Neslyšitelní (61)

David měl obličej oteklý k nepoznání a modřiny po celém těle. Elastický obvaz okolo těla mu fixoval zlomené žebro. Hrudník se mu zvedal pomalu. Když zahlédl sestřenici, pohnul koutkem úst a slabě se usmál: „Veronko! Markétka? Kde je?“

Zastavila se u postele. Zavrtěla hlavou a zašeptala: „Nikde. Už neni. Už k tobě nepřinde. Utekla.“

Danuše Vaculíková kauzu ihned zužitkovala. Na svém blogu zveřejnila video s titulkem: „Kdo chrání naše dívky?“ Vystupovala na něm s vážnou tváří, naléhavým, takřka mateřským tónem: „Občané! Nemůžeme dál přehlížet tomu, jak jsou české dívky na ulicích našich měst obtěžovány asociály a nepřizpůsobivými. Lidmi beze špetky úcty k našim zákonům a hodnotám. Děkujeme statečným mladíkům, kteří proti tomu zasáhli. Naše dcery potřebují ochranu skutečných gentlemanů, jako jsou oni. Kteří je chrání, zatímco ostatní jen žvaní.“

Radikálnější křídlo Svornosti ihned uvažovalo o demonstrativním pochodu napříč brněnskými sociálně vyloučenými lokalitami, pro nějž záhy vymysleli i název „Pochod bílých růží.“

Libor Chalupa seděl v pražské redakci svého bulvárního serveru. Na obrazovce jeho počítače blikal nadpis: „Noc, krev a graffiti. Skandál na brněnské ulici“ a kostra textu: „Jak tvrdí zdroje blízké mládežnické organizaci Svornosti, mladík tmavší pleti, mimo jiné sprejer a rekreační uživatel lehkých drog, údajně obtěžoval jistou dívku. Následně byl brutálně zbit pěticí mládežnických členů strany. Podle aktivistky Elišky N., která spolupracuje s levicovými nevládními organizacemi, má případ rasový podtext. Jenže co se opravdu stalo? Není graffiti vandalství a zneužívání konopí samo o sobě motivem? Obě strany mají každá svou odlišnou verzi. A nikdo neříká celou pravdu. Kdo je tu oběť a kdo útočník? Na sociálních sítích kolují spekulace, že zbitý mladík je známý brněnský pouliční umělec. Je to opravdu podstatné? Byl napaden? Pravděpodobně ano. Měl u sebe drogy a řezací nože? Nepochybně. Podle některých svědectví se dokonce sám choval agresivně. Co když šlo prostě jen o obyčejnou klukovskou bitku? Nerozehráváme náhodou další kulturní válku?“

V malé kavárně poblíž centra Brna, mezi plakáty na duhový pochod a letáky za klimatickou spravedlnost, seděli Eliška a Jakub. Eliška nalepovala nějaké nápisy a Jakub zkoušel novou verzi vizuálu na svém nově pořízeném macbooku.

Do místnosti opatrně vešla Natálie: „Můžu s váma mluvit? Eli, já vím, že jsme teď každá už někde trocha inde. No... stalo se něco strašne. A potřeba nám pomoct. Prosím tě jako kamoška!“

Eliška zvedla hlavu: „Jasně, pojď. Samozřejmě. Přisedni si. O co jde?“

„O Davida. Je v špitáli. Skoro ho zabili! A... já nevím, co dál. Pomožte nám, prosím. Vy víte, jak na takove věci.“

Eliška odložila papíry a lepidlo. Přisunula se k Natálii blíž a zeptala se: „Co přesně se stalo?“

„Byli pět. Mladí kluci. Ze Svornosti. Zmlátili ho do bezvědomí. Nechali ležet na ulici. Teď to překrucujou. A všecko je proti němu. Všici. Aj policajti. Nemáme ani právnika.“

Eliška chvíli mlčela, pak kývla: „Moje máma zná lidi z organizace, co se věnujou obětem nenávistných činů. Zkusím jim zavolat. Znají právníky. Hlavně ty se drž, Naty.“

Jakub se postavil k odchodu. Neříkal nic. Pak jen suše dodal: „Holky, oficiálně v tom nefiguruju. Ale když budete cokoli potřebovat, kontakty, logistiku, co já vím, tak víš, Elinko, kam se obrátit. Taky, řekněme, že znám nějaký právníky osobně.“

„Eli, on sprejuje nápisy, měl u sebe spreje, nůž na lino a ňáky jointy,“ dodala Natálie, „no tu nende o to, co dělal v noci s barvičkama. Nebo že občas zahulí. Ide o to, co s tím teď dělajou náckové. A novináři.“

Eliška sepsala pro Natálii e-mail pro neziskovku Centrum spravedlnosti. Odpověď od mladé právničky Mgr. Pavly Doubkové přišla do dvou hodin. Druhý den odpoledne už Natálie seděla v kanceláři organizace.

„Díky za důvěru,“ začala Doubková. „To, co se stalo, je učebnicový příklad nenávistného útoku. David byl obětí, ne pachatelem. Fakt, že měl u sebe trávu, spreje, nůž na lino, nebo šablonu, nijak neospravedlňuje brutalitu, kterou proti němu použili. A rozhodně nesvědčí o tom, že si útok „zasloužil.“ Potom dodala: „Jenže současně musíme být opatrní. Policie, justice i média chtějí příběh, který se dá snadno shrnout. A tenhle je dodatečně komplikován lehkými drogami a sprejerstvím.“

Natálie se ozvala: „A co když to prostě zase přendou? Zas z toho udělajou obyčejnou rvačku.“

„Přesně proto potřebujeme ověřit svědky, získat lékařské zprávy, zajistit odborné vyjádření k těm šablonám a sprejům. S mediálním výkladem nemůžeme bojovat jen emocemi. Musíme mít fakta, chceme-li to vzít vážně. Připravte se, že nebude jednoduché vašeho bratra zviditelnit jako oběť.“

Matouš se o dění dozvídal od Natálie takřka v reálném čase. Měl pocit, že mu ze všeho praskne hlava. Jednou, když nezávazně volala teta Milada, stočil hovor i na to, co ho momentálně trápilo nejvíc. Na incident s Davidem.

„Chápeš ho, teti? Máš pro něj aspoň trochu pochopení? Protože já jo. I profesor Rubinstein. Ten taky. A přesto... i mně samozřejmě někdy přijde, že to přehání. Že určité ty věci fakt přestřelil,“ telefonoval ze svého berlínského pokoje.

Milada ve své kuchyni v Hradišti usrkla bylinkový čaj: „Matúšku! Sprejování je jednoznačný a ničím neomluvitelný vandalismus. To ti povím rovnou. Nemože čmárat na stěnu, kerá není jeho. S týmto nebudu nikdy súhlasit. Aj kdyby na ňu nasprejoval Poslední večeřu. Ani s fetováním a drogama, to už vůbec. Za našich mladých let by sme za něco také dostali po čuni takú, až by sme druhú chytli o stěnu. Jenže eště víc sa mě ekluje, že ho teď tak pomlúvajú. Víc jak to, že čmáral po stěnách nesmysle a že hulil maryšku. A ta bitka? Temu mladému věřím víc jak tým uřvancom. Ať si je to jak chce, měl by nest následky. Ale za to, co fakt udělal. Za čmáranice. Za trávu. Ne za to, co mu podsúvajú. Pánboh už ho vytrestal dosť. Včil hlavně ať sa uzdraví.“

Matouš později mluvil i s Marwanem a Annou. Volal jim přes internet až do Kataru.

„Věříš v spravedlnost, Matouši?“ zeptal se ho Marwan.

„Snažím se. Akorát ... začínám v ní vidět víc jakousi rovnováhu, pocit satisfakce, než přímo morálku.“

Marwan přikývl: „Ve válce jsem viděl, jak režim posílá tanky do čtvrtí a rovná je se zemí. Celé. I s lidmi uvnitř. Jak jeho milice vyvražďují celé rodiny. Včetně úplně nevinných malých dětí. Také jsem režimní síly viděl rozdávat jídlo lidem, kteří předtím dlouhé měsíce hladověli. Na druhou stranu, taky jsem viděl, jak opozičníci bez soudu zlynčovali a ubili k smrti jednoho chlapa za to, že prý donášel režimu. Násadami od lopat, sekyr a krumpáčů. Byl opravdu vinen? Nevím dodnes. Nikdy jsem u Aničky neochutnal bramborovou kaši. Prostě nemůžu. Je mi z ní na blití. Připomíná mi jeho mozek. Je to divné. Přitom jiný mozky v jiných lebkách úplně v pohodě operuju. Ne, nebylo to stejné. Zároveň ani jeden z těch činů nebyl čistý. I dobří lidé se někdy dopustí příšerných věcí. A čas od času i ti zlí udělají něco dobrého.“

Anna dodala: „Nesnaž se najít čisté dobro a čisté zlo. Ve světě téměř neexistuje. Hledej větší dobro a menší zlo. Najdi, kdo je nejvíc bezbranný. Tomu pomoz. U něho začni.“

Matouš se rozhodl vypsat se z toho. Psal dlouho do noci. Vznikající článek pro Kontexty, nazvaný „Vygumované jméno“ byl svého druhu spíše jeho osobní terapií. „Že je někdo sprejer a kouří trávu, nikomu nedává právo chytit ho na ulici a zmlátit ho do bezvědomí. Nebo o něm šířit pomluvy a démonizovat ho jako násilníka. Nikdo nemá takovou morální převahu, i kdyby měl v ruce vlajku,“ napsal v něm. V závěru stálo: „Společnost potřebuje mýty. Příběhy. Černobílé. Jednoduché. Abychom mohli snadno označit padouchy i hrdiny. Na mýtech se učíme přemýšlet o dobru a zlu. Tříbíme svůj morální instinkt. Protože skutečné příběhy našeho života jsou daleko složitější. Beznadějně špinavé, bolestivé a rozporuplné. Ten zbitý kluk v Brně možná nadělal chyby. Třeba se i v mnohém mýlil. Ale v krvi, zmlácený na ulici, ležel pořád jenom šestnáctiletý kluk, který jen tvořil. Nikdy nikomu neublížil. Nehledal slávu. Netoužil stát se hrdinou. Byl jen v nesprávný čas na nesprávném místě. A nebál se psát a malovat pravdu barvou na zdi. Rozdával svými díly smích. A nutil i k přemýšlení. A my jsme mu po tom všem sebrali jak ideály, tak i jméno.“

Do třídy v oslavanské základce svítilo slunce, ale jedenáctiletá Vanesa se krčila vzadu v lavici. Po obci už řadu dní kolovaly všelijaké pomluvy o Davidovi. Třídní učitelka Alena Hamplová právě komentovala: „Drogy jsou vážný problém, milí žáci. Jak jistě víte, nejsou od nás nikdy daleko a dokonce i některým vašim spolužákům se už vkradly i přímo do rodiny, že?“

Ticho. Pak výbuch smíchu. Celá třída posměšně ukazovala prstem na Vanesu.

Ve škole to pro ni začínalo být nesnesitelné. Někdo jí do tašky pořád házel natrhanou trávu. Napsali jí na skříňku tlustým zeleným lihovým fixem „Feťácká opica.“ Spolužačky si strkaly ruce do igelitových sáčků nebo do rukávů, kdykoli se měly dotknout jí nebo jejích věcí, „aby od ní nedostaly žloutenku nebo třeba i AIDS.“ Smáli se jí a házeli po ní přinesenou injekční stříkačkou: „Zanes bráchovi do kriminálu! Fetko! Smažko!“

O přestávkách Vanesa plakala zamčená na školních toaletách. Nikdo ze spolužáků se jí nezastal. Všichni předstírali, že se nic tak strašného neděje a že je to jen legrace. Nikdo nezakročil. Ani učitelka.

Ráno se znovu probudila s bolestí břicha. Nevymýšlela si. Měla sevřený žaludek, polštář celý od slz a v očích neklid, který nedokázala pojmenovat. Každé ráno znovu a znovu prosila, ať nemusí do školy. „Mami, bolí mě v krku. Tati, bolí mě hlava. Naty, asi mám teplotu. Veronko, mám průjem. Měla jsem škaredý sen...“

Marika jí několikrát měřila teplotu. Veronika se jí dívala do hrdla. Natálie se mladší sestry ptala, kde přesně ji bolí. Nic. František ji nutil jít, že přece nemůže zameškat celý týden kvůli strašákům, co si namlouvá: „Chodili jsme s tebou po dochtoroch, všade jsme byli, všecko v pohodě. Šupaj do školy!“

Vanesa tedy šla. Se zatajeným dechem, s bolavým břichem a s očima sklopenýma.

Ten den zase musela „líznout lajnu“ cukru nasypanou na linu mezi lavicemi. Jedna z dívek držela mobil a natáčela si, jak Vanesa se sklopenou hlavou pomalu a důkladně líže podlahu, jak jí poručily. Jiná jí pak rozepnula mikinu.

„Laciná zfetovaná morgošská štětka. Eště pusu na kameru,“ smála se další spolužačka a nahrávala dál.

Vanesa se odmítla svlékat a předvádět striptýz. Křičela. Zatáhla zip zpět. Strhli ji na zem. Kopli do holeně. Někdo ji udeřil učebnicí, další pravítkem. Škola byla plná dospělých, kteří přesto nic neslyšeli. Nebo nechtěli. Po cestě ze školy ji spolužáci tahali za vlasy a snažili se z ní strhat oblečení. Odrážela od sebe jejich ruce, ale proti přesile nic nezmohla.

Doma přestala mluvit. Na otázky odpovídala jednoslovně. Ztratila i chuť k jídlu. Noc co noc se budila strachem, že si pro ni přijede „paní od sociálky“ a odveze ji. Děsily ji tím spolužáci. Že je „socka“ a že beztak skončí v děcáku. Že už nikdy neuvidí maminku, ani tatínka, ani sestru, ani bratra, protože ten stejně už nikdy nevyleze z basy. A rodina že se na ni vykašle a udělají si místo ní jiné děcko. Protože tak to prý chodí.

Marika, František i Natálie tušili něco zlého, nevěděli však co a stejně je nikdo neposlouchal. Známky měla Vanesa stále jakžtakž v normě, učitelé proto nehlásili nic neobvyklého. Její psychický stav se však den ode dne horšil. Když jednou u večeře řekla, že by bylo asi lepší, kdyby se vůbec nenarodila, Polhošovi strnuli hrůzou.

Začali se ptát víc. Zjišťovat. V oslavanské škole žádné psychologické poradenství neexistovalo. Třídní učitelka byla na schůzkách „překvapená,“ a ačkoli připustila, že si „děti samozřejmě občas tropí žertíky,“ tvrdila, že „Vanesa se s tím holt musí popasovat,“ anebo by možná nebylo od věci ji „přehlásit na jinou základku, třeba do Brna na Vranovskou nebo někam tam. Anebo rovnou do zvláštní školy,“ zkrátka „někam, kde je víc dětí jako ona.“

Marika vstala od stolu naštvaná: „Naša holka je v páte třídě! Normálne škole, né fofrškole! Vy ju máte mět na starost! Jestli jí eště nekdo ublíži, tak tu vletim osobně! A né sáma!“

Natálie zkoušela u Koudelky. Blížilo se vyhlášení koncertu maturantů. Koudelka si při zkoušce povzdechl. Hrála přesně, ale bez pro ni typického žáru a zápalu. Jakoby z ní vyprchala její tak charakteristická a nezaměnitelná živelná energie. Pohyb pravé ruky byl ještě křečovitější a palec ještě ztuhlejší než jindy, tempo nepravidelné, nějaký tón sem tam jakoby občas zanikal.

„Natálko...“ odložil pomalu part a zadíval se na ni přes brýle. „V tobě něco bublá. Neříkej, že ne.“

„Enom unavená, pane profesore.“

„Buď upřímná a řekni. Co tě tlačí na duši? Něco tě strašně bolí, že? Pověz mi.“

Zaváhala. Pak se jí zlomil hlas: „Zmlátili bráchu. V špitáli je. Ségra... ta malá. Něco se děje aj s ňou. Bojím se, že jí ubližujou v škole. Nejí vůbec a přestala mluvit skoro.“

Koudelka pokýval hlavou a beze slov jí položil ruku na rameno. Bylo to víc než známka soucitu: „Rozumím. Kdyby cokoli, jsem tu. Můžeš mi věřit. Hraj dál. Hudba je jak hluboký nádech svěžího horského vzduchu. Léčí. Vyhraj se z toho. Pomůže ti to tolik, že ani sama nevíš. Dobře to znám. Vždy, když mi bylo v životě nejhůř, sedl jsem si a všechnu tu bolest jsem ze sebe vymačkal do kláves.“

Vanesa utíkala ze školy před pronásledovateli. V drogérii se schovala za regál s laky na nehty. Srdce jí bušilo až v krku. Z uličky za rohem slyšela posměšky: „Smažko! Fetko! Štětko černá! ... Zmizla jak filcka.“

Pak si všimla poličky s barvami na vlasy. Blond. Třpytivá, zesvětlující, s nálepkou „letní odstín“ a obrázkem dívky se zářící hřívou. Tu si mohla dovolit. Vzala ji a zaplatila. Doma, beze slova, se zavřela v koupelně. Odstřihla nůžkami své tmavé copánky, jeden po druhém, pak si nalila barvu na hlavu.

Mezitím přišla domů i Natálie. Už v autobuse se jí chtělo na záchod. „Vanesko? Vanes?!“ klepala na dveře. „Vany, už fakt musím...“

Ticho.

„Vaneso! Neštvi mě! Už nemožu! Otevři, sakra! Héj!“ Zalomcovala klikou. Nešlo to. Rozběhla se a vší silou kopla do dveří. Rána. Dveře povolily.

Za nimi stála u umyvadla plačící jedenáctiletá dívenka s bílým ručníkem přes ramena. V očích paniku. Vlásky světle hnědé, na některých pramenech už se barva měnila v nečekaně oranžovou.

„Já už nechcu byt iná...“

Natálie se k ní sehnula. Polkla. Sevřelo se jí srdce: „Ty nejsi iná, ty jsi... ty jsi přece naša.“

Sedla si na záchodovou mísu, přitáhla malou k sobě, vzala si ji na klín. Houpala ji pomalu jako kdysi, když byla nemocná nebo smutná. Třásla se a plakala spolu s ní. Tichounce začala zpívat. Starou písničku, kterou ji kdysi učila babička: „Čirikloro mirikloro ...“

Její rytmus připadal Vanese jako ozvěna domova.

„Ta písnička je o ptáčkovi. A to jsi ty, ten můj ptáček,“ šeptala jí Natálie.

Zůstaly tak. Dvě dvě sestry, úplně samy proti celému světu. V koupelně, kde barva z pramínků pomalu stékala do umyvadla.

Umyla sestře hlavu, ale barva už udělala svoje. Zabalila ji do ručníku, hřála a chovala ji na klíně u sebe v pokoji. Spolu si prohlížely rodinnou fotku. Tu, co měla Natálie přilepenou na zdi. Byli na ní všichni tři sourozenci Polhošovi. Kdysi dávno v létě o prázdninách u babičky v Blatných Remetech. Asi pětiletý střapatý David v kraťáskách a špinavém nátělníku bosky skákal v kaluži, vedle něj rozcuchaná, asi osmiletá Natálie v dlouhé sukni natažené až po prsa tlačila kočárek s Vaneskou, které z něj čouhala jen holá nožička.

„Vidíš, tu je brácha a já v tom kočíku tlačím koho? Hádej!“

Vanesa se usmála. Za poslední týdny poprvé.

Když přijeli ostatní, ze školy a od Davida z nemocnice, v péči o nejmladší členku rodiny Natálii vystřídali. Marika objímala svou nejmenší, hladila ji po obarvených vláskách a tiše plakala.

„Davča už je lepší, dva tři dny a ide dom,“ oznámila Natálie večer Matoušovi. „Ta jeho Markéta. Veronka mi řekla všecko. Nedokázala zostat s ním, když bylo nejhorši. Prostě zdrhla. Chapeš to?“

„To... je hrozné,“ podotkl Matouš, „Strach paralyzuje.“

„My nemožem žit v světě, kde se vymlouvaš na strach, Maťo! Inač nic nezměníme!“

„Jsi na ni naštvaná, Natynko?“

„Jo. Aj mi jí líto. Ztratila sebe. I Davida. Aj Veronku, tu určitě. Ta už ju nechce ani vidět. Kdo ví, či se z toho Markéta vůbec eště nekdy vyhrabe.“

„Doma jak? Jak to dáváte?“

„Taťka chodí každý den do špitálu za ním. Mamka se též snaží, ale je na práškach. Vaneska je na tom zle. Ve škole jí ubližujou, ostříhala si vlasky, ofarbila se.“

„Proboha. A ty? A my?“

„Snažím se o to víc hrat. Koudelka řikal, že to pomože. My nesmíme mlčet.“

David se vrátil z nemocnice. Bez fanfár a ovací. Jen otec ho na vrátnici beze slova objal. Doma se choval tiše, vyhýbal se pohledům, pohyboval se jak stín. Každý krok mu připomínal utržené rány. Každý nádech, jak málo zbývalo k úplnému konci. A přesto, v noci, když dům usnul, vzal svůj batoh, do kterého znovu poskládal šablony, zbytek spreje, nůž a kufíju. Opustil dům, odjel jako vždy nočním spojem do Brna. Kráčel mlčky, obličej zamaskovaný. Zamířil ke staré zdi za areálem obchodního lycea. Tam, kudy Markéta chodila do školy. Tam, kam se už dávno nikdo nedíval.

Na betonovou plochu přenesl z paměti kýžený obraz. Rusovlasá dívka v slzách, bez tváře, v plášti z rudých listů nesených větrem, hledící pryč. Jedním tahem kreslil její vlasy. Pak stín křídel, co se rozpadá v mrholení. Mohla to být Markéta. Anebo kdokoli. Dívka, která zradila, nebo k tomu byla donucena okolnostmi. Možná obojí dohromady. David na chvíli strnul. Pak se podepsal dvěma písmeny. OP. Barva stékala do škvír staré omítky.

Markéta tudy šla jako každé ráno. Rychlými kroky, s bundou až ke krku a taškou přitisknutou k tělu. Když se přiblížila ke zdi u zadního traktu školy, zahlédla výjev jen periferně. Zastavila. Její tělo se napnulo, jako by jí někdo vsunul ruku do útrob a sevřel její srdce. Obraz. Dívka s rozpadajícím se pláštěm z listí. Vlasy jako její. Plačící. Bez tváře. Neznámá, přesto rozpoznatelná. Pohlédla na kresbu. Na podpis. OP. Podlomila se jí kolena.

„To… je pro mě. Já to vím. Vím to. Stejně… nemám odvahu jít za ním. Říct cokoli. Vysvětlit, že jsem to jen nezvládla. Že jsem se bála o sebe a ne o něj. Bože! Všechno je moje vina,“ honilo se jí hlavou.

Nehnula se. Skoro se rozplakala, ale jediné slzy nakonec neuronila. Otočila se, zrychlila krok. Ani jedinkrát se už neohlédla. Jenže uvnitř ji už celý den pálila neviditelná rána. Bolest, kterou si nesla sama proti sobě.

Třídní učitelka Hamplová, seděla ve sborovně oslavanské základky u šálku kávy, stále zamyšlená: „Ta Polhošová. Dnes přišla s barvou na vlasech! V jedenácti! Ve stejné špinavé mikině chodí už několikátý den. Ani nepozdravila. V hodinách mlčí. Ve třídě s ní nikdo nemluví. Ani nevíš, jestli je tu, když s ní mluvíš.“

Její kolegyně Věra Farská, těžkopádně energická stárnoucí učitelka vlastivědy, občanky a dějepisu, fanynka Danuše Vaculíkové, přikývla: „No jo, však to je taky rodina. Nepřizpůsobivá. Děcek jak hnoja a všecky stojijou za ... víš co. Já bych na ně poslala sociálku hned.“

Tak se i stalo. Na radu Danuše sepsala anonymní udání. Vaculíková cítila zadostiučinění. Konečně se mohla pomstít Natálii i celé její rodině. A ještě pohodlnější pro ni bylo, že tu špinavou práci za ni udělá někdo úplně jiný.

Netrvalo dlouho a přišla kontrola. Dílem kvůli udání ze školy a dílem kvůli již existujícímu záznamu na policii v souvislosti s Davidem. Mgr. Květa Holá, korpulentní starší žena se sešitkem, plastovým pořadačem a až nelidsky chladným úřednickým pohledem, co nezohledňuje absolutně žádný kontext.

V domě byl klid. Až příliš velký. Natálie zrovna skládala čerstvě vyprané prádlo. Veronika spala s učebnicí na hrudi, ale ihned se probudila. Vanesa, zalezlá v pokojíčku a schoulená v koutě své postele, si nejprve ani neuvědomila, že přišel někdo cizí.

„To jste tu, holky, samy? Rodiče máte kde?“ spustila sociální pracovnice.

Natálie odpověděla: „Taťka na šichtě trocha dál mimo a eště se nevrátil. Mamka s Davidem v Brně v špitáli u doktora. Na kontrolu.“

Sociální pracovnice otevřela staré vrzající, špagátem zajištěné dřevěné okno v Davidově pokoji a podívala se na zteřelý rám: „To okno nedovírá. Tudy chodil mladej v noci ven, že?“

„No, asi,“ odpověděla Natálie nejistě, „asi s tím oknem. Na dveře asi ne, to by sme slyšeli.“

„Takže vy vlastně ani nevíte, jak je možné, že vám šestnáctiletý kluk v noci zdrhá oknem ven, fetuje a sprejuje třicet kilometrů odsud. No výborně! Proč není to okno dávno spravené?!“ vytýkala rázně hlasem generála.

„Víte vy, milá paní, kolik dneska stojí proměnit okno? To jako jak mají z tety slovenského životního minima a strýca příjmem ňákých dvacet litrů čistého měsíčně, s nákladama na bývání skoro patnáct? Z čeho mají jest, platit děckám jízdné do Brna a malé obědy tu v škole?“ vložila se do toho rozmrzele Veronika.

„Ty jsi kdo?! Podle papírů tu ani nemáš být. Kolik ti je?“

„Ráczova Veronika, šestnáct. Neteř. Studuju v Brně na zdrávce.“

„Aha. A rodiče máš kde? Co děláš tady?!“

„V Břeclavě. Tu na návštěvě, teta potřebuje teďkom pomoct. Má to těžke. Mamka a taťka vijou o tom.“

Pak vojenským krokem odpochodovala do kuchyně a bez zeptání otevřela ledničku: „Lednička téměř prázdná. Taky dobrý. Kolik vás tu teda je? Rodiče, mladej a vy tři holky? Proč jsou tu potom jenom tři jogurty? Máte vůbec dostatek jídla každý den? Kde máte ovoce? To máte jenom jablka?“

Natálie zrudla vším tím studem až za ušima, ale nedokázala už nic říci.

Holá listovala záznamy: „Malá prakticky nechodí ven. Nedostatečný kontakt se sociálním prostředím. S vrstevníky. Další problém.“

„Paní…“ odvážila se Natálie konečně. „Ona se teďkom stydí. Bojí. Spolužáků. Jsou krutí. Nechaváme ju byt. Třeba jí čas,“ načež utrousila směrem k Veronice: „Davča chodí ven moc, problém. Vaneska málo, též problém.“

„Takhle to nejde,“ uzavřela Holá a s nádechem neomylnosti vyslovila větu, která v domě zůstala jako skrytá hrozba: „Toto berte jako poslední varování. Pokud se situace nezlepší, může dojít i k odebrání dětí z péče.“

Otočila se a rázným krokem odpochodovala. Po ní zůstalo jen ticho a nedýchatelný vzduch. Malá Vanesa se držela sestry pevně okolo pasu, nalepila se na ni jako klíště a s děsem ve svých velikých tmavých očích plačtivě opakovala: „Neodnesou mě pryč, Natálko, neodnesou, že né?! Že né!“

Polhošovi byli z návštěvy sociálky v naprostém šoku. Seděli v kuchyni, kde se na sporáku vařila ve staré omšelé konvici voda na čaj, ale nikdo si ho nenalil. Marika měla uplakané oči plné obav, František jen opakoval: „No toto... šak já su v robote furt, makam jak chuj od vidim do nevidim! A oni nás berú jak kriminálniky či co!“

„A co když fakt přinde nějaký odebrání...?“ šeptla Natálie.

František se rozhlédl bezmocně po kuchyni, pak po dětech. Chodil po místnosti sem a tam, utěšoval plačící manželku a nadával: „Do rici! Boha jeho! Všicko še mi rozpáda pod rukámi!“ Nakonec řekl: „Albert. Možno teta Milada, však robi na tej socialke, ni? Natálo, volaj ho.“

„Ona děla v hospicu, ne s děckama.“

„Volaj ho, Ružičko, možno zná, aľebo Miladu! Hneď! Neseď, volaj!“

Natálie Matoušovi všechno řekla, včetně výhrůžky odebráním dětí. Matouš se ihned nabídl, že něco vymyslí. Tušil, že teta určitě zná někoho důležitého, kdo by mohl pomoci.

„Pojedu za ňou do Hradiště,“ rozhodla Natálie.

V pátek odpoledne počkal David v Brně nedaleko budovy OSPODu, až všichni odejdou domů. Potom si nasadil kufíju a přiblížil se. Vytáhl sprej a rychlými tahy načmáral na jeho stěnu: „Já ničím fasády, vy rodiny! OP.“

Milada přijala Natálii o víkendu. Ve svém domku se zahrádkou. Na tváři měla smutek i neklid, ale držela se. Milada ji pustila dál do kuchyně bez zbytečných slov. Jen pokynula k židli naproti.

„Ach ten váš sígr. Puberta je strašná věc, ach jo,“ lamentovala teta napůl vážně a napůl s úsměvem.

„O Davidovi se mně nemluví lehko… je to s ním, jak to je. Toto teďkom, to není fér. My fakt děláme, co se dá. Teti, opravdu! A teďkom se bojíme, že nam seberou aj Vanesku.“

Milada ji chvíli pozorovala. Tvářila se přísně, ale její hlas, když promluvila, byl vlídný: „Chápu. Aj když je ťažké pominút, co všecko za blbostí sa natropil. Ale malučká, ta přeca za nic nemože.“

Natálie sklopila oči. Mlčely obě. Pak se zadívala na obraz pohledné dívky na zdi hned vedle velikého krucifixu: „Teti, kdo je tá holka na obrázku?“

Milada se usmála zvláštním, tichým úsměvem: „Stázička Křivánková. Moja babička z maměnčinej strany. Matúškova prabába. Měla tehdy ani ne osmnáct. Stárka o hodoch, na dědině, z kerej pocházáme. Maloval ju jeden dosti slavný maléř z našeho kraja.“

Natálie vstala a přešla blíž. Kráska na obraze měla hrdý, klidný pohled výrazných modrých očí a zářivý slovácký kroj. Něco v ní ji oslovilo. Možná to byla ta stejná směs zranitelnosti a síly, jakou cítila sama v sobě.

„Dycky jsem se na ňu divala tady u tebe. A styděla tě ptat. Připadne mi jak já trocha,“ řekla tiše.

„Možná aj je,“ připustila Milada „Byla šikovná a silná. Jak ty. Akorát tišší. Rozdala by sa pro ostatních, vždycky když bylo potřeba. No celá ty. Většina ludí si na to nikdy ani nevzpomněla. Ani sa nepoděkovali. Enom nekeří jo. Ti, co za to stáli.“

Milada se naklonila a poprvé za celou dobu pevně položila Natálii svou ruku na její a pohladila ji po zjizveném a křivém palci: „Zkusím sa poptat, co sa dá. Mám jednu známú na úřadě. Je to na hraně, ale možná to eště otočíme ... Počkaj, jak sa menovala ta, co byla u vás?“

„Holá. Květa. Či tak nějak,“ zkoušela si vzpomenout Natálie.

„Jak vypadala?“ vyptávala se Milada.

„Taká silnější, zhruba tvůj věk, taká rázna, ženská generál.“

„Myslím, že znám. Květuška. To je ta. Moja spolužačka z vysokej. Vtedy sa eště menovala Otáhalová. Vdala sa někam k vám. Ona je svojská, ale není špatná. Enom taký svéráz. Taká herdegbaba. Zkusím ju kontaktovat.“

Natálie usnula na kanapi v kuchyni. Milada ještě chvíli postávala nad ní. Spala tvrdě. Její tvář byla klidná, dech pravidelný, jen obočí nepatrně svraštělé, jako by se i ve spánku bála o své blízké.

Milada vzdychla, jemně ji přikryla dekou, odhrnula jí pramen smolně černých vlasů z čela a pak se znovu zadívala na obraz.

Obličej babičky Anastázie se jí najednou nezdál tak dávný. Jakýsi stín smutku i odhodlání v očích na plátně jako by se zrcadlil i v té dívce na pohovce. Byla to jiná dívka. Jiného původu, z jiného kraje, z jiné doby, v jiných šatech. Ale uvnitř byla přece úplně stejná! Nikdy sama nechtěla být hrdinkou a přesto jí to okolnosti vnutily. Milada pocítila v srdci zvláštní, těžko popsatelnou úctu.

Dopoledne, když Natálie odjela autobusem zpět, ještě dlouho seděla v kuchyni. Pila kávu, co jí mezitím vystydla. Dívala se znovu a znovu na portrét. Pak si ho tiše přenesla do obýváku a postavila na kredenc: „Co bys asi tak udělala ty, babi?“ pronesla polohlasně. „Když by někdo, koho máš ráda, stál na kraji propasti? Zkusila bys ho zachránit? Aj kdyby ťa pak poslal k šípku?“

Obraz neodpověděl. Jen kdesi hluboko uvnitř se v ní cosi sevřelo. A zároveň i uvolnilo. Jakoby někdo vyřkl rozhodnutí, které ani nebylo její. A které ona nyní přijala za své.