi, dvakrát z Pohořelic. Jednou dokonce ze Znojma a z Olomouce, nebylo však úplně jasné, zda šlo v těchto případech o originál, neboť rukopis úplně neseděl. OP znal Brno dokonale, jeho tramvajové trasy, odlehlá zákoutí, ale i frekventované dopravní uzly. Tvořil zásadně v noci a používal charakteristický styl. Ironický, obrazově silný, vrstevnatě odkazující. Někdy vtipný, jindy útočný, ale vždy přesný. Inklinoval k sociálním tématům . Chudoba, diskriminace a politická korupce. Existovalo několik jeho fotografií, zachycujících mladého štíhlého muže středně vysoké postavy, s batohem na zádech, v kapuci a s palestinskou kufíjou přes tvář. Potud bylo jasno. Rozmístění výtvorů a používání moravských dialektizmů naznačovalo místní původ. Určité jazykové znaky a tematické ladění některých děl, pokud ovšem byla jeho, nevylučovaly případný menšinový, možná snad romský původ, ale mohla to být i stylizace nebo fanart. Podle všeho nešlo o profesionálního umělce, ale srdcaře s talentem a přehledem. Vědělo se, že OP je velmi mladý. Dost možná student nebo učeň. Možná nezaměstnaný. Někdo, kdo není na očích a ví, jak zůstat neviditelný. Pravděpodobně muž. Nešlo vyloučit ani skupinu autorů, nicméně museli by udržet až příliš konzistentní styl a to by bylo zvláštní. Dezinformační scéna tvrdila, že OP je „Sorosův projekt“ placený neziskovkami, které chtějí rozvracet stát „kulturou.“ Městští liberálové OPa obviňovali, že je ruský troll placený Kremlem, s úkolem zesměšnit západní elity a oslabit důvěru v demokratické instituce. Chalupa však v OPovi cítil i něco osobního. Hněv. Frustraci. Svědectví.

V článku nazvaném „Stín na zdech“ to shrnul vše, ale přiznal, že OP je zatím jako pára nad hrncem. Je tu, ale neuchopitelný: „Praha měla za nacistů svého Péráka. Dnešní Brno má OPa. Známý neznámý během posledních měsíců proměnil veřejný prostor radikálně podvratným způsobem. Graffiti s logem a podpisem OP se objevují na viaduktech, podchodech, fasádách opuštěných domů i na reklamních plochách a billboardech. Jsou přesné, adresné a nesmlouvavé. Míří proti moci, pokrytectví, manipulaci i sociálnímu útlaku. Pro jedny hrdina, pro druhé vandal. Pro politiky všech směrů výzva. Nevíme, kdo to je. Víme jen, že mění pravidla hry. Jeho jazyk je důsledně součástí stylu. Ne póza, ale identita,“ pokračoval Chalupa, „OP přesně vycítí, kde jeho díla budou rezonovat. Město zná skvěle. Je rychlý a nepolapitelný.“

Veronika začala být podezřívavá. Věděla, že David sprejuje. Věděla, že je s Markétou „v tom svém světě.“ Ale netušila, jak daleko už zašel. Jednou večer zahlédla na Markétině poličce šablonu s motivem, který poznala z ulice. Zalapala po dechu: „Marky… to je jako fakt ono?“

Markéta chvíli mlčela. Pak si sedla naproti ní a zašeptala: „Jenom tobě. Nikomu jinému. Je to on. David... je OP.“

Veronika vyvalila oči. Smála se, ale nervózně: „Chodíš s nejhledanějším umělcem v republice?!“

„Mně ten frajer dává pusu každý večer.“

Veronika slíbila, že to nikomu neřekne. Ale zmítala jí hrdost, strach i fascinace. Později se svěřila Natálii. Opět jen náznakem: „Naty… vím o nekom… kdo je možná víc, než lidi myslijou. A je to hodně velke tajemství. Aj ty ho znáš. Moc dobře.“

„Brácha?“ špitla Natálie a zakryla si ústa rukou.

Veronika mlčela. Její oči to řekly za ni.

Jakub OPa skrytě obdivoval. Nenáviděl však, že je slavnější než on. Fascinovalo ho, jak jednoduchým zásahem promění veřejný prostor v politickou výpověď. „Lidi myslí, že když nastříkáš kozy Báry Čechové na viadukt, jsi umělec století,“ brblal.

Eliška mluvila o OPovi jinak: „To je vizuální odpor. Jasně artikulovaný, podvratný, radikální. Naplňuje přesně to, co nás učili v New Yorku. Jen mu chybí struktura. Pokud zůstane sám a nezorganizuje širší platformu, bude jen symbolem. To nestačí.“

Oba věděli, že se jim OP vymyká. Že dělá to, co jiní jen předstírají. Že se ho všichni bojí a zároveň k němu vzhlížejí právě proto, že nikoho k ničemu nepotřebuje.

Adam OPa aktivně sledoval a velmi obdivoval také. Právě kvůli jeho ohromně inspirující formě. OP byl pro něho autentický rebel, někdo, kdo nepotřebuje souhlas ostatních, aby tvořil. Fascinovala ho jeho drzost dovolit si to, co on nemůže. Přitom byl slavný i anonymní zároveň. Adam se cítil viditelný jako nepostradatelný, ale nedoceněný tvůrce v Doležalově agentuře. Zčásti přemýšlel, kolik by vynesl nějaký obchod s OPem. Akorát cítil, že by OP na něco takového nikdy nekývl.

Nikola OPa vůbec neřešila. Byla příliš pohlcená vlastními osobními problémy. Nerozuměla mu. Ani jí nebyl nijak zvlášť sympatický, dílem pro jeho jistou vulgárnost a dílem kvůli nihilizmu bez možnosti dialogu a nápravy.

Byl začátek dubna. V industriálním prostoru bývalé sklárny na okraji Berlína, provizorně upraveném na komunitní centrum, se tísnili mladí lidé s plátěnými batohy i transparenty. Dveře byly otevřené, ale vstup hlídaly hned tři policejní posádky. Studenti organizující konferenci museli narychlo změnit lokaci poté, co univerzita zrušila souhlas s konáním akce ve svých prostorách s odkazem na „bezpečnostní rizika“ a „neutralitu akademické půdy.“

Profesor Avram Rubinstein přijížděl na vozíku, doprovázen Leylou, Nidalem, Joaquínem a Matoušem. Místo nemělo bezbariérový přístup. Výtahem se jet nedalo. Policie ho odstavila, údajně z bezpečnostních důvodů. Publikum sledovalo situaci v napjatém tichu. Pak se zvedla dvojice dobrovolníků a po nich další. Společně profesora vynesli i s vozíkem po schodech až do sálu. Na jeho zádech byl připevněn transparent v palestinských barvách s nápisem: „From the river to the sea, Palestine will be free.“

Následoval bouřlivý potlesk trvající téměř dvě minuty. Rubinstein zahájil konferenci trochu roztřeseným hlasem. Mikrofon pětkrát vypadl. Pokračoval i bez něj: „Narodil jsem se v koncentráku. Otec i zbytek rodiny zemřeli v Osvětimi. V roce 1948 jsme s maminkou, ta jediná přežila, emigrovali do nově vzniklého Izraele. Věřili jsme v nový začátek. V rovnost, svobodu, v kibuc. Věřili jsme, že Židé, po všem, co zažili, nikdy nebudou utlačovat jiné. Mýlili jsme se. Tragicky.“

Potom mluvil o svém jediném synu Gideonovi, o jeho spisovatelském talentu, odporu ke zbraním a zároveň o povinnosti nastoupit na vojnu. Vyprávěl o Hebronu, kde Gideon tragicky zahynul na checkpointu. Zabila ho zbloudilá kulka kolegy vojáka, co vypálil dávku ze samopalu na mladého Palestince, který jen chtěl odvézt umírajícího otce na poslední chemoterapii a izraelští vojáci ho odmítli pustit. Tak na ně ve zkratu mysli vytáhl nůž. Palestinec zemřel na místě, Gideon při převozu do nemocnice. Z krve obou vojáků, Gideona Rubinsteina i jeho kolegy, co střílel, lékaři zjistili drogy. Fetovali stimulanty, aby zvládli ten stres v armádě. Dům rodiny mladíka z Hebronu zbourala izraelská armáda. „Později jsem navštěvoval Nabílu, matku toho palestinského chlapce,“ vyprávěl profesor se slzami v očích. „Seděli jsme proti sobě a mluvili o svých mrtvých synech. Společně jsme plakali. Ne kvůli národům. Kvůli našim zavražděným dětem. Když rodič hledí do hrobu svého dítěte, to je to nejhorší, co se může stát.“

Zmínil také vlastní zkušenost s ponižujícími kontrolami na checkpointu, když se rozhodl jet od Nabíly zpátky v autobuse mezi Palestinci „jako jeden z nich.“ „Mluvil jsem arabsky. Nikdo mě nepoznal. Hodiny a hodiny v kovovém labyrintu, ponižující prohlídky na intimních místech, štěkání psů, výkřiky. To není bezpečnost. To je kolonialismus.“

Novinářka Leyla v následujícím příspěvku otevřela prezentaci sérií titulků z německých a britských médií: „Palestinci útočí...“ „Izrael reaguje...“ „Obětí násilí je izraelský voják…“ Zaznamenala desítky případů, kdy se palestinská těla jen spočítají, ale izraelské oběti dostanou jméno i příběh: „Dehumanizace začíná jazykem. A jazyk je nejsilnější zbraň. Média vytváří dojem, že palestinská smrt je méně tragická, méně lidská, méně důležitá.“

Ukázala rozdíly v narativu při obdobných událostech. Dítě zabité v Gaze je „zabito omylem a Hamás ho zneužil jako živý štít,“ zatímco izraelské dítě „tragicky zemřelo při teroristickém útoku.“ Nakonec poděkovala Rubinsteinovi „za odvahu ukázat, jak židovská zkušenost dokáže vyburcovat empatii s dehumanizovanými.“

Matouš vystoupil se sémantickou analýzou, napůl osobní, napůl esejistickou: „Evropská islamofobie a izraelská protipalestinská propaganda nejsou od sebe daleko. Jejich společný základ je stejný. Redukce identity lidské bytosti na jednorozměrné bezpečnostní riziko. Arab či muslim v evropském diskursu je především hrozba. Palestinec v izraelském prostoru je podezřelý už jen tím, že existuje.“

Přirovnal českou krajní pravici k izraelským nacionalistickým hlasům: „V obou případech jde o posedlost čistotou národa, kultury, prostoru. A o strach z těch, kteří tu čistotu narušují. Ale národy nejsou čisté. Nikdy nebyly. A nikdy ani nebudou.“

Po něm vystoupil Nidál. Klidný, analytický a právnicky přesný: „Palestina je laboratoří mezinárodního práva. Konkrétněji, jeho selhání. Rezoluce OSN? Ignorovány. Mezinárodní trestní soud? Blokován. Mezinárodní komunita má nástroje, zaujímá správná stanoviska, ale absolutně jí chybí vůle prosadit je.“ Přinesl přehled o expanzi osad, právní nečinnosti a o porušování čtvrté ženevské konvence.

Na závěr konference se opět ujal slova profesor Rubinstein. Atmosféra v sále ztichla, jako by každý z přítomných zadržoval dech. Unavený, ale pevný, s rukama složenýma na klíně, se zadíval do publika a skrze něj dál. Jeho hlas byl klidný a pomalý. Každé slovo dopadalo těžce jako kámen: „Na to, abyste odsoudili kolonialismus, nemusíte být Palestinci. A na to, abyste odsoudili okupaci, nemusíte být muslimové. Stejně tak nemusíte být Židé, abyste chápali, co se stalo mně a co se dnes děje jim. Stačí, že budete lidmi.“ V očích se mu zableskly slzy: „Jsem Žid. Věřím v tikkun olam. V uzdravení a spravedlivou správu světa. Věřím v morální odpovědnost, která přesahuje hranice národa i náboženství. A prohlašuji před vámi i před Hospodinem: To, co dělá dnešní sionistický režim, je do nebe volající útisk! Moje víra nedává žádnou legitimitu takovému režimu či státu. Narodil jsem se, když na tom území existovala jen Palestina. A žádný stát Izrael. A doufám, že ten už tam nebude, až budu umírat.“

Zavládlo hrobové ticho a nikdo se ani nepohnul. Potom začal tleskat jediný člověk. Pak druhý. A pak celý sál. Vestoje. Rubinstein seděl dál. Tiše, oči sklopené, jako by se modlil.

Navzdory potížím, vypnutým mikrofonům, omezené účasti kvůli „protipožárním předpisům“ i přítomnosti policie konference proběhla. Sál tleskal, někteří se objímali. Atmosféra byla silná, soustředěná, až posvátná.

„Uvědomoval jsem si, jak se palestinská tragédie podobá naší vlastní. Bolesti původních Američanů,“ poznamenal Joaquín. „Netušil jsem však, že genocida dosáhla až takové míry.“

Selim, Leylin mladší bratr, vše natáčel. Videa se záhy začnou objevovat na platformách. S titulky hned v několika jazycích. Dostanou se k tisícům, později snad i milionům lidí. Venku začalo pršet. Ale vevnitř to nikdo nevnímal. V té chvíli se konference nestala jen akademickým setkáním. Byla především svědectvím.