Neslyšitelní (60)

Leyla připravovala obsáhlou reportáž z konference pro studentský časopis Freiraum. Matouš jí podal složený list papíru. Byl na něm jeho německý překlad básně Isy Salameha, Marwanova dědečka zabitého v roce 1981 v Hamá.

„Báseň je prostá, ale silná, jako by mluvila hlasem těch, kterým zbyla jen jejich slova,“ řekl.

Přečetla si německá slova a řekla: „Tvoje verze zní jako bys ho sám znal.“

Matouš odvětil: „Možná ho poznávám i v sobě samotném.“

Jen pár dnů po konferenci si ho předvolal děkan Holzmüller. Atmosféra byla chladná a odtažitá: „Pane Vaculíku, již jsem vás jednou napomenul za minulá vyjádření, která možno v jistém kontextu vnímat jako homofobní. Nyní víme i o vaší účasti na události, jíž mnozí označují za antisemitskou. Nebyl bych sice ve svém odsudku až tak příkrý, nicméně vaše konference se ve finále ukázala jako jednostranně politizovaná. Víme i o básni, kterou jste publikoval v našem studentském časopise. Sám přiznáváte, že její autor, Isa Salameh, byl zabit spolu s mnoha jinými členy organizace Muslimské bratrstvo. Víte, že součástí této organizace je i teroristické hnutí Hamás, upírající židovskému státu právo na existenci a volající ve svých stanovách po vyvraždění Židů?“

Matouš se nadechl: „Vím to. A i to, že Hamás vznikl teprve šest roků po masakru v Hamá. A že na Bratrstvo jsou napojeny i velmi umírněné politické proudy arabského světa, třeba tuniská Nahda.“ Pokoušel se vysvětlit, že poezie a politické násilí nejsou totéž, že báseň je o univerzální svobodě, nikoliv o ideologii.

Holzmüller ho přerušil: „Vy ovšem jste, promiňte, že to tak musím říct, viděno jako celek, politicky naprosto nevhodně exponovaná osoba. Vaše matka úspěšně kandidovala na senátorku s podporou extremistické protiimigrační strany. Ta prokazatelně měla ve svém členstvu i lidi s neonacistickou minulostí. Vaše práce o středoevropské islamofobii a údajném izraelském kolonialismu mi také připadá poněkud jednostranná.“

„S matčiným angažmá nemám vůbec nic a sám jsem pro ni nepřítel,“ hájil se Matouš.

„Dopouštíte se selektivního soucitu, pane Vaculíku. Sám jste součástí extrémního narativu, který napadá západní hodnoty a podvrací evropskou integraci, viz vaše práce o střední Evropě, přičemž odmítáte reflektovat radikalizaci na straně těch, které údajně hájíte. Extremizmus, homofobie a antisemitizmus nemají v Německu místo. Na tom si zakládáme i na naší univerzitě. Absolutně. A podle toho budeme i jednat. Na tom trvám. Tento semestr nebudeme už nic měnit. Stipendium na ten příští už vám však nevypíšu. Nebojte se, nikdo vás nevyhazuje za názor. To u nás neděláme. My jsme totiž liberální demokracie. Pokračovat ve studiu samozřejmě můžete. Z vlastní kapsy.“

Německá akademie Matoušovi neoficiálně uzavřela dveře. V Berlíně zůstal, jen byl čím dál izolovanější. Pozvánky na diskuse a fakultní akce najednou přestaly chodit. Jeden seminář, který navštěvoval, byl „dočasně zrušen.“ Jeho přítomnost prý u některých jiných studentů „vyvolávala obavy o bezpečný prostor.“ Nezastali se ho ani Fischer, ani Weissinger, ani Möllerová, byť ho doposud pouze chválili. Holzmüller trval na tom, že „nebude riskovat reputaci celé fakulty kvůli výstřelkům jednotlivce.“

Leyla a Nidál měli na rozdíl od Matouše německé občanství a to je jistým způsobem chránilo. Avšak pouze technicky. Oba byli pozváni na kobereček. Bylo jim důrazně vysvětleno, že „zpochybňování izraelského práva na sebeobranu“ může být vykládáno jako „latentní antisemitismus a islámský extremizmus,“ zvláště v kontextu jejich původu. „Jsme pod tlakem zvenčí. A naší povinností je chránit univerzitu,“ zněla oficiální slova. Palestinský původ či kurdsko-turecká krev ve spojení s muslimskou vírou a kritickým hlasem byly v té době nebezpečnou kombinací. Jejich slova se začínala interpretovat jako postoj krajní, nikoli legitimní.

Po konferenci Leylu předvolala redakce Freiraumu. Šéfredaktor ji upozorní, že „se z ní stává problémová figura,“ zejména „v době rostoucího napětí mezi komunitami.“ Nevyloučil, že přehodnotí její místo v redakci.

Nidál, výzkumník na katedře mezinárodního práva, dostal „důrazné doporučení,“ aby „veškeré své další veřejné aktivity vždy konzultoval s univerzitním PR oddělením.“ Ač mluvil jen jazykem zákona, jeho palestinská identita z něj dělala symbol. Zvažoval i přechod do jiného výzkumného institutu ve Švýcarsku nebo Norsku.

Leyla oznámila Nidálovi: „Takže Mattyho potopí a nás zkrotí. A viníci zůstanou viníky.“

„Jsme v trochu lepší pozici, než on. Ale svobodní nejsme,“ odvětil.

Matouš si jednu noc postěžoval Natálii: „Myslím, že jsem tu jako akademik nadobro skončil. Už tu nemám budoucnost. Ne kvůli filozofii nebo vědě. Kvůli udržení něčího líbivého obrazu!“

„Ty jsi hlas. Nejdeš umlčet,“ konejšila ho Natálie. „Na takové, jako jsi ty, se přece nezapomíná!“

Usmál se na ni a v očích se mu zaleskly slzy. Potom jí přečetl český překlad básně otištěné v časopise:

„Isa Salameh – Svoboda (přeložil Matouš Vaculík)

„Když kráčíš sám po ulici a někdo tě sleduje

ty přesto nezměníš krok – to je svoboda.

Když nemáš co jíst, ale odmítneš prodat

vlastní duši, hlas a krev – to je svoboda.

Když víš, že zemřeš, ale nezmlkneš,

neboť by to byla zrada – to je svoboda.

Když pak tvé slovo přetrvá

na rtech bratrů po tobě – to je svoboda.“

Natálie poslouchala dojatě se slzami v očích.

Jednou po přednášce a po hodině arabštiny hráli Rubinstein s Matoušem v kabinetu šachy.

Rubinstein tiše posunul figurku střelce a beze slova zíral na šachovnici. Do kabinetu vtrhl Holzmüller. Bez vyzvání. Odkašlal si, pohladil si vázanku a aniž zvedl zrak, zamumlal: „Avrame, přemýšlel jsem. Máte už svoje roky. Ani zdraví vám už tolik neslouží. Rozhodl jsem se, tedy rozhodla fakulta… že vám pracovní kontrakt na další rok už neprodloužíme. Užijte si důchod. Cestujte, čtěte, pište. Napište třeba svoje paměti. Bylo by to vskutku zajímavé čtení! I pro mě. Děkujeme vám jménem celé univerzity za mimořádný přínos naší fakultě a celé německé i světové vědě.“

Matouš ztuhl. Rubinstein chvíli neříkal nic. Jen dýchal, pomalu, skoro nepřítomně. Pak roztřesenou rukou pohnul jezdcem: „Dobrá.“

„Nic osobního,“ pokračoval Holzmüller. „Víte, jaká je doba. Politická polarizace, rozpočet …“

„A ke všemu i jeden přestárlý nadbytečný židák, co kafrá o Palestině a ne a ne zhebnout, že?“ skočil mu Rubinstein do řeči a zaklapl šachovnici. „Mat.“

Matouš seděl vedle, svíral čelo v dlani. Pak se sklonil a zašeptal: „Já taky končím, profesore. Bez vás to tu ztrácí smysl. Taky už nemám stipendium. Pokoj, pojištění, jídlo, cestovné. Všechno v háji.“

Ten večer nevolal Matouš jen Natálii, ale i Miladě. Potřeboval tetina slova útěchy. A ona mu je, stejně jako vždycky, ochotně poskytla.

Po sérii mediálních úniků a výpovědí účetních se Aleš Koller stáhl z veřejného života. Vydal krátké, neurčité prohlášení: „Po dvaceti letech služby naší republice odcházím, abych se věnoval rodině a přemýšlel o hodnotách, co nás spojují.“ Skutečný důvod? Tlak ze všech stran. Hrozící vyšetřování. A ztráta politických spojenců. Mediálně ztracen sociálně vyhořel. „Most ke světlu“ zmizel z grantových registrů.

Přemysl Čech se vrátil z USA bez kontraktu. Hrdě hlásal, že „v Silicon Valley načerpal inspiraci“ a že „i nadále pracujeme na něčem velkém,“ akorát bylo stále jasnější, že nejednal s nikým důležitým. Žádný Elon. Žádná zvláštní proticenzurní dohoda pro ČR. Jediné, co přivezl, bylo selfíčko před budovou Tesly a jedna přednáška pro pár vyvolených v pražském sídle Svornosti. Média se mu vysmívala a murál Sillicon Valley visel v Brně dál.

Natálie schoulená pod dekou začala u čaje a obrazovky telefonu svůj videohovor s Matoušem. „Viděla jsem ten murál. S ceckama a vlajkou,“ chichotala se. „Fuj. Akurát nevim, co víc fuj. Že je to taký hnus, nebo že je to fakt pravda.“

Matouš jí s klidným a zamyšleným úsměvem odpověděl: „Umění někdy musí bolet. Ne však ubližovat. Ta hranice je tenká. OP ji už asi přešel. Přesto jeho práce zůstává svědectvím postnormální doby.“

„A co když musel? Lidi už na nic iné neslyší. Jen na křičení a facky.“

Markéta stále toužila vidět OPa při činu. Byla noc. Šli ke staré průmyslové hale. David měl připravené šablony na masivní nápis přes celý bok budovy. Na pozadí siluety dívčiny u tyče sprejoval větu: „Na pódiu divadlo, v zákulisí bordel.“ Pod tím karikaturu šklebícího se Kollera s buřinkou a samopalem ve stylu mafiána z černobílého amerického filmu ze třicátých let.

Markéta stála kousek dál, nervózní, ale fascinovaná.

Náhle zablýsklo ostré světlo. Zapištěl alarm. Ozvaly se hlasy: „Stůj! Ostraha!“

„Zdrháme!“ zakřičel David, „rychlo, než tu budou aj benga!“ Popadl Markétu za ruku. Běželi. Přes lávku, dolů po požárním schodišti. Markéta zakopla a roztrhla si kalhoty o drát. David jí pomohl vstát. Adrenalin jí proudil žilami. Když doběhli do křoví za areálem, oba lapali po dechu.

„To bylo... šílený. A krásný,“ smála se.

„Teď už nende vycouvat. Vítej na temné straně.“

Když Markéta vtrhla do pokoje internátu, rozcuchaná a s očima planoucíma, byla už hluboká noc. Veronika usínala se sluchátky na uších.

„Viděla jsem ho přímo při tom. Sprejoval na boční stěně nějaké haly v Černovicích. Byl jako posedlý. Skoro nás chytli, zdrhali jsme jak ve filmu. Veru, to bylo jak letět. Já… já ho fakt miluju!“

Veronika ztuhla a vytáhla sluchátka z uší: „Počkej. Ty… jako… jsi s ním byla, když to dělal? Fakt?“

Markéta přikývla. V očích směs radosti a adrenalinu: „To není jen street art. On fakt ví, co dělá. Cítíš to z něj. Ten boj.“

Veronika zavřela oči: „A víš, že tě to může zničit? Nebo jeho? Že co děláte, nemusí skončit dobře?“

Markéta neodpověděla. Jen se slastně a zamilovaně usmála.

Jarní počasí bylo ve své uplakané fázi. Ve zkušebně konzervatoře vládlo toho dopoledne šero, jen lampička nad partiturou svítila. Koudelka ve svém typickém svetru tiše seděl naproti Natálii v dlouhé tmavomodré sukni: „Ano, budeš hrát s Jakubem, tak rozhodlo vedení. Ty hraj svůj opravdový příběh. Kašli na to, že sedíš na židli vedle něho. Až nakráčíte na pódium, nesmíš se nechat zavalit tím, co se mezi vámi stalo. Ty hraješ pravdu, rozumíš?“

Natálie přikývla. Prsty jí těkaly po hraně kláves. Věděla, co tím myslí. Stejně to strašně bolelo.

Přemysl Čech v těch dnech přijel do Brna na setkání s mladými příznivci Svornosti. Pod barevnými reflektory malého sálu na periferii Brna se rozhlížel a upravoval si rukávy saka. Na stole před ním plastové láhve s vodou, plakáty s hesly o svobodě, české vlajky a odznáčky se lvem.

„Vy jste naděje ztracené mladé generace,“ napsala Danuše na svém blogu. „Ne proto, co jste se učili ve škole, ale kvůli tomu, co cítíte uvnitř, když vidíte, jak naše vlast klopýtá pod tíží ideologických lží a cenzury!“

Přemysl v perfektně padnoucím obleku se zubil jako televizní kazatel: „Budou nás zkoušet umlčet. Ale my máme to, co oni nemají. Svědomí. A čest! A národ! A vlast!“

Mítink mládežníků Svornosti proběhl odpoledne v centru Brna, s povolením magistrátu a s doprovodem policistů. Oficiálně debatovali o evropských hodnotách a kulturně-civilizační kontinuitě, z rétoriky pozvánek i seznamu řečníků však bylo zřejmé, že půjde o obvyklou pravicově populistickou mobilizaci.

Jakub s Eliškou se o chystané akci dozvěděli s předstihem. Eliška okamžitě začala jednat. Kontaktovala známé z různých levicových kruhů, sehnala megafon, vytiskla plakáty. Jakub ohlásil demonstraci pojmenovanou „Brno blokuje. Antifašistický happening proti nenávisti.“ Plánovali hudbu, performance, transparenty, živé čtení básní a výzvu k občanské odvaze.

Eliška přemluvila Natálii, aby účinkovala také: „Prosím, vždyť jsme kamarádky! Víš, co by to znamenalo? Tvoje harmonika a tvůj silný hlas. Zahraj a zazpívej. Tu italskou partyzánskou, Bella ciao. Ty jsi naše zbraň! Symbol odporu. Náš nejsilnější kalibr.“

Natálie zpočátku váhala. Sama nebyla kdovíjaká aktivistka. A hlavně se nechtěla podílet na žádné Jakubově akci. Jenže to zanícení v Eliščiných očích, její víra a nezlomnost ji přesvědčily. Opět.

„Zahraju,“ přikývla nakonec. „Dej mě text, muziku naposloucham sama.“

Na demonstraci se druhý den sešlo kolem dvou set lidí, převážně studentů a mladých aktivistů. Nikola nepřišla. Ani Adam. Jakub měl projev o občanské odvaze a nutnosti postavit se normalizaci extremismu. Eliška mluvila o „nutnosti morální imaginace, která odmítá poslušnost jako výchozí nastavení.“

Pak přišla Natálie ve svém barevném šátku, květované sukni a s akordeonem na hrudi. Postavila se před mikrofon a bez úvodu začala rovnou hrát. Hudba zněla čistě, přesně a odhodlaně. První tóny partyzánské písně se zvedaly nad hluk ulice. Potom začala zpívat. Hlasem klidným, ale odhodlaným. Italštinu zvládala takřka bezchybně. Lidé kolem se ztišili. Někteří se přidali. Jiní plakali.

Na rohu ulice stála dlouhonohá pohledná zrzka. Markéta. A vedle ní nenápadný snědý mladík v černé šusťákovce s kapucí. Pozorovali Natálii, jak zpívá na pódiu. On držel v ruce ruksak se spreji. Její bratr David. OP. Neřekl nic. Jen se tiše usmál a pak i s Markétou zmizeli v davu.

Protifašistická demonstrace skončila pokojným pochodem ke starému památníku obětem nacizmu, okolo nějž lidé utvořili symbolický živý řetěz. Transparenty, akordeon, hlas a paměť, to vše dohromady vytvořilo okamžik, na nějž se mělo vzpomínat.

Na rohu zapadlé brněnské uličky stál starý hostinec „U Buldoka.“ Potemnělý, s blikající neonovou reklamou. Markéta a David se tudy vraceli z večerní procházky, klidní a tiší, drželi se za ruce a šeptali si. Cítila, jak jí jeho přítomnost dodává podivnou jistotu. Až do chvíle, kdy za rohem najednou narazili na hlouček pěti mladíků. Byli hluční a smáli se, zjevně po pár pivech. Na bundách měli odznaky a nášivky. Stylizovaný lev, symbol Svornosti.

Jeden z party, podsaditý s vyholenou hlavou, si jich všiml první. „Podívejme… kohopak to tu máme! Cikánská mrdka!“ zvolal posměšně a postoupil blíž. „A s bílou princeznou. To sis polepšil, co?“

Markéta ztuhla. David nic neřekl, jen zpevnil sevření její ruky. Druhý z mladíků, blonďák s roztrženou bundou, si ji prohlížel jako kus masa: „Copak, krásko, to nemáš na lepšího? Vždyť je to feťák a zloděj, ne chlap!“

Mladík v roztržené bundě natáhl ruku směrem k Markétině pozadí. David ho v ten moment udeřil do prsou a tomu, co je urážel, uštědřil facku. Byla tvrdá. Prudká. Byl v ní všechen vztek života, kterým si prošel.

To stačilo. Následoval výbuch násilí. Všichni čtyři ostatní okamžitě vyrazili. Jeden Davidovi skočil na záda, druhý ho srazil pěstí k zemi. Vysypal se obsah jeho batohu. Spreje, tři jointy, nůž na řezání lina, spousta šablon a mezi nimi i stylizovaná opičí hlava. Nezaměnitelné logo OPa.

Pětice útočníků logo poznala. Spojili si ho s murálem na viaduktu. Rozzuřilo je to k nepříčetnosti. Křičeli. Nadávali. Vzduchem letěly urážky takové, že se nedají opakovat. Měla to být jejich osobní pomsta za Přemysla. David se snažil bránit, ale proti přesile jednoho na pět neměl nejmenší šanci. Padl na zem. A pak už jen kopance do boku, do břicha, do hlavy a obličeje.

Markéta stála pár kroků dál. Nejdřív jen bezmocně křičela. Pak zahlédla v ruce jednoho z nich teleskopický obušek. Rozběhla se, utekla přes ulici a ukryla se za nedovřené dveře jednoho z bytových domů. Třásla se, slzy v očích. Schoulila se v rohu chodby. Hlavou jí běželo: „Půjdou i po mně. Vytáhnou to i na mě. Skočí na mě. Znásilní mě. Rozkopou mi obličej. Udělají to. Oni to přece dělávají. Nikdo mě nezachrání. Nikdo. Musím utéct. Musím. Jinak skončím stejně. Nezvládnu to. Nemůžu. Nezvládnu to. Davide, promiň. Odpusť mi. Bože, odpusť mi!“ Když křik utichl, jen se tiše vytratila. Nezastavila to. Nedokázala. Nezavolala ani pomoc.

David zůstal ležet v tratolišti krve na mokrém chodníku. Nehýbal se. Okolo něj se válel rozházený obsah jeho batohu. Mládežníci Svornosti odešli a smáli se. Někdo z hostince přiběhl o chvíli později. Zavolal policii a sanitku. Záchranáři i policisté dorazili, až když už bylo dávno po všem. Davida odvezli do nemocnice. Na zemi po něm zůstala odhozená šablona opičí hlavy. Někdo si ji vyfotil. Ten snímek se do následujícího večera rozšířil po internetu.

Pětice útočníků seděla v zadní části rozvrzané šaliny. Na kolenou plechovky s pivem, jeden z nich měl odřené klouby na prstech ruky.

„Musíme to sladit,“ zasyčel ten s roztrženou bundou. „Ten cigoš si začal. Tahal kudlu. My jsme enom chránili tu buchtu.“

„Jasné. On šel po nás, smažka. A ta jeho pipina? Byla v šoku, ale my jsme jí pomohli, že jo.“

„Když budeme držet spolu, uvěří nám. Ne nějaký zfetovaný černý hubě se sprejem.“

„A když na to přijde,“ dodal jeden z nich, „tak řeknem, že to byl útok na nás. My jsme se bránili.“

Všichni přikývli. Shodli se na lži, kterou se pokusí zabalit do vlastenecké omáčky.

V domě Polhošových bylo hluboko po půlnoci. Natálie ležela v posteli a do telefonu se tlumeně smála.

Matouš právě popisoval nějaký absurdní detail z berlínského kampusu. Najednou zvážněl a řekl: „Rubi už to asi vážně zabalí. Holzmüller mu neprodlouží smlouvu. Asi budu balit i já. Je to tu klec. Akorát větší a zlatá. Nedá se to tu vydržet. Už nemůžu. Stačilo. Už mě to tu fakt dusí.“

Chtěla něco říct, avšak vyrušil ji šramot. V kuchyni se rozsvítilo. František v teplácích, zpola usínající, si šel pro vodu.

„Čhavo?!“ zavolal, když uslyšel kroky za oknem. Žádná odpověď. Jen vítr. Podíval se na hodiny. 00:57. Vrátil se za Marikou do obýváku, kde spali.

Marika se náhle posadila na posteli. Držela se za hruď: „Fero… neco še stálo! Ja to cítim. Boli ma u šerdca!“

František ji objal: „To bude dobre, Marička. Znaš Dávida. Nekde še zasekol. Zajtra še vráti. Klidně spi, láska moja.“ Ale i v jeho hlase chyběla jistota.

Marika nemohla spát. Už poněkolikáté přešla ložnici sem a tam. Srdce jí bilo nepravidelně. Jakoby jí na hrudi vězel těžký kámen.

„Trebars spi u Veronky a u tej Markéty… aľebo dakde u kamoša. Netúla še pervy raz,“ zamumlal.

Marika ale zavrtěla hlavou: „To je ine, Fero. Neco še stálo.“

Markéta se na internát vrátila o půl čtvrté ráno. Vlasy měla rozcuchané, oblečení špinavé od bahna, ruce se jí třásly. Vešla do pokoje s těžkostí a pláčem. Probudila svým příchodem Veroniku.

Když ji uviděla, okamžitě se posadila na postel: „Marky?! Co je? Kdes byla?“

Markéta něco nesrozumitelně zamumlala a složila se na postel.

„Mluv! Co se stalo?“ Veronika s ní zatřásla. „A kde je David?“

„Zmlátili ho…“ šeptla Markéta. „Hrozně moc.“ Seděla na své posteli promočená a třásla se. V očích proudy slz a nepřítomný pohled.

Veronika jí podala ručník a sklenku s vodou: „Mluv! Jak se to stalo?“

Markéta jen šeptala, neschopna souvislé věty: „Byli tam… napadli nás… poznali ho… začali… kopali ho… já… já…“

„A ty co?!“ zakřičela Veronika. „Jsi zdrhla?!“

Markéta zavrtěla hlavou, slzy se jí řinuly po tváři: „Já se bála. Šíleně. Myslela jsem… že mě taky… nebo že… že když zůstanu, tak to bude ještě horší.“

„Chránilas vlastní zadek! A jeho nechalas ležet jak psa,“ syčela Veronika.

„Nechtěla jsem… já…“

„Ale udělalas! Víš aspoň, kde je?! Žije vůbec?!“

Markéta jen seděla a plakala, neschopná čehokoliv.

Veronika ustoupila, jako by dostala facku: „Proboha! Tys ho tam fakt nechala! Zavíráš oči a doufáš, že bude v pohodě?!“

„Já nevěděla, co …“

„Ne! Vědělas! A myslelas enom na sebe!“

Mezi nimi se rozhostilo ticho. Dusivé. Pak Veronika vzala telefon: „Jdu zjistit, kde je.“

Zvonek rozřízl ranní ticho Oslavan. Ozvalo se zaklepání. Pevné, naléhavé. Dům Polhošových se otřásl pod náporem neklidu. František otevřel, ještě v teplácích, Marika za ním, v noční košili.

„Dobré ráno. Policie. Jste rodiče Davida Polhoše?“

František ztuhl: „Jo… co je?“

„Váš syn se včera v noci porval. Je v nemocnici. Stabilizovaný, ale utrpěl zranění. Přišel o pár zubů, utrpěl zlomeninu nosu a žebra, má otřes mozku a podlitiny po celém těle. Jsme pověřeni informovat rodinu.“

Marice se podlomila kolena a propukla v pláč: „Né, moj Dávidko, moj chlapček!“

František a Natálie ji zachytili. Neřekli nic. Jen zírali na policisty, jako by nevěřili, co slyší.

„Navíc,“ pokračoval policista, „je podezřelý z trestných činů výtržnictví, poškozování cizí věci se škodou víc jak čtvrt milionu a z nelegálního držení omamných látek. Našli jsme u něj šablony, spreje, nůž a marihuanu. Bude nutné, aby se co nejdřív dostavil na výslech. Rozumíte, co vám říkám?“

Ranní světlo dopadalo přes špinavé okenní tabulky na kuchyňský stůl. Natálie seděla oblečená, s malou Vanesou po boku. Dívenka trucovala, ruce zkřížené, oči zamlžené.

„Natálko, mě bolí bříško,“ fňukala. „Nechcu do školy.“

Natálie ji hladila po vlasech: „Já vim, zlatečko. To bříško tě bolí teďkom vždy, když ideme do školy, že? Možno jsou to enom nervy.“

„Ne, fakt! Bolí! Co když su nemocná? Jak Davča.“

Zastavila se. Jen na vteřinu. Pak rychle vstala, přitáhla malou k sobě, silněji, než obvykle: „On to zvládne. Jsme silní. Všici.“

Marika a František seděli u synovy nemocniční postele. David měl obličej znetvořený otoky, rty nateklé, jedno oko zalité krví.

„Mami…“ zašeptal. „Kde su?“

Marika se rozplakala. František mu stiskl ruku: „V špitáli, čhavo. Budeš v pohodě. Máš nás tu.“

Do pokoje vstoupili dva policisté. Rychle a bez zaklepání: „Pane Polhoš, potřebujeme, aby nám mladej urychleně sdělil, co přesně se stalo. Máme už výpovědi ostatních aktérů incidentu.“

„Srandu robite, ha?!“ obořil se František. „Chlapec je zřízeny, divej jak vyzera. A vy ho chcete hneď na výsluch?!“

„Máme povinnost jednat. Zjistit míru jeho podílu na konfliktu. Výtržnictví. Držení drog. Poškozování cizí věci. Škoda za statisíce. Možná vyhrožování, omezování osobní svobody, pokus o znásilnění ...“

David zachraptěl: „Nelžu! Jsem… bránil Markétu. Sahal na ňu. Hnus. Ale byli pět na jedneho.“

„Kde je ta dívka?“ otázal se jeden z policistů.

„Nevim,“ odpověděl David. „Utíkala. Já nemohl… nechat to byt.“

„Nadávali mě… A že si Markétu vezmou. Já mu jednu fláknul. Co jsem měl dělat? Sahal na ňu. Druhý mě srazil. Dál nevim. Ruksak… spreje… asi jim došlo, kdo su.“

Pět mladíků podalo konzistentní výpověď: Bránili nějakou bílou dívku, která se měla cítit ohrožena agresivním a vulgárním romským útočníkem, který měl u sebe nůž. A David měl skutečně v batohu nůž na lino. Podle nich se jednalo o sice možná přehnanou, ale sebeobrannou reakci. Všichni měli čisté trestní rejstříky. Navíc jako členové legální politické organizace měli dobré kontakty na právní pomoc. Na rozdíl od Polhošových.

Policie měla jen tvrzení proti tvrzení. Davidova zranění sice byla poměrně vážná, ne však nutně neslučitelná s jejich verzí. Další problém byl sprejerský arzenál a marihuana. To z něj dělalo nevěrohodného. Policisté shromažďovali důkazy a prohlíželi videozáznamy z okolních kamer. Ty pokryly jen únik pětice mladíků. Ne samotnou bitku. Uvažovali o zahájení trestního stíhání vůči Davidovi i jednomu z pětice. Policie upozornila odbor sociálně-právní ochrany dětí, že Polhošovi měli nezletilého syna tu noc mimo domov bez dohledu. Hlášení zůstalo ve spise.

František se cítil ponížen. Křičel na policisty: „Mojeho kluka zbili! Oni pět a jim nic néni! Pět! Všeci nácek vedľa nácka! To vám jako nepřinde divné? Jako mysliš, že on si začal bitku na pět, jo?!“

Marika mlčela a naříkala. Natálie všechno poslouchala za dveřmi.

Veronika si v hněvu sbalila všechny svoje věci, které v pokoji na internátu měla. Ani se neobtěžovala je skládat. Na Markétu se ani neohlédla. Nechala jí jen vzkaz: „Jdu pryč. Do Oslavan. Za tetou Marikou. Potřebujou mě.“

Dorazila ještě před polednem. Marika ji beze slova objala, jakmile ji spatřila ve dveřích. Nepřišla ani jako host, ani jako neteř, ale jako pomoc. Pomáhala s Vanesou, vařila Marice čaj, seděla s Františkem a Natálií u televize.

„David je hrdina. Oni budou chtět pohřbit ho živého. Nesmíme to dovolit,“ řekla.

Markéta hned po škole zamířila domů do Havlíčkova Brodu. U Šrámků bylo dusno. Markéta seděla v kuchyni u stolu, oči červené od pláče. Pověděla jim celý příběh. Skončila slovy: „Nechala jsem ho tam. Davida. Nedokázala jsem mu pomoct.“

Její otec Ivo, uhlazený advokát v drahém saku, lamentoval: „To je teda vizitka! Obyčejný pouliční výtržník s kudlou, přistiženej u vandalský akce. A ty z něj děláš umělce a hrdinu! Právě takoví brání opravdu slušným lidem, aby se cítili doma i ve vlastním městě!“

Jaroslava, její matka, zbledla: „Doufám, že tebe u toho nikdy nikdo neviděl!“

„Ne… aspoň myslím.“

Ivo zvedl ruku: „Zavolám kamarádovi. Vyšetřovateli. Musíme najít cestu, jak tě z toho vysekat. Musíš být opatrná, Markétko. Jde o tebe a tvou budoucnost.“

„A David?“

„Do háje s ním! Nezmiňuj ho přede mnou! Je to kriminálník! Pachatel hned několika deliktů! Má na krku škodu za statisíce, Markéto! A samozřejmě to svádí na systém. Tak je to u nich vždycky. Za každé jejich selhání vždycky můžou všichni dokola, jenom oni ne!“

Ivo zavolal starému známému na krajské státní zastupitelství. Společně vytvořili strategii: Markéta jednala v afektu a v šoku. V případě, že by byla předvolána k výslechu, bude tvrdit, že si na nic nepamatuje. Měla údajně disociativní reakci. Ivo domluvil psychologické vyšetření. Jeho známá psycholožka vyhotovila zprávu podporující tuto verzi.

Markéta souhlasila jen napůl. Byla si dobře vědoma, že to je špinavost. Zároveň se však bála. O sebe i o rodiče.

„Jsi moje dcera, Markétko. A my tě z toho vysekáme, neboj se,“ uklidňoval ji otec.

Matouš večer zase volal. Dvakrát. Třikrát. Telefon jen vyzváněl. „Natynko, prosím, ozvi se mi. Co se děje?“ šeptal do ticha. Ale v Oslavanech nikdo nezvedal.

Když konečně zvedla telefon, Matouš jen zašeptal: „Jsem tu. Můžeš mluvit?“

Natálie, polohlasně, bez patosu, ale s těžkým dechem, mu popsala vše. Přerývaně, ale přesně: „Co když pude do basy, Maťo! A my... nemáme žádneho právnika. Ani nic.“

„Zkus zajít za Eli a za Jakubem,“ navrhl. „Vím, že to teď není pro tebe lehké, ale Eliščina máma je advokát a možná má známosti. Nemáme moc jiných možností.“